Halászlé, kisvasúty a termály, aneb Hungaria 2014 - den druhý
27. 7. 2014
Ani o hodinu to není o moc lepší, no uvidíme. Zatím je na programu snídaně, dámy se zcela dobrovolně odebraly na nákup do centra a uspěly, budiž jim učiněn hlubokosklon! Snídaně je opulentní, právě taková, jaká má čekat čacké motocestovatele před celodenním úsilím:-). A všechna čest, chutná, alespoň u Bašňáků (za jiné troufat si mluvit nebudu). Pořádná snídaně, základ rodinného štěstí:-).
Pak už ale pozitiva a sociální jistoty končí. Balení je rutina, ale venku šedo, zimlavo, nevlídno. Ale nic, obejdovat tady nebudem, vyrážíme. Podle rosničkářů se má velmi brzičko vylepšit. Tak rezignuju na nemoky, to bychom měli projet.
Rozloučíme se s pohostinným zařízením, a vyjíždíme na oslizlou silnici. Chvilku se vracíme ve vlastních stopách, pak ale zahneme vpravo a míříme přímo na jih.
No, že by to bylo až tak něco echt, to tedy ne. Šedá placka, na silnici nespláchnutý sajrajt od maďarských zemědělců (následně večer obhlídnu GS, no pěkně zasekáno), ale co, i tohle má svou nezaměnitelnou atmosféru. Tak je třeba ji vychutnat, když už tady člověk je.
A kupodivu, je i občas na co se koukat. Zvolna se stočíme z jižního směru na západní, víceméně sledujeme tok Tiszy po jejím levém břehu. No a protože jsme v její nivě, silnice prakticky pořád vede po vrcholu protipovodňových hrází, lemujících tok maďarské „řeky řek“. Občas mi to připomene Nizozemí, prakticky stejná konfigurace až na ty nekonečné řady topolů a přeci jenom chudší vesnice.
Počasí s námi trochu laškuje, jak je proměnlivo, tak chvilku jedeme do vyjasněna, pak ale nás okreska zatáhne pod bubáka a trochu nás to ošpláchne. Naštěstí intenzita není velká, takže pokračujeme. Projíždíme vesnicemi, které se vždy jmenují „Tisza+něco“ (Tiszanagyfalu, Tiszaeszlár, Tiszalök, Tiszadada, Tiszadob), halt řeka píše historii celého regionu.
Za posledně jmenovanou obcí nás čeká první dnešní raritka, co potkáme. Most. Řeklo by se, co do mostu, že ... ale tohle není obyčejný most, tohle je most pontonový. Po jeho přejetí stavíme na pravém předmostí a jdeme to obhlédnout, 
samo až po sanitárním odskoku. Most je zajímavé konstrukce, tedy hlavně jeho předmostí. To je na každé straně vyvedeno ve dvou verzích, nižší a vyšší. Jak se dohadujeme, zřejmě je to kvůlivá stavu vody. Důmyslná lanová 
konstrukce dovolí zřejmě přesun mostu během krátkého času. A ještě je zajímavé, že asi o sto metrů dál po proudu je klasická kompa, dnes samo nečinná. Zřejmě zde funguje jako záloha pro extrémní podmínky, ale to je jen dohad. Zajímalo by mne, jak je to tu s možností plavby byť jen výletních či sportovních lodí. Mostovku nepodjede skoro ani prázdná pramice. Podle tetičky Wikipedie je most rozpojovací a projedou lodi do výšky 1.4 metrů. Jak to ale funguje, to věru nevím.Shodneme se, že už je čas na dopolední kávičku. Jak normálně nekafuju, na cestách si kofeinu dopřávám. Jednak je to rituálek, povzbudí to, je důvod k přestávce, prostě nikdy a nikde nevypiju tolik kafe jak na mašině:-).
A jak pravili, tak udělali! V další vesničce, Tiszalúc, Ranža zmerčí, že na místním koloniálním obchůdku mají ceduli Sörözó, tedy něco jako hospůdka, nálevna či výčepna (sör je po hunsku pivo). Navíc mají venkovní posezení, takže by to mělo jít. Zaparkujeme před zahrádkou a hurá na horké kafe. Potřebujeme ho, přeci jen, teplo a sucho vypadá jinak, i když tady zrovna neprší a i silnice jsou suché.
Uvnitř je to typický „balkánský“ koloniál, stejný je to i v zemích kolem, zažili jsme to v Rumunsku, na Ukrajině atd. Obchod plus nálevna plus kavárna pro místňáky v jednom. Kávu mají, takže si každý (až na Ranžu) nechá udělat to místní. Jak je zde zvykem, nápoj je to silný a podávaný v na naše zvyklosti malých kalíšcích. My s Janou jsme obslouženi jako první, no a než přijdou zbylí (na takový návaly tady zřejmě nejsou zvyklí), máme dopito. Takže se dovnitř otočím ještě pro jednu dávku. Musíme jim připadat jako kofeinisti na zájezdě. Nutno říci, že kávička je to dobrá, i když Jana(R) k ní měla zpočátku jistou nedůvěru :-). Ale ta brzičko přešla... Posedíme přes půlhodinku, než je dopito a dojezeno, a je možno vyrazit na další cestu. Ta nebude dlouhá, máme totiž dnes v plánu se co nejrychleji ubytovat v Tapolce (termály) a vyrazit do lázní, vypařit stará těla.
