After All These Years:
Interview s Danielem Johnsem
Naposledy jsem mluvil s Danielem Johnsem oficiálně čtrnáctého ledna roku 2003. Byl v New Yorku se svoji snoubenkou Natalií Imbruglia a užíval si čtyři dny odpočinku předtím, než stráví poslední měsíc ve fyzioterapeutickém “výcvikovém táboře” v Los Angeles. Pak se měl vrátit zpět do Austrálie na turné “Across the Night”, které představovalo vyprodaný návrat kapely k živému vystupování. Po té vší bolesti, kterou v roce 2002 zažil byl, Johns v radostné náladě, mluvil o lásce, terapii, snech a minulosti i budoucnosti kapely.
Konečně jste oznámil své zasnoubení. Teď musíte prožívat dobré období po tom všem, čím jste si v roce 2002 prošel.
Je to bezvadné, opravdu dobré. Utvrzuje to závazek a myslím si, že je to dost důležité, pokud toužíte po stabilitě a po tom touží v podstatě každý. Nepomyslel jsem na to, jaké to je mít děti a stát se dospělým, ale ke svatbě dojde na konci roku. Bude se konat v Austrálii – možná u mě na dvorku. Abychom vystrašili papparazzi, mohli bychom do udělat ve Fort Scratchley (v Newcastlu) a nastavit jejich směrem děla.
Stabilita je věc, kterou potřebujete, pokud uvážíme, že váš život je dost vykořeněný?
Je to podivný, zvláštní způsob života, ale zároveň i dost vzrušující. Jako všechno ostatní v životě to má svoje výhody i nevýhody. Ale pokud jste v rockové kapele, pak to znamená, že je s tím spojeno víc extrémů. Je to fakt dobrý, nebo fakt blbý. Neustále.
Jak dokážete skloubit očekávání vašich posluchačů s vašemi vlastními potřebami?
Spousta lidí, která chce slyšet “Freak” a “Anthem for the Year 2000” - no, prostě to nejsou písničky, které hraju s největším uspokojením. Ale myslím, že je to teď vzrušující jinak, když hraju písničky, které opravdu chci hrát, je to pro mě vzrušující, je to, jako bych si je hrál pro sebe. Když hrajeme písničky jako “Freak”, tak ty nepatří k mým nejoblíbenějším, ale to nadšení a energie davu je vzrušující Dokud existuje v místnosti dobrá výměna energie, jsem pro. Ale každý, kdo čeká, že uslyší “Tomorrow”, odejde zklamaný. Mohli bychom to použít jako pásku s intrem (směje se).
Diorama bylo vaším nejrychleji prodávaným albem v Austrálii. Překvapilo vás to, pokud uvážíme, že jste nejeli turné a po většinu roku 2002 jste byli vyřazeni z provozu.
Dostávám o tom aktuální informace, ale opravdu tomu nemůžu uvěřit. Je to bláznivý, opravdu tomu nerozumím, abych vám řekl pravdu. Od doby, kdy nám bylo 14, nám vždycky říkali, jak moc je propagace důležitá a cenná a my na to: “kecy”. Teď jsme se jen ukázali na Rove Live a prodali všechny ty zatracený desky! Myslím, že lidi kolem Vánoc utrácejí s větší lehkostí a jsou ochotní podstoupit větší riziko. Taky jsem si koupil pár tisíc kopií (směje se).
Budete na Diorama zpětně pohlížet se smíšenými pocity: byla to ta nejlepší doba, byla to nejhorší doba...
Myslím, že než na něco jiného se za ní budu ohlížet jako na dobu extrémně konfliktních pocitů. Byl to ten emocionálně nejbouřlivější zážitek mého života – nejlepší okamžik mého života a zároveň i ten nejhorší v průběhu natáčení desky. Nejlepší bylo, že jsem měl sebedůvěru udělat takovou desku, jakou jsem udělat chtěl a měl jsem na to prostředky. Teď se ohlédnu zpět a jsem na ni opravdu hrdý. U každé jiné desky, když se na ni teď kouknu, si říkám: “Sakra, už se mi to nelíbí.” A samozřejmě i to, že jsem se zasnoubil – všechny nejúžasnější věci, které jsem si dokázal představit se staly během nahrávání tohoto alba. A taky ty nejhorší – moje hospitalizace, měl jsem bolesti každý den po dobu osmi měsíců, skutečnost, že naše americká nahrávací společnost desku nejdřív nechtěla vydat, pak ji vydala, ale nepodpořila ji, protože ji odmítla hrát ráda. Bylo to sakra divný.
Je ta deska v Americe fakticky mrtvá?
Říkají mi, že není, ale jsem si docela jistý, že je. Uděláme pár vystoupení, jedno v New Yorku, tři koncerty v Londýně, týden v Německu a pár štací po Jižní Americe a pokusíme se získat filmový soundtrack v Americe. Pokud z toho něco vzejde, pojedeme víc koncertů. Ale pokud z toho nic nevzejde, nemá cenu se zbytečně namáhat. Necháme ji u ledu.
Všechno je to naopak. Je to jediná deska, kterou jsem za celou kariéru udělal, na kterou jsem opravdu pyšný a je to jediná, která byla v Americe neúspěšná. Myslím, že je to dobrý ukazatel toho, kde se zrovna nachází moje myšlení a kde se nachází myšlení amerického publika.
Když změníme téma, je tahle fyzioterapie věcí, která trvale zlepší vaše zdraví?
Myslím, že ano. Nikdo vám nedokáže s jistotou odpovědět, že se to (reaktivní artritida) nevrátí za pět let, ale ta doktorka z LA si je jistá, že to dokáže všechno spravit. I kdyby se mi to za pět let vrátilo v míře, v jaké to mám teď, nebudu se s tím trápit, protože to dokážu zvládnout. Není to tak hrozné. Ale před šesti měsíci, kdyby mi někdo řekl, že takhle to bude pět let, bych se zabil.
Byl jste schopen pracovat na nových písničkách během své nucené pauzy?
Od chvíle, kdy jsem onemocněl, jsem měl to nejdelší období spisovatelského bloku za celý život. Dělám si kvůli tomu trochu starosti a přemýšlím, jestli už nedokážu psát. Pracuju na těch samých písničkách a snažím se vymyslet, jak je ozvláštnit. Momentálně je pro mě prostě těžké psát. To se ale stává.
Není to třeba tím, že je ve vašem životě moc radosti?
Možná, ale pod tuhle teorii bych se teď momentálně nepodepsal. Možná, že až se ožením, budu prostě psát bez přestání.
Nezpůsobilo to trmácení mezi Austrálií a LA, že je teď psaní těžší než obvykle?
Pořád mám pocit, že nejsem připraven začít psát. I když jsem na pár měsíců doma, pořád musím myslet na to, že se musím vrátit do LA, kde budu muset trávit celé dny v lékařských střediscích, takže mě to moc neinspiruje. Myslím, že to s tím má hodně společného. Myslím, že jakmile skončí tohle léčení, odehraju pár vystoupení a dostanu tohle album ze svého systému, budu připravený něco napsat. Těším se na to.
Je pravda, že přemýšlíte o tom, že se přestěhujete z Merewetheru do Sydney?
Já nevím. Přemýšlíme o tom, že budeme žít kdekoli. Jak já, tak i Nat rádi bydlíme v různou dobu na různých místech. Určitě si ale ponechám svůj dům v Newcastlu – nemůžu ho prodat, je v něm moc věcí, které pro mě mají sentimentální hodnotu. Pořídíme si menší bydlení v Sydney a Natálie má dům v LA a byt v Londýně. Můžeme se pořád stěhovat, to je fajn.
To je naprosto jiný náhled než ten z doby, kdy jste se uzavíral před celým světem a psal jste písničky.
Celá věc s albem Diorama byla o tom, že jsem nezakoušel skutečný život – nechtěl jsem vědět, jaký skutečný život je, chtěl jsem se chovat sobecky a žít jen ve své vlastní hlavě. Takže jsem prostě zůstal pár měsíců doma a napsal jsem o té nejfantastičtější stránce lidského života, kterou jsem si dokázal představit. Využil jsem každou fantazii, kterou jsem měl. Když tohle uděláte, můžete buď začít přemýšlet o zbrusu nové dávce fantazií a udělat to znovu nebo poznat skutečný život a snažit se ho interpretovat a napsat album, které je více založené na skutečných zážitcích.
“Skutečný život” - to by byl pěkný popis alba Neon Ballroom
Neon Ballroom bylo o jednom z nejtemnějších okamžiků mého života. Myslím, že v současnosti píšu nevědomky konceptuálně, všechno je variací na dané téma. Tématem alba Diorama byla abstrakce po textové stránce a snaha uniknout skutečnosti a zkoumání barev emocionálního spektra. Myslím, že napříště chci zkoumat skutečný život. Ale nejen jeho temnou stranu, chci napsat šťastné album, které je reálné a ne šťastné album, které je založené na snaze uniknout realitě.
Uplynulý rok vám musel poskytnout spoustu materiálu k čerpání.
Rozhodně. Mám pocit, že mám spoustu materiálu, z kterého čerpat. Vždycky poznám, kdy přišel čas začít psát, protože cítím, že můj mozek je jako houba, jakmile to dojde do bodu, kdy mám pocit, že zešílím a musím znovu začít chodit na terapii, poznám, že je čas psát, potřebuju to dostat ze sebe ven. Ještě v tom bodě nejsem, ale ta houba roste, cítím to.
Má terapie výsledky?
Myslím, že je pro mě důležitá. Nechodím na terapii, abych brečel a naříkal si, jak mám těžký život. Chodím jen jednou za pár měsíců. Ke stejnému chlápkovi, který mi pomohl se vším. Jenom dávám pozor na to, aby měl kontrolu, jak se mi daří. Teď je taky fajn, že mám dobrý vztah, spoustou toho, čím jsem si prošel, jsem si prošel sám, teď můžu mluvit o tom, že mám přítelkyni–pomlčka– snoubenku. Většina mé terapie vlastně spočívá v tom, že se s někým bavím – v minulosti jsem neměl nikoho, komu bych věřil, s kým bych si mohl promluvit. Teď už ano.
Věříte teď lidem obecně víc?
Ne. Myslím si, že začínám věřit víc těm pravým lidem a poznávat, kdy lidem věřit nemám. Myslím, že ta nejzranitelnější období v životě jsem zažil tehdy, kdy jsem věřil všem a tehdy jsem se nejvíc spálil. Teď si prostě vybírám ty správné lidi.
Je Paul Mac jedním z těchto lidí?
On je úžasný. Je jeden z mých nejlepších, nejbližších přátel. Je zkrátka jedním z těch lidí, se kterými, když jsem, tak jsem šťastný.
Existuje možnost, že spolu vytvoříte další I Can't Belive It's Not Rock?
Rozhodně. Ale příště se to nebude jmenovat I Can't Believe It's Not Rock, mám pocit, že to bude důležitější, aktuálnější výpověď. U Paula to byl pocit, že se potřebuje umělecky vyjádřit znovu po tom, co napsal velmi mainstreamové pop-dancové album (3000 Feet High). U mě zase tohle – vracel jsem se znovu ke psaní a měl jsem pocit, že potřebuju katalyzátor, něco, co by znovu zažehlo třní oheň. Oba jsme do toho šli z jiných důvodů, ale získali jsme z toho stejné uspokojení. Příště to bude skutečné album. Přijdeme s názvem kapely a zveřejníme ho a dáme lidem vědět, že existuje.
A co vaše další projekty mimo Silverchair?
Nechystám se psát pro jiné lidi. Když jsem napsal písničku, která se mi doopravdy nelíbila, ale myslel jsme si o ní, že kdyby ji nazpíval někdo jiný, byl by z ní hit, bylo by mi to příliš trapné, abych to někomu dal. A kdybych napsal písničku, která by se mi fakt líbila, chtěl bych ji dělat sám. Ale opravdu se mi líbí ta představa, že bych dělal filmovou hudbu, to bych chtěl dělat po třicítce namísto toho, aby ze mně byla rocková hvězda.
A co režiséři, s kterými byste si tajně přál spolupracovat?
S Bazem Luhrmannem. Chtěl bych taky udělat psychedelickou, abstraktní animaci, kultovní filmovou věc a napsat pro to muziku – to by byla fakt bezva zábava. Fakt zbožňuju taky Paula Thomase Andersona, myslím, že je to úžasný režisér. Viděl jsem Punch Drunk Love, to bylo sakra fenomenálně udělaný, jedna z nejlepší muziky k filmu, kterou jsem v životě slyšel. Ale neříkal jsem si u toho: “Sakra, to jsem býval mohl udělat – bylo to spíš: 'Sakra, moc rád bych to býval zkusil.'”
Mám pocit, že jste v poslední době poslouchal hudbu britského folkaře Nicka Drakea.
Neposlouchám to moc často, ale zbožňuju to. Má to na mě velmi hluboký účinek. Bylo to opravdu povzbuzující – určitým způsobem mi to pomohlo získat zcela nový náhled na muziku. Vždy jsem si spojoval jednoduchost s nudou – vím, že Bob Dylan je génius, ale po pěti minutách se začnu nudit. Osobně mě texty moc nezajímají. Text je mi naprosto někde, pokud není hudba úplně úžasná. Když jsem slyšel Nicka Drakea, slyšel jsem v něm ten minimalistický hudební přístup – který mi vždycky přišel nudný – ale v tomhle případě mi připadal tak fascinující. Bylo to poprvé, kdy jsem poslouchal tenhle styl muziky a měl jsem chuť ji poslouchat dál.
Procházíte si fázemi, kdy se mění vaše hudební chutě?
Začal jsem znovu poslouchat Velvet Underground. Procházím touhle fází tak třikrát do roka a teď jsem v ní zpět, zvlášť kvůli tomu, že jsem v New Yorku. Včera večer jsem zase zatoužil stát se zkrátka Andym Warholem. Ale nemyslím si, že bych se líbil Lou Reedovi. Já jsem kluk z Merewetheru, on je mizerný parchant z New Yorku.
A co nápad produkovat si příští album kapely sám?
To je jedna z možností, ale taky zvažuju přizvat Jona Briona jako koproducenta. A přemýšlím o dvojalbu, že bych jedno produkoval sám a jedno s někým jiným. Nebo čtyři EP, přičemž by všechny obsahovaly šest skladeb. Alba pro jednotlivá roční období s různým uměleckým zpracováním a písněmi, které by vystihovaly tato různá roční období.
Máte nějaký zásadní problém s hraním naživo?
Prostě se jen opravdu hrozně rychle začnu nudit. Vím, že tohle další turné bude zábava, protože jsme tak dlouho nehráli.
Potíž s hraním naživo je ta, že hrajete pořád jedny a ty samé písničky – bez ohledu na to, jak moc se je snažíte obměňovat, se s nimi prostě hrozně rychle začnete nudit. Po třech měsících na turné mám chuť prostě přestat a napsat další album. Hrát naživo může být opravdu úžasný zážitek, ale po třech měsících být úžasný přestane a začne to být hrozná nuda. Nemyslím si ale, že s tímhle albem budeme mít tenhle problém.
A co nápad, abyste hrál jenom sólo na akustickou kytaru?
Možná, ale nemyslím, že by to bylo dostatečně zajímavé, jenom tam sedět s kytarou. Potřebuju efekty: hlasité bicí, kytary. Nemyslím si, že by mě někdo na světě dokázal bavit celou hodinu jenom díky kytaře a svému hlasu, to ani John Lennon. Nudil bych se, potřeboval bych něco nového. Co budete dělat, až odehrajete tři písničky? Jsem si jistý, že Tim Rogers by to dokázal, ale i v jeho případě bych se po půl hodině začal nudit. Pro mě je to moc zemitý. Pozvali mě na pár podobných akcí, ale pro mě to není dost snobský (směje se).
Plán koncertování kapely mezi léty 1995 a 1999 byl zničující. Litujete něčeho? Mělo to na vás nebo kapelu negativní dopad?
Ničeho nelituju. Problém toho koncertování spočíval v tom, že až do roku 98 jsme pořád chodili do školy – všechno bylo tak zatraceně uspěchaný. V týdnu jsme chodili do školy, o víkendech jsme vystupovali a pak o prázdninách jsme jezdili turné. Pak jsme se vraceli do školy dva týdny po jejím začátku potom, co jsme měli na turné soukromého učitele. Pak jsme museli dohánět po škole. Nikdo z nás nechtěl zhloupnout, chtěli jsme si udělat maturitu, snažili jsme se ze všech sil. Hned, jak jsme si dodělali školu, všechno začalo být tisíckrát těžší. Zjistili jsme, že škola byla určitým únikem. V té době jsme to nevěděli, ale začal jsem si uvědomovat: “Sakra, tohle je můj život, nic lepšího nemám.”
Proč přestal Ben Gillies psát? Na albu Frogstomp a Freak Show si připsal skladatelské zásluhy.
Myslím, že píše pořád. Myslím, že problém je ten, že jsme směřovali úplně jinam v tom, co jsme chtěli dělat. Důvodem, proč tahle kapela funguje, je ten, že mám naprosto jinou vizi než Ben. Aby tahle kapela fungovala, měl jsem určité konceptuální představy, které jsem musel provést sám. Nemůžu je s nikým sdílet. Byl to můj sen. Chtěl jsme to udělat ve svém vlastním domě a zachovat se u toho naprosto sobecky. Benovi to nevadilo. Jen mi řekl, že hrozně rád v téhle kapele hraje a myslím si, že se mu musí ty písničky, které píšu, líbit. Jsem si jistý, že si doma píše.
Litujete nějak toho, že jste se nespolehl na podporu Bena a Chrise, když jste se izoloval, zatímco jste psal album Neon Ballroom?
Ne, nelituju, protože každý, kdo si něčím podobným prošel, ví, že je to opravdu silná, osobní věc. Bylo mnohem snadnější sdílet to s celým světem než s mou vlastní rodinou a přáteli. Pak by se to stalo moc osobním, bylo by to příliš o mně samotném. Snažil jsem se, aby se to spíš týkalo toho problému, toho, jak pomoct spoustě lidem a aby to nebylo jen o mně.
Spousta lidí řekla, že Neon Ballroom byl pro ně jakousi emocionální berlou, že je tohle album dostalo z těžkých časů.
To byla další věc, která mě inspirovala k napsání alba Diorama. Spousta lidí mi řekla, jak je to zasáhlo po citové stránce, takže můj celý přístup k albu Diorama byl ten, zasáhnout je citově, ale tím nejúžasnějším, pozitivním způsobem. Každý, kdo byl schopen najít vztah k Neon Ballroom, bude doufám, moci najít vztah k albu Diorama. Jsou to naprosto odlišné desky, ale najdete k nim velice lehce cestu, pokud se nacházíte v té temné díře, kam každý spadne. Diorama je dobrou deskou pro lidi, kteří procházejí jak dobrými, tak i špatnými fázemi svého života. Je to naprostá snaha o únik ze skutečnosti.
Jak často jste uvažoval nad tím, že kapelu rozpustíte?
O tom uvažuju každý den svého života. Každý den se vzbudím a myslím si: 'Dneska jsem v kapele naposledy,' a pak si řeknu: 'Ještě to jeden den vydržím.' Pak napíšu písničku a říkám si: 'Tohle je poslední zatracená písnička, kterou pro tuhle kapelu píšu – fajn, tak možná ještě jednu.' Freak Show pro mě byl konec, nikdy na to nezapomenu. Na konci turné jsem řekl: 'Už nikdy Silverchair!' Pak jsem napsal Neon Ballroom a Diorama a řekl jsem totéž: 'Už nikdy Silverchair!' Já nevím, není to proto, že bych nebyl rád v kapele, jsem v ní rád. A ty kluky zbožňuju, protože máme mezi sebou úžasnou chemii. Ale spousta z toho je prostě otázkou schopnosti věnovat něčemu pozornost po určitou dobu – začnu se nudit a chci dělat něco jiného.
Cítíte se někdy jako vězeň Silverchair?
Cítil jsem se jako vězeň Silverchair až do alba Diorama. Pak jsem si uvědomil, že bych mohl udělat přesně tohle - mít sólovou kariéru, ale zároveň by moje oblíbená kapela hrála se mnou. Kdžy jsem si uvědomil, že jim to vyhovuje, byl to důležitý okamžik v tom, jak získat zpět své duševní zdraví. Užíval jsem si všech výhod sólového umělce – a že jsem v kapele. Nezachoval jsem se sobecky, otevřeně jsem to Benovi a Chrisovi řekl. Řekl jsem, že tohle potřebuju, abych byl šťastný a pokud vám to vadí, naprosto to chápu. Protože kdyby mi někdo dal tuhle možnost, šel bych od toho. Ale oni řekli: “Ne, chceme jen hrát, vážně.” A problém byl vyřešen.
Odcizili jste se vzájemně s Benem a Chrisem během těch uplynulých deseti let?
Všichni jsme se posunuli jinam, ale různými směry. V mnoha aspektech je to dobrá věc. Myslím si, že spoustu věcí, které se snažím dělat, Ben a Chris nechápou. To neříkám jako nějaké hodnocení jejich inteligence, ale je to prostě tak, že nelze ani popsat, jak různí lidé jsme.
Kdyby mi někdo řekl: “Vyber si dva lidi, kteří jsou tvým naprostým opakem,” byl by to Ben a Chris. Když jsme začínali ve třinácti nebo čtrnácti, byli jsme naprosto přesně stejní. Ale jak jsme vyrůstali a prošli jsme si stejnými zkušenostmi, je zajímavé, jak to na nás působilo a zformovalo naše osobnosti. Prošli jsme si tou celou zkušeností, kdy dospíváte před zraky veřejnosti a vyšli jsem z toho jako své naprosté opaky. Nedokážu přijít na to, jak se to stalo.
Trávíte hodně času spolu se svými kolegy z kapely?
Ani ne, abych vám řekl pravdu. Možná za deset let spolu budeme chtít trávit čas, znáte to, přátelé z dětství spolu tráví čas a mluví o minulosti. Pořád spolu opravdu dobře vycházíme – jsme jediná kapela v historii, která se mezi sebou nehádá. Vůbec nikdy se to nestalo. Je to zvláštní.
Komentáře
Přehled komentářů
Yes It's Live Now !
(Stefan, 11. 1. 2023 3:59)
Hey How are you doing ?
I know you are waiting for this ?
Check it out >>> https://bit.ly/newyear2023deals
Happy New Year !!!
Are you still in the business?
(Ian, 3. 1. 2023 21:48)
Hi,
I see that you are not getting enough visitors, which limits your business. If you want to improve your business you need to know factors that help you to get more visitors from search engines (Google, Bing).
Secure Your Spot for Free Detailed SEO Audit.
Request a FREE SEO AUDIT for your website on https://bit.ly/freeseoaudit2023
Save your time and money.
College Gets 10 Millions Refund as Employee Retention Credit?
(Jc, 3. 1. 2023 0:01)
Yes,
and the numbers of successful refunds are counting on.
► Up to $26,000 per employee
► available for 2020 & Q1 - Q3 2021
► Qualify with decreased revenue or covid event
► No limit on funding (erc is not a loan)
► ERC is a refundable tax credit
Ready to Get Started?
Begin Qualifying >>> https://bit.ly/erc2023 (ONLY FOR BUSINESS INSIDE USA)
Cheers!!!
Yes It's Live Now !
(Rickie, 2. 1. 2023 15:16)
Hey How are you doing ?
I know you are waiting for this ?
Check it out >>> https://bit.ly/newyear2023deals
Happy New Year !!!
Odd Ice Hack Super-Charges Dormant Metabolism
(Rodolfo, 29. 12. 2022 21:20)
Do this before you go to bed tonight...
A bizarre 5-second "Himalayan ice hack" discovered last week
That instantly turbo-charges your metabolism by 450% or more.
All you need is some ice from your freezer, and this alpine secret.
It's more powerful than any diet or exercise plan on earth...
And so easy it'll feel like you're cheating at weight loss.
Try it for yourself before you go to bed tonight and be 2 lbs lighter by tomorrow morning!
==> https://bit.ly/icehackforbelly
The longest-living people on the planet do this ice hack each evening... and when they do, they melt through more fat in 1 week than 1 year of dieting and exercise.
Wishing you health and happiness.
**SIGNOFF**
PS. The $78 billion weight loss industry would HATE for you to see this video. It will change everything you thought you knew about weight loss. Watch it now before it's too late.
Hey How are you doing ?
Do you shop with Amazon ?
If No, plz ignore this message.
If Yes, You would definately love these Limited Time Exclusive Discounts: https://bit.ly/2023bestdeals
Cheers!!
Odpovědět