Motokochání

První srpnový víkend. Jana brouzdá na kole kdesi na severovýchodě republiky, parťačka sviští se svou dcérenkou a dalšími motocestovateli krajem zlodějů motorek (čti: Slovensko). Synátoři taky v čudu, doma jen čtyři, byť pohostinné, zdi. Navíc, venku zuří třeskutý léto. Takže, rezultát, vyjedu si hezky o samotě. Mimochodem, v tomhle jsem docela těžká schíza. Samo mám na mototoulkách partnery rád, homo polis se nezapře. Zároveň ale miluju jízdu krajem zcela osamocen. Zastavím, kde zrovínka se mi líbí, počumím do kraje, zacvakám závěrkou, posedím a popřemejšlím, a dál jedu tempem loudavým (čím starší jsem, tím i loudavější, „kvaltování všeliké jen pro hovada dobré jest“). Navíc, jako bonus můžu navštívit a prolézt místa, která by nejspíše běžné partnery nebavila. Pět bunkrů za den, například, nesnese ani paní doktorka:-)).

Domluveno jest s mladším synkem, že se navrátí ze skejťáckých závodů kolem poledne, takže domácí psík nebude dlouho osamocen. On totiž je tvor smečkový, a nějakou tu byť pidismečku kolem sebe halt mít musí:-)).

Ještě při snídani jsem jasno neměl, kam že to vyrazím. Protože ale mým zvykem jest, brát si s sebou do útulku sténajících (při pravidelném ranním úkonu) něco na čtení, tak se se mnou odebéře i atlásek, chvilka listování a podumání a je jasno: jedu na jih! Nějaká ta rozhlednička, pak jsou tady místa, kde Evča už byla (a já neee, wostuda...). Program na celej den.

Třpytivé a svěží ráno mi usnadní prodrání panelovou hnusobou Jižáku (mimochodem, docela mám rád jízdu Prahou brzo ráno, normálně přehuštěné ulice jsou sympaticky prázdné a generují tak jistý syrový půvab) směrem k staré benešovské. Pro nepražouny, to není nějaká jedubabizna s ovadlými přednostmi, ale bývalá páteřní výpadovka na rekreační jih.

Prvním postupným cílem je Jílové. Známá zlatorudná oblast, kdysi na zimní vycházce jsme s Janou objevili v údolí Kocour čerstvě otevřenou (tehdy ovšem zavřenou) středověkou štolu. Navíc, při pátrání netem jsem objevil, že na jednom z kopců nad Jílovým je nová rozhlednička. Hle, první dva „points of interest“.

Výhoda jízdy o samotě – můžu si kličkovat jak chci. Obvykle z Radlíku jezdívám přímo do Jílového. Podle mapy ale existuje ještě jedna silnička, vedlejší. Odbočím podle nejlepšího vědomí a svědomí, nicméně bylo to dřív než třeba:-(. Takže kolečko chatama sledován nevěřícíma očima rekreantů obého pohlaví, vzdělávajících své haciendy (boha, takhle tedy bych skončit nechtěl:-(((() a jsem opět na hlavní. To ale už je na dosah ta správná odbočka. Zadními trakty poloopuštěných traktů skladů a fabrik se dostávám na kraj Studeného, kde se napíchnu na místní komunikace, vedoucí k nevysokému kopečku, kde má stát rozhledna. Nakonec najdu i rukou psanou odbočku na kusu prkýnka na sloupu, cesta vede opět kamsi mezi chatky. Asfalt kdesi za zádama, regulérní kostrbatá polňačka se vine kolem návrší Pepř (jo, tak se to tady jmenuje...), až dorazí kolem jakéhosi uzavřeného a ploty opředeného telekomunikačního centra (to jsem prvotně považoval za onu rozhlednu) až na samý konec. Tady opravdu stojí zbrusu nová rozhledna, samozřejmě, standardní prutovka s věncem antén mobilních operátorů nad vyhlídkovou plošinou. Bohužel, je zavříno a zamčíno. Naštěstí, rozhlednáři jsou klucí šikovný. Jeden (nebo více) prostě rozpletl kus pletiva vedle vrátek, takže se stačí jen trochu sehnout a jsem uvnitř. Pak trocha stoupání po oblíbených roštových schodech a jsem nahoře. Vychutnávám si dopolední samotu, už trochu přitepluje, ale zatím se to dá snýst. Z přeci jen menší rozhledničky je překvapivě rozsáhlý rozhled kolem Jílového. Docela fajn, a přitom zadarmiko:-)). http://rozhledny.webzdarma.cz/pepr.htm

Vrátím se zpět na silnici, popojedu jen kousek a šup dolů do kocourské rokle. Docela je to tady romantické, silnička tak na jedno hubený auto kličkuje mezi chaloupkami, přitisknutými ke strmým svahům. Asi v půlce se vyloupne po pravé straně plácek tak na jednu vzrostlou káru a dřevěnou chatičku s kasou štoly. Plácek samo má značku zákazu zastavení, jak jinak...

Takže se snažím o kousek níž natěsnat báwo někam, aby nepřekáželo. Ale, moc to nejde, snažím se jak ňouma, až mně vysvobodí paní pokladní řkouc, bych si klidně mašinu postavil ke stojanům na kola. Prej se tady krade, tak alespoň prý na ni z kasy uvidí, zákaz nezákaz. Ten platí pro auta, mašiny zde můžou bejt. Fajn, tenhle přístup beru!

Za čtvrthodinku se půjde dolů, takže je spousta času na navlíknutí pracovních mantlů. Pak ale nastane problém s blembákem, mají totiž jen malý, menší až nejmenší. Prohrabeme s pokladní celou bednu, až někde na dně objevíme jednu, která jakž takž pasuje na moji hydrocefalní kedlubnu.

Přesně v deset se ponoříme do útrob středověké štoly http://www.montanya.org/DOLY/JILOVE/JOSEF/index.htm, http://muzeumjilove.cz/muzeum/index.php?clanek=5.

Řeknu Vám, teda docela zážitek. Pánové ve dvanáctém až třináctém století, co zde zarábali na chléb svůj vezdejší, ti teda neměli lehkej život. Dobývací metody primitivní a značně neefektivní, žíla tenká a našikmo, takže štola ji sledující je taky povětšině šikmá a občas pěkně úzká. Průvodce, bejvalý zdejší horník, vykládá působivě a zajímavě. Na konec prohlídky je tu možnost proplazit se až na samou čelbu. Může tam vždy pouze jeden, z celé skupiny to zkusíme tři, já jako poslední. Ač tlust, podařilo se mi hned napoprvý se prosoukat až k pár set let staré čelbě. Jsem tu sám, ostatní jsou kdesi za zatáčkou, ani je není slyšet, docela zvláštní pocit. Ještě kdyby zhaslo světlo, bylo by dojem ouplný – nedovedu si představit, jak tehdejší horníci bušili do skály dnes a denně za blikotu skrovného olejového kahánku. Takhle se zase vyplazím ven za ostatníma. Svatojosefská štola mě dostala, zážitek mocný....

Další dnešní putování mě vede dál na jih. Zvolím klasiku – Kamenný Přívoz, Neveklov, Křečovice až před Sedlčany. Nad Kameňákem můj měchýř zapříčiní trochu žertovnou příhodičku. V jedné zatáčce stavím u rybníčka, bych poslechl volání přírody. Koutkem oka si povšimnu nedaleko stojícího auta, ale nevěnuju mu pozornost, hledíc si úsilovně svého. Sotva je finito, z nedalekého houští se vyřítí mladý muž s klukem, oba dva v rybářském, a sypou si to ke mně. Když na ně upřu nechápavý pohled, trochu zabrzdí. Nakonec se vše vysvětlí. U Kameňáku se krade, tady obzvláště, je ráno a rybáři slyšeli podezřelé zvuky od své káry... tak vyrazili. No hlavně, že jsem nedostal na budku a nehodili mně do vody, nebo mi nepřerušili výtok... nevím, co horší bylo by:-)).

Kousek před jediným větším městem oblasti uhnu vpravo, projedu malou vsí Kňovice/Kňovičky, za ní objevím jednu z mnoha zdejších minisilniček. Ta obtáčí rybník, za ním je křižovatka, kde jaksi mapa neporadí a musím se porozhlídnout. Takže slezu a dám malou zastávečku ve stínu lipové aleje. Kolem dokola boží klid, sednu na mez a užívám si ho. Opodál na mně zírají koníčci na jakémsi ranči, jinak nikdo. Akurát z chalup to voní, sakryš, dal bych se pozvat. Inu, skoro dva tejdny bez polovičky, to se začne po domácí stravě stejskat i mně, kterej sežere (skoro) fšecinko. Ale co, nic není zadarmo, takže ani dnešní vejlet. Mám s sebou konzervy, tak co. Nakonec si intuitivně vyberu jednu silničku, vedoucí přímo na jih, a doufám, že na jejím konci jsou Příčovy, další postupný cíl.

Sama o sobě ves normál, ale na jejím okraji stojí zřícenina větrného mlýna. To samo o sobě taky není nic superspeciál, obzvláště na Moravě je podobných zbytků povícero. Co však nikde nenajdete, je velikost. Mlejn je holandského typu, tedy s otočnou střechou, obsahující uložení rotoru. Střecha samozřejmě je fuč, obvodové zdi ale dávají tušit rozměry. A ty nejsou zrovínka malé. Řekl bych, že ani v mateřském Nizozemí nemají mlejn větší

http://www.travelguide.cz/cz/turistika/vetrne-mlyny/vetrny-mlyn-pricovy

http://uj.euweb.cz/index.php?page=/archiv/pricovy.php

http://www.pametihodnosti.cz/pamatka/527/pricovy_mlyn.html.

A jak je možno se dočíst na webu, opravdu je největší v Evropě. Tak alespoň něco:-).

U mlejnu zarazím sám, takže si atmosféru místa mohu vychutnat bez rušivých elementů. Pak sem dorazí mladá dvojice, ale naštěstí se chovají tiše a neruší... nebo neruším já je? Každopádně, prošmejdit ruiny je fajn, trochu potrápit závity a představit si, jak asi vypadala vnitřní dřevěná trámová konstrukce, taky.Musela to na svoji dobu být impozantní stavba, když si člověk uvědomí, že na věnci zdi se musela pohybovat střecha i s konstrukcí uložení. Samo, navíc tenkráte bylo vše dřevěné. Jenom je škoda, že u laviček je spousta rozflákaného skla z flašek, příčovská omladina se asi snažila za horkých letních nocí. Tohle mi palice nebere, prohnal bych ty debily přes takovýhle minový pole pěkně naboso, párkrát tam a zpět.

No nic... tak dál.

Další červený puntík (nee, nebojte se, žádný „periodový“ kalendářík vilného starce, ale atlásek s vyznačenými body zájmu:-)) mně zavelí zamířit dál na jih. Projedu kolem skanzenu ve Vysokém Chlumci, minu zámek na kopci, a hned dole uhnu na Pořešice a Bláhovu Lhotu. Zde se má vynacházet jakýsi bývalý gotický vodní mlejn. Z Pořešic už vede správná „slepá“ silnice, víceméně hrubě vyasfaltěná polňačka. A v Bláhově Lhotě končí svět, mají tady nebe podepřený klackem a vůbec, správnej vystrkov. Přesně obec na důchod, jen jsem si nevšiml, zdali je tu putyka, tu bych do penze požadoval. Ale ouha, ať vejrám jak vejrám, mlejn nikde. Pak mi docvakne, mlejn musí mít přeci vodu, nichtwar? A potok tady na kopci? Asi ne. Takže na konci vsi stavím a nezbyde než tasit záchrannou turistickou „padesátku“. Hned je jasnějc. Dole v údolí teče říčka Svrchnice, a je tam taky pár stavení. Tudíž předpokládám že hledanej mlejn bude nejspíš tam. Podle mapy přímo tam klesá polňačka, šup tedy na ní a jedém. He, inu, moc daleko nejedu. Kdosi, zřejmě majitel přilehlé pastviny, ji nekompromisně přehradil fortelnou ohradou a je finito. Tohle nepřeskočím ani nepodjedu, ba ani neobjedu. Z bžundou se pokorně vracím, abych se do údolí spustil až v Pořešicích.

Osada je přesně tam, kde ji lokalizuje mapa, ale ať ji projedu několikrát, mlejn nevidět. Zeptal bych se, ale kolem asi třech usedlostí se nikdo nemotá, žádné auto tady nestojí, prostě, chcípl pes. I to je úděl cestovatele, občas cíl prostě nenajít.

O pár kilásků dál je již jednou (vloni na jaře) navštívená rozhledna Kuníček, u osady stejného jména. Tenkrát bylo zavříno, tak doufám v dnešní šťastnější hvězdu. Poprvé jsme se k rozhledně dostali porůznu, já to vzal rovnou přes louku, kolegové se porůznu promotali zadními trakty kuníčských statků. Zkouším najít ještě jinou cestu k rozhledně, neb ta k ní příslušná je opatřena nejen zákazem vjezdu, ale i bytelnou ocelovou závorou. Přes vesničky Krchov, Zahrádky a Radešín se dostanu na silničky, které nezná ani turistická mapa. Prostě, podle papíru nejsou, v reálu existují, dokonce částečně s ouplně novým asfaltíkem. Jsou tak na jedno auto, typická komunikace skotských Highlands nebo třeba irského jihozápadu. Motá se svahy, kličkuje loukami a protíná cípy lesíků, velmi chutných několik kilometrů. Usedlíci na odloučených samotách jen koukají, kdo jim to tady krouží. Neprudím, jen si tak poprdkávám nedělním odpolednem a je mi fajn. Nakonec se ocitnu opět v Kuní, no a protože si po pár hodinách v sedle chci protáhnout kostru, odstavím mašinu na kraji bývalého hřbitova, vše nezbytné nastrkám do volných kufrů, a těch pár set metrů k rozhledně se hezky projdu. Občas je dobrý nehnat se mermomocí všude na mašině.

Sláva, dneska je otevříno, koneckonců, už z dálky bylo vidět pár postaviček na ochozu. Dole u kasy si vydychnu, vsrknu jednu kofolu a hurá nahoru.

Rozhledna Kuníček

http://www.petrovice-obec.cz/htm/rozhled.htm

http://www.rozhlednyunas.cz/rozhledny/kunicek-u-petrovic/

http://www.kunicek.cz/

je docela macek, žádná přízemní věžička. Docela slušně propotím motokaťata a dám jednu přestávečku, než se vyhrabu až nahoru. Ocelová konstrukce ve svižném větříku hvízdá a lehce se pohupuje, navíc jistotu drásající roštová podlaha a schody, Evík by měl asi bobky:-)). Mě tohle neva, strávím nahoře hezkou půlhodinku, a věru si ji vychutnám. Díky větru je hezky vymetýno, vidět je široko daleko, dost ostře, jižní Sedlčansko jako na dlani. Nejdřív zacvakám závěrkou, pak už jen tak postávám, zkusím poznat, co je vidět, a relaxuju.

Při cestě k motorce mi zapípá mobilní otrava. SMS, od synka. Omlouvá se, že při cestě ze závodů jim kdesi za Libercem totálně chcíplo auto, takže domů se hned tak nedostane. Hmmm, domácí hlídač už je doma hezky dlouho bez vyvenčení. Nezbejvá tedy, než v brzkém odpoledni opustit oumysl vrátit se až se soumrakem, nýbrž prásknout do hemelek a ject domů. Co se dá dělat, alespoň si naordinuju příjemnou a vyzkoušenou návratovou trasu přes Kamýk, Drevníky a Prostřední Lhotu. Zdejší špýchar mne tedy uvidí někdy jindy, stejně jako rozhledna čnící z lesů nad Mokrskem. Tyhle dva cíle jsem měl v zámyslu navštívit dnes, no, nevadí, stejně jsem se dnes vynikajícně projel a viděl dost zajímavého. Alespoň zbyde cosi na příště....

JiB