Motokochání

Úterý, 12. června, 2012

Trasa: Lover Lacon Caravan Park – Wem – Shawbury – Telford – Shifnal – Cosford – Shrewsbury – Welshpool – Llanfair Caereinion – Mallwyd (T) – Dolgellau - Abergwynant

Snídaně v pohodě (nadlábly se díky Honzovi i místní kačeny), pak v poklidu balení cajků. Naštěstí jsem to po roce moc nezapomněl a i jako cestující single jsem si se svým óbrstanem poradil. Velký bydlík je pro mne jako neohebného starce výhodou, krásně se tam žije i ve dvou se všema těma motonezbytnostma, nicméně když se balí, je to s jedněma rukama dost hoňka a skákání kolem. Ve dvou už to jde, ale bohužel kámoš Zbyněk už na žádnou dlouhou motopouť nevyrazí a paní dochtor, no to je ve hvězdách :-(((.

V devět se odsuneme ke kempovnímu kanclu, kde zapravíme náš účet a já ještě zakoupím čtyřpack pivka. Motorky to uvezou, a je dobré mít s sebou železnou zásobu.

Motory se ani neohřejou a stavíme v městečku Wem u motoshopu, který objevil ráno Faudy při svém pravidelném každodenním kondičním joggingu. Mám totiž v úmyslu koupit si, víceméně pro jistotu a sichr, jednu novou svíci. Značně ušmudlaný majitel (odvolaný z dílny) mi v katalogu najde ekvivalent Championu (Bosch nevedou), ale nakonec dostávám o stupeň studenější svíčku, neb ta moje v regále není. Jasně že to nevadí, stupeň nahoru či dolů normální motor pojme beze ztráty kytičky.

Už ráno při snídani kolegové projevili zájem navštívit muzeum Královského letectva v nedalekém Cosfordu. Osobně jsem v něm byl tak pětkrát (ne-li více:-))))), ale co, expozice se zde mění, už tři roky jsem tady nebyl, tak dáme Cosford. A letadýlka, obzvláště ta britská, můžu kdykoliv.

Cesta příjemným dopolednem zdejšíma okreskama uběhne coby dup, propleteme se dálničníma křižovatkama kolem Telfordu a „zadem“ kolem perimetru letiště (báze je stále aktivní, i když zde probíhá jen výcvik) se dostaneme do areálu muzea .

Vstupné je jako ve všech podobných zařízeních nulové, co od minule přibylo, je inkaso za parkování – to tady minule nebylo. Inu, když neplynou penízky ze vstupného, musí se příjmy realizovat jinak:-)). Sazba za motorky tu chybí, tak se směstnáme na jedno místo a zapravím halt jeden osobní automobil.

Další tři hodinky dáme víceméně zběžné prohlídce toho všeho, co zde jest. Pro pečlivé seznámení by to chtělo den, znalec zde může vegetit i dnů několik. Každopádně, i kdyby nic jiného, po třech dnech neustálého sezení na motorkách nebo nicnedělání na lodi činnost odlišná, poznávací, jen potěší. Když je ze strany kolegů zájem, poskytnu fundované a odborné vysvětlení, Faudy si samo může leccos navíc přečíst. Ale i bez mých aviatických keců mám dojem, že se jim to tady líbilo a návštěva splnila svůj účel. Nakonec se ještě lehce nasytíme a napojíme v letištní restauraci (já si naordinuju „soup of the day“, což byla vynikající rajská, zde ovšem nazvaná Braziliana...) a lehce před třetí opouštíme místo, které hrálo nemalou roli i v historii našich „západních“ letců. Po celou dobu války zde totiž bylo umístěno „143. Czechoslovak Depot“, tedy útvar, ve kterém se cvičili nováčci pro naše čtyři perutě.

Ještě před odjezdem koketuju s myšlenkou udělat si lehkou zajížďku do údolí řeky Severn a ukázat kolegům nejstarší železný most na světě v Ironbridgi, ale po zběžné časové kalkulaci to vzdávám. Na Ironbridge by to chtělo tak dvě hodinky a ty my nemáme, nevěda, kdeže budeme dnes spáti. Škoda pro kolegy, pro mne ne, neb každoročně nedaleko Ironbridge chrápeme při tradičním listopadovém zájezdu.

Takže návrat zpět na M54 a po ní hezky šupky do Shrewsbury. Zde ji opustíme a po normální, i když hlavní silnici míříme přímo na západ k hranicím vysněného Walesu. V Middletownu je překročíme, což se hlavně projeví v náhlé všudypřítomnosti waleských vlajek kdekoliv (to jsou ty s červeným drakem:-))) a dvojjazyčností cedulí. Walesané svoji národnost berou dosti vážně, tedy zvláště ti severští, kam směřujeme. Více info si laskavý a ctěný čtenář najde sám, viz třeba http://cs.wikipedia.org/wiki/Wales, strejda Google samo pomůže co může.

Za Welshpoolem silnice vklouzne do údolí říčky Banwg, a zleva se připojí koleje první z waleských úzkokolejek, které se stanou naším údělem po několik dalších dní:-). Míním zastavit na čumendu v koncové stanici, která je současně i depem. Když přijíždíme, stojí zde osobák s párou v čele, než ale zaparkujeme a slezeme z mašin, strojvůdce párkrát zapíská, otevře regulátor a odsupe směr Welshpool:-((((. Doprčic, stačilo vyjet z Cosfordu o pět minut dřív, ale kdo to mohl tušit.... Tak alespoň oblezeme ztichlou a nehybnou stanici, mrkneme se na říčku z dřevěného mostu, odfrkneme a razíme dále.

Pár desítek kilometrů a jsme pomalu v cíli. Předběžně jsme si určili za střed hledací plochy Dolgellau, městečko v ústí dlouhé zátoky Mawwdach Estuary, jižně od masívu Snowdonie. Z dnes nalezené a osídlené základny máme v plánu udělat dva či tři vejletíky po okolí. Vzhledem k tomu, že ve Walesu není odnikud nikam daleko, tak se nám jeví lepší vyjíždět nalehko než trávit zbytečné hodiny skládáním a rozkládáním tábora. A najde-li se bydlení pod střechou, nemělo by to vzhledem k nejisté prognóze chybku.

I když mám ve svých POI souřadnice kempu, který by měl alespoň dle webu poskytovat pronájem karavanů, snažím se využít i náhodu. Poprvé se takhle zastavíme v Dolgellau. Zde sice je jakýsi směrník, ale nikde nic, takže jedeme dále. O pár kilásků dál nacházíme v ostré zatáčce hnedle dvě příležitosti. Vpravo jakási farma, vlevo do kopce cedule naviguje k YHA hostelu. Mám s těmahle zařízeníma dobré zkušenosti, tak tedy nechávám kolegy dole a zamířím do kopců.

Tedy, tohle už jsem dlouho na mašině nezažil. Uzounká silnička, sotva tak na normální osobák, velmi strmě stoupá a točí se mezi skalisky jen což. Navíc, jelikož je kolem hustý a neproniknutelný les, je vlhko, asfalt oslizlý a navíc je na něm spousta naplaveného štěrku a bahna. Asi tady muselo hodně a nedávno lejt... Někde je na vozovce i mech, tedy hnus, jedu na jedničku a dvojku a netroufnu si ani pomyslet, co bych zde dělal při řešení jakékoliv krizovky. Ještě že je K přeci jen hodná a neagresívní motorka, překoňovaná mrcha se zde nechytne ani náhodou.

Dva kilometry se plácám, než dorazím na jakž takž rovnou paseku, kde stojí dvě budovy hostelu Kings. Zradu začuju hnedle, když můj příjezd vyžene ven z baráku houf školní asi tak desetileté mládeže. Dvě učitelky za nimi mi potvrdí, že je zde něco jako naše škola v přírodě. Že nevědí, jestli je někde volno, a ať se raději jdu zeptat nahoru správce. Ten moji domněnku potvrdí, takže hezky zpět s protaženým ksichtem. No, alespoň jsem děckám trochu ozvláštnil odpoledne.

Dole zamíříme už společně do druhé odbočky, hezká asfaltka nás přivede k farmě. Necháme motorky s Honzou na kraji a s Faudym jdeme na zvědy. No a zdá se, máme štěstí. Farma nabízí kromě klasických pitchů na stany či karavany i ubytování v jakýchsi přístavcích, holliday cottages (chaty) tomu tady říkají. Hmm, chaty, takhle bych to teda asi nenazýval:-)). Každý přístavek je plnohodnotným bytem, dvě ložnice (šest lůžek dohromady), obývák s kuchyňským koutem, ledničkou, mikrovlnkou, sporákem atd, full size sanita. To vše za slušných 60 ₤ per night, ber nebo nech bejt a táhni:-))). Popravdě, kdyby se zde ubytovalo těch šest, tak je to 10 ₤ na osobu, tedy noc v normálním kempu pod plátýnkem (třeba jako ten náš dnešní), takže paráda. Nemluvím o tom, že českejch, jen trochu skromnejch, motorkářů by se sem vešlo ještě víc:-))). Ale i v našich třech je to slušných dvacet. S Faudym jsme s rozhodnutím hnedle hotovi, teď ještě co na to Honza. Trochu se zamyslí, no a nakonec kejvne hlavou, že jo. Sláva, bydlíme.... (a teď trochu předběhnu, ve světle nadcházejících dnů to bylo rozhodnutí VELMI, ale opravdu VELMI moudré, až státnicky vybroušené a jasnozřivé:-))))).

Takže motorky hezky ke vchodu (i když sympatická starší kempovní nám pro ně nabízí stání pod střechou v dnes už neužívaných stájí pro poníky), vybalíme a zařizujeme se v tomto bezesporu luxusním bydlení. Zaberu jednu ložnici, kolegové si dají opět společnou druhou. Že se mnou nechce nikdo spát chápu, když chrním, tak do toho dávám celého člověka:-)).

Po zabydlení se přichází na řadu catering. Vzhledem k výbavě jej pojmu jako plnohodnotný, tedy si vařím polévku a poté těstoviny s plechovým vepřovým. No a když si po večeři otevřeme vychlazené plechovkové a usedneme k TV, potvrdíme si, že řádná motocyklová adventůra má pořád co do sebe.... Co se mé osoby tejče, spokojenost maximál: jsem ve Walesu, jsem zde na mašině, která poslouchá a jede, a máme pobyt před sebou! Ještě kdyby tak zde byla paní dochtor, nemusel bych navíc skákat kolem sporáku:-)))) – ale zase bych musel, víte co..... dycky je něco za něco....

Jedinou pižkou na kráse jsou zprávy zdejších rosničkářů. Ať si to přebíráme, jak umíme, pořád nám vychází, že dalších několik dní s námi bude hrát betla mohutná tlaková níže, sedící přesně nad Irským mořem mezi Irskem a Walesem, nasávající vlhkost z Biskajského zálivu a díky svému proudění ji transportující nad jihozápadní Anglii a Wales. A ta níže se nějak nemíní moc rychle odsouvat..... takže uvidíme. Nicméně, s počasím můžeme nesouhlasit, můžeme na něj nadávat, můžeme mu spílat, ale to je tak jediné, co s ním můžeme dělat. A trápit se nad něčím, co změniti nelze, nemá cenu. S touhle myšlenkou se příjemně osprchuju, důkladně se vyfrotýruju erárním froťákem, vyčistím ochrupení a zalézám do voňavých peřinek. Jak říkám, motoadventůra jako řemen....