Tmavěmodrá noc. Stíny stromů vypadaly hrozivě a stříbrný měsíc, který se občas schoval za mrakem, tomu dodával hororovou atmosféru.
Stála jsem pod dubem uprostřed parku. Mírně jsem se chvěla zimou, ale vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla černý korzet a černou tenkou sukni, jsem byla ráda, že je mi zima jen trochu. Stála jsem pod tím dubem, hleděla na měsíc a čekala.
Po chvíli jsem zaslechla kroky. Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem černou postavu, přicházet postraní uličkou. Přede mnou se zastavil kluk, ne o moc starší něž já tak šestnáct maximálně osmnáct. Položila na zem černě lakovaný kufřík a usmál se na mě. Na sobě měl černě- kostkovanou košili a černé kapsáře. Kdyby ho tam uviděl někdo jiný, nejspíš by si myslel, že je to punker. Ale kdyby se mu podíval do té jeho nepřirozeně bílé tváře a těch studených očí, pochopil by, že je to něco “jiného“.
„Damian.“ Představil se a podal mi ruku.
Když otevřel ústa a já uviděla jeho zuby, měla jsem sto chutí zařvat a utéct co nejdál od něj. Ale přece nebudu srab. Neuteču před smrtí a novým začátkem. Místo toho jsem jen řekla: „Elizabeth.“ A chopila jeho ruku.
Projel mnou hrozný chlad. Jako by moje ruka přimrzla k té jeho a začaly mi modrat konečky prstů.
Ucukl a omluvil se.
„Než se do toho pustíme, mám na tebe pár otázek.“
Přikývla jsem a Damian spustil “výslech“.
„Jak jsi se o tom dozvěděla?“
„Přes internet.“
„Takže zakázané stránky? Tak jsem se o tom taky dozvěděl,“ kývl hlavou a začal otevírat kufřík „Víš o tom všechno?“
„Úplně.“
„A proč vůbec?“
Zamyslela jsem se. Snad kvůli zhrzené lásce, snad kvůli zradě anebo kvůli rodině?
Daman kývl hlavou, jako by mi četl myšlenky.
Naposled jsem se podívala na měsíc, který pro mě naposledy znamenal noc.
„Žádný strach.“
„Bude to bolet?“ natočila jsem hlavu a odhrnula si vlasy z krku.
„Jenom jako když tě štípnou dvě včely.“
„Vždycky jsem se bála hmyzu.“
Přistoupil co nejblíže ke mně a já ucítila na krku jeho zuby, ale žádný dech. Mírně jsem vypískla, když se zuby zabořily do masa a krev mi potřísnila korzet. Chvíli tam stál a pil mou krev. Pak se odtrhl a rudě zbarvené rty v jeho bledé tváři nadpřirozeně zářily. Vyndal z kufříku nůž. Přejel čepelí po své ruce a podal mi ji. „Pij!“
Naklonila jsem se k ruce a do úst mi natekla trocha krve. Jak mile se dotkla mého jazyku moje tělo i mysl začali šílet. Volali po další a další krvi.
Ještě párkrát jsem se pořádně napila a pak jsem od Damiana odstoupila. Damian mi podal kapesník. Utřela jsem si s ním rty a pak i krev, která mi zůstala na krku.
„To je všechno?“
Přikývl a taky si utíral rty.
„Teď jsem jako ty? Necítím žádný rozdíl.“
„Ano, teď necítíš vůbec nic.“
Vzal nůž a řízl mě do prstu. A opravdu. Necítila jsem řez, ani krev která mi pomalu stékala po prstě. S úsměvem jsem ji slízla.
„A co ostatní? Co se dozvědí rodiče?“
„Že jsi zmizela cestou z kroužku. Policie už to nějak zamotá. Možná najdou tvoji mrtvolu a vraha!“ Usmál se a zavřel kufřík.
„Nemám ještě někde krev?“ zeptala jsem se podávala mu kapesník.
Zavrtěl hlavou. „Půjčil bych ti zrcátko, ale myslím, že by ti na nic nebylo.“
Zasmála jsem se. Možná tomu, že se neuvidím v zrcadle, že moje ruce mají stejnou barvu jako ty Damianovi, že mám tak krásné zuby a že je pro mě noc dnem.¨
„Půjdeme?“ Zeptal se Damian a vzal kufřík.
„Ano.“ Stoupla jsem si vedle něho a vydali se pryč parkem.
Tmavomodrý den. Stíny stromů vypadaly hrozivě a stříbrný měsíc, který se občas schoval za mrakem, tomu dodával hororovou atmosféru.
Kdyby mě teď někdo vyděl jít z Damianem z parku, myslel by si že jsme punkeři, ale my jsme “jiní“.
Odcházela jsem z parku jako “jiná“.
Žít nový život. Žít svou smrt.
Stála jsem pod dubem uprostřed parku. Mírně jsem se chvěla zimou, ale vzhledem k tomu, že jsem na sobě měla černý korzet a černou tenkou sukni, jsem byla ráda, že je mi zima jen trochu. Stála jsem pod tím dubem, hleděla na měsíc a čekala.
Po chvíli jsem zaslechla kroky. Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem černou postavu, přicházet postraní uličkou. Přede mnou se zastavil kluk, ne o moc starší něž já tak šestnáct maximálně osmnáct. Položila na zem černě lakovaný kufřík a usmál se na mě. Na sobě měl černě- kostkovanou košili a černé kapsáře. Kdyby ho tam uviděl někdo jiný, nejspíš by si myslel, že je to punker. Ale kdyby se mu podíval do té jeho nepřirozeně bílé tváře a těch studených očí, pochopil by, že je to něco “jiného“.
„Damian.“ Představil se a podal mi ruku.
Když otevřel ústa a já uviděla jeho zuby, měla jsem sto chutí zařvat a utéct co nejdál od něj. Ale přece nebudu srab. Neuteču před smrtí a novým začátkem. Místo toho jsem jen řekla: „Elizabeth.“ A chopila jeho ruku.
Projel mnou hrozný chlad. Jako by moje ruka přimrzla k té jeho a začaly mi modrat konečky prstů.
Ucukl a omluvil se.
„Než se do toho pustíme, mám na tebe pár otázek.“
Přikývla jsem a Damian spustil “výslech“.
„Jak jsi se o tom dozvěděla?“
„Přes internet.“
„Takže zakázané stránky? Tak jsem se o tom taky dozvěděl,“ kývl hlavou a začal otevírat kufřík „Víš o tom všechno?“
„Úplně.“
„A proč vůbec?“
Zamyslela jsem se. Snad kvůli zhrzené lásce, snad kvůli zradě anebo kvůli rodině?
Daman kývl hlavou, jako by mi četl myšlenky.
Naposled jsem se podívala na měsíc, který pro mě naposledy znamenal noc.
„Žádný strach.“
„Bude to bolet?“ natočila jsem hlavu a odhrnula si vlasy z krku.
„Jenom jako když tě štípnou dvě včely.“
„Vždycky jsem se bála hmyzu.“
Přistoupil co nejblíže ke mně a já ucítila na krku jeho zuby, ale žádný dech. Mírně jsem vypískla, když se zuby zabořily do masa a krev mi potřísnila korzet. Chvíli tam stál a pil mou krev. Pak se odtrhl a rudě zbarvené rty v jeho bledé tváři nadpřirozeně zářily. Vyndal z kufříku nůž. Přejel čepelí po své ruce a podal mi ji. „Pij!“
Naklonila jsem se k ruce a do úst mi natekla trocha krve. Jak mile se dotkla mého jazyku moje tělo i mysl začali šílet. Volali po další a další krvi.
Ještě párkrát jsem se pořádně napila a pak jsem od Damiana odstoupila. Damian mi podal kapesník. Utřela jsem si s ním rty a pak i krev, která mi zůstala na krku.
„To je všechno?“
Přikývl a taky si utíral rty.
„Teď jsem jako ty? Necítím žádný rozdíl.“
„Ano, teď necítíš vůbec nic.“
Vzal nůž a řízl mě do prstu. A opravdu. Necítila jsem řez, ani krev která mi pomalu stékala po prstě. S úsměvem jsem ji slízla.
„A co ostatní? Co se dozvědí rodiče?“
„Že jsi zmizela cestou z kroužku. Policie už to nějak zamotá. Možná najdou tvoji mrtvolu a vraha!“ Usmál se a zavřel kufřík.
„Nemám ještě někde krev?“ zeptala jsem se podávala mu kapesník.
Zavrtěl hlavou. „Půjčil bych ti zrcátko, ale myslím, že by ti na nic nebylo.“
Zasmála jsem se. Možná tomu, že se neuvidím v zrcadle, že moje ruce mají stejnou barvu jako ty Damianovi, že mám tak krásné zuby a že je pro mě noc dnem.¨
„Půjdeme?“ Zeptal se Damian a vzal kufřík.
„Ano.“ Stoupla jsem si vedle něho a vydali se pryč parkem.
Tmavomodrý den. Stíny stromů vypadaly hrozivě a stříbrný měsíc, který se občas schoval za mrakem, tomu dodával hororovou atmosféru.
Kdyby mě teď někdo vyděl jít z Damianem z parku, myslel by si že jsme punkeři, ale my jsme “jiní“.
Odcházela jsem z parku jako “jiná“.
Žít nový život. Žít svou smrt.