Necelá desítka kilometrů, a přivítá nás předměstí Miskolce. Trochu se pod Zdeňkovým vedením zamotáme, naštěstí příměstské lázně Tapolca jsou na této straně města a tak se nemusíme hrkat přes centrum. Jedna „mazácká smyčka“, pár semaforů a už máme Miskolc za zády a lázně před námi. Jsem docela rád, že se jede, jak má GS bohatší směs, tak při popojíždění u semaforů přeci jen začne stoupat teplota oleje. Ne že by šla do červeného, ale je výš, než je zvykem. Možná, nový motor, více tření, vyšší tlaky, no uvidím po seřízení. Zatím nechám přemejšlení koňům.
Projedeme lázně až na samý konec, kde je vilová čtvrť a zdá se, penzion na penzionu. Zdeněk se nechá kontaktovat místními „nadhaněči“, kteří slibují penzion ze všech nejpenzionovatější o 400 m dále, Ranža zatím vyráží na individuální průzkum. Nemá cenu, abychom se tady motali celá kolona.
Za chvilku je zpět, současně i s přislíbeným majitelem penzionu od nadhaněčů. Takže se jedu se Zdeňkem podívat na jeho bydlík, Ranža tam po chvilce dorazí taky. Což o to, podle dam (ty vždy vysíláme na rekognoskaci, pro klid v párech:-)) je to tady pěkný. Na druhý straně, je to o dost dál a ještě do kopce, a je to i dražší. No a jsme tu jen jednu noc, tak nakonec zvolíme Ranžův tip. Zdejšího majitele tím evidentně naprdneme, no ale obchod je obchod, ten někdy nevyjde....
Zakotvíme u vybraného penzionu, kde Ranža mezitím vše dojednává a i platí za všechny, ať je to za náma. Každý pár má opět svůj pokoj, paráda, motorky za plotem, kuchyňka opět k dispozici, co více si přát:-) Takže nataháme dovnitř každý ty svoje krámy, rychle se převlékneme do občanského a davaj do termálů!
Prosluněným odpolednem se zvolna došineme ke kasám, zaplatíme (cca tři stovky na zbytek dne na osobu), nalepíme si identifikační náramky a hajdy dovnitř. Tady se rozložíme na jednotlivé páry. Ranžisti míří za gáblíkem, neb Jana(R) padá hlady, my ostatní zapadneme do převlékáren (unisex) a pak už se před námi otevře termální ráj.
Je tady dost čilo, hlavně droboť se činí po akustické stránce. Chvilku se cachtáme v jeskynním systému, pak objevíme teplovodní bazény a tak se do nich naložíme. Po vyhřátí kostí se přesuneme do externího bazénu, kde se necháme vymasírovat bublinkama a tryskama. Pak zase dovnitř do tepla, no střídáme to, což nám dvě hodinky vydrží.K šesté se lázně znatelně vylidní, rodinky s dětmi zmizí (asi na večeři) a tak si teprve můžeme celé lázně užít v pohodě. Dokonce se na nás dostanou i lehátka, takže si čtvrthodinku rozpaření hnípneme.
Před sedmou (kdy se zavírá) se pomalu sbalíme, převlékneme a opustíme areál, jak jsou na tom ostatní, nevíme, neb jsme se vzájemně fšici ztratili:-).
Cestou parkem na nás přijde docela žízeň, přeci jen, horký termál člověka dehydruje, a tak si u jediného otevřeného stánku dáme po točeném. A tady nás najdou Ranžisti:-), takže do bydlení dorazíme společně.Večeři tentokráte dáme z vlastních zdrojů, pivko jsme si nakoupili v místním minimarketu ještě před cachtačkou, a už na nás čeká vychlazeno v lednici. Tož se přestěhujeme pod střechu do kuchyňky a uděláme si piknik.
Posedíme do půlnoci, doplňujeme tekutiny, jak se po léčebné kůře patří, vládne dobrá nálada. Taková, že posléze přikvačí pan majitel a ve vší slušnosti nás požádá, abychom byli trochu v klidu. Ok, to bereme, tak zavřeme dveře a je vše v pořádku. Cestou z WC si ale všimnu, že tento penzion má vynikající akustiku, neb naši společnost slyším přes dvě patra, a to se ti tam nahoře víceméně jen baví, žádné zpěvánky či opilecký tartas. Jo bejt tady Jawa klub v celé své kráse a spanilosti, to by asi spáči migrovali jinam a majitel by se rituálně zastřelil při počínajícím úsvitu.
Když je dopito a projednáno vše, co chceme zítra vyvádět, rozloučíme se a mizíme každej ve své cimérce.
Náhledy fotografií ze složky Hungaria 2014 - 2
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
