Warrillow - kapitola 11.
6. 3. 2008
Warrillow 11.
Ještě než se voda začala vařit, naházela do kotlíku
nějaké bylinky a kousky sušeného masa, potom ještě přidala nějakou zeleninu,
kterou tu našla. Když se voda s ingrediencemi již několik minut vařila, osolila
ji, na což skoro zapomněla. Vzala si dřevěnou lžíci a ochutnala svůj výtvor,
nebylo to nic extra, ale byl to alespoň trochu chutný vývar s masem a hlavně to
bylo teplé. Polévku ještě několik málo chvil promíchávala, a pak ji sundala z
ohně. Do dvou misek nalila polévku, sobě nedala. Misky odnesla do ložnice
Tonnyho. Freilenn si s povděkem vzala jednu misku a ihned se pustila do jídla,
když si všimla jak ji nervózně pozoruje její adoptivní matka, dodala:
„Chutná dobře, nemusíš se bát!“usmála se na ni upřímně. Warrillow si oddechla a
na stoleček v rohu místnosti položila ještě druhou misku pro nemocného Tonnyho,
kdyby se probudil, aby měl něco k jídlu, i když příliš nevěřila, že by se
dokázal probudit sám od sebe. Zmizela z místnosti a po dlouhém rozhodování se
odhodlala někde vyhledat Rigela, aby venku nehladověl.
Nevěděla, kde by měla začít hledat, ale něco ji táhlo k moři, tak jako už
tolikrát před tím. S miskou polévky v rukách se pomalu rozešla směrem k moři,
odkud foukal chladný večerní vzduch, chutnající po soli. Nejdříve na pláži nic
neviděla, ale pak se jí pohled stočil na hranici moře, kde spatřila zhroucenou
postavu, které chyběla košile.
„Rigeli,“zašeptala opatrně.
„Co je?“utrhl se na ni, aniž by to chtěl.
„Já.. přinesla jsem ti polévku, abys neměl hlad,“pověděla pevným, ale něžným
hlasem. Warrillow mu v natažených rukou podávala teplou polévku, Rigel si dával
dobrý pozor na to, aby se nedotkl jejích rukou. Bolelo ji to, ale navenek
nedala nic najevo, chtěla být silná, ale nakonec se jí to nepodařilo. Klesla na
kolena do vlhkého písku vedle Rigela a nechala si omývat nohy vodou. Klečela
před ním a pozorovala ho jak ve večerním šeru srká polévku a vzedmula se v ní
silná vlna citu.
Rigel odložil misku stranou a díval se na moře, nedokázal na ni pohlédnout, tak
moc mu ten pohled drásal srdce. Hleděl na obzor, jak se sešeřuje a pomalu vše
okolo tmavne. Seděla tak blízko, že kdyby jen malinko natáhl paži dotkl by se
jí, to pomyšlení ho děsilo i lákalo zároveň. Nevěděl co dělat. Z myšlenek ho
vytrhl až lehký dotek na jeho tváři. Nejdříve se s leknutím odtáhl, ale když si
uvědomil, kdo to je, přilnul k té ruce, jako by pro něj měl být ten dotek tím
posledním, co v životě pocítí.
Warrillow se ho dotkla jen lehce, bála se, aby jí nezahnal nebo aby neutekl tak
jako odpoledne, když se před ním převlékala a on se tak lehce dotkl jejích
vlasů. Nakonec ruku stáhla a odešla zpět k domu, kde se cítila nejvíc potřebná.
Zmáčená sukně šatů se jí těsně lepila na tělo a poněkud jí ztěžovala pohyb. Na
cestě k domu za sebou zaslechla lehké a tiché kroky, věděla, že je to Rigel,
protože jeho chůzi velice dobře znala. Neotočila se však, nedokázala to, raději
hleděla vytrvale před sebe a pokračovala s vojenskou přesností v chůzi. Do domu
vešla lehce udýchaná, zkontrolovala Tonnyho, který sice spal, ale jeho miska
byla o něco prázdnější, což bylo dobré znamení.
„Warrillow,“ozval se hluboký melodický hlas přímo jí za zády. Okamžitě se
otočila, stál za ní Rigel.
„Ano?“zeptala se hledíc na něj zpod přivřených víček.
„Děkuji za večeři,“to bylo vše, co jí byl schopen říci, i když na srdci toho
měl mnohem, mnohem více. Připadal si jako pitomec, když jí podával tu dočista
vylízanou misku, a tak raději urychleně odešel z místnosti.
„Warrillow, já zůstanu spát zde u Tonnyho, ale kde budeš spát ty?“měla starost
Freilenn. Rudovlasá Warrillow jen pokrčila rameny a odešla do kuchyně. Konečně
se najedla polévky, i když to bylo spíše jen mechanickým úkonem, myšlenkami
byla jinde. Domek měl přistavenou i stáj a tak se tam rozhodla zajít. Toužila
vidět nádherné zvíře, které jí připomínalo Rigela. Sice nevěděla jestli ten
hřebec ještě žije, ale stejnak tam zašla.
Ve stáji bylo šero, avšak útulno. Rozžehla svítilnu, která visela u vrat a
zahleděla se na okruh osvícený zlatavým světlem. Nakonec jí zrak spočinul na
jednom boxu, který byl viditelně osídlený. A k velkému překvapení byl jeho
obyvatelem ryzák, kterého znala již z dřívějška jako společníka muže s černými
vlasy a krásnýma očima. Potichu promlouvala ke zvířeti, aby ho upozornila na
svou přítomnost a pomalu ho obešla. Pohladila zvíře po sametovém čumáku a
maličko ucukla, když přátelsky zafrkalo, ale nakonec se potichounku zasmála.
