Motokochání

Přihlašuju se nejprve jen já, Jana totiž má jasno o volném termínu až v srpenci. Zkusím si posléze přiobjednat pelech pro ni u tajemníka s tím, že díky pozdnímu termínu vůbec netrváme na pobyt v jedné cimře. Naštěstí pro nás se zrovínka jeden dvoulůžák uvolňuje, takže jej hned můžu zaplatit a očekávat termín v klidu.

Pátek odpoledne, dvě hodiny. Zasunu služebáka do garáže, vypáčím GS a poté už jen čekám na Janu, kdy si dobalí, abych mohl těch pár propriet naházet do kufrů a do brašny na nosič. Pak jen šup do hadrů, doma vše zkontrolovat a předat, a vyrážíme.

Neberu to přes Prahu, ale daleko rychlejším a jen o kousek delším výpadem po „ústecké“ dálnici až k mostu přes Vltavu u Veltrus. Zde mizím z šedivého betonu hájveje a zamířím obchvatem Veltrus na Slaný.

Ale ouha, před náma najednou vyrůstá „vysoká šedomodrá zeď“, no a cejtím vlhko. Zná to každý motorkář, cyklista či pěší turista, dříve než začne skutečně pršet, tak je vzduch prosycen typicky vonící vlhkostí. A taky jo, za pár stovek metrů začíná drobně, leč vytrvale pršet. Po chvilce tak házím ručník do ringu a zastavuju u busové čekárny u obce Žižice. Stejně se mě chtělo „s vodou“:-).

A dobře jsem udělal, sotva zalezeme do boudy, spustí se více než slušný přívalák. Tak v tomhle bych teda pokračovat jednou stopou nechtěl. Naštěstí máme času dost, takže jsme v pohodě a žádnej stress.

Přívalák po dvaceti minutách přechází v drobnější déšť, za další čtvrthodinku už se západní obzor začíná prosvětlovat. Bude líp, ani nemusím tahat noťas z kufru a kontrolovat regenradar:-).

Déšť ustává, jen lehce mží. Nasunu se tedy do zbrusu nového nemoku z „pracovních oděvů“

Jana vsází na to, že je za mnou schovaná a zůstává, jak je. Nasedneme a mokrou silnicí se suneme na Slaný.

Při jeho průjezdu už přestává pršet zcela, no a po nájezdu na chomutovskou „8“ už je sucho zcela, jen sem tam mokrý flek. Takže nasadím přejezdovou stovku a jedeme proti řádnému větru.

Hlavní se držím až za Louny, kde uhnu vlevo na Žatec a Kadaň. Tuhle cestu znám slušně ze služebních cest do výše uvedených měst, takže to docela odsejpá. Je už pohoda, západní obzor žádnou sprškou nehrozí.

Za Kadaní najedu na podkrušnohorskou magistrálu. Poměrně nudná hlavní nás rychle přesune s jednou sanitární zastávkou až před Ostrov, kde zabočíme vpravo do jáchymovského údolí. Čas je dobrej, čtvrt na sedm. Pohoda, tajemník mně kladl na srdce, bychom dorazili do sedmé, neboť společná večeře.... tak se nechci uvést pozdním příjezdem. Ty věru nemám rád u jiných, tudíž se jich snažím vystříhat u sebe.

Protáhneme se dosti zpustlým Jáchymovem (tristní pohled na kdysi bohaté město), vydusáme těsně pod hřeben a už je tu odbočka vlevo na Mariánskou. Kde přímo Lesanka je nevím, ale co pamatuju (do Mariánské jsem jezdil často za studií na fakultě s lyžařským oddílem), tak osada to není velká a grupu motorek u chaty asi nepřehlédnu.

A taky jo, cíl nacházíme na konci osady bez problémů. Zakormidluju dovnitř, a zdá se, že jsme zde jako poslední. Všichni už pěkně nalehko posedávají u různých moků, a jak jinak, diskutují o sto šest:-). Navíc, uvnitř už jsou skoro po večeři, takže museli začít dřív, je čtvrthoďku před deadline... hmmm.

No nic, nám to samozřejmě nevadí, stejně se musíme nejdřív znormalizovat na pokoji. Zaparkuju mašinu a mažu se zahlásit o cimérku. Sympatická paní vedoucí mi přiděluje objednanou jedenáctku, platím a rychle zpět, už se v nemokách trochu rosím. Jana u motorky je středem pozornosti, takže sundám bágly, přeruším jim diskuzi a sypeme na cimru. Uff, úleva po shození hadrů a nasunutí do „občanského“ je vždy příjemná! Ještě ošpláchnout, dát si cílového panáka a hybaj do jídelny.

Zde ulovíme volný stůl, obsluha je svižná, takže hned je zde polévka a po ní dlabenec, jakási masová (tedy kuřecí) směs. Plus rejže. Popravdě, něco jako manželka nebo trabant. Uspokojí, ale nenadchne….

Nasytíme se, já se ale (jak jinak) těším na první pivko. Na výběr je Plzeň a Chodovar, oba volíme to druhé. V rychlém tempu dáme po dvou (Jana jede „v malých“), a pak se vydáme ven na menší procházku. Protáhnout si kostru po motopřesunu je v našem věku nutností.

Takže si při postupujícím soumraku prohlédneme část Mariánské, dokonce objevím i chatu ČVUT FSI, kam jsme jezdili:-).

Protože vevnitř je na nás trochu dusno, zalezeme na verandu. Jak chápu, je určena jako útočiště dehťáků, má vysazená okna aby luftovala. Naštěstí, tahle parta moc nečadí, takže si sem jen občas zajde pár lidí. My si tak zalézáme do kouta, abychom měli přehled a přitom nebyli v centru všehodění. Jasně, je na nás, abychom zaplatili nováčkovskou daň, skoro nikdo nás nezná a my samo neznáme prakticky nikoho, pouze pár lidí od vidění. Takže zkušenost velí, spíše očumovat, další přijde časem .

Čas zvolna v pohodě plyne, pivečko je dobré a Jana pro zvýšení výhřevnosti organizmu si občas cvakne z butylky oblíbené ohnivé vody. Semelem toho všeho dost, zajímavý, že doma na tyhle tlachy nějak není čas ani pohoda. Ani se nenadějeme, a je tu skorem půlnoc. Okolo to ještě hučí na plný kule, my ale po kratší úvaze „zkrátíme frontu“ a provedeme spořádáný ústup do předem připravených pozic, tedy rozestlaných postelí. Zejtra je taky den a přepálit start by nebylo rozumné, těch mých sedm kousků je přesně tak akurát.

Ráno jen polookem zaregistruji Janu, jak se vydává na ranní houbaření. Ještě hodinku dáchnu, a je po osmé, když se vrací. Takže vztyk z horizontálu, naštěstí žádný bolehlav či tělesná neschopnost, jen lehká únava prozradí, že se při čajíčku včera nesedělo.

Ale není nic, co by nemohla spravit řádná snídaně. Naštěstí oba dva jsme zvyklí ráno hodovat bohatě a řádně, žádnej rohlík s kafem a cigárem v poklusu. Zdejší posádka nám v tomto udělá radost, švédský stůl je sortimentně OK a neustále doplňován. Jedině snad malou připomínečku, ty vajíčka kdyby byly „scrambled“ a ještě s opečenou slaninkou, tak by iluze anglické snídaně byla takřka dokonalá. Pro nás dva je totiž typická ostrovní snídaně tím nejlepším, co lidstvo na zahájení dne vymyslelo .

Po snídani opět ven na protažení a rozhýbání. Jak je patrno, velká většina je v pohodě, pouze na pár jedincích je na první pohled patrné, že to jejich ráno není až tak prozářené. No jo, vím, v našem věku se za chvilku večerní nirvány platí ráno a dopoledne vysoká daň, halt metabolismus není jako za mlada. S tím už se prd udělá, s tím se dá akurát smířit a přizpůsobit tomu večerní aktivity.

Čas pomalu plyne k odjezdu, tož tedy dovnitř a do hadrů. Ještě těch pár drobností do kufru, odemknout mašinu a jsme připraveni, ve zbylém čase si ještě sjedu dolů do Jáchymova načerpat plnou. V údolí je docela slušná mlha nebo nízká oblačnost.

Ještě proběhne tradiční skupiňák (foto, samozřejmě….) a pak už do sedel. Jak vidím při odjezdu (jedeme schválně až na ocase), tak něco motocyklů zůstává opuštěných na parkingu, majitelé zřejmě likvidují zbytkáč.

S pelotonem jedeme jen na první křižovatku. Věc se má totiž tak, že na Horním hradě jsme byli přesně před rokem, a byl prolezen důkladně, takže dnešek by byl z naší strany vláčením dříví do lesa. Naopak, v Kovářské jsme ještě nebyli (i když, popravdě, před muzeem jsem již dvakráte stál, ale pokaždý měli zavříno…), takže se na výpravu míníme nafázovat v 14.30 přímo tam, jak jest plánováno.

