Motokochání

Den desátý                                                  Pondělí, 2. 7. 2001

Trasa: Aghadoe, Killorglin, (Ring of Kerry) Caragh Lake, Glenbeigh, Kells, Cahersiveen, Knight´s Town, Valencia Island, Portmagee, Baile an Sceilg, Waterville, Caherdanie, Parknasilla, Kenmare, Moll´s Gap, Killarney, Aghadoe, Killarney, Aghadoe.

Stav tachometru: 93 780 – 94 001                        Ujeto: 221     Tank: 10.77 l

Vzbudím se s dost značným bolením hřbetu a jakýkoliv pokus o ohnutí je odsouzen k nezdaru. Takže, honem lékařskou taštičku, Voltaren ven, (Brufen do zálohy) a Jana mě musí bolavej kříž řádně namazat. Trochu se mi uleví, ale pořád cítím značné omezení. No nic, dneska je výletní den a volíme netradiční zahájení. V půl deváté vyrážíme pěkně hladoví s tím, že po cestě zakoupíme potraviny pro „snídani v trávě“.

První městečko Killorgin konečně poskytne možnost nákupu. S trochou potíží sykaje odstavím slona a jdeme rušnou a jedinou hlavní ulicí zpět do menší, ale dobře zásobené sámošky Champ´s Supervalu. Tady zakoupíme vše potřebné, naložíme to do volných kufrů, s heknutím usednu (no, se zvýšeným pohybem a rozcvičením se mě trochu ulehčí) a v slunném a pěkně chladném dopoledni vyjíždíme na okruh kolem poloostrova Iveragh.

S přibývajícími kilometry bolest dále polevuje, a když zastavíme na pozdní snídani asi patnáct kilometrů na odpočívadle vysoko nad linií pobřeží, je mě už fajn. Na kamenné zídce nad prudkým svahem si rozložíme vše potřebné včetně litrovky mlíčka a čerstvé zeleninky a v poklidu svěžího rána vše zkonzumujeme. Bohužel nám do huby u toho čumí osazenstvo irského busu (ale jsou to Amíci) který zde velmi nevhodně zastavil. S mírnými obtížemi si odskočíme – stromy ani keře prostě nejsou, tak musím po prudkém svahu kousek dolů, načež cesta zpět po mokré horské trávě mi činí dost velké potíže a jen taktak se dostanu zpět na rovinku.

Po snídani už skoro nic ve hřbetě necítím a tak můžu bez omezení vychutnávat cestu dále po severním pobřeží poloostrova. Je krásně slunečno, jasno, teplo tak akurát a skoro se nechce věřit, že jsme ve vláhou nadměrně oblažovaném Irsku. Zdá se že zatím máme na počasí štěstí, teď jen aby nám to vydrželo… Pohodovým tempem (kolegové hltači kiláků na svých fároších, banďourech, blekách, hayách a podobných dvoukolých projektilech, neušklíbejte se….), skály po ruce levé, modrošedý Atlantik zátoky Dingle s věnečky bílé tříště na čáře příboje po pravé, za každou zatáčkou nové a stále pěkné varianty na jediné téma – západní irské pobřeží. A že je na co koukat!

Po chvilce se cesta stane dočasně provizorní (opět stavba) a vymotá se trochu výše nad pobřeží. Pro jistotu zastavím u místní „víceúčelové“ pumpy Golden u Kells, dotankuji do plna a zakoupíme taky nějaké pohledy. Další kousek cesty vede vnitrozemím až do přístavu Cahersiveen (Cathair Saidhbhin),  střediska oblasti. Pomalu prokličkujeme těmi několika místními uličkami a na výjezdu opustíme hlavní silnici a odbočíme vpravo na místní silničku vedoucí přímo k přívozu na ostrov Valencia, známý především svojí meteorologickou stanicí. Počasí se trochu zkazí, zatáhne se a fouká docela nepříjemný zápaďák, čichám, čichám vláhu…

Maličký prám, tak na deset osobáků (obdobný jako vloni ve skotském Lochu nad Obanem) supí zrovna k protějšímu břehu, jsme na molu před závorou sami, tak si chtě nechtě chvilku počkáme. Rozhlídneme se kolem, nafotím, a zbytek času obhlížím vedle zakotvený rybářský trawler, evidentně delší dobu nepoužívaný a pokrytý slušnou vrstvou rzi.

Ferry mezitím přirazí k našemu břehu, vyjedou z něj ty tři, čtyři osobáky a můžeme najet. Jana musí pěšourem na můstek pro „pedestrians“, já zůstávám u mašiny a platím Cháronovic dcerce s kasičkou - brašničkou patřičný obolus, z peněženky a nikoli zpod jazyka, jak praví řecká báj…

Cesta přes Portmagee Channel trvá sotva deset minutek, než zaskřípe spouštěná rampa o beton mola a my můžeme vyrazit na ostrovní etapu. Malý ospalý přístávek Knight´s Town s jednou jedinou ulicí projedeme dříve, než stačím zařadit „za čtyři“ a páteřní ostrovní komunikace vás vede středem ostrovního hřebene stále na západ. Vlevo se rýsuje úzký průliv s pevninou zahalenou nízkou oblačností, vpravo pak severní příkrý břeh ostrova Valencia a rovněž zamlžený Atlantik. Mám v úmyslu navštívit strmý a divoký mys Bray Head, takže projedeme celý ostrov napříč, než se dostaneme na dohled mysu. Bohužel, cesta dál až na vrcholky útesů je ještě asi míli a půl, no a je pouze pro pěší. Takže, sorry, mys nebude, no, počasí se stále poznenáhlu zhoršuje a mohli bychom na pěší tůře chytit „plaváka“, stejně výhled nebude stát za moc, zdatně to tu fučí…

Ještě poodjedu několik mil do nitra ostrova prozkoumat, zdali se nějaká místní dostupná silnička nepřiblíží žádanému cíli, ale nakonec skončíme uprostřed pastvin, kde končí asfalt a dál pokračují jen polňačky uprostřed pastvin, pro jistotu ještě přehrazené lehkými kovovými vraty. Takže turn back, vrátíme se pár kilásků zpět k otevíracímu mostu, po kterém se vrátíme zpět na „pevninu“ do přístavu Portmagee.

Jedinou možnou silničkou (nepočítajíc cestu zpět) míříme dál podél strmých útesů. Uzounká a i na místní poměry poměrně rozbitá silnička dost prudce stoupá podél ostře zeleného svahu, několikrát musím zastavit, abych pustil protijedoucí auta, několikrát pustí ony nás. Nedá se jet rychle, a proto se hrabeme nahoru na dvojku. Těsně před vrcholem sedla začíná drobně pršet, předjedu dva zchvácené cyklisty na naložených bicyklech (tedy po pravdě, slečna už jenom tlačí se schváceným výrazem ve tváři) a už stavíme na malém parkovišti v sedle.

Mží a fičí, výhled na Portmagee, průliv i část ostrova je značně ztížen nízkou oblačností, na opačnou stranu už není téměř žádný, tak jen fotku a chystáme se dále. Cyklista se mezitím objeví taky na parkovišti a šine si to ke mně. Herdek, co chce, snad mě nejde jednu vrazit, nejsem si ničeho špatného vědom, ale člověk nikdy neví, třeba nějaký šutr zpod kola… A už je tady: Hi, do You speak Czech? Jak už jsem více než tejden zvyklej, fláknu automaticky repliku: Yes, I do, a teprve pak mi dojde absurdita týhle konverzace. To už se můj protějšek chechtá, a: "Nazdar, Pražáku…" tak vklouznu do naší mateřštiny taky. Mezitím dorazí i jeho slečna, mimochodem pěkná a brejlatá (jojo, já jsem vždycky byl na obrýlené slečny, prostě se mě líběj, ten jejich krásně nejistej pohled když jim brejle sundáš :-)) a tak pěkně kecáme, jak nám zobáky narostly. Samozřejmě že ne o naší rodné hroudě – spíš o tom co a jak tady. Oba, studující, přiletěli do Dublinu, odtud busem na západní pobřeží, tady si půjčili bajky a hurá podél pobřeží. Tak nám líčí, jakým stylem se tady pohybují, nocují atd., na druhé straně je zajímá zase, jak a kam putujeme my, porovnáme výhody a nevýhody obou stylů, popřejeme si navzájem šťastnou cestu a zatímco si navlékají teplé vrstvičky před sjezdem, my vyjíždíme dál.

Naše další cesta vede přímo podél břehu zátoky St. Finan´s Bay několik kilometrů až na křižovatku u samoty Killonecaha, proti nám projede pár postarších párů na cestovních mašinách (které že to jsou???) které jsme dnes už potkali, tak si zamáváme, a zamíříme opět vzhůru do kopců hřebene mysu Bolus Head. Silnička je pořád uzounká a hrbatá, naštěstí jsme nechali deštík za sebou a je sucho, i když stále zataženo. Prudce sjedeme k rozlehlé a na místní poměry dost obydlené zátoky Ballinskelligs a na jediné zdejší křižovatce odbočíme vpravo do malého a ospalého přístávku Baile an Sceilg, kde prostě opět silnice končí tak nějak do ztracena za malým molem, mezi několika domečky místňáků. Z přístavu jezdí výletní čluny na několik desítek mil vzdálené divoké, romantické a opuštěné souostroví Great Skellig, známá také jako bohatá rezervace mořského ptactva. Opět nás dostihne drobný „drizzle“, no a protože všechny dnešní spoje uvedené na vyvěšených plakátech už jsou pryč, tak nám zase ani tak moc nevadí, že ostrouháme. Tak se alespoň projdeme po okolí, já prolezu lodě a trawlery vytažené na pevninu a zde opravované (u jedné je fungl zrestaurovaný a pečlivě přikrytý dieselmotor), Jana zatím odchytí jednu z místních pasteveckých kolií a chvilku se s ní mucká na opuštěném molu.

Vrátíme se kus zpět na onu křižovatku a razíme dál podél zátoky, pořád nahoru - dolů, pěkně pomaloučku, polehoučku, není spěch, času dost, čumím po okolí, až konečně dorazíme k hlavní okružní silnici zvané Ring of Kerry, ano, té kterou jsme opustili za Cahersiveen. Popřeju si přeci jen lepší a kvalitnější silnice, za městečkem Waterville (An Coireán) přejedeme most přes ústí Lough Currane a zakousneme se do dalšího s mnohých stoupání. V něm zastavíme u malého prostého protestantského kostelíka, od něhož je krásný rozhled zpět na zátoku Ballinskelligs s ji uzavírajícími mysy Bolus Head a Hog´s Head pozvolna se ztrácejícími v nízké oblačnosti. Stále dost citelně fučí.

Několik kilometrů stálého stoupání nás dovede až do sedla průsmyku Coomakesta Pass, ze kterého by měl být pěkný výhled. No, podle baedekra možná ano, realita jest však mírně odlišná. Tady nahoře už jen nefičí, ale řádně protahuje, až burácí, až mě to začíná vadit (mašinu musím postavit tak, aby ji náhodou nápor bouřící atmosféry neseznámil s místním asfaltem). Do toho zase začíná drobně cedit, kapky lítají skoro vodorovně, humus, vašnosti….. Ale co, jsme na ostrovech, s tím musíme počítat. Výhledy tedy trochu oželíme, trochu si prohlédneme produkty místních umělců všeho druhu (pěvci, malíři, keramici, ti všichni se zde zdatně přiživují na vzkvétajícím turismu) no a za chvilku mizíme pryč z týhle větrný hůrky…

Jakmile sjedeme dolů na pobřeží do závětří, je hned lépěji, přestane pršet a ač stále podmračeno, jede se dobře. Protože je čas odpolední, je čas na kávičku, kterou zrealizujeme v hospůdce u silnice mezi vesničkami Westcove a Castlecowe. Sedíme venku u stolku vedle takřka provozuprosté silničky, káva je výborná, k tomu skousneme každý po tyčince, a půlhodinka je v pohodě.

Co se dá dělat, čas se nachyluje a před námi je poslední dnešní etapa. Pokračujeme dále podél severního břehu dlouhé fjordovité zátoky, nikam nespěchám a s chutí si vychutnávám okolí divoké a skoro neobydlené, jen v momentě kdy mě vadí pohled na dvě obří prdele irských zájezdových autobusů kývající se před námi, zrychlím na tempo obvyklé v české kotlině. Předjet bezpečně tyhle hovada není zrovínka jednoduché, najít pár set metrů přiměřeně rovné a přehledné a zároveň dosti široké silnice je docela problémek, neboť jejich šoféři jsou nezvykle rozcapeni přesně na středu vozovky a ani náznak že by chtěli uhnout. Nicméně, jejich čas se naplní a pěkně je zprava „vezmu“…

Posledních pár desítek kiláků na „Ring of Kerry“, odpoledne se zvolna nachyluje, v příjemném tempu dorazíme na kraj Kenmare (Neidén), malého přístávku na konci zátoky, kterým jsme projížděli již včera na cestě do Killarney. Zde zahneme vlevo a pěkně nalehko si zopakujeme stoupání do Moll´s Gap, kde opět (již potřetí, chicht..) zastavíme na přestávečku, vydechnutí a opětné rozhlédnutí po okolních rozeklaných a divokých horských hřebenech. Cesta dolů je již „pouhou“ rutinou :-), mineme stále více se zaplňující FIM kemp a za chvilku již přistaneme vedle našeho stanu.

Hmmm, nějak se nám to tu rozrostlo. Na levém křídle několik malých stanů bez vozidel, na pravém budují svůj velký „tunelák“ dvě Holanďanky středního věku. Více než ony dámy mě zajímá jejich příbytek, a když později vyrazí do večerních rejů, zcela impertinentně jejich staník zkouknu, zrovna tak jako menší, ale dle mého názoru sofistikovanější a odolnější tunelák německého „vlka samotáře“ po naší levici.

Protože jsme prakticky opět polední dlabenec pragmaticky „vypustili“ díky velmi bohaté a vydatné (a pozdní) snídani „na útesu“, volíme operativně stravovací schéma „dvou denních hlavních jídel“ na které jsme tu nevědomky přešli a tak se vrhneme na přípravu časné (je půl páté) večeře. Obohacená pytlíková polévka a již tradiční ochucené těstoviny s lančmítem nás nasytí (a zatím i přiměřeně chutná). V průběhu vařby se vrátí osazenstvo vedlejších staníků, docela zajímavé: německá čtyřčlenná rodinka, rodiče o něco mladší než my na novém nahatém R1150R, dvacetiletý synátor a asi „třináctka“ dcerka na postarším XT. Tedy, motorkářská rodinka jak se patří a jak se mi to líbí. Lehce pokecáme, jsou na čtrnáctidenní dovolené kolem Irska, jsou z Kasselu a kupodivu jsou na Němčoury dost skromní a pohodoví. Mlaďas se zajímá o náš vařič, obdivuje ho a na oplátku nám přinese ukázat svůj náhradní (na primární vařbu mají klasický plyňáček), a ajta, on to exDDR výrobek Juwell, tak známý mým mototuristickým vrstevníkům z dob dávno minulých. Prý s ním mají dlouholeté výborné zkušenosti, až na zvýšenou kouřivost. Joj, to samé pamatujeme z časů velmi podobných vaříků sovětské provenience, dva jejich exempláře nyní odpočívají v mé garáži… Z dalších náznaků usuzuji (zeptat se neodvážím) že tahle rodinka si prožila své časy v „té lepší, socialistické“ Germánii, alespoň se mě to tak jeví.

Kolem šesté je nádobí umyto, vše sklizeno, přičemž mi na závěr Jana přináší z blízké popelnice dvě starší, ale velmi zachovalé a podrobné mapy jižního a západního pobřeží, které tam zanechala naše další vedle spolubydlící, osamělá irská motorkářka středních let na Viragu. Shledám je užitečnými a tak nám nejen pomohou na zbytku naší dovčy, ale dodnes odpočívají na svém místě v mojí stále se rozrůstající mapové knihovničce. BTW, ta motorkářka byla dost zajímavej týpek, večer, ráno, pořád mašírovala v koženejch kaťatech a botách, navlečená v roláku, nakrátko střižená a nebejt trochu nadměrečný prciny v těsnejch kožácích, docela by si ji člověk spletl se zakrslým chlapem.

A je čas na večerní program. Netradičně jím není hospoda, ale návštěva centra Killarney. Nalehko nasedneme slona a odbručíme těch pár kilometrů do středu městečka. Bohužel, přímo centrum neskýtá bezpečné místo na zaparkování (tedy, bezpečné… z hlediska místní policie…), no a protože stejně máme v úmyslu navštívit známou katedrálu, přistaneme na velkém a nyní skoro prázdném parkovišti. Uzamkneme mašinu a helmy a v bundách (je zataženo a občas spadne pár kapiček…) se vydáme „za kulturou“.

V majestátné katedrále skoro nikdo není, takže hlavně Jana si ji může do sytosti „vychutnat“. Já spíše obdivuji architektonickou stránku věci, na stavbách tohoto druhu a ražení spíše obdivuji vyspělost stavebníků a umělců, kteří tehdy s minimální podporou techniky vybudovali podobná díla.

Jakmile jsme s katedrálou „hotovi“ zamíříme za poněkud přízemnějšími prožitky do samotného středu městečka, které de facto tvoří dvě na sebe kolmé hlavní ulice plné obchůdků, restauraček a hlavně pubíků všeho druhu a ražení. Desetiminutová procházka nás donese do centra dění. Nejprve protáhneme rozlehlým turistickým byrem (vyměním si nějaké peníze, spotřeba „reálných“ prachů je jaksi větší, zakoupíme nějaké pohledy, prohlídnu si CD s irskou muzikou – kurevsky drahý, pod čtrnáct libroušů to nejde, doma to pořídím čtyřikrát lacinějc, ale zase ten výběr..…) a pak se jen tak touláme uličkami, obdivujeme pestré, rozmanité až pitoreskní fasády, domovní štíty, hospůdky, obchůdky… prostě je na co se koukat. Potkáme se s našimi sousedy, kteří též krouží centrem v motorkářském, no a jak pomalu postupuje večer, vyvstává otázka co dále. Beer „muší bejt“, teď jde jen o to kde a jak. Buďto zapadneme tady, dáme (tedy já jako řidič) tak jednu pintu a hybaj domajz, nebo odfrčíme zpět do kempíku a pak bude pro mne počet pint omezen pouze obsahem kešeně a chutí. Vybíráme, přebíráme (ceny tady nejsou z nejnižších, inu turistické centrum) a protože také pociťuji charakteristický a akutní tlak na svěrač, rozhodnutí je jasné. Sedáme, odjíždíme… Na odjezdu si všimnu malého olejového fleku pod mašinou, ale nepřikládám tomu důležitost.

V kempu navštívím co nejrychleji „útulek sténajících“ a pak je již dobře… Cestu do Golden Nuggett již známe, na rozdíl od včerejška je tu skoro prázdno, obsluha má lehára. Usadíme se u jednoho z volných stolků uvnitř, přeci jen jsme vyfoukaní a dnes to na „zahrádku“ není) a v pohodě zde strávíme večer, než se po desáté odsuneme zpět domů „pod plátno“. Ještě před ulehnutím registruju opětný malý olejový flek pod převodovkou, rychlé ohledání odhalí natrženou gumovou manžetu přes mechanismus vypínání spojky. Přes gufero vypínací tyčky a protrhnutou manžetu zřejmě trocha oleje vzlíná až ven, a ukapuje. Bude nutno to sledovat, únik není nikterak fatální, teď jen aby to vydrželo… výměna gufera znamená převodovku ven a do ní…