JILM
Zaražený a ztichlý strážník sedí u stolu svého
nadřízeného. Strážmistr také chvíli mlčí, nakonec se ale přeci jen zeptá.
„Co mi povíte o té dívce?“
„Bohužel nic moc. Jmenovala se Anežka, ale skoro
všichni jí říkali Čarodějka, pro její schopnost uzdravovat nemocná zvířata a
ukonejšit i rozzuřenou medvědici,“ jeho hlas zní smutně a nejistě.
„To je zajímavé, tak křehká dívka a poradí si s
medvědicí, ale s člověkem už ne..., vždycky tvrdím, že největší bestií je
člověk.“ Ze strážmistrova hlasu zaznívá nechtěná ionie.
„Skutečně se to stalo, to hajnému před ní zachránila
život, sám to tvrdí.“
„Ano?“ strážmistr sice přes veškerou snahu nemůže
zakrýt skepsi, přesto je zvědavý na obsah hlášení o jednom z nezvláštnějších
případů, s jakým se kdy setkal.
„Tak pokračujte.“
„Byla podivínka. To je přesně ta věta, kterou jsem
slyšel téměř pokaždé, když jsem se na ni vyptával. Svého otce nikdy nepoznala,
matka jí zemřela, když byla ještě velice malá. Jediné, co po ní zdědila, bylo
vyřezávané dřevěné srdíčko, které nosila na krku, prý z jilmového dřeva, tenhle
strom vůbec měla ráda. Vyrůstala v místním sirotčinci a přestože byla opravdu
odlišná, neví se, že by jí někdo ubližoval, ale také asi nikdo nevyhledával
její společnost. Do školy chodila, ale místní učitel neví, co by o ní řekl, než
to, že se vcelku dobře učila a podivně se oblékala. Vychovatelka ze sirotčince,
sestra Františka, tvrdí, že si ty zvláštní zelené šaty, které prý stále nosila,
ušila sama, potřebnou látku jí prý poskytl ten nový místní hajný. To je taky
jedinný člověk, který mi o ní mohl říci něco bližšího. Je pochopitelné, že si
spolu zřejmě rozuměli, ten člověk má radši les, než lidi a Anežka patřila spíš
do lesa, než do města. Tvrdí, že byl do ní zamilovaný...“
„Zabýval jste se i možností, že by vrahem mohl být
ten hajný?“
„Popravdě řečeno, ne příliš dlouho. Alibi jako takové
sice nemá, koneckonců, jedinná bytost, která je s ním stále, je jeho pes. Ale
mnohem podstatnější je, že neměl motiv. Naopak, jak už jsem řekl, tu dívku
miloval.“
„No dobrá, pokračujte.“
„Co se týče jeho výpovědi, osobně jsem ji prověřil a
je naprosto přesná. To je taky jediné, co jsem v tomto případu musel pořádně
udělat, vše ostatní už za mě udělal hajný. Zřejmě chtěl ve svém žalu vědět,
proč a jak Anežka zemřela...“
„Tedy čtěte...“
***
„Tenhle strom milovala, trávila v jeho stínu nebo na
některé z jeho větví trávila většinu svého volného času. Pravděpodobně asi
proto, že je to krásný mohutný strom, navíc z jilmového dřeva je i to její
srdíčko, které nosí stále u sebe, říká si asi každý, kdo o tom občas přemýšlí.
Ale já osobně mám i jiné vysvětlení, byť vám možná přijde přinejmenším
zvláštní. V tomhle kraji se věří, že stromy mají duši. Dokonce se tu věří, že
stromy k sobě mohou přijmout i duši lidskou, která když opustí tělo, a nechce
nebo nemůže z nějakého důvodu ještě odejít z tohoto světa na onen, schová ji
strom v těle svém. Asi to bude opravdu jen pověra. Ale mně se zdá, že si Anežka
myslela, že v tom stromě je duše její matky. Chodila sem tak často, že se tomu
stromu začalo brzy říkat Anežčin jilm. Popravdě, čas od času si s tím stromem
povídala, přestože byla jinak spíš málomluvná. Do místního revíru jsem přišel
před čtyřmi roky, a už když jsem ho po starém hajném přebíral, upozoznil mě na
to, že pod tímhle stromem sedává dívka, která si velice rozumí se zvířaty a
může mi být užitečná. Víte, před dvěma lety mi nejspíš zachránila život.“
„Tenkrát sem z hor zabloudila medvědice i s mláďaty.