Naše idea je procourat si trochu příhraničí z druhé strany, na saské straně je toho jednak daleko víc k vidění a navštívení, navíc i silničky jsou lepší. A naši stranu hor máme přeci jen probrouzdanou více.

Takže šup na Božák a spustíme se po hlavní dolů do údolí k Oberwiesenthalu. Už léta si slibujeme projížďku zdejší Fichtelbergbahn, dneska ale na ní není čas. Naším prvním cílem je rozhledna Pohlberg.

Jako každá správná rozhledna v Německu i ona je dostupná pohodlně asfaltovou silničkou až k její patě. Přijíždíme lehce před jedenáctou, a máme štěstí. Rozhledna je přístupná přes horský hotýlek, a ten otvírá právě v jedenáct. Takže klika! Já si jdu ofotit rozhlednu ze všech dostupných stran, Jana mi za chvilku zmizí z očí. No nic, lehce po celé vlezu dovnitř, zakoupím dva biletky po jednom €, Jana stále nikde. To už trochu znervózním, kdeže je, pak ale usoudím, že zase až tak mimoň není by se ztratila právě tady, a nahoru určitě cestu najde. Samo, když vysupím na ochoz, už tady je:-). Pěkně sem vnikla „na hulváta“, po česku se vetřela jako smrad, platit ně nádo… Ještě že má pečlivého a dbalého manžela:-).

No nic, vychutnáme si pěkně sami krásný rozhled po kopcích a údolích saské části hor. Po estetickém prožitku se shodneme, že je třeba jej znásobit požitkem trochu přízemnějším. Dole zrovínka dvě servírky chystají venkovní posezení, takže dáme kávičku.

Táži se Jany přes celý plac, jakou že bude chtít, a ejhle, jedna ze servírek hned odvětí „Máme, presso, vídeň, kapučíno a latté“. He? Že by zdejší Sasice tak ovládaly češtinu? Pak mne ale trkne, za barákem stojí auto s karlovarskou RZ. A taky jo, paní sem za prací dojíždí.

Kapučíno a dvojité presso s výhledem na prosluněný Annaberg, tohle nemá chybu. Posedíme, dopijeme, Jana projeví přání se mrknout na ohromný kostel v centru města. Ok, proč ne? Tak jedem…

Do krabičky zadám centrum města, tohle MUSÍ stát v něm, a taky jo. Kostel sv. Anny tvoří nepřehlédnutelnou dominantu starého centra. Jana je na kostely, tudíž mizí dovnitř, já spíše okukuji impozantní kamennou stavbu zvenčí. Tedy, je na co koukat, celé je to budováno z nepravidelného lomového kamene, tudíž skládačka jako prase! Ve zbylém čase okukuji něco jako kulturní centrum, před kterým jsem zaparkoval. Trousí se lidi ve svátečních šatech, dumám, a pak mi blikne. Svojí germánštinou pochopím, že cedule nad vchodem označuje volební místnost okrsku číslo 8. No jasně, v Sasku jsou dneska zemské volby! Zajímavé, že jim stačí jeden den od 8 do 18, to jen u nás se musí prudit s volbami dvoudenně, nechápu proč. Zase musíme mít něco extra.

Jana se vrátí s velmi kladným hodnocením interiéru, prý to rozhodně stojí za těch pár kroků. Může bejt, protestantský/evangelický svatostánky i mně osobně konvenují víc než přebubřelé katolické. Ale i tady respektuji názor a mínění každého soudruha:-).

Kousek odtud leží zase něco pro mne – uranový důl Wiesa, činný ještě před dvaceti léty. Menší obdoba našeho Jáchymova dodávala strategickou surovinu, kam jinam, než velkému moskalskému bráchovi odněkud z předuralské tramtárie. Ke cti zdejšího satelitního režimu je třeba uvést, že tady neotročili účelově svobody zbavení muklové. To u nás byli bolšáni jinší kabrňáci!

Proklouzneme dolní částí města zmrtvělým polednem, u starého hamru ve Frohnau (vloni jsem se zde promítal po uzavírací době) se napojíme na hlavní údolní silnici a po ní se několika kilometry protáhneme až ke vstupnímu traktu uranového dolu.

Pro Janu tohle moc není, já ji nechci industriálnem obtěžovat (a taky času není nazbyt), tak jen vyrážím nakrátko na prohlídku exteriéru s vystavenými důlními mechanismy a artefakty. Během čtvrthodinky to oběhnu a učiním si obrázek pro příští návštěvu s podobně technicky ujetými kolegy.

Už je pomalu načase se obrátit ke hraniční čáře, abychom v Kovářské byli načas. Tak po letmém pohledu na mapu určím pochodovou osu zalesněným údolím do lázní Wiesenbad, a z nich rovnou k jihu a Česku.

