Motokochání

Už pár let vždy v srpnu uspořádám něco netradičního pro kamarády motorkáře. Ať již to byla Noc na Krašově, Noc v Lužné či několik Nocí na nádraží Sudoměř. Tahle poslední lokalita se zalíbila nejenom mně (inu moje zamilované Kokořínsko), ale i kolegům. Takže celkem logický byl zámysl zamířit sem i letos.

Nicméně, zádrhel. Muzejník Vláďa vždy na "svém" nádražíčku uspořádal něco jako malinký venkovský fesťáček. Letos ale prej nic nebude, neb nejsou sponzoři. Když ale namítnu, že až tak nutně místní rockery ke svému setkání nepotřebujeme, tak dohodneme, že naše parta může přijet kdykoliv se nám zachce, jen je to třeba říct :-). No a prej poslední srpnový weekend je v nedalekém podkováňském pivovárku slavnost, tak co nespojit příjemné s příjemným, že ano.

JVK rozhodil vědomost mezi lid, odezva však mizivá, skoro nulová. To mne docela překvapilo, až lehce znejistilo, takže jsem uvažoval o nulové variantě. Nakonec se ale ozvalo cca 5-7 účastníků, což na minimální variantu stačí. Aby nedošlo k nepříjemnému překvapení s nedopitým soudkem, dohodnu s Vláďou lahváče.

Pátek odpoledne, meteo věští poslední záchvěv léta s nulovými srážkami. Takže nic nebrání alespoň minimálnímu provětrání zánovního stanu. Těch pár propriet naházím do vaku, šup s ním na nosič a jedém!

Času halabadějů několik, tak si naordinuji cestu okreskami. Ty, čím jsem starší, mně konvenují víc a víc, i když samozřejmě přesunová rychlost zde klesá. Ale starý motorkář má času dost, lepší je ztratit v životě minutu než v minutě život. A mrtvol kolem mne už je jaksi dost…

D10 použiji jen na obchvat Brandejsa, u Čtyřech kamenů ji definitivně opouštím vlevo a zamířím přímo na sever. Kostelní Hlavno, Mečeříž se svým dominantním vodojemem, Slivno a Chotětov. Tady najedu „dvojku“ na Bezno a dále na Katusice. V Niměřicích před sjezdem do údolí si uvědomím, že ve Skalsku je vlastně ještě uzavírka (ujel tam svah) a tak musím vlevo po údolní hraně. Další hezky zrenovované vodárenské věže v Horním Cetně a Kovanci (pochvala zdejším vodárníkům za udržování a revitalizaci sto let starých věží). Ze Skalska si bohužel musím přidat oblouček směrem na Mšeno, před ním vpravo a na Kluky. Zdejší sedláci žijí zdá se v době dřevní – jinak si nedovedu vysvětlit „zónu 30“ přes celou protáhlou obec. Na třicítku jim házím bojkot a už je tu sjezd do údolí Strenického potoka. Znatelně se ochladí (nahoře bylo přeci jen dusněji) a motor zmlkne v cíli.

Jsem tu první, ani Vláďa se ještě nevrátil z kolbenky. No nic, vydechnu, odložím si co možno a po chvilce se jmu stavby tábora. Hmm, nezapomněl jsem to, a za okamžik je již hotovo. Ještě nadmout karimatku, spacáček a šup do občanského. Motorkářské rozvěsit na mašinu, no a co dál?

Netrvá dlouho a dunivý cinkot ne nepodobný parní lokomobile pod tlakem ohlásí kolegu JVK a hlavně jeho milovanou Guzzinku :-). Tudíž jsme dva…

Pak už to jde ráz naráz, přijíždí další a brzičko vyroste podél nákladní koleje docela slušný motokemp. Samozřejmě se při stavění povídá, každý je plný prázdninových a dovolenkových zážitků, takže čas letí jen což.

Pozvolna se přesuneme do nádražního skladiště, bo Vládík už dorazil a otevřel spásnou osvěžovnu. Překvapil, dokonce má i naražený soudeček podkováňského pivka a plné ledničky petek ze stejného zdroje.

Takže nic nebrání večeru na nádražíčku. Vláďa ohřeje párečky (vynikající) a ty společně s podkováňskou 14 tvoří základ cateringu. Pivko klouže až nebezpečně :-) takže trochu zvolním bo noc je ještě mladá.

Za tmy dorazí ještě Martyn a Radek. Tím jsou kytaristi pro dnešek kompletní, zasednou, naladí a začnou muzicírovat. Repertoár tradiční:-). Jelikož zrovna tohle není „můj šálek čaje“, tak se chopím čepování a obsluhy, když Vláďa musí za rodičovskými povinnostmi. Proběhnou nějaké rumové panáčky, no docela nebezpečno:-). Přátelé táborového ohně venku pečou buřtíky.

Lehce po desáté se obsluhy opět chopí Vláďa, chvilku jen tak bloumám (ty tři čtrnáctky docela cítím), naordinuju si dva půllitry sodovky a pak, vzhledem k tomu, že kytaristi jsou v nejlepším a hned tak jim elán nedojde, migruji do tmy. Do stanu, do spacáčku, samo s minimální hygienou :-).

Noc je trochu rušnější. Ne že by byl tak mohutný vlakový provoz :-). Poprvé mne o spánek připraví (a to už je co říct) neznámý, který asi deset minut hledá v africké tmě svůj příbytek a nadává u toho jako špaček. Publikovatelné jsou jen spojky…

Po druhé hodině si hned vedle začíná připravovat hnízdo Martyn. Štrachá, šustí pytlíkama, něco vybaluje, něco zabaluje, občas brkne o šňůru stanu. Docela mám obavu – tedy ne že se mi na stan zřítí on, to bych asi zvládl, ale bojím se jeho GSa. To kdyby mne ve stanu zavalilo, no potěš koště.

Nakonec ale zaleze a rozhostí se božský klid. Usínám vzápětí, tentokráte už nepřerušovaně.

V sedm ráno mne vypudí hydrostatický tlak. Díky včerejšku absolutně čistá hlava, nic starocha nebolí, hurrah! Navíc fantastické ráno. Rosa jako hrom, slunce začíná vykukovat nad stromy (naše stany ale jsou díky bohu ve stínu) a vytahovat z lesů válející se oblaka páry. Hgiena v nádražní budově, a pak už se věnuji ránu a okolí. Dám si procházku, nějaké to foto, zamávám vlaku do Mšena a po chvilce i z něj, prostě si užívám samoty a ticha jitra. Ostatní se nějak ke vstávání nemají. Podle nočního ruchu se ani nedivím :-).

Posléze zavrčí motor a dorazí Eva. Na jejím vařiči si spácháme snídani. Ocením hlavně dva půllitry silného anglického čaje, jídla naopak jen tak aby se neřeklo, moc hladu není.

Kolem deváté se začínají stany hýbat. Ranní klasika… no však to všichni znají.

V přednádraží zatím probíhá jedna z průjezdních kontrol jakési veteránské soutěže, auta i motorky. Pěkná kulisa ke snídani.

Nicméně, nejsme tady pro zábavu. Radíme se, kamže a na jak dlouho vyrazíme. Nakonec je veškeré plánování zase na mně s tím, že se máme vrátit tak kolem čtvrté bo slavnost nečeká.

OK, když je to na mně, tedy volím přírodu. Bude hic, tudíž žádné velké prohlídky něčeho. Čím budeme vejš, tím líp. Napadne mne repríza vejletu, který jsem cca před měsícem podnikl s kámoškou Lenkou (tehdy autmo, ona už na motorky moc nejni – dřív to bylo lepší :-)), dali jsme výpad do severní části Českého středohoří, Úštěcko, Kravařsko, Ralská pahorkatina a tak.

Motory zavrčely v půl dvanácté a všichni až na jednoho (Mirek s 0,9 promile zvolí roli spolujezdce) vyrážíme.

Pro mne klasika – Mšeno, Ráj, Dubá. Zde natankujeme, sklidíme opovržlivé pohledy od na pumpě kafujících „závodníků“, a hybaj okreskami směr Úštěk. Až do něj nezajedeme, nýbrž zahneme do osady Ostrá, kde zaparkujeme na návsi ve stínu mohutných lip. Nad obcí se tyčí dominantní vrchol Kalvárie, takto poutní místo s fantastickým rozhledem po okolí, speciálně na historický Úštěk.

Dobrovolně se hlásím na hlídání (byl jsem nahoře v posledních létech třikráte, po nějakém čase se sem míním vrátit, neboť místo je to magické), hned se ke mně přidruží JVK (což nepřekvapuje), ale i sportovec Míma. Toho omlouvá, že je skoro místní a byl tady též dostkráte. Ostatní svlečou, co mohou a vyrazí, my migrujeme do stínu a vedem motorkářský moudra.

Po návratu vrcholové skupiny se po vychladnutí navlékneme do nezbytného a razíme dále. Protože už je dost po poledni, na řadě jest catering. Ten míním naplnit v malebném městečku Levín.

Do něj je to lehce přes desítku kilometrů, žádná pruda. Uzounké, a kupodivu čerstvě vyasfaltované silničky nás vyplivnou na náměstíčku kdysi životem pulzujícího městečka. Dnes, jako všude kolem, je víceméně vylidněno a nebýt chalupářů, i pusto a zdevastováno. Kraj postihnutý poválečným vysídlením je vždy nějak poznamenaný, stejně tomu je třeba i v Jeseníkách či Novohradkách.

V Levíně zaparkuju (hezky ve stínu) u malé hospůdky, doporučené mi místními při návštěvě minulé. Tehdy jsme ale s Lenkou jen vyšplhali na vrch nad náměstím, kde stával kdysi hrad a dnes je tam jen zvonice.

