Nešťastná
Byla kdysi dívka, co měla
pocit, že na celém světě je sama. Proto hledala důvod tohoto pocitu. Jak dívka
dospívala, její krása začala okouzlovat většinu mužů v okolí. Paradoxně, cítila
se ještě osamělejší. Už ani krása letního dne jí nedokázala rozehřát srdce.
Měla natolik silnou vůli, aby nehledala útěchu ani v drogách, ani zhýralém
životě, ale byla čím dál tím víc nešťastná. Byla zatrpklá, bez skutečných
přátel, její dosavadní úspěchy jí připadaly bezvýznamné, bezcenné.
Ve věku, kdy se z dívky stala žena, začala si
uvědomovat možné řešení své osamělosti - rodina. Ta myšlenka se jí zdála tak
jednoduchá, že se divila, proč ji už nenapadla dřív. Jen kdo by to měl být?
Někdo okouzlující, krásný, chápavý, oddaný, někdo, komu by na ní OPRAVDU
záleželo.
Takových mužů sice bylo málo,
ale nakonec ho přeci jen našla. Někoho, kdo její očekávání více než splňoval.
Krásný, okouzlující, šarmantní, milý, a snad jako by jí četl myšlenky. Prostě
dokonalý.
V jeho společnosti si
dokázala užít i jinak nevydařený den. Jeho prostřednictvím si začala konečně
připadat "jako dobrý člověk". I její cíle získaly smysl. Všechno
totiž dělala pro něj.
Svatba přišla brzy. Byl to
ten nejšťastnější okamžik v jejím životě. Za svědkyni jí šla jeho sestra, jemu
šel za svědka jeho přítel, kterého nikdy předtím neviděla, cestuje totiž po
světě, prý autor celkem známých cestopisů a průvodcovských knih. Na svatbu
přijel odněkud z Asie.
Po obřadu následovala velmi
živá svatební hostina. Svědek byl díky svému povolání středem pozornosti téměř
stejně jako sami novomanželé. Po nějaké době se svědek začal nevěsty vyptávat
na její život. A tak začala vyprávět. O tom jak se celý život cítila, jak byla
nešťastná, jak ji pak její manžel zachránil od neštěstí tím, že je s ní, jak je
dokonalý... Všichni ten příběh poslouchali s úsměvem (i když ženich se usmíval
poněkud nervózně). Až na svědka. Ten se neusmíval vůbec. Naopak. Jak nevěstin
příběh pokračoval, půlměsíc jeho úst mířil přesně opačným směrem než ostatním
svatebčanům. Pak přišla katastrofa. Svědek po několika skleničkách, kterými
ředil svůj šok, prohlásil, že nevěsta neumí nejspíš milovat ani sama sebe, a
proto si neumí představit, jak by mohla milovat jeho přítele. Za daných
okolností by prý snad bylo lepší, kdyby tak nebezpečný vztah dlouho nevydržel.
Věda, že již na hostině nebude nadále vítán, odešel neznámo kam.
Katastrofa. Celý večer
explodoval v jediném okamžiku. I když hosté překypovali větami: "...nic si
z toho nedělejte", "...ať si jde, nezdvořák",
"...nenechejte si zkazit večer", nic to nepomohlo. Večer byl
jednoznačně zkažený. Ale ona se rozhodla, že to tak nenechá. Takové obvinění je
přeci naprosto směšné.
Ona že neumí milovat?
Jestliže doteď byl pro ni její milovaný hlavní radostí, tak se díky jejímu
rozhodnutí stal pro ni středem světa.
Ze začátku, prvních pár
měsíců, bylo manželství pro ni absolutním štěstím. Pak ale přišlo první
zklamání, zjištění že její milovaný není vůbec bez chybičky, naopak, že několik
z těchto chyb je velmi závažných. Ale co, nikdo není dokonalý, řekla si. A
nadále bylo jejím cílem plnit jeho přání. Hlavně když je spokojený on, hlavně
když mě miluje. Jednou se jí zeptal: "Tento měsíc mám dovolenou, kam bys
chtěla jet?" A ona odpověděla přesně tu zemi, o které jí tolik vyprávěl...
Pánové asi tuší, že se ten opečovávaný mazánek
začal za nějaký čas pořádně nudit. A tak začal "zlobit". A pořádně,
začalo to častým vysedáváním po barech s kamarády, kde zabíjel čas, jen aby
nemusel domů, kde si připadal přes veškerou starostlivost své drahé polovičky
(anebo spíše právě pro ni) jako v kleci. No, a skončilo to nevěrou, kterou se
mu ani příliš nedařilo skrývat. Naší hrdince se zhroutil svět. ON ji nemiluje,
místo toho se tahá s nějakou... Ještě i v tento okamžik si myslela, že je to
tím, že pro něj nedělá DOST. A tak ještě zintenzivnila svou péči v naději, že
přece pozná, kde má to své vyhřáté hnízdečko. Evidentně to nepoznal, spíše
naopak a od naší dámy nadobro utekl. Ta ho začala nenávidět. Jak někdo může být
tak nevděčný? Přece mu dala všechno, co mohla! A on...?
Poprvé si to slovo představila v malých
písmenech. Jak mnohem přesněji to teď odpovídá realitě... malá, maličká
písmenka, jen je zašlápnout jak obtížný hmyz.
A pak si najednou vzpomněla
na toho spisovatele, toho jeho přítele, který už tehdy řekl, že jejich vztah
nevyjde. Jak to mohl vědět? Několik týdnů sice váhala, ale pak se rozhodla, že
si s ním musí promluvit. Sice si už nepamatovala jeho jméno, ale ještě někde
měla oddací list se jménem svědka. Zajímavé bylo, že jak procházela šuplíky,
narazila na společné fotografie z líbánek. Zarazilo ji trochu, že nepocítila
ani kapku nostalgie.
Dokonce ani ten oddací
list... Nic.
Pak už ho najít nebylo tak těžké. V telefonu,
jehož číslo jí na něj, nakonec, po jeho souhlasu, poskytlo vydavatelství, zněl
-spisovatel- (těm pomlčkám se stále ještě nemohla ubránit) trochu překvapeně.
Nicméně se vyslovil, že pokud si s ním opravdu přeje mluvit, mohou se sejít
třeba v kavárně.
V kavárně byla příjemná atmosféra a spisovatel
nebyl tak studený a škodolibý, jak si ho vždy představovala.
Mlčky naslouchal jejímu
příběhu a jen přikyvoval, takže mu nakonec vypověděla vše, co ji trápilo. Poté
se ho rovnou zeptala, jak je možné, že dopředu věděl, že její manželství
nevyjde.
Nejdříve se jí omluvil za způsob, jakým tehdy
pronesl svůj názor, a pak jí znovu řekl, že si myslí, že minimálně tehdy nebyla
schopna milovat ani sama sebe.
Naježila se. Jak to, kruci,
myslí?
Ale když ho nechala mluvit dál, konečně
pochopila.
Říkal, že problém podle něj
byl v tom, že si neuměla vážit své vlastní osobnosti, neznala její hodnotu.
Proto se tak upnula na jeho přítele, který byl pro ni něco jako zázrak, ve
skutečnosti přílš nechápala, co ho u ní drží. Později to přičítala své
ODDANOSTI. Proto pak nechápala, proč ji tak trápí, vždyť mu dala vše, vždyť mu
byla tak ODDANÁ. Ve skutečnosti to podle něj bylo tak, že si svůj poklad, svého
"mazlíčka" bránila tak, až ho to začalo dusit.
Seděla, s hlavou v dlaních a bylo ji do pláče.
Už tomu rozuměla. Ale co teď, co s tím, co má teď dělat, ptala se jej.
Řekl jí, že jediná věc, která ho napadá, je
začít znovu. A to od bodu, kdy poprvé začala být nešťastná, dohnat co se dá a
být pro změnu šťastná, milovat sebe i svůj svět...