Prázdno a chlad. Sedím v prázdný třídě a ztrácím pojem o čase. Stejně jako spolužáci na chodbě ztratili pojem o mě. Křičí, smějí se a lítají po chodbě jak blázni. Já jsem tady a nesměji se. Nemám s kým se smát.
Proč vlastně stvořil Bůh prázdno, tmu chlad a samotu?
Představuji si život jako loutkový divadlo. Každý člověk je loutka v rukou loutkaře. A každá loutka má své vlastní jeviště, na kterém vystupují i jiné loutky.
Jo, jo, ale na mém jevišti je pusto.
Loutkaře (Boha?) už přestalo bavit, tahat za mé provázky, tak mě sem posadil a snad se těší z mé hlouposti a samotě.
Prázdno a chlad.
Na konci jeviště hraje ohrané cérečko a na záda mi dýchá smrtka. Stojí vedle mě celé dny. Já ji sice nevidím, ale cítím její studený, tlející dech.
Proč Bože?
Vím, že jsi něco víc, ale proč musím trpět?
Ale jo, jí ti rozumím. Mě už ty happyendy taky přestaly bavit. Víš, že sem taky někdy Bůh?
Sedím u monitoru a ženu simíky za jejich cíly. Rozhoduji o jejich životě a popřípadě i smrti. Ale nenechávám je samotný. A navíc my nejsme žádný počítačový postavy. Nebo jsme?
Hm…dělám tady ze sebe chudinku a někde trpěj miliony lidí.
Ale já upřednostňuji sebe. Nejdřív pomůžu sama sobě, pak pomůžu někomu jinému. Teda záleží na tom, kdo to je. Je to hřích?
Co se stane, když se loutce přetrhnou provázky? Já mám totiž dojem, že už se mi jich pár přetrhlo.
To sou pak rebelové, že jo? A většinou se zabijí. Nebo je tohle taky tvoje vůle?
Prostě vezmeš nůžky, uděláš “ŠMIK“ a je tu rebel, sebevrah.
Popadne hluchý telefon a zašeptá do něj: „Smrtko, pojď si pro mě!“ A nebo to zakřičí?
Zakřičí, aby se někdo na něj naposledy podíval?
Zakřičí, aby ho někdo dál ignoroval a nazýval ho srabem?
Aby ho někdo obdivoval.?
Ale jestliže je to tvoje vůle, pak to není sebevrah, ne?
Ach jo… Zase neodpovídáš.
I ta blbá smrtka odešla na jiný jeviště.
Tak jdi taky.
Neboj, já ti neuteču. Budu tu dál tiše sedět a čekat, až zazvoní dávno odpojený telefon.
Odpusť Bože,
Amen.
Proč vlastně stvořil Bůh prázdno, tmu chlad a samotu?
Představuji si život jako loutkový divadlo. Každý člověk je loutka v rukou loutkaře. A každá loutka má své vlastní jeviště, na kterém vystupují i jiné loutky.
Jo, jo, ale na mém jevišti je pusto.
Loutkaře (Boha?) už přestalo bavit, tahat za mé provázky, tak mě sem posadil a snad se těší z mé hlouposti a samotě.
Prázdno a chlad.
Na konci jeviště hraje ohrané cérečko a na záda mi dýchá smrtka. Stojí vedle mě celé dny. Já ji sice nevidím, ale cítím její studený, tlející dech.
Proč Bože?
Vím, že jsi něco víc, ale proč musím trpět?
Ale jo, jí ti rozumím. Mě už ty happyendy taky přestaly bavit. Víš, že sem taky někdy Bůh?
Sedím u monitoru a ženu simíky za jejich cíly. Rozhoduji o jejich životě a popřípadě i smrti. Ale nenechávám je samotný. A navíc my nejsme žádný počítačový postavy. Nebo jsme?
Hm…dělám tady ze sebe chudinku a někde trpěj miliony lidí.
Ale já upřednostňuji sebe. Nejdřív pomůžu sama sobě, pak pomůžu někomu jinému. Teda záleží na tom, kdo to je. Je to hřích?
Co se stane, když se loutce přetrhnou provázky? Já mám totiž dojem, že už se mi jich pár přetrhlo.
To sou pak rebelové, že jo? A většinou se zabijí. Nebo je tohle taky tvoje vůle?
Prostě vezmeš nůžky, uděláš “ŠMIK“ a je tu rebel, sebevrah.
Popadne hluchý telefon a zašeptá do něj: „Smrtko, pojď si pro mě!“ A nebo to zakřičí?
Zakřičí, aby se někdo na něj naposledy podíval?
Zakřičí, aby ho někdo dál ignoroval a nazýval ho srabem?
Aby ho někdo obdivoval.?
Ale jestliže je to tvoje vůle, pak to není sebevrah, ne?
Ach jo… Zase neodpovídáš.
I ta blbá smrtka odešla na jiný jeviště.
Tak jdi taky.
Neboj, já ti neuteču. Budu tu dál tiše sedět a čekat, až zazvoní dávno odpojený telefon.
Odpusť Bože,
Amen.