Bohužel, člověk míní, saský cestář mění. Přímá cesta k Wiesenbadu do Königswalde je „gesperrt“ a „Umlauf“ nás zatáhne zpět do Annabergu. Takže pěkně oklikou.

V Königswalde si ještě odskočím ke starobylému šrotovacímu mlýnu a pak již zamířím žádaným směrem. Jana na své turistické mapě objevila nějakou ubytovnu, tak se na ní jedeme mrknout. Sice mne to stojí dvě otáčení na uzounké okresce, ale nakonec je objeveno, prohlédnuto a zdokumentováno, bohužel je liduprázdno, nikde nikdo.

V následujícím městečku, Jöhstadtu, totiž končí další zdejší úzkokolejka Pressnitztallbahn, čili „Dráha údolí Přísečnice“.

Ta je raritní tím, že vstala z vlastního popela. Byla totiž na sklonku bolševikova panství zrušena a snesena, po změně režimu ale fandové a příznivci obnovili alespoň devět kilometrů původní dráhy.

Bohužel, původní koncové nádraží, ač dodnes stojící, bylo odděleno od tělesa dráhy typickým socpanelákem, takže se končí v bývalém depu a vlaky se obrací složitým posunem. Nic z toho však neubírá dráze na původní atmosféře, dovedené do tehdejšího stavu příslovečnou německou dokonalostí.

Přijedeme tak akurát, je deset minut do odjezdu poměrně zaplněné soupravy a mašina je právě ládována černým uhlím na další výkon. Takže si hezky v pohodě celou proceduru zbrojení a přivěšení mašiny na soupravu užijeme a vstřebáme. Krátce po druhé strojvedoucí zapíská, a souprava zmizí v údolí. Nádraží osamí, jsme tu jen my a Saska středních let v nádražním bufítku. Line se z něj slibná vůně, no a neodoláme:-). Zvolíme porci soljanky (polévka, původně ruská, je na germánském území velmi oblíbená) plus nealko citronový radler. Polévka, výživná a chutná, bodne a je to přesně to pravé, co od „oběda“ na motorce očekáváme, tedy když nebaštíme vezenou menáž. A navíc, alespoň se zdejší momentkou zařadíme do touhle partou oblíbeného přehledu „kam jsme dojeli a co jsme tam sežrali“:-)

Je nejvyšší čas vyrazit do Kovářské, bychom nepropásli peloton. Takže naskočíme na naši hemelku a mažeme. Ještě koketuju s variantou zkrátit si cestu turistickým přechodem přes Černý Potok nebo lesní cestou za Jöhstadtem, ale pak si nějak „na hulváta“ netroufnu a jedu klasicky přes Vejprty.

Do Kovářské si cestu přeci jen zkrátím, oblouk okresky vezmu tětivou účelové komunikace, částečně nový asfalt, zbytek štěrčík. Byl tam sice „lívanec“, ale nepředpisový a závora byla otevřena, navíc přede mnou jela dvě auta místňáků:-).

V Kovářské spláčeme nad výdělkem, kolegové tady byli, ale už jsou v prachu, asi to vzali s předstihem. Nu což, honit je nebudu, prdím na to, když už jsme zde, tak si dáme prohlídku.

Zdejším aerofandům tímto vzdávám hlubokosklon za to, co všechno zde vydupali, doslova „ze země“. Zde se přesně dovíte, co znamená pojem „letecká archeologie“, a co stojí za úsilí objasnit osudy pouhého jednoho jediného zříceného letounu z druhé světové války a jeho posádky. Druhá světová válka je tady realisticky a bez fangliček barvitě podána osudy aktérů vzdušných bojů nad střípkem protektorátního a říšského území. Nezbyde než smeknout před památkou kluků z anglických ostrovů nebo daleké země za Atlantikem, kteří zde buďto zakončili svoji krátkou životní pouť, nebo zde „pouze“ prožili nejdramatičtější okamžiky svých životů. Silný zážitek, tahle expozice, jen což.....

Z Kovářské si proti plánu odskočíme do nedalekého Měděnce a díky tomu, že jsme zde na GS, vyškrábeme se po kamenité kozí stezce až pod kapli na vrcholu Mědníku.

Po přechodu studené fronty je extrémní viditelnost, čistý vzduch vyrýsovává ostré kontury i velmi vzdálených hřebenů či lidských sídel. Půlhodinku zde postojíme a jen se tak rozhlížíme, poklidný podvečer znásobuje prožitky.

