Válka, část 1.
10. 11. 2006
Odpolední
jasnou oblohou projel blesk. Prosvištěl si to bez hluku a vytvořil ladnou
klikatou křivku. Chvíli se pak nic nedělo a pak se stejným místem prohnaly
další dva. Čtvrtý blesk už byl jiný, nebyl tak bílý, ale namodralý, stejně jako
pátý a šestý. Sedmý už hrál barvami duhy, osmý se však vrátil k modré.
Devátý, také modrý, byl poslední. Byl ale jiný, než všechny ostatní - otevřel
červí díru.
Ano, někdo by jistě mohl namítat, že otevřít červí díru v atmosféře je nemožné. A vida, přeci jen je to možné. Vědci z mocné Alddante o tento objev usilovali již několik staletí. A teď se to povedlo. Z červí díry vyklouzla masivní loď, podobna obrovskému kvádru, povrchem podobnému betonu. Vynoření nebylo jednoznačně bezproblémové, vrch lodi utrpěl značná poškození. Oblohou se zatřpytily miliardy střepů ze slunečních panelů, umístěných na „střeše“ lodi.
Loď se snesla těsně nad vrcholky stromů a s lehkostí sobě vlastní se vznášela směrem k nějakému většímu městu. Vylodění proběhlo podle předpokladů. Taktika byla geniální, vylodit se v odlehlé oblasti, která není tak hlídaná, aby si jejich příletů vůbec všimli. Měli namířeno k většímu městu, v plánu bylo Aronas. Az-tlan byl sice blíž, avšak to bylo nejhlídanější město planety. Tam by se s jednou lodí pokusil zaútočit jen blázen. Aronas byla menším městem s vyšší nadějí úspěchu. Podle informaci je město hlídáno jen hrstkou vojáků a nemá žádné letecké jednotky. Bude snadné někde poblíž přistát a za soumraku zaútočit.
Jeden by řekl, že ukrýt takhle obrovskou loď, aby nebyla spatřena nepřáteli a přitom přistát nedaleko města, je nemožné. Vlastně onen termín „nedaleko od města“ není až tak přesný. Loď nesla průzkumné vozy, takže stačilo přistát na stovky kilometrů od města. Průzkumné vozy se pak snesly z lodi nad povrch a pokračovali po silnici jako běžná vozidla tady. Poznat je nemohli, vozidla vypadala stejně jako ta zdejší a měla úplně stejná kódová hlášení. Identifikační hlídky je tedy poznat nemohli a ostatní řidiči také ne.
Loď letěla ladně přesně čtyři minuty a padesát tři sekundy. Pak se pojednou téměř neznatelně naklonila, ale hned se zase vrátila do normální polohy. Posádka už ale věděla, že je zle. Vypadlo napájení a motor šel v tu chvíli jen setrvačností. Loď, jejíž stvořitelé ji zapomněli i pojmenovat, začala sklánět „čumák“ k zemi. Neklesala rychle, ale poznal by to každý pozorovatel. Tak tak minula vrcholky stromů na okraji lesy a v polovině obrovského palouku se s tupým nárazem a gejzírem hlíny zaryla hluboko do země.
Chvíli se nedělo vůbec nic, jen vyděšení ptáci se zase pomalu vraceli do svého standardního pění. Loď byla bez hnutí, nezávislý pozorovatel by tipoval, že posádka musela zemřít a čekal by na ohromnou explozi. Místo toho se z lodi vzneslo nespočet obláčků páry. Ano, i tato vesmírná loď, která byla technologickými vlastnostmi daleko před námi, fungovala na páru. Ne celá, samozřejmě, jen určité segmenty a systémy užívaly páry. paloukem se rozlehlo syčení, které po menším souboji donutilo ptáky znovu mlčet.
Konečně se na přední straně. otevřely mohutné dveře lodi a vyvalil se další, tentokrát o hodně hustější sloup páry. Z lodi v otvoru po dveřích vyjela plošina a zaryla se do hlíny. Počítač nepočítal s tím, že plošinu bude muset vysunout jen částečně. Spodní část přední strany lodi vězel totiž v hlíně. Syčení konečně ustalo a loď opět přestala zcela vydávat zvuky. Nadšení ptactva neznalo mezí a v prvním okamžiku to také dali slyšitelně najevo. Poté se ale zase vrátily ke svému normálu a prozpěvovali tak je zvykem. Většina z nich civěla na nový objekt v krajině. Jakoby sledovali dveře a plošinu, respektive kdo z lodi vystoupí.
