Motokochání

Někdy v polovině července byla Severomoravským Ivošem vytýčena cesta na Slovensko s odskokem do Maďar, která se má konat na začátku srpna.

A to tedy jóóóóó. Původně plánované květnové Slovensko bylo změněno na Alpy a Dolomity, plánované Rumunsko se nekonalo, tedy neváhám a přihlašuji se, přeci jen se na skok aspoň na krátký východ podívám.

Čtvrtek:

Sraz byl určen v Beskydech večer. My „dálkaři“ já s dcerou a Jirka Hladík tedy vyjíždíme ze středočech a klidným kocháním se pomalu šineme k dnešnímu cíli. Ještě se cestou stavíme u dřevěného gotického kostelíku Kočí u Chrudimi, založeného 1397 s krytou lávkou, překlenující původně vstup do kostela přes bažiny.

Přesunujeme se v poklidu, vždyť Alpík má plně naloženo dvěma nerachytickými ženskými postavami. To Jirka v jednom, je proti nám lehkonohá baletka. Vyhýbáme se dálnicím a silnicím vyšší třídy, ale přeci jen, poslední úsek přes Hostýnské a Vsetínské vrchy nás Jirkův „Tamogodži“ na řídítkách vedl po silničkách, které by jsme za normálních okolností minuli, a tak jsme si vyjeli i na Tesák a kolem říčky Bystřice. K večeru dorážíme do Hutilska-Solanec do penzionu, dáme věci do pokoje a už se tu zjevují Jirka JVK s Ivošem a Dášou, kteří byli při čekání obhlídnout okolí. Seznámení s Dášou, nováčkem této skupiny, pár slov nad mapou a hupky dupky do postele, zítra přeci zase jedem.

Pátek:

Ráno před osmou jsou motorky připravené a přesně na čas doráží poslední dvojice naší výpravy Michal a Irča Horákovi. Někdy se mi ty dvojice ze spoluvsedle pletou, jméno Horák někde v centrálním seznamu figuruje, čekala jsem ale úplně jiné lidičky. Ovšem tahle dvojice byla bezvadná, nezkazila žádnou legraci, tedy 5 mašin, 8 duší na startu, jedem.

Cesta přes Soláň do Velkých Karlovic byla na zahřátí gum a již překračujeme Makovský průsmyk. Na hranicích nic vidět nechtějí, žádné zdržování a pokračujeme přes Javorníky na Bytču a po staré na Žilinu, kde se pod hradem Strečno přeplavujeme „kompou“ přes Váh. Pěkné (jen jsem při nájíždění na prám dala svými kufry Ivošově motorce malý bodyček, ale nic se nestalo) to se jen tak nezažije plavit se i s motorkami po řece. Poté pokračujeme směr Martin, Turčianské Teplice, koukáme na Velkou Fatru, dále Banská Bystrica, stavujeme se ve Vrútkách v motorkářské hospodě kde posvačíme pálivé polívky a jsme poprvé zaskočeni placením, kde chtějí vyrovnat účet za všechny dohromady. Parádní zatáčkovitou silničkou za Podbrezovou vyjedeme na chatu Srdiečko pod Chopkom, kde dáme zase svačinku. Následuje Brezno, to už projíždíme Nízké Tatry a další zastávka Palcmanská Maša u obce Dědinky, na kraji Slovenského ráje. Tady vzpomínáme na své svatební cesty do tohoto kraje a pokračujeme vyhlídkovou silnicí na Spišskou Novou Ves a Krompachy-Plejsy, do dnešního cíle a ubytování. Mašiny nechceme nechat u silnice, tak parkujeme za plůtkem na zahradě, schod překoná i parník JVK pomocí podepřeného prkna bez problémů. Chvilka na vybalení a jdeme ochutnat místní pivo do blízkého zařízení.Trochu povídání a jde se na kutě.