Dnes, zdá se, vysokohorská turistika nehrozí:-). Hlas lidu je jednoznačný – oběééééd! Tak se jdu dovnitř zeptat, zdali devět motorkářů není nad síly podniku. Bohužel, je… inu je po druhé a vyjedýno, kuchař už je doma.

JVK hbitě odkvačí přes náměstí do druhé hospody, a má úspěch – čepuje se, vaří se a budeme nasyceni. Tak hbitě do prázdného a hlavně chladivého sálu.

Vedro, nejprve hlavně zavlažit, a potom teprve nějaké to jídlo. Podnik nezklame – co jsem zaznamenal, všichni byli spokojeni. Já jsem měl uzeným plněné bramborové knedlíky se zelím a cibulkou, a palec nahoru – žádná velkovýrobna…. To se pozná. Hlubokosklon paní servírce – v jedné osobě připravit dlabenec a hbitě obsloužit tuhle bandu, to se cení.

Další zážitek z Levína je naopak ryze estetický – po obědě si jdu pro mapu do motorky a náhodou se natrefím k otevřeným dveřím do kostale. Zrovna zde totiž zkouší nějaký dětský pěvecký sbor. I když mne zrova církevní chorály netáhnou, tohle je jiná káva – akustika kruhového kostela je vynikající a bezchybný sborový zpěv zde vynikne. Tiše postojím a poslouchám…. Tohle a tady má něco do sebe….

Jsme lehce sklouznuti za časovým plánem – je půl čtvrté a my jsme v půlce. Nešť, pivovar nemá nožičky a neuteče.

Takže zamířím dál, naštěstí jedeme jen chvilku. Víťova rozhledna u Náčkovic je jednou z mých oblíbených. Nesčíslněkráte jsem tu byl. Kdysi s Janou, dostkráte s kamarády, naposledky s Lenkou a teď s partou spoluvsedláků. Nějak mne neomrzí, kolem je to zvláštně zádumčivý a opuštěný kraj, a tyhle zastrčený kouty miluju.

Všichni vylezeme na rozhlednu (mnozí z nás ocení údolíčka a pahrbky tam dole u vchodu) a věnujeme se rozhledům. Maně počítám, jak dlouho je tomu, co jsme s Ranžou a dalšími se odsud pokusili dobýt nedalekou Bukovou horu. Terén nám to překazil….

Dneska díky zastoupení korábů GW a HD se o tohle pokoušet nebudeme, takže hezky spořádaně čelem vzad a k nejbližšímu asfaltu.

Čas pokročil, tedy nezbývá než obrátit přední kola k dočasnému domovu a už pokud možno nikde nestavět. Takže Verneřice, Kravaře, Blíževedly, snažím se pokud možno se nedotknout hlavních silnic a vyhledávat spíše ty vedlejší, Tahle snaha je korunována úsekem Chlum – Vrchovany. Podle zdrojů normální okreska, skutečnost – víceméně tankodrom. Tedy ne co by staré poctivé a nenaložené GS nezvládlo s prstem v nose, nicméně celou cestu mi zvoní v uších. Slyším jadrné klení řidičů silničních korábů a záda mi propalují jejich vyčítavé pohledy. No tak na ně alespoň u hlavní silnice počkám:-).

Zbytek do Sudoměře už je klasika. Odpustím si nudličku přes Housku, takže k nádraží dorazíme přes Žďár, Lobeč a Trnovou v pohodě.

Orazíme, a během něj v kolektivu raší radikální rozhodnutí – vykašlat se na slavnosti a hezky zůstat na místě. Piva je dost, trmácet se skoro nikomu nechce (tedy kromě kolistů a Mirka), takže zvítězí pohodlnost a pohodářství. Ve světle pozdějšího dobré rozhodnutí – v Podkováni se vybíralo vstupné 100 a představa hodiny chůze, dvou -tří piv a hodiny zpět, no to by to jedno pivo vyšlo kurňa dost draho :-).

Dneska se nemuzicíruje, jen sedí a klábosí. Vláďa je na slavnostech, takže se obsluhy ujmu a docela mne to baví – hejbu se, nedřepím, ok. Včerejšek zdá se zanechal stopy a po desáté se začínají drsní motorkáři zívajíc vytrácet do tmy. No tak s posledními zmizím do pelechu též.

Neděle ráno, všechno má svůj konec. Tedy i tato vydařená akcička. Dneska se vstává dřívěji. Někteří to mají dále, takže startují oproti včerejšku brzičko. Já jako skoro místní to mám za bukem, tedy počkám až skoro všici zmizí, rozloučím se s panem správcem a jeho právě rozrostlou rodinou a odbručím (opět okreskama v pohodě nedělního poledne) domů.

Díky všem, kdo neváhali zvednout zadky a vyrazit. No a ti, co zůstali doma, mohou litovat. Přišli o hezký weekend – ale samo, jejich rozhodnutí.