A zbývá poslední dnešní cíl, na obzoru se vypínající Klínovec. Hlaďounká silnička nás dovede po čtvrthodince pohodové jízdy až k patě zrekonstruované rozhledny.

Navečer už zde není až tak plno, zbrusu nová rozhledna (původní byla kompletně rozebrána a postavena znova) brutálně kontrastuje se zanedbaným a k zániku směřujícím horským hotelem. Vyšplháme na ochoz a dvacet minut se plně věnujeme kruhovému výhledu a identifikaci jednotlivých lokalit na obzoru. Pěkné a rozhodně smysluplné zakončení dnešního výletu. Ač byl zamýšlen poněkud jinak, vyšel stoprocentně. A i když jsme jej prožili sami samotinci, nevadí, holt se to tak zauzlilo:-)

Slunce už se chýlí k západnímu horizontu, když se zvolna suneme k dočasnému domovu.

Jako včera, dojíždíme hodně dlouho po zbytku osazenstva, jejich motorky už jsou zaplachtovány a vychladlé, posádky jsou v nejlepší podvečerní zábavě. Takže trochu té sanity, převléknout se z motorkáře na normálního člověka, a hybaj na večeři. Ta následuje skoro ihned, a na rozdíl od té včerejší je jaksi „jedlejší“. Přeci jen, česká klasika je česká klasika:-).

A jako včera, po večeři se jdeme opět protáhnout. Potřebujeme to, sedět celý den na mašině a pak dřepět celý večer v restauránu, to už v našem věku nemožno, třeba se trochu rozhejbat a umožnit kloubním hlavicím, aby naskákaly do těch správných jamek. Dneska si dáme trochu delší okruh, zpět se vracíme už za pokračujícího soumraku.

Dneska, jak to tak vypadá, to bude i s večerním programem. Dostavila se místní (asi, nevím to určitě) amatérská kapelka, aby zpestřila večer. Její zaměření je klasika, trempské a country. No, popravdě, byly doby, kdy jsem tomuto žánru holdoval, ale to už je dávno v propadlišti dějin. Dneska je můj vkus co se muziky týče někde jinde, paní dochtor ale naopak „kotlíkařině“ holduje, částečně i aktivně. Trochu je zaděláno na rodinný konflikt, pak ale zvítězí kompromis, jako už tolikráte. Nezůstaneme přímo v jídelně, kde se produkce odehrává, ale posuneme se opět do kuřárny/verandy. Zde se dá muzika poslouchat (paní dochtor spokojená), ale její intenzita není taková, aby jsme se nemohli spolu bavit (zase spokojenost u mne). Takhle vydržíme až do doby, kdy nám začnou padat víka a rodinný konsensus zavelí zajet pod deky.

Nad ránem mne probudí hydrostatika, a ouha, šumění deště a bušení kapek do plechového parapetu jednoznačně naznačuje, že se rosničkáři nemýlili. Rozum velí tohle zaspat, tudíž tak neprodleně učiním.

V osm, kdy má být snídaně, šumí déšť stejně:-(. Takže v pohodě a pomalu futrujeme, necháme na počasí, jak se vyvrbí.

Bohužel ani po všech ranních úkonech se situace nelepší. Nastartuju tedy noťas a je jasno – tedy je jasno že se jasno konat nebude. Modrozelený závoj na západem české kotlinky naznačuje, že líp už bylo. To pro nás po krátké poradě znamená, že rezignujeme na prodloužení pobytu zde do pondělí (ve světle pozdějšího vývoje meteosituace bylo naše rozhodnutí jasnozřivé) a pomažeme na rodnou hroudu.

Kolem panuje čilý ruch, navlékají se nemoky, co jde se balí do igelitu, prostě dešťová klasika. Než se nadějeme a zabalíme a vytáhneme nemoky, jsme skoro poslední. Takže před jedenáctou opouštíme velmi pohostinné a sympatické zařízení, no a jedém do vlhka!

Naštěstí, moje nové nemoky i botky odvádějí stoprocentní práci, takže po třech hodinách opatrné jízdy (část v opravdu brutální průtrži kolem Velvar) brzdíme před vraty. Klasika nakonec, úlevné vysvlečení z všech těch hadrů (Janin nemok není až tak v kondici, takže zavlhlo, navíc i v pravé botce...), dva závěrečné panáčky a pak už za všeobecného souhlasu zažehnu krbová kamna. Trocha teplíčka je potřebná:-).

Co říci na závěr, povedená akce a příjemný (tedy až na samotný závěr) víkend. Krušné hory nezklamaly, kolegové, co jsme měli tu čest poznat, jsou v pohodě, takže spokojenost..... na Lesanku vždycky!