Sobota:

Dnešní den máme za úkol prozkoumat Zadialskou dolinu – dlouhá cca 4km, v některých místech široká pouhých 10m a jít do jeskyně. Za sebou vezu Dášu, která co-by budoucí majitelka motorky chce okusit jízdu na všech typech strojů, aby mohla posoudit a posléze rozhodnout, co koupit. K dolině jedeme vyhlídkovou tzv.“Gotickou cestou“, projíždíme Slovenské Rudohorie, trochu poprchává, ale o to jsou krásnější scenérie s tmavými mraky. Stavíme za vesnicí Zadial, JVK zůstává u mašin a my ostatní vyrážíme (někteří po převlečení a přezutí) pěšmo rychlým tempem do teď již prosluněné doliny. Vzdávám jako první, v enduro botkách se ve vedru nepoženu až na konec, tedy shlédnu pár panoramat, něco nafilmuji a tak po 2 km se vracím v klidu zpět. JVK si tam klidně leží na lavičce a relaxuje, tedy se přidám a jen tak plkáme, dokud se ostatní nevrátí. Vypadají po té pěší vycházce docela svěže.

Přesouváme se do Krásnohorského Podhradia, kde má být vrchol dnešního výletování a sice objednaná jeskyně. Ve vesnici koukáme, jak se připravuje nějaký jarmark, či jak se to na Slovači nazývá a již jsme na parkovišti. Chvilka čekání na převlečky do jeskyně a poté každý podle velikosti nafasuje pytel s overlokem a čelovkou a jdeme s průvodcem - speleologem cca 15 min ke vstupu do jeskyně. Skupinka hýří humorem, v jeskyni zábava opadla, asi bylo potřeba soustředit se na úchyty a správné šlápnutí a taky neztratit se. U vchodu se převlékáme a jdeme za průvodcem, ten nás spočítá a bude tak činit ještě v průběhu výpravy mnohokrát. Vyslechneme delší pozoruhodné povídání o jeskyni, její objevování, dobývání, rozměry, zajímavosti a vyrážíme. Elektřina zavedena není, tedy svítíme čelovkami. Mám foťák, občas nestíhám fotit a držet přitom tempo za předchozím. Po cestě pár zastávek zase s výkladem, objevíme jediného živočicha, který v jeskyni bydlí, a sice malého bílého asi 1cm vodního ráčka, překonáváme lávky, podzemní říčku přes ocelová lana a nakonec dojdeme do „Velkého dómu“, kde je unikátní solitér - obr vysoký snad 33m rostoucí ze zdola. Podrobnosti si nepamatuji, snad jen to, že obr přibývá na váze ročně 150kg, pokud si pod něj stoupnete, než napočítáte do pěti jste promočení, již jeden obr na stejném místě se zřítil, tento nově narostlý se naklání a vychyluje a z 1/3 nestojí na pevném podkladu. Nad hlavou 170m horniny tedy nejvyšší čas nepokoušet osud a vyrazit stejnou cestou zpět. Úspěšně zdoláme cestu zpátky, vysvkléneme se z kombinéz, opláchneme boty a ruce v potůčku vytékajícím z jeskyně a jedeme se najíst do vesnice. Bohužel po veselici vše snědeno, slyšíme spíše maďarštinu, tak jedeme dál k dalšímu občerstvovacímu zařízení. Tady se již chytáme, parádně se navečeříme a čeká nás pěkná vyhlídková cesta zpět do dočasného bydliště. Znovu parkujeme mašiny přes prkno do zahrádky. Trochu povídání a popíjení a jde se chrnět.

Neděle:

Dnes je v plánu navštívit Maďarsko a některé jeho zajímovosti.

