BRUT

Také v Praze si snad všechny děti hrály převážně na ulici. Auta skoro žádná nebyla a tak se hry mohly rozvinout i na silnici. Na té se hrála hlavně vybíjená, král vysílá své vojsko, krvavé koleno, skákal se panák, přijde na to sežere to…. a rybičky, rybičky rybáři jedou atd.

Teď už je to jen pro auta...

Také jsme cestovali z Prahy do Brna a Bratislavy - na okraj chodníku se namalovala křídou cesta se všelijakými překážkami a zákrutami a pak se cvrnkal kamínek nebo sklíčko z té Prahy do Brna až do Bratislavy. Komu se to povedlo dříve, vyhrál. My holčičky jsme také rády skákaly školku na skákadle a pinkaly malým balónkem o zeď.

Já s Álou jsme měly dětské kufříčky s malými panenkami, které měly na zádech čísla (zřejmě velikost panenek v cm) a podle nich jsme jim říkaly patnáctka nebo sedmnáctka a s jejich výbavou, kterou jsme vlastnoručně šily, nebo získaly od dobrých duší. S Álou jsme bydlely v jednom domě, byla o 1 rok starší, ale převelice jsme si vyhrály, byly jsme takové hodné holčičky. Na stejném patře naproti našim dveřím bydlel stejně starý Mirek jako já a toho jsem trochu mučila tím, že jsem ho moc ráda česala, protože měl krásné kudrnaté vlasy. Mirek byl mírnější povahy, proto přetrpěl mé kadeřnické kreace na své hlavě. 

S mámou na pankrácké "rasovně"... S Álou jako muchomůrky...Jako osmnáctletá v Havaně...Páťačka jako námořníček....Asi šestnáctka na chmelu...

V ulici, ve které jsem bydlela se částečně filmoval „ Punťa a čtyřlístek“ a promítal se v pankráckém kině Revoluce. Moc v tom filmu z naší ulice vidět nebylo, ale byla to událost. Někdy jsme si hrály i na pankrácké pláni, kde byl složen různý stavební materiál pro stavbu mostu přes nuselské údolí, do které se moc nechtělo, nějak se moc nepospíchalo. Nepamatuji se, že by se při našich hrách stal nějaký velký úraz, ale ve vedlejším domě zemřela malá holčička na zápal mozkových blan. Pamatuji se na to, protože to pro mě bylo naprosto nepochopitelné, že jí už vůbec nikdy neuvidím  a už vůbec jsem zírala, když si dvě drbny venku povídaly, že musela zemřít taková malá holčička, takový andílek a jejímu bratrovi, takovému sígrovi, se nic nestalo…

Naší ulici tvořily a tvoří pouze tři domy. Na jednom rohu byla v době mého dětství malá prodejna potravin, kde prodávali pan a paní Liškovi. Oba byli velmi hodní a pan Liška mi nechával na dluh  čokoládové kaštany nebo kofilu, protože věděl, že mu to má matka dodatečně zaplatí. Důvěra vládla na obou stranách. V tomto domě také bydlel slavný kameraman pan Václav Huňka s jehož dcerkou Evou jsem také kamarádila.                 

                                                 Dávno ne potraviny.... 

Starší Alena Huňková už se s náma prťatama  moc nezabývala. Na druhém rohu byla mlékárna, která se vyznačovala charakteristickou mléčnou vůní. Mléko se měřilo na litry a půllitry a prodávalo se do donesených konviček.

Dávno ne mlékárna..... 

Pamatuji na příhodu, kdy jsem se vracela s konvičkou mléka a v přítmí přízemí domu jsem zakopla o kýbl s vodou, který tam nechala paní správcová bez dozoru, protože si po umytí domu povídala opodál s jinou sousedkou. Hrozně se lekla, protože viděla jak  se válím v té špinavé vodě smíchané s mlékem a dobře věděla, že

Tam někde byl ten kýbl...

za to může. Jestli tím úlekem nebo zamyšleností, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout kolik toho mléka jsem koupila a tak jsem ten den přinesla domů více mléka,  než jsem měla koupit. Paní správcová to množství  odhadla a koupila po svém. Náš dům byl velmi moderní. Nejen že měl výtah, ale v suterénu mimo sklepa na uhlí měl velkou prádelnu s bubnovou pračkou, sušárnou a mandlem. Partaje se tam hezky střídaly a pochvalovaly si ten komfort. Vedle prádelny byl telefonní aparát, který fungoval na telefonní známku, později na 25 hal. minci. My jsme bydleli v 1. patře, tak jsme výtahu neužili, protože klíč od něj dostávaly partaje až od 2. patra.

V domě bylo zavedeno ústřední topení a tak později, když jsem se ocitla tváří v tvář drsnějšímu životu, jsem zcela propadla, při zatápění v kamnech, ale to už je jiná historie.

V domě bydleli i někteří známí lidé, chvilku herec pan Vejražka, nahoře v předposledním patře nějaký malíř (?), kterého navštěvoval herec pan Kemr, jehož jsem na vlastní oči viděla přijet na návštěvu na motorce s tábornickým kotlíkem na hlavě  místo motoristické helmy. Však také  v té době helmy nebyly povinné. Ve druhém patře bydlela rodina spolužačky mé sestry, ta spolužačka se později proslavila tím, že milovala pana Přemka Podlahu, tehdy ještě nevědoucího, že bude televizní hvězda.

