Křížem krážem republikou
Koncem května se mi zkumulovaly dvě akce – firemní meet v srdci Hostýnských vrchů a setkání dlouholeté partičky motokámošů z MOTOBIKE.CZ, to pro změnu v srdci hor Novohradských. Typické sezení jedním pozadím na dvou židlích. Protože jsem žádnou akci nechtěl pominout zcela, musel jsem to skloubit dohromady s tím, že halt mírně oříznu obé. Obrazím to na mašině, tudíž vejlet ve stylu motokochání a návštěv zajímavostí rozličného druhu. GS s faceliftem je v pořádku, olej v motoru vyměněn, takže ve čtvrtek dopoledne opouštím domov, na předlouhé čtyři dny.....
J:
Vedro,
hic, hnus, tak by se dal v kostce popsat čtvrtek, stejně jako dny
následující. Každej žije v přesvědčení, že čím víc teplo, tím je to pro
motorkáře lepší. Omyl, přátelé, fatální omyl. Tedy alespoň v mém
případě. Jak teplota pokoří tak něco přes dvacítku, začíná bejt zle. Už
tak se potím, v mototextilu dvojnásob až několikanásob. No a když je
ještě trochu více hajc, začínám se rosit i pod helmou, v botách, prostě
všude. A to ne
Protože
mířím dál, úmyslně pominu cíle bližší. Polabí a Českomoravskou
vrchovinu tedy prolétnu přesunově, z Golčova Jeníkova to beru po
oblíbené trase přes nejvyšší partie vrchoviny, Nové Město na Moravě,
Bystřice nad Pernštejnem a tak. První zastavení si naordinuju
v Protivanově, na sjezdu do úrodné a bohužel i sluncem bičované Hané.
Klasická „socíkovská“ hranatá hospa z let sedmdesátých (hliníkový vokna
a tak, však to znáte) má verandičku, ve stínu, a pod ní možnost
odstavit mašinu. Je k druhé, ale hladík si ani neťukne, tož si dám
Když k hospodě dorazí partička na asi šesti mašinách, je pro mne čas vyrazit dále. Přeci
Odbočím
z hlavní „150“ vpravo na Drahany, z nich zamířím na Prostějov. Asi
patnáctikilometrová liduprázdná silnička se zbrusu novým povrchem klesá
neustálými zatáčkami hustým lesem, kolem se rozkládá vo
Na kraji Plumlova zahnu vpravo na okresky a po nich se pohodovou rychlostí dohrabu až k olomoucké dálnici, ve Vranovicích. Tady má bejt poblíž první z rozhleden po cestě, Předina-Štátula. Turistická mapa nic neukáže, pomůže jedna z místních orientačních map. Dvě z cyklotras podle ní odbočují vpravo k rozhledně z okresky Vranovice – Vřesovice. No a kam se dostane cyklotrasa, tam se dostanu i já:-)
Opravdu,
asi kilák za vesnicí je značená odbočka na klasickou polňačku na
nedaleký kopec. Ten se ježí stožáry, je jich asi pět. Ale že by tam
byla rozhledna? Nevidím, ale věřím, že tam bude. Tož vpravo. Cesta je
čerstvě zanesena naplaveninami po dešti, ještě vlhkými, muselo lejt
dost nedávno. I Conti-špunty moc směr nedrží, tak je to o opatrné práci
s plynem a řidítky, přesto se občas rozvlním a hrábnu nožkou. Naštěstí,
po dvou kiláčcích boje se vydrápu na zatravněný kopec, kde je kromě
stožárů loučka a malý hájek. Ale ať čumím jak chci, nějak se rozhledny
nemohu dohledat. Stožáry jsou účelové, celé je to oploceno a s nějakými
baráčky, a nejspíše to je vo
Takže shodím co možno, a odskočím si hlouběji do lesíka. Přitom objevím, že hledaná rozhledna stojí na opačném okraji!
