Motokochání

Tři týdny po naší minidovolené v Beskydech se JiB ozval, že by jako zase někam vyrazil. Mám určit cíle. Tedy mimo východu kamkoli. Navrhla jsem několik míst a zvolen byl sever – podzemní vojenská letecká továrna a po cestě nějaké zajímavosti. Parťák měl v práci fofr a do poslední chvíle nebylo jisto, zda se utrhne. Až na poslední chvíli v sobotu před polednem je jasné, že může vyrazit, tedy žhavím telefon a zajišťuji na neděli prohlídku továrny Jánská u České Kamenice. Musí být na prohlídku nejméně 8 osob, tedy se přidáme k již objednané skupině, ať nás nakonec bude jakýkoli počet. Píši vzkaz na net a posílám známým spolujezdičům SMS s infem o zítřejší konané vyjížďce. (Safra, kdyby se tak dalo plánovat více dopředu, takto narychlo má jen málo lidí čas.) Jenže parťákova práce to holt někdy nedovoluje.

J: svatá pravda, člověk si někdy neporučí, a občas je nutný sklopit ušiska a makat:-(.

Pomalu přicházejí odpovědi od několika lidí, že jsou právě na dovolené, že je nejisté počasí a pod. No uvidíme, jestli se někdo vůbec přidá, koneckonců ve dvou už jsme toho taky dost pojezdili.

Na sraz v neděli do Slaného přijíždíme s dcerou-baťůžkem přesně a již zde čeká JiB, Hanka na svém čopříku a její kamarád Pavel, pozor – na skůtru. Tak ten jsme sebou ještě neměli. Skupinka jsme tedy byla dosti rozdílná, my na svých strojích jak na obtloustlých velbloudech s endurobotkami, Pavel v džínách jen tak v sandálkách a naleštěný čopřík plný kůže. No prima, nikdo nic nenamítá, chceme si pojezdit a když si lidé vyhovují, rozličné stroje jen zpestří jízdu.

Pár slov a jedeme. Byla jsem zvolená jako vodič. No proč ne, jen občas nestíhám správnou odbočku, zvláště když mám spolujezdce je rychlá manipulace při odbočování na poslední chvíli složitější, tedy hrozí bloudění. Budou mít tedy co chtějí.

J: Mno, dva důvody – primo: pořád jezdím vepředu a občas si opravdu rád odpočinu někde uprostřed pelotonu nebo na chvostíku. Secundo: i parťák (přeci jen sbírající motozkušenosti) se musí naučit on-line navigovat, pracovat s mapou a taky vodit za sebou grupu mototůristů. A jak se to naučí jinak než praxí? Skok do vody a plavat....

První cíl měl být skanzen v Třebízi, ale jak se stává, odbočku jsme minula a tak tedy rozhodnuto, že jedeme na Frotzelovu rozhlednu na Stříbrníku u Loun. Napojíme se na silnici č. 28 a kousek za Dobroměřicemi trefím napoprvé odbočku k rozhledně. Uzounkou asfaltkou se dostáváme až nahoru. Za chvíli otvírají, chvilku čekáme, tedy pár kousanců do svačiny J: nic jinýho jsem ani nečekal, pod Eviným vlivem jsem se už naučil si mazat chleby a balit pěkně s sebou, dneska mám sendvič taky:-)))) a již nás ještě před otevíračkou zvou domácí na prohlídku. A jsme jako v jiném světě - rozhledna byla postavena r.1910 a jako bychom se na začátek století vrátili. Budova je natřena červeno zeleně, s malou věžičkou nad restauračním areálkem. Do věžičky vystupujeme po dřevěném schodišti. V 1. patře je místnůstka s pořádnými měkkými ušáky, kde by nebylo marné (jak mnozí z nás poznamenávají) někdy „zapařit“. Moc příjemné prostředí.

Na zakrytém ochozu s vyřezávanými trámy se dva lidé neprotáhnout, tedy okolo postupujeme po směru hodinových ručiček. Když se nabažíme pohledu do kraje - na severu vidíme kopce Českého středohoří s Milešovkou, vedle Mosteckou pánev a na druhé straně Dolnohradskou tabuli – slejzáme dolů a chceme se občerstvit. Nabízena je dokonce i teplá tmavá dršťkovka, tedy si JiB dává do nosu, my ostatní jen kafe a pochvalujeme si místnost restaurace, která snad v nezměněné podobě z nějakých 50tých let zůstala do dnes a pro pobavení doplněna dobovými předměty z doby převratu v r. 1989. Není se co divit, rozhledna byla KČT r.1948 zabavena a navrácena až v r.1998.

Pokračujeme s pouze jedním špatným odbočením na zachovalou zříceninu hradu Hazmburk, dříve zvaný Klapý. Přes pár vesniček mezi kukuřičnými poli a zralými lány (letos je to všechno vlivem tepla posunuto tak o měsíc vpřed) se dostáváme do Sedlece, kde mám v mapě značenou cestu na hrad, ale ouha. Obloha tmavne. Místní nás posílá do vesnice Klapý, odkud prý to jde k hradu na mašině. Tedy se vracíme a nacházíme parkoviště daleko pod hradem s pěší cestou a zákazem vjezdu. Dále hledáme, poptáváme a radíme s místními i cyklisty a za Klapým na silnici směrem na Libochovice nacházíme cestu mezi poli bez zákazu vjezdu, která snad pod hrad vede. A taky jo. Ale jsou tam trochu vyjeté koleje, později i travka a tak my nezkušení máme co dělat udržet se na kolech. Cožpak JiB, ten se přenesl přes nerovnosti důstojně, skůtrový Pavel má podobné terény v malíčku ze své krosky, ale já s baťůžkem a Hanka na svých vyleštěných trubkách jsme trochu měly problém. Jak jsem si později přečetla, projížděli jsme sadem, kde dříve bývalo podhradí zničené husity. Krátká zastávka v blízkosti hradu, kde začínala kamenitá cesta – pojedeme ještě výš? Ano, nejsme přeci žádná mejdlíčka. Nevím jak ostatní, ale moje zadní kolo zatížené našimi klenutými postavami slovanského typu J: nepřehánět, klenutý slovanský typy vypadají daleko jinak, koneckonců, pravidelně navštěvuju s manželkou koedukovanou saunu a tam jsou občas vidět věci:-))) se občas zasmýkalo po kamenech. Malý offroudek končíme těsně pod hradem, kde by se mi při pokračování nejspíš zvedalo přední kolo. Parkujeme a valíme ten kousek k hradu pěšky.

Hazmburk – prý nikdy nedobytý hrad, zbyly z něj dvě věže - Černá (válcovitá) a Bílá (hranolová) a trochu obvodových stěn. Po dobu své existence změnil jméno, majitele, velikost, význam, jenom ta nedobytnost zůstala, tedy pokud nepočítáme zub času. Od 1586 je již označován jako pustý, od počátku 17.st leží v rozvalinách. U vstupu nápis : „Když tohle stavěli, mysleli na věčnost, ale věčnost netrvá věčně.“ Že by malé ospravedlnění za vybírané vstupné J: proti vstupnýmu nemám nic, přeci jen i základní údržba zříceniny něco stojí, je třeba spárovat uvolněné kvádry, natírat zábradlí a další a další, nebo jen malé ukápnutí myšlenky nejakého filozofa? Se vstupným je možné zakoupit párek v rohlíku, či něco podobného, někteří z nás tak činí a poté hledáme vstup do Černé věže - marně. Jak jsem se dočetla, přístup do ní byl pouze pavlačí ve výši 1. patra. Mezi věžemi jsou zbytky hradebních zdí a zachovalá cisterna na vodu. Vstup do sklepení je zabezpečen mříží. Bílá věž (dříve taktéž z obranných důvodů přístupná pouze z 1.patra pavlačí a můstky) je přístupná a dokonce ve vnitř má dřevěné schodiště, které je chráněno důmyslným posuvným poklopem. Tam jsme se vydrápali a rozhlíželi do kraje Českého středohoří. Pěkné, pěkné, ale blíží se tmavý mrak a začíná se stmívat, jako když zatáhnete na oknech žaluzie. Následoval rychlý úprk k motorkám, ale nestíháme, již prší, tak posečkáváme u mašin pod stromy, až to nejhorší přejde. Po chvíli voda ustupuje a prší jen ze stromů, nasedáme a klouzáme opatrně po kamenech dolů a po travnaté cestě zpět na asfalt.

Nakouknutí na Hazmburk z pohledu tajemna: Hrad patřil od r.1335(nebo snad 1355) Zajícům z Hasenburka. Jeden z příslušníků rodu, současník proslulého mecenáše alchymistů Rudolfa II., Jan Zajíc z Hasenburka byl ctitelem alchymie. Na hradě zbudoval laboratoř pro vlašské alchymisty ve svých službách a hrad se stal jedním z center Velkého Díla. Později se laborovalo i na nedalekém hradě Budyni, kde je dnes k vidění expozice alchymie.

Míříme přes pár vesniček na silnici č.15, přejedem u Litoměřic Labe a dále po „261“ na Ústí nad Labem. Jedu první a mám za úkol po cestě stavit u hospody. Nepovedlo se na první ani na druhý ani na třetí pokus. Všude zavřeno, nebo nevaří. Safra co se to děje, to nikde nechtějí od turistů peníze za oběd??? Hlad už je otravný, tak stavíme na náměstí nevímkde J: mám dojem že to byly Žernoseky, Velké  a jíme z vlastních zásob. Někdo je měl, někdo ne, tak jsme to trochu rozdělili a pádíme dál. Znovu začíná pršet, tedy spíš mrholit. Čas ubíhá jak zběsilý, potřebujeme rychle dojet na smluvenou hodinu k podzemní továrně u České Kamenice, prší, pojedeme pomaleji než za sucha, tedy žádné zdržování a jedem. Po pravé straně Labe se jede hezky, málo aut. Provlékneme se pod hradem Střekov, v Ústí zase špatně odbočím, a tak nás odbočka odtáhne přes most na levou stranu Labe. Tady už docela dosti prší, silnice je vyšší třídy a tedy více aut. Hanka statečně snáší déšť, který jí ničí kožené brašny, ale jede a to dosti v tempu. Před Děčínem už leje a nelze jinak, než navléci se do nepromoků. Volám průvodci po podzemní továrně, že se o pár minut zdržíme, ale jsem striktně odmítnuta, že prý se na nějaké motorkáře nečeká. :(((((( Hmmmm. To tedy nepotěší, prohlídka měla být zlatý hřeb výletu, ale což, nohu za krk si nedáme a tak se tam tedy podíváme jindy. Vyndaváme nepromoky a hle – JiBovi se někam zatoulalo víko kufru. Prostě opustilo své místo a nebylo tam. Vylétlo si na výlet. Jen hluboká prázdnota hliníkového kufru. Napadlo mne, že takto by se dalo převážet akvarium, ale raději mlčím, neb potrefený majitel kolem sebe metá blesky. Rychlé rozhodnutí – vracíme se po stejné cestě zpět a hledáme víko. On takový kousek hliníkového plechu by se mohl hodit i spoluobčanům J: tady jim říkají Hnědočeši:-) do šrotu že, tedy pokud nebude někde rozjeté na placku. Pravda, pak by se mohlo hodit třeba jako pánvička na palačinky v přírodě, ale to mne jen tak napadá a jasně že mlčím a raději dál svoje myšlenky nerozvíjím

 J: myslím, že jsi se zachovala velmi, ale opravdu velmi rozumně:-)))). Já s dcerou jsme si určily strany, kam která bude koukat. Po cca 5 km HURÁ – na krajnici v protisměru něco jako kus hliníku odpočívá. JiB se pěšky rozvážným krokem pro něj vrací, očekává v jakém bude stavu – a ejhle – je jako nové. Putuje zpět na své místo, nálada se pozvedne o mnoho stupínků výš a vlastně nejdůležitější cíl dnešního výletu dosažen. Co je jedna prošvihlá návštěva podzemní továrny s neochotným průvodcem, proti prima pocitu, že je kufr celý a není třeba nic shánět J: mezi náma – docela záhada. Silnice rovná jako mlat, nikde žádnej hrbol, ďoura či tak něco, a najednou si víko usmyslí a odlítne. Navíc, bylo levý, a našlo se až za pravou krajnicí. Kromě malého šrámu nepoškozeno. Kdo za to může, nevím. Marťani? Evo, ty jseš záhadolog... . Dokonce i přestalo pršet.

Dalším důležitým bodem se stává najedení. Prve jsme jen něco zhtli, teď máme čas, nikam nespěcháme, proč nezastavit. A tentokrát se povedlo po pár km hned napodruhé. Sice né hned u silnice, trošku jsme si zajeli k hospodě u golfového klubu v Prosetíně J: mám dojem že to byly Povrly, schválně se tam někdy stavím, až pofrčím kolem, ale vaří, sedíme venku pod slunečníkem a je pohodička. Nálada výborná, kecáme, ani nevadí, že znovu krápe, slunečník slouží jako střecha, čekáme dost dlouho na jídlo, ale nevadí. Nakonec najedeno a pomalu se vracíme stejnou cestou kolem Labe, přes Litoměřice, Terezín k domovu. Nejdříve se odděluje JiB a míří ku Praze a po chvíli ve Slaném i Hanka s Pavlem a ten kousek domů jsme dorazily s dcerou za chvíli. Udělaly jsme si jednu menší zastávečku (samo u příležitosti špatného odbočení) u pole s kukuřicí, která večer vařená chutnala perfektně.

Bylo to pěkné, přestože nás stíhal déšť a nevstřícný průvodce letecké podzemní továrny a též létající víko od kufru.

Díky všem za účast a prima společnost. J: jo jo jo, a díky navigátorovi, group leaderovi, a nejvíce oběma hledačům hliníku. Až bude příležitost, máte u mě panáčka single maltky, každá!

Eva