Najednou si prudce uvědomila, že nezná jméno tohoto krásného zvířete s
ušlechtilými rysy.
„Jak se jmenuješ, koníčku?“zeptala se tichounce. Žádné odpovědi se jí však
nedostalo. Najednou si uvědomila, že až příliš postrádá dobrého přítele,
kterého nalezla v Rigelovi a obejmula zvíře kolem krku a šeptala mu své obavy,
že již nikdy nebude moci být s Rigelem a již nikdy to mezi nimi nebude takové
jako kdysi, potom, co mu uštědřila tu ránu pěstí. Nakonec jí do koňské hřívy
skanula jedna jediná slza a chvilku se třpytila jako diamant než se ztratila v
koňské hřívě.
Ryzák se najednou neklidně zavrtěl a trochu si přešlápl z nohy na nohu.
Warrillow si toho všimla ale i nadále dělala jako by nic a to ušlechtilé zvíře
prakticky neslyšně utěšovala, hladíc ho po krku. Z druhé strany se ozval známý
hlas.
„Ale no tak, Spirite, klid, to jsem já Rigel,“konejšil koně něžným hlasem.
Pořád si ještě nevšiml přítomnosti jisté rudovlasé osoby, která stála na druhé
straně boxu a koňského těla. Spirit se však neočekávaně pohnul a odhalil tak
Rigelovi Warrillow doposud skrytou za koněm. Spirit si Warrillow změřil
inteligentním pohledem a čumákem jí šťouchl do tváře, jako by jí naznačoval,
aby se přestala chovat jako malé ustrašené mládě, kterým už rozhodně nebyla.
„Nechtěl jsem tě špehovat,“omlouval se honem Rigel a malinko zrudnul rozpaky.
„Já vím, že ne,“ujistila ho a sklopila raději pohled v obavách, že by za okamžik
také zrudla jak rajské jablíčko. Nakonec se donutila k němu zvednout pohled a
promluvit.
„Rigeli, chyběl jsi mi.“
„Vždyť ty mně taky, jak jsem tě viděl na pláži nevěřil jsme tomu obrazu. Myslel
jsem, že jsi zůstala ve městě Dětí Země a jelikož mi nechodily žádné další
dopisy, tak jsem myslel, že jsi na mne zapomněla,“přiznal se smutným výrazem v
pohledném obličeji.
„To bych nedokázala,“řekla upřímně s pohledem upřeným do jeho očí. Chvíli si
jeden druhého měřili pohledem, ale nakonec to vzdali, protože Spiritovi se
okounění v jeho boxu moc nelíbilo a dal jim to jasně najevo hrabáním kopytem do
podlahy stáje. Warrillow se vyplížila ze stání a poodešla od Spirita, Rigel ji
následoval.
„Kde bych se mohla vyspat, Rigeli?“zeptala se.
„U mě v pokoji je místo….“začal, ale již nedokončil větu. Warrillow jemně
přikývla a odešla směrem k domu. Rigel se dlouho díval na její ladné křivky,
skoro neznatelné pod volnými, splývavými šaty. Díval se za ní ještě tehdy, když
zmizela v útrobách domu.
Rigel zatřepal hlavou, aby zahnal představy, které v něm ta žena vyvolala.
Nakonec vzal svítilnu a odešel ke dveřím stáje, zhasl ji a dveře zavřel. Na
cestu mu už svítil jen srpek měsíce, který se právě vysvobodil ze sevření
tmavých mraků, plujících po obloze. V domě již bylo ticho, Tony a Freilenn
spali v jednom pokoji a on měl ulehnout do stejného pokoje jako žena, po níž
tajně touží už dlouhou řádku let. Když vešel do pokoje, odkryl se mu výhled na
ženu v noční košili jako z pavučiny, ale nikoliv průhledné. Na dekoltu,
manžetách rukávů a spodním lemu byla lemována bílou krajkou. Rigel ztěžka polkl
a donutil se odtrhnout pohled od té bytosti, která by měla být z masa a kostí a
zatím vyhlížela spíše jako nějaká prchavá představa, než cokoli jiného.
Warrillow si na posteli akorát rozčesávala dlouhé vlasy a sukně košile se jí
vyhrnula nad kolena. Když dočesala rudou záplavu vlasů, pohlédla na Rigela.
„Děje se něco?“řekla, při pohledu na jeho výraz raněného zvířete. Chvíli bylo
ticho, ale nakonec jí přece jen byla dopřána odpověď na její otázku
„Děje se toho strašně moc, ale nejvíc to, že jsi krásná, Warrillow.“ Rudovláska
sklopila cudně pohled a zarděla se. Rigel si vlezl na druhou stranu postele a
stáhl si ze sebe akorát košili a pevné boty, kalhoty si nechal na sobě.
Leželi vedle sebe dlouho a oba dva hleděli na strop ani jeden z nich nemohl
usnout, když věděl, že vedle něj leží osoba, kterou postrádal celou věčnost.
Nakonec se Warrillow odhodlala a položila si hlavu na Rigelovo rameno. Když se
na ní v šeru místnosti zahleděl, vrátili se mu vzpomínky… Pohladil jí něžně po
vlasech a políbil na čelo.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář