Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejsem příznivcem klasických motorkářských srazů. Ještě se tak občas dám zlákat na setkání přátel kolem motorek, občas pomůžu kámošům s pořádáním obdobné akcičky, ale sraz, jak ho zná většina motorkářů, to prosím ne. Ale každé pravidlo má svoji výjimku, to je ta dialektika:-).

V mém případě tedy spíše dvě. Jawáč – to je ta první. Ten sraz jsem před čtvrtstoletím spoluzakládal, dlouhou dobu čelně bafuňařil, takže dokud budu moct fyzicky i psychicky, budu u něj i nadále, i když samo čím dál víc v ústraní. Druhou výjimkou je vždy v následném zářijovém víkendu v lůně Jeseníků komorní srázek pořádaný partičkou rýmařovských motocyklistů, říkajících si Vrakaři ( http://vrakari.wz.cz/). Byl jsem na každém ročníku, dokonce, dneska je to už promlčený, jsem si sem odskočil ne zcela zdráv po těžkém úrazu. Důvody mimořádné obliby – minimálně tři. Pořádají to kámoši, odpočinu si tam po Jawáči, a Jeseníky jsou mojí srdeční záležitostí. Část mé rodiny totiž odsud z podhůří pochází, v mládí jsem tady prožil mnohé, a ke stáří mě to sem táhne zpět. Inu, odkaz předků. Takže ani letošek není výjimkou.

 

Jawáč dopadl dobře, i počasí víceméně přálo. Napjatě sleduju forecast jak od našich meteošotků, tak od jejich kolegů z USAFE http://131.54.120.150/index.cfm?section=SFCProg.

Nevypadá to bůhvíjak valně. Středa až pátek, podle předpovědi se nad Moravou bude vlnit a sem tam hejbat docela macatá okluzní fronta s výrazným srážkovým pásmem. Poslední tři ročníky vládlo v Jeseníkách bezchybné babí léto, až jsme se všichni divili, kak éto vazmóžno. Vždyť Vrakaři byli odjakživa pověstní spíše provlhlou srazovou atmosférou, leckdy i posněhávalo. Jak plynul čas do odjezdu, bylo stále jasnější, že indiánské léto protentokráte zůstane asi v Emerice. Chcát naopak bude u nás.

 

Středa, odjezdový den. Jana definitivně vzdává účast, nechajíc se zastrašit chmurnými vizemi televizních rosniček. Stárne:-)). Stejně se zachová Ernestík i parťačka (oni ale nestárnou:-))))), takže českou vlajku budu hrdě třímat vztyčenou pouze já a Belšani. Ti však dorazí až v pátek, navíc s postranním kolečkem. S tím to umí na mokru každej:-)).

Odpoledne, zatažíno a svižně fučí, naštěstí víceméně do zad. Pod dojmem nastávajícího vetknu do bundy vložku a navlíknu trojvrství funkčního prádla. Inu, podzimek na krku, začínám si zvykat. Z baráku se vyhrabu až před čtvrtou, takže to posadím na D11 a poprvé v životě ji dám až před Hradec. Při průjezdu městem začíná krápat, přesně podle meteomapy, tedy na výjezdu stavím a nasoukám se do kompletních nemoků.

Udělal jsem dobře. Než dojedu k úpatí hraničního horstva, už prší regulérně. Podvečer a prostředek tejdne znamená, že provoz je minimální, od Vamberka jedu prakticky sám samotinek a na sebe. Po chvíli jízdy na mokru se trochu osmělím a mažu těch 80-100, přeci jen , na špuntech si moc nevyskakuju, hlavně v zatáčkách. Z lesa by mohlo něco vylítnout, naplavenej bordel na silnici a tak. Kupodivu, jak mám ještě nemoky, tak je mi skoro dost teplo, potřeboval bych alespoň jednu vrstvu dolů.

Při stoupání na Suchý vrch píchnu párkrát nízkou oblačnost, má to tady svůj syrovej půvab, který si paradoxně užívám. Vlhko nikde neútočí, takže nebejt kapek na štítku, jelo by se fajn. Ale i tak, líbí se mi tady, opravdu jsem zdá se mimoň, když z aktuální sloty mám potěšení.

Protáhnu se zmoklou a liduprázdnou Červenou Vodou, do šera svítí občas vývěsní štít hospody. To mne přivádí na myšlenku oddechnout si trochu po necelých dvou stech kilásků. Času je kupodivu dost, tma padne až za dvě hoďky, tak co se někde nezastavit. Přemejšlím kde, nakonec má volba padne na hospodu Na Kocandě.

http://www.znatemapu.cz/vismo/o_utvar.asp?id_org=600557&id_u=1583&p1=1046

Ta leží ve vracečce pod sedlem Hambalky, dělící oblast Červené Vody od Šumperska. Už za mých mladých let jsme se zde s rodinnou „bejbinkou“ zastavovali na občerstvení, i na své „devadesátce“ jsem tady orážel a popíjel točenou limču, naposledy jsem zde byl s tatíkem, když jsem jej vezl z jeho poslední návštěvy rodného kraje. Pár měsíců poté odešel natrvalo.....:-(. Tak, dneska se zde opět zastavím!

Jak řekl, tak udělal. A udělal jsem dobře, zastávka bodne. V liduprázdném, ale útulně zařízeném lokále sundám vše nepotřebné, rozvěsím to kolem stolu, a už je tu mlaďas pro objednávku. Jasně, horkej čaj a tatranka je klasika, a když zjistím, že na denní nabídce dosud figuruje dršťkačka, nezná moje spoko jen ost mezí. Polívka je hutná, dobrá, nezdravá a výživná, pak jen sedím u horkého nápoje a akumuluju teplo, zatímco nemoky trochu schnou.

Nesmím se ale rozsedět, takže po necelé půlhoďce na sebe nasoukám vše kromě „tlusté moiry“ (ta přijde do kufru) a hybaj ven do deště. Pár místních lopat na mně nevěřícně zírá zpoza rozpitých půllitrů, chtěl bych vědět, co se jim honí palicema. Ale, možná by to nebylo publikovatelný.

Hambalek, kousek podhorské roviny kolem Bludova až do Šumperka, zase nikde nikdo, poezie syrového, vodou nasáklého podvečera je takřka hmatatelná, vstřebávám ji všemi póry a divte se, je mi dobře. Teplo a sucho po těle, jedu pod střechu, takže žádnej stres, užívám si čvachtotu špuntů, občas rozjíveně projedu velkou louži, nechám boxíka spoko jen ě bručet v nízkých otáčkách, kdyby to nebylo klišé, řeknu: „slunce v duši“.:-))).

Stoupání na Skřítek si lehce zpříjemním dováděním s jakýmsi auťákem, který se za mne pověsí, v zatáčkách mne dojíždí, ale na výjezdech jsem zase králem já, což ho evidentně se*e. Nakonec ho nechám pod vrcholem, ať kvačí dál, nemíním se předhánět pár kiláků před cílem. Z toho obvykle čouhá průser.

Nahoře na Skřítku jsem doufal, že dám kafe, ale všude tma, pusto a geschlossen, takže pokračuju. Už jen om sjezd, lehce padá soumrak, déšť houstne, ale pořád to nevadí:-). A najednou je tady Rýmařák, ještě pár křižovatek a motor definitivně zmlká před Myšákovo haciendou.

Zbytek večera – inu, nemá chybu. Zatopíno je, sedíme, blafeme, panáčky slivovičky podpoří invenci a náladu, po dlouhém čase je možno vše probrat ze všech stran, až nám drnčí papule. Kam se na nás hrabou baby. Motorky, mašinky, modýlky, ženský naše i cizí, zdrbeme to všechno jedním šmahem. Pak už čeká spacáček a slastné bezvědomí zaslouženého spánku.

 

Čtvrtek ráno. Déšť bubnuje, pohled z okna nevěstí nic dobrého. Takže, z pelechu nespěchám. Všechno zlý je k něčemu dobrý, kdy naposledy jsem se mohl do sytosti vyválet a nespěchat? Ani nepamatuju:-).

Michal kmitá kolem posledních příprav, nabízím se, ale evidentně pro mně není tady práce. Vloni jsme makali a nakládali, letos je vše jinak. Takže dopoledne strávím u Michalových železničních magazínů, pak se na hoďku odsunu k Robinovi, dalšímu motorkářsko/modýlkářskému kámošovi, kde následně vedeme ty správný chlapský koníčkářský kecy. Jeho partnerka nám uvaří kafe, obrátí oči v sloup, zakroutí hlavou a s povzdechem zmizí do útrob baráku.

U Michala dáme trochu pozdnější obídek, venku lije pořád dál a čím dál stejněji. Sbalíme si potřebné, já to napakuju do motorky, Myšák do rodinného wágnu, a nezbyde než vyrazit do sloty. Viditelně prší víc než včera, ale opět to nevadí. Co mi však vadí, je jízda v závěsu Myšákova dýzla. Nevím co do něj ten mezulán leje, ale smrdí to ukrutně. Jen mne to utvrdí v zásadě, že benzín patří do aut a motorek, a nafta do traktorů, tanků, lokomotiv a šífů. Osobně mi nesmí dýzl do baráku. Takže si dám tak půlkiláku odstup, pak už se jede v pohodě. Malá Morávka je vylidněná, jasná posezóna, kouří se jen z pár komínů, nikde nikdo. Pár mokrých zatáček (pěkně v klidu a zlehka..) a je tu sedlo pod Ovčárnou, krátké klesání a lázničky Karlova Studánka. Zde je přeci jen lidiček trochu víc, občas se někdo za mnou otočí, stále hustě leje.

V base-campu

http://www.ceskehory.cz/ubytovani/rekreacni-stredisko-jitrenka-ludvikov-pod-pradedem.html

jsou všichni napáskováni pod přístřeškem jako slípky na hřadu, bahnitá voda teče všude kam se podíváš. Koukáme tak kolem, a je jasné, že veškeré externí přípravy budou muset počkat, až bude pršet míň nebo raději vůbec. Takže nakonec všichni zalezou dovnitř, já vyfasuju klíče a odbručím ke „své“ chatce č. 1, která stojí až ouplně nahoře pod lesem. Bydlíme zde každej rok, opět tradice.

Svlíknu vše, rozbalím spacák, vybalím potřebné, navlíknu si civilní hadry, motoboty, bundu od nemoků a klobouček, zamknu a hybaj dolů za ostatníma. Těsně nad hlavou se válí nízká oblačnost, déšť padá hezky spořádaně kolmo dolů, maximálně trochu šikmo, pravé skotské pěkné počasí (© BraveHeart:-)))). Miluju to tady, a tahle zasmušilá vlhká atmosféra k tomu neodlučně patří!

U baru se mi dostane té cti, že jest mi natočeno první pivko srazu (samozřejmě, to ryzí, to z hor

http://www.pivovary.info/prehled/hanusovice/hanusovice_h.htm, http://www.holba.cz/pivo/index.php

a přiřazeno v knize osudu (pardon, dluhů) číslo jedna. Jsem jednička, proč to nepřiznat, když mně nikdo nepochválí, pochválím se sám:-))). Tak si ho vychutnám, poté ještě jedno. I uvnitř je vše hotovo, tak jen tak uvolněně postáváme kolem baru, a probíráme vše možné i nemožné.

Se soumrakem se skoro všichni rozloučí a jedou domů, tady zůstáváme jen čtyři. Je už docela kosa, vně i uvnitř, tak se rozhodneme zamknout a zajít někam do hospodského teplíčka, teplý žvanec by bodnul. Ze tří možností si vybereme tu nejbližší (proč asi:-)))), čerstvě zrekonstruovanou chatu U stonožky, stojící hned u odbočky do kempu.

Povím Vám, dobrá volba! Ve velkém krbu se topí (příjemné...), na čepu je můj oblíbený Granát, a když zjistím, že v nabídce stále figuruje pečené koleno na černém pivu, má duše se ubírá kamsi do nirvány. Za chvilku se krmě servíruje, a nemá chybu, takže ve chvilce je uvnitř. Pak už jen sedíme, meleme, popíjíme, na nic důležitýho nemyslíme...

Těsně před dvanáctou zanechávám kolegy, kteří ještě neprobrali vše z klubového života a neuhasili žízeň, odpotácím se černočernou mokrou tmou do chaty (prochladlé, ale to neva), provedu minimální hygošku (ještě že tady nejni Eva, ta by mně hnala do sprchy:-)))), vsoukám se do spacáku, hodím přes sebe ještě jednu deku a brou.

 

Páteční ráno, na plechovou střechu bubnuje liják. Ale musím vstát, sešourat se po strmém schodišti, halt volání přírody. A co teď? Snídaně by bodla, ale asi na dosah nebude. Konzervy jsou v kufrech, čaj a pečivo někde v nějaké hospodě, a to ještě kdoví jestli. Není lepší to zaspat? Spacák je ještě vyhřátej!

Druhé vstávání provedu v jedenáct, střecha drnčí pod přívaly vod stále, útroby ale už signalizují nedostatek paliva. Nedá se nic dělat, hodím na sebe prochladlé oblečení a sklouznu dolů. Pořadatelé se rozptýlili po place a bez ohledu na déšť připravují areál. Mně nepotřebují, tak zajdu ke Stonožce, zrovínka otevírají. Poprvé v mém životě dám brunch, vlastně zcela regulérní oběd:-)))).

V televizi sleduju, jak reportéři ZHovna líčí dramatickou povodňovou situaci v Jeseníkách. Sedíc přímo „v oku hurikánu“ mě to zdaleka tak nepřijde, a i místňáci jsou více-méně v klidu, řkouc, no prší, tak co. Dáváme pozor. A že by zrovínka tady mohli bejt vystrašený, pamatuju na sraz zpřed deseti lety, kdy jsme sem jeli po půlce silnice (druhá jaksi chyběla) a kolem bylo občas vidět lidem do kuchyní a ložnic, neboť jejich stavením scházely čelní návodní stěny:-((((. Ale, halt, mediální smršť musí bejt, i kdyby jsme si měli leccos přikrášlit. Že je tahle taktika účinná, dokazují SMSky od parťačky o uzavírkách silnic v okolí. Ba i paní doktorka se nechá zblbnout a volá, jak že na tom jsem?:-)))). Asi má dojem, že trčím po krk ve vodě a ta stoupá... Tohle dřív ještě neudělala, utěšuju ji, že je všechno OK, akurát že prší shora dolů. Na podzim a na horách celkem běžná situace:-)))).

Mezitím co do sebe soukám stravu, venku se dramaticky mění situace. Když vylezu ven, neprší, z osychající silnice se mocně páří, a nad hlavou modro, sem tam bílý beránek, Soncna samo rampluje, lehký čerstvý vánek mi cuchá hřívu:-). Wow, it is time to ride!

Otřu zmoklé GS, shrábnu potřebných pár věcí a vyrážím, alespoň na malý improvizovaný kroužek. Kam? Protože rádio říká, že nejhůř prej je na Krnovsku, zamířím tím směrem přesvědčit se co a jak. A poté dám Osoblažsko, následně se uvidí.

První zastavení je už v Karlovicích. Expozice bruntálského muzea ve zdejší bývalé kosárně http://www.ejeseniky.com/turistika/muzea/kosarna-karlovice

mně vloni odmítla (bylo zavříno), tak letos repete. Zadaří se, část prohlídky absolvuji se starší dvojicí, zbytkem mě provede průvodkyně samotinkého. Velké celoroubené stavení toho skrývá dost, i když přízemí ještě není zpřístupněno. Nejvíce mě zaujala expozice místního lesnictví a lesáků, obzvláště historické exponáty a artefakty. Jedna síň ve věnována povodním z před deseti lety, která Karlovice dost počochnila. Nedá mi nepochlubit se – Jawa klub Praha tenkrát vybral pěkných pár tisíc na obnovu zdejší mateřské školy:-).

Po prohlídce vyrážím dále na severovýchod po těch nejzapadlejších okreskách. Z Karlovic to vezmu podél Opavy do Široké Nivy, kde uhnu vlevo do kopců. Tady už je vidět, že srážky byly nadměrečné, neboť na silnici se válí hafo naplaveného bordelu, a často ještě po ní tečou proudy vody ze svahů. Taky na souběžném potoce je vidět, že jeho hladina byla o dost výš než teď. Ale škod nevidět.

Krnov jen líznu po okraji a vyrážím do údolíčka, na jehož konci je osada Ježník. Nad ní na hřebeni je totiž jedna z rozhledniček

http://rozhledny.ic.cz/web/rozhledny/Jeznik.htm,

http://rozhledny.webzdarma.cz/jeznik.htm.

Tu jsem kdysi s Myšákem navštívil, bohužel ale nezdokumentoval fotograficky, tak to chci dnes napravit. Tehdy jsme tam vydupali pěšo, dnes vlastním GéeSo a nebudu váhat jej použít. Když však přijedu k odbočce do lesa, a vidím docela slušný proud vody, proudící dolů cestou a zurčící po slizkých zabahněných kamenech, tak mě odvaha vydat se nahoru rázem opustí. Geroj nejsem, navíc jedu sám, a co kdyby něco.... Navíc, u vjezdu do lesa je čerstvej lívanec. Takže halt někdy příště, a igelitovej pytel s sebou!

Na hlavní do Města Albrechtic na mě útočí šikmo zprava dosti bouřlivý vítr, silnice mi jen tak stačí. Jakmile zahnu vpravo podél polských hranic pěkně za hřbet, je líp. Kdysi, asi před čtyřmi léty jsem semky zajel na Káčku, zdejší příhraniční silnička (podle vzhledu regulérní polňačka) mu však až tak nevyhovovala. Takže dneska si to chci zopakovat na vhodnější mašině. Jakmile sjedu do údolí, kde říčka Troja tvoří současně hranici, změní se radikálně hydrologická situace. Voda totiž teče ne jen om korytem, ale zcela regulérně i po vozovce. Není jí moc, tak 10-20 cm, ale přeci jen , je to zážitek, kdy se člověku podaří jet řekou? Nejdřív se sunu ofafrně, pak trochu otrne a přidám. Takhle se brodím pár kilásků, až se dostanu do bývalé obce Pelhřímovy, dnes už prakticky srovnané se zemí a zalesněné. Zbyl zde pouze značně zdevastovaný hřbitovní kostel sv. Jiří, kolem rozvalené náhrobky. Odstavím mašinu uprostřed proudu (že by zde někdo jel jaksi nepředpokládám) a jdu se projít do trosek. Zdá se, že se o ruiny kostela a hřbitova někdo začíná starat. Zřícený materiál je srovnán, zbytky zdí zabezpečeny, a některé hroby jsou pod péčí. Hmmm, vzhledem k tomu, že to zde bylo kompletně sudetoněmecké, tak by mě to docela zajímalo. Každopádně, místo má zcela zvláštní atmosféru, konglomerát zmaru, útoku přírody a snahy neznámých obětavců jí to znepříjemnit. Tak si to tady chvilku užiju.

