Motokochání

Týden po „celorepublikovém“ setkání v pseudonámořnickém hotýlku na dubnově liduprázdné Seči zavelela česká vozba k dalšímu výletu. Pamětliv hudrování velitelky, že to má vždycky furt daleko, jsem pro klid v našich stojatých vodách navrhl oblast západně od hauptštadtu. Kolem Rokycan jsme objevili pár nadějných a méně známých cílů, takže proč neeee...

Pumpa před Berounem, před devátou, neděle ráno. Pamětliv posledního faux pas v Milovicích, kdy jsem dorazil s ohořelejma chlupama na pozadí těsně před vypršením akademické čtvrthoďky, (a puzen brzy z pelechu stařeckou nespavostí a tlakem přístojné žlázy:-))) vyrážím z rodných vrat v osm. Přeci jen, je to přes Prágl a baranďák je ucpanej skoro furt. No, přepočítal jsem se, dřímajícím štatlem jsem prolítl jako průjem, a v půl devátý už jsem na osmičce na Plzeň. Takže sjedu na starou plzeňskou a několika cikcakama se důstojně a nevzrušivě dohrabu před devátou k inkriminované čerpačce. Jsem to ale blb, teď tady budu panákovat. Taky jo, těch pár morgenfoglů mne koutkem oka pozoruje, cože a jak, dokonce i slečna pokladní juká, co že tady míním dělat. Ale nic, jen si vyhřejvám starý kosti na ranním slunku:-))

Naštěstí, všichni účastníci se projevili jako odpovědní, začali se trousit lehce po devátý, a po chvilce to začínalo vypadat, že se sjeli všichni postarší motorkáři ze středozemě:-) Ten přivedl někoho, tamten druhýho, a rázem byla skupina jedenácti (? asi jo, nepočítal jsem přesně....) mašin ready to go. Jako poslední přisvištěla Eva ve zbrusu novejch endurobotkách, ještě mžikem posvačí (z Unhoště do Berouna, to halt jednomu vyhládne:-))) a jsme komplet, ještě před časovým limitem (9.30).

Tož všici, jedeeem. V Berouně si s námi místní silničáři vytřeli pozadí, když jejich objížďka uzavřeného centra nás protáhla po značně rozflákaných kotárech. Docela jsem zalitoval, že GS je stále na faceliftingu.

Ještě kousek po starý plzeňský, odbočíme na Hořovice a je dobře. S vojenským újezdem Brdy (doufejme že brzy obohaceným o US radar) po ruce levé, s přívětivou středočeskou krajinou po ruce pravé, v poklidu, jede se fajn. Selanku naruší jen jeden z nás, který stresován interním přetlakem zběsile předjíždí, kus před námi spěšně opouští stroj, mocným skokem překonává příkop a s vytřeštěnýma očima mizí uprostřed vyprahlého lánu:-) Pod dojmem viděného raději odstavuji grupu na kraji prvního lesíka, i na tohle se musí myslet...

V Dobřívi zajedeme ke známému hamru, který je prvním cílem. Eva zůstává u mašin, ostatní kromě mne mizí přes lávku k hamru. Já si dám pochod kousek po toku Padrťského potoka ke gotickému, tzv. „švédskému“ mostu, přes který vedla původní přístupová cesta do statku a k hamru. Oblezu skromnou, ale pěknou stavbičku a podél náhonu se vrátím k hamru po druhé straně.

Jako další cíl vychází z porady „účastníků zájezdu“ zřícenina Radyně. Zajedu k ní trochu obloukem, abychom se lehce projeli a nejezdili stejnými cestami, v lese vyplaším párek srnek. Mohl bejt srnčí hřbet, pečenej:-(((

Nová, za „evropský“ postavená silnička nás vyplivne až na stinné parkovišťátko pod hradem. Nějak málo lidí je zde, koukám, no a vylepené cedulky objasňují – hrad je v dubnu uzavřen! Doprčic, na netu o tomhle nebyla ni zmínka, jo, není vše na stopro i v dnešní informacemi přehlcené době. Tak soráč, dáme alespoň malé občerstvení v hospůdce hnedle vedle.

