Dovolená 2020 2. část - první relax den a první výletový den
Úterý 21. 7. 2020
V noci ještě sprchlo, takže dopoledne je všude mokro, i když už neprší. Navíc, Honzovo oblečení doposud nevyschlo, takže rozhodnutí je po chvíli jasné – dnes si dáme od motorek odpočinek. Relaxneme a omrkneme si zlínské pamětihodnosti.
Napřed ale péče o sebe sama. Tedy obléci se do „vycházkového“ a zamířit do zdejších chrámů konzumu, postarat se o catering.
Půlkilometrová procházka a jsme na místě – Billa a Penáč na jednom místě nás pojmou do svých útrob. Nakoupíme co potřebujou dva chlapi na pár dní k snídani a večeři, obědvat míníme dycinky někdy na cestě.
Libor má dneska ještě nějaké ty pracovní povinnosti, tak se s ním svezeme dolů do city, učiníme společenskou návštěvu v Genezi u Víti a pomalu je čas na oběd.
Zrealizujeme jej ve vyzkoušené jídelně „U Ševce“
podnik mohu jen a jen doporučit. Nadlábli jsme se dobře a rychle, obsluha přívětivá a ceny takřka baťovské. Po obědě se rozloučíme, Libor musí ještě makat no a my se porozhlédneme po Zlíně.
Procházkou podél Dřevnice se dostaneme z zámeckému parku. Projdeme jej, skoukneme zámek z exteriéru, no a hned naproti přes ulici je centrum Baťova Zlína. Víceméně unifikované stavby, železobetonový skelet s vyzdívkou z režného zdiva, klasika let dvacátých a třicátých. Dnes už se tu samozřejmě nevyrábí atd, část budov slouží jinému byznysu, zbytek edukaci a výstavní činnosti.
Nejprve se chceme dostat do proslulé „jedenadvacítky“,
https://mapy.cz/turisticka?x=17.6585054&y=49.2231659&z=17&source=base&id=2138025
jediného mrakodrapu Baťova města, tehdy ředitelství s raritní pojízdnou kanceláří pana továrníka. Dnes zde sídlí Krajský úřad a hlavně FÚ, tedy instituce budící v nás obou podvědomý respekt a odstup:-). Pokusíme se k výtahu a na vyhlídkovou plošinu dostat od hlavní třídy, ale narazíme na bariéru finančáku. Zkusíme to tedy z druhé strany, ale ani odtud se nám průnik dovnitř nedaří (později jsme se dozvěděli, že tento směr byl správný, jen jsme nebyli důslední a nepoužili jsme přestup mezi výtahy). Alespoň tedy si prosklený výtah prohlédneme zvenčí, projdeme si třídu mezi domy a zamíříme k nedaleké budově „14“. Zde je totiž Muzeum jihovýchodní Moravy.
Zjišťujeme, že je zde několik expozic. Samozřejmě volíme „Princip Baťa – dnes fantazie, zítra skutečnost“ ve třetím patře, tomu nám v pokladně přihodí i patro páté, expozici připomínající místního rodáka Františka Bartoše, pedagoga a etnografa.
http://www.muzeum-zlin.cz/cs/objekty/14-budova-batovskeho-arealu/stala-expozice/
K tomu si dáme v přízemí výstavu „Příběh železa“, no prostě máme co dělat až do večera:-).
http://www.muzeum-zlin.cz/cs/objekty/14-budova-batovskeho-arealu/vystavy/
Nejvíce času strávíme samozřejmě v baťovské expozici. Boty, botky, botičky z celého světa a všech lidských kultur, to je náplň první sekce, a je až s podivem co všechno si lidi natáhli na nohy, aby se líbili/y samcům/samičkám. Dámy si zde rozhodně přijdou na své, my pánové spíše oceníme různé rarity a specialitky.
Mne jako strojaře nadchne expozice strojního vybavení obuvnické fabriky. Stroje z první republiky jsou tu pěkně k dispozici k oblezení, čehož využiju.
Zbytek podlaží zabírá výstava cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, netradičně prezentovaná, taky zde zůstaneme po nejdelší čas.
