Motokochání

Leckdo po přečtení již zveřejněných akcí zahořel touhou zúčastnit se nějaké takové vydařené záležitosti a pojezdit po technických památkách či zajímavostech.

Inu, co bych zapíral, napadlo to i mě a protože se s Jirkou už nějaký pátek známe, myslel jsem, že by to neměl být problém. Ovšem ouha, Jiřík si ten svůj slepičinec (E:to jako já, jo?? Vvrrrrr!!). (R: ještě Jana a taky Tvoje dcera, to už je celkem slušná estrogenová skupinka, no ne :-)?)velmi ostražitě hájí. Přestože sliboval, tak v reálu si párkrát nevzpomněl, případně zapomněl, pokud jsme byli již napevno domluveni, tak se na poslední chvíli záhadně nedovolal, prostě na společnou vyjížďku jsem se dostal až shodou šťastných okolností. Které se ovšem po zveřejnění toho spisku (který raději pošlu rovnou Evě, by ho nemohl ten starý cholerik sežrat) zřejmě již nebudou opakovat :-) (J: pche, takhle triviálně by reagoval jen inteligenčně nedostatečný jedinec:-)).

No ale jednou jsem to teda přece jen zažil a bylo to prima. Mělo to tedy trochu nečekaný průběh - myslel jsem, že se jako medvěd nechám vodit po ztracených silničkách a zapomenutých technických artefaktech, aniž bych se musel o cokoli starat (a dopadlo to tak, že jsem vodil já je), navíc jsem pak týden nadšeně sledoval tento web v napjatém očekávání, kdy si o výletě přečtu nějaké pikantní vyprávění (abych ve finále dostal od Jirky maila, jehož obsah by se dal shrnout do věty – „Tak jsme se dohodli, že to napíšeš ty…“).(E:Chi, tentokrát bylo domluveno, že v rámci výuky vedení skupiny budu na řadě vedoucího já, ale bez svého věrného tangvaku s mapovníkem, který jezdil na jiné mašině, se mi do toho moc nechtělo, tedy takto jsem spadla na druhé místo – paráda. Jirka totiž v poslední době přichází na chuť poslednímu místu a kochání).

Báječné.

A takt tedy píšu, co mám dělat. Ovšem pokud si někdo potrpí na precizní, kultivovaný a smířlivý literární projev, jež se pro tento web stal již tradiční, nechť raději zanechá další četby, bo jsem připraven odhalit skutečnost v její syrové podobě a zcela otevřené autentičnosti, jazykem prostým a nešlechtěným.

Toliko na úvod a můžeme se věnovat ději.

Je poslední srpnová neděle roku 2007, šest hodin ráno. Otvírám jedno oko, venku je krásné slunečné ranko, přesto se mi z pelechu nějak nechce. Příštích několik desítek minut reviduju všechna pro a proti, tedy jestli vstát a jet nebo se válet celý den, nakonec se ale přece jen dokopu vstát, propotácím se koupelnou a ve tři čtvrtě na sedm rozrazím vrata od garáže.

Uvnitř nastává obvyklé netrpělivé jsoucno, Ben s Klárkou napjatě očekávají, kdo z nich bude povolán do služby a podívá se mimo temné čtyři stěny. No a protože Bena za pár dní čeká velká dovolená, už je přezutý a připravený na cestu, volba padá na Klárku, která je proti němu sice tintítko, ale menší výlety jsou s ní nedostižně pohodové.

Sraz je určen na osmou hodinu u dnes již pro motorový provoz uzavřeného jezového mostu v Miřejovicích, kousek od Veltrus.

Času tedy dost, stačím ještě natankovat a pak už se přes Kralupy ploužím na místo setkání. Je opravdu jiskrné ráno, dnes to vypadá na kvalitní letní den. Je sice hezky, ale ne vedro, takže na výlet ideální.

Už ráno mě napadlo, že bych mohl Jirku vytáhnout v Kralupech ke staré válečné letecké pozorovatelně, kterou jsem kdysi na místním kopci náhodou objevil a teď si ještě vzpomínám, že kousek odtud je Budeč, staré slovanské hradiště s prý dnes nejstarší stojící stavbou v Čechách. O program dnešního dne se nebojím, určitě to má naplánované do detailu, ale třeba mou malou trochou do mlýna nepohrdne.

Projedu tedy Kralupy, Nelahozeves pod zámkem, přes železniční trať a už je tu miřejovický most, ovšem z druhé strany. Je to sice technická památka a dávno se po něm nejezdí, ale mě i Klárku určitě ještě unese, tak prokličkujeme mezi betonovými kužely, uprostřed objedeme závoru a jsme na místě setkání. Velký básník, navigátor a literát tu již přešlapuje vedle věrného GS80PD a když mě zmerčí se přibližovat, tasí svou profesionální digitální zrcadlovku s teleobjektivem jak pro focení vzdálených galaxií, namíří to na mě a chystá se vyrobit příjezdovou fotku. Potěšeně zpomaluji, abych mu poskytl dost času si mě přiblížit, zaostřit, zkomponovat a vyfotit. Jedu stále pomaleji, už skoro balancuju na místě jak při kolové, ale stále nic, Jirka stále míří, ostří a komponuje… ech, seru na to, stejně nejsem fotogenickej. Když u něj dobržďuju a je jasný, že v objektivu nemůže být nic jiného než detail přezky na helmě, konečně slyším cvaknutí (J:inu, nedopadlo to tak dramaticky...). No, my co nás hřeje v kapse foťák v mobilu, bychom to asi vyfotili dřív, ovšem nemělo by to tu kvalitu, tož to je jasné :-).

Jirka je bez Jany, Eva na TA přijíždí za pár minut bez dcery, tedy jsme kompletní. Ptám se kam máme dnes namířeno a jsem tajemně ubezpečen, že nějaké cíle jsou připraveny. Nesměle tedy navrhuju pozorovatelnu a Budeč, což se kupodivu setkává s pochopením a jsem vyzván, abych je tam ten kousek dovedl.

Přejíždíme tedy zpátky přes most, Eva je vyslána na druhé místo, a tak v zrcátkách trochu napjatě sleduji, jak si poradí s objížděním závory po dvou klouzajících kovových nájezdech na chodník, ale zvládá to v pohodě. Znovu Nelahozevsí a na kralupském sídlišti Lobeč odbočujeme vzhůru na kopec Hostibejk, kde parkujeme u stejnojmenné restaurace.

Samotná betonová stavbička je na samém ostrohu kopce nad městečkem, z této strany ukrytá v křoví, ale nelze minout, ze všech stran k ní vedou vyšlapané cestičky. Šmejdíme okolo, fotíme a někteří z nás, kterým to pálí a jsou předvídaví, se vytasí dokonce s dalekohledem.

Vršek kopce byl zřejmě za války holý a protože Kralupy (vzhledem ke své strategické výrobě) byly jedním z postavení německého FLAKu (tzn. Fliegerabwehrkanone), nakonec se shodneme, že stojíme na správném místě, že tady bylo jedno z místních palebných postavení. Dokonce Jirka o kus dál v lesíku objevuje něco, co já teda původně považoval za garáž, ale co se po bližším zkoumání skutečně jeví spíš jako základová plošina pro umístění protiletecké zbraně s podzemním skladem. Hned vedle je památník několika padlým místním rodákům, takže kdo ví, co všechno se tu kdysi dělo.

Jdeme se ještě podívat „o patro níž“ na vyhlídkový altán Hostibejk, který leží na Dvořákově stezce, vedoucí z Kralup do Nelahozevsi. Ta je zaměřena na geologii a paleontologii, a samotný altánek je zajímavý tím, že ze stejného místa byla kdysi prý pořízena vůbec první fotografie Kralup. To jsem teda někde vyčet, ne že by se Jiřík jen tak mimochodem pochlubil: „Odtud jsem před sto lety poprvé fotil Kralupy..“ :-):-)(E:Taky byl v altánu mladý kluk s pitbulem, kterého jsem si hrdinně pohladila, ale byl to ještě mlaďas (ten pes), tak čeho se bát).

Z místa samotného jsme vytěžili maximum, nezbývá tedy než se vyškrábat lesem zpátky ke strojům a můžeme vyrazit do Budče.

Stačí popojet pár kilometrů údolím Zákolanského potoka, v Kovárech odbočit přes trať do strmého kopce a malebnou zapomenutou silničkou vyšplhat na návrší k rotundě.

http://vcervinka.superhosting.cz/budec/budec.htm

Čekal jsem opuštěné duchovní místo, ale je tu nějak narváno, himbajs. Před otevřenou kasou se na dece vyvaluje krásná mladičká průvodkyně s nějakým hlídkujícím příbuzným, kousek od nás se vyčerpaně potácí zpocený dálkový cyklista a na místní hřbitov se tlačí celé procesí pozůstalých připravených k zušlechťování posledních příbytků svých drahých. Do toho ještě naše tři motorky a my, no je tu fakt plno.

Když se cyklista vydýchal, otřel pot ze zátylku a vyždímal elasťáky v rozkroku, vytasil fotoaparát a jal se fotit svůj dnešní zřejmě první dobytý vrcholový bod. Porůznu kostelík vytvořený z původní rotundy obcházel, aby nakonec dospěl k poznání, že nejlepší a jediná možná fotka by byla přesně z místa, kde stojí naše motorky. Nespokojeným funěním, mručením a popotahování se snažil upozornit na svou prekérní situaci, ale nevšímal si ho nikdo. Jirka se sveřepým výrazem soukal do své encyklopedické paměti text vytištěný na informační tabuli, Eva měla plné práce s vybalováním a konzumací svačiny a já mlsně leč ostražitě (aby mě nezmerčil ten chlap, co jí hlídal…) kroužil kolem na dece se smyslně vyvalující slečny průvodkyně.

Když už jsem byl v tom, jaksi mimochodem jsem zjistil, že první prohlídka začíná v devět, tedy za pár minut.

Rodinná…ech, tedy motorkářská …. rada se usnesla, že jdeme dovnitř, Jirka zaplatil, dostali jsme vstupenky, razítka a krásná slečna průvodkyně nás odvelela ke vchodu do rotundy. Do naši ucelené skupinky se vetřel i onen cyklist, což se ze začátku nejevilo jako problém, ovšem mělo se to rychle změnit.

Moc se mi dovnitř nechtělo, sakrální památky jdou jaksi mimo mě a venku bylo tak krásně, navíc bych musel uklízet z řidítek GPSku, ale co naplat, prázdná deka není tak zajímavá jako zasvěcený výklad, tedy jsem se prodral do první řady a zpestřoval exkurzi zvídavými dotazy.

Co si budeme namlouvat, uvnitř toho moc není. To nejzajímavější, totiž starý vyřezávaný oltář, je fuč (byl moc vzácnej) a původní malovaná výzdoba vzala za své při požáru už víc jak před sto lety. Co dokáže zaujmout jsou ručně poháněné varhany a elektrické zásuvky všude po stěnách. To u nejstarší dochované budovy u nás fakt překvapí. Staří Přemyslovci nebyli zjevně žádní vořežpruti.

Do místních podmínek naprosto nedostatečně oblečené slečně průvodkyni začala být zima (J: zima byla vidět:-)), proto nás v rychlosti upozornila na pár perliček (jako že se můžeme v případě zájmu vydrápat do zvonice), povolila Jirkovi focení a odkvačila zdobit deku.

S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem ji nevyfotil, když byla tak ideální možnost, vytasil jsem tedy mobila aspoň teď, že jako pořídím nějaký ten snímek interiéru. Kaplička je opravdu malá, bo ať jsem se snažil jak jsem chtěl, vždycky se mi tam připletl buď Jirka nebo Eva nebo ten cizí chlap. S těma třema figurama by genius loci nezachytil ani Saudek, znechuceně jsem se tedy vydal do zvonice. Cestou jsem ale bohužel zastavil u nástěnky, kde byla fotografie toho v depozitáři uloženého vyřezávaného oltáře a byl jsem sprostě předběhnut cyklistou.

Výstup mezi zvony je opravdu úsporný, sem direktivy evropské unie ještě nepronikly a až sem dorazí, budou to tu muset buď zavřít nebo přestavět. Osobně jsem se cestou nahoru praštil hned dvakrát, poprvé tak, že jsem málem sletěl zase dolů a krev z vlasů jsem si vytíral ještě venku u motorek.

Nahoře ve zvonici je místa tak pro trpaslíka a všude, kam jsem se chtěl podívat, už stál ten cyklista. Když se nahoru vydrápali ještě Eva s Jirkou a jeho fotovýbavou (stativy, halogeny, generátory, nádržky na vývojku, sušičky, leštičky a knihovna s publikacema jak fotit rychle), nebylo mezi zvony k hnutí. Byli jsme tam naládovaní a propletení mezi trámkama jak živé vyobrazení z Kámasútry.

Okamžitě jsme s Jirkou zahájili zasvěcený výklad o stavebních prvcích, historii a dějinách obecně i konkrétně, aby bylo Evě jasné, s jakýma se sem dostala kapacitama. Cyklista měl v takové chvíli pochopit svou přebytečnost a vypadnout, žel nestalo se tomu tak a drze poslouchal taky, dokonce to ani neskrýval a občas se významně pochechtával.

Zvony tu na pradávných závěsech visí dva a Eva na jeden kotníkem dokonce vyťukala jakousi krátkou tichou melodii. Nádherný ušlechtilý zvuk… nechtěl jsem se nechat zahanbit, popadnul jsem tedy kovové srdce toho většího a lehounce s ním ťuknul o okraj.. Ježkovy voči, utišit tunu rezonující zvonoviny není žádná prča, popadnul jsem ho do náruče a skoro nadzvednul v uložení, nerušeně si ale bzučel dál a já jeho chvění cítil až v morku kostí. Trapný okamžik - nejhorší jsou fakt turisti co si chtějí na všechno sáhnout a všechno vyzkoušet.

Nu je načase popojet, v jednolitém šiku s cyklistou jsme tedy opustili po strmém žebříku zvoničku, venku popili výbornou kávičku z termosky kterou vybalila Eva (to už bez cyklisty), já naposledy zatlačil bouli a mohli jsme vyrazit dál. Naskytla se ovšem tíživá otázka kam…

Na dotaz, kam budeme pokračovat, zahleděl se Velký Navigátor na oblohu a povídá:

„Nóó … to je jedno, dneska je hezky, můžeme jet třeba … nebo ... případně taky …“

Podívali jsme se s Evou po sobě a nesměle jsem tedy špitl, že jestli se chtějí trochu víc projet, mohli bychom to natáhnout až do Krušných hor, když je dneska tak hezky, jako cílová destinace se to jeví ideální, bo Krušné hory nemají svůj název jen tak pro nic za nic a načapat je bez deště je skoro umění (J: aniž bych chtěl samozřejmě bejt prvoplánově rejpalem – dovolím si poznamenat že kdesi jsem slyšel o původu přídavného jména „Krušné“. Všechno je jinak – vzniklo od slovesného základu „krušit“, což ve středověku znamenalo rozrušovat horninu ohněm. No a v cíli naší cesty se dolovalo odjakživa. Tohle nemám ze svý hlavy, jak jsem slyšel, tak prodávám). (E:vy z toho naděláte, jak a proč se cosi jmenuje, hlavně, že se jede :-))
„Ano, i tam jsou nějaké rozhledny“ vytasil se Jirka s mapou.. „tady, tady a tady.“
Opatrně navrhuji (jsem tu nový, nezapomeňte), že by to tedy možná chtělo najet u Slaného na hlavní silnici, popojet ve zrychleném modu k Lounům a pak by to bylo ideální přes Žatec a Kadaň.

„Ano, i tak by to šlo… jeď první“ dí jinak Hlavní Navigátor a odchází startovat soustrojí. No sakryš, tak jsem si to zrovna nepředstavoval. Vpředu odpovědnost svazuje a na zadní pozici se člověk kochá radostněji, co si budem povídat.

Nezbývá než uposlechnout, naposledy svléknu pohledem slečnu na dece (snad jste si nemysleli, že jsem na ni zapomněl) a vyrážíme za dalším dobrodružstvím.

Přes Zákolany a Knovíz (na chvilku zastavíme u dávno zrušeného přejezdu železniční trati Podlešín – Kladno) se přiblížíme ke Slanému, tam najedeme na státní č. 7 a nezáživně drtíme směr Louny. Eva jede jako druhá (Básník se kochá světem na chvostě) a drží si docela velký odstup, takže trochu zpomaluju, jenže ona je kilometr za mnou pořád. Naštěstí provoz není moc velký, tak to nevadí. Kdyby jezdilo víc aut, už by se mezi nás nějaký spěchal narval, na našich hlavních silnicích to chce udržovat spíš kompaktní tvar. (E:no coco, byla nedělě, jelo se na vyjížďku, žádné závody, tak nač spěchat)

Na nejbližší zastávce se jí pak ptám, jestli nejedu moc rychle, ale prý ne, pohoda, spíš se drží tak daleko schválně, aby měla přehled :-). Kartáč za to, že jezdím rychle a že za mnou chudinka Eva plápolala jak fangle, jsem ovšem později od Jirky dostal stejně :-).

Zrovna já … taková nespravedlnosti … navíc Klárce se už při stovce zdá o čertech, proti velkoobjemovým strojům souputníků je to spíš jen taková dívčí hračka … tedy ne TAKOVÁ dívčí hračka, to ne, myslel jsem spíš jako dietní až subtilní dopravní prostředek … prostě člověk se nezavděčí :-).

Takže v Chlumčanech odbočíme z hlavní a k Žatci míříme zase pěkně v pohodičce po okreskách. V Jimlíně mě ale nejdřív zaujme nápadná věž na kopečku a pak dokonce hnědá turistická odbočka k Novému hradu. Tady a hrad? No co už, tak se tam tedy podíváme.

Na kopci je skutečně rozsáhlá stavba, která kdysi byla snad hradem, pak prošla několika vlnami změn přes zámek, zbořeniště po třicetileté válce až k víceméně hospodářskému dvoru, aby skončila jako sídlo JZD v úplném zapomnění. Teď je ale opět v rozsáhlé rekonstrukci a časem, dá-li Bůh a strukturální fondy EU, se z ní zámek zase stane. Zatím je ale otevřena pro návštěvníky snad jen třikrát v roce a dnes to, zcela překvapivě, není.

Po krátké ovšem vysoce odborné debatě (my s Jirkou) a svačince (Eva), hupsnem na stroje a hybaj blíž ke Krušným horám. A co čert nechtěl, zase nedojedem ani do Žatce. Cestou si totiž všímám v Drahomyšli značené odbočky k jakémusi menhiru (to ještě sklopím hlavu a drtím dál, přestože poslední světlo kolony žhne v zrcátkách vyloženě roztrpčeně), těsně před Trnovany pak míjíme vpravo v poli jeden opuštěný ŘOPík vnitrostátní linie čs. předválečného opevnění (to už do zrcátek radši ani nekoukám), ovšem na mostě v Trnovanech si vlevo všímám jakési vznosné a opuštěné stavby, takže nevydržím a odbočuju pod nájezd k nádraží, že se tam velmi krátce zastavíme.

U nádraží po zastavení jednak zjišťuju, že na druhou stranu se tudy nedostaneme, bo bývalý silniční přejezd nahradil ten most, co jsme z něj právě sjeli a za druhé dostávám přednášku, co všechno zajímavého jsme za ty dvě vesnice minuli :-). Oháním se aspoň existencí toho opuštěného kostela nebo co to bylo, za což jsem mírně pochválen, je ale třeba se k němu nějak dostat. Rozhlížíme se, jestli by nešlo kolejiště přece jen nějak překonat, vrátit se na most by uměl každý… jedu se pro jistotu kouknout až před nádražní budovu, jestli tam není aspoň nějaký přejezd a ejhle, jsou tu klasické mezikolejové můstky pro kočárky a vozíky. Nejsou tedy zrovna v jedné řadě, ale to nevadí, prokličkovat se nějak dá. Náročná je jen jedna kolej, která můstek nemá. Tu je potřeba přejet bez nájezdu a šikmo, takže žádná sláva, trochu se tam zahrabu, ale nakonec jsem na druhé straně, přímo na peróně a přímo před paní výpravčí, která vyšla na schody a pozoruje mě stejně nevěřícně jak přistávající UFO.

Vyloudím uctivý úsměv a povídám: „Dobrý den, nezlobte se, ale když vám tady chybí přejezd“. „Támhle je most“ ukazuje hlavou „měla bych vám dát pokutu, ale vy se mi nejspíš jen zdáte.“

Protože koutkem oka vidím, jak souputníci už taky vyrazili k překonání kolejí naprosto nelegální cestou v mých stopách, snažím se situaci zlehčit tvrzením, že tudy jistě žádný Hikari expres dvoustovkou v dohlednu nepojede.

„Nepojede tady dneska už nic“ sděluje paní výpravčí a začíná se usmívat, „a kdyby jelo, tak maximálně čtyřicítkou, přesto nechápu, co tady děláte. Asi vám jednu tu motorku seberu, třeba toho baworáka…“ Jirka se totiž zrovna taky hrabe přes tu zpropadenou kolej, jdu mu tedy pomoct, ale zvládá to v pohodě sám. Eva už má nakročeno, že do toho jde taky, ale raději ji zastavuju, že jí pomůžeme nadzvednou přední kolo. Jirka odstaví bramboru mezi květináče na nástupišti a vrátí se, popadnem TA každý z jedné strany za padáky a hup, už má přední kolo za kolejí. Trochu jsem se bál, že Eva zazmatkuje se spojkou a vyrazí napříč kolejišti, vřeštící nás vlekouce za sebou jak při motoskijöringu, ale zvládá to v pohodě, fakt klobouk dolů.

Z paní výpravčí se záhy vyklubala velmi příjemná a sdílná osoba, poklábosili jsme o problémech Českých drah dobrou čtvrthodinku a kdyby ji nezvonil telefon, možná jsme se tam i ubytovali :-)

Tak se přesouváme k oné podivné stavbě, o které jsme se už na nádraží dozvěděli, že to není žádný kostel, ale bývalá sušárna chmele. Ovšem parádní sušárna. Vznosná cihlová stavba ze začátku minulého století ještě dnes, po desetiletích bez údržby, působí impozantním dojmem. Vstup do ní je ale bohužel za plotem, vedle je jakási další velká budova a na plotě nápis „Malá Anglie“, tak ji obhlížíme jen zvenku.

GPS 50°18'55.92"N,13°35'58.02"E

Za chvíli se ovšem z hlouby pozemku vynoří jakýsi anglicky vypadající štramák s chrtem (ano, čtete správně, chrt…) a povídá, že jestli se chceme podívat dovnitř, že klidně můžeme, že jen zavře toho psa (asi abychom ho neznečistili).

Nahrneme se tedy dovnitř na pozemek a fotíme a zasvěceně diskutujeme, načež se k nám pan majitel opět připojí, všechny nás obdaruje speciálním žateckým vývozním pivem ve skleněných třetinkách, které se odtud prý vyváži jen do JAR (takže je k dostání jen tam a v jeho sklepě) a zahájí zasvěcený výklad. Dozvěděli jsme se kdy to bylo postavený, za jakých okolností, proč je to tak hezký, kolik bude stát renovace, kolik na to dá EU, kdy to bude hotový a co je soused za člověka.

Pak nám ještě vysvětlil, že ta velká budova byl mlýn a že časem se do jeho podzemí vrátí vodní turbína, že kam až oko dohlédne je všechno jeho (což nemyslím nijak pejorativně, fakt to byl prima člověk), že se chystá mlýn přestavět na penzion a v sušárně chmele bydlet a pořádat happeningy pro přátele … ukázal nám obrovský sklep, kde bude za pár let vinárna, ukázal nám dřevěná okna, která už má připravená do všech 105 otvorů sušárny, ukázal nám manželku a i toho chrta, ze kterého se vyklubala absolutně neposlušná mladá chrtí slečna… a pozval nás, ať se kdykoli stavíme, třeba i s kamarádama, že místo se vždycky najde. (E:taky tam maj spoustu koťat)

Fakt zajímavé, byl tak vstřícnej, až to mé pokřivené duši přišlo skoro podezřelý. V zahraničí je taková otevřenost častá, ale tenhle chlapík mluvil česky… prostě nezvyklé. Ale bylo to prima setkání, doufám, že mu plány vyjdou a za pár let to bude vypadat tak jak nám to barvitě líčil.

No, z naší krátké prohlídky se nakonec stala skoro dvouhodinovka, takže když se konečně loučíme, žaludky už signalizují nutnost někde rychle poobědvat.

První další naplánovaný cíl je rozhledna u Kadaně, domlouváme se tedy, že se přesuneme zrychleně k ní a tam uděláme piknik. Sice s sebou nic nemám (teda až na ten dalekohled :-)), ale Jirka ve svých hliníkových kufrech veze zásoby na týden pro vícečlennou rodinu. Tak mě prý hlady umřít nenechá.

K Žatci se tentokrát už dostáváme bez zdržení, rychle míjíme i přehradu Nechranice a po šílené rovince se řítíme směr podhůří Krušných hor a bývalé královské město Kadaň.

Jenže ouha, co to? Kontrolně mrknu do zrcátek a náhle za mnou nikdo, jen v dálce svítí nějaké světlo na krajnici. Co tam ti dva mají?

Chvíli čekám, co se bude dít a protože se neděje nic, znechuceně otáčím a vracím se zjistit co se děje. Myslel jsem, že tam stojí oba, jenže je tam jen Eva a ta když vidí, že se k ní blížím, otáčí taky a jede přede mnou. No tohle, kam se nám poděl velký cestovatel, literát a motocyklový praktik? Přejíždíme železniční koleje a kousek za nimi zastavujeme na vjezdu do pole. Ptám se kde je Jirka, ale ani Eva netuší, prý ho v zrcátkách naposledy viděla na tom přejezdu, víc neví. To je tedy fakt divný, kolem přejezdu jsem koukal, nikde tam v roští neležel a kdo jiný by měl vědět, že to nemůže jen tak otočit, zmizet a nikomu nic neříct? To se prostě nedělá.

„Třeba zase ztratil víko a vrací se pro něj“ snaží se Eva situaci zlehčit, ale to asi těžko, taková věc dvakrát za sebou… na telefonech žádné zprávy nemáme a Jirka ho nebere, rozhodujeme se zatím vyčkat, třeba se záhada vysvětlí. Osobně si myslím, že pokud ho na přejezdu sebrali mimozemšťani (což se mi jeví jako nejpravděpodobnější), už ho nikdy nevrátí, bo tak zajímavý exemplář určitě ještě nemaj. Zatímco Eva baští, přemítám, jak ho asi budou množit… jestli nějak klonováním nebo že by přirozenou cestou? Pak by ovšem záleželo na tom, jakou chovnou samici by mu předhodili. Když si vybavím jeho zcela specifický zjev, jen tiše doufám, že ho zařadí správně a bude to samice lidská …. :-).

No nic, to jsem zcela nemístně odbočil, jsem říkal, že to nemám psát já :-).

Nakonec ho Eva ještě jednou prozvoní a ejhle, Jirka je na světě. Prý se musel vrátit, protože (a teď následuje zcela nečekané rozuzlení ..) ztratil víko kufru. Ano, je to tak, nejen blbec se spálí dvakrát o stejná kamna, ale i tesař se někdy utne… Doufám, že jsem myšlenku vyjádřil dostatečně kulantně :-) .

Čekáme tedy další čtvrthodinu, byl pro to víko snad až v Žatci na náměstí a když dorazí, přesouváme se urychleně k vesničce Pokutice, kde by měla být ona inkriminovaná rozhledna, pokud možno se stolečkem, lavičkama a vůbec zázemím na náš stále odkládaný piknik. (No jo, stane se. Když jsem zjistil, že tentokráte pravé víko se vydalo na individuální cestu časoprostorem, tak samo stavím a otáčím. Přitom u mne staví starší řidič, kterého jsme před chvilkou předjeli, a sděluje, že mi „něco“ ulítlo asi tři kiláky odtud, prej za závorama. Nezdržuju se voláním (než se člověk odstrojí, tasí debila a naváže spojení, tak už budu i s víkem zpět, kolegové jako znalí vyčkají na místě ztráty kontaktu. Ale informátor to měl trochu zmotaný, ujel jsem těch kiláků zpět skoro osm, a víko se válelo uprostřed tříkilometrové rovinky, široko daleko bez chráněného železničního přejezdu:-)))). Navíc bylo lehce křáplý, takže jsem jej musel improvizovaně vyrovnat, by sedlo na své místo, proto teda takový časový deficit. Ponaučení, dál budu jezdit se zamčenejma kuframa)

(E:když minule u Děčína ulétlo to levé víko, člověk si řekne, to se stane, bylo špatně přichycené, ale když ulétlo teď pravé, tomu se nejde nepousmát :)).

Sice jsem se Jirku snažil přesvědčit, že by měl jet první, bo na rozhledny bude mít určitě větší čich a kdyby zase něco, to víko mu přivezu a nebude se muset vracet, byl jsem ale bez debaty vyslán na první lajnu (J: pravda, byl jsem v té chvíli poněkud roztrpčen:-(((), takže jsem zase utřel a zachmuřeně se usadil v čele.

Do Pokutic jsem dorazili v pořádku abychom zjistili, že tam není nic, natož rozhledna. Zastavujeme za vsí a prohlížíme okolní kopce, jestli náhodou někde netrčí, ale kdepak. Navíc Jirka už si ani nepamatuje, kdy a na základě čeho se v jeho mapě vzala jím domalovaná značka, signalizující její existenci. Vrací se tedy aspoň do vesničky vyzpovídat nějakého místního jazyka, my s Evou zatím čekáme u krajnice a konzumujeme popadané hrušky máslovky, kterých je tu plno. Evě už asi začíná docházet proviant, sbírá totiž hrušky i do zásoby a tváří se starostlivě. S tolika zastávkama zřejmě nepočítala :-).

Z dálky pozorujeme Jirku, jak proniká na cizí pozemek, nahání nějakou paní se sekačkou, pak chvíli kličkuje před jejím manželem, který pro změnu nahání jeho, ale nakonec se všichni sejdou v jednom bodě a z následné gestikulace je jasné, že tady rozhledna není, nebyla a v příštích letech ani nebude.

Roztrpčeně se tedy vrací k nám, prý jediná rozhledna je na Svatém vrchu v Kadani, což je sice kousek, ale o té ví a navíc se k ní nedá vyjet. (J: podařilo se mi dodatečně rozšifrovat záhadu dvou značek – část odkazů na kadaňskou rozhlednu směřuje na Svatý kopec, další pak na Svatý kopeček..... a popis polohy se liší. Ani net není vševědoucí a pravdivý...)

(E:A jel kolem cyklista, který nás pozdravil „AHOJ CHLAPI“ - 3 dny bolení břicha za to, slepejšovi jednomu).

Protože piknikovat se tady nebude, rozhodujeme se popojet konečně do těch kopců, v údolí začíná být celkem pařák. Prokličkujeme po pravé straně řeky do Klášterce nad Ohří, kousek popojedeme po hlavní č. 13 směr Karlovy vary a u Klášterecké Jeseně začneme stoupat opuštěnou silničkou do hor. Tady si člověk velmi dobře uvědomí, že cestovní enduro je na naše cesty fakt ideální motorka. Silnička malebná, ale její povrch dokážou relativně vyžehlit právě jen zdvihy odpružení na enduru.

Kousek pod Měděncem jsou skalní útvary, kterým se říká Sfingy. A je tu taky vyhlídka směrem na Tušimice, Počerady a Prunéřov, nebo jak se všechny ty elektrárny dole jmenují. Stejně tak na velkolepé díry uhelných dolů v okolí Chomutova a Kadaňe. Prostě ideální místo na ten piknik, který se nám zatím nepodařilo zrealizovat.

Vyhlídka pěkná, ale piknik asi nebude. Jak už bylo řečeno, já s sebou nemám nic a Eva zatím všechny vlastní zásoby snědla a Jirkovy konzervy (které se letos už podívaly i do Anglie a kdo ví, jestli tam nebyly i loni) v ní překvapivě nevzbuzují žádné nadšení. Naopak se dožaduje návštěvy pohostinského zařízení, a to rychle.

Naštěstí o kilometr výš v Měděnci hospůdka je, přesun je otázkou chvilky a už spokojeně vybíráme z denní nabídky hotovek. Výběr tu není nijak oslnivý, zjevně je to tu orientováno spíš na německou klientelu a jejich požadavek minutkových specialit, nicméně v sýru obalovaná smažená makrela s brambory zaujala a dlužno dodat, že později i velmi zachutnala. K tomu vychlazený Radegast Birell, případně litr točené kofoly, co víc si přát? (E:větší porce).

Po ukojení nejnižších pudů plánujeme, co se zbytkem dne. Sice by tady v Měděnci měla být od jara otevřena štola Marie Ponocné, která vede od středověku do nitra kopce Měděnec (vede tam ta štola, ne že tam provádí nějaká Ponocná), ale my se rozhodujeme na podzemí nereflektovat. Je krásný den, času málo, volba další atrakce tak padá na rozhlednu v Hoře Sv. Kateřiny, která je odsud bratru hodinku jízdy na sever.

Kolem přehrady Prosečnice jedeme na Křimov a dál k hraničnímu přechodu na Hoře Sv. Šebestiána. Jako memento moderní doby se tu staví kapacitní silnice pro kamiony, přitom z železniční trati Křimov - Reitzenhain zůstal už jenom klikatící se násep a pár propustků v polích. Kdysi tu parní lokomotivy stěhovaly tisíce tun hnědého uhlí na západní stranu Krušných hor. Dnes tu smrdící kamiony stěhují tisíce blbostí z jedné strany sjednocené Evropy na druhou… inu, pokrok nezastavíš.

My ale do Německa nejedeme, takže před hranicí odbočujeme vpravo a zcela upuštěnou krajinou míříme k obci Kalek. Odtud by měla vést podle mapy i podle GPS do Brandova lesní silnička, takže nejkratší cesta na Kateřinskou horu, jenže bohužel, ve slibném rozletu nás zastavuje závora a Jirkovy široké hliníkáče, jejichž demontáž je práce na celé odpoledne.

Takže fungl nová asfaltka mizí v hlubokém hvozdu, ovšem my otáčíme a po kilometru kodrcání po panelech se dostáváme zpět na silnici do Boleboře a dál na Horu Sv. Kateřiny.

Není ale čeho litovat, projížďka po hřebeni je skvělá. Skoro nic tu nejezdí, jen pár motorek a cyklistů, výhledy parádní a celá ta oblast je takovým zvláštním způsobem zakonzervovaná. Je vidět, že kdysi to tady žilo intenzivněji, ale ta doby je pryč. Život se sem vrací asi víc s lyžaři v zimní sezóně, teď je to tu takové opuštěné a zapomenuté. Navíc už je pozdní odpoledne, atmosféra parádní.

(E:A ještě jsme stavěli u pěkného rybníčku. Nevím co dělali klucí, ale já šla do lesa koukat do zeleně – prý to uklidňuje, tak chci nasbírat klidu do zásoby. Chodím tedy kolem smrků, koukám na zem na zelenou trávu a ejhle, hejno klouzků. A už byly moje. Jirka nechtěl půjčit víko co-by pánvičku na smaženici v přírodě, tak se houbová chuťovka konala až večer doma).

Musím ovšem zmínit jeden hrůzný zážitek z cesty. Vrčím si to vpředu katolických osmdesát, nasávám atmosféru, když tu uvidím v lese vlevo od silnice hýbat se něco hnědého a fakt velkého. Hýbat se rychle a směrem k silnici. Stačil jsem jenom hópnout na brzdy a už se z podrostu vynořil letící jelen jak almara, dopadl tak dva metry přede mě na silnici, cvaknutí kopýtek, druhý skok a zmizel v podrostu vpravo. Teda asi to byl jelen, přestože ještě neměl paroží. Buď mu do října doroste, nebo to byl nějaký mladý cucák, nicméně živenej byl dobře, takhle velký laně nejsou, to by se jich jeleni báli. Nevíc byl úplně blbej nebo slepej, bo kdybych nebrzdil, normálně by mi skočil na záda. Což by se asi neobešlo bez následků, takovýho halamu by Klárka neuvezla.

Člověku to připomene, že nikdo neví dne ani hodiny a pokud se něco stát má, tak se to stane. Tentokrát to dopadlo dobře, kdo ví co bude příště. (J: z pozice tail gunnera to opravdu vypadalo značně dramaticky, klika jako od lanovky....)(A já zas z druhého místa myslela, že jelen Ranžu přeskočil, prostě z jedné strany silnice na druhou. Byl velký jak kráva – myslím doslovně. Jak může něco tak velkého vyrůst jen z trávy a sena???)

Konečně jsme v Kateřinské hoře, tak krátce prošmejdíme náměstí, tedy spíš náměstíčko (taky úžasné místo) a rychle vzhůru na rozhlednu, kam dorážíme za pět minut pět, přičemž otevřeno je do pěti. Paní výběrčí pokladní se tváří, že jsme jí ukradení, ale logicky z nás asi radost moc velkou nemá. Nevypadá to tu, že by se sem přes den hrnuly zástupy a teď před zavíračkou takový nával.

Nejde to, tak jen rychlé pohledy přes špinavé sklo na všechny strany, prozkoumáme z nadhledu blízkou předávací stanici tranzitního plynovodu a zase rychle dolů, abychom nezdržovali.

Paní za námi zamkne, nasype drobásky do koženkové nákupní tašky která pamatuje ještě maloobchodní ceny a společně se statným vlčákem opouští rozvážným krokem návrší. My obhlídneme rozpadající se bývalou ubytovnu sestavenou z unimo-buněk (na které se už roky skví eufemistický nápis „v rekonstrukci“) a kolem již zmíněného mezinárodního plynoměru popojedeme do Nové vsi, kde se důstojně otáčí dva větráky, tedy větrné elektrárny. Nestojí jen tady, Krušné hory jsou jich plné, ale tady se dá bez problému dostat až k nim.

Nejsou to zrovna prckové, oba stožáry mají po 65 metrech, třílisté vrtule o průměru 70 metrů a instalovaný výkon je po 1.5MW. Existují ale i větší a to i u nás, třeba kousek odsud u Rusové jsou tři stožáry, kde každá hlavice má 2MW, samozřejmě při optimální síle větru.

My tady chvíli vstřebáváme atmosféru a posloucháme temné svištění otáčejících se rotorů, nicméně čas nás tlačí, nemůžeme tu být věčně.

Radíme se tedy co dál, já s Evou bychom se chtěli ještě podívat k zámku v Jezeří, jehož existence byla ještě nedávno ohrožena postupující těžbou hnědého uhlí, ale Velký Navigátor by už raději zamířil domů, prý aby mu nezavřeli v osvěžovně Na růžku, kam musí zaskočit doplnit pitný režim.

Nakonec se nám ho podařilo zlomit a do Jezeří se tedy jede. Cesta z Horního Jiřetína je dobře značená, až pod zámek se návštěvník dostane po asfaltu, poslední metry k horní bráně (kudy se chodí dovnitř) jsou ale drsná šotolina s vracečkou jako prase. Auta parkují u dolní brány, ovšem náš vedoucí skupiny (a shodou okolností jsem to byl náhodou já) se cpe samozřejmě až nahoru.

A zase klobouk dolů před Evou, ta baba fakt umí. Možná se jí při obratu v kopci a na štěrku dělaly u nosu bubliny, ale dokázala to ukormidlovat, nešlápnout si kam neměla a zaspojčit tak, aby to ani nezdechlo ani se neprotáčelo. Nechci tu mazat nikomu medu, ale znám i pár chlapů, kteří by tam za mnou nejeli.(E: O bublinách nevím, ale teplo až vedro mi tedy bylo, to tedy jóóó.)

Přestože tady mají otevřeno do šesti, poslední prohlídka už skončila, jsme tu pozdě.

Prošmejdíme tedy torzo zámecké terasy (po prý kdysi obrovském zámeckém parku není ani památky), obhlídneme aspoň z venku, jak se rozlehlý komplex rodí znovu z popela, chvíli sledujeme obří velkostroj dolu Čs. armády kterak vyrábí další skrývkové patro, ale nakonec se spořádaně vrátíme k motorkám a je načase se skutečně vydat na cestu zpět.

Přestože je krásný podvečer, domů je to víc jak sto kilometrů a to se ošidit nedá. Protáhneme se kolem Mostu a jedeme směr Havraň. Vpravo i vlevo je skoro měsíční krajina, buď přímo těžební jámy nebo deponie skrývky, případně kolejová pole či pásové dopravníky. Znásilněná a skoro rozpitvaná krajina. Přesto se neubráním rouhačské myšlence, že to stojí za pohled. Naštěstí se nevidí něco takového každý den.

V Havrani u pumpy nastává čas rozloučení, bo Jirka míří na opačný konec Prahy než my s Evou a vzhledem k rozlehlosti hlavního města, je třeba se podle toho zařídit už v předstihu.

Jeho stopy tady tiše mizí v prachu dějin … vlastně chci říct, že odjíždí směrem jihovýchodním směr Louny, zatímco my míříme spíš na jih, směr Žatec. Jede se fakt parádně, tady dál od Prahy není moc velký provoz ani teď v nedělní podvečer, ale je toho za dnešek už celkem dost, proto se na jedné křižovatce Evy ptám, jestli není unavená. Prý trochu, ale zbyl nám ještě hlt kávy v termosce, tak v Kněževsi zastavujeme na náměstí a likvidujeme poslední vezené zásoby.

Trochu jsme se zapovídali, takže půlhodinka v tahu a na poslední úsek cesty vyrážíme už za nadcházejícího soumraku. Do Rakovníka to ještě jde, ale za ním se ponoříme do hlubokých křivoklátských hvozdů a tam už jde do tuhého, tma je jako v řiti. Mě se jede celkem dobře, jednak to tu znám a za druhé Klárka jako jedna z mála motorek kupodivu dobře svítí, Eva se za mnou taky statečně drží, takže netrvá dlouho a Unhošť je před námi. Dokázali jsme to bez ztráty květinky. Krátké rozloučení, Eva odbočuje ke svému hnízdišti a já už to mám taky jen kousek.

Co říci na závěr? Jakožto celodenní leader musím nechat nestranné zhodnocení na někom jiném, ale mě se to líbilo. Mužstvo bylo parádní, nezaostávalo, neremcalo a při zastávkách přispívalo věcnými i vtipnými poznámkami, chovali se slušně, neobtěžovali cizí lidi, nikoho nepokousali.

Den jako z praku, destinace parádní, prostě pohodový a kvalitní výletík, jaký se snad nikdy neomrzí.

A že jsem si z těch dvou občas trochu utahoval, případně si malilinko zapřeháněl? Nehledejte za tím nic špatného, když mě by to psaní jinak nebavilo …

Ranjibar 

J: pochvala zní i z čeledníku! Dobrý to bylo, líp bych to nesvedl ani já:-))))))))))))))))))))))))))))))))))

E: jojo, taky líbilo, a moc, jen ten slepičinec z druhého odstavce, ten bude v mé mysli dlouho doutnat :)))