Popadnu foťák a přesunu se k dřevěné rozhledně. Ta nabízí hlavně pohled severním a západním směrem, dominuje hřeben Drahanské vrchoviny. Bohužel, panuje opar a kouřmo, takže viditelnost nic moc. Alespoň ale fouká svěží větřík, takže vedro není až tak děsivé.
U motorky si ještě chvilku posedím, klid na tomhle opuštěném místě je blahodárný.
Nedaleko, jižně od Němčice na Hané, se má nacházet další rozhledna. Tu objevím snadno, na kraji silničky Vítčice-Srbce je velká tabule, odkazující na rozhlednu a nedaleký kříž. Opět polňačka po okraji lesa, ale tentokráte bez naplavenin, takže pohoda. Ale na místě samém je bezvětří, slunce pere a ze mně leje i když jsem svlečenej. Hnus, vašnosti. Ale rozhlednička, byť prostá dřevěná, je hezká. Bohužel, tady jsem se zpotil nejenom vedrem, ale i konstatováním, že na předchozí rozhledně pořízené fotky skončily díky nedozasunuté kartě tak říkajíc „na plechu“. A já furt, co to blikalo v hledáčku za malé „E“ kdesi v rohu.-((((( Teď už vím, co to znamenalo – to, že na Předinu-Štátulu se budu muset někdy vrátit. Dnes už ale nééééé!!!!!!!!!!
Další cíl, „větřák“ jižně od Kroměříže, hledám trochu obtížněji. Neleží totiž ve vesnici Velké Těšany, ale asi kilák od ní na svahu kopce. Naštěstí, jedna z místních obyvatelek mi poslouží.
U
mlejna zastihnu průvodkyni, jak se chystá podat výklad dalšímu
návštěvníkovi, takže se ruče připojím. Mlýn německého typu (tedy otáčí
se celý, ne
Je
k sedmé, vedro trochu polevuje. Čas je nepřítel, a nutí mne abych se
pomalu vydal do dnešního cíle, hotelu Všemina u obce stejného jména.
Mám dvě možnosti, buďto se hrnout Otrokovicemi a Zlínem (na což peču),
a nebo to táhnout okreskama severně od Zlína. Druhá varianta je mi
bližší, takže na cestu. Za Tlumačovem si všimnu, že v cílovém údolí je
pěkně temno, asi se tam děje cosi mokrého. Takže ani moc nespěchám, a
spíše si vychutnávám brouzdání silničkama za přeci
Po zaparkování první cesta vede na pokoj a pod sprchu. Nejsem zrovínka čistomil, ale jsou okamžiky, kdy sprchu nadšeně přivítám. Jako dneska:-) A třešnička na dortíku jsou nějaká ta pivka:-), následně.
Pátek odpoledne je volno. Sice nestačí na přesun do Novohradska, tak alespoň dáme něco „kolem komína“. Dáme, mám tady totiž kolegu, Mirka z brněnské pobočky, sedlajícího malou „virážku“. Ale, šilhá po GS, áááno, správně:-). Tak se dneska dám do jeho péče a budu se pěkně vozit v závěsu. Nebejvá to totiž až tak často, mým údělem je spíše táhnout partu.
Takže,
vyrážíme. Jedeme prakticky ve včerejší stopě, vracíme se totiž směrem
na Holešov. Nad Štípou totiž stojí další „větřák“, tentokráte
holandský. Je hned vedle silnice, u samoty, ale jaksi zavřený. Stavení
vedle jsou taky prázdná, takže se nikoho nepoptáme, na mlejně visí
V Rymicích
se snažíme navštívit místní skanzen (taky tu mají mlejn), ale narazíme
opět na zabouchnutý dveře, v květnu je otevříno pouze o víkendech.
Naštěstí, skanzen je pod stromy, a mají tu i funkční studnu. Osvěžíme
se, a ve stínu je přeci
A teďka nás čeká zlatý bod dnešního dne. Kolega z party „spoluvsedle“ Pavel, znaje moji rozhlednovou úchylku, mi kdysi nabídl zajištění vjezdu na vrch Hostýn, kam se normálně na motorce nemůže. Včera jsme se domluvili na páté hodině, což zafunguje, a v určený čas zakotvíme na odfouknutí u jeho řadového domku. Kávička na verandě bodne, navíc dostaneme i kousek narozeninového dortíku slečny dcery, že děkujeme:-)))). Pokecáme, a po šesté usoudíme, že je čas vydat se na kopec.
Výstup po překrásně trasované i kvalitní „horské silničce“ nemá chybku, už je pro to, že v lese a s přibývající výškou ožívám, neb je mi příjemněji. Nadrzo zakotvíme až skoro u rozhledny, ta je sice zavřená, ale nevadí, z ochozu kolem je skoro stejně kvalitní výhled. Tedy, jen na část obzoru, ale stačí to. Ve zbytku času si prohlídneme nedaleký poutní areál. Ten je v perfektním stavu, tady zdá se penízky nechyběly a nechybějí. Co mě ale zarmoutilo, bylo značné množství stánků (sice už zavřených) podél hlavního schodiště a přístupu zdola. Halt, byznys dorazil i na posvátná místa, maně přemítám o biblickém příběhu o vyhnání kupčíků z chrámu Ježíšem. Zdá se, že jeho zástupci pozemní nejsou až tak zásadoví.
Dole pod kopcem se s Pavlem a jeho Afrikou rozloučíme, a pomaličku razíme zpět. Podvečerem zvolna stoupáme de sedla Tesák, z něj pak uhneme vpravo přímo na jih na Slušovice a Všeminu. Zase parádní trasa, obzvláště teď v podvečer a za chladnějšího klíma nemá chybu. Jo, až na kus poslepovaný novými záplatami, samozřejmě se závějemi drobnýho štěrčíku. Bez tohohle to naše silničářský paka asi neumí.
Sobotní ráno jsem si předsevzal brzký vztyk a odjezd. Jenže, znáte to, člověk za střízliva míní a démon v nás za intoxikace ethanolem ultimativně mění. Takže get-up až v osm má za následek opuštění areálu po půl desátý. To už to asi do oběda do Novohradek nestihnu, že. V Uherském Brodě stavím na rozpáleném náměstí nasosnout z bankomatu, a mrknout do atlásku, co a jak a kam, když už jsem tady. A ejhle – poblíž jsou dvě rozhledny, opodál třetí, v Ratíškovicích má bejt něco železničního, u Znojma pak něco z opevnění a renesanční vodní velkomlýn. Program na celej den:-)
První z dnešních rozhleden je hned vedle, na hřebeni nad místní částí Lhotka. Projedu až nahoru, rozhlednu vidím (nový trubkový stožár) ale jak k ní? Nakonec objevím, že stojí na oploceném pozemku místního ZD, kam sice nelze skrze zamčená vrata vjet, ale díky schválně prověšenému řetězu vjít, k čemuž nabádá i cedule.
Docela slušně tady fičí, takže šplhajíc po „roštových“ schodech navinutých na takové přerostlé lešenářské trubce:-))))) cítím, jak to s ní kejve. Nahoře na ochozu je amplituda větší, to by se Zdence nebo Evě asi moooooc líbilo:-)))
Druhou rozhlednu, Rovninu nad Uherským Hradištěm je sice vidět, ale podle mapy se k ní dá dojet velkou oklikou, shora nebo zdola, pořád je to dost kiláků. Takže zamířím na západ, na konci vesnice mimoděk spatřím koutkem oka vpravo odbočku na polňačku s cyklistickou žlutou směrovkou. Nevím, rozhodnutí je dílem okamžiku, šup, a zahýbám na ní. Už několikrát se mi osvědčilo poslechnout cyklotrasy, tak proč by to nemělo vyjít nyní? Po necelých deseti kiláscích prašných a písčitých cest nebo úvozů se dostanu na kraj Mistřic. Z nich mě další cyklotrasa vykopne na přímou panelovou cestu k rozhledně, orientace není problém, stožár je na dálku patrný.
U rozhledny naštěstí cestu lemují stromy, tož zaparkuju ve stínu jednoho, zaplaťbůh.Větřík naštěstí mírní hajc. Přítomná skupinka spoře oděných turistek a turistů (ach, jak jim závidím...) po krátké rozmluvě opustí rozhlednu, takže ji mám sám pro sebe. Vylezu těch 126 schodů, na ochozu hezky fičí a je krásný rozhled. Tak si to tady vychutnám, pěkná půlhodinka!
Sjedu do Uherského Hradiště, odtud to vezmu po hlavním tahu na Veselí, Bzenec, a odtud do Ratíškovic. Zde má být nějaké železniční minimuzeum na bývalé dráze k lignitovým dolům, naštěstí zde mají směrovky. Ty mne už dovedou, bohužel, je zavříno, opět až od června.
Takže, teď mne čeká něco, na co se vůbec netěším. Tím je přesun až ke Znojmu. Normálně by to byla radost, v tomhle hicu je to ale daleko víc utrpení.
A co jsem čekal, se vyplňuje. Je to vopruz, víc než malej. Z cesty nic nemám, spíše počítám, aby už byla za mnou. Teprve až za Novomlýnskými nádržemi zajedu do stinných alejí, čímž je líp. Naštěstí, po chvilce už zastavuju ve Slupi, před technickou památkou, renesančním velkomlýnem. Je půl třetí, další prohlídka je ve tři. Výborně, alespoň si můžu oddychnout ve stínu mohutného a chladivého podloubí.
Jsem na prohlídku sám, takže průvodce nevykládá, a vezmeme to spíše jako konzultaci a rozhovor odborníka s poučeným laikem. Každopádně, jsem rád, že jsem zde zastavil. Mlýn z roku 1512 stojí za to. Vnitřek je kompletně zrekonstruován do podoby přelomu 19 a 20 století, některá mlýnská složení jsou ještě starší. Veškeré transmise a stroje jsou funkční, pouze pro ilustraci je hlavní transmise alternativně poháněna elektromotorem. Kola (mlýn má čtyři – proto velkomlýn:-)) i stavidla jsou funkční též. Průvodce mi roztočení jednoho kola předvede, protože je potřeba po včerejší průtrži stejně pročistit náhony. Dneska možná bude pršet taky, černá hradba na jižním obzoru nevěstí nic dobrýho.
Naštěstí, do Šatova nesprchne, i když je to zdá se na spadnutí. Mám v plánu zalízt do bunkru, takže snad nebude tak zle, s vláhou:-). Musím ale chvilku počkat, prohlídka bude ve čtyři.
Zájem je zde mnohem větší, sotva se dovnitř vejdeme, dominuje skupina cyklistů více než středního věku (maně si připomenu, takhle nějak musí působit naše parta ve strakatých oblečkách na tradičních moto-cyklosetkáních:-((((). Prodírat se davem v odění a s bundou přes ruku je docela potíž. Prohlídka je ale zajímavá (tedy hlavně pro mne), protože na rozdíl od obdobných objektů na severní hranici tyto byly podrobeny poválečné reaktivaci a zůstaly v činné službě až do roku 1999. Hlavní změnou bylo odlití nových pancéřových zvonů a v instalaci dvou 86 mm kanónů. Byly vyvinuty v padesátých letech z původně sovětského kanónu slavného „Téčka T-34“. Samozřejmě byla upravena i filtroventilace a hermetizace podzemí proti jadernému spadu. Prostě, hezký:-)))
V pět opouštím poslední dnešní zastavení, a davaj, je přede mnou přesun do místa srazu ZDC2007. Trochu se zdržím průjezdem Znojma (kde padne i pár kapek), a pokračuju na Vranov, Podhradí (obé nad Dyjí), Uherčice a Slavonice. Tady už se jede fajn, s postupujícím večerem chládne. Nikdo nejezdí, tím líp, akurát mne trochu vadí, když projíždím vesnicema s obsazenými předzahrádkami u hospod, občas i zavane něco ze zahradních grillpárty. S chladem začíná kručet v břiše.
Ve
Slavonicích zastavuju naposledky, naplnit putnu. Čeká mne totiž zkratka
Rakouskem, za ojra kupovat nechci. Ve Fratres mě orgáni
Rakouské silničky jsou záplatou na duši. Něco jako žádoucí žena, hebké, hlaďounké, svůdných křivek, bez kazů a záplat, nekladoucí nečekané záludnosti:-)) Takže si jich (těch silnic, samo) užívám do sytosti. Jak jsem se před Znojmem trápil, tady naopak pookřeju. Co dodat... Evidentně tady nedávno pršelo, takže je svěže.
V Gmündu trochu zakličkuju, přechod není zrovínka moc dobře značenej, ale protože tuším kde ho hledat, není zase tak zle.
Že se časy pomalu lepší (co se týče silnic) i u nás, dokáže zbrusu nově potažená okreska do Nových Hradů. Vloni jsme ji jeli na kolech, letos na mašině je to jiný:-))
Kemp Veveří na úpatí hraničního hřebene najdu bez potíží (loňsko si ještě pamatuju), a jsem rád, že zastavuju vprostředku už počínající večerní zábavy. Takže, první piwko „z chodu“, ubytovat, převlíct, opláchnout, najíst (díky, Semo), zaplatit vlezný, potřást si tlapama, a jít se mrknout, kdeže je parťačka. Nacházím ji na stromě, s fernetem:-))))))
Moje sobota - Eva
Poslední květnový víkend jsem měla jet na úplně jinou akci, ale jak to tak někdy bývá, okolnosti tomu chtěly jinak, tedy jsem nevyrazila. Člověk holt musí stále dělat kompromisy. No a když se ozval JiB, že bude v sobotu večer v Nových Hradech a v neděli se chystá do Rakous shlédnout v reálu fungující koněspřežku, nebylo o čem přemýšlet a bylo rozhodnuto. Jaképak to asi je, vidět zapřaženého živého koně jak táhne vozík s lidmi – předchůdce vagonu po kolejích. A jelikož je to u našich perfekcionalistických sousedů, třeba bude výpravčí a kočí i v krojích... No byla jsem zvědavá, jak se pohledem přesunu o století zpět.
A taky – Novohradské Hory jsou moc pěkné, mnoho let jsem tam nebyla, jsou tak trochu zastíněné větší a známější Šumavou a stálo by za to, připomenout si známá místa.
A za třetí, již dávno jsem nejela
Sraz byl
v neurčitý podvečerní čas v sobotu ve Veveří za Novými Hrady. Vlastně
se tam konala již od pátku akce s názvem „Zpátky do civilizace“ - sraz
motokonferce, kam JiB taky patří. Že tam nebudou motorkáři v kvádrech
na konferenci mi bylo jasné, ale co znamenal ten název, jsem netušila.
Že by přeci
Sobota ráno, trochu zataženo, no uvidíme co se z toho vyvrbí. Jedu,
i kdyby trakaře padaly, zmoknout můžu, uschnout musím. Jako vždy před
cestou nemohu dospat, ale nemusím nikam spěchat a tak dělám domácí
práce, abych měla na motorce čisté svědomí, že nezanedbávám domácnost.
Tedy šup prádlo do pračky, vypořádat se s nádobím, udělat sváču, na
chvíli vlítnout do role podlahové kosmetičky, upustit trochu zadní
pneu, jelikož jedu
Je
po desáté, věci jsou na motorce, už vylezlo slunko (taky znáte ten
pocit, kdy je motorka již venku z garáže, věšíte na ní tankvak, zadní
kufr, stan a karimatku na zadní sedlo – prostě chvíle před odjezdem.
Motorka, jako by netrpělivostí chtěla
Šinu si to v poklidu z bydlíkova přes Chýňavu a Hýskov, tam přibrzdím, koukám z kopce do údolí kolem Berounky, tu překračuji v Nižboru a obloukem přes Hudlice objíždím právě opravovaný Beroun, kde jsme si děr a vedlejších silniček mezi zástavbou užili dost před pár týdny na vyjížďce. Ve Zdicích odbočím na Hostomice a protože už je čas oběda, dávám si zde na návsi v hospůdce venku Znojemský guláš a kofolu. Mňam. Místní štamgasti sice divně koukají, mám pocit, jako by mne obcházeli obloukem (j: se nediv, divoženka na peklostroji, to není zrovínka na vsích častý oukaz – před třema stovkama let by tě upálili nebo alespoň hnali vidlema:-))), ále což, chuť mi to nezkazí. Pokračuji přes Dobříš a Nový Knín do Prostřední Lhoty, kde má být první vytipovaný cíl – muzeum Špýchar. A taky jo – na konci vesnice, směrem na Mokrsko u bývalé JZD i s bučícími krávami je vidět čtyřpodlažní barokní obdélníkovou budovu. Už je vedro, tedy co jde, to dolů a již na mne z okna stavení paní volá, že jako už jde a pustí mne na prohlídku. Mají tu expozici života venkovského obyvatelstva středního Povltaví a zdokumentovaný způsob obživy minulého století . K vidění je tu mnoho zemědělských strojů, nářadí a předmětů užívaných v tradičních venkovských domácnostech, ale i pár historických motocyklů, předmětů týkajících se včelařství, sbírku starých šicích strojů, ale třeba i výstavu o působení Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou, nebo ukázku těžby zlatých kovů, která v okolí probíhala. Dole v přízemních podlažích je chládek a příjemno, čím stoupáte výš, dusno a vedro se stává nesnesitelné, tedy prchám ke stroji a jedu dál, se vánkem trochu svlažit.
Další
cíl mají být zbytky větrného mlýna „Na Chlumkách“, první zmínka
v r.1604, který býval svého času největší v Evropě. Tedy přejedu Slapy
u Cholína a v Kňovičkách odbočuji vpravo na polňačku, která mne přes
pole dovede do Příčovic, kde za vesnicí směrem na Dublovice je na kopci
větrník holandského typu z daleka viditelný. Musel to být tedy parádní
kousek. Vnější průměr stavby 14m, míval prý 2 kola, obsluhovalo 7
poddaných, ale informace o původní podobě, vnitřním vybavení a funkčním
zařízení nejsou. Stavitelem mohl být Jakub Krčín, nebo Lobkovicové.
Oblezu, nafotím, porozhlídnu a přestože jsem opatrník, vedro je takové,
že převlíkám moto kalhoty za džíny a rukavice na další cestě
nepoužívám. A šinu si to dál po mojí zamilované cestě u Sedlčan. Těch
se
Jó
Hluboká, moje srdeční záležitost. Tady se tvořil můj vztah s přírodou,
tady jsme se učila stavět různé druhy ohnišť, zapalovat i za deště
zvlhlými zápalkami, spát pod širákem, nebo
Z Hluboké vybírám zapadlou silničku přes Lhotce do Lišova, abych se obloukem vyhnula Budějovicům a za Štěpánovicemi odbočuji vpravo směr Ledenice. A co to nevidím, zrovna, když stojím a koukám do mapy objeví se skupina motorek, že by nějaká část motokonferenčníků? Jsem už docela blízko, mohlo by to tak být. Tak na sebe pokýváme a jede se dál. V Ledenicích stavím u hospody a chci si do PET lahve nechat načepovat kofolu. V hospodě je cikánská zábava, snad narozeniny. Hraje živá muzika, umějí to pěkně rozpálit klucí tmavopletí.
Dovnitř se bojím, tak aspoň venku u mašiny povečeřím ze zásob, vyslechnu 3 parádní písničky, chce se mi tleskat, ale to se jaksi nehodí a valím dál na Nové Hrady. Po cestě vesnice Borovany – je zde park exotických zvířat, jedu kolem, zrovna odchází rodiče s dítky, mají tam prý lvy, zebry a jiné, ale nestavím, bylo by mi za ně smutno. Svoboda a klec jsou nesrovnatelné.
Už je to
Společně domů (oklikou)
Večer standard, ráno naštěstí také. Pamětliv včerejška, snažil jsem se vycouvat z panáčkových smrští, takže mne postihla
(e:
můj večer byl trochu jiný. Jelikož jsem skoro nikoho neznala, tak
chvíli okouním a na mapě zjišťuji, že co by kamenem dohodil je Veverský
rybník, tak se k němu pěšky vydávám. Je už kolem desáté, ale je jasno,
tak je na cestu lesem vidět. Po chvíli dojdu k rybníku, stojím, koukám
a poslouchám vše co je slyšet – a bylo toho dost. Ne
V půl desáté se konečně dostaneme k odjezdu, tedy, čeká se na mne. Rozhodneme se do prvního cíle, části obnovené koňky na rakouském území, dorazit po rakouské straně Novohradek, a pak se vrátit na jejich českou stranu. Doprovázet nás bude kámoš Tonda zvaný Husky, sedlající stylového Triumpha.
Na hranicích se musím preukádzat
Weitru pouze projedeme, vloni jsme tohle malebné (doslova, domy na náměstíčku jsou bohatě zdobeny a freskovány) městečko díky kolům prošmejdili skrz naskrz, i s nádražím úzkokolejky. Teď na to nejni čas, tož se dáme po hlavní směr Linec. Liduprázdná silnice se bohatě kroutí kopečky a zvolna stoupá do sedla, než začneme sjíždět ku Freistadtu. Jede se fajn a svižně, ale ve vesnicích se mírním, záludní policajti tady existují taky, a co kdyby ještě navíc neměli rádi Temelín?:-)
Na
poslední kus cesty do Kerschbaumu použiju místní okresky
nejokreskovatější. Tady se projeví naplno odstup týhle části Evropy od
naší – i ta nejzapadlejší silnička je hlaďounká jako ko
Cedulky prozradí: nacházíme se na hranici rozvodí Černého moře (Dunaj) a Severního moře (Vltava). S Huskym brzo přijdeme na princip – to COSI je umělecké pohybovadlo (viz fotogalerii), využívající k pohybu tíhu napršené vody do jednoho ze dvou lapačů na pákovém ústrojí. Vždy jeden lapač je připraven a druhý sklopen, jak pohybovadlo přejede do druhé úvrati, plný se sklopí a prázdný narovná. A tak při každém dešti mechanismus změní svoji polohu. Obdivujeme řemeslnou dokonalost i invenci autora/autorů, je fajn poznat, že lidi občas myslí i na blbůstky, a jsou ochotni je i zacálovat. Tohle nemohlo stát pár ojro:-)))
(e: klucí obcházeli kolem tohoto přesýpacího vodního pojížděče na kolejích jak hladoví psi,
V Kerschbaumu si bohužel dosrknu pohár hořkosti tohoto vejletu do dna – i tady je zavříno. Posádka bude až od jedný, no, taky mě mohlo napadnout že v katolický zemi jakou je Rakousko, se v neděli dopoledne halt chodí dobrovolně/povinně do kostela. Stejně jako vloni ve Skotsku ve skanzenu na Isle of Skye, zatracený bigotňáci! Takže alespoň oblezu odstavený nákladní vagon a projdu se po renovované trati, abych si udělal představu, jak se jezdilo po „pferde-ajznbónu“ před skoro jak dvěma sty léty. Parťáci, sorry, táhl jsem Vás sem zbytečně:-(((. (e: nevadí, svezení a příroda tu byly parádní)
Tak
co teď? Husky nás zve „na kafe“ na svoje latifundie, které má nedaleko
Vyššáku. Ok, berem. Takže šup zpět přes hranice, opět
Z Dvořiště na Vyššák mají položíno novej kobereček, takže opatrnějc, slunce z něj vytahuje přebytečnou mastnotu jako z rozleželý krkovičky. Alespoň je čas čumět kolem, zaplněné vodácké tábořiště u Vltavy (dneska hezkej „průmysl“), občas nějaká ta slečna postávající či posedající u krajnice. Zamávají, copak asi chtějí? (e: co by chtěly, ti to prozradím: myslí si, že na mašinách jedou chrabří jinoši a co kdyby náhodou ti chlapci zastavili a s holkama hodili řeč, či je svezli. Pod helmu není vidět, tak jim mávám taky, jen ať mají radost :-))) S povděkem taky konstatuju, že i Lipence se dostává oprav, občas do kraje zasvítí nové štěrkové lože. Ještě jsem se s ní neprojel, ale to čeká na dobu, kdy už motorky u mne skončí v propadlišti dávnověků. Ten čas samo přijde, ne že ne.
Na prahu Tondova sídla nás uvítá jeho žena a jeho malej, útočiště nalezneme v příjemně chladivé síni. Odtud se bude blbě vyrážet zpět do poledního vedra. A taky jo, kecáme, popíjíme, dostaneme něco jehněčího z domácího chovu, najednou je po druhý a bohužel, domů slušná řádka kilásků, ty nám nikdo neodpáře. Chca nechca, musíme ven a do sedel. Díky, Tondo, za příjemné zastavení...
Z Dvořiště
vyrazíme pěkně podél hranic a záhy se ponoříme do hlubokých a
opuštěných lesů. Dřívější osídlení vzalo díky válce, odsunu a
pohraničnímu pásmu konec, a dnes se sem život skoro nevrací. Rozbité
silničky kontrastují s novotou svítícími mosty, důsledkem to povodní
zpřed pár let.Když jsem tudy projížděl s německými kamarády v říjnu
2003, drandili jsem ještě po provizoriích a armádních mostech. Jinak
ale tady jsou endura skoro nutností. Zastavení dáme
Přitom
vyzpovídáme kolemjdoucího, ten říká zase trochu něco jinýho. Pravda
nakonec byla někde uprostřed, pomohlo to, že prej je to „za tratí“. No
a ta je tady
Muzeum
na soukromém pozemku – co k němu říct? Pro našince zajímavé, muselo dát
spousta práce a shánění, ale ten pan majitel. Trochu (nebo možná víc)
paranoidní, furt se staral abychom nefotili a jestli nemáme diktafony,
podrážděně reagoval na Eviny poznámky o zabí
No nic, blíží se šestá a je nutno mazat domů. Takže dáme zrychlený přesun přes jihočeskou placku do Jindřichova Hradce a odtud do Kamenice nad Lipou, kde najedu „svoji“ trasu podél obrataňky. Musím se přeci Evě pochlubit, jaký to tady máme pěkný:-))))))) Tady bych mohl jezdit pořád, a pak už známá lajna přes Pacov, Louňovice, Vlašim do Benešova. Je po osmý, takže přivaděč, dálnice, a chodovská odbočka nás rozdělí. V devět jsem doma, skoro třináct stovek kiláků za čtyři dny. Hezký to bylo, no a dá-li kismet, za dva tejdny touhle dobou budu s Káčkem na břehu Atlantiku. Tak zase někdy, baj....
e: Moc pěkný to bylo, díky lidem ze srazu za přespání, Tondovi za odpočinutí a jako obvykle Jibe, za vedení.
Náhledy fotografií ze složky Křížem krážem republikou