První hlava, která se s ostychem vynořila, patřila mladému muži, který zastával funkci průzkumníka. Jen nervózně vykoukl, pak vyšel ven, otočil se a znatelně pokrčil rameny. Na to se na plošině objevily další postavy. Všichni oblečení do bílých overalů s modrým znakem Alddante. Po plošině pak postupně sešlo na padesát takto oděných mužů. Všichni už byli odevzdáni svému budoucímu osudu. Věděli co je čeká a moc je to netěšilo.
Co jim však bylo divné bylo to, že je nikdo nevítá. Sestřelil je nějaký letoun, kterého si nevšimli, ale nikdo je nepřijal. Bylo to zvláštní, obvykle se nedělali žádné průtahy. Pochopit to měli až za chvíli, z nebe z vrcholků stromů se totiž vznesli malé lodě místní armády. Nebylo jich moc, ani to nebylo zapotřebí. Pět malých lodí každá po dvoučlenné posádce. Pokud bylo uvítání přítomno pět bránících, byla to pro útočícího pocta. Deset vítajících byla pro posádku bezejmenné lodi více než pocta, dmuli se pýchou a radostí.
Lodě se snesli k zemi a jejich motory pohasly.Vystoupila desítka mužů v stříbřitých overalech. Alddanští se seřadili k sobě a s úsměvy přihlíželi na své přemožitele. Ti došli na dvacet metrů od nich a tam se zastavili. v cestě pokračoval jen jeden z nich. Zastavil se pět metrů od Alddantských.
„Kdo z vás je velitel?“ zeptal se klidně s milým úsměvem. Sám byl hrdý na svou past, kterou v této nehlídané části planety sám připravil.
„Já, Jurik.“ odpověděl jeden s mužů a přistoupil k místnímu. Oba muži si věnovali úklonu a podali si ruce.
„Mé jméno je Ranotan. Přišel jsem vás zajmout podle válečných práv.“
„Je mi ctí. Dovolte nám oznámit neúspěch mise.“ požádal Jurik a aniž by čekal, otočil se a pokynul na jednoho ze svých mužů.
„Tak úplně neúspěšní jste nebyli, otevřeli jste červí díru v atmosféře, to bych považoval za velký úspěch.“ Ranotan se ani nepokoušel skrývat svou zvědavost. Kromě toho, že byl expertem přes obranu planety, pracoval i jako vědec a navrhoval nové typy planetárnách lodí a různých podpůrných systému. Stroj, který otevírá červí díry přímo v atmosféře zkouší vyrobit již celá léta.
„Ano, to je pravda. Naši vědci udělali opravdu obrovský kus práce.“ i Jurik byl zvědavý, „Povězte mi, jak jste nás sestřelili.“
„Moje práce.“ pochlubil se Ranotan, „Proletěli jste energetickým štítem. V okamžiku, kdy jste jej protnuli, dostala vaše elektrická rozvodna obrovský šok. Přetížení pak vyvolalo zhroucení a vy jste dočasně přišli o přívod elektřiny do motoru. Co mě však překvapilo je fakt, že jste se zřítili. Jako každá loď byste přeci měli mít záložní zdroj napájení.“
„Ano, to je pravda, máme ho. Tato loď byla do jisté míry zkušební, proto jsme se vynořili v této oblasti. Náš záložní systém sestával ze solárních panelů na vrchní straně lodi. Jenomže při vynoření z červí díry došlo k nějakému problému, asi změna tlaku roztříštila devadesát procent panelů. Zbylých deset procent nám dovolilo pouze korigovat pád.“
„To je mi líto, ale abyste vy měl lepší pocit, vězte, že byste se daleko nedostali. Zhruba za další dva kilometry je druhý štít pro váš záložní zdroj a po dalších desíti kilometrech je pro jistotu ještě jeden štít.“
Oba muži se rozesmáli a na důkaz úcty se vzájemně znovu poklonili. Ještě pár chvil spolu debatovali o tom, co čeká zajatce a když konečně dorazil radista oznámit lítost Alddantské základny, Ranotan se znovu uklonil a hlasitě pronesl: „Všichni jste zajati, vítejte na Atlantis!“
Ano, někdo by jistě mohl namítat, že otevřít červí díru v atmosféře je nemožné. A vida, přeci jen je to možné. Vědci z mocné Alddante o tento objev usilovali již několik staletí. A teď se to povedlo. Z červí díry vyklouzla masivní loď, podobna obrovskému kvádru, povrchem podobnému betonu. Vynoření nebylo jednoznačně bezproblémové, vrch lodi utrpěl značná poškození. Oblohou se zatřpytily miliardy střepů ze slunečních panelů, umístěných na „střeše“ lodi.
Loď se snesla těsně nad vrcholky stromů a s lehkostí sobě vlastní se vznášela směrem k nějakému většímu městu. Vylodění proběhlo podle předpokladů. Taktika byla geniální, vylodit se v odlehlé oblasti, která není tak hlídaná, aby si jejich příletů vůbec všimli. Měli namířeno k většímu městu, v plánu bylo Aronas. Az-tlan byl sice blíž, avšak to bylo nejhlídanější město planety. Tam by se s jednou lodí pokusil zaútočit jen blázen. Aronas byla menším městem s vyšší nadějí úspěchu. Podle informaci je město hlídáno jen hrstkou vojáků a nemá žádné letecké jednotky. Bude snadné někde poblíž přistát a za soumraku zaútočit.
Jeden by řekl, že ukrýt takhle obrovskou loď, aby nebyla spatřena nepřáteli a přitom přistát nedaleko města, je nemožné. Vlastně onen termín „nedaleko od města“ není až tak přesný. Loď nesla průzkumné vozy, takže stačilo přistát na stovky kilometrů od města. Průzkumné vozy se pak snesly z lodi nad povrch a pokračovali po silnici jako běžná vozidla tady. Poznat je nemohli, vozidla vypadala stejně jako ta zdejší a měla úplně stejná kódová hlášení. Identifikační hlídky je tedy poznat nemohli a ostatní řidiči také ne.
Loď letěla ladně přesně čtyři minuty a padesát tři sekundy. Pak se pojednou téměř neznatelně naklonila, ale hned se zase vrátila do normální polohy. Posádka už ale věděla, že je zle. Vypadlo napájení a motor šel v tu chvíli jen setrvačností. Loď, jejíž stvořitelé ji zapomněli i pojmenovat, začala sklánět „čumák“ k zemi. Neklesala rychle, ale poznal by to každý pozorovatel. Tak tak minula vrcholky stromů na okraji lesy a v polovině obrovského palouku se s tupým nárazem a gejzírem hlíny zaryla hluboko do země.
Chvíli se nedělo vůbec nic, jen vyděšení ptáci se zase pomalu vraceli do svého standardního pění. Loď byla bez hnutí, nezávislý pozorovatel by tipoval, že posádka musela zemřít a čekal by na ohromnou explozi. Místo toho se z lodi vzneslo nespočet obláčků páry. Ano, i tato vesmírná loď, která byla technologickými vlastnostmi daleko před námi, fungovala na páru. Ne celá, samozřejmě, jen určité segmenty a systémy užívaly páry. paloukem se rozlehlo syčení, které po menším souboji donutilo ptáky znovu mlčet.
Konečně se na přední straně. otevřely mohutné dveře lodi a vyvalil se další, tentokrát o hodně hustější sloup páry. Z lodi v otvoru po dveřích vyjela plošina a zaryla se do hlíny. Počítač nepočítal s tím, že plošinu bude muset vysunout jen částečně. Spodní část přední strany lodi vězel totiž v hlíně. Syčení konečně ustalo a loď opět přestala zcela vydávat zvuky. Nadšení ptactva neznalo mezí a v prvním okamžiku to také dali slyšitelně najevo. Poté se ale zase vrátily ke svému normálu a prozpěvovali tak je zvykem. Většina z nich civěla na nový objekt v krajině. Jakoby sledovali dveře a plošinu, respektive kdo z lodi vystoupí.
První hlava, která se s ostychem vynořila, patřila mladému muži, který zastával funkci průzkumníka. Jen nervózně vykoukl, pak vyšel ven, otočil se a znatelně pokrčil rameny. Na to se na plošině objevily další postavy. Všichni oblečení do bílých overalů s modrým znakem Alddante. Po plošině pak postupně sešlo na padesát takto oděných mužů. Všichni už byli odevzdáni svému budoucímu osudu. Věděli co je čeká a moc je to netěšilo.
Co jim však bylo divné bylo to, že je nikdo nevítá. Sestřelil je nějaký letoun, kterého si nevšimli, ale nikdo je nepřijal. Bylo to zvláštní, obvykle se nedělali žádné průtahy. Pochopit to měli až za chvíli, z nebe z vrcholků stromů se totiž vznesli malé lodě místní armády. Nebylo jich moc, ani to nebylo zapotřebí. Pět malých lodí každá po dvoučlenné posádce. Pokud bylo uvítání přítomno pět bránících, byla to pro útočícího pocta. Deset vítajících byla pro posádku bezejmenné lodi více než pocta, dmuli se pýchou a radostí.
Lodě se snesli k zemi a jejich motory pohasly.Vystoupila desítka mužů v stříbřitých overalech. Alddanští se seřadili k sobě a s úsměvy přihlíželi na své přemožitele. Ti došli na dvacet metrů od nich a tam se zastavili. v cestě pokračoval jen jeden z nich. Zastavil se pět metrů od Alddantských.
„Kdo z vás je velitel?“ zeptal se klidně s milým úsměvem. Sám byl hrdý na svou past, kterou v této nehlídané části planety sám připravil.
„Já, Jurik.“ odpověděl jeden s mužů a přistoupil k místnímu. Oba muži si věnovali úklonu a podali si ruce.
„Mé jméno je Ranotan. Přišel jsem vás zajmout podle válečných práv.“
„Je mi ctí. Dovolte nám oznámit neúspěch mise.“ požádal Jurik a aniž by čekal, otočil se a pokynul na jednoho ze svých mužů.
„Tak úplně neúspěšní jste nebyli, otevřeli jste červí díru v atmosféře, to bych považoval za velký úspěch.“ Ranotan se ani nepokoušel skrývat svou zvědavost. Kromě toho, že byl expertem přes obranu planety, pracoval i jako vědec a navrhoval nové typy planetárnách lodí a různých podpůrných systému. Stroj, který otevírá červí díry přímo v atmosféře zkouší vyrobit již celá léta.
„Ano, to je pravda. Naši vědci udělali opravdu obrovský kus práce.“ i Jurik byl zvědavý, „Povězte mi, jak jste nás sestřelili.“
„Moje práce.“ pochlubil se Ranotan, „Proletěli jste energetickým štítem. V okamžiku, kdy jste jej protnuli, dostala vaše elektrická rozvodna obrovský šok. Přetížení pak vyvolalo zhroucení a vy jste dočasně přišli o přívod elektřiny do motoru. Co mě však překvapilo je fakt, že jste se zřítili. Jako každá loď byste přeci měli mít záložní zdroj napájení.“
„Ano, to je pravda, máme ho. Tato loď byla do jisté míry zkušební, proto jsme se vynořili v této oblasti. Náš záložní systém sestával ze solárních panelů na vrchní straně lodi. Jenomže při vynoření z červí díry došlo k nějakému problému, asi změna tlaku roztříštila devadesát procent panelů. Zbylých deset procent nám dovolilo pouze korigovat pád.“
„To je mi líto, ale abyste vy měl lepší pocit, vězte, že byste se daleko nedostali. Zhruba za další dva kilometry je druhý štít pro váš záložní zdroj a po dalších desíti kilometrech je pro jistotu ještě jeden štít.“
Oba muži se rozesmáli a na důkaz úcty se vzájemně znovu poklonili. Ještě pár chvil spolu debatovali o tom, co čeká zajatce a když konečně dorazil radista oznámit lítost Alddantské základny, Ranotan se znovu uklonil a hlasitě pronesl: „Všichni jste zajati, vítejte na Atlantis!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář