Stará láska v podzimním hávu
Polovina září, a každoročně tradičně přichází chvíle na prodloužený víkend v milovaném horstvu. Tři dny po našem srazíku, a stejnou dobu po předčasném uschopnění po měsíčních trablech se zády (halt stáří – to je swinstwoL) přichází středa a hodina H s minutou M.
Předpověď – no nic moc. Nemastný, neslaný, může bejt tak či onak, rosničkáři víceméně neurčitě mlžejL, jasná prognóza z nich nevypadne. Krátce po třetí opouštím rodnou hroudu. Vedro je k zalknutí, dusno, nechci strašit, ale čuchám čuchám vodu. Shora, ne v kolenouL.
Výpad z matky měst činím po dálniční „jedenáctce“. Z ní mizím druhou odbočkou za Labem. Ne že by se nedalo pokračovat dál, ale chci projet kraj kolem Kladrub. Nikdy jsem si nemyslel, že mi v mysli tenhle kout zakotví. Když jsme jej spolu s parťačkou přede dvěma lety navštívili v podzimním dni plném pestrých barev listnatých lesů, chytl mě za osrdí. Pak jsme se zde zastavili s Jiříkem VFR (tehdy ještě jezdil i jinde než na okruhuJ), a opět to byl zážitek. Tak dneska si jej připomenu potřetí.
Počasí zatím přeje, čas ale neokecám, takže bez zastavení směřuju dál nach Přelouč und PardubitzJ.
Tady mne na chvilku pozdrží zácpa na průtahu podél dráhy, ale jsem přeci na motorce, tož zdržovat se moc nenechámJ. Bohužel, je dusno a tudíž lehce zavlhám na intimních místechL. Bad luck.
První cílenou zastávkou je dřevěný kostelík v Dobříkově, malé vesničce před Chocní. Byl sem přenesen na počátku první republiky z Podkarpatské Rusi péčí dr. Kramáře, jednoho z nejvýznačnějších postav té doby. Bohužel, je zavříno, otevírá se jen příležitostně o pravoslavných svátcích – což zrovínka dnes nehrozíL. Škoda. Alespoň jej oblezu a kakóje nibuď fotóčky sděláju. Vot digitálnaja těchnikaJ.
Čas kvapí, takže hybaj za dalším POI.
http://www.drevenekostely.ic.cz/kostely/dobrikov.html
http://www.hrady.cz/index.php?OID=6303
Předhůří Českomoravské vrchoviny je motorkářsky zaslíbený kraj, naštěstí jimi samými dosud víceméně neobjevený. Kvalitní silnička se kroutí, je radost se jen tak prosmýkávat na sebe navazujícími vlásenkami a kouceninami. Bohužel, ten temnej mrak za mnou je stále rychlejší. Slunce je definitivně pryč, smráká se více než je na denní i roční dobu obvyklé a slušné. Z Chocně do Ústí nad Orlicí se držím severně od hlavní „zkoridorované“ trati, bohužel na nějaký průzkumy nové trasy nejni čas. Odtud zamířím údolím na Letohrad, po pár kiláscích ale přejedu koleje a zamířím vzhůru po slepé silničce. Cíl je patrný nahoře na kopci, poněkud netypická zřícenina hradu Lanšperk. Vydrápu se až do podhradí, snažím se dostat co nejblíže hradu, leč to nejde – závěrečný úsek bych možná zvládl, možná ne, a sám bych mohl mít problémek. Takže se pokorně vrátím kousek zpět, kde miniaturní návsi vévodí místní osvěžovna – naštěstí otevřená. Odstavím mašinu, v liduprázdném lokálu se s panem majitelem domluvím na uschování helmy a bundy, vsrknu dvě kofoly a davaj na hrad.
http://www.castles.cz/hrad-lansperk/
http://hrady.dejiny.cz/lansperk/index.htm
Cestou padne pár kapek, naštěstí to není nic vážného. 
Z hradu obvodového typu (tedy bez věže – obranu zajišťovala jen mohutná hradba) zbyla půlka, i tak impozantní. Oblezu vše, vylezu i na miniaturní rozhledničku, zbudovanou v rohu hradeb z lešenářských prvků, a nerušeně (jen na konci hradby cukruje dvojice mlaďasů)
vstřebávám atmosféru místa.
Ale čas, mizera, nepostojí. Ještě je toho dost přede mnou, takže se rozloučím s hradem, seběhnu k mašině, dám pod slunečníkem jednu kofču s hamburgerem, a je nejvyšší čas ject. Bohužel, zrovínka drobně drizzlí, nicméně doufám v lepší a nemoky zůstávají v kufru.
Zbytek cesty do Rýmařáku se prostě a otrocky nechám vést GPSkou, ono ale se vlastně zase až tak moc alternativ nenabízí. Přes Dolní Dobrouč a obě Čermné mířím na Štíty. Všední večer má atmosféru, kraj se zvolna připravuje ke spánku. Občas se nějaký ten vesničan vrací s krmením pro domácí havěť z luhů a hájů, sem tam osamělý místní cyklista mířící do lokální putyky, jinak nikde nikdo. Dokonce i přestalo mžít, tedy balzám na duši motopoutníka mého ražení.
V Bukovicích se napojím na důvěrně známou „jedenáctku“. Už se smráká, naštěstí mohu jet po paměti, staré GS popravdě zrovínka moc nešajníL a já už taky prd vidímL. V Šumperku už je skoro tma, výjezd na Skřítek už je za tmy tmoucí. Navíc se i rozpršelo, takže zážitek stoprocentníL. Bojím se sklouznutí, do zatáček nevidím, takže hezky pomaličku. Lehnout pár kiláků před cílem, dík, nechcu.
Ve čtvrt na devět konečně brzdím před Michalovo haciendou. Tma venku, tma uvnitř. Telefoun, Myšák je zatím někde u Mohelnice. Naštěstí mám klíč, tak se nebojím ho použítJ.
Uvařím si čajíček (tedy asi tři, žízeň je strašná, zato hlad nikde), převlíknu se, chvilku se začtu do ajznboňácké literatury a už je tady Michal. Společně pofackujeme domácnost, uklidíme motorku a hybaj do místního minipivovaru Excelent. Po několika letech tápání a nejistot uzavřeného podniku se tady opět vaří, a prej dobrý piwko. Tak jdeme zkoušet.
Pověst nelhala, místní kvasničák chutná jen což. Zítra nás ale čeká dost práce, tak dáme jen pár kousků a mizíme do kanafasu.
Čtvrtek je pro Myšáka a jeho partu dnem pracovním, já naopak světím svátost nicnedělání. Tedy, pracovního, jasně J. Mezitím, co oni budou vířit Rýmařovskem, své dopoledne míním strávit jižně a východně od sídelního města Vrakařů.
Po deváté vyprostím mašinu z Michalovo přeplněné garáže, zajedu si pro benzínek a vyrazím. Přímo na jih, do velmi řídce osídleného náhorního území, sahajícímu až ke Šternberku. Dříve to tady bylo podle krajinných markantů zabydleno daleko víc, dnes se silničky motají jen mezi pastvinami, remízky, a jen velmi občas se kolem mihne obydlené stavení. Zvláštní atmosférou prostoupený kraj.
Mířím do Sovince, kde si chci pořídit pár fotek hradu z odstupu. Uvnitř už jsme s Janou byli dvakráte, nikdy nás ale nenapadlo fotit vně. Ještě než dojedu k bývalému sídlu řádu německých rytířů, odbočím vlevo do Jiříkova. Návštěvu této osady mě včera doporučil Michal, prej tam sídlí jakýsi místní rázovitý řezbář a lidový umělec, a jeho dílo stojí za shlédnutí. Dobrá, projedu osadou byvši pozorností několika místních nezaměstnaných, vychutnávajících si svého ranně-dopoledního lahváče na schůdkách koloniálu. Vím, práce se tady nehledá lehce, ale tihle zrovna nevypadali na to, že by je jejich úděl až tak trápil. Daleko spíše bych si tipnul na opakL. Asi potenciální voliči silného sociálního státu.
No nic, Pradědovu galerii u Halouzků objevím lehce, odstavím stroj, popadnu foťák a hybaj dovnitř. Pan majitel a autor v jedné osobě mě odbaví, nechám si u něj motocajky, a vydám se na prohlídku areálu.
http://www.pradedovagalerie.wz.cz/?ID=P
Klobouk dolů před mistrem řezbářem! Nevím, jak dlouho to tady budoval, rozhodně ale je plodný. Jestli má času dost nevím, materiálu a místa má určitě dostatekJ. Celým jeho dílem je zdá se prostoupena jeho víra, a zřejmě i kladný vztah k okolní přírodě. Osobně mě nejvíce zaujal obraz Praděda a jeho říše, který je takřka věrnou kopií původního. Ten vzal za své společně se zánikem původní kamenné rozhledny na Pradědu, a byl rekonstruován podle fotek a kreseb. Na venkovním prostranství mě zaujalo několik soch v prenatálním stádiu – docela by bylo zajímavo koukat autorovi pod ruku při práci s motorovkou a sekyrou. Každopádně, má můj obdiv a hlubokosklon!
U Sovince zabrzdím jen na chvilku, počasí přeje a pro focení je takřka ideální počasí. Na chvilku probudím z letargie místní hlídačku a výběrčí parkovného, pak ale vesnička upadne do ospalého předpoledního útlumu.
Dalším dnešním cílem je rozhledna (jak jinakJ že) na Velkém Roudném, západně od přehrady Slezská Harta. Věrná služebná GPSka mě vede osamělými (a místy i dost rozrytými) okreskami přes Paseku, Huzovou a Arnoltice do Rýžoviště. Odtud to vezmu na hlavní bruntálskou do Lomnice, a hned dál na východ, kam ukazuje neodbytná šipka. Začínám čout lesní adventuru, silnice ztrácí jak na kvalitě, tak na pevném krytu, až je z ní něco jako lepší lesní cesta. Leč, stále je to silnice, neb značky, patníky a takJ. Uprostřed lesa najednou vševědoucí přístrojek zavelí ostře vlevo, a tak nějak cítím, že konec cesty je přede mnouL. Po krátkém štěrkovém intermezzu se přední kolo zastaví na pokraji rozsáhlého bahniště, rozrytého (dozajista prudce ekologickými) lesáckými Lakatoši. Navíc, na stromě nakřivo visí nenáviděný lívanečník. Probíjet se tímhle vším samotinek se mě věru nechce, už jen z důvodů stále napjatějšího časového rozvrhu. Prostě a jednoduše, tohle je ten správný čas pokorně uznat porážku a vrátit se do civilizace. Jiní drsoni (třeba Ranža), jo tak ti by zaveleli vpřed, já jsem ale ke stáru přizdisráč, tož stáhnu ohon mezi nohy a můj povel zní „Čelem vzad“L. Kismet…. Tak se alespoň mrkněte, kde jsem mohl bejt, nebejt srab….
http://rozhledny2.webzdarma.cz/roudny.htm
Hořkost porážky je třeba si trochu osladit, udělat tělu dobře. Tohle se dá vcelku parádně realizovat o kousek dál. Po návratu na hlavní zamířím bruntálskou dirretisimou na kraj obce Valšov, kde u mostku přes Moravici uhnu vlevo a zastavím v areálu místního rybářství Tylov.
I zde nejsem poprvé, s Janou, Michalem a s jeho tehdejší favoritkou harému jsme zde asi přede dvěma lety už papkali. Nabízejí zde totiž kromě syrových, živých i mrtvých, ryb i jejich tepelně upravené varianty. Jak známo, čerstvě upravená rybka (zde nejčastěji pstruh) je pokrm, kterému se hned tak něco nevyrovná. Takže si objednám jednoho místního chlapáka na česneku, k tomu kofču do půllitru, chvilku posečkám, a pak následuje koncert na hubu. Na tristní a trpkou chvilku už ani nevzpomenuJ.
http://czech.republic.cz/encyklopedie/objekty1.phtml?id=76101
U Michala sbalíme veškerou veteš, pomůžu mu naložit přívěs a za hodinku opouštíme Rýmařov směrem „Čudlíkov“. Standardní cesta přes Morávku a Karlovu Studánku, ale stejně si ji vychutnám jako pokaždé.
V kempu ještě moc ruch nejni, spíše se jen ukládají zásoby a tak. Odchytím si Katku, vymámím z ní klíče od „mé“ chatky č. 1 a neprodleně se ubytuju. Stará dobrá jednička…. Halt tradice se musí dodržovat. Naházím vše na „svoji“ postýlku, rozbalím spacák a co dál? Je půl pátý, do hospody je ještě brzičko, takže v hlavě uzraje myšlenka na malé, nezávazné, jen tak prosté kolečko kolem čudlíkovských sopouchů.
Když malé kolečko, tak lesní silničky. Na horním okraji Ludvíkova zahnu po mostku přes Bílou Opavu a „nezákazovou“ asfaltkou vyrazím přímo vzhůru. Překonám sedlo s rozcestníkem TZ a pohodově, nevzrušivě si to brblám dole kopcom, až dorazím do Suché Rudné. Kupodivu, z téhle strany je silnice ozákazována. Mají v tom hokej, chlapci v zelenémJ.
Uprostřed vesničky stojí na křižovatce chlápek, tašku přes rameno. Když mě uslyší, rychle se otočí, ale vzápětí jeho oko zastře něco jako smutek. Přesto váhavě, jen tak napůl, mávne na stopa…. Nevím, co chce, tak stavím. Prej, že potřebuje na bus do Světlé Hory. Námitku, že nemá blembáka, takže bych rád ale nemůžu, pomíjí s poukazem na nepřítomnost policie v této díře. Ok, případné popotahování bere na sebe, takže sklopím stupačky a nabídnu tandem. Je to jen pár km, pojedu volně, nic by nemělo hrozit. Akurát mu bude kosa, ale je to horal, tudíž předpokládám tvrďáka. A taky jo, evidentně je rád že se veze, a nic mu nevadí.
Na hlavní vysedá, že prej dík, a já pokračuju dál zase sám. Popravdě, uvítal bych (když už) raději svižnou horalku, a když chlapa, tak hebounkýho a hlaďounkýho JJJ, ale alespoň mám dneska jeden dobrej skutek.
Přes kopec se další opuštěnou silničkou dohrabu do údolí Opavy, tady uhnu vlevo, chvilku koketuju s průzkumem zdejší linie „řopíků“, ale pak na to kašlu a pomalu zamířím přes Karlovice a Vrbno do dočasného domova. Přeci jen se stmívá…. Ale zase ne tak rychle, takže ve Vrbně uhnu vpravo a dám ještě výjezd do Vidlů. Tady uhnu vlevo a vyšplhám se na sedlo nad Karlovou Studánkou. Chvilka spočinutí ve zvolna usínajícím lese, posedím na odpočívce a zamedituju si. Docela by se tu hezky vychutnávala pohoda ve dvouJ a pod přístřeškem by se i mohlo přechrápnout.
Ještě si naordinuju tradiční výjezd na liduprázdnou Ovčárnu. Výhled perfekt, nicméně všude zavříno a kosa nastupuje. Tak po očuchání místa zamířím zpět do údolí.
V lázničkách stavím a načepuju si léčivou voděnku do petky, v noci a ráno přijde vhod.
V kempu nacházím pouze „tvrdé jádro“ Vrakařů, tedy po pravdě ty, kteří se nemusí vracet domů a vykupovat svojí případnou nepřítomnost potupnými nádenickými domácími pracemi či tak něcoJ. Protože majitel areálu už taky prchnul, my svobodní kluci se převlíkneme do společenského a sejdeme na hlavní, kde nás do svých přívětivých koutů přijme nedávno renovovaná a spuštěná hospoda U stonožky. Má Granáta, dobrý mňamky a přívětivou mlaďounkou obsluhu, kombinace to takřka ideální a slibující mnohá blaha. Takže blafeme, blafeme, a když se nachýlí půlnoc, dám si dobrovolný odchod do pelechu. Přeci jen, pánové teprve nabírají tempo, a já jako stařík už jej nemohu držet, tedy alespoň ne bez ztráty kytičky L
Páteční ráno znamená především starost o žaludek. V místě nic nefunguje, akurát se už maká na přípravách. Do toho se pánům nebudu plíst a vnášet chaos, takže se sbalím a nalačno mizím na celodenní vejletík.V Karlově Studánce stavím u místní sámošky, kde si koupím snídani na vidličku a hned ji u stolečku venku spucuju. Ráno, ač chladné, je alespoň prosluněné, takže jistá naděje tu je.
Protože dnešním cílem průzkumu budou západní svahy Jeseníků, a Červenohorské sedlo je zavřeno, volba trasy je možná pouze jedna – přes Skřítek tam a Ramzovou zpět. Nebo opačněJ. Takže, na Skřítek, tudíž přes Morávku a Rýmařov.
Morávkou projíždím už dlouho, nikdy jsem se však zde nezastavil. Taky jsem na netu leccos četl o místní lokálce do Bruntálu a jejím brutálním stoupání/klesání. Tak se na to pojedu mrknout.
Ve středu obce odbočím vlevo na Rudnou, a pomalu stoupám dosti slušným gradientem, je s podivem, že stejně musí stoupat trať, schovaná kdesi v lese po pravé ruce. A už ji vidím, je tu vrchol hřebene, přejezd a zastávka Nová Rudná. Stavím zde, zlom trati je markantní a tak razantní přechod mezi stoupáním a klesáním jsem na trati ještě neviděl.
Obracím na polní cestě a sjíždím zpět do údolí, kde najdu slepou cestu ke koncovému nádražíčku lokálky. Mrtvo, pusto a prázdno. Jak by ne, vlaky – tedy nejspíše samotinký motorák 810 – tu jezdí jen o víkendech a to ještě pouze v letní sezóně. Takže, první vlak tady bude zítra ránoL na to čekat nemůžu. Jinak ale bydlení tady může bejt romantický a fajnový – rozhodně by zde nikoho nebudily noční spojeJ.
Další zastávku dělám na (dnes už prosluněném) Skřítku. Při snídani chyběl „teplý nápoj“, tož si jej dopřeji teď a tady. Dobrý čajík s nezbytnou tatrankou, u stolečku na terase, s okolními „panoramatami“, co dodatJ.
Protože další zájmové cíle leží severně Šumperku, a hlavní už je notoricky projeta, zvolím odbočku vlevo v Rudolticích, hned pod poslední skřítkovskou zatáčkou.
Docela se divím, že jsem tuhle spojku nevyužíval dříve. Prázdná okreska nabídne nezvyklý pohled na jihozápadní svahy Jeseníků, navíc se po ní docela fajn jede.
Šumperkem se protáhnu poledníkovým směrem, na kraji města uhnu vlevo a prudkými, docela razantními serpentínami vystoupám do sedla severně od dominantního vrcholu Háj nad Šumperkem. Alespoň základním intelektem obdařený čtenář už vytuší, co mě sem ženeJ, jasně, rozhledna, dobře patrná už z města. Ale ouha, pár desítek metrů od silnice je rozcestí, a z něj vedoucí cesty jsou jasně lesní. Navíc, dost prudké, kamenité a patřičně oslizlé. Rozcestník TZ tvrdí, že k věži je to zhruba kilák, teď jen, kterou cestou se vydat a jestli vůbec. Jednou přichází starší turistický pár, tak nasadím face Mirka Dušína a zdvořile, až úlisně, jako když medu natírá (motor samo vypnut), se ptám na cestu. Paní mě přísně sjede nevraživým pohledem, ucedí – Tamhle, ale ať vás ani nenapadne tam ject na motorce! To je pro turisty!!!! Hmmm, baba, vidí mi až na druhý, odvrácený konec ledvin. Sice dělám překvapenej ksicht, jako že „já a na motorce? Nemožné…. Jak jste si to mohla byť jen pomyslet?“, ale vím, že ona ví, že já vímL. No tak nic, stejně se mě tam do toho kopce samotnýmu nechtěloJ. Dnešní poznávací skóre je tedy 0:1…… Tak alespoň virtuálně:
http://www.jeseniky.net/index.php?obl=1&kat=11&sluz=55&pol=642
Dalším cílem je nedaleká Ruda nad Moravou (zámeček) a Bohdíkov (zbytky tří cihelných pecí). Poměrně rozsáhlý zámek v Rudě je ale obsazený lesáky a pro veřejnost nepřístupný, tak jej pouze objedu a očuchám. V Bohdíkově už tak úspěšný nejsem, sice se mi za tratí podaří na konci slepé silničky objevit solitérní komín a jakési cihlové zbytky základů, ale nic víc. Skóre 0:3 L.
Šumpersko opouštím se schlíplým ocasem po obvyklé „jedenáctce“, za Rapotínem uhnu do „slepé 44“. Na kraji Velkých Losin zastavím na zámeckém parkovišti u sympatického bufítku. Mašiny zde mají stání zadarmo, tak alespoň dám přívětivému bufetmanovi vydělat – je už značně popoledni a tak to jistí jedna vynikající klobáska na grilu a kofča.
Odpočat a nasycen se pěkně nalehko vydám na obchůzku kolem losinského zámku. Sovinec přes kopírák – už jsem tady byl dvakrát uvnitř, ale fotky zvně nemám žádné.
Pěkně, loudavým tempem, se projdu upraveným parkem, nafotím si zámecké exteriéry, i přes průvodce nakrátko proniknu na nádvoří, a své účinkování ukončím u pokladen návštěvou útulku sténajících. Cestou na parkoviště to ještě vezmu trochu oklikou přes severní část parku, než konečně odrazím. Skóre konečně 1:3.
http://www.infosumperk.cz/dr-cs/zamky/velke-losiny/statni-zamek-velke-losiny.html
http://www.hrady.cz/index.php?&OID=1729
Nejedu daleko, další dva postupné cíle jsou takříkajíc za rohem. Ke každé vesnici zákonitě patří kostel. V úrodných nížinách barokní, bohatě zdobené, odrážely bohatství a majetek sedláků. V podhůří a na horách se stavěly skromnější chrámy páně, zhusta pak ze dřeva. Nejinak tomu bylo i tady. Shodou okolností se zde dva dodnes dochovaly. První z nich je v Maršíkově, vesničce na spojnici silnic do Jeseníku a Bruntálu. Nemůžete minout, silnička kolem kostelíku obkrouží malebný oblouček.
http://drevenekostely.ic.cz/kostely/marsikov.html
Odstavím mašinu před místním kulturním stánkem, zřejmě dříve vesnickou školou, a půlhodinku věnuji prohlídce kostelíka – tedy, jen zvenku. Samo, je všední den a pochopitelně zamčíno. Stejně ale já raději exteriér. Podle pamětní desky obětem války vedle vchodu byl Maršíkov echtovní sudetoněmeckou obcí. Kdeže asi jejich potomci jsou…. Fajn, skóre se vylepšuje 2:3J
Stejnou cestou se vrátím k losinskému zámku a podél něj se vydám přes západní hřeben Hrubého Jeseníku do údolí Branné, kterým se musím vrátit do base campu. Skoro horská okreska krouceně šplhá svahem do vesničky Žárová, kde má stát druhý z dřevěných kostelíků
http://drevenekostely.ic.cz/kostely/zarova.html
A taky že stojíJ, na svahu vpravo od cesty. Bohužel, zrovínka na něm vyšívají tesaři/pokrývači. Půlka šindelové střechy září novotou, druhá teprve na krytinu čeká. Montážní plošina, žebříky, spousta složeného materiálu, stavební binec – asi bych nejspíš překážel. Takže ani nestavím, jen zvolním, no a návštěvu nechám na příští vejletík. Rázem je hůř – 2:4….
Alespoň si trochu spravím náladu zbytkem této horské silničky. Přehoupnu se přes sedlo, pomalu se spustím do roztahaných Pustých Žibřidovic a už je tady hlavní tah na Ramzovou a Jeseník.
Každoroční a tradiční páteční zastávka je v Branné (dříve Kolštejn) na náměstí. Koná se tu známý veteránský silniční závod, oblíbený a hojně navštěvovaný. Vždy v tuto dobu se zde koná technická přejímka, kde má člověk možnost si v klidu a pohodě vychutnat krásu a půvab starých strojů. Ale jak letos čumím, spíš „se konala“. Letos totiž došlo k časovému posunu, takže ostrouhám, 2:5.
http://kolstejnskyokruh.org/index.php?pid=5
Pár mašin najdu v depech jednotlivých stájí, abych viděl víc, tak to bych musel projít prakticky celý okruh. A na to bohužel není čas. Takže jenom půlhodinová procházka náměstím, a razím dál. Náhradní program je nabíledni. Ze studia „bunkrologické“ literatury je znám průběh linie opevnění od Starého Města směrem na sever od Branné a dál k masívu Šeráku. U osady Kronfelzov měla být vybudována tvrz, ale už na ni nebyl čas. Tak se pojedu mrknout, zdali objevím alespoň nějaký z „řopíků“.
http://www.potok.wbs.cz/Tvrz_Kronfelzov.html
http://www.military.cz/opevneni/detail_tvrz.asp?ID=14&pevnost=tvrz-Kronfelzov
Za Brannou odbočuje vlevo dolů do údolí nejprve asfaltka, posléze jen šotolina. Ta se prodere úzkým a zalesněným hrdlem údolí, pak se vyšplhá vpravo svahem a končí mezi několika chaloupkami (dnes ponejvíce rekreační) osady Kronfelzov. Pak už je louky a hájky, nikde žádnej beton…. Při bližším studiu mapy je jasné, že linie procházela pod osadou, tedy obracím a pěkně pomalu se šourám zpět. Čumím vpravo, vlevo, všude hustý les. Tehdejší palebné průseky už jsou zřejmě plně zarostlé, asi bych musel opustit motorku a drásat se lesem. Kašlu na to, nějak se mi nechce. Ale štěstí stojí při mne, za zatáčkou na mne přímo vyjukne z křoví střílna jednoho bunkru. Samozřejmě stavím, a jmu se výzkumničit. Při cestě nahoru jsem si bunkru nemohl všimnout, tak dobře je včleněn do terénu. Jedná se o poměrně raritní objekt typu E, tedy bunkr s jednou střílnou pro čelní palbu. Je to atypické a používalo se to jen ve výjimečných případech, kdy bylo nutno vykrýt jinak nepostřelovatelné směry. Fajn, hezká anomálie, N50 10.227 E17 00.079, je líp, 3:5 a spokojenost v duši.
Ukojen vracím se na hlavní a vystoupám do sedla Ramzová. Čas je celkem přízniv, tudíž se nabízí možnost krátkého odpočinku a odpolední kávičky. Tu zrealizuji v liduprázdném bistříčku u dolní stanice lanovky na Šerák. Srkám hustou, temnou a vonící tekutinu, čumím do prozářeného údolí Branné, a je mi velmi fajn. Jen kdyby ty hnusný větráky nad Ostružnou nekazily dojem. Tyhle bestiálnosti bych z našich hor vymetl. Jo, když stojí kdesi daleko v moři u dánského či německého pobřeží, tam dejme tomu, ale na pevnině? Hnus, děs a běs…
Tak mám před sebou poslední dnešní úkol. Parťačka mne pověřila rekognoskací rodinné chyšky v jakési vesničce poblíž Zlatých Hor, a přání dam se musí plnit (jinak by byl oheň na střeše…). Znamená to projet celou kotlinou Jeseníku a přejet Rejvíz.
Ve městě se zatáhne a při stoupání do horské osady „píchnu“ nízké mraky. Mokro, vlezlo, nechutno. Kafe navíc jednak probudilo hlad, druhak chce ven. Rozhodnutí je dílem okamžiku, zastavuju a vlezu do známé rejvízské hospody. Uvnitř mají zatopíno a příjemné teplíčko, halt bunda bez vložky a jen tenké moirové triko, to není na provlhlé velehory to pravé ořechovéL.
Usadím se na jedné z místních typických „obličejových“ židlích. Ty jsou zdejší raritou. Už před dávnými léty jeden místní řezbář zpodobnil v opěradlech tehdejší obyvatele, a založil tak tradici. Tehdejší židle se dnes jen ukazují, v lokále je nahradily podobné, avšak se současnými obličeji.
http://www.radio.cz/cz/clanek/98157
Ale nejsem tu jen pro očumování, chtělo by to něco teplého a výživného, tedy horný čaj a neméně horká česnečka. Obé bodne, a výsledkem je tělesná pohoda I.a třídy.
Když se spouštím na druhou stranu rejvízského hřebene, začne navíc drobně drizzlit, čímž humus dosáhne vrcholu. I když hodina tomu neodpovídá, kolem je skoro tma, to zase bude hledáníL.
Ondřejovice jsou podle mapy i skutečnosti značně roztáhnutá vesnice, zaplňující celé boční údolí. Najít tady devětadvacítku je úkol podobný prohrabování kupky sena hledajíc příslovečnou jehlu. Nezbývá než se pokusit odchytit místního jazyka a vytěžit jej. Teď jen, ještě na nějakýho narazit. A to bude problém.
Prvního „modráka“ potkám asi v půlce obce, ale buďto je to nějakej mimoň, či má naváto (nebo kombinace obého…), nic kloudného z něj nevypadne. Teprve další si vzpomene, že nějaká ponachýlená roubenka stojí o kus níže, prej „za poštou“. Tak brblu dolů, nikde nikdo, ale cítím zvědavé pohledy zpoza rohů a zatažených záclon, cizinec ve vsiJ. Nakonec, až těsně před viaduktem objevím kýžené stavení a můžu provést vizuální rekognoskaci a obrazovou dokumentaci. Foťák ji zvládá s vypětím všech sil, stále drobně mží….
http://www.zlatehory.cz/mistni.asp?p1=11445&p2=&p3=
A je čas na návrat. Nese se v atmosféře „ostrovní“ romantiky. Pro neznalé – cáry nízké oblačnosti, prodírající se provlhlými temnými lesy, drobný, leč vytrvalý déšť, modrý teploměrový líh oscilující někde kolem pěti dílků nad nulou.
R: to je zvláštní, kdykoli nás někoho lanaří, abychom s ním vyrazili směr Albion, popisuje rozmanitosti tamního klimatu zcela jinak.
Navíc nikde nikdo. Ale, díky své ujetosti mi tahle atmosféra přináší zvláštní uspokojení – něco jako splynutí se syrovou a na nic si nehrající přírodou…. Tak se obořím do návratu pod suchou střechu.
Mířím na jih podél hranice CHKO, sám samotinek na totálně prázdných provlhlých silničkách. Nikam nespěchám, občas levým ukazovákem setřu kapky ze štítku, voda čvachtá mezi Conti-špunty, svým způsobem parádaJ a prožitek.
Za Heřmanovicemi mi mapa ukazuje poslední dnešní POI. Zbytky více než dvě stovky let staré vysoké pece, zpracovávající místní chudé železné rudy a jako palivo využívající dřevěné uhlí. Má se vynacházet v údolí Černé Opavy, v lesích kdesi po pravé ruce. Značená odbočka ukazuje kamsi dolů po uzounké asfaltce, tak se tam vydám. Necelé dva kilásky a jsem na křižovatce, kde objevitelská anabáze končí. Všechny směry jsou opatřeny zákazy, navíc už je tma skoro tmoucí a už se mi prostě nechce někam se drát. Tak na to kašlu (někdy jindy bude lepší příležitost) a vracím se zpět. Finální skóre je nelichotivých 3:6.
Táhlý sjezd do Vrbna, odbočka vpravo, dlouhé, roztahané ludvíkovské údolí a jsem „doma“.
Plac už je slušně zahuštěn, v naší chatce ale doposud prázdno. Netrvá ale dlouho. Z východu doráží Jiřík Dukatista na své poslední akvizici, supersportovní ducatí legendě. Nebude tu s námi celý víkend, zítra míří dál na západ, na setkání podobně „postižených“ kolegů. Kousek po něm od západu dorazí Ranža, sedlající protentokrát Caponorda.
Tradiční lokalita, tradiční večer. K tomu tradiční krmě včetně místní specialitky, grilovaných makrel. I pro tuto dobrůtku sem rád vždy zajedu. Závěr opět zrealizujeme u Stonožky.
Po snídani se s námi rozloučí Dukatista, namasíruje si hřbet, osedlá svoji závodní kobylku a mizí směrem na Karlovu Studánku. Neprodleně po něm vyrážíme s Ranžou na společný výletík. Plán víceméně neurčitý, kam nás oči a mysl povede. Na rozdíl od večera je azzuro a vymetýno.
Naše první cesta vede ve stopách mého čtvrtečního podvečerního výpadu na lesní silničky hřebene nad Vrbnem. Jedeme souběžně s ludvíkovským údolím. Na několika zastávkách se kocháme výhledy na prosluněný masív Pradědu a snažíme se zahlédnout base camp dole. To, co se mi podařilo přede třemi léty, teď už nejde bo stromy jaksi rostou pořádL. Ale je tady hezky, tak co.
Při sjezdu k Vrbnu míjíme skupinku postarších turistů. Mávají na nás, ale nějak jinak než normálně na pozdrav, takže stavíme. Mají problém s orientací – nějak ztratili směr. Vyšli z Vrbna, chtějí se dostat na Hvězdu, nemají mapu ani popis cesty, a už tuší, že asi jdou špatně. Navíc, jedné turistce pobolívá kotník. Potvrdíme jejich chmurné předtuchy, jsou totiž značně ze směru a vlastně směřují nad Vrbno. Nemám sice s sebou turistickou mapu, ale i podle atlasu je jasný, že předpokládaný směr je prostě jinak. Nakonec jim poradíme sejít kus zpět, kde je turistická značka, po ní jít k nejbližšímu rozcestí a tam už chytit směr. Ranža navíc vezme s sebou tu obolavělou paní dolů ke značce. Tam ji vysadíme, ještě zkonzultujeme s místním houbařem, a mizíme směr Vrbno.
R: no, ehm, Ranža rozhodně nikoho brát nechtěl a přišel k tomu je slepej k houslím. Zastavil jsem totiž jako druhý a protože Jirka zapředl dlouhý rozhovor nad mapou, vypnul jsem motor a poslouchal, co to tam řeší. Když Jirka nabízel odvoz, jen jsem se jen ušklíbnul, bo jich bylo víc než nás, takže by to stejně nešlo. Pak ovšem Jirka kopnul do vrtule, zmizel a zůstal jsem tam jen já. Otočím klíčkem a v klidu sleduju, jak se mi načítá vstřikování, když tu náhle slyším: „tak jeď tady s pánem, když tě bolí ta noha“. Podívám se nevěřícně vzhůru a už jen vidím, jak ke mně tlačí tu největší a nejhmotnější turistku v okolí mnoha set kilometrů, která se sice nesměle rdí, ale z jejího lačného pohledu na sedlo je zřejmé, že skutečně hodlá nastupovat…
Jen jsem stačil špitnout, že nahoru musí jako na koně a už se tam sápe. Popadla mě za límec, druhou rukou zahrádku na kufru, zezadu ji nadzvedávali ti kámoši a když byla v horní úvrati, tedy těžiště asi tak metr nad mou hlavou, tak zjistila, že se špatně natočila a že nějak nemůže prostrčit nohu na druhou stranu a začala se tam kinklat … no řeknu vám, to byla horká chvilka. Cítil jsem jak mi začíná ujíždět noha na šotolince a už jsem se viděl na zemi s ní na hřbetě, naštěstí paní v poslední chvíli dosedla a beze zbytku vyplnila prostor mezi mnou a zadním kufrem, kam by se za normálních okolností vešly tak tři dorostenky.
Vezl jsem jí těch pár set metrů dolů na křižovatku a přemítal, jestli nevyhoříme od šoupajícího se kola o blatník.
Jeli jsme na volnoběh a krokem, přesto se paní bála tak, že mě skoro rozdrtila páteř. Nicméně, když pak vystupovala, bylo jasně vidět, že to byl rozhodně její nejsilnější zážitek od konce klimakteria.
Ve městě natankujeme, prohlídneme si místní nádraží, a zamíříme na Rejvíz. Víceméně v mých včerejších stopách, ale v prosluněném dopoledni stoupáme do hor, až přesně v poledne stavíme v „centru“ Rejvízu. Je zde totiž v jedné z chalup čerstvě otevřené minimuzeum. Klub přátel Zlatých HorJ.
v bývalé tkalcovně vybudoval expozici, přibližující život na Rejvízu a okolí v dřívějších dobách. Jedním ze zdejších typických způsobů obživy, obzvláště v zimě, bylo totiž domácí tkalcovství. Dá se s mírnou nadsázkou říci, že jeden či dva stavy stály dříve v každé chalupě. Několik z nich v různém stádiu rekonstrukce a funkčnosti mají i zde, velmi příjemný průvodce kromě poutavého vyprávění i předvádí tkaní a vysvětluje principy a funkce. Nakonec se ještě pobavíme o zajímavostech v okolí a rozloučíme se. Rozhodně výživná zastávkaJ! A klobouk dolů před zlatohorskými klubáky!
Další cíl nabídne Ranža. Sám už na skalní vyhlídce Čertovy kameny nad Jeseníkem kdysi byl, nicméně se tam klidně po létech mrkne znova. No a já tam nikdy nebyl. Navíc, třeba se nám podaří se vyhrabat i k rozhledně Zlatý Chlum, uvidíme. Tož vzhůru na cestu.
Serpentíny do údolí jsou fajn a hned tak se neomrzí, tož si je vychutnáme. Na kraji Jeseníku se nám napodruhé podaří trefit se na tu správnou cestu a už stoupáme kamenitou silničkou až k horskému hotýlku, kde naše putování končí na parkovišti. Na vlastní skalní vyhlídku už je to jen kousek, nicméně, docela si zašplháme.
http://www.certovykameny.cz/?language=cs
Naše „obtíže“ jsou ale nic proti těm, co mají někteří turisté v opačném směru. Jednu ženu dokonce musí asi tři chlapi víceméně ze skalní, řetězy opatřené, stěny snést až na „pevnou zem“, ona sama toho nebyla schopna. Ne pro tělesnou nemohoucnost, spíš fobie jako z praku. A i pár ostatních má sice menší, ale i tak potíže. Popravdě, obzvláště pohyb na samém vrcholku, i když našinec ví, že všechny kotvy a opěry se ze skály najednou nevytrhnou, může pro leckoho znamenat adrenalinový zážitek a menší či větší svěr žaludeční oblasti. Docela bych byl zvědavej na parťačku – ale asi by to bylo dobrý, skála nemá roštyJ.
Všechny strázně ale přebije vynikající, i když samozřejmě ne ideálně kruhový rozhled. Celá jesenická kotlina je tady jako na dlani, přímo před námi se v odpoledním sluníčku bělají Priessnitzovy lázně. Parádní rozhled, skoro se mi ani nechce dolů. Ale je nutno uvolnit místo dalším – tak trochu neohrabaně se v motoodění spouštím dolů. Okované špičky motobotek jsou zde spíše na překážku.
Po návratu k motorkám je mezi námi o dalším programu hnedle jasno – je po poledni, tedy vyhládlo, a uvnitř chajdy to docela inspirativně voní. Tak se usadíme v poloprázdném lokále a jsme promptně obslouženi. Ranža dá borůvkové knedle, na svůj výběr si již nepamatuju. Ale sladké to určitě nebyloJ. Ještě se poptáme na možnost vyjet k nedaleké rozhledně Zlatý Chlum, ale jsme od našeho zámyslu zrazováni. Prej ani ne tak sjízdnost jako spíš tůristiL. Tak se jdeme alespoň projít pár set metrů k jakési Ranžovi známé tajemné rozestavěné a opuštěné stavbě. Byl zde před pěti léty a od té doby se prý nic nezměnilo, akurát chátrání postupuje. U motorek ještě vyzpovídá majitele chaty, prý se jedná o jakýsi nezdařený podnikatelský záměr, navíc černou stavbu, a prý příští rok bude následovat finální demolice.
R: jen ve zkratce – před pěti lety mě zarazilo, kdo si tam nahoře staví takové honosné hnízdo, navíc v chráněné krajinné oblasti, nebo co to tam mají za režim. Tipoval jsem to na nějakého echt rozežraného podnikatele, tak jsem se chtěl mrknout, do jakého to dotáhnul luxusu. No a dnes je to ve stejném stavu jako tenkrát, jen zarostlé v džungli a s propadající se střechou. Pan majitel a hoteliér od Čertových kamenů se o problematice vstřícně rozhovořil, takže věc se má tak, že nějaký místní láma, který rozjel po revoluci mnoho kšeftů a do všeho se vrtal aniž by něčemu rozuměl, koupil v tomto místě stojící hájenku, nechal ji vyhořet a požádal o stavební povolení s dodržením obnovy ve stejné hmotě a objemu, nebo jaký je ten terminus technicus. Což naprosto nerespektoval, ovšem ještě před dokončením mu došly prachy, rozestavěný hrad připadl bance, vlítnul na to stavební úřad a kdo ví co všechno. Prostě výsledek je ten, že v současnosti onen podnikatel propíjí podporu v nezaměstnanosti po jesenických hospodách a na tu podivnou stavbu čeká demoliční výměr.
Na parkovišti proběhne brainstorming, kam a kudy že dál. Ranža projeví přání vidět expozici o Slezském Semmeringu na nádraží Horní Lipová. Sice jsem tam už kdysi byl, ale už to bylo dýl a taky můžu oplatit jeho doprovod sem. Tož jedem.
http://www.lipova-lazne.cz/vismo/dokumenty2.asp?u=8466&id_org=8466&id=34836&p1=13216
http://www.jeseniky-info.cz/index.php?obl=1&kat=11&sluz=49&pol=2921
Lipovské nádraží má zvláštního ducha. Celé v zatáčce, zaseklé do svahů nad údolní obcí, obklopené temnými lesy, má v sobě trochu víc než jakékoliv obdobné venkovské nádražíčko. Ticho, samota a klid, to jsou jeho atributy. A navíc, je tady pořádek až vymydlenost, tak neobvyklá na mnoha šedivých a zvetšelých lokalitách SŽDC.
U paní výpravčí si vyžádáme klíče od bývalého stavědla, dnes ukrývajícího miniexpozici o zdejší unikátní horské železnici.
http://www.zemesveta.cz/archiv/rocnik-2005/zamky-na-loire-11-2005/1149-3/pres-ramzovou-na-slezsky-semmering
Malá, ale se znalostí věci a s láskou vytvořená expozice nás zaujme pro další půlhodinku, kdy v klidu a pohodě prohlídneme a pročteme vše, co se nabízí. Zamkneme, klíče předáme paní výpravčí, no a protože má zrovínka trochu volněji, asi čtvrthoďku strávíme příjemným pokecem. Paní výpravčová, mimochodem docela šaramantní obrýlená (a brejlatý, ty mám rádJ) dáma v nejlepších letech (tedy něco mezi 30-40J),
(R: cizí ženský v tomhle věku je dobrý při sexu přivazovat třeba k topení… aby neublížilyJ… vlastní partnerky netřeba, ty krotí většinou zase někdo jinej)
věnuje něco vzácného služebního času pokecem se dvěma omotorkovanými šotouši a mimo jiné nám objasní problémek, hlodající našimi mozky už nějakou tu dobu. Jedná se o postřeh, proč někteří výpravčí nosí klasickou červenou čepici, a ti zbylí mají obvyklé modré. Prozradím – má to cosi společného s počtem semaforů ve staniciJ. Stejně, jak tak na ni koukám, je zajímavá i další věc – co jsem měl kdy do činění s výpravčími ženského rodu v tomto kousku naší country, vždy se jednalo o pohledné, zajímavé a i inteligentní dámy let středních. Podobná byla zde při mé poslední návštěvě, stejně jako ony dvě zaměstnankyně ČD v Třemošné, kdy se iniciativně postaraly o naše motorky, mezitím co my jsme si projížděli „Osoblažku“. Jestli zde mají při výběru i exteriérové a inteligenční testy, nevím, ale skoro to vypadá, že ano. A asi jim to tady vychází, všechna čestJ.
No nic, konec opěvování místních železničních krasavic, popojedem….
Posledním dnešním cílem si určíme Brannou a probíhající tréninky na zítřejší závody. Kromě obdivování uhánějících veteránů si zde musíme vyzvednout Janu, kámošku z Jawáče. Ta se rozhodla si na bájný srazík vyrazit, možná pod dojmem mého letitého opěvováníJ.
První zastávkou je vracák okruhu severně od Branné. Docela zde protahuje, takže k pohodovému sledování přispívá i horký čajík ze stánku. Pak už je pohoda.
S koncem rozjížďky se domlouvám s Janou na setkání na opačném konci okruhu, kde parkuje. Proto se vrátíme kousek zpět k Ostružné a odbočíme vpravo na improvizovanou objížďku. Po chvilce však dorazíme k semaforu, řídícímu kyvadlový provoz na objízdné šotolině. S ohledem na (prý) hlídkující policajty se přes červenou nevydáme a vyčkáme zelené. Můžeme tak alespoň spatřit Jawáky, vracející se do Ludvíkova z Branné – jak jinak, než autemJ.
Když přijde náš čas, prodereme se šotolinkou na dolní okraj Branné, kde zaparkujeme poblíž Janina oranžového CBF. Tedy, myslím si, že je to její…
Druhou naši a celkově dnes poslední rozjížďku shlédneme tedy odspoda, hned po skončení k nám Jana přikvačí a tak jsme pro teď kompletní.
Naše cesta do base-campu už je tradiční a vlastně dneska jediná možná. Naštěstí, cesta před dvě sedla je stále fajn a přináší prožitky (R: hlavně teplotní…). Poslední zastávku dáme v Karlově Studánce, kde, jak je již obvyklé, načerpám léčivou vodu na noc. Bude potřebná. A bylaJ.
Nedělní ráno. Čas loučení, čas návratů na rodné hroudy. Kolegové Jawáci se teprve tápavě probouzí z nočních rejů, stejně jako naše spolunocležnice. Nicméně naše vůle je silnější jak její, takže se Jana posléze vypáčí z pelechu a připraví se k odjezdu.
R: je třeba osvětlit, že naši spolunocležnici (to je teda termín …) jsme neudolali my, ale její vpravdě heroický přístup k dodržování nočního pitného režimu.
Naše první cesta vede k bývalému uranovému dolu v údolí, kudy vede silnice z Vrbna do Zlatých Hor. Bohužel, podle nenápadné cedulky jsme o čtvrthodinku zmeškali jedinou dnešní prohlídku podzemí. To je totiž intenzívně využíváno pro léčebné účely. No nic, alespoň si Ranža prošmejdí uzavřený areál dolu.
Janě stále trochu působí „zbytkáč“ nebo jeho následky, takže další zastávku naplánujeme na kafe někde ve Zlatých Horách. Potřebné zařízení nacházíme na jediné hlavní ulici nedělně ospalého městečka. Jaké ale je překvapení, když pronikneme dovnitř – zde totiž vládne atmosféra sobotní noci. Houfy oteplákovaných přiožralých a zahumusených místňáků, prohulená atmosféra by se dala krájet, chlast teče proudem – asi se v tejdnu vyplácely sociální dávky. Tito pánové moc na pracanty nevypadajíL. Už jsem viděl leccos, koně lítat, prase kreslit (R: cikánku psát, dva měsíce na obloze, převrácené alegorické vozy, hořící hasičárnu …) , ale tohle je docela silný zážitek…. Tak popadneme rychle kafe a limču a hybaj ven na zahrádku. Tam to ale není o moc lepší, kolem nás se motají „zajímavé“ existence, jedna opodál projevuje docela razantně agresivní jednání. Nejsem zrovna strašpytel, ale teď a tady jsem docela rád, že máme dopito a můžeme odsud zmizet.
Hlavním cílem v této oblasti je totiž průzkum bývalého rozsáhlého vojenského skladiště munice, jihovýchodně od Mikulovic. Nejprve zkusíme do něj vniknout z prostoru železniční vlečky, ale bez hmatatelného úspěchu.
R: což o to, vniknout by se dalo, bo integrita dvojnásobné vlečkové brána vyztužené ostnatým drátem už zdaleka není dokonalá. Před branou je ochranný šturc (kusá kolej se zarážedlem, kde by skončil případný nedobrovolný únik vagónu), ze branou se vlečka větví do takřka regulérního nádraží s velkými skladovými halami po stranách a dál mizí v zalesněném areálu.
Proto pod Ranžovým vedením objedeme celý areál, až se dostaneme k hlavní bráně – samozřejmě zavřené a hlídané. Naše motory vytáhnou ven hlídačku, se kterou zapředeme delší rozprávěnku. Máme trochu smolíka, prej kdyby dneska nesloužila s nějakým pitomcem, klidně by nás na průzkum dovnitř pustila. No nic, alespoň porozprávíme.
R: areál vznikl jako muniční továrna za druhé světové války, kdy byla ze stanice Ondřejovice vyvedena vlečka do lesa a tam na ploše 250 ha postaveno kolem stovky budov pro ruské zajatce. Po válce se objekty změnily na sběrné středisko pro odsun Němců a po roce 1946 se tu usídlili vojáci. Nyní je areál opuštěný a jak jsme se od paní na vrátnici dozvěděli, obec Mikulovice nemá nejmenšího tušáka, co s tím. Což nakonec potvrdil i chlapík, kterého jsem se cestou tam ptal na cestu a když jsme se kolem něj vraceli, zastavil nás a vyptával se, jestli nejsme náhodou movití kupci.
Škoda, že jsme se dovnitř nedostali, zřejmě by bylo na co se dívat. Jedná se prý o prakticky soběstačné městečko, ve kterém koleje vlečky tvoří smyčku o délce víc jak 4km.
Je poledne, pomalu se musíme vydat na cestu na západ. Rozhodneme se střihnout kladský výběžek. Cesta podél polských hranic, mírně a občas i více rozmlácená nebo alespoň hrbatá, nás po necelé hodině přivede do centra oblasti, Javorníku. Tady zastavím jen na fotku, bohužel je zatažíno a tedy nic moc.
Míníme překročit hranice za Travnou. Kdysi jsem zde narazil na železný klacek po několikakilometrovém hrkání po šotolině. Uvidíme, jak letos, Janě by se asi kamínky pod koly nelíbily. Před Travnou zastavíme na chvilku u zpola zrekonstruované vápenné pece. Určitě se sem vrátím, za rok – dva.
Díky Schengenu se vzhůru z Travné netlučeme po šotolině, alébrž svištíme po hlaďounkém asfaltu zbrusu nové silničky, pěkně až nahoru. Polská strana to ještě tak dobrý se silnicí nemá, frézuje se a tak trochu poskakujeme. Nám to až tak nevadí, ale Jana asi prská do blembáku.
Bez zastávky sjedeme z hor do Bystrzyce Kłodzske a zamíříme k temným konturám Orlických hor. Polské okresky ukazují svoji odvrácenou tvář, čtvereční metr alespoň trochu rovného asfaltu aby člověk pohledalL. Docela humus, vašnosti. Jinak ale okolí má styl, takový ten chudě pohraniční. Moc ale počumovat nejde, spíše je třeba sledovat kvalitu a povahu vozovky a odkud že přiletí nějaký ten zběsilý Polák.
Bývalým čerstvě vybudovaným a ihned nato opuštěným přechodem Mostowice pronikneme definitivně na území vlasti milované. Nějak jsme zapomněli na příjem potravy, a je už po třetí. Co s tím? No, někde dáme rychlé papú. První možnost je hnedle tady, v Orlickém Záhoří, zvolíme však vyzkoušenou a osvědčenou Deštnou. Hospoda Na staré cestě už mne hostila mnohokrát
http://www.hospudkanastare.penzion.com/
a i dneska jsme obslouženi rychle, pečlivě a kvalitní krmí. Moc se necpu, dám si pečená křidýlka se zeleninkou a chlebem, k tomu dva čajíčky.
R: hospoda nás (minimálně mě) zachránila v minutě dvanácté, bo taková kosa jako ten den, to už mi dlouho nebylo. Však taky druhý den začalo v Jeseníkách sněžit, kdyby srážky dorazily o den dřív, jedem domů nejspíš vlakem.
Z Deštného už je to pouze a pouze o návratu, snažíme se nevyužívat hlavní a alespoň tím si zpestřit tu nudu návratu. Kousek před Prahou se loučíme. Hezkej vejletík to byl. A Jeseníky opět nezklamaly, tož příští rok zase na shledanou, dá-li kismet....
J
Náhledy fotografií ze složky Stará láska v podzimním hávu
nová úprava
(Ranža, 16. 12. 2008 11:58)