Pouta z pavučin
„Úžasný, naprosto úžasný,“ slečna Marková opět stála před domem rodiny Williansových a chválila paní její krásný dům. „Víte, vždy jsem o takovém snila, “ řekla a polkla na sucho, jak se jí hrdlo sevřelo. Uvědomila si, že by se mohla paní Williansová urazit. „Promiňte, to asi slýcháte často, že Marien?“ „Ano, velice často, ale pokaždé to potěší. Mnohokrát děkujeme. Nashledanou. “Marien se rozloučila a rychle vklouzla do domu. Nenáviděla ty čumily kolem, nenáviděla život na téhle nanicovaté vesnici, nenáviděla ten klid, ten zatuchlý zápach stojatého vzduchu. Nenalézala zde žádnou seberealizaci. Byla přece ještě příliš mladá na to, aby zapadla právě tady. Příčil se jí život mezi staříky, ničilo ji pomyšlení, že jednoho dne dopadne stejně. Snad proto se držela svého manžela, váženého politika. S ním měla alespoň minimální jistotu. Pochopitelně ho už dávno přestala milovat. Nebyl ten muž jakého si kdysi brala. Patrně ji ani omylem nenapadlo, že možná chyba není v jejím manželovi. Byla to ona, kdo se změnil k nepoznání. Jistě to začalo už dnem, kdy Martin nastoupil do své funkce. Martin byl Mariin manžel, žili spolu asi dvacet let. Měli nádherný dům na malé vesnici nedaleko Prahy, Martin vesnici miloval. Marien ji nenáviděla a snažila se tam trávit, co nejméně času. Za dvacet let společného soužití se jim společně podařilo pouze jediné a to zplodit Karin. Ta jediná byla naprosto bezproblémová, co se vztahů k ostatním týče. Nedělalo ji žádné obtíže se jeden den bavit s paní Markovou, staříkem na náměstí, popelářem a den druhý mluvit s panem senátorem nebo poslancem. Byla toho názoru, že naše povolání nás ještě k ničemu nepředurčuje. Byla svobodomyslná, velice inteligentní, atraktivní a žádaná. Na svých osmnáct let byla velice dospělá. Studovala střední školu v Praze a vedla si velice dobře. Studium pro ni bylo zábavou, i když občas také uměla dostat špatnou známku. Učitelé v ní viděli nadějnou mladou dámu, zatímco doma ji viděli jako dítě, neschopné samostatného žití bez jejich pomoci a financí. Matka jí říkala malá Karinka a neustále ji ubezpečovala, že ji nikdo nikdy nedovolí opustit jejich dům. Neustále ji hlídala, když Karin telefonovala stála její matka za rohem, aby slyšela, co Karin říká. Nikdy neměla žádného oficiálního přítele. Matka naprosto kategoricky odmítala přijmout nějakého ubožáka z vesnice k nim do rodiny. Snad nebyl problém jen v tom, snad se jen bála, že ji Karin jednoho dne někdo odvede. Karinina matka si byla jistá, že dělá dobře, že ji chrání a opatruje a že ji za to jednou bude její dcera vděčná. Jenže opak byl pravdou. Karin byla dospělá a potřebovala svůj vlastní prostor, svou svobodu a svůj život. Nikdy neměla možnost udělat něco dle svého mínění či názoru. Naprosto ji to ubíjelo, ale nikdy nic neřekla a slepě důvěřovala tomu, že její matka ví, co dělá. Otec se k tomu moc nevyjadřoval. Chtěl doma klid a tak se snažil nevyvolávat hádky. Jeho obvyklá věta při sporu byla: „Ale Karin, maminka má pravdu, uvidíš, že ano.“ Karin radši neodmlouvala. Věděla, že tím nic nezíská, spíš ztratí. Jenže začala pociťovat, že už dlouho zticha být nemůže.
Karina se až po uši zamilovala do jednoho chlapce ze školy kam chodila i ona. Jmenoval se Andreas Kornel. Měl exotické jméno, ale byl Čech. Neuměla popsat ty pocity, které měla, když byla s ním. Mísilo se v ní toho tolik, že netušila kam s očima, aby ji neuniklo nic z jeho tváře, z jeho očí, rtů…Byl pro ni jako anděl, vysvoboditel, který přetrhá ta pouta, která jí svazovala a ukáže jak může být svět krásný. Karina stála takto zasněná na chodbě školy a čekala právě na něj. „Andreasi!“ zavolala na něj. Běžela k němu a objala ho. Ale on jen stál a tvářil se nějak divně, nezvykle. „Je ti něco?“ ptala se s obavami v hlase. „Ne, no, ne není, mělo by?“ odpověděl vyhýbavě a za žádnou cenu se jí nechtěl podívat do očí. „Co se děje?“ tlačila na něj, ale on nic neřekl. „Uvidíme se večer?“ „Jasně, vyzvednu tě doma, platí?“ „No…“ Karin váhala jak Andreasovi říct, že to nejde. „Sejdeme se v parku, ano?“ vyhla se přílišnému vysvětlování. „Tak jo, to bude lepší.“ „Jistě, že bude…“ „Tak zatím čau, večer,“ řekl a zmizel někde mezi studenty. Karin z toho byla zmatená, ale nepřikládala tomu žádný význam. Andreas občas blbnul s kamarády o přestávkách venku a kdo ví, co tam dělali. Nikdy se ho na to nevyptávala. Odpoledne jí odpadly hodiny, tak jela domů. Těšila se na večer, ale musela si něco vymyslet, aby se za Adrim dostala. Adri, to byla zkrácenina Andrease, kterou mu vymysleli spolužáci.
„Ahoj, jsem doma!“ zavolala Karin mezi dveřmi a čekala nějakou odpověď. Její matka ji tak brzo nečekala a vypadala docela dost překvapeně. „Ahoj Karin, co tu děláš tak brzy?“ Marien tam stála trochu pocuchaná s pomačkanou plisovanou sukní a udiveně zírala na svou dceru. „Odpadly mi hodiny, máš návštěvu?“ řekla s trochou ironie v hlase, bylo zcela jasné, že ta návštěva, která se jim v tuto chvíli asi válí po sedačce nebude nikdo jiný než manžel paní Markové. „Ano je tu Dalibor, chceš ho pozdravit?“ věděla, že ho Karina k smrti nenávidí, že patrně tuší, že mají poměr, ale byla diskrétní a zatím nic neřekla nahlas. Paní Markovou Karina znala a měla ji moc