Temnota
Temnota je pradávnou matkou zářivých hvězd, které žhnou svou němou krásou v náruči neviditelné, tiché stvořitelky. Ale ta matka tam je, je tam stále, od samotného počátku věků a vlastní děti, hvězdy, se časem zhroutí do své matky a pohltí je milosrdná tma. To je temnota, domov.
Dej si šátek na oči nejdražší a co ti zůstává? Co ? Venku je tma.. A tvé zjitřené myšlenky se v tichu zahryznou do tvých útrob. Přečkej noc v tmavém lese, plném neuchopitelný zvuků a budeš se bát, bát sama sebe. Nikdo jiný v tvém okolí není.
Pochop temnotu, protože pochopení temnoty ti otevírá bránu k tvému nitru. Tak vyprávíme hrozivé příběhy u sdílených ohňů, o pánu temnot, o temných silách a vzýváme paprsky ranního slunce, jež přináší naději i úlevu. Ten temný pán, náš pán, je stále přítomen uvnitř nás samotných, neboť jen lidé jsou vyslanci této říše, páchající zlé činy, které nejsou esencí jejich duší. To oni, nikdo jiný, jsou v daném čase pohlceni temnotou, neboť se správně říká od nepaměti, měl zatemněnou mysl, nevěděl, co činí.
Vyprávíš mně : Ale já, já jsem dcerou temnoty. Dej si na mě pozor, proč mně nasloucháš, proč důvěřuješ ? Tak i já, jenž o temnotě napsal mnohé, říkám, že temnota je hutnou přítomností, temnota se nemůže přetvařovat, měnit barvy a tvary, protože je jediná, temná, mlčenlivá. Temnotou je to, čemu říkám poznání svého já, svého stávajícího já, svého jednání, příčin i následků, odporu a vzdoru, úděsné bitvě za vlastní zachování celistvosti. Neboť ti, kteří neustále mluví o světle a lásce, uvnitř třímají vlastní skrytou temnotu jíž nikdy nepoznali a sami se bojí ponořit do skutečného a stávajícího, toho čím jsou.
Poznejme svou temnotu a jejím přijetím vykouzlíme světelné paprsky, které budou zrozeny na základě toho upřímně poznaného. Protože, ubližoval-li jsem někdy lidem, neviděl jsem a necítil v daném čase nic. Až v okamžiku poznání vlastní temnoty, přijetí zřejmého a existujícího, mohu rozpoznat kontrast změny, kdy mé laskavé činy září na pozadí vlastní minulosti. A tak se snad učí i lidé, kteří jsou zbaveni svobody, neboť peklo svědomí je mečem mocného učitele.
Nebojíme se neznámého, temného, my se bojíme lidí. Lidí nesoucí temnotu vlastního nitra, lidí, kteří páchají krutosti pod praporem vlastní bolesti a nekonečného boje ve společenství vládce temnot.
Ani Bůh nestojí v opozici s ďáblem, protože ďábel vede nekonečné šiky lidstva a lidé vytváří, oživují, sytí a napájejí ďábla vlastní prolitou krví. Proto je znám i pod jménem světlonoš, jen proto, že je zřejmé, že se vždy můžeme učit jen z vlastních chyb, z vlastního konání a činů. Nevzývejme proto Boha, který je skryt pod naší vlastní temnotou a nemůže nic jiného, než čekat, až jednoho dne stáhneme těžký závěs z jeho věčného a všudypřítomného těla. A jak nás může Bůh přijmout do své náruče, pokud mu neseme danajský dar naší temnoty? Jak můžeme očekávat světlo poznání, je-li naše vlastní komnata zahalena ve tmě vytvořené námi samotnými?
Proto, jsi-li temnou princeznou, trpělivě naslouchám a věřím, že jsi blízko poznání. Že stojíš před tmavým plátnem s paletou zlatistých, zářivých barev a tvá nesmělá ruka namáčí štětec do věčné barvy. Vždyť jsme tak stejní, máme stejná srdce, duši, lásku. Toužíme se vymanit s pout věčných bitev, dobývání nepřátelských území, plenění zahrady našeho stávajícího pobytu. A věřím-li tomu, věz, že jen proto, že sám procházím svou temnotou a snažím se přijmout sebe samého tak, jakým skutečně jsem. A tak vidím svůj vlastní strach, bezmocnost a zlost a dívám se se soucitem na člověka - sebe, který byl tolikrát stržen lavinou odmítání a nepřijmutí. Jen chválením vlastního dobra, vlastní výjimečnosti a schopnosti milovat se dostáváme do nekonečného poslechu sebe sama. A tak to mnozí činí s nadějí, že darovaná láska omámí a ukonejší jejich strnulou, nerozpoznanou temnotu.
Nedůvěřuješ, protože tvá důvěra byla zmrzačena. Ale věz, že důvěra která pramení a je napájena láskou a soucitem k sobě, nemůže být zneužita. To, co nám lidé činí, bolest kterou zaplavují náš emoční prostor, je jejich cestou a oni se tak učí. Nikdo by nedokázal vyvolat naše záporné emoce, nenávist, zlost, sobectví, pomstu, pokud by tyto emoce již dávno nabyly součástí nás samotných. Nečekejme, že nás ti druzí musí milovat, protože jim podáváme pomocnou ruku, nabízíme důvěru, ochranu. Jak můžou, nerozumějí-li vlastní temnotě a vidí právě ji jen v těch druhých, tedy v nás.
Chceš být sama. Sama ve společnosti mlčenlivých zvířecích bytostí. Ale my nikdy nejsme sami, máme sebe, nikdy se od sebe neoddělíme a neustále prožíváme události vlastního vnitřního světa i světa okolo nás. Stále nám osud bude přivádět nové a nové lidi, události na náš práh, bude rozpouštět obruče naší temnoty a lekce mohou být temnější a naléhavější. Neboť největší temnotou je osiřelost srdce, nedostatek doteku, absence lásky. Je příliš brzy umírat mlád a člověk sevřený strachem, nedůvěrou a panikou je citově vyprahlý, pohřbený a zapomenutý. Srdce se stává pouhým mechanismem pumpující studenou krev, duše pláče a my, my nejsme nikdy hluší a imunní k jejímu volání. To je naší přirozeností.
Ptáš se. Proč mně důvěřuješ ? Ale já nedůvěřuji tvým myšlenkám, protože ty jsou odrazem stávajících dnů, nocí a podléhají zkáze. Já důvěřuji tvé srdci, duši, lásce, kráse a volnosti. A ty jsou tvou původní součástí, jsou privilegiem, jsou samotným lidstvím.
Proto, miluji svou temnotu jež je novorozencem změny. Hluboce soucítím s temnotou v lidských bytostech, neboť všichni stojíme před branami poznání.
Kdo mně může skutečně ublížit ? Jen já sám, sobě.
Nikdo jiný tu není Lashero.