V tom žlutém bydleli Arnautovi....(tenkrát ale nebyl žlutý)

V ulici kolmé na naši - Na Bitevní pláni, bydlela další, ale v budoucnu daleko úspěšnější spolužačka mé sestry Inna Arnautová,  1. dáma módního salonu EVA (dříve salon Podolská). Ona určovala módu v tehdejší ČSSR. Slavné herečky a zpěvačky se v té době (asi konec šedesátých let a léta sedmdesátá, osmdesátá a částečně devadesátá léta minulého století) oblékaly v tomto salónu.

V posledním patře našeho domu  bydleli tělesně postižení manželé, kterým se narodil  chlapeček, ze kterého vyrůstal krásný a zdravý chlapec. Toto štěstí jim, alespoň co vím, všichni přáli a považovali to za zázrak. Asi ve 3. patře bydlela paní Pavelková, již starší korpulentní dáma, velmi milá a přátelská, která nám jednou večer , když uvízla ve výtahu, z důvodu vypnutého el. proudu, četla pohádky. Uvízla  nešikovně mezi přízemím a 1. patrem a tak aby nepropadala černým chmůrám, dali jí tam dospělí stoličku, svíčku, pohádkovou knížku a sezvali děti z domu. Paní Pavelková zapomněla na  všechny fobie a četla pohádky. My děti jsme měly zážitek a když pustili  proud, byla to škoda, že byl se čtením konec.

V mezipatře bydlela jedna paní, kamarádila se s mojí matkou a pamatuji, že často plakala. Až později mi matka řekla, že odsoudili a zavřeli jejího nezletilého syna,  když chtěl s jinými utéci přes hranice. Myslím, že zemřela, aniž by se dočkala jeho propuštění. Náhodou jsem zjistila, že její syn v tomto bytě dosud bydlí a přes zničený životní start je snad se svou ženou šťastný. Určitě by si to zasloužil.

Naproti přes silnici byla a kupodivu stále je hospoda. Tenkrát se v ní scházeli Baráčníci, někdy v krojích, když měli slávu a já nechápala co to ti Baráčníci jsou. Když se to tak vezme, tak to nevím doteď.

Tenkrát U Rubešů a přes silnici a teď přes dálnici Krušovická...

Do této hospody vozili  velké hranoly ledu a my děti jsme odpadlé  kousky sbíraly a olizovaly, jakože máme zmrzlinu. Snad to není ani možné, že píši na počítači, telefonuji mobilním telefonem, zmrzlinu mám kdy chci v mrazáku…. a nakonec co bych komu povídala, ostatní vymoženosti si všichni můžou dosadit  sami.

Pamatuji nejen tuto exotiku, ale i to, jak večer chodil člověk s dlouhou tyčí s hákem, kterým zhasínal plynové lampy pod naším oknem a také modré, poštovní  vozy tažené koníkem. Za vozem bylo stupátko, na které naskakovaly a vozily se děti a to pak ostatní, na které nezbylo místo  volaly „ za vozem, za vozem“.

Dokonce jsem bruslila i v „háfnu“ na Vltavě a jezdila jsem do Mejta vlakem, kolem jehož oken létaly jiskry.

Musím říci, že mě matka v té poválečné době docela hezky strojila, ač toho asi nebylo mnoho k sehnání (dost se přešívalo z velkých šatů, však to také byla jiná kvalita…),  kulmou tvořila na vlasech lokny (však mi jednou spálila ucho), tak jsem byla holčička jako lusk. Nevím proč, ale počátkem jara bylo mojí největší starostí, abych už mohla nosit podkolenky a ponožky místo punčocháčů. Později jsem zjistila, že to byla nevysvětlitelná starost  i ostatních holčiček - mých vrstevnic.

Chodila jsem do baletu na Karlovo náměstí k madam Štěpánkové. Přístup madam Štěpánkové k nám dětem se nedá srovnat s přístupem nynějších všelijakých cvičitelek všech možných stepů, baletů a aerobiků. V sále měla nejen klavír s paní, která doprovázela naše taneční krůčky, ale také rozestavěné židle, aby nás mohly naše matky sledovat. Vlídně k nám hovořila, nepeskovala nás, ani nedrezůrovala, věděla, že holčičky potřebují pohyb a hezké postavy s elegantními pohyby a jestli byl v některé talent, pak je doporučovala ke specifické výuce k jiným specialistům, nebo se jim věnovala individuálně.  Jsem ráda, že i moje dcera měla později možnost se setkat s tak laskavým přístupem při návštěvách baletu u paní Švehlové, shodou okolností ve stejné budově. Nyní u vnuček jsem takový přístup k dětem nezaznamenala, ale určitě někde madam Štěpánkové a Švehlové jsou.

Asi od devíti let jsem získala vášeň v podobě čtení knížek  - všechny žánry co se mi dostaly do rukou. Četla jsem všude, když jsem získala dobrou knížku, tak třeba i při vaření, . Měla jsem takovou metodu, že jsem knížku nejdříve zhltla na jeden zátah a teprve později jí znovu a pomaleji četla, ovšem když za to stála.

 Náš dům se opravuje....

Tady stávalo kino Revoluce...Okamžitě mě naskočí eskymo, bonbony fialky a větrové gumové kuželky.