Motokochání

Den dvanáctý                                                     Středa, 4. 7. 2001

Trasa: Lahinch, Ennistimon, Kilfenora, Leamaneh Castle, Carran, Corcomroe Abbey, Bealaclugga, Ballyvaughan, Poulnabrone, Ballyvaughan, Black Head, Derreen, Doolin, Cliffs of Moher, Liscannor, Lahinch

Stav tachometru: 94 162 – 94 291                        Ujeto: 129     Tank: ---

Vstáváme dooost brzy, jsou asi tři ráno… a venku se opět činí počasí:-(. Copak déšť, ten není nikterak radikální, ale ten vichr… Tady nahoře na ostrohu to opět fičí jen což, stan jen tak tak odolává a čas od času jej musím podržet, taky vyrazím párkrát ven do lijavce na kontrolu a úpravu kolíků. Ještě že jsem doplnil boční šňůry. Těmahle radovánkama se zaměstnáváme skoro do doby, kdy se pomalu na východě začínají objevovat první náznaky svítání. Tehdy se živly trochu zklidní, což nám dovolí zalézt zpátky do spacošů a do osmé si ještě chrupnout.

Když vylezeme ven, stále ještě mocně funí, no a protože bychom se chtěli příští noc trochu vyspat, není řešení jiné než se opět, letos již podruhé, přestěhovat. Obejdu „stanařský“ úsek a najdu příznivé a hlavně závětrné ústraní, sice hodně daleko ode všeho a odevšad až na samém jeho konci, ale závětří je přednější.

Stěhování není taková pohoda jako na Eagle´s Point, protože je to o řádný kus dál a přes kopec, a tak si docela hrábneme, než celou tu kupici věcí odsmýkáme. Znovupostavení stanu pak již není vůbec problém, a po perné chvilce si můžeme vychutnat snídani v pohodě závětří.

Tohle všechno způsobí, že se na dnešní výlet vydáme až kolem desáté. Dneska se budeme motat po národním parku Burren a podle mapy i průvodce je zde všude blízko, takže to nebude žádné lítání.

Zamíříme stejně jako včera na Ennistimon, projedeme jej a zamíříme směrem na první dnešní postupný cíl, městečko Kilfenora, což značí podle mapy odbočit na druhé odbočce vpravo. Jak je tu zvykem, směrovky veškeré žádné, tak odpočítám dvě a zahnu. Cesta je typickou irskou vedlejší komunikací, tj. víceméně dva tenké pruhy asfaltu, mezi nima nízká tráva prorůstající zbytky vozovky, celé je to široké tak na jeden auťák, samozřejmě je to ne moc rovný. No ale je to rázovitý a půvabný, takže si šineme tak čtyřicítkou, abych měl taky možnost koukat kolem. Asi desítku kilometrů jsem v pohodě, pak ale se po levé straně objeví úzké a dlouhé jezero. Znejistím, sakra podle mapy bychom něco takového neměli vidět, no a protože je chladněji a to působí na můj i Janin organismus, stavím bokem na nájezdu do nízkého lesíka po pravé straně. Udělám docela dobře, po několika minutách se do ticha koldokolem začíná čím dál hlasitěji mísit zde nezvyklý hukot. Najednou se nad blízkým horizontem v protisměru vynoří klasický tahač s cisternou jako v americkým filmu a přežene se kolem až málem sfoukne slona ze stojanu, a ještě si u toho zahouká…. No sakra, jede tak sedmdesát, což na týhle silnici…. Ani nechci pomyslet jak bych se s ním vyhejbal. Naštěstí je tahle silnička skoro přímá od horizontu k horizontu, takže bych ho alespoň včas viděl.

Kontrolou mapy přijdu na to že jsem na první, a ne na druhé silničce, což zase tak krutě nevadí, akorát si trochu víc zajedeme, času je však dost, benzínu taky. Pokračujeme tedy ve stejném tempu dále, jen trochu víc koukám dopředu, ale už nikoho nepotkáme. Na první křižovatce zahneme vlevo (samozřejmě, směrníci opět absentují) a pak ještě pár kiláků mezi samotami a farmami a napojíme se na hlavní, mnohem kvalitnější a lepší silnici která nás zavede přímo do Kilfenory.

