Motokochání

Den šestý                              Čtvrtek, 28. 6. 2001

Trasa: Carrigtohill, Cork, Bandon, Clonakilty, Skibbereen, Bantry, Ballylickey – Eagle Point

Stav tachometru: 93 130 – 93 272                   

Ujeto:  142                       Tank: 0

Dnes nás čeká kratší přesun na jihozápadní cíp ostrova, takže se vstáváním ani snídaní zrovna nespěcháme, taky proto, že na stan občas zabubnuje mírná přeháňka. Není to nic marginálního, vychováni dvěma dovolenými na ostrovech se můžeme takovýmto stříkancům jen pousmát.

Ve chvilkovém projasnění sbalíme, lehce vlhký střešní díl stanu nekompromisně nacpeme do vaku, stejně jej po několika hodinách zase rozděláme, tak co… V půl jedenácté opouštíme totálně liduprázdný kemp, který nechtěně zkrátil Janě život o pár dní :-). To bylo tak: v noci se vydala za „voláním přírody“, no a lekla se, až si málem „stříkla“. Uprostřed placu totiž jsou rozmístěny stojany s hasičáky, no a jsou přikryty oranžovým ochrannými obaly. Milá ženuška si v rozespalosti pomyslela, že tam stojí a na ni číhá nějaký irský zrzavý úchyl či sadistický vrah v pršiplášti, a málem bylo…. mokro na hřišti ….

Známou, dnes však vlhkou cestou zamíříme na Cork, z okruhu tentokráte odbočíme vlevo dřív, na N71. Ta je prozatím kvality přiměřené, nicméně s narůstajícími kilometry se její kvalita místy zhoršuje, není to však zatím nikterak háklivé. Začíná kolem přibývat kopečků, párkrát podjedeme staré, opuštěné, rezavé a náletovýni stromky porostlé železniční viadukty, pozůstatky po drasticky zredukované železniční síti. Smutný pohled. Na kraji Bandonu (Droichead na Bandan) díky nejasnému značení udělám tři kolečka na kruháku, a stejně potom musím pečlivě studovat mapu… Nabízí se tu dvě varianty – buďto delší pobřežní N71 nebo kratší vnitrozemská R586 přes Dunmanway (Dún Manmhai). Nepospícháme, volím tedy pobřežní verzi.

Zatahuje se a občas padá drobný „drizzle“, silnice se již definitivně zúží a „zhrbatí“, takže je nutno radikálně zpomalit, s plně naloženou mašinou na kluzkém a houpavém povrchu (díry tu nejsou, leč záplata na záplatě má na přetíženou mašinu „účinek“ skoro stejný) se dá jet tak padesát, šedesát, no ani auta zde nejedou o nic rychlejc. Jinak je to tu pěkný, hustota osídlení rapidně klesne, a je patrné, že se blížíme do civilizací značně nedotčených končin. Moc ale počumovat nemohu, přeci jen většinu mé pozornosti zhltne silnice a provoz. Ten naštěstí taky řídne, a ač na hlavní, tak jsou mezi protijedoucím auty dost značné intervaly. Chvilku se motáme podél moře, na chvilku silnice zamíří do vnitrozemí, cesta by byla zajímavá nebýt mokra a nekvalitní vozovky. Ve Skibbereenu (An Sciobairin) se dostaneme na delší čas k moři, stále velmi drobně prší, nad kopci ve vnitrozemí visí roztrhané šmouhy šedivých mračen, panuje tu taková ta zasmušilá atmosféra, známá z každé severské země. Docela ji miluji a je mi přiměřeně fajn.. Je docela teplo (pod bundou mám jen tenkou Moiru) takže ta trocha vody vůbec nevadí.

Těsně za křižovatkou na konci Roaringwater Bay stavím, jednak na oddech, jednak na výměnu lehkých rukavic za goretexové, no a příroda si také žádá své. Hlavní silnice odbočí prudce vpravo do kopců vnitřku poloostrova a klikatí se jen což. Nespěchám a snažím se alespoň trochu pozornosti věnovat krásnému a divokému okolí. Přehoupneme se přes hřeben zahalený do nízké oblačnosti a klesáme do úzkého fjordu Bantry Bay, konce naší dnešní etapy. Podle mapy by tu měl být kemp, nicméně po průjezdu menším městečkem na konci zálivu se žádný neukáže. Pomalu, aby nám nic neuniklo, jedeme dál a na konci další vesnice Ballylickey se konečně objeví kempovní poutače. Ty nás zaženou u pumpy na konci obce vlevo do kopečka. Kemp leží na malém mysu Eagle Point vytaženém do zátoky, a vypadá opravdu pěkně a skoro až luxusně. No, to zase bude pálka, myslím si míříc k recepci. Ta je však zavřena (je půl druhé, zřejmě polední pauza), nicméně ceník jest viditelný, no a 12.-IEPů není zase až tak rána. Stanová sekce kempu je skoro prázdná, takže máme možnost volného výběru. Nakonec se rozhodneme pro místečko pěkně nahoře, aby byl vejhled. Jana dokonce požaduje stavbu až na samém konci výběžku, ale to zamítám z důvodu nadměrné vzdálenosti kamkoliv, nejen na WC :-). Ve světle událostí pozdějších se moje pohodlnost projevila vysoce prozřetelnou.

Pozdní oběd se zredukuje na teplou polévku a něco k ní, pak ale začíná trochu více pršet a musíme pod plátno. Spíše přeháňka nemá díky čerstvému větru dlouhého trvání. Jana stále touží po procházce na nejzazší část mysu, inu proč ne, ale klidně sama… Já si zatím prostuduji mapu, podívám se, co by nás mohlo zajímat, loknu si ferneta (párkrát :-)) no a pak se natáhnu, abych si narovnal hřbet z dnešního poskakování. No a protože se natáhnu do spacáku, tak mě vzbudí až Jana po svém příchodu, chicht…. Prostě, není nad šlofíčka po dobrém obídku, ale Janinku to trocha popudilo, poskakuje kolem a brblá něco o shnilejch lenochodech, než ji další pršavec donutí sdílet moji společnost pod střechou. Pak je již dobře…

Po půl čtvrté se déšť odsune na pevninu, no a na nás je, jak se zachováme ke zbytku dne. Otázka zní – jet či jít? Jet, to znamená plýtvání kilometry, protože to co stojí za vidění je trochu dále a byl by třeba výlet alespoň půldenní. Takže není zase tak až o čem diskutovat, zůstaneme na místě a odpoledne strávíme čundráním pěšky po okolí. Repríza loňského Obanu a předloňského Breconu, koneckonců po úprku přes půl Evropy si mohou naše zadele oddáchnout.

V poklidu se tedy ještě chvíli motáme kolem stanu, no a kolem půl páté se sebereme a vyrazíme, dešťovky sámo s sebou… Ballylickey je typickou osadou na výspě civilizace - benzínka slouží zároveň jako servis a samoobsluha (ta je tu dle intenzity provozu asi dominantní), dva puby kousek vedle sebe, jinak těch pár domků je pěkně daleko od sebe uprostřed rozsáhlých pozemků. Couráme se tak po hlavní a jediné „ulici“ (spíš silnice s chodníčkem na jedné straně), počumujeme a uzobáváme slaďounké lesní jahody rostoucí divoce na kamenných zídkách.

Protože jsem cestou z Bantry čuměl po kempech a ne na tachák, žil jsem v dojmu, že město je hned za rohem. Ale ouha, ledva se vyšplháme na větší hřeben za vesnicí, pohled přes množství zátok a pár baráčků až na samém vzdáleném horizontu mě z mého omylu dostane. No, tak hovoří i silniční ukazatel, šest kiláků je šest kiláků, grrr… to tedy ne… Odmítám se plouhat po kraji vozovky (jiné cesty není), no a Jana kupodivu neprotestuje, tak se obracíme nazpět. Při cestě tam jsme minuli malý krámek s „homemade“ produkty, no a protože tam podávají i občerstvení, stavíme se na tradiční odpolední kafe. Mladičká mírně naducaná dívčina (asi dcera majitele, který se tu kolem taky placatí) nám obratem donese ven ke stolečku žádané, no a my si můžeme vychutnat kafe v pokojné, poklidné a zcela nehektické atmosféře irského venkova. Ač čas prázdninový, je kolem klid a prázdno, jen sem tam človíčka… Očíhnu ještě nabídku místních výrobků, obzvláště sýrců je tu mraky (kravské, ovčí, kozí a kdovíjaké ještě), ale díky „homemade“ levelu jsou také cenově nadstandardní :-( a to tak že velmi. Jinak marmelády, vína, kořalky, vejce, zeleniny atd. atd., co všechno zdejší farmáři vyplodí… Nu, dlabalo by se, ale kdo by to platil, že?

Večeře proběhne v duchu „toho nejlepšího z čs. mototuristických tradic“ (okořeněno kečupem a dávkou česneku, která by odeslala hraběte Drákulu trvale na věčnost. I já mám chvilku namále díky obřímu chuchvalci této byliny skrývajícímu se mezi neškodnou těstovinou), chvilku pozornosti věnujeme pěknému západu slunce za mraky západního obzoru (že by příslib na zítra, ale ne… tady nemá cenu věštit :-(). No a je po osmé, tedy čas na večerní dávku chmeloviny….

Zakotvíme v bližší ze dvou hospod. Uvnitř dva mlaďoši, kluk a holka (potomci majitele, jak patrno později) šťouchají kulébr (tedy pool), jeden host upíjí svoji večerní dávku při četbě místního tisku, no a to je tak všechno… nikdo další v dosti velkém pubu. Vybereme si příhodný stolek z asi dvaceti volných, no a dáme Murphy´s. To nám natočí ona mladice pod velením pana majitele, dlouhovlasatého břichatce celého v černém. Ten evidentně neví, kam nás zařadit, tápe, ale nechytá se… zvědavost s ním však zjevně cloumá a po pěti minutách to nevydrží: „Hi, which country are You from“? Na „Czechia“ se kupodivu chytne a vyleze z něj, že jeho strojírenská firmička (zdejší hotýlek a hospoda je zřejmě jednou z mnoha jeho aktivit) spolupracuje s podobnou z Police nad Metují, dokonce přitáhne i prospekt, ano, opravdu, jakýsi Koopol. No, svět je malej, a Evropa ještě míň, závan domova docela potěší. Během naší delší rozmluvy (no, je mimo jiné bývalým motorkářem, majitelem HD, proto asi ten i na zdejší poměry trocha extravagantní exteriér…) dorazí pár hostů, páreček mladých Němců, tři postarší místňáci, no a nakonec grupa lokální omladiny. Zajímavé, chlapci se spokojí s nealkem, zato děvčátka zabrousí do hájenství pestrobarevných kořalek pochybného vzhledu, samozřejmě každá třímá pro vylepšení image cigaretku… je to všude stejný… .

Když v půl jedenácté opouštíme lokál, teprve to tu začíná jaksi žít, no a nám se potvrzuje zkušenost minulých let, že ostrovani jsou halt pozdější ftáci a mezitím co u nás už opilci mají „umakartová čela“ v loužích zvětralé desítky, tady zábava začíná. Venku docela svižně profukuje, ale neprší a chvilkama docela i měsíček vykoukne. Doufejme, že nám bude počasíčko příznivo…