e:Dovolím si zde malé nakouknutí na toto sídlo pod mlžným oparem času:

Za slunovratu zde straší Radouš, prý zakladatel hradu. Šeredný pán zabil šest svých manželek, protože jejich děti se mu podobaly. Sedmá manželka utekla. Radouš se dal na pokání, nedošel však pokoje. Hlídá zde své poklady spolu s černým psem a černým Hanušem-zakletým synem černocha a bělošky. Po jeho zjevení následují povětrnostní změny. Vysvobozen bude, až se některý z jeho příbuzných stane papežem. Z hradu prý vede 16 tajných chodeb, z toho dvě do Plzně. Jedna vede na zříceninu hradu Litice. Právě v těchto chodbách byly uschovány Radoušovy poklady. Kdo se chce zmocnit pokladu, musí kolem sebe svěcenou křídou nakreslit kruh a podél něj položit řetězy. Psovi hodí černou slepici a zatímco ji pes trhá, může si z pokladu nabrat.

Bohužel, tady to vypadá jak v době zimního spánku. O co menší sortiment, o to dýl jim trvá příprava pro těch pár lidu, co se kolem motá. Ale, nespěcháme, je totiž neděle, a máme dost času:-).

Naše skupina pomalu řídne. Už na první zastávce se oddělili první, tady se s námi loučí další, které tlačí čas a jiné povinnosti. Takže dobře dojeďte!

V přeci jen menší sestavě zamíříme ke třetímu postupnému cíli, kterým je lovecký zámeček Kozel, ukrytý v lesích jihovýchodně od Plzně. Tady zase naopak je skoro moc lidí, perfektní počasí (kdeže je apríl...) zdá se vytáhlo hafo turistů z nor. Ale nic, v rozlehlém zámeckém parku se to ztratí a patřičně rozptýlí. Naštěstí na nás vychází prohlídka za necelých deset minutek, tož zacálujem a hybaj ke vchodu. Tam se nás ujme mladičká průvodkyně, a během necelé hodinky se propleteme celým přízemím docela hezkého zámečku v perfektním stavu. Jenom náš leader brble cosi o tom, že už tý kultůry bylo dost:-)) že prej tydle vyumělkovaný zámecký cerepetičky nemají s realitou moc společnýho. Jasně, ale i poznání života „horních pár set“ patří k historii. Tož tak.

Tu syrovou část života uvidíme následně. S „lehkým“ blouděním Rokycanama se konečně dostáváme do areálu vojenského muzea „demarkační čáry“. V bývalé posádce je v plenéru či pod přístřešky umístěna poměrně slušná sbírka tanků, obrněných transportérů, aut, děl a podobně, v budově pak drobnější memorabilie. Bohužel, i tady mají otevříno až od května, velitelka ale osvědčí své improvizační schopnosti a dámský šarm a dohodne mimořádnou prohlídku za dobrovolné vlezné. Takže pečlivě vše prolezeme, my starší pánové uplatníme znalosti nabyté v armádní službě za bolševika, takže docela příjemně strávený zbytek odpoledne. Navíc, staneme se i svědkem vyprošťování zapadlého zrezlého vraku legendární T34ky „vytahovačem“ (terminus technicus Evy, jinak „po našom“ vyprošťovací tank), což příjemným způsobem ukončí prohlídku. Mne osobně nadchl řidič onoho vehiklu, když se s padesátitunovým neohrabancem protahoval úzkými sbírkovými uličkami – nutno říci, že bez jediného škrábance! Asi dobrej voddíl!

Všechno jednou končí. I pro nás zbývá ukončit den úprkem ku Praze. Abychom si jej trochu zpříjemnili, tak ti moc nespěchavší (včetně mne) si dávají jízdu údolím Berounky, kde u Rozvědčíka dáváme poslední zastávku na občerstvení, pěkně venku na lavicích pod stromy. Klid a pohoda rámují konec dne, s posledním paprskem slunce zastavuju doma před vraty. Dobrý to bylo!

JB