Blahopřání
Naprosto neuvěřitelné kolik jí to zabralo času. Když vstávala mohlo být tak dvanáct a teď se hodiny asi naprosto zbláznily, protože ukazovali čtyři hodiny. „A sakra, měla bych si pospíšit. To nemůžu stihnout.“ Hodila na sebe bundu. Proletěla bytem, zkontrolovala jestli vypnula elektřinu a nakrmila kocoura. Všechno v pořádku. „Tak můžu vyrazit!“. Zamkla byt a zhluboka se nadechla, dělalo ji neuvěřitelně dobře, když mohla dělat něco ve spěchu a hrozně narychlo. V tohle byla hrozně spontánní ale to by asi málokdo řekl po tom ranním vstáváním! Seběhla schody a rozrazila dveře. Rozhlédla se napravo a nalevo a vykročila k autu s kufrem v ruce. „Slečno Renátko, kampak jedete? „ ozvala sousedka z protější domu. „Na Šumavu, paní Hermová. „ paní pokývala hlavou a dál se kochala výhledem na město.
Renata naložila kufr do svého auta a nasedla. Strašně ráda řídila a dalo by se říct, že byla i velice dobrou řidičkou. Nastartovala auto a vyjela vstříc zábavě, která nepochybně čekala až dorazí na chatu. Cesta plynula v klidu. Reny si zapnula svoje oblíbené cd a nechala se unášet rytmy latinskoamerické hudby. Podívala se na hodinky a už se blížila sedmá hodina, ale ona měla před sebou ještě pořádný kus cesty. Venku se už pořádně setměno. Poprvé v životě šlápla pořádně na plyn a rozjela se hroznou rychlostí po dálnici. Okolní svět ubíhal nevídaně rychle, ale toho si příliš nevšímala. Až moc se těšila na Daniela. V odstavném pruhu podél dálnice stál tahač s návěsem asi měl poruchu. V té tmě zářila jeho světla jako hvězdy. Jak poetické, musela se tomu zasmát. Rozhodla se, že ho objede, ale nepodívala se do zpětného zrcátka. Zaslechla jen skřípění brzd. Troubení. Následovala ohlušující rána. Šlápla na brzdu. Ale auto už ji neposlouchalo. Uviděla před sebou další tahač. Nemohla se mu už vyhnout. Pustila volant. Zvedla ruce a zakryla si oči. Další rána. Přední okno se vysypalo. Přední část auta se zapasovala pod obrovský tahač. Vážně zraněná Renata otevřela oči. Těžce dýchala. Litovala okamžiku, kdy dupla na plyn. Pozdě. Moc pozdě. Na hrudníku cítila hroznou tíhu. Jakoby tam měla kámen. Před očima se jí promítal celý dosavadní život. „Ničeho jsem nedosáhla, nemůžu umřít. Jsem mladá, život mám před sebou…nesmím.“ Upadla do bezvědomí. Jen vzdáleně slyšela houkat sanitky. Někdo na ni mluvil, ale nerozuměla mu. Nevěděla, co po ní chce. „Slečno? Slyšíte mě? Můžete dýchat?“ jeden ze záchranářů se snažil s Renatou mluvit, ale marně. Renata umírala. Věděla to ona a věděl to i přivolaný lékař. Už neměla naději. Tíhu, kterou cítila na hrudníku jí způsobilo kolo tahače. Téměř ji rozmačkalo. Měla velmi vážná zranění hlavy. Nohy měla rozdrcené…neměla naději.
Přiletěl vrtulník a záchranáři ji naložili na nosítka. Velice rychle ji přemístili. Ani to ji nepomohlo. Zemřela ještě při převozu. Bylo právě půl osmé.
Na Šumavě na chatě, kam měla namířeno se vesele slavilo. Daniel připravil Renatě překvapení. Dnes se vrátila její mladší sestra z Ameriky. A tady se měla konat oslava. Renatina sestra úspěšně ukončila studium na vysoké škole. Strašně se těšila až to sestře všechno poví. Bylo krátce po sedmé hodině, když začal být Daniel nesvůj. Renata nikdy nejezdila pozdě. Šel za její sestrou Katrinou a řekl jí, že už tu měla Reny být. Katrina byla také znepokojená. Znala svou sestru velice dobře a věděla, že na ni byl spoleh. Když bylo krátce před půl osmou začali se dít zvláštní věci. Elektřina v domě začala vypadávat. Světlo blikalo. Přesně v půl osmé se zastavili hodiny. Katrina a Daniel už začínali být paranoidní. „Co se to sakra děje?“ Katrina vyšla ven z domu, podívala se na oblohu a zrovna padala hvězda. Cítila jak ji někdo objal a tiše pošeptal: „Blahopřeji, jsem na tebe pyšná….sestřičko.“ Bylo ji jasné, kdo to řekl. Vykřikla: „Renato!“ Když se otočila nikdo tam nebyl. Nedovedla si to nijak vysvětlit. Vběhla do chaty a řekla to Danielovi. Ten se však tvářil jakoby ji ani neslyšel. „Danieli? Slyšíš mě? Co se ti stalo?“ „Volali z nemocnice, několik kilometrů odtud.“ Řekl a na chvíli se odmlčel. „Posaď se prosím.“ „Proč? Co se sakra děje?“ Katrina už byla rozčílená. „Katy, tvoje sestra měla těžkou dopravní nehodu. Při převozu do nemocnice….“ Znovu se odmlčel. „ona zemřela.“ Řekl tiše jak jen mohl. „Ne, to není možné, vždyť ona se mnou mluvila, bylo kolem půl osmé, kdy se to stalo?“ ptala se a nechtěla tomu uvěřit. „V půl osmé vydechla posledy…je mi to líto, opravdu.“
V očích mám...
(Radu, 22. 6. 2007 21:50)