Druhá šance
Jmenuji se Zina Malá, ale nejsem malá…alespoň mě se mých 167 centimetrů nezdá zas až tak málo. Myslím, že jsem snad i trochu hezká, mám blonďaté vlasy do pasu a velké hnědé oči, nejsem vyhublá ani tlustá, zkrátka mám sportovní postavu.Aby taky ne, co já jsem se na- sportovala-zbytečně. Ale to teď není podstatné. Momentálně se snažím o nějaký trochu rozumný popis své osoby, bude to patrně jen pár hloupých okamžiků při, kterých budu na chvilku důležitou součástí.
Myslím, že jsem přátelská, hodně upovídaná, ale narozdíl od některých, vím kdy přestat. Je mi nějakých 16, jestli to ještě správně počítám. Přijde mi, ale jako bych byla na tom světě najednou sama a hrozně dlouho. Mám pocit, jako bych si svůj život už celý prožila…naplnila ho prázdnota. Mám mnoho kamarádů a kamarádek, ale každý ve mně vidí dívku plnou síly a přesvědčení, myslí si, jak jsem vyrovnaná, jak já nemůžu mít žádné problémy…škoda! Proč škoda? Protože taková jsem jen na povrchu, ale ve skutečnosti mám plno problémů, kolikrát i noci probrečím. Proč?Protože nehodlám cizí osobu zatěžovat problémy, mými problémy. Nemůžu přece jít za kamarádkou a začít jí do hlavy vtloukat, že právě dnes je tomu přesně deset dní , co chodím s Pepíčkem od sousedů.Tohle bylo asi i tak dost absurdní. Nedovedu si představit, že tohle by mohlo někoho zajímat. Tak, ale teď vážně netuším, jestli je tahle vlastnost dobrá nebo ne. Napadlo mě udělat si seznam svých vlastností a pak je roztřídit podle toho, zda jsou dobré nebo ne. Poslední dobou mám, ale ten dojem, že by výrazně převažovala strana s těmi špatnými vlastnostmi. Nějak se mi začalo vytrácet to moje neskutečně vysoké sebevědomí. Zas by se mi hodilo ho nalézt, ale kdo ví kde tomu je konec!
Neměla bych se příliš předklánět nebo spadnu ještě dřív než to je v plánu.Vlastně tohle v plánu nebylo, a nebo snad ani není. Asi se snažím jen sama sobě něco dokázat. Myslím si, že bych stejně neskočila. Ne. Asi ne. Chci jen ukázat těm okolo, že dýchám stejný vzduch. Začíná mě nepříjemně hryzat svědomí …Vítr mě velice nepříjemně bičuje do mého teď již omrzlého obličeje.“Co myslíš, stojí mi to za to?,,“Vzpomene si někdo?Až…,,“Asi jo vzpomenou si, ale budou tě mít za blázna co se pokusil zabít takhle hloupě a takhle mladý.“ Ne, to přece nechceš, nemůžeš si přece myslet, že takhle ukážeš: “HEJ LIDI, JO VY TAM, JÁ ŽIJU, JÁ EXISTUJU, MÁM PROBLÉMY, ALE…CHCI ŽÍT!!!,, ‘‘JÁ CHCI ŽÍT!!! JÁ CHCI ŽÍT!!!“
Bylo tak neskutečně krásný takhle zakřičet do světa něco, co jsem si myslela, že už dávno není pravda.Už chápu život je, ale stejně, tak nějak divnej.Slezu dolů, teď hned a okamžitě……….ááááááááá, pane bože, ne proč? Vždyť já chci žít, já přece chci žít. Ne, to ne já…uklouzla mi jen noha to se přece nepočítá, to se přece nesmí, to…
...světla, mnoho světel-to už jsem v nebi? Ne to asi ne, tak co se mi stalo? „Uklouzla jsi na tom mostě, vzpomínáš?“ Ano vzpomínám, moment, kdo to mluvil? Halo, kdo, kdo jsi?
„Neměj strach, jsem tvůj průvodce.“ To bude omyl, jaký průvodce, já nepotřebuji průvodce , víte? „No jestli si to skutečně myslíš, pak tě, ale musím upozornit, že se mýlíš. Rozhlédni se kolem sebe a řekni co vidíš?“ Jak, co vidím? No stojí tu strom, je velký a silný. Je tu vlastně krásně, svítí slunce, ptáci zpívají, potůček bublá, vodopády šumí a těch lidí kolem…ani se jim nedivím.Taková krásná zahrada, nechápu, že jsem tu nikdy nebyla.ani to tu neznám. Ne určitě si vzpomínám, že jsem o takové zahradě nikdy neslyšela. Je to, ale nějaké podivné. Pro boha, co to mám na sobě? „Nic.“ Ale to já, ehm, já se musím obléct. „Nestyď se a podívej se kolem sebe.“ Na co se mám pořád sakra dívat. Ou, ten muž je nahý, ale jemu to nijak nevadí. Moment, teď už je to hodně divný. Nudistická pláž uprostřed takovéhle zahrady, no to asi nebude ono. „Ty víš kde jsi, jen si to musíš přiznat-ano jsi tu, jsi v nebi. Jsi v ráji v zahradě věčného života“ Ale… „několik málo pravidel pro tvůj dlouhodobý pobyt zde, a když říkám dlouhodobý, věř že tím myslím věčný…hahaha-Za prvé není tu láska, jen si tu tak žijeme, no žijeme, my vlastně nežijeme, ale jak jen to říct. Mám to, my tu přežíváme, ne..to je jedno. Láska je jen trápení a to lidi ničí, takže jistě chápeš, že pro tu, zde není místo. Nezažiješ zde žádné trápení, zklamání nebo nějakou jinou smutnou srdeční záležitost. Jasné?“ Ne, to my teda není jasné. Říkal jste, že je zde ráj?Ano, to jste říkal, ale co když někdo o ten ráj nestojí? Co je to za „život“, když už nepoznám lásku, zklamání, trápení, když už nepoznám bolest? To přece patří k životu a já tu nebudu, jsem příliš mladá na nějaký ráj! Nezlobte se, ale já tu nezůstanu, nashledanou! „Nešťastné dítě, kam jen chceš jít, odtud cesta nevede, jen andělé znají cestu, ale ti se příliš neukazují.“ Proč? Čeho bojí? „Oni se nemají čeho bát, ale většině se život na zemi líbil více než tady v ráji, a tak, když nemusí, nelétají sem.“ A jak se stanu andělem? „Jak se stát andělem? To není nic jednoduchého. Já jsem anděl, ale nemůžu ani já už nemůžu Studenou Zemi opustit.“ Studenou Zemi? Proč se jí říká Studená? „ Sama jsi to před okamžikem řekla, bez lásky a objetí se nedá ani přežívat. A tady objetí nehřeje, polibek nepotěší, protože nic necítíš. Necítíš to teplo!“ Aha asi chápu! Co tu ti lidé celou tu dlouhou dobu, tedy dělají? „To je jednoduché, rozjímají nad svým minulým životem. Alespoň většina z nich to dělá.“ A ti ostatní? „No těch je méně, ale jsou tu a my je respektujeme, myslím, že do téhle skupiny, jak jim říkáš ostatní, jinak to jsou snílci, budeš patřit patrně i ty. To jsou ti, co se odtud snaží dostat a netuší proč právě oni jsou zde.“ Omyl milý pane, já nebudu patřit mezi skupinu snílků, já tu totiž, a to vy zjevně nechápete, nezůstanu vůbec. A já si tu cestu najdu.
„Najde si prý cestu, tak to ještě nebylo.Neskutečně moc rád bych ji pomohl, je tak mladičká, tak nezkušená…ale copak to jde? Sám nemám ponětí, jak se odtud dostat. Možná…ano, to by mohlo být ono. Musela by se, ale zamyslet nad svým, teď již minulým životem, najít ten smysl, tu krásu, tu podstatu, ale myslím, že po tom, co chtěla spáchat sebevraždu ji asi nepustí. Sám doufám v to, že se najde nějaký reálný způsob, jak radě vysvětlit, proč to chtěla udělat. Zřejmě si, ale říká, že ona vlastně neskočila, ona uklouzla a to by mohla být, jakási polehčující okolnost. Moc bych tomu nevěřil, ale chci jí dát, alespoň minimální naději.“
To není možný, on si klidně řekne, že odtud cesta nevede, ale vždyť to je nesmysl. Když už se sem člověk, nebo kdokoli jiný dostane, musí se zákonitě dostat i odtud. Nemůže to být, tak těžké. Jen si vzpomenout kudy, že jsem to šla, letěla, nebo prostě… jak jsem se sem dostala! Proč mi nechce pomoci? Jak se vlastně jmenuje? Musím se ho zeptat, je celkem milý. No tak mladá dámo, ty teď musíš myslet na to, jak se odtud dostaneš ne nato, jak upoutat pozornost jednoho nepříjemného anděla, co se ani nepředstavil. Když mám teď tolik času, napadá mě, že bych se nad sebou asi vážně měla zamyslet.
Tak já ti teda povím proč, ale je to na dlouho, tak se radši posaď.,,Dobře, poslouchám.“ řekl ,,Ještě než začneš…jmenuji se Michael.“
"Víš měla jsem tu skutečně hodně času, Michaeli, abych se mohla zamyslet nad tím, co jsem udělala. Někdy si člověk připadá strašně sám a asi v tu chvíli si vzpomene na někoho kdo mu nějak zásadně ovlivnil život nebo se alespoň nějakým způsobem zasloužil o nějakou změnu v životě našem nebo životě našich blízkých. A já si sama připadám až příliš. Zrovna teď je tu ta chvíle kdy si člověk jinak tak silný a jistý si sám sebou uvědomí, že jeho síla je asi skrytá v šílený zarputilosti a snad i trochu sobeckosti. Nevímkdy nebo kde se ve mně tohle vzalo, ale každopádně je to hodně citlivý a bolestivý téma. Kdykoli se podívám do budoucnosti, vidím ji zcela jasně. Jsem si stoprocentně jistá tím, co chci v životě dělat a čeho dosáhnout. Když se dívám do zrcadla nevidím tam šestnáctiletou mladou pubertální dívku, ale vidím tam životem zklamanou, starou paní, která je ve skrytu duše strašně zklamaná a touží po něčem, co nikdy nedostala. Po upřímný lásce, po hřejivém objetí, po polibku, který nevyprchá hned po tom co skončí. Po dobu své existence na tomhle světě se neustále ženu za něčím čeho nemohu, alespoň momentálně dosáhnout. Vždycky jsem toužila po vztahu, který by byl založený na něčem krásném, upřímném, pevném a přesto křehkém. Po jistotě, která prostě je byla a bude. Po štěstí. Strašně, strašně brzo jsem si sundala ty „růžové brýle“ a podívala jsem se po světě očima dospělého člověka, ale ne duší dospělého, nýbrž duší dítěte, které bylo násilím vtlačeno do temnoty. Do temnoty, která nebere konce ani po tolika letech."
"A….víš….v 16 máš vlastně život před sebou, ale mě najednou napadlo, že já mám vlastně ten život už dávno za sebou. Zní to asi vážně divně, ale na svůj věk jsem si přišla strašně stará, jako bych si ten život už prožila….nechtěla jsem chodit do hospody, opíjet se, kouřit….moji vrstevníci, moji kamarádi tohle dělali, ale já ne. Nelákal mě ten pocit, kdy netušíš, co děláš, nenalézala jsem potěšení ani smysl v potulování se ulicí po setmění. Učila jsem se a přemýšlela nad svou budoucí rodinou. Jaká asi bude…jaké budou moje děti…jestli budeme mít dům nebo budeme bydlet v bytě…jestli budeme mít psa nebo kočku. Myslela jsem na to, jaké bude moje budoucí zaměstnání…byla jsem jiná než oni. Víš, život mi připadal tak krásnej, ale ne stále.To potěšení mi přicházelo ve vlnách.Vždycky jsem věděla, že můžu být ještě lepší, ještě šťastnější. Asi jsem se hnala za něčím, co neexistuje…za absolutním štěstím. Řekni, ty jsi šťasný?" „No, já vlastně ani nevím jak to štěstí vypadá.“ "A to je ono, já to taky nevím, ale hnala jsem se za tím. Není to komický? Honba za snem, za neznámem za něčím, co možná ani neexistuje. Chci být šťastná, jen netuším, jak to udělat….pomůžeš mi?…..promiň nějak mi nedochází, že tady je už na všechno pozdě."- Díval se na ni a v tu chvíli mu došlo, že ona je vlastně opravdu dospělá a to víc než kdokoli jiný koho za tu dobu, co je tady, potkal. Mluvila plynule o svých snech o pokušeních, kterým nepodlehla. Pečlivě ji poslouchal, byla jako kniha, otevřená pro všechny, moudrá, krásná a snadno zranitelná. Tohle bylo něco, co potřebovala, aby ji někdo vyslechl, aby chtěl znát, co ji trápí.
„Za tu dobu, co si tu povídáme ses ještě nezmínila o rodině, o rodičích, proč?“ "Proč? Dobrá otázka…ani nevím, přišlo mi, že nikdy vlastně nezajímalo, co chci já. Připadalo mi, že mi nerozumí, že nechtějí slyšet jak bylo ve škole, jak jsem se měla. Naopak, když jsem se zeptala jak se měli oni dostalo se mi odpovědi: „Jak by asi mohlo být v práci? “Nikdy jsem je nechtěla rozzlobit, jen mě na rozdíl od nich zajímalo jak se měli. Nechápala jsem co dělám neustále špatně, snažila jsem se. Chtěla jsem to všechno změnit, ale byla jsem na to sama. Víš, nikdo jiný neměl zájem o změnu k lepšímu. Nechci, aby sis myslel, že si jen stěžuju, to ne! U nás se drželo přísloví-NĚCO ZA NĚCO. Nikdy nic nebylo zadarmo. Pravda byla jen jedna, a to ta jejich. Je mi hloupé o tom všem takhle před tebou mluvit, nikdy jsem se nikomu nesvěřovala. Kamarádky vždycky říkali: „Vždyť tě znám.“ Ale kéž by mě znali. Asi jsem jim nedala šanci. Jak šel čas vytvářela jsem si kolem sebe takovou ochranou bublinu, ano slyšíš dobře bublinu.A to byla taková moje hranice, kam nikdo nesměl. Ač se to nezdá udržovala jsem jistý odstup od okolního světa.Chtěla jsem si občas uchovat ten dětský pohled na svět, dívat se chvilku zase těmi růžovými brýlemi a vidět všechno jinak, lépe. Když tak přemýšlím, napadá mě, že když jsem byla malá měla jsem jednoho takového průvodce jako jsi ty, byl také andělem."
Všiml jsem si jak jí začali stékat slzy, poprvé jsem je spatřil. Skleněné perličky kutálející se po tvářích, byly krásné, ale zároveň jsem je v tu chvíli nenáviděl. Během okamžiku se zní stala zase malá holčička, která potřebovala obejmout, pohladit a uslyšet nějaká milá slova.
„Stalo se něco?“ "Ne asi ne, jen jsem si vzpomněla na chvíle, kdy jsem si přišla jako v jiném světě. Můžu ti o něm vyprávět?" „O kom?“ „O tvém andělovi?“ Ano o něm…., „Samozřejmě….povídej.“
"Nebyl to anděl s bohatými křídly, zlatou svatozáří, co by oslňovala na míle daleko. Byl to člověk, jako já. Kdykoli jsem byla v jeho blízkosti neměla jsem strach, bylo mi krásně. Byl to můj děda. Víš, ukazoval mi cestu světem, takovým zvláštním způsobem. Naučil mě něčemu, co neumím popsat. Uměl mě rozesmát, ale i rozplakat. Když umíral nebyla jsem s ním,ale daleko, nerozloučila jsem se…já to nestihla, nestihla jsem říct, že nezapomenu, že ho mám ráda. Pozná člověk, beze slov, že ho máš rád?" „No, pokud ho máš skutečně ráda pak to pozná.“ Chtěla bych vrátit čas, podívat se zpátky časem do minulosti a napravit věci o kterých jsem neměla ani zdání, že mi jednou budou připadat tak důležité. „Víš, ale že čas se vrátit nedá, co s tím chceš dělat?“ „Nevím, vůbec netuším, co s tím mám dělat.“ „Opravdu? Možná bych ti mohl trochu pomoci, hm?“ „Jak?“ „Dám ti možnost udělat něco, co se nikomu jinému nepovede. Nikdo jiný takovou možnost nedostane, ty ano…“ „Povídej, poslouchám tě,“ nastražila uši a čekala, co jí řekne. „Chceš ho vidět a moct mu všechno říct? Nebudeš mít, ale moc času…chceš?“ „S kým?“ Trochu se na ni zamračil. „S dědou? To bych mohla?“ „Můžeš…teď hned, já se za chvíli zase vrátím, nechám vás tu o samotě.“ Najednou se před ní objevil. Prostě tam stál. Díval se na ni a nic neříkal. Trochu ustrašeně řekla: „dědo? Jsi to ty?“ „Jsem to já, holčičko moje. Co tu, pro pána krále, děláš? Co se ti stalo?“ „Nic, vůbec nic se mi nestalo…vlastně ano. Je to na dlouhé vyprávění. Tolik času nemáme. Dědo, chci ti jen říct, že tě mám moc ráda, že jsem na tebe nezapomněla. Víš? Nemohla jsem s tebou být, ale mrzí mě to. Oni mě tam nemohli pustit. K tobě…chápeš to? Nezlobíš se na mě? „Ne, jak bych mohl.“ Na víc se nezmohl. Objal svou jedinou vnučku. Sandra ho objala a opět se jí kutálely po tvářích perličky slz. „Už musím jít, ale pamatuj si Sandro, mám tě rád…opatruj se holčičko. Sbohem.“ Odešel. Stejně jako přišel. Sandra to hodně prožívala, ale byla statečná. Věděla, že by jí slzy stejně nijak nepomohly. „Jsem zpět,“ řekl Michael. „Děkuju, moc to pro mě znamenalo.“ „Jen jsem se chtěla zeptat…já cítila to teplo, když mě objal, jak to?“ „To je jednoduché. Dostala jsi ji…“ „Koho jsme dostala?“ „Druhou šanci!“ „Co to pro mě znamená?“ „To znamená, že vracíš na zem, zpátky!“ „Vážně? Já se vrátím?“ Oči se jí rozzářily a na tváři se objevil úsměv. Náhle však, jako by ji očarovala zlé kouzlo zase zesmutnila. „A ty? Ty se nevrátíš, viď?“ „Na nic se neptej…zavři oči, možná si na nic nevzpomeneš. Jsi připravená?“ „Jsem. Sbohem Michaeli.“
……………….. ááááááááá, pane bože, ne proč? Vždyť já chci žít, já přece chci žít. Ne, to ne já…uklouzla mi jen noha to se přece nepočítá, to se přece nesmí, to…
Její tělo dopadlo na chodník pod mostem. Bylo to několik desítek metrů vysoko. Lidé se seběhli a nějaká paní strašně vykřikla. „Zavolejte rychle pomoc. Zavolejte sanitku, rychle.“ Zraněná dívka těžce dýchala, měla mnoho pohmožděnin a lidé se na ni dívali. V ruce držela rudou růži. „Zvláštní,“ poznamenala jedna přítomná žena. Nevšimla jsem si, že by něco držela v ruce. Zdálo se, že tam ta růže zrovna objevila. „Ano, zvláštní,“ řekl muž, postávající vedle. „Už je tu sanitka…“ ozvalo se z davu. Sanitka zastavila u dívčina těla. Vystoupil z ní mladý řidič a doktor. Naložili dívku do sanitky. Rozjela se.
Sandra otevřela oči. „Slečno?“ zeptal se lékař. „Ano?“ „Můžete mi říct, co jste dělala na tom mostě? Mohla jste se zabít! To jste, ale jistě v úmyslu neměla, že ne.“ „Ne, uklouzla jsem.“ „Měla jste obrovské štěstí. Stáli při vás snad všichni svatí.“ „Já vím…“ řekla a usmála se. Do nemocničního pokoje vstoupil mladý medik. „Dobrý den slečno. Jmenuji se Michael Vincenc a budu se tu o vás spolu s vaším lékařem starat.“ Podíval se jí do očí… „Neznáme se náhodou?“ zeptal se poněkud znepokojeně. „Nevím…možná ano, možná ne…“