Tohle dříve důležité náboženské středisko s klášterem založeným v šestém století je známé hlavně svými třemi tzv. „vysokými kříži“, cca tři metry velkými mohutnými a bohatě zdobenými keltskými kříži charakteristického designu, tak typického pro celé Irsko. Spolu se čtvrtým západně v polích tvořily křížovou cestu. Je tu také expozice věnovaná Burrenu, ale poté co zaparkujeme na malé ospalé návsi, zjistíme, že je v rekonstrukci a tedy uzavřené. Nu což, tak se vydáme na prohlídku překvapivě zachovalých ruin kláštera, jehož část je ještě dnes zdá se využívána. Procouráme to tu, zajdu si i k tomu západnímu kříži, vychutnám si panoráma vesničky posazené mezi vzrostlými sytě zelenými stromy, no a pomalu spějeme zpátky. Já to vezmu přes právě otevřený pub, bo tělo si žádá své… Jana zatím obdivuje krámky s místními výtvory.

Složitý dnešní itinerář nám určuje příští postupný cíl, další opuštěné opatství, Corcomroe Abbey na břehu Ballyvaghan Bay. Cesta k němu se velmi podobá té předchozí, hlavně opuštěností, kvalita je přeci jen o krapítek lepší. Po levé ruce se začíná na obzoru rýsovat centrální hřeben Burrenu, zvláštně a složitě strukturovaný rozeklaný kamenitý útvar jen řídce prorostlý nízkými křovinami a trsy hrubé trávy. Po jeho úbočí pokračujeme dále na sever, až nás silnička svede trochu níž do rovinnaté, úrodné a zemědělsky intenzivně využívané zátoky, kde je již značena odbočka vpravo na místní komunikaci, kterou používají podle sajrajtu jen místní farmáři. Po ní se dostaneme až na parkoviště před rozlehlým opatstvím, kde silnice končí a s ní i tato naše etapa.

Je k polednímu, nikde nikdo, zaparkujeme a úzkou brankou vejdeme do tichého a romantického areálu cisterciánského opatství. Nejprve se seznámíme na blízké tabuli s plánkem, kde je či bylo co a jak, a pak se ve všeobjímajícím poklidu a pohodě. Jak jsem již několikrát uvedl, vůbec nejsem nějakým příznivcem či aktivním vyznavačem náboženství v jakékoliv podobě, nicméně na místech jako je toto se mě do mysli vtírá otázka, co to bylo za sílu, která vedla muže i ženy dozajista tělesně i psychicky zdatné a rozumně uvažující se oprostit od radovánek světa (i když pravda, tehdejší civilizace jich zase až tak nenabízely, o to třeba si jich ostatní více vážili…) a prakticky navždy se uzavřít do značně limitované komunity a podrobit se životu plnému spíše odříkání a strázní. Dá se říci že díky ním (ovšem pravda, zdaleka ne díky všem) se nejen uchovala, ale i alespoň trochu rozvíjela vzdělanost tolik potřebná ve stoletích následujících. Místní cisterciáci byli z těch řádů které vzdělanost a kulturu pěstovaly.

Obvodové zdi a věže kostela dodnes prozrazují um a fortel tehdejších stavitelů, a představuju si co to bylo tohle všechno stavět jen rukama a maximálně primitivním kladkostrojem. Všechny kameny dotahat (no, daleko chodit nemuseli…), kladivy a dláty přitesnout a slícovat jeden k druhému a pak pěkně stavět v nehostinném prostředí a přitom se ještě postarat o svoje živobytí. Efektivita nízká, ale času i lidí bylo dost. No a dílo vydrželo od 12. století kdy to tu vysekli až dodnes, samozřejmě, dřevěné prvky jsou fuč, ale kdyby si s nimi někdo dal práci a vztyčil krovy apod., tak by to tu mohlo klidně dál sloužit, v tak dobrém stavu jsou zdi. BTW chtěl bych vědět, jak dlouho by v obdobných podmínkách vydržely naše současné stavby.

Za půlhodinku to tu máme procouráno, ještě chvilku bloumáme venku (malý hřbitůvek vedle je dosud „funkční“ jak je vidno z nápisů), ještě postojíme, obdivujeme koldokola lemující skalnaté vápencové hřebeny zvláštního světle šedivého odstínu, no a je čas na další „postupný cíl“, dnes už nic sakrálního…

Nejedeme daleko, vrátíme se kousek na silnici z které jsme zabočili, kousek a jsme na břehu zátoky Ballyvaghan Bay, uhneme vlevo a těsně podél čáry příboje zamíříme k přístavu stejného jména. Kousek před ním u samoty Whitethorn je další expozice o této části parku Burren, moderní, ale střízlivý komplex „Burren eXposure“, několik přízemních budov hned u písčité pláže. Je tu audiovizuální expozice zobrazující geologické a přírodní zajímavosti a dávnou i blízkou historii. Samozřejmě tam zahneme, nicméně, po rekognoskaci cen a nahlédnutí co bude k dispozici prohlídku zredukujeme pouze na statickou expozici, „předražený video nemusíme“. V přilehlém krámku vybereme něco pohledů, marně zapátrám po malém IRL „národním“ stickeru na mašinu (mimochodem, do konce dovčy jsem žádný malý a decentní neobjevil, a tak dodnes slon jezdí bez něj).

Sklouzneme asi dva kiláky do Ballyvaghanu, kde zastavíme na hlavní a jediné jeho ulici, no a protože je lehce po poledni, zapadneme do jednoho z pubů, ten náš nese název O´Briens. Jsme vyfoukaný (teplo vypadá přeci jen trochu jinak, a hlavně dost duje..) a tak místo obligátního čaje si dáme ještě tradiční polévku, kterou zhusta obyvatelé ostrovů nahrazují oběd. Já si dám rybí, (výborná), Jana kupodivu nevěří a dá si zeleninový krém (prej spíš průměr..). K tomu pečivo, potom čaj, úplně to i vzhledem k pozdější a hutné snídani stačí. Posedíme tu asi tři čtvrti hodiny, mezitím se to tu slušně zaplní a jak pozoruju, dost návštěvníků si dává taky polévku nebo studené trojúhelníkové sendviče, normální oběd „po evropsku“ je spíše výjimkou než pravidlem.

Příjemně nasyceni, odpočati a zahřáti vyjíždíme z Ballyvaghanu přímo na jih zpět do vnitrozemí po hlavní N67, ale asi po třech kilometrech z ní uhýbáme vlevo. Ještě chvilku rovinky a pak začne silnička docela ostře v takřka „alpských“ serpentinách stoupat na náhorní planinu asi o 300 metrů výše nad mořskou hladinou. Další cesta vede přímo napříč této krajně nehostinné, kamenité ale rozhodně svým způsobem atraktivní a i snad krásné pláně. Samý vápenec kolem, jen v mezerách nízká hrubá travička, ale i na ní si sem tam pochutnává pár ovcí podobných spíše horským kamzíkům. Tahle oblast byla intenzivně osídlena již v prehistorii, no a za jedním z pozůstatků té doby míříme.

Ano, podobně jako v Bretani před lety čtyřmi jedeme za dolmenem zvaným Poulnabrone, jedním z mnoha které jsou tu kolem rozesety. Tenhle je jednak z těch větších a jednak má být dobře přístupný ze silnice. Pro méně obeznámené: po pracivilizacích v oblasti britských ostrovů a kolem zbyly mnohé a četné kamenné památky – dolmeny byly jakési obří přístřešky vzniklé přeložením příčného kamene přes dvě či více kamenů stojatých, menhiry jsou osamělé nebo v hustých řadách vztyčované kamenné „sloupy“ a třetí typickou stavbou jsou rozlehlejší či menší kamenné hrobky význačných osob. Zvláštní odrůdou jsou kamenné (snad kalendářové) kruhové stavby, z nichž nejznámější je (dnes bohužel nepřístupný) Stonehenge v jihozápadní Anglii.

Po půlhodině pomalé (jak jinak..) jízdy vidím před sebou několik parkujících aut u otevřených vrat na vedlejší pozemek, no, jsme na místě. Odstavím slona a přejdeme pár set metrů kamenného pole, které nás dělí od několik metrů vysoké megalitické památky. Hmm, jak ten horizontální „oblázek“ pravěcí lidi dostali nahoru, nebyli to zřejmě žádní vazouni a hmotnost toho „překladu“ odhadnu tak na 3 – 4 tuny, to je docela oříšek na přemejšlení. No, nic než nakloněná rovina a možná páka či klíny mě nenapadají.

Je to pěkný, jenom mě trochu vadí ty lidi kolem, který se musej za každou cenu s těmahle šutrákama vyfotit (já a dolmen, máma a dolmen, děti u dolmenu, ptfuj tajksl…), zřejmě jsme si o něm nepřečetli v bedekru jen my. Naštěstí, za chvilku rodinky zmizí a my můžeme bejt tady alespoň okamžik jakž takž sami, než se přiženou od silnice další. Zlomyslně pozoruju některé maminy, balancující na značně erodovaných vápencových plotnách ve střevíčkách a šatičkách, a pročež dík za bytelnou a fortelnou motorkářskou botku…

Návrat na severní pobřeží Burrenu zrealizujeme nikoliv návratem po té samé silnici, ale trochu zajížďkou vnitrozemím. Hned kousek za Poulnabrone zahnu vpravo na silničku velmi podobných kvalit i charakteristiky jako ráno na cestě do Kilfenory. Motáme se úzkými strmými údolíčky, kolem několika farmářských samot, nikde nikdo, nepotkáme ani človíčka. Asi po deseti kilometrech se dostaneme na hlavní silnici spojující přímo Ennistimon s Ballyvaghanem, ta však je skoro celá „v opravě“, tedy samozřejmě a zcela v duchu trendu místních cestářů pokrytá vrstvou štěrku. Nejsme naloženi, takže mě to zas tak moc nevadí, ale stejně mě to sere…. Zastavíme na jednu zastávku v serpentinách nad Ballyvaghanem, hlavně kvůli rozhledu.

Ballyvaghan jen tak decentně lízneme na jeho západním okraji, jelikož naše další putování odehrávati se bude několik desítek kilometrů po severním a posléze západním břehu Burrenu. Tady už není ani jen náznak civilizace, tu zde připomíná jen úzká ale kupodivu docela kvalitní silnička no a mohutný maják na konci mysu Black Head, kde se láme linie pobřeží Galway Bay. Díky poměrně příznivému profilu potkáme docela sílu cyklistů, jinak skoro nikoho. Několikráte zastavíme na místech výhledu, dneska je to opravdu o poklidné neuspěchané pohodě, tak si ji tu vychutnáváme.

Šineme si to skalnatým pobřežím pořád na jih, než se silnička vyšvihne na malou náhorní planinku u Roadforku, přejede ji a spustí se zpátky k moři a malému (z našeho pohledu, zde je to obec takřka „středisková“) přístavu Doolin. Tady na chvilku zastavíme a prohlídneme si jeho panorama se skupinou ostrovů Arran (Oileáin Arainn) na vzdáleném obzoru. Z přístavu se lze na ně dostat osobním trajektem, oblíbené a vyhledávané jsou na nich kolařské výlety. Tenhle rozum odkudsi vyhrabal Jiřík, no a měli jsme v plánu jeden den dovolené kolům na Arranu věnovat, pro jistou změnu. Samotným se nám tam zrovna moc nechce, taky času není mnoho, sportovní oblečení taky nemáme a tak pomyšlení na kola (tak trochou i z piety….a i z lenosti…..) opouštíme.

Spíše lehce asfaltovanou strmou polňačkou než normální komunikací se vyhrabeme na vysoký útes a po jeho hraně zamíříme k poslednímu cíli dnešního výletu, místní atrakci No. 1, ohromným osmikilometrovým pásem strmých a až skoro 200 metrů vysokých útesů Cliffs of Moher. Ty jsou prakticky normálním návštěvníkům nepřístupné vzhledem k nebezpečí pádu z erodovaných vrcholů útesů, jediná možnost jak je spatřit je z moře (dnes nula, vítr fouká nad limitem) a nebo z malé několikasetmetrové naučné stezky.

Že jsou útesy Moher označeny v bedekru třemi hvězdičkami a jsou tedy na toplistu takřka všech návštěvníků západoirského pobřeží je jasné hned na příjezdu. Ohromné a samozřejmě zpoplatněné parkovisko je asi z třetiny zaplněno samohyby všeho druhu. Zakotvíme v motorkářském sektoru, přizamkneme přílbice a pěkně zapnutí v bundičkách (protahuje to tu, inu jako na útesech na západních přístupech (Western Approaches) do široširého Atlantiku, že…) se vydáme na pouť po stezce. Mineme několik stánků s prodejci všeho možného „pro tůristi“ (Irish CD tu opět nejsou zrovna laciny…) no a pak je už jen příroda. Bohužel, kažená davama, opakuje se tu turistický syndrom v „kvalitě a kvantitě“ zažitý tak naposledy v Mont St. Michel na rozhraní Normandie a Bretaně před čtyřmi lety. Bezesporu atraktivní a návštěvyhodná zajímavost je tu (alespoň v mých očích) degradována davy, no ne davy, ale mračny štěbetajících, halekajících, ječících a vůbec jinak se stupidně chovajících turistů ze všech koutů civilizovaného světa, co jich jen je. Malí uctiví a tiší Japové ještě tolik nevadí (až na to, že jich je hodně moc…), spíše mě serou hluční a až nechutní Talijáni a Němci, chovající se někdy hluboko za hranicí slušnosti a decentnosti. Kupodivu, anglicky mluvící davy nejsou tak hrozný, nicméně, všech dohromady je jich tu víc, než je mě milo. A to ještě není hlavní sezóna….

Vylezeme až nahoru a pokud to jde tak navzdory ruchu kolem pozorujeme temné a hrozivé útesy s bílým věncem neustálého příboje na úpatí, jejich divokost a syrovou krásu. Zde si našinec řádně uvědomí svoji biologickou a hmotnou nicotnost a pomíjejícnost, zatímco tyhle skály zde byly, jsou a tady budou skoro do skonání věků. Nafotím, vyměním nový film,  asi půlhodinky zde postojíme, no a vyfoukáni skoro víc než z mašiny (protože bez přileb..) se zvolna vracíme proti neustávajícímu proudu štěbetajících atrakcechtivých turistů. Bylo to tu hezký, ale nedošlo mě kam lezeme, spíše jsme sem měli zajet včera večer, kdy už většina „normálních“ vejletníků je na zpáteční cestě k mastnejm hrncům. Utvrdí a posílí se ve mně přesvědčení, že si tyhle atrakce budeme muset propříště pečlivěji plánovat s hlediska časového… prostě buďto velmi brzo ráno nebo velmi pozdě večer…

Na odjezdu se ještě potkáme s dvěma přijíždějícími motorkáři velmi více než pokročilých věkem, jeden na už velmi letitém bávu „sedmičkové“ řady (jako má ouplně první R80) a druhý na jakési tříválcové Yamaze XS, nesoucí mnohé stopy mírně řečeno nestandardních úprav či oprav (jinými slovy – motocykl napadený kutilem). Zaujala mne jejich řeč, tak velmi nezvyklá v těchto šířkách. Zvučná slovanština je mě jaksi povědová, no a když je míjíme na odjezdu, je jasno při pohledu na značku. HR, braťja Chorvaté… tož dobro došli…. zamáváme jim, ale naše miniaturní Czka jim zjevně uniká, to by asi reagovali jinak.

Zpáteční cesta je velmi krátká, několik vraceček nás snese do plochého závěru Liscannor Bay, no a odtud to již domů známe. Zastavíme na chvilku v Lahinch, no a vybereme si několik pubů - kandidátů na večerní hostinu. Ten který navštívíme, by měl být opatřen logem společnosti Visa…

Ve čtvrt na sedm přistaneme u stanu, ten je v pořádku a pohodě. Chvilku si orazíme, zkulturníme se, a no je pomalu čas na to odebrat se na večeři. Dnes je totiž na pořadu nikoliv tradiční cmudění před stanem, ale normoš lidská večeřička :-).

Protože je ještě poněkud brzo, tak se zastavíme na jednoho Guinesse v kempovní putyce, opět liduprosté…

Desetiminutová procházka takřka opuštěnou silnicí nás dovede až na útes nad Lahinch, kde se na chvilku zastavíme a pokocháme v klidu pohledem na zátoku, než sejdeme dolů na hlavní (a prakticky jedinou větší) ulici, plnou teď už zavřených obchodů a (otevřených) hospod a restaurací. Koupíme známky na pohledy, které vzápětí vrhneme do krásné starobylé litinové ( a jak jinak, než zelené..) poštovní schránky. Vybereme si  z malých hospůdek jednu s názvem The Corner Stone a hurá na to.

Usadíme se v zadní místnosti s výhledem na mohutný bar, dáme do dvou pintách a necháme si přinést, co že tu nabízejí. Z mořských potvor tu je klasika fishchipová, pak nějaký fried calamari, no a nejvíc nás zaujme Fisherman´s Plate, sice nelaciná :-( ale nabízející několik různých rybek a k tomu i dalších „fruit of sea“. Bude to prý studená mísa, ale to nám vůbec nevadí. Čekání si krátíme slopáním stoutu a študováním sportovních plakátů a fotografiím vyvěšených koldokola.

Přinesená mísa nemá chybu. Uzený losos, uzený platejz, pečená treska, krabí klepeta, kalamari, chobotnice a syrové ústřice, jako příloha jakýsi bramborový a zeleninový salát a topinky, docela to dá práci nasoukat to všechno do, dovolenkovou stravou přeci jen trochu scvrklých, žaludků. A ta chuť, no prostě paráda, kakofonie prožitků pro chuťové pohárky, delikatesní a na jazyku se rozplývající produkty moře! Oceánský potvory všech druhů, barev a tvarů, ty bych mohl pořád, a Jana taky. Klidně bychom mohli žít někde na břehu moře a požívati jeho darů mnohem víc než je v našich krajích zvykem.

Nafutrováni až po hrdlo relaxujeme, popíjíme, kecáme a je nám blaze, velmi blaze. Takhle nějak si představuji pohodu, i tohle myslíme si k dovolené v cizině patří, nejenom pořád do sebe ládovat plechový maso. Jo, samo, není to rozhodně zadarmo, to je jasný, ale tak nějak myslím si i návštěva a konzumace místních pokrmů patří k poznávání.

Protože pohodu je třeba zachytit, vytáhnu tikitál a chci si Janu vyfotit. Než to stačím udělat, nabídne se mamina od protějšího stolu že nás vyfotí. Poděkuji, ona nás „vezme“, ale hned přijde že prej to nefunguje, že se mě nepřetočil film. Sdělím ji, že je to OK, „fíľma nět..éto digitálnoje..“ Mamča se upřímně podiví, a hned na manžela: „Ou, look, that´s wonderfull, that´s digital!!“ Takže musím vysvětlit a ukázat, myslel jsem si že do země keltského tygra už zvěst a povědomost o digitální fotografii dorazila. No, asi ne kamkoliv.

Já se neustále cítím pln, nicméně Jana se nějak rozežrala, něco by si ještě dala a tak se pídí po lístku. Ten jí musím samozřejmě přeložit, z nabídky „sweets“ si vybere „apple pie“ po našom jablečný koláč. Za chvilku ho má před sebou a s chutí jej celý splivne. Nevěřícně zírám, tak tohle bych do sebe asi už nedostal. Inu, ten rozdíl asi třech Guinessů je přeci jenom znát…

Lehce k desáté zaplatím a opustíme přívětivý lokál, protože si chceme najít jiný, kde hrajou živou muziku, aby byl dojem z večera dokonalý. Nacházíme jej o pár čísel dál, live music je anoncována na vývěsce. Zabereme tedy stolek s pohodlnými klubovkami, já dám dalšího Guinesse, šestého v pořadí, Jana už s alkoholem končí, a poručí si kávičku.

V podničku strávíme přes půlhodinku, bohužel muzika není irská lidová, ale „normální“ písničkář, dobrej, ale „nekeltskej“, co se dá dělat.

V pokročilém soumraku si to šineme pomalinku zpět, docela těch šest kousků cejtím, a je to na mně asi trochu znát, neb si ze mne moje partnerka utahuje. Opět chvilku postojíme nahoře nad přístavem (nafouklej moc rychle nestoupu) no a rozhodnu se otestovat digitál v mezních podmínkách. Docela to vyšlo, že jo…

To samé ještě provedu před stanem, než provedeme minihygienu a neprodleně zalezeme do spacáků. Vítr už tolik nefučí a tak usínám jako když mě do vody vrazí, na temných vlnách Guinesse s bílou krémovitou pěnou na jejich vrcholcích odplouvám do nicoty…