Ještě pár kilometrů, vyjedu z lesa a dostanu se do otevřenější krajiny. Cesta je chvilku pod vodou, chvilku samá kaluž. Tam, kde je hodně vody, rozjedu GS až na trojku, voda stříká přes motorku, až mě vyděsí jedna mulda. Vynadám si do blbů, přeci jen , plácnout zde do vody a něco si přivodit... nikdo nikde, žádný partner, no a když signál, tak polský. Tak raději zpomalím do klasiky, ale bylo to hezký:-).

Na další křižovatce zrezignuju na brodění a uhnu vlevo ke Slezským Rudolticím. Na jejich náměstíčku před zámečkem s parkem zastavím na chvilku. Ze všeho tady kolem čouhá jistá opršelost, možná nouze nebo snad chudoba? I těch pár postaviček, které projdou kolem, vyzařuje spíše otrávenost a pesimismus. Ne nadarmo je zdejší končina jedna z nejchudších a nejzanedbanějších. Ono přírodní konfigurace plus neexistence alespoň nějakého průmyslu, není se co divit. Cesta z toho všeho? Mno, těžká rada, snad turistický „průmysl“ či agroturistika? Pro to vše je tady předpokladů dost, plusem je prakticky nedotčená příroda.

Z Rudoltic se vydám přes Koberno do Bohušova. Těsně před ním mne zaujme cedulka na odbočku ke zřícenině Fulštejn, hlásající, že je to pouze 300 metříků po kraji pole a louky. Nějak mi nedocvaklo, jaké bylo počasí, a vrhnu se na pole. He, to jsem si zavařil. Jasně, pole nacucaný jak houba, takže špunty-nešpunty, už se kloužu a plavu, jen tak tak se udržím v sedle. No a dalších pět minut se řádně zapotím, než se z bahniska vyhrabu zpět na spásný asfaltík. Mašina zapráskaná jako traktor, a pomalu stejnou stopu nechávám na vymytém asfaltu za sebou. Naštěstí, jak teče hodně vody přes silnice, je za chvilku GS opět umyto:-).

V Bohušově zahnu k nádražíčku úzkokolejky, popiju, trochu se vydejchám po souboji s mazlákem, a zjistím si, kde je zrovínka teďka jediná souprava, která pendluje sem a tam. Právě hřaduje na konečný v Osoblaze, tož se tam vydám.

http://www.osoblazsko.com/index.php?pageName=aktuality.html

Nádraží, bývalá a i dnešní základna dráhy, je hezké a poměrně upravené, ale tak jako všechno zde, totálně liduprázdné. Vlak o jediném vagónu se za chvilku vydává do Třemošné ouplně prázdný, i když pan průvodčí se mě ptal, jestli jedu s nima. Jel bych, ale čas je nepřítelem. Někdy jindy.

Z Osoblahy se vydám zpět do vnitrozemí, chci se stavit na Dívčím Hradu (zřícenina) a pak si chci vyblejsknout vlak na nádraží Liptaň. No, člověk míní a voda tady mění. Pod zdejším mostem přes říčku Osoblahu se nakupil bordel, a voda tudíž jde přes vozovku a vlastně všude kolem. Na vartě tady stojí hasiči, z obou stran uzavřeno. Možná bych to projel, ale hádat se s hasičema nechci, takže si dám čelem vzad a pěkně pokračuju dál proti proudu údolím Osoblahy.

Na GPSce se po chvilce ukáže cestička z vesničky Pitárné přes kopce do Liptaně. Odbočím, chvilku pěkně stoupám po štěrkové cestě (vede tudy taky modrá značka), ale na kraji lesa, ouha. Zřejmě majitel pastviny kolem si klidně přes cestu natáhl elektrický ohradník, aby se mu kravky nerozutekly. A všichni, kdo tady chcete ject nebo jít, se třeba poserte! Veřejná cesta, no co, že? Inu, taky kolorit pohraničí.-((((. Sice to ve mně chvilku bojuje mu nekompromisně dráty smést a pokračovat, nakonec však otočím a halt Liptaň a vláček nebude. Už bych to objížďkou nestihl.

Protože se samo chci vrátit jinou cestou, zamířím přímo na západ do Zlatých Hor. Jako jinde, i tady je občas nějaká ta louže na louce, zahradě či poli, ale zase, vůbec nic dramatickýho, aby se to muselo komentovat v týví.

V sedle Petrovy Boudy

http://www.lesycr.cz/ls101/lesni-sprava-mesto-albrechtice/naucne-stezky/zakladni-informace-o-ns-svaty-roch-petrovice.ep/

dám tradiční zastávečku na skousnutí tatranky, zásoby v kufru se musí užírat, aby se mohly zabalit čerstvý. Přeci jen , pár měsíců harcování v hliníkáčích chuti nepřidá.

Zastávka v bývalém horním městě je zbytečná, je po šestý a vše je dávno zavřený. Škoda, takže vlevo v bok a jedem zpět do kempu. Dám pěkně volnou, alespoň si užiju.

Ve stoupání do Heřmanic si všimnu odbočky vpravo k jakémusi poutnímu místu, a protože zákaz vjezdu se nekoná, tak tam zamířím. Uzounká a zdá se čerstvě vyspravená silnička stoupá východním svahem Příčného vrchu přes dva kiláky (jednou mě zažene skoro do lesa protijedoucí polský bus) až na poměrně obrovské parkoviště před poutním areálem. Ten má zajímavou historii: barokní kostel P. Marie Pomocné

http://www.jeseniky.net/index.php?obl=1&kat=11&sluz=81&pol=2873

byl za totáče odstřelen a trosky srovnány se zemí. Po revoluci se daly dohromady peníze s úsilím tak, že v r. 1995 byl celý areál znovu vybudován a vysvěcen. Tohle muselo stát kupici prašulí, a tipnu si – že by marky odtud odsunutých sudeťáků? Každopádně je to tady hezký, obzvláště teď, s počínajícím soumrakem. Nikde nikdo, jen z komína poutního domu se kouří, tož si to v klidu projdu a prošmejdím.

Při odjezdu se ještě pokusím proniknout hlouběji do lesů, ale asfaltík končí a po nasosaných lesňačkách se mi poskakovat nechce. Tak na to dlabu a vrátím se na hlavní.

Hned přes ni je záhadný vjezd kamsi, tak ještě si to prohlídnu tam.

Cesta vede k dnes již opuštěnému areálu bývalého uranového dolu, o kousek dál se dodnes v kousku podzemí léčí tak zvanou speleoterapií pacienti s nemocemi dýchacího ústrojí ze sanatoria v nedalekých Zlatých horách. Taky se zde provádí, bohužel jen v neděli v 10:30.

http://www.jeseniky.net/index.php?obl=1&kat=4&sluz=107&pol=3067

Tak alespoň hlásá kus papíru na ceduli u přístupové cesty. Areál dolu bych si klidně prolezl, osamělá a zvolna pustnoucí industriální místa, to je moje. Leč, už se opravdu stmívá, a taky je dobrý bejt na tohle ve dvou nebo vícero. Kolega Ranža by na tohle určitě slyšel, tak možná někdy:-)).

Zbytek cesty do kempu už nikde nestavím, zatím ještě nikdo z naší chajdy nedorazil. Takže se zcivilizuju a hybaj do horečky páteční noci. Kousek za sebou přijiždějí Siemensovi a Blšouni, Jiřík Dukatista přirazí za opět propuknuvšího deště až za tmy, když večeříme tradiční gulášek. Zbytek večera je již tradiční – spousta řečí, inu jako mezi dobrými přáteli, kteří mají tu možnost se setkat jen párkráte do roka. Půlku večera strávíme v kempu, na druhou polovinu se jdeme ohřát ke Stonožce. A zase měli koleno:-).

 

Sobota před námi, čas vejletní. Bohužel, taky čas pochmurně deštivý, chvilku leje, chvilku jen mží, občas nepadá nic. Ale sychravo je, mraky lízají svými nacucanými těřichy okolní vrcholky, prostě nic moc. Zase na druhou stranu, neleje trvale, takže z tohohle úhlu pohledu víceméně dobrý.

Jako cíl volíme severní cípek Jeseníků popřípadě Rychleb, zadaří-li se. Jedeme jen my z chatky č. 1, zbytek možná vyrazí na nějakou zkrácenou vyjížďku. Kolem videlského sedla a sjezdu z něj začíná nejprve drobně, pak i více pršet, tedy stavíme před Jeseníkem na zastávce busu a kdo chce, leze do nemoků. Já risknu a neberu ho. Siemens drkoce chrupem podivujíc se, že v chatce jím zapomenutá mikina jaksi nehřeje. Problém řeší rázně – odbočíme do centra a v jednom z asia-shopů promptně kupuje novou flícovku. Pak už je spoko jen ej.

Protože počasí je stále více než vrtkavé, jako první postupný cíl volíme jeskyně Na pomezí, prej že pod zemí neprší. Hmmm, to jsme si mysleli všici, bláhovci. Sotva jsme ale s pravým polednem zalezli do díry, uvědomili jsme si pravdivost úsloví „z deště pod okap“. Několik dnů vydatných lijáků naplnilo kdekterou skalní štěrbinku, takže ve finále uvnitř lilo skoro jako venku. Navíc jsme byli bez blembáků, takže jsme kromě krás vápencové jeskyně (a že jich tady je) vnímali i studenou vodu prýštící nám na hlavinky i jinam. Nicméně, prohlídku to akurát okořenilo, na zajímavosti a půvabech zdejších dómů to nic neubralo. Akurát slečna průvodkyně, byť milá a příjemná, disponovala mírně disharmonickým hlasovým fondem – tedy, když mluvila hlasitě k davu. Ale s tím se asi nedá nic dělat.

Po tomhle zážitku se kolektivem jednomyslně nesla myšlenka na teplé jídlo konzumované civilizovaně. Stručně, chtěli fajn hospodu. Pamětlivi loňských neblahých zkušeností s obstaráváním téhož, pěkně jsme se vrátili ve svých stopách do Lázní Lipové a zakotvili hned na křižovatce v hospodě Na rychtě.

http://pocasi.infocesko.cz/Czechia/content/clanek.aspx?clanekid=10441&lid=1

Herdek, dobře jsme udělali, dokonce výborně! Obsluha příjemná a rychlá, jídlo výborné, kvalitní i kvantitní:-)), no a ceny značně vyhovující. Prostě, Rychta nemá chybu.

Protože venku to vyzerá stále stejněji, využíváme nabídky místní vývěsky a po Siemensově střelhbité telefonní akci se mokrým odpolednem přesuneme do České vsi u Jeseníka. Zde odstavíme mašiny před jen pro nás otevřeným veteránským muzeem. http://www.veteranklub.cz/

Opět leje jako z konve....

Muzeum vzniklo na přelomu století ze soukromé iniciativy místních veteránistů. Ti se usídlili v hrázděné budově bývalé kuželny, samo tady odmakali nečítaně hodin, takže dnes je zde sice menší, ale velmi zajímavá expozice ne jen aut a motorek, ale i dalších věcí, byť jen trochu spo jen ých s motorismem. V kousku je i malá klubovna, ze které je patrno, že to tady žije a parta nadšenců je značně aktivní. Trochu, ale jen trochu mi to tady připomíná rodný Jawáč:-). Protože na střechu stále bubnuje déšť, nespěcháme s prohlídkou, paní průvodkyně tady evidentně při sobotě nechvátá, takže se nakonec spolu ještě povybavujeme v klubovně, než je čas zmizet.

No a co teďka? Sice zrovínka neprší, ale setrvalá hnusoba panuje, takže návrh na vejletík k rejvízskému rašelinisku nejdřív beru jako hec. Čím dále tím více je ale zřejmé že obzvláště Dukatista by chřadl až by uchřadl, nemaje dnes Velké mechové jezírko odškrtnuté v deníčku. Hele, stejně už jsme mírně nacucaný, takže jestli do kempu pojedem přes jedny nebo druhý hory, vsjo ravno. Chcát bude všude. No a protože času není moc do zavření rejvízského bufítku (kafe po vejšlapu je nutnost, prej), nelelkujeme a mažeme mokrými serpentínami nahoru na Rejvíz.

Zde pohrdneme placenými parkovišti a necháme stroje hnedle mezi hospodou a kioskem. Zanecháme zde vše nepotřebné a mažeme, chceme totiž projít celou naučnou stezku, což čítá bratru tak šest - sedm kilásků okruhu od motorek k motorkám.

http://www.ejeseniky.com/turistika/naucne-stezky/rejviz

Trochu jsem prokoučoval svůj klobouček (v chatce je mu fajn, nezmokne...), když mi ale Jindra půjčí jednu ze svých čepiček, už mě neznervózňuje voda kapající na pleš (to věru nemusím) a je mi víceméně fajn. Jen kdyby bylo možný shodit tu bundu s vložkou, po pár stech metrech chůze už jsem zarosen. Ale, musím přiznat, má to tady svoji sychravou a drsnou atmosféru. K tomu víceméně osamělost, když se dostaneme na závěrečný povalový chodník, začínám si neplánovaný vejšlap i užívat. A co teprve když se došouráme na vyhlídkovou plošinku na břehu jezírka. K dokonalosti prožitku chybí jen stopička slivovičky:-)). Ba ne, je tady nesmírně krásně i bez ní. Dokonce, hříšná myšlenka, se dnešní počasí sem pásne daleko patřičněji než jásavě prosluněný letní den, jen můj názor, žádné bití, please:-).

Zpět k mašinám se vrátíme druhou cestou, bufítek má ještě otevříno, takže horký kafe a tatroš to jistí. Posedíme na opuštěné verandě hospody, trochec si oddychneme, zahřejeme teplým pitím, no a je čas na navrátila, víceméně v mých včerejších stopách.

 

Nedělní ráno se od toho předchozího liší jen tím, že zrovínka neprší. Zataženo je stejně, mraky stejně nízko. Ale co, hůř už bylo:-).

Brzké dopoledne je časem loučení. I my si spakujeme vše, dole se pozdravíme se všemi známými, které potkáme, rozloučíme se se Siemensovými, kteří míří domů doléčit mírné nachlazení, a vyrážíme ve třech motorkách do Branné. Míníme se mrknout na nějaké jízdy veteránských motozávodů, pak se rozloučit s Dukatistou a již sami dva zamířit do rodného velkoměsta.

V Branné zakotvíme u severní křižovatky, silnice je samozřejmě uzavřena a zrovínka se jede jedna z tříd sólo mašin. Neprší, leč je zataženo a teplo vypadá přeci jen jinak, takže prvním bodem je horký čaj. Pak už se věnujeme závodům. Není to žádná veteránská defilírka, leč víceméně normální závod, akurát na starších strojích. Taky přímo před námi jeden z jezdců nezvládá zatáčku, ta jej vynáší na krajnici a následně hupsne do škarpy, motorka na něj. Zřejmě se pochroumal, zpoza našich zad vyráží sanita a po chvilce s ováleným jezdcem uvnitř mizí směr Jeseník. Ale asi to nebude až tak nic vážného, neb do sanity dobelhal sám.

Naštěstí náš příjezd byl víceméně sladěn s jízdou sajdkáristů, což probudí nadšení hlavně v Jindřichovi. Ale i nás ostatní myslím si pánové (a dámy) na sajdách zaujmou svým uměním a deficitem pudu sebezáchovy. Každopádně, podívaná stojí za tu chvilku zde strávenou. Když budete mít někdo jízdu kolem vždy v druhý víkend v září, neváhejte, pakliže Vám alespoň trochu něco říká krása starých strojů a fandovství jejich jezdců/majitelů.

Nastane rozluka i pro nás. Využijeme na chvilku otevřené hlavní silnice a sjedeme ještě pohromadě do Hanušovic, kde se naše cesty dělí. Jirka rovně na Šumperk, my vpravo na Králíky, vyzkoušenou a stále pro nás pěknou silničkou. Takže pár mávnutí rukou a pro letošek tedy nashle.

Polední čas znamená takřka liduprázdno, ale i přesto kousek před Vysokým Potokem mineme jednu lehčí bouračku, klasický nedobrždění. Nechápu....

U odbočky na Vysoký Potok si koutkem oka všimnu reklamní cedulky na rybí restauraci u místních sádek, takže po krátké diskuzi s Belšany to otočíme a kousek se vrátíme. Menší a zdá se zbrusu novou hospůdku najdeme pár set metrů od hlavní, za rozlehlými sádkami. Jsme zde skoro sami, neb jediná společnost zde pomalu platí a mizí. Inu, poledne minulo.

Nabídka je bohatá, nakonec vítězí u parťáků štika a u mne siven, navíc si dáme vynikající rybí polívku. Pro rybky mám slabost, takže si pochutnám, navíc siven je skoro bez nepříjemných kostí. Pak ještě kávička (Jindřich tradiční pohárek) a čas tlačí, je nutné pokračovat. Rozhodně se zde ale stavím, až zase pojedu kolem.

Králíky, Mladkov, známá routa až k odbočce na Pastviny. Tady se dáme vlevo a značně kroucenou silničkou, kopírující přehradní jezero, se dohrabeme až ke hrázi.

http://vzs.pastviny.org/verejne/historie.html

http://druidova.mysteria.cz/MISTA_SILY/PREHRADA/Prehrada_se_srdcem_ze%20zuly.htm

Nejmladší kamennou přehradu v ČR jsem vloni navštívil s Janou, tehdy jsme se prodírali opravdovými davy rekreantů, což bylo vybraně hnusné. Dneska je tady daleko příjemněji, sem tam turista, jinak nikdo. Tak to mám rád, takže si procházku po koruně hráze do sytosti vychutnáme. Navíc, už trochu vysvitne sluníčko, takže je dobře.

Zbytek cesty už je pouze rutinní a nezáživný. Se dvěma zastávkami na oraz brzdím lehce po sedmé u rodných vrat.

 

Jeseníky po dlouhých letech tak trochu vycenily zuby a varovně zavrčely. Nu, i podle počtu pravděpodobnosti se to dalo čekat, takže ve finále mne meteo až tak nezprudilo. Jasně, v daném okamžiku jsem byl lehce naprdnut, na druhý straně to beru tak, že jsem se do sytosti vychrupal a strávil hezký čas v postýlce. Každé proti má i své pro:-). Seznámek možných „points of interest“ moc nezhubl, takže i pro příště se bude moci kam mrknout. A kdyby to tak fungovalo jako v letech minulých, máme před sebou zase několik slunečných Vrakařů. Fajn...:-).

JiB

 

Náhledy fotografií ze složky Severomoravské vodní hrátky

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář