Frogstomping All over the World
Blázen bez košile vylezl na lampu s vyhlídkou na moshpit. Klátil se na svém bidýlku, připravený provést něco co vypadá jako vrchol skákání na pódium – čtyři patra dolů. Naštěstí se k němu ochranka dostala dřív než Silverchair k jejich ironickému pobavení, odkvapili z pódia.“
Rolling Stone
Austrálie
potřebovala Big Day Out. Po dvacet let se snažili promotéři založit fungující
festival místních a zahraničních kapel, ale žádný nezůstal. Jeden z těch
ranějších a nejvýznamnějších pokusů byl Sunbury Festival, který se konal na
Melbournském předměstí kolem roku 1970. Byl to upocený festival nasáklý LSD,
drogami a pivem, kde v roce 1972 byl headlinem popový idol 60tých let
Billy Thorpe, který znovuobjevil sám sebe coby hippie s divokou hřívou a
elektrickou kytarou.
Festivalový
veterán Thorpe se také objevil na Odyssey Festival konaném ve Wallacia na
okraji Sydney v roce 1971. To byl další debakl s dobrým úmyslem, jak
vzpomínal ve své povídačce, memoárů z roku 1998 Most People I Know.
Jedoucí na LSD, Thrope vzpomíná jak
„cítil, že je má kytar z gumy a moje prsty jakoby rostly přímo z ní.“
Festivaly jako tyto a jejich pozdější varianty jako Narara, který dokázal
nalákat Pretenders, Simple Minds a Talking Heads do blátivých bažin dvě hodiny
severně od Sydney, vedle Old Sydney Town – byli plné ideálů, drog a vzdálených
snů o Woodstocku. Díky tomu, že místní hudební průmysl byl stále ve vývoji,
rockové festivaly byli v nejlepším případě amatérské a v tom
nejhorším anarchistické.
Ken
Lees a Vivian West, organizátoři ze Sydney, byli zapálení do alternativní
hudby. Byli spojování s dobrým vkusem a ctižádostí. V pozdních 90tých
letech nalákaly takové mezinárodně uznávané skupiny jako Billy Braggi, They
Might Be Giants a the Violent Femmes, aby udělali turné po Austrálii. 25.ledna
1992 uspořádali svůj první Big Day Out festival. Festival byl inspirován
alternativně rockovým americkým festivalem Lollapalooza, založeným Marcem
Geigerem a Donem Mullerem. Lollapalooza křižoval Ameriku mezi lety 1991 a 1997
se směsicí kapel jako Beck, Smashing Pumpkins, Soundgarden a Jane’s Addiction
s politickými aktivisty a exotickým jídlem, které byste ve svém typickém
nákupním středisku nenašli. Všechno to se konalo venku, roztažené přes několik
států. Pro průměrného posluchače Lollapalooza nabízel příležitost užít si rock
a přidat se ke Greenpeace, a to vše v jeden den. Pro kapely, které se
zúčastnili to znamenalo vysokou prodejnost alb a další koncerty.
„Jako
organizátor jsem se vždy snažil dělat věci tak, aby byli zajímavé.“ Řekl West
v zahajovací den Big Day Out. „Byl jsem znuděn tím jen dávat dohromady
stále ta stará čísla.“ Debutový Big Day Out byl hudební švédský stůl.
Napasováni mezi domácími rockery Youth Yindi a studenty oblíbenými Violent
Femmes byla Nirvana, jejíž druhé album Nevermind se chystalo explodovat
v Americe a pak i ve zbytku světa. Hráli před 9000 zapálenými posluchači
v sydneyském Hordern Pavilion, jejich set – jak to popsal časopis Rolling
Stone byl: „žhavý, intenzivní a divoce přijat se spoustou moshpitu a šílených
skokanů z pódia. Dumali a hrozili více než rockovali a vyvrcholilo to
rozbitím svého vybavení k radosti jejich oddaného publika.“ Verdikt byl
jednohlasný: Big Day Out byl hit.
Objevili
se pokusy přivést Lollapalooza do Austrálie, ale tahle myšlenka byla zavržena
jakmile se Big Day Out stával větším. V roce 1993 se Big Day Out stal
celonárodním. V roce 1994 byli na programu Soundgarden, the Cruel Sea,
Björk, Smashing Pumpkins a Urge Overkill – během dvou týdnů po festivalu se jejich
alba objevila v Top 10. Hlavní nahrávací společnosti tenhle efekt
považovali za velmi přitažlivý a tlačili na Westa a Leese, aby do programu dali
i jejich skupiny. A pro místní skupiny s určitým závanem ambicí stanout na
jednom ze čtyř hlavních pódií festival garantoval slušnou prodejnost desek a
plus pro jejich kariéru. Bylo to také jakési potvrzení toho, že jsou
akceptováni trendem alternativního rocku, který začal bořit bariéry mezi
mainstreamem a nezávislou hudbou začátkem devadesátých let. „Je to duše
událostí, která se počítá.“ Řekl West v roce 1994 „Takže posluchači jsou
otevřeni k tomu, aby viděli všechny skupiny na programu.“
No
dobře, ale jak se psalo o Big Day Out 1995, byla tady jen jedna skupina kterou
jste „museli vidět“ : Silverchair. Rok 1994 zakončili platinovou deskou za svůj
první singl, který byl následován skřípavou Pure Massace, která debutovala na
2.místě tři dny po jejich prvním vystoupení na Big Day Out. Řeči obklopující
vystoupení skupiny téměř dosáhli těch co kolovali kolem Nirvany o tři roky
dříve.
Skupina
podepsala za nízkou cenu, zastínili i Australské turné Beatles z roku
1964. Když O’Donnell přijel za Westem v roce 1994, aby ho popostrčil
v jeho rozhodnutí pustil mu tehdy ještě nevydanou kopii EP Tomorrow a
hovořil o kapele. West si prohlédl chaos, který způsobilo vystoupení skupiny ve
Vulcan v Sydney a bylo prodáno. „Rozhodl se okamžitě.“ říká O’Donnell.
„Dostali kapelu téměř zadarmo a ta vzbudila všechen ten rozruch. Potřebovali
jsme, aby kapela hrála ty správné typy koncertů – a s dalšími hodnověrnými
skupinami.“ V souladu s O’Donnelovou a Watsonovou „lehce-jemně“
strategií Silverchair měli zamluvené vystoupení na popoledne na venkovním Skate
Stage, sto metrů od hlavního pódia uvnitř Hordern Pavilion. Vzhledem
k rozloze –mohlo vidět kapelu pět tisíc posluchačů. Místo toho se tam
snažilo vmáčknout patnáct tisíc sluncem a pivem promáčených fanoušků ve stylu
sardinek, jen aby omrkli tuhle novou žhavou skupinu teenagerů v širokých
šortkách a tričkách. Tohle první vystoupení na Big Day Out nejen že udělalo
jasno v tom jak je skupina populární, rovněž dokázalo často hardrockovému
a alterativnímu publiku, že tohle je kapela, která umí skutečně hrát.
David
Fricke, americký editor Rolling Stone, byl v Austrálii, aby navštívil Big
Day Out a podíval se jak si vede oproti americké Lollapalooza. Každá skupina se
kterou se Fricke setkal a hrála na Big Day Out si ho pochvalovala, takže si
chtěl udělat vlastní názor. Přesto nemohl věřit tomu, čemu byl svědkem
v momentě, kdy se na pódiu objevili Silverchair:
Tsunami diváků vozících se nad hlavami ostatních se valily směrem
k pódiu, jásající fanynky se tlačily na ochrannou bariéru. Několik
podnikavých fanoušků se rozhodlo získat lepší výhled a vyškrábalo se po
odtokové rouře na střechu přilehlé budovy a urvali při tom kus roury ze zdi.
Blázen bez košile vylezl na lampu s vyhlídkou na moshpit. Klátil se na
svém bidýlku, připravený provést něco co vypadá jako vrchol skákání na pódium –
čtyři patra dolů. Naštěstí se k němu ochranka dostala dřív než Silverchair
k jejich ironickému pobavení, odkvapili z pódia.
(V
Melbourne posluchači dokonce skákali z přilehlých střech do obrovského
moshpitu a kolem kapely na trampolíně)
Byly
tři odpoledne, když se na pódiu objevili Silverchair. Svůj set před sebou ještě
stále měli Hole v čele s Courtney Love, vdovou po Kurtu Cobainovi
z Nirvany a také The Offspring – kalifornská punková skupina, která se raz
dva vypořádala s hitparádami svým albem Smash. Ale byli to Silverchair o
kterých všichni mluvili. Fricke znova „Johns zpívá tak plnokrevně hlasem, který
zapírá jeho věk. Bláznivá atmosféra není reakcí na náhlý úspěch. Seattlovský
chrapot Stoned a Pure Massacre jsou skutečně silné věci.“
Hubatá
Love byla uprostřed drogami zaplněného období smutku za svého manžela, který se
před rokem zastřelil v jejich garáži v Seattlu. Dostatečně si
uvědomovala pozornost směřující k triu. Svým typickým způsobem se rozhodla
sestřelit Silverchair jedním nebo dvěma zásahy. „Ten mladík ze Silverchair
vypadá jako můj mrtvý muž a zpívá jako Eddie Vedder.“ Srovnávala během svého
vystoupení. „Jak ubohé.“ Tohle zopakovala ještě o několik večerů později při
koncertě jejich kapely v nočním podniku Selinas v Sydney. Ať už měla
v úmyslu cokoliv, její komentář ukázal, že téměř proti své vůli, Daniel
Johns a Silverchair nechávali stopy v rockovém světě i mimo Austrálii.
Stejná urážka znamenala, že se octli v hledáčku oblíbenosti. (O čtyři roky
později v St. Louis se cesty Love a Silverchair znova zkřížily. Ovšem
tentokrát byla nahoře bez. Jak o tom Joannou vypráví „Minula Daniela ve vstupní
hale, zastavila se a zeptala se: Jedeš na heroinu? On řekl: Ne. Ona na to:
Dobře, protože to je jako v roce 1995.)
Ostatní
zahraniční skupiny měli na Big Day Out k Silverchair více respektu, než
Courtney Love. Britští rockeři the Cult je zavolali na pódium v Perthu
během posledního dne festivalu označili je za „to nejlepší z Austrálie“.
V zákulisí jim členové the Cult jako dárky dali kapesní nože. Silverchair
na to reagovali tak, že si nasadili paruky a během vystoupení the Cult tančili
na pódiu … strašně.
Ale
pro patnáctileté kluky toho všeho bylo trochu moc. Johns shrnul své smíšené
pocity ohledně jejich úspěchu, když představoval k moshpitu svádějící
píseň Tomorrow na sydneyském Big Day Out: Tahle se jmenuje „kočičí šourek“.
Mumlal. Gillies ani Joannou neřekli ani slovo.
Dalším
Američanem v davu byl David Massey. Viceprezident A&R z Epic
Records, které patří k Sony Music. Vzhledem k tomu, že Murmur bylo
součástí obrovského kolosu Sony, Massey měl možnost vydat hudbu Silverchair
v Severní Americe. Byl do Silverchair zblázněný a hlavně do Johnse a
okamžitě souhlasil s vydáním Frogstomp.
Je mu 15, má blond vlasy, ale není to žádný Kurt (Cobain). Je to bystré
mladé dítě co jezdí na surfu. Mají svou vlastní identitu. Co na mě nejvíc
zapůsobilo při jejich živém vystoupení bylo, jak skvěle vlastně hráli, kolik
osobního kouzla z nich vyzařovalo a jak na svůj věk dokázali rozvinout
zvuk. Reakce publika byla pěkně bouřlivá a díky tomu jsem si uvědomil, že tady
nebyla ani ta nejmenší otázka originality.
No,
možná ne, ale nikdo z A&R si nemyslel, že by to mohlo poskvrnit půvab
kapely – byli mladí, trochu divocí, měli nějaké skvělé písně a jejich věk dával
úlovek novinářům . Silverchair měli pro každého něco.
„Tehdy
jsme se spoustu věcí učili.“ Vzpomíná Chris Joannou na zkušenosti s Big
Day Out. „Milovali jsme hraní a o nic víc jsme se nestarali. Být součástí toho
obrovského cirkusu bylo neskutečné.“ Pro trio to byl bláznivý čas. Byli lapeni
tornádem bláznivých koncertů a také měli poprvé vyrazit za moře, kde se
Silvermanie stávala stále silnější. Dokonce už cesta do Sydney byla pro tyhle
tři kluky z maloměsta velkou událostí a teď podnikali cestu do největších
rock & rollových míst na světě. Zatímco kolem nich probíhalo všechno to
šílenství ohledně Big Day Out, bylo na kapele, aby dokázala, že není jen
skupinou dvou hitů a Watson s O’Donnellem potřebovali zase dokázat, že
jejich nové hvězdy nemají krátkou životnost. Během prosince 1994 a ledna 1995
strávila skupina 9 dnů s australským producentem jihoafrického původu
jménem Kevin „Caveman“ Shirley v Sydney nahráváním toho, co se mělo stát
jejich debutovým albem Frogstomp.
Shirley
měl za sebou spolupráci s několika dobře hodnocenými avšak málo
prodávanými australskými skupinami včetně the Dubrovniks a také pracoval na
debutovém album Baby Animals z roku 1991, které se dostalo na první příčku
australské hitparády a jehož se prodalo 300 000 kopií. Jeho kvalita coby
producenta však nebyla známa. Ovšem Watson dychtil, aby právě Shirley tohle
album produkoval a O’Donnellovi se líbila jeho práce s the Dubrovniks.
Ačkoliv si spousta lidí v Sony myslela, že je to riskantní volba, ukázalo
se, že to byl další chytrý tah dvou Johnů.
Shirley
byl znám jako pravý rockový pes. Pozvolna se vyprazdňující láhev Jacka Danielse
byla vždy přítomna na jeho stole při každé session na které pracoval. Byl to
pohled, který nešel moc dobře dohromady s rodiči chlapců, kteří stále byli
jejich manažery a chodili do studia každé odpoledne a kontrolovali jak probíhá
nahrávání. Ale Shirleyho reputace nebyla úplně tak zasloužená. Samotný rodič
vodil svého syna Joshe, který tam byl na školních prázdninách na většinou
zkoušek a i když si „dal drink každý den“ vysvětluje O’Donnell „byl do toho
totálně ponořen.“
Rychle
pracující Shirley dělal co mohl, aby se trio co nejvíce zajímalo o nahrávání a
práci ve studiu, i když jejich krátká pozornost obvykle zahrnovala to nejlepší
co z nich mohl dostat. Jeho přístup ve studiu byl chytrý. Namísto tradiční
metody nahrávat rytmické písně jako první, pak přidat kytary a vokály, on točil
píseň po písni. Na konci každého dne jedna, někdy dvě písně byli připravené pro
playback. Chápal, že tihle kluci jsou teenageři, nechal je dělat randál po
chodbách studia, zatímco dával nahrávky dohromady. Joannou se při vzpomínce
směje „ Prostě jsme se bavili. Byl skvělý. Zavolal nás dovnitř a řekl:
Potřebujeme vás.“ My šli tam, udělali co bylo třeba a pak měli volno.“
Strávili
4 dny ve Festival Sudio v Pyrmontu nahráváním základních nástrojů a
dalších 5 dnů natáčením dalších tónů a Danielových vokálů. Natáčení toho hlasu
co zněl tak světově a tak neobvykle od teenagera a tvořil hlavní zvuk skupiny,
bylo nejsložitější částí nahrávání. Díky tomu, že Daniel neměl žádné zkušenosti
s nahráváním a neměl pořádný hlasový trénink, tak mu první den jednoduše
došel hlas. Pak dostal kašel, což znamenalo, že se musel vrátit za 14 dní, aby
pět písní dokončil. Ve snaze Johnse motivovat Gillies a Joannou vyzdobili jeho
budku pro nahrávání barevnými přílohami z Playboye a Penthousu a pak se
proháněli po chodbách studia na vozících pro převážení vybavení, přesně jak by
jste od patnáctiletých kluků čekali.
„Má
ten nejlepší zvuk, chytré bubny, všechno dělá chytře.“ Řekl Joannou v roce
1995 o nahrávání se Shirleym. „Skvěle se s ním pracuje a má dobrý mozek.
Hlavně věci buď dělal delšími nebo je zkracoval. „ Pohled skupiny na Shirleyho
se změnil v době vydání jejich druhé desky a s nepřímím obviněním, že
byl vládnoucím šílencem. Ale lidé blízcí kapele věří, že kluci mluvili do větru
ve snaze hodit na něco nebo někoho vinu za nevyhnutelné srovnávání se Seattlem
a grunge. Když se Johnse na Frogstomp ptali v roce 2003 byl na desku velmi pyšný:
Kevin odvedl skutečně dobrou práci. Byli jsme tehdy tak mladí a bez zkušeností,
že jsme asi potřebovali někoho kdo mohl převzít kontrolu nad nahráváním a to
přesně dělal. Rok nebo dva po tom co jsme album udělali, jsem tu desku vážně
neměl rád, protože nás zaškatulkovala a omezovala. To ale nebyla Kevinova vina
– mnohem víc to mělo co do činění s písněmi a tím co se kolem alba dělo.
Tou dobou mě některé písně z Frogstomp přiváděli k šílenství, ale
obecně myslím, že je to zábavná deska.
Frogstomp
bylo natočeno za přibližně 40 000 dolarů. Co nepadlo na pronájem studia bylo převážně
utraceno za Shirleyho plat, cestovní výlohy a ubytování. Byl to relativně nízký
rozpočet, který investici mnohonásobně vrátil. „Udělali jsme album docela rychle“ komentoval Joannou „protože jsme
neměli moc času. Víte jak lidi říkají, že zabere 3 měsíce natočit desku? To je
blbost. Jde to za 10 dnů – je to hračka.“ (V době nahrávání Diorami, jejich
čtvrtého alba stráví ve studiu měsíce).
„Ohromující
je, že ti kluci zní tak dospěle.“ Řekl Shirley v roce 1996.
Rozhodně tam můžete slyšet, co je ovlivnilo, ale nestydí se za to
ukázat to. Myslím, že jejich věk je tady tou zábavnou částí. George Harrison
měl 16, když se dal k the Beatles. Michael Jackson začal ještě dřív. Není
to nic neobvyklého v rock & rollové historii.
Album Frogstomp , pojmenované
podle písně Floyda Newmana, které si Johns všiml ve výběru singlů nahrávací
společnosti Stax-Volt ve Watsonově sbírce desek, bylo v Austrálii vydáno 27.
března 1995, přičemž při své premiéře dosáhlo prvního místa mezi nejprodávanějšími
alby a tři týdny se udrželo na přední pozici. Bylo prvním debutovým albem
australské skupiny, které se umístilo první týden po svém vydání na prvním
místě. Desátého dubna se už stalo platinovým (při 70 000 prodaných kopií). V
květnu se prodalo již více než 100 000 kopií, hlavně na základě jeho rotace na
rádiu Triple J a díky živým vystoupením. Teprve na konci roku pod tlakem
manažerů Sony Watson s O'Donnellem souhlasili s týden trvající propagací v TV,
a to pouze pod podmínkou, že budou moci přijít s tím, co lze považovat za
"anti-reklamu". Jak tvrdí O'Donnell : "Prostě jsme si nechtěli
nahrabat".
Na tři patnáctileté kluky, kteří se
ještě snažili najít svůj vlastní rocknrollový výraz, byl Frostomp pozoruhodně
slušné, i když značnou měrou nepůvodní album. Víc než co jiného bylo albem své
doby a kupředu ho hnalo to, co bude považováno za charakteristický zvuk
Silverchair: Johnsův řev z plných plic a drsné riffy (jako v "Pure
Massacre"), Joannouovy hutné, zastřené basové linky (které jsou nejzřetelnější
v "Israel's Son") a Gilliesův energický vášnivý projev (ve všech
písničkách). Vycházeli z klasické šablony grunge, kterou dovedli k dokonalosti
kapely Soundgarden, Nirvana a Pearl Jam
- potichu zpívané sloky písně, po nichž následovaly hlasité refrény a zvuk
stejně silný jako v případě sludge. Johnsův vrčivý hlas, který jako by
patřil mnohem staršímu muži, a melodie, které vybuchovaly na temném zvukovém
podkladu, ale Silverchair od těchto skupin odlišovaly.
Johns, který stále zarytě tvrdil, že
většina jeho nápadů na texty písniček pocházela ze sledování televize, vysypal
z rukávu hned několik písní, v nichž převládala smrt, násilí a mimořádně silné
rockové riffy. Pro začátek, v písni „Faultline“ (Hranice zlomu) napsal o
zemětřesení v Newcastlu v roce 1989, které zabilo třináct lidí. "Prostě
jsem viděl ve zprávách, že zemětřesení zabilo bratra jednoho kluka, tak jsem o
tom o tři roky později napsal text, když jsem si na to vzpomněl ve snu",
vysvětlil Johns.
Co se týče ostatních písní z alba
Frogstomp, "Shade" byla kvílivá rocková balada, "Leave Me
Out" neslo jednoduché poselství ("nemontuj se do mě!") a
"Cicada" vyjadřovala nefalšovanou úzkost z dospívání (s použitím
kytar). Temný a překvapivě střízlivý "Suicidal Dream" byl
nejznepokojivějším skladbou alba. Johns nevzrušeně zpíval: "Představuju si
svou smrt/Zabiju se tak, že zadržím dech" tak, jako by to byla nějaká
popová písnička. "Není to o mně", tvrdil Johns, "je o sebevraždě
dospívajících a myšlenkách, které lidi napadají. Nesnažím se psát texty o
sobě." Bez ohledu na to, odkud pocházel Johnsův inspirační zdroj ke psaní
textů, album Frogstomp dokázalo oslovit více teenagerů ochotných si desku
koupit, než si skupina a jejich nahrávací společnost dokázaly vůbec kdy
představit. A ačkoliv si hned vysloužili přezíravé nálepky jako "Nirvana
in Pyjamas", "silverhighchair" (anglická slovní hříčka,
highchair označuje židličku pro malé děti) a "Not Soundgarden,
Kindergarden" (další slovní hříčka v narážce na jim přisuzovaný hudební
vzor, skupinu Soundgarden - kindergarten = mateřská školka), většina
kritiků se o albu vyjadřovala s uznáním. Hyperkritický novinář Shane Danielsen
album ve své recenzi pro Sydney Morning Herald nazval "působivým
debutem", přičemž vyzdvihl jejich "schopnost naskládat vrstvy zničujícího
rámusu na melodii, kterou stojí za to si pobrukovat". Australská mutace
časopisu Rolling Stones s nadšením napsala, že "silverchair nadělají
rámusu, jako by to s muzikou mysleli vážně", přičemž shrnula pouze s
malinkou špetkou povýšenosti, že "se jedná o materiál, který vyloženě
vybízí k řádění na koncertech a zaručuje masakry v klubech po celé zemi".
I když možná neměli zvuk, který by
mohli považovat za vlastní, Silverchair popadli všema šesti rukama grungovou
atmosféru, a to i do takových drobných detailů, jakými bylo nošení těch
správných triček na fotkách skupiny - včetně místních You Am I a Ammonia a
amerických skupin Ministry, Helmet a Offspring. Někdo svoje vzory cpe pod nos
všem při každé příležitosti - Silverchair je nosili na svých hubených, ještě
neochlupených hrudnících.
Skupina vyhrála ve velkém stylu ve
výročních cenách čtenářského hlasování australské mutace časopisu Rolling
Stones, jejichž výsledky byly zveřejněny v dubnu 1995, a odnesla si cenu v
kategorii Umělec roku, Nejlepší nová kapela, Nejlepší hardrocková kapela a
Nejnadějnější talent. "Tomorrow" si odneslo cenu za Nejlepší singl,
přičemž obligátní škarohlídi jim zase přisoudili nálepku "Humbuk
roku". Ale Silverchair si na kritiky začali zvykat.
Skupina ochotně přiznala, že jejich
hitový singl "Tomorrow", který si našel cestu k posluchačům ještě
před svým oficiálním vydáním, byl ovlivněn skupinou Pearl Jam, ale hned nato
začala bagatelizovat trvalejší ovlivnění těmito multiplatinovými grungery.
"Když posloucháte album, vůbec to nezní podobně", ujišťoval Joannou
kritika Mela Toltze. "To bylo na začátku", přidal se Johns. "To
bylo na prvním EP. Tehdy jsme byli velice silně ovlivněni Pearl Jam. Prakticky
jsme poslouchali jen je. A pak jsme začali poslouchat Soundgarden a Helmet a
přestali jsme poslouchat Pearl Jam." Do jeho rozhořčené reakce se vkradl
obranný tón: "Protože jsme zrovna začínali, neměli jsme ponětí."
Už jako patnáctiletí si tito tři
muzikanti vypracovali neprůstřelnou obranu proti negativním reakcím ostatních na
jejich rychlý úspěch, kterýžto jev je hluboce zakořeněný v australské kultuře.
"Lidi nám dávají pěknou sodu", řekl Johns, "V něčem je to fajn.
Brání vám to chovat se nafoukaně, když si uvědomíte, že vás miliony a miliony
lidí nenávidí. A když vás lidi nenávidí, nutí vás to vytrvat, protože jim
chcete dokázat, že se mýlí."
Ben Lee, náctiletý alternativec ze
skupiny Noise Addict, dával najevo svoji kritiku velice hlasitě. Jeho skupina
se objevila ve stejnou dobu jako Silverchair, ale zatímco trojka z Newcastlu
byla okamžitě pohlcena mainstreamem, Leeova skupina rezolutně setrvávala na
periferii, věrna své pověsti nezávislé kapely a udržovala co možná nejvíc cool
známosti (při svém druhém vystoupení vůbec dělali předskokany newyorským
představitelům artrocku, skupině Sonic Youth). Leeovo pohrdání skupinou
Silverchair bylo zřejmé, když prohlásil pro časopis Rolling Stone: "Není
možné, aby se na tuhle kapitolu někdy zapomnělo. Vždycky budou jen "ta
děcka ze silverchair". Ty děti nemaj' tucha, do čeho se pouští."
Dvanáctého dubna vyšel
"Israel's Son", třetí singl z alba Frogstomp. Ale byla to omezená
edice, pouze třítýdenní. To byl další Watsonův a O'Donellův tah směřující ke
kontrole vystavování skupiny zrakům veřejnosti toužící po alternativním rocku,
která se jich nemohla nabažit. Přesto se singl otřel o Top desítku, přičemž při
svém nejlepším umístění skončil na 11.místě. Tato dvojice, kterou zaměstnávala
společnost Sony, teď působila jako prozatímní manažeři skupiny, spolu s rodiči
chlapců, zejména Julií Johns. Ale Silverchair potřebovali spíš někoho, kdo by
působil jako manažer na plný úvazek.
V srpnu roku 1995 bylo prozrazeno
nejhůř střežené tajemství místního rockového businessu: Watson dospěl k
rozhodnutí, že je ochoten starat se o skupinu na plný úvazek a opustil z toho
důvodu svou pozici hledače talentů u Sony. Watson plánoval svůj odchod už od
března. Navzdory několika projevům zájmu - John Woodruff, který si je obhlížel,
když vyhráli Youthrock v roce 1994, byl nejvýše postaveným manažerem, kterému
se skupina líbila - do úvahy nepřicházel žádný jiný uchazeč. Dohoda byla
podepsána během několika obědů s rodiči trojlístku. "V podstatě se řešilo
jen to, kdy do toho praštím."
Co se týče samotných členů skupiny,
byli v podstatě rádi za Watsonovo převzetí, ale jak říká Gillies: "Vůbec
jsme o tom nepřemýšleli, bylo nám to šumák." Při rozhovoru s rockovým
dopisovatelem Stuartem Coupem pro jeho sloupek Music Industry News and Gossip
Colums (novinky a drby z hudebního světa) v sydneyském časopisu Drum Media,
Watson vysvětloval:
Po více než čtyřech letech u Sony Music bylo velmi složité se rozhodnout. Věci ale nakonec dospěly do bodu, kdy už Silverchair opravdu potřebují management na plný úvazek oproti poradenství ohledně jejich kariéry na částečný úvazek, které jsme se já a John O'Donnell snažili poskytovat od doby, kdy skupina loňský rok podepsala smlouvu s Murmurem.
Podpora, kterou jsem dostal od skupiny, jejich rodičů
a všech u nahrávací společnosti, byla obrovská a mám ohromnou radost, že se teď
mohu 100% soustředit na to, abych Silverchair pomohl dosáhnout mezinárodního
úspěchu, který si zaslouží.
Přibližně v době, kdy Watson převzal
manažerské povinnosti vůči kapele, se začaly objevovat zvěsti o zájmu o
Silverchair v Americe. Přicházely z různých zdrojů.
"The Big Backyard" byla
iniciativa financovaná z vládních zdrojů, jejímž výstupem byly půlhodinové
programy pro rozhlasové vysílání, sestavené z nové australské muziky, vypálené
na CD a distribuované prostřednictvím velvyslanectví a diplomatických postů do
více než 750 rozhlasových stanic ve více než 100 zemích. Ve snaze získat pro
skupinu nahrávací společnost v USA, Epic, která byla kapelou nadšená, Watson
koupil seznam adres Big Backyardu a spustil korespondenční kanonádu materiály
společnosti Murmur. Ty zahrnovaly i dopis z programu, který doporučoval, aby se
stanice podívaly na tuhle novou australskou muziku.
V březnu roku 1995 poslal jeden
fanoušek z Perthu kopii Tomorrow příbuznému, který pracoval v detroitském rádiu
89X, které se tak 27. března stalo první americkou rozhlasovou stanicí, která
zařadila tento song na svůj playlist. Brian Philips, hlavní programový vedoucí
stanice Atlanta's 99X, byl v Austrálii na prázdninách právě v době, kdy se
horečka kolem „Tomorrow“ začala šířit. Popadl kopii písně, o které všichni
mluvili, a po svém návratu do Atlanty ji zařadil na playlist. Během týdne se
stala jedním z pěti songů nejčastěji žádaných posluchači. Chicagské rádio Q101
také přidalo Tomorrow na svůj playlist, brzy na to totéž učinilo rádio Seattle
KNDD, podobně jako WLUM v Milwaukee.
Skupina v té době už měla za sebou
vystoupení na třech evropských štacích, na která se dopravovala letecky - v
Frankfurtu, Londýně a Amsterodamu, odehraná mezi 29. březnem 29 a 3. dubnem,
která basák Joannou nonšalantně shodil jako "jen takové připomenutí, že
jsme nová australská skupina". Přívětivý Gillies usoudil, že Londýn
"by neměl chybu, kdyby tam bylo víc teplo a měli tam pláž". Ale
vážnější zájem o skupinu projevovala Amerika, a jak Watson a O'Donnell věděli,
tam se daly taky vydělat pořádné peníze.
Epic měl v plánu nasadit
"Israel's Son" jako první singl Silverchair v USA a sladit začátek
turné skupiny s vydáním alba Frostomp v dalším průběhu roku. Teď museli změnit
plány a nasadit jako první "Tomorrow" - a dostat sem skupinu alespoň
na několik vystoupení. Šestého června, kdy byl singl oficiálně uveden v
rádiích, si David Massey uvědomil, že má co do činění se zvláštním úkazem. Jak
prozradil časopisu Rolling Stone, v tomto případě nešlo o cílenou propagandu
nahrávací společnosti. "Tomorrow" se od veřejnosti dostávalo ohromující reakce", řekl. "Pochází od
veřejnosti a ne od marketingové masáže řízené lidmi z hudebního průmyslu."
Jednadvacátého června měla skupina
své první americké vystoupení v Atlantě (ačkoliv nepříjemnost s vízy v Sydney
způsobila, že se jim málem nepodařilo dorazit vůbec). Ačkoliv udělali zastávku
v Los Angeles, aby vystoupili pro tisk, nehráli tam. Namísto toho se rozhodli
vystoupit v městech, kde byla reakce na vysílání Tomorrow v rádiu nejsilnější:
Atlantě, Chicagu (23. června) a Detroitu (24. června), na "narozeninovém
večírku" stanice 89X. Byl to chytrý tah managmentu skupiny: párkrát
plácnout do vody a nechat rozčeřené vlnky, aby se šířily dál. A hraním na
vystoupeních pod záštitou radiostanic si kapela budovala dobrou pověst. Jedním
z nepsaných pravidel moderního rock n' rollu je, že hraním na nehonorovaném
vystoupení pořádaného rozhlasovou stanicí získává kapela právo, aby se k ní
programoví vedoucí stanic chovali dobře.
Navzdory impozantnímu zájmu místních
rádií nemohl nikdo očekávat reakci, kterou vyvolalo jejich vystoupení v
Atlantě. Místo konání, Roxy, pojalo 1500 tlačících se návštěvníků. V polovině
odpoledne volal šokovaný Watson O'Donnellovi do Sydney: "Nebudeš tomu
věřit, ale jsme na zvukové zkoušce a za rohem stojí fronta o 150 lidech."
V šest hodin, dvě hodiny před tím, než se měly otevřít dveře, se už ulicí táhla
řada tří tisíc osob v naději, že se dostanou dovnitř. Na domácím videu
natočeném při vystoupení je slyšet, jak Watson mumlá něco o nezvladatelné
reakci davu.
Totální chaos pokračoval po celou
dobu jejich krátkého turné. Při svém vystoupení v Chicagu o dva dny později,
kdy publikum řádilo jako smyslů zbavené, zaječel ženský hlas z balkonu
"Bože, jsou tak roztomilí, nemůžu tomu uvěřit." K tomu, aby kapela
zůstala nohama pevně na zemi, přispěla skutečnost, že když Johns rozbil stojan
na mikrofon během vystoupení, pořadatel trval na tom, ať mu zaplatí škodu. Greg
Kot z Chicago Tribune napsal recenzi na jejich vystoupení, v níž vylíčil, jak
skupina překonala nejistý začátek a dodala rafinovaným melodiím Tomorrow, Real
(sic) Massacre a Israel's Son trochu šťávy:
Nedal se jim upřít inteligentní smysl pro dynamiku, silné melodie a kvalitně sehrané vystoupení. To vše dává tušit, že Silverchair mají potenciál dosáhnout velikosti některých svých vzorů, ne-li rovnou přimět maminku a tatínka prodat své staré album Zeppelinů.
Watson a O'Donnell tušili, že by
skupina mohla vzbudit silný ohlas, ale tohle byl naprosto snový manažerský
scénář. V době, kdy Silverchair vystoupili v Chicagu, se alba Frogstomp, které
nebylo uvedeno ani týden předtím, už prodalo pět tisíc kopií, z toho dva tisíce
jen v Atlantě, kde začalo na jedenácté příčce ještě dříve, než bylo dodáno
naplno do obchodů. Následující týden se prodeje zdvojnásobily. Jak prohlásil
programový ředitel rádia 99X Philips: "Nikdy jsem nezažil, aby se kapela
vyšvihla do takových výšin takhle rychle. Je to naprosto unikátní."
Watson a O'Donnell zastávali názor,
stejně jako to provedli v Austrálii, že by skupina měla vycházet vstříc jen
"správnému" typu sdělovacích prostředků, i za cenu takové krajnosti,
jakou bylo odmítnutí žádosti časopisu Time o rozhovor. Jejich první rozhlasové
interview v USA se Seanem Demorym z WNNX všem patřičně připomnělo, že tyto
budoucí rockové hvězdy jsou přece jen teenageři. Zatímco většina kapel by
vyzdvihovala produkt, který se snažila prodat, Silverchair probírali horské
dráhy v Magic Mountain, zábavním parku v LA. "Je to nejsuprovější místo na
světě!" rozplýval se Johns. Během rozhovoru probrali všechno od toho, že
viděli své největší oblíbence Helmet na festivalu Livid v Brisbane (Gillies
"A bylo to bezva."), po jídlo v letadle, arkádové hry a nedostatek
pláží v Americe. Byl to dobromyslný chaos a kapela si udržela svoji pověst,
když požádala o zahrání songu od Helmet namísto nahrávky z Frogstomp, kterou už
DJ připravil k přehrání. "Nemusíš hrát nic z toho cédéčka", vykřikli
Gillies a Johns zároveň.
Po vystoupení v Detroitu se kapela
vrátila do Evropy, 30. června hrála na festivalu Roskilde, dánské reakci na
Lollapaloozu a Big Day Out. Před návratem domů v polovině června proběhlo pár
dalších štací po evropských festivalech ve Francii (kde je uprostřed noci málem
sestřelil rychle jedoucí kamion), Švýcarsku a Anglii. Po návratu do Austrálie
oslavili úspěch Frogstomp vystoupením doma 12. srpna v Newcastle Workers Club,
na akci podivně nazvané Llama Ball. Jelikož se lama na krátkou dobu stala
oblíbeným zvířetem zázračných mladíků, pojmenovali svůj fanklub Llama
Appreciation Society a Johns nazval svoje vydavatelství Big Fat Llama Music. Na
obalu alba Frogstomp stálo: "během natáčení tohoto alba nebyla zraněna
žádná lama" a fanoušci byli
vybízeni, aby "podpořili osvobození národa lam". Jak vysvětlil Watson,
"Byli to patnáctiletí kluci, lamy jim přišly legrační."
Tito milovníci lam byli kromě toho hrdiny vracejícími se
domů.
Mezitím si Epic přál natočit klip k
Tomorrow s vyšším rozpočtem, a tak najali režiséra Marka Pelligtona, který
později režíroval hollywoodské bijáky jako "The Mothman Prophecies" (Proroctví
z temnot). MTV krátce nato nasadila klip ve svém pořadu "Buzz
Bin" a často ho vysílala.
Načasování Silverchair by bývalo
nemohlo být lepší. Když se v roce 1994 zabil Cobain, všude bylo plno Nirvany;
velikáni grunge Pearl Jam nekoncertovali, protože byli pohlceni právní bitvou
se společností Ticketmaster ohledně cen vstupenek a kapely Smashing Pumpkins i
Soundgarden se stáhly do studií. Američtí milovníci rocku toužili po něčem
hlasitém, energickém a mladistvém a chtěli to hned. Silverchair byli právě
taková skupina - a Epic to pochopil dokonale. "Tomorrow je trefa do
černého", řekl tehdy Massey. "Zní opravdu americky, dokonale sem
zapadne." Věci taky vůbec neuškodilo, že po frontmanovi skupiny děvčata
toužila a jejich kluci mu záviděli. I rodiče měli rádi Silverchair; jak
poznamenal newyorský spisovatel Geoff Stead: "Image Silverchair dostala
požehnání od amerických maminek a tatínků. Jsou přesvědčeni, že mladá
australská kapela není zkažená drogami a sexuálními skandály, které obklopují
mnoho skupin." "Jejich hudba mi nic neříká", řekl Glen Bernard,
rodič čtyř fanoušků Silverchair "ale moje děti je milují a je to dobrá,
neškodná zábava."
Načasování z hlediska situace uvnitř
firmy rovněž pomohlo jejich americké invazi. V té době neměl Epic trvale
zaměstnaného zástupce, který by hledal nové talenty (vyčkávali, až se nováček
přesune k nim ze společnosti Virgin), proto nepodepisoval smlouvy s mnoha
novými americkými kapelami. To poskytlo výhodu neamerickým akvizicím jakými
byli Oasis, Deep Forest, Des'ree a Silverchair - které se v roce 1995 všichni
prodávaly ve velkém. Obvykle se upřednostňují americké akvizice, jelikož pokud
se stane hitem domácí písnička, znamená to, že Sony nebude muset platit
"poplatek mateřské společnosti" v zemi, kde má kapela podepsanou
smlouvu. Ale v roce 1995 Sony neměla na výběr. Desátého července Frogstomp
začal na žebříčku Billboard Top 200 na pozici číslo 106. Sedmého srpna už
získal zlatou desku a prodal půl milionu kopií.
Důkazem, o jaký úspěch, dosažený
primárně díky posluchačům a veřejnosti, se jednalo, byla skutečnost, že
Frogstomp dostal platinovou desku 11. září 1995, dlouho předtím, než vyšla
většina recenzí alba.
Americký časopis Rolling Stone napsal,
že z kapely „vyzařuje nestrojená sebejistota a předvádí takové zvládnutí
hlučného rocku, které nepochází z našeho světa a ostře kontrastuje s jejich
mladým věkem“. Noviny z Fort Lauderdale „Sun Sentinel“ prohlásily, že „hudba
Silverchair se nachází ve svém vlastním království“. Dmitri Ehrlich z New
York Times nebyl tak úplně nadšen, ale přesto byl schopen si všimnout silných stránek skupiny:
Skupina, která nezapře vliv
kapel jako Stone Temple Pilots, Nirvana, Pearl Jam a Soundgarden, nabízí temné
hudební představení s bezprostřední atmosférou a instinktivní, zničující
strukturou. Nadmíru agresivní Chris Joannou využívá úmyslně distortované basové
linky, které stojí v opozici ku rozechvělým chlapeckým vokálům pana Johnse.
Jim Testa z časopisu Request
si povšiml, že:
(Frogstomp) asi nebude
nejoriginálnějším albem roku, ale určitě je jedno z nejzdařilejších. Vykazuje
okázalé zvládnutí dynamiky a změn tempa a dokonalé pochopení pro nihilismus a
frustrace, které jsou společné i většině mladých Američanů.
Na tři mladé australské
výrostky, kteří chodí ještě na střední, to není zlé.
První americké plnohodnotné turné
Silverchair odstartovalo v Chicagu druhého září a pokračovalo v Bostonu,
Washingtonu DC, Atlantě, Los Angeles, San Franciscu a Seattlu, aby pak bylo
sedmnáctého září zakončeno vystoupením na molu v Santa Monice s volným vstupem.
V té době už Frogstomp dosáhl v hitparádě Billboard devátého místa,
přičemž se mu podařilo překonat v prodejích i album HIStory od Michaela
Jacksona. Žádné australské kapele od dob INXS se nepodařilo vtrhnout do
amerických hitparád v tak zničujícím stylu – i INXS to stálo několik let objíždění Států, kdy spali v cestovní
dodávce a jedli v levných restauracích, aby si jí vůbec někdo všimnul.
Silverchair se to ale povedlo doslova
přes noc. Navzdory jejich přístupu „je mi to egál“ si byla kapela plně vědoma
toho, jaké štěstí ji potkalo. Jak mi řekl Chris Joannou v roce 2003: „Watto
(Watson) to řekl úplně natvrdo, jaké máme štěstí, že se nemusíme cpát v
dodávce, trmácet se všude možně a hrát koncerty pro tři lidi.“
Ale členové kapely se přesto chovali
tak, jak byste to čekali od patnáctiletých. Zážitky z cestování se Silverchair
by se daly přirovnat ke „Skvělému dobrodružství Billa a Teda“, akorát ve
verzi s třemi hlavními hrdiny. „Vypadá to, že je silvermánie, která zachvátila
USA, nechává úplně chladnými“, napsal Mel Toltz z časopisu Rolling Stone,
který měl další možnost vyzpovídat Silverchair při jejich americkém turné.
„Podivné poznámky a drsné komentáře se vynořují z ničehonic a jsou smečovány
zpět k jejich původci a zase zpátky po místnosti přes imaginární síť.“
Překvapivě se tohle dělo i v
případě, kdy doprovod kapely zahrnoval i jejich rodiče. Silvermamky a
silvertátové se střídali v cestování se svými syny. Členové kapely se shodují
na tom, že matky byly nejpřísnější. Joannovu otci se život na turné zalíbil
tak, že si dokonce nechal narůst vlasy
do půli zad, aby udržel krok se svým na baskytaru hrajícím potomkem. Gillies je
toho názoru, že jeho matka byla nejpřísnější ze všech, pokud šlo o řízení
trávení volného času kapely.
„Byla
to fakt otrava“, říká. „Dařilo se jí na chvíli, než mi bylo asi tak 16, držet
mě dost zkrátka. Vždycky kontrolovala, abych byl zpět do půl druhé.“ (Matky si
nicméně ježdění po turné postupem času oblíbily. Členové skupiny dnes žertují,
že se jich pořád rodiče ptají, kdy zas pojedou turné, aby se k nim mohli přidat
a nakupovat až do padnutí.)
Uprostřed toho šílenství se sedmého
září kapela účastnila předávání cen MTV Music Awards v New Yorku. Zahráli „Pure
Massacre“ a „Tomorrow“ uhnízděni na pódiu nad markýzou, která se klenula nad
vchodem do Radio City Music Hall – mezi jednotlivými písničkami museli prolézat
zpět dovnitř velkým oknem. Trio se
prohnalo jako vichřice svým vystoupením a přítomnost největších postav
amerického rocku (včetně Courtney Love) a takových vlivných figur, jakými byl
šéf Sony Tommy Mottola, který se kapele představil v jejich šatně, v nich spíš
vyvolala rozpačité pocity, než aby z ní byli nervozní. Jedinkrát, kdy se trio
opravdu uvolnilo, byl okamžik, kdy se kapele představil hyperenergický Taylor
Hawkins, který tehdy dělal bubeníka Alanis Morissette, ale brzy na to se měl
stát členem Foo Fighters, a popřál jim hodně štěstí. Místo toho, aby se
procházeli po červeném koberci spolu s ostatními hvězdami, kapela ho obešla,
byl to prostě jejich způsob, jak si držet odstup od hudební smetánky. Chris
Joannou zavtipkoval: „Mysleli jsme, že bysme se dostali do průšvihu, kdybysme
po něm chodili.“
Craig Mathieson zachytil vzrušenou atmosféru ve své knize
„Hi Fi Days“. Když končí „Pure Massacre“:
Johns mámí výbuchy zpětné
vazby ze své kytary, Gillies se zápalem (doslova) napadá svoje bicí a Joannou
bez dlouhých cavyků spouští svoje basy. Nad scénou se snáší hřmot, když
silverchair odcházejí. Na pár vteřin kamera ustrne na opuštěných nástrojích,
zatímco se skomírající zvuk pomalu
ztrácí. Střih kamery na Tabithu Soren, která pořad společně uvádí, a zdá se,
jako by ji bouře, kterou předvedli silverchair, vyvedla z konceptu, a tak se nervózně zazubí, aby pak vše náležitě shrnula
osvětlujícím komentářem: „Páni!“
Desátého září dělala kapela
předskokany skupině Ramones před dvacetitisícihlavým publikem v Atlantě na
vystoupení, které se ne náhodou jmenovalo The Big Day Out. (Programový ředitel
rádia Philips se z Austálie evidentně vrátil s něčím víc než jen s cédéčkem
Silverchair.) Jen pár rockových hvězd
udělalo na silverchair navenek dojem, ale tohle vystoupení v nich nějakou dobu
zůstalo. „Byly to legendy, byli to pekelníci“, prohlásil Johns o excentrických
pankáčích z New Yorku.
Silverchair se ocitli v centru
veškerého dění a album se dál prodávalo. A ke skupině nepřestala být
přitahována velká jména, jako třeba baskytarista z Nirvany Kris Novoselic,
který přihlížel jejich vystoupení 15. září v Seattlu. „Seděl na straně pódia se svojí přítelkyní,“ vzpomíná Johns
na své setkání s čahounem z Nirvany. „Pořád nám vyprávěl o tom, jak ho bolí
zuby. Byla to hrozná sranda.“
Jejich americké turné bylo však
zakončeno krvavě. Během závěrečného vystoupení s volným vstupem na molu v Santa
Monice zaznamenala kapela technické problémy, které vedly ke zdržení v jejich
programu. Kdosi z rozmrzelého davu mrštil na pódium lahví, která zasáhla Johnse
na levé straně hlavy a způsobila mu rozšklebenou ránu. Hrál dál a skončil
vystoupení s obličejem, po kterém se mu řinula krev, takže vypadal spíš jako
jeden z ragbistů z Newcastlu se jménem
Johns, než ten frontman ze Silverchair, který měl ve zvyku mluvit tlumeným
hlasem. Jakmile koncert skončil, odjel do nemocnice. Tehdy poprvé okusil Johns
odvrácenou stránku slávy, i když se tomu později smál. „Dali mi stehy a všechno
a vrátil jsem se a náš zvukař si stěžoval na PA (zesilovače) a tak. Byla
to fakt sranda. Byl to fakt neuvěřitelná sranda. Všechno se po...“
Joannou si tohle vystoupení vybavuje
jako jedno z nejdrsnějších, které kdy zažili. „Bylo to fakt hardcore. Byl tam
jeden z nejbláznivějších kroužků pro moshing, který jsem kdy viděl. (Ve
Spojených státech mají moshpity sklon vytvářet zvláštní nebezpečné „kroužky“
navzájem se mlátících tanečníků (slam-dancerů), kteří vypadají, jako by
předváděli nějaký bizarní rituální tanec.) Mohutní kluci pobíhali kolem a
mlátili své kolegy, ti kluci byli jak šílený. Třískli nějakýho kluka fakt drsně
a pak ho poplácali po zádech.“
Pokud byla Santa Monica fiasko, pak
byl návrat Silverchair do Austrálie oslnivým vrcholem štěstí – dokonce lepším
než na horské dráze v Magic Mountain. Výroční ceny ARIA byly předávány v
pondělí druhého října v sydneyském Darling Harbour. Šuškalo se o tom, že „stará
garda“ kolem Farnesy, Barnesy a spol. bude sesazena ze svého trůnu třemi dětmi
z Newcastlu. V čele revoluce alternativního rocku byly i další skupiny, jako
sydneyské trio You Am I, které zrovna vydalo svoje druhé album a svoji best-ofku
Hi Fi Way. Ačkoli čestným hostem večera byla Janet Jackson a
středoproudá popová hvězda Tina Arena si odnesla čtyři ceny, včetně Nejlepšího
australského alba za svůj počin „Don't Ask“, byla to noc Silverchair.
Kapela všem vytřela zrak, když získala
ocenění za Největší nový talent, Nejlepší debutový singl, Nejlepší australský
singl a Nejprodávanější singl (za „Tomorrow“), jakož i za Nejlepší debutové
album za Frogstomp. Jak pro ně bylo typické, než aby vypadali jako banda
pozérů a došli si pro cenu sami, členové kapely vyslali Joshe Shirleyho,
sedmiletého syna producenta alba Frogstomp, aby za ně vyzvedl špičaté
sošky.
Ale od kapely to nebyl jenom
momentální rozmar. Josh Shirley byl jediný mimo Johnse, Gilliese a Joannoua,
kdo si na albu Frogstomp skutečně zahrál. Můžete ho zaslechnout,
jak mlátí na bubny těsně před začátkem
„Findaway“. Tuhle souvislost měl osvětlit zpěvák Meatloaf, který pořad
konferoval, ale tenhle pořízek tak docela nestihnul doříct i tuhle část ze své
napovídací kartičky. Tisk, který následující den strhal kapelu za nafoukanost,
si ve skutečnosti nechal ujít vynikající historku.
Silverchair to ale nevadilo. Přidali
se k Timu Rogersovi z kapely You Am I a uzavřeli večer divokou předělávkou
písničky „New Race“ od skupiny Radio Birdman a zažili si nejrockovější moment
svého života. Rogers byl pro trio v Silverchair velkým vzorem, stejně jako
Eddie Vedder (z Pearl Jam), Johns měl na sobě dokonce triko s You Am I při americkém televizním vysílání.
„Cvičili jsme to asi jen hodinu a mysleli jsme si „Jo, to je v pohodě.“, řekl
Johns potom. “Sakra, to byla legra.“ Nová garda vstoupila do budovy, i když se neobtěžovala dojít si na
pódium pro ceny.
Hranice mezi mainstreamem a
takzvanými „alternativními“ skupinami se začala stírat a Silverchair v tom
hráli vedoucí úlohu.
Stejně tak uspokojující byl úspěch
skupiny při udělování autorských cen Australian Performing Rights Association
(APRA) Songwriter Awards (Ceny pro autory písní Australské asociace práv
výkonných umělců-APRA), které se konalo 12. prosince, kdy se Johns s Gilliesem
podělili o cenu „Skladatel roku“. Tyto ceny si hudebníci velmi považují,
protože o nich rozhodují jejich kolegové, kteří tvoří hudbu, a nikoli postavy z
hudebního businessu, kteří rozhodují o udělení cen ARIA. Silverchair se
nedočkali uznání jenom od hudebního businessu, jejich kolegové hudebníci si
taky mysleli, že jsou docela fajn.
Zbytek roku 1995 strávili
Silverchair v pohybu. A došlo k dalším zraněním. Během vystoupení 27. října v Palace v mebournské
čtvrti St. Kilda, skočil Johns z pódia doprostřed davu. Joannou a Gillies hráli
dál a po očku dávali pozor na svého frontmana. Když se Johns nevynořil ani po
minutě, začli panikařit. Mytologie australského rock 'n' rollu má za to, že ve
chvíli, kdy Johns seskočil, dav se rozestoupil a on spadl na zem. Pravda je,
jak už to tak bývá, trochu jinde. Jak mi řekl Joannou: „Daniel seskočil z pódia
do davu a pak ho lidi začali tahat za triko a tak a on se poroučel „Hopla!“
rovnou na zem.“ Když ho ze zpocené masy
vylovila ochranka, Johns se vrátil na jeviště s roztrhaným oblečením. Když se
mu začaly protáčet panenky, vystoupení skončilo. (Joannou: „Vykřikli jsme
„Kurva, je mrtvej!“) Naštěstí stálo venku policejní auto strážníka, který
zrovna neměl službu, rychle dovezli Johnse do nemocnice, kde si ho nechali na
pozorování. Ale show běžela přesto dál – za dva dny už Silverchair hráli další
představení na stejném místě konání (tentokrát se obešlo bez incidentu).
Jejich další americké turné
odstartovalo dvacátého pátého listopadu v San Diegu a pokračovalo až do 18.
prosince, kdy v Universal Amphitheatre v Los Angeles vystoupili společně s
Radiohead, Bush a Oasis. Devátého prosince si odskočili na vystoupení v Saturday
Night Live a o čtyři dny později hráli v legendárním klubu Stone Pony v New
Jersey, jehož místo v historii rock 'n' rollu bylo zajištěno díky tomu, že zde
začínal Bruce Springsteen a jeho E-Street Band.
Rockový reportér Stuart Coupe se
ocitl v ohnisku bouře, kterou rozpoutali Silverchair, když navštívil vystoupení
bez omezení věku návštěvníků ve Philadelphii. V zákulisí si Coupe povšiml, „jak
neobyčejně při zemi a uvolněně“ kapela působila, navzdory tlaku, který provázel
focení fotek, dělání rozhovorů a potřásání si rukama s kdekým, což je nutné,
pokud chcete prorazit s novým albem, obzvlášť v Americe. Řídící ruka manažera
Watsona byla nicméně všudypřítomná. „Interview?“ Napsal Coupe do sydneyského
časopisu Drum Media. „Watson říká, že o tom popřemýšlí, ale má za to, že
nechce prozatím žádnou publicitu v australských médiích.“ Coupe věděl, že David
Fricke, reportér amerického časopisu Rolling Stone, zrovna strávil několik dní
se skupinou – byl naštvaný. Coupe poznamenal: „Těžko si nevzpomenout na situaci
kolem INXS v době, kdy si mysleli, že jim australská média nejsou dost nóbl.“
Coupe se sešel s Frickem o několik
dní později na vystoupení skupiny v newyorském Roseland Ballroom. Zeptal se
uznávaného amerického novináře, jak si Silverchair vedou v porovnání s
Nirvanou. „Povídá mi, že Kurt měl v sobě o něco víc pocitu úzkosti a ohrožení,“
napsal Coupe, „ale až na to Silverchair předvádějí show, která se s touhle
kapelou dá měřit“. Právě v tu dobu to ve Spojených státech víc než stačilo k
tomu, aby to uspokojilo alt-rockové publikum, kterému scházeli hrdinové.
Silverchair uzavírali rok 1995
silvestrovským vystoupením v Perthu, které se konalo pod širým nebem. Alba Frogstomp
se prodalo v Americe už milion kopií (nakonec se ho tam prodalo 2 025 000 z
celkového počtu 2 898 000 po celém světě.) Kapela si odnesla snad všechny ceny
ARIA, co to šlo. Jejich hrubé příjmy za tento rok se odhadovaly na 6,4 milionů
dolarů. Hráli rock v Evropě, Austrálii a Americe, od pobřeží k pobřeží.
Přejete si zažít senzační
dobrodružství? Pak to byl tenhle nejdůležitější rok v životě těchhle kluků.
Bill a Ted by mohli závidět.
Celé tři dny dělily silvestrovské
vystoupení kapely od jejich úvodního vystoupení v roce 1996, kde předvedli
nadšeně přijaté představení na úvodním ročníku festivalu Homebake, rockovém
festivalu pořádaném pouze pro australské kapely, který se konal v Byron Bay na
severním pobřeží Nového Jižního Walesu. Ale v lednu kapela zjistila – podobně
jako už dříve Johns v Santa Monice – že stinná stránka slávy může často
převážit její světlou stránku. Úspěch si opravdu dokázal najít způsob, jak jim
vrazit kudlu do zad a srazit je k zemi zrovna v momentě, kdy jejich vyhlídky
byly až neskutečně zářivé.
Vše začalo titulkem na první straně
novin Daily Telegraph, který hlásal: „silverchair šokováni. Násilí nás
děsí, tvrdí skupina.“ Další titulek vykřikoval: „Scénář pro vraždu.“
Jedenáctého srpna roku 1995 ve státě
Washington zastřelili šestnáctiletý Brian Basset spolu se svým kamarádem
Nicholausem McDonaldem Bassetovy rodiče a utopili jeho pětiletého bratra. Když
je policisté dopadli, řekli jim, že si v té době pouštěli písničku „Israel's
Son“. Soudní řízení s nimi bylo zahájeno osmnáctého ledna a oba byli souzeni
jako dospělí, což jim zaručovalo ještě mnohem větší mediální pozornost než,
jaké by se jim dostalo, kdyby se jednalo o jiný další podobně tragický americký
případ vraždy rodičů v řadě. McDonaldův
právník Tom Copland tvrdil, že jeho klienta i Basseta dohnala k vraždě
písnička. Zasazoval se o to, aby toto jeho tvrzení bylo zařazeno mezi přípustné
důkazy. Tvrdil, že písnička byla napsána „skoro jako scénář“ pro provedené
vraždy. Dokonce se mluvilo o tom, že bude předvolán Daniel Johns, který
písničku napsal.
Watson pochopitelně vystoupil na obranu kapely v
oficiálním prohlášení:
Silverchair neschvalují,
neschvalovali a nikdy by neschválili násilí v jakékoli formě. Členové skupiny
jsou zděšeni tímto hrozným zločinem a doufají, že spravedlnost zvítězí při
soudním stíhání toho, kdo je za čin odpovědný, ať je to kdokoli. Silverchair
naprosto odmítají tvrzení, že je jejich písnička jakýmkoli způsobem odpovědná
za jednání údajných vrahů. Je veřejně známou skutečností, že předmětná písnička
byla inspirována televizním dokumentem o hrůzách války. Píseň se snaží
kritizovat násilí a válku tím, že je vykresluje v celé jejich hrůze.
V reakci na Coplandovu argumentaci
se zástupce prokurátora Jerry Fuller zeptal: „Co to dokazuje? Dokazuje to, že
Basset nenáviděl svoje rodiče? Dokazuje to, že měl motiv k zabití svých rodičů?
Ne. Dokazuje to jenom to, že si pouštěl tuhle písničku.“ Následující den soudce
Mark McCauley vynesl rozhodnutí, že píseň „Israel's Son“ nesmí být hrána během
zahajovací řeči a vyhradil si rozhodnutí o tom, zda může být písnička hrána
během procesu vůbec.
Ale škodu už nešlo napravit,
najednou se partě prakticky začínajících šestnáctiletých kluků z Newcastlu
začalo dostávat podobného zacházení jako britskému metalovému uskupení Judas
Priest, proti kterým vedly spor u amerického soudu dvě rodiny, které vinily
album Stained Class ze sebevraždy jejich synů. Tato žaloba byla taky
zamítnuta, ale stigma na nich zůstalo. O'Donnell, Watson a rodiče kluků ze
Silverchair měli všechny důvody semknout se ještě malinko víc kolem svých
svěřenců.
Když se na to Watson dívá po osmi
letech, považuje to za klíčový okamžik u Johnse, okamžik, který spustil jeho
zvýšenou ostražitost, když se ocital ve středu veřejného zájmu, a který ho brzy
nato změnil prakticky v poustevníka. Článek v Daily Telegraph Mirror z
října 1995, který byl označen titulkem „Jak se dostává šestimilionový kluk do
školy“ a ukazoval Johnse ve školní uniformě, jak jede na svém kole, celý
problém jenom zhoršilo. „Netvrdím, že média způsobila problémy, které přišly
později“, říká Watson, „ale ani na okamžik nepochybuju o tom, že byla jedním z
několika faktorů, které k nim přispěly.“ O'Donnell s ním souhlasí: „Myslím, že
ta věc s Israel's Son ho opravdu tvrdě zasáhla.“ (Johns přece jen něco ze
situace vytěží, až přijde čas, kdy dá průchod svému vzteku a napíše nenávistné
texty pro další alba Freak Show a Neon Ballroom.)
Dalším krokem kapely nicméně bylo
turné po amerických stadionech s Red Hot Chili Peppers, které bylo přeloženo z
původně stanoveného listopadového termínu, kdy se bubeník Chili Peppers Chad
Smith zranil při nehodě, která se mu stala při sportu. Obě kapely si padly do
noty, Silverchair vycházeli perfektně se Smithem, nejdružnějším členem Chili
Pepper, kterého Joannou popsal slovy „docela týpek“. Vystoupení byla velkolepá,
včetně zastávky v newyorském Madison Square Garden devátého února, což bylo
největší představení pod širým nebem, jaké město, které nikdy nespí, zná.
Přišlo se podívat dvacet tisíc lidí. Byl to skoro rok od chvíle, kdy skupina
hrála v hotelu Prince of Wales v centru Melbourne. Věci se změnily.
„Hrát v Garden pro nás znamenalo
splnit si sen“, řekl Johns. „Dívávali jsme se na videoklip Led Zeppelin The
Song Remains the Same (který byl natočen v Madison Square Garden) dvakrát
denně a zahrát si tam, tomu se dalo jen stěží uvěřit.“ Gillies byl dokonce
ještě zapálenější fanda, koukával na bombardování bicích Johna Bonhama v „Moby
Dickovi“, ve zpomaleném záběru a pak mlátil hlava nehlava na bicí ve svém
pokoji a napodoboval Bonhamovy pohyby. Dodneška je to jeho nejoblíbenější
rockové video. „Bylo to o tom vzrušení“, říká o vystoupení v Madison Square
Garden. „Budu hrát tam, kde předtím hrály moje největší vzory.“
Zvlášť jedna věc se pro kapelu
změnila: druh pozornosti, které se jim dostávalo od žen. Během rozehřívací show
v Los Angeles čtvrtého února zasvištěl vzduchem spodek od malinkých zářivě
červených bikin a přistál u nohou zaraženého Daniela Johnse. A během
závěrečného večera turné, šestnáctého února v Nassau Coliseum na Long Islandu,
si kapela zažila šok, když Chili Peppers najalo dvě striptérky, aby tancovaly
na jevišti nahoře bez, zatímco skupina hrála dál. Rodiče všech tří chlapců
sledovali celou událost ze strany jeviště, ale moc je to nepobavilo.
„Red Hoti si mysleli, že jsme mrňaví kreténi“, prozradil
Joannou po skončení turné novinám Sydney Morning Herald:
Když kapela začíná tak, že
spí na zadních sedadlech aut a přespává po padesátidolarových hotelích a pak se
vypracuje tak, že začne vystupovat v halách pro 15 000 lidí, pak její členové
jsou, no, fakt dobrý. Ale kluci, který jsou úspěšný fakt rychle, jsou totální šmejdi.
Red Hoti si mysleli, že když se naše album dost rychle začalo v Americe docela
slušně prodávat, budeme fakt malí sráči. Potom, co nás poznali, to bylo v
pohodě.
Legrace skončila dost naráz, protože
kapela začala mít další problémy s písní „Israel's Son“. Jejich nahrávací
společnost v USA je požádala, aby natočili videoklip znovu. Johns tvrdil, že
nahrávací společnost byla toho názoru, že v něm bylo až moc násilí. „Myslel jsem si „Tenhle klip je podle nás v pořádku“, řekl Johns MTV v únoru
1996. „Pak si na něj někdo musel ausgerechnet stěžovat a teď ho musíme změnit
jenom kvůli pitomosti.“ Podle Chrise Joannoua Sony vadil jediný obraz, ve
kterém „byla jen oprátka, která visela na dřevěném trámu.“ „A pes v kleci“,
dodal Johns. „Řekli, že v něm bylo moc násilí. To je blbý.“
V předělaném videu připomíná silně
použité nasvícení a barvy kupodivu videoklip k písničce „Smells Like Teen
Spirit“ od Nirvany, když má Johns na sobě něco, co jeden fanoušek popsal jako
„svetr po dědovi“ - přesně takový, jaký rád nosíval Kurt Cobain. Ještě
podivnější shodou okolností má na sobě Johns triko s číslem 27 – počet let,
kolik bylo Cobainovi (a Janis Joplin i Jimu Morrisonovi), když umřel. Pomalu
začalo být zřejmé, jak Epic prezentuje kapelu americké mládeži: jako znovuzrozenou
Nirvanu. Kapela dostávala obsáhlou lekci o úloze, kterou sehrává mytologie při
prodeji rock 'n' rollových desek.
V době, kdy se členové kapely
dostali dvacátého února do Evropy na sérii vystoupení v Anglii, Francii,
Německu a Holandsku, už plánovali druhé album a přitom se bránili tvrzení, že
jsou grungovou kapelou.
„Pořád nás jedni a ti samí lidé
srovnávají s Pearl Jam a Nirvanou“, řekl Gillies holandskému časopisu Oor.
„Album (Frogstomp) nemá vůbec zvuk grunge ze Seattlu.“ K čemuž dodal
Johns: „Během několika měsíců, až dokončíme evropské turné, začneme s
nahrávkami pro nové album. Uslyšíte jazz, funk a rap. Už máme spoustu nových
písniček.“ Gillies přihodil poznámku:
Příští album bude ostré a
temné. Zvuk musí být ještě plnější a hutnější. Teď to dokážeme, protože máme
mnohem větší rozpočet. Možná dáme doprostřed alba veselejší písničku, abychom
posluchačům zvedli náladu. Ale zbytek písniček je určen k tomu, abyste si u
nich zaplakali.
Silverchair se vrátili do Austrálie
po svém vystoupení šestého března v Kolíně nad Rýnem s tím, že si druhého a
třetího dubna udělali zastávku v Japonsku. Znova se jim povedlo zvítězit na
plné čáře ve čtenářské anketě australské mutace časopisu Rolling Stone,
přičemž vyhráli cenu pro Nejlepší skupinu, Nejlepší singl (za Tomorrow),
Nejlepšího mužského zpěváka, Nejlepší hardrockovou kapelu, Nejlepší obal alba a
Nejnadějnější talent pro rok 1996.
A Johns byl zvolen Nejlepším novým
talentem ve čtenářském hlasování časopisu Guitar World, přičemž
převálcoval Dava Grohla z Foo Fighters a Korn. Johnsovo sólo v Tomorrow vyhrálo
nad takovými aspiranty, jakými byly třeba Eddie Van Halen či Dave Navarro. Jak
časopis prohlásil ve svém úvodním sloupku: „Měli jsme tušení, že náctileté
úkazy ze Silverchair jsou populární, ale nevěděli jsme, jak nesmírně populární
jsou.“ Johns, jak bylo jeho zvykem, bagatelizoval ocenění: „Ani to nepovažuju
za sólo. V podstatě si ani nemyslíme, že pro naši muziku má cenu psát sóla.“
Skupina měla vystoupit ještě jednou,
aby uzavřela svoje světoběžné turné s albem Frogstomp: vystoupení devátého
dubna v závěrečném dni Royal Easter Show (Královská velikonoční show) v
Sydney. Na show byl zrovna dětský den: bylo dokonale logické, že hlavním bodem
programu byla ten den banda kluků, kteří mohli být stejně tak dobře součástí
publika, kupovat si propagační tašky a jezdit ve vláčku v domě hrůzy.
Dvacet tisíc fandů se shromáždilo,
aby zhlédlo představení. V zákulisí se mezi zasvěcenci z hudební branže
šuškalo, že si skupina měla vyzvednout 5 milionů dolarů za nakladatelská práva
k Frogstompu a jejich dalšímu albu. Na jevišti kapela proletěla
75minutovou show a Gillies předvedl rituální povalení své bicí soupravy na
konci „Israel's Son“. Když ohňostroj ozářil oblohu, bylo z moshpitu odvedeno
sto náctiletých a ošetřeno kvůli řezným ranám, škrábancům a modřinám.