Jirka Hladík musí domů, tak zamávání v Krompachách na křižovatce – dojeď v pořádku a je nás o jednu mašinu míň. Nevím už jakou cestou jsme mířili k hranicím, jen to, že na Slovensku jsme na jedné vedlejší cestě viděli souboj srnců uprostřed silnice a v Maďarsku jsme se cestou na město Miskolc vyhýbali dálnici a i tak byla cesta rovná jak pravítko. Šárka dělala JVK ledviňák (no ani se nedivím, že když si mohla vybrat, zvolila bavorácký parník a pohodlnou jízdu ) a tak jsem mohla zalehnout za plexi na tankvak a držet se Ivoše, aby mi nezmizel v dáli. Ostatní za mnou na silných mašinách by problém neměli. Za Miskolcem zastavujeme tuším ve městečku Hamor s úžasnými lázněmi a úzkokolejkou, kde se již začínají zvedat Bukové hory, jedno z chráněných území v Maďarsku, hory s nejvyšším místem Pes-ko 996m.n.n.m., kde je zakázáno i sbírat bukvice. Přes hory vede úzká asfaltka, aut bylo po málu, Ivoš zmizel v první zatáčce, a tak si jen tak pomalu jedu, kochám se okolními buky, panoramaty a parádními zatáčkami, kde je občas drobný štěrk. Překonáme několik vrchů a údolíček a ve vesnice Elso-tarkany dáváme přednost cyklistům, kteří tu v závodě kříží silnici. Znovu přejíždíme koleje úzkokolejky a dojíždíme do historického města Eger.

Je vedro. Parkujeme na vyhlídnutém parkovišti, na místě necháváme vše nepotřebné, posvačíme meloun koupený vedle v pouličním krámku a jdeme do města. Vydáváme se k minaretu, který zůstal po tureckých nájezdech. Safra to je výška, 50m, dole šířka 3m, uvnitř kamenné schodiště. Nahoře ochoz, koukat z něj dolů je jen pro silné žaludky. Jdeme na náměstíčko, máme štěstí, zrovínka se zde koná nějaká slavnost, tak někteří z nás proklouznou do centra dění a vidíme po středověku oblečené postavy. Myslím, že se zde schyluje k popravě, hraje dobová kapela, různé krámky, i středověký tanec si vyzkoušíme. Jukneme do blízkého kostela a dáme kafe nebo pivko na pěší zóně. Míříme do světoznámé baziliky. Je to nádhera - varhany, klenby, barevná okna, malby, zpovědnice, oltáře. Chvíli posedím v lavici, přestože k věřícím nepatřím a jen tak do sebe nechávám proniknout tu krásu, obdivuji um stavitelů a umělců.

Poté již k mašinám a pokračujeme pár kiláků do vesnice Szilvásvárad, kde jsou též nějaké slavnosti. Nás ale zajímá dřevěná rozhledna, ke které dojedeme pár km dlouhou úzkou klikatou asfaltkou. Po cestě lidé rozložení na pikniku.

Rozhledna pěkná, vidíme z ní Bukové hory na východní straně a mírně zvlněnou krajinu na západě.V dálce pohoří Mátra. Jirka posílá z Čech SMS, že dojel v pořádku, prima.

A pak již pokračujeme maďarským venkovem, nikde nikdo, na hranici, kde jsme před šestou hodinou a z pohraničního stavení vylezou pro 4 mašiny 4 celníci, možná probuzení z odpolední letargie a nicnedělání nás odmávnutím nechají projet a půjdou domů, protože přechod funguje jen do 18ti hodin. Cesta zpět do penzionu byla pěkná, zapadající slunce umocňovalo prožité zážitky.

Odkládáme zbytečné věci a jedeme ještě mrknout na večerní osvětlený Spišský hrad. Co k tomu říci, aby mne drsní motorkáři nepovažovali za poetu. Jednoduše romantika jako blázen. Též pozoruhodná byla u Spišských Vlach cikánská obydlí, ale hrad byl tedy lepší kafe.

Tentokrát se vracíme k desáté večer, mašiny již necháváme venku u silnice, krátká porada nad mapou co zítra a poslední chrnění v cizí (mimochodem v mém případě krátké) posteli. Jó, povídat by se dalo dlouho, ale přeci jen, zítra máme kus cesty před sebou a já začínám být nervózní, protože domů to budu mít cca 650km. A to jsem tedy pánové a dámy, ještě v kuse nikdy nejela. A to ještě povezu od Olomouce za sebou dceru, tedy zodpovědnost svírá žaludek. Ale dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat, tím chci říci, když chci něco vidět, holt se pro to musí něco udělat, tedy vydržet. Psychicky i fyzicky. Zadek bude trpět.

Pondělí:

Přestože nebyl pevně stanoven čas odjezdu, v 8 ráno jsme již u mašin a vyrážíme. Jedeme znovu kolem Spišského hradu, tentokrát ho vidíme za dne a první zastávka-Spišská Kapitula s románskou katedrálou Sv.Martina, domy kanoniků, hradební zdí a branami. Krátce zastavíme, ani neslézáme, fotí jen baťůžky. Přeci jen, čas tlačí a dlouhá cesta přede mnou. Díky kamarádi za jen letmou prohlídku. Interiéry prohlídneme holt někdy jindy.

Pokračujeme na Levoču, plné historických gotických a renesančních staveb. Zde již slezeme

z motorek a fotkychtiví motoristé oblejzají kolem radnice, Chrámu Sv.Jakuba (z jedné strany s lešením) a měšťanských domů a fotí. A zase rychle do sedel a pádíme dál. To se již blížíme k Popradu, provoz na silnici houstne až stojí, přeci jen je pondělí, normální pracovní den. Odbočujeme na vedlejší a tady začíná to krásno, které Slovákům tolik závidím. Jedete si po příjemné neširoké silničce po rovině, provoz nulový, krávy na loučkách kolem se jen tak povalují a přežvykují a v dálce se začínají objevovat v tu chvíli maličko zahalené světlými mraky velikáni TANAPu. Chvílemi přemýšlím zda se mi to nezdá, zda to nejsou jen mraky, ale s přibývajícími kilometry obrysy dostanou ostřejší rysy a ve mně se usídluje pocit malosti oproti takovým obrům. (Jasně, jasně, nejsou to Alpy ani Dolomity, ale přeci jen, tyhle Tatry mají něco do sebe a z dob spojené republiky je pamatuji jako studentka, tedy jsou mi bližší). Dojedeme na silničku pod horami a kocháme se pohledem vpravo na Východní Tatry. Bohužel planiny po vichřici a požáru vyráží dech. Sem tam trčící ohořelé pahýly stromů jsou teď zarostlé svěží zelenou trávou a světle fialovou květenou. Baťůžci fotí „ostošest“, dojedem ke Štrbskému plesu na parkoviště a jdeme se podívat na tu nádheru. Pěkné, v okolí se opravují straré budovy a staví nové. Chvíli se pokocháme, vyfotíme společnou fotku na kameni na kraji plesa a zpět k mašinám. Tolik se mi nechce domů...Nejradši bych tady jako malý brouček někde zalezla a koukala dál a dál na tu parádu. No nic, musí se dál.

V plánu tato návštěva Tater nebyla, o to víc potěšila. Díky Ivoši. Ještě chvíli jedeme podél Velikánů, než se napojíme na dálnici směr Liptovský Mikuláš a pak už je to jen o zácpě a sem tam předjíždění supějících kamiónů. Míjíme Liptovskou Maru a cesta Ružomberok, Martin, Žilina se mi spojila v jeden velký štrůdl aut, jen na hrad Strečno si vzpomínám. Někde po cestě stavíme na oběd, dlouho čekáme, asi že jsme Čehůni a jako všude chtějí společný účet. Za Bytčou odbočujeme, rázem se provoz uklidní a my klikatou silničkou dosahujeme přechodu a posléze Rožnova pod Radhoštěm, kde stavíme na rozloučení.

Poté se jednotlivé stroje oddělují a nakonec pokračujeme jen s Jirkou JVK směr Olomouc. Po chvíli si beru za sebe dceru a už jen samotinké pokračujeme přes Olomouc, Mohelnici, Svitavy a dále na poděbradskou dálnici, kde nasazuji 130 a již za šera dosahujeme Prahy a následně v půl desáté našeho bydlíku. Sundáme zavazadla a jdem chrnět plné zážitků a radosti, že tento dlouhý přesun skončil bez zádrhelů. A ráno do práce, no aspoň jsem si dala na pozadí monitoru Tatry s našimi motorkami.

Díky všem, Ivošovi za přípravu a vedení, bylo příjemné nechat se vodit za zadkem modrého střelce, JVK za přepravu mého nejcennějšího baťůžku a prima pocit , když vzadu uzavírala skupinu čtyři spolehlivá světla a ostatním za fajn partu. Ráda s Vámi pojedu znova.

Eva