„Čtrnáctku“ opouštíme až k šesté, no a protože jsme značnou část byli uvnitř, pohrdneme trolejbusem jedoucím do našeho bydliště a dáme si výstup na Jižní Terasy pěkně po svých. Přejdeme most, mineme další chrám konzumu s nepřehlédnutelným Kauflandem, ještě pár set metrů vilkami a hore kopcom. Uličkou Pod stráněmi vyfuníme (tedy hlavně já) až ke koupališti Panorama a pak již po vrstevnici dopoledne vyzkoušenou cestou. Na konci zalezeme do již vyzkoušené putyčky, čímž smysluplně zakončíme den:-).
Středa 22. 7. 2020
Je tu další den a čas na první motovýlet Zlínskem. Vydatná snídaně, vypáčíme motorky z garáží, nastíníme si kudy a kam a pod Liborovým vedením vyrážíme.
Sjedeme do údolí cestou, kterou jsem předevčírem přijel, a na druhých světlech zahneme vpravo na Lukov. Kašava, Držková, stoupáme až na rozcestí Troják, vpravo a zvolna klesáme k Hošťálkové. V Ratiboři opouštíme hlavní a dáme se vlevo na Kateřinice.
Místní silnička neustále stoupá, hustota zástavby kolem pozvolna řídne a jsme v závěru údolí. Před námi les a hřebeny. Vydrápeme se pod hranu zalesnění, a naším cílem je dostat se do Lázů na opačné straně hřebene. Asfaltka se sice trochu zhorší, ale nic fatálního, spíše se modlíme, abychom se nepotkali s těžaři dřeva. Opravdu, na jedné pasece nakládají, ale nějak si nepřekážíme. Již bez potíží přejedeme vrchol a spouštíme se do Lázů. Stavím a fotím si zdejší dřevěnou zvoničku (typickou to stavbu na valašském venkově), stejně tak i o kus níže v Podolí.
Na dně údolí v Loučce zahneme vpravo a pěkně podél říčky a železniční trati dorazíme do Valmezu (Valašské Meziříčí). Zde se dáme na jih po hlavní „57“ až dojedeme do Jablůnky, kde frekventované komunikaci dáme pápá.
Přes most do Pržna a pak zase hezky malebnou silničkou do kopců. Cestou mineme dvě značně řidičsky nervózní pubertální slečny v jakémsi autíčku, raději je pustíme před sebe. Pak už v pohodě vybručíme do Prženských Pasek (a že těch různých „Pasek“ následně projedeme hafo), kde máme jako POI rozhlednu u restaurace U Holáňů.
http://rozhledny.webzdarma.cz/przno.htm
První dnešní delší zastavení. Vylezeme na rozhlednu, skoukneme panoramata Hostýnsko-vizovických vrchů a neodoláme nabídce pana vrchního v právě otevřené restauraci. Velký hrnek poctivé česnečky plus jeden chladný birell, to je přesně to co potřebují naše organizmy. Navíc, je tu chládek, vánek, pěkný rozhled, takže nikam nespěcháme.
Sedět tady a vést řeči však nemůžeme donekonečna, je čas se pohnout.
Pokračujeme dále po hřebeni, na rozcestí volíme vpravo v bok a sice úzkou, ale slušnou asfaltkou se pomaličku šineme do údolí. Chvilku musíme počkat, než stavaři uvolní cestu, pak již nic nevadí. V údolí se dáme zase vpravo a vracíme se zpět k údolí Vsetínské Bečvy. Přejedeme hlavní a pokračujeme do Bystřičky, až zastavíme na levé straně hráze.
http://www.pmo.cz/cz/o-podniku/vodni-dila/bystricka/
Protože jsem tady už dvakráte byl, zůstanu u motorek pěkně ve stínu k vychladnutí a nechám kolegy, ať vyrazí na obhlídku hráze.
Po jejich návratu pokračujeme podél levého břehu nádrže a od jejího konce stoupáme směrem na Vsetín. Hned první odbočkou vlevo na Kyčerku, a nahoře na rozcestí Santov brzdíme u hospůdky shodného jména.
Sice ještě nemají otevřeno, ale příjemná paní nabídne kyselicu, která jim prý zbyla od včerejška. Jo, taková polévka je nejlepší, takže se usadíme ve stínu na terase a za chvilku jsou řádné kalfáče i s pitím na stole.
Dobrota, nasytíme žaloudky a chvilku necháme působit pokojnou atmosféru nastávajícího poledne. Parádní místo, parádní kulinářský prožitek.
Na křižovatce zahneme vlevo a za chvilku jsme opět u říčky Bystřičky.
Ve Valašské Bystřici zahneme na uzounkou asfaltku mezi chalupy a začneme zase stoupat. A když řeknu stoupat, tak velmi výživným sklonem. Občas za dvě, jinak za jedna, víc to prostě nejde. Místní to tady v zimě rozhodně nebudou mít lehký, taky míjíme pár kontejnerů na posyp. Nakonec se dostaneme na hřeben, ostrá pravá, pár set metrů víceméně po rovině kolem golfového hřiště a jsme na místě.
U otočky stojí menší dřevěná rozhledna Búřov, tedy spíše trochu větší posed.
http://rozhledny.webzdarma.cz/burov.htm
Nutno říct, že na zdejším dominantním vrcholu (660 m. n. m.) nemusí mít nijak velkou výšku, aby si člověk mohl vychutnat perfektní kruhový rozhled. K tomu dopomáhá i perfektní počasí, takže zde strávíme pěknou půlhodinku. Navíc, nikde nikdo, jen tu s námi chvilku debatí osamělý cyklista.
Sjedeme zpět ve svých stopách, dole v údolí nás Libor otočí vpravo, prý se pokusíme projet zase nějakou tu lesňačku. Na konečné busu v Hřívové stavíme, studujeme mapy a nakonec Libor usoudí, že to zřejmě dál nepůjde. Takže čelem vzad.
V lokalitě Říka zahneme vpravo a opět singletrackovou asfaltkou stoupáme do osady Díly, přejedeme sedlo a svahem přes Žáry a Leskovec dorazíme do shluku chalup Na Horách.
Kus za nimi odbočujeme z hlavní vlevo na rozcestí Pod Spinou. Zcela nově položený koberec na single tracku svádí k rychlejší jízdě, ale přeci jen, klikatice a z každé zatáčky „za roh“ může vyrazit protijedoucí auto. Takže raději volnou, ta dovolí i počumování kolem, a že je na co koukat. Na jiných horách v Česku se nevidí takové množství samot (to jsou ty všemožné Paseky…), vždy uprostřed louky vsazené do lesního masívu.
Obzvláště úsek z Velké Lhoty přes Malou Lhotu k Brňovu je zážitek. Jede se po holém hřbetu, na severním obzoru mohutný hřeben Javorníku a Radhoště, na jihu kopce kolem Vsetína, rozhledy fantastické.
Dlouhým sjezdem se dostaneme na okraj Valmezu, kde se napojíme (dnes podruhé:-)) na hlavní do Vsetína.
Další (a dnes poslední) zastávku dáme u železničního přejezdu v Podlesí. Je zde motorest a veteránmuzeum, obé rázovitě pojaté, koneckonců jako leccos ve zdejším kraji
https://mapy.cz/turisticka?x=17.9683390&y=49.4534873&z=17&source=firm&id=13177612
Nejprve posloužíme tělům, vyschlým dnešním vedrem, poté se věnujeme sice menší expozici, leč s některými raritními exponáty. Za všechny mohu jmenovat „nákladní“ pick-up Velorex, sloužící kdysi v polské armádě pro rozvoz prádla z prádelny, dalšími exoty jsou různá vozítka na bázi maloobjemových motorků, posháněná z celé Evropy. Jako minišotouše mne nadchne souprava tramvají T3 (ex-Ostrava), vlezu do ní a připomenu si doby, kdy jsem jako vysokoškolák v nich brázdil jako brigádník pražské koleje….
Čas se ale nedá zastavit, nachyluje se k páté, takže je třeba prásknout do hemelek a navrátit se do města botek.
Vezmeme to stejnou cestou jako ráno, akurát opačným směrem, po půl šesté parkujeme v garáži a hurá nahoru. Sundat hadry, sprcha, večeře, no a nakonec opět pár Březňáků dole „U Rusa“….
Fotografie