Říkalo se ale, že je odsud ještě daleko, nikdo ji tady ještě zatím neviděl, tak
jsem se tím případem příliš nezabýval. Anežčinu společnost jsem vyhledával
velmi rád. Teď navíc onemocněl můj pes, nechtěl vůbec nic žrát. Tak jsem se
vydal za Anežkou pro radu. Když už jsem měl její jilm téměř před sebou, zahlédl
jsem neobvyklý pohyb v křoví. Odhrnul jsem pár větví a zjistil, že si tam na
mýtince hrají dvě medvíďata. Přiznávám, že jsem při tom pohledu zpanikařil,
protože jsem si uvědomil, že pokud jsou takhle bezstarostná, jejich máma nebude
daleko. Taky že ne. Najednou se odněkud ozval hluboký řev a když jsem se
ohlédl, zjistil jsem, že se na mě jejich rozzuřená matka řítí jako rozjetá
lokomotiva. Když tak o tom přemýšlím, měl jsem čas sundat pušku a zacílit, ale
byl jsem tak vystrašený, že jsem se nebyl schopný vůbec pohnout. Celá ta
epizoda trvala vlastně velice krátce. Najednou jsem zpozoroval, jak směrem ke
mně běží Anežka a nechápal jsem, proč neběží opačným směrem. Pak jen vykřikla:
"Dost!" což medvědici překvapilo a zastavilo. Pak najednou zvolna
došla až k Anežce, která ji pohladila(!) a pošeptala jí zřejmě něco do ucha a
ihned potom se na mě obořila, jestli bych mohl odejít alespoň kousek od toho
křoví a těch medvíďat. Medvědice pak prošla křovím rovnou ke svým dětem a
odešla někam pryč. Pak už jsem je ve svém lese nepotkal. Od té doby chápu, proč
se Anežce říkalo Čarodějka.“
„Vím,
že celou dobu odbíhám od toho, jak jsem ji, a vlastně i toho člověka, našel. Je
to pro mě těžké, víte, ještě teď mě to straší ve spaní. Bylo brzy ráno, ale mě
to najednou táhlo k Anežčině jilmu a nebylo by nic divného, kdyby v jeho stínu
spala až do rána. Bylo krásné svěží ráno a o to otřesnější byl pro mě pohled,
který se mi pod Anežčiným jilmem naskytl. Už zdálky jsem si říkal, že něco není
v pořádku, víte ležela úplně bezvládně. No a pak jsem uviděl to druhé tělo.
Leželo na břiše, v ruce ten člověk stále svíral zkrvavený nůž. Když jsem přišel
blíž, bylo jasné, co se stalo: ten chlap ji nejdřív ubodal k smrti, ale pak,
jak se rozbíhal z místa toho odporného činu, upadl, zřejmě o kořen toho jilmu,
a rozbil si hlavu o kámen. Na místě byl mrtvý. Netuším, kdo ten člověk byl, ale
doufám, že hoří v pekle. Nevím, jak dlouho jsem tam stál, než jsem mohl opět
začít alespoň trochu přemýšlet. Hned potom mě napadlo, že ten vrah byl pytlák,
kterého asi Anežka vyrušila, když se procházela lesem, což dělala také často.
Nakonec jsem kousek od stromu objevil krvavou sopu, po níž jsem se dostal až k
místu, kde ten muž zřejmě zrovna vyvrhoval srnu, když ho Anežka vyrušila. Chtěl
jsem prostě zjistit, co se stalo, potřeboval jsem vědět proč. Proč zrovna ona
musela zemřít tak děsivým způsobem. Podle uválené trávy a několika krvavých
stop bylo jasné, že ji napadl už tam, ale vyprostila se mu. Zřejmě instinktivně
se rozhodla běžet ke svému jilmu. Z toho místa, to bylo, konec konců, k tomu
stromu blíž. A kdyby se jí na ten strom podařilo vylézt, skutečně by byla v
bezpečí, Anežka totiž dokázala během několika málo vteřin vylézt až k nejvyšším
větvím toho stromu a nemyslím si, že by tem chlap za ní dokázal vylézt. Ale
bohužel jí to nevyšlo. Nejspíš už neměla dostatek sil. Dostihl ji a takto
nechutně zabil, načež jeho život skončil záhy také.“
„Víte, nemohu se ubránit pocitu, že ten strom, když
už nemohl nebohou dívku schovat, alespoň její smrt okamžitě pomstil. A ještě
něco: Všiml jste si, že se kmen toho stromu dělí na dvě části? Z té jedné teď
už padají listy, o dobré tři týdny dřív. Jakoby ji ten jilm oplakával...
Normálně totiž začne opadávat až ve chvíli, kdy jeho listy mají tmavohnědou
barvu. (Víte, že kaštanové vlasy Anežčiny matky jí záviděly všechny ženy v
okolí? Tedy to alespoň při jedné příležitosti říkal starý hajný). Ale najednou
z půli stromu padá listí už teď, v barvě Anežčiných vlasů...“
„Vím, já si také často říkám, jak směšně to asi zní.
Ale nikoho jiného už neměla, a já ji skutečně miloval, byť, a nebo spíš právě
proto, že byla tak plachá. A tak teď doufám, že Anežka v tom stromě čeká na
mě.“