Warrillow - kapitola 8.
6. 3. 2008
Warrillow 8.
Freilenn, naše jediná dcera je náš velký poklad.
Tento dopis jsem napsal, poněvadž mne už dlouho trápilo podezření, že je naše
rodina v nebezpečí.. Nejdříve nám chodily jen obyčejné výhrůžky, ale bohužel
jsme je nebrali pořádně na vědomí a to byla naše chyba. Ten, kdo čte tento
dopis již ví, že já a Darjina jsme po smrti…
Žádám Vás tedy, aby jste se postaral o naši dceru s černýma očima a pihatým
nosem – Freilenn. Vaší povinností bude jen její výchova a v neposlední řadě
také to, aby byla odvedena z tohoto města, není tu bezpečno. Prosím Vás už jen
o jedinou věc, NIKDY jí neříkejte, že to, co se stalo udělaly Děti Země, nevím
jestli by to přenesla přes srdce!
S úctou rodiče Freilenn
Darjina a Korry
Takto končil dopis, jenž si Warrillow přečetla. Ohromilo ji, že dívčini rodiče
věděli, kdo je zabije a vůbec ji překvapilo to, že věděli, že zemřou. Ona sama
by s takovým vědomím žít nedokázala, na to byla příliš horkokrevná a hlavně
milovala život, ať už byl jakýkoli! Nechápala ty dva jak to dokázali, ale pak
si prostě řekla, že každý je jiný a ještě několikrát přelétla dopis očima a
vydala se hledat malou dívku – Freilenn. Warrillow vyšla ven do slunečního
svitu, zhluboka se nadechla a šla k malé Freilenn, které nyní musí oznámit
jednu špatnou zprávu. Nevěděla jestli dokáže tomu dítěti s hnědými vlásky a pihatým
nosíkem říct, že její rodiče jsou mrtví… Nechápala jak jí to má říci, ale až
moc dobře chápala, že je to nevyhnutelné.
Poklekla u dívenky a zadívala se jí hluboko do očí, kolem těch dvou postav se
zvedl vítr, ale nevnímaly ho, přinášel s sebou listy stromů, vůni květin a
šelest lesa. Oběma dívkám něžně cuchal vlasy a pohrával si s jejich šaty.
„Freilenn, tak se jmenuješ, že?“zeptala se Warrillow. Dívka jen přikývla v
odpověď. Nezmohla se na slovo, okouzlena tím, co se dělo okolo.
„Freilenn, tvoji rodiče jsou po smrti!“ řekla rudovlasá žena smutně.
„Ano,“přijala to klidně. Warrillow to nedokázala pochopit, jak by se někdo mohl
s něčím takovým tak snadno srovnat? Vždyť ona nedokázala přejít ztrátu své
rodiny, ale možná to bylo tím, že ona viděla na rozdíl od té maličké svou
rodinu umírat.
„Budou mi scházet, ale prostě to tak muselo být. Vy se o mne postaráte,
paní?“zeptala se Freilenn prakticky. Warrillow se usmála, ale nebyl to veselý
úsměv.
„Ano, já se o tebe postarám,“ vztáhla k ní ruce a kupodivu k ní bez náznaku
strachu či ostychu maličká přišla, bylo to jako by k sobě patřili odjakživa.
Stejně jako Rigel, napadlo ještě Warrillow, než v náruči sevřela malé, křehké
tělíčko. V této chvíli přestal foukat onen záhadný vítr a Freilenn došlo, že to
měla na svědomí ta žena, ačkoli možná o tom ani nevěděla a brala to jako
normální jev.
S Freilenn v náručí se vydala rychlejším krokem k domu Pána, aby mu řekla, co
se stalo a co hodlá udělat s dívkou, a také mu přišla povědět to, že ona se o
tu malou postará jak uzná za vhodné sama a ne s jeho dovolením či požehnáním.
S Freilenn v náručí procházela městem s jasným cílem, a to, povědět vše Pánovi.
U jeho domu ji však zarazil Allrick. Jeho zelenkavé oči byly sevřeny do úzkých
štěrbinek. Vyhlížel velice rozzlobeně, to Warrillow překvapilo neboť nikdy
nezažila, že by se Allrick někdy rozčílil. Instinktivně si děvčátko přimáčkla
víc na prsa.
„Co se děje, Allricku?“zeptala se vyrovnaným hlasem.
„Kam si myslíš, že ji vedeš?“zasyčel v oplátku. Rudovlásku zamrazilo, cítila,
že ji Freilenn ztuhla v náruči.
„Já jdu tam kam chci a nikdo, slyšíš, nikdo mi v tom nezabrání!“rozohnila se.
Freilenn se k ní přimkla celým tělem, nelíbil se jí rozhovor mezi těmi dvěma.
„Já nejsem nikdo, Warrillow!“upozornil ji ledově. Kdyby pohled zabíjel byl by
již Allrick několikrát po smrti.
„Nejsem slaboch jak si myslíš. Jsem silnější než si myslíš, děvče, mnohem
silnější…“pověděl jí tajuplně.
„Vypadni odtud a ať už tě příště nevidím mi stát v cestě!“rozkřikla se na něj,
tisknouc si k sobě Freilenn. Kupodivu se na ni jen zle zašklíbil a zmizel
odtud. Warrillow nechápala jak to myslel s tím, že je mnohem silnější, než si o
něm myslí, ale nyní neměla náladu na to řešit Allrickovi myšlenkové pochody.
Pohladila Freilenn po vlasech, aby ji malinko uklidnila. Zhluboka se nadechla a
vešla na točité schodiště, jenž už tak důvěrně znala, poněvadž po něm chodila
každý den. Těsně před vchodem do obytných prostor se zastavila a postavila
Freilenn na zem. Dívka se jí okamžitě chytla kolem nohou. Warrillow se na ni
usmála.
„Neboj, já tě neopustím, jenom tebe i sebe musím trochu upravit než tam
vstoupíme, ano?“ Holčička přikývla. Šaty měla hrubějšího vzhledu, Warrillow
tedy napadlo, že její rodina patřila k chudé vrstvě, jejichž zástupců zde
nebylo zrovna mnoho. Uhladila jí šatečky a prsty jí pročísla vlasy, víc udělat
nemohla. Sobě rozhodila vlasy po ramenou a zádech, kde jí splývaly v krásných
kadeřích, uhladila si šaty, vzala Freilenn za ruku a ne zrovna jemně zaklepala.
Nečekala než se ozve: „Vstupte!“ a vešla. Při pohledu na pohledného muže
ucítila jak dívčin stisk zesílil. Snažila se jí předat pocit bezpečí a snad se
jí to i podařilo, když opět ucítila, že se jí ruka začíná prokrvovat.
„Copak si přeješ nyní, paní Warrillow?“zeptal se sametovým hlasem.
„Chci ti ohlásit, že rodiče této dívky jsou mrtvi a já mám za úkol se o ni
postarat dle poslední vůle jejích rodičů, jenž je zanesena v tomto
dopise,“ukázala mu pergamenovou obálku. Vzal si ji a přečetl si dopis stejně
jako předtím Warrillow. Nakonec se jí zahleděl do těch neuvěřitelně zbarvených
očí a prohlásil:
„Paní Warrillow, ačkoli si o mne myslíš jen to nejhorší,“pousmál se a
pokračoval,“poslední vůle zemřelých lidí je pro mne stejně jako pro ostatní
posvátná a nezbývá mi nic jiného než-li vyhovět přání zesnulé Darjiny a jejího
manžela Korryho, rodičů Freilenn. Ale neraduj se předčasně!“upozornil ji, když
viděl, že se jí rozšířili oči úžasem nad tím, co slyšela. Zarazila se a
pohlédla mu do ocelově šedých očí.
„Kde je tedy háček?“nasadila stejně sametový tón hlasu jako měl i Pán. Bylo až
s podivem, že se mu jako jediná dokázala postavit aniž by ji stihl trest.
„Jsi až přespříliš chytrá, milá Warrillow, podobáš se svému otci mnohem víc,
než si myslíš…“podotkl. Tato poznámka Warrillow zabolela, vzpomněla si na hořící
město a váhu otcova těla na svém, když ji chránil a uvědomila si, že bez něj by
tu dnes nestála a nemluvila s Pánem Dětí Země.
„Mé rodiče z toho vynecháte!“řekla klidně, avšak v očích jí plály bojovné
plamínky.
„Dobrá, jak si přeješ. Přejděme tedy rovnou k věci. Tvá chráněnka Freilenn s
tebou může odejít, ale ty se nesmíš dotknout ani vyhledat Rigela.“ Warrillow si
povzdechla, přesně v to doufala, že bude moci, být opět s ním…. Pán si toho
všiml.
„Sama dobře víš, co by ho čekalo, tu dívku musíš odvést ještě dnes v noci než
se zpráva rozkřikne, to je vše, co ti k tomu mohu říct, nyní běž, paní
Warrillow,“ukončil jejich rozhovor. Warrillow udělala malé pukrle a otočila se
na podpatku. Pán se ještě okamžik díval za tím krásným, exotickým ptáčkem jenž
mu sice pláchl, ale ne úplně, poté se otočil a šel si po svých záležitostech.
Warrillow seběhla po schodech s Freilenn a rychlejším krokem šla rovnou do
svého domu ve stromě.
***
Tonny měl sto chutí odhodit meč a praštit Rigela. Ne, nechtěl ho praštit, chtěl
ho zabít. „Tonny, pro dnešek toho necháme. Je čas trochu si odpočinout. Natáhni
paže!“rozkázal přísně. Tonny okamžitě uposlechl, i když ho každičký sval bolel
a pálil. S nataženýma rukama popošel ten kousek ke svému Mistrovi. Rigel mu
svýma silnýma rukama prohmatal paže s naprostou lehkostí v úmyslu nezpůsobit
ještě větší bolest, než která, jak věděl, momentálně sužuje převážně chlapcovy
paže.
„Paže tě budou bolet, ale musím ti je promasírovat!“upozornil ho. Tonny podle
Mistrova tónu poznal, že si nedělá legraci a tak jenom zatnul zuby a připravil
se.
„Tonny, okamžitě se uvolni nebo to bude bolet mnohem víc!“okřikl ho. Povolil
zuby a jeho Mistr začal promasírovávat jeho ztuhlé a až bolestně znavené paže.
Přesto, že se Tonny zatvrdil, unikl mu ze rtů výkřik bolesti, který prosytil
okolní vzduch. Rigel neregistroval jak se mu snaží vyprostit a dále pokračoval
v nemilosrdném péči o svého svěřence, držíc ho v železném sevření svých velkých
tlap. Z chlapcových očí se začaly valit slzy velké jako hráchy, ale Rigel to nevnímal,
nesměl to vnímat… Po několika minutách masírování se najednou ozval Rigel:
„Tonny, bolet to bude jen do doby než ti zesílí paže, ale tohle je nutná
procedura!“ubezpečil ho Mistr. Tonny na něj upřel pohled plný důvěry, ale
zároveň i něčeho jiného, co Rigel viděl v očích svých spolužáků, když se učil u
Mistrů, ale nikdy to nedokázal definovat.
„Pojď, dáme si k obědu kus chleba,“pobídl ho s lehkým úsměvem k domu. Tonny ani
Rigel naprosto nic nejedli od rána, a tak nebylo divu, že to chlapec přivítal.
Sotva do sebe nacpali pár prvních soust již někdo klepal na dveře. Učedník
šermu zvedl hlavu od svého jídla a tázavě se zahleděl a Mistra. Ten mu pokynul
a řekl:
„Jez, já se o to postarám!“
„Ano, pane,“odpověděl mu napůl s plnou pusou. Rigel se s pravou rukou na jílci
meče odplížil ke dveřím neslyšně jako kočka. Otevřel dveře a uviděl chlapce
přibližně Tonnyho věku jak tam stojí a v ruce třímá list papíru.
„Mistr Rigel?“zeptal se chlapec vyděšeně, při pohledu na toho obra.
Obrovský muž přikývl a převzal list. Rozvinul pergamen a zahleděl se na tu
jedinou prostou větu.
Vezměte ho do učení, nikoho už nemá!
To bylo vše, co na listu stálo. Rigel nejdřív nevěděl co má dělat, ale pak
přeci jenom chlapci pokynul, aby vešel dovnitř a přidal se k jejich odpolední svačině-obědu,
od kterého je vyrušil.
„Děkuji Vám, pane!“chlapec se poklonil a nehnul se z místa, dokud se Rigel
neotočil k němu zády, teprve potom se odhodlal vykročit do útrob domu.
Jakmile došel ke stolu, zaměřil pohledem druhou osobu, která tu seděla. Byl to
ještě mladíček, stejně jako on a dokonce i asi tak stejně starý.
„Posaď se vedle Tonnyho!“vyzval ho Rigel. Hoch tak váhavě učinil. Rigel se mu
zahleděl do zvláštně tmavých, výrazných očí.
„Jak se jmenuješ?“
„Alan,“opáčil hrdě chlapec.
„Slušné jméno,“podotkl Rigel.
„Mé jméno je Rigel, ale jelikož jsi mým studentem nebo chceš-li učněm, budeš
mne oslovovat pane nebo Mistře stejně jako Tonny. Souhlasíš?“optal se zdvořile.
„Rozumím, Mistře,“přikývl.
„Najez se a pak oba přijďte ven, budu na vás čekat u moře,“dal oběma instrukce
a odešel.
Alan se pustil s chutí do jídla, věděl však z předchozího výcviku, že se nesmí
přejíst. Za okamžik pohlédl tázavě na svého druha, ten jen přikývl a oba se
zvedly a vyšli ven do hřejivého odpoledního sluce. Tonny měl stále ještě až
příliš bolavé paže a tak mu další výcvik nepřišel jako super věc, doufal, že si
bude moct odpočinout, ale jak vidno, mýlil se. Když dorazili k pobřeží, naskytl
se jim zvláštní pohled. Pláž byla totiž prázdná a nikde nikdo nebyl, hochy to
až nevídaně udivilo. Vždyť tu měl být Mistr, blesklo oběma hlavou. Chlapci se
po sobě podívali, ale ani jednomu z nich nebylo zrovna do smíchu, začínali mít
strach. V tu chvíli se však v mořských vlnách objevila rozcuchaná černovlasá
hlava, jenž nemohla patřit nikomu jinému než jejich Mistru Rigelovi. Oběma
mladíkům spadl obrovský balvan ze srdce ani jeden z nich nechtěl být obviněn z
Rigelova zmizení. Rigel vystoupil z vody jen natolik, aby v ní zůstal zahalen
po pás. Jeho mohutná hruď se na slunci leskla kapkami vody, které mu na ní
ulpěly a jeho učedníkům vyrazilo Mistrovo vzezření dech. Nikdy neviděli nic
impozantnějšího, snad jen, když Rigel cvičil s mečem, připomněl si Tonny.
„Na co čekáte, koukejte mazat do vody!“přetrhl jejich proud myšlenek Rigelův
hlas. Chlapci ze sebe strhali oděv přímo bleskovou rychlostí a vrhli se vstříc
vlnám. Rigel je nechal, aby se vydováděli, ale potom jim rozkázal ať se potopí
a přinesou mu něco ode dna. Kluci na sebe mrkli a ponořili se pod hladinu.
Pod vodou ani jeden z učedníků příliš dobře neviděl. Ačkoli se opravdu snažili
nedokázal se žádný z nich potopit až na dno vzdálené asi dva metry od hladiny.
Tonnyho paže se ozvaly o chloupek dřív než únava, vzdal to. Odploužil se v moři
ke břehu, kde stačil a nechal ze sebe smývat únavu vlnami, bylo mu lépe. Alan
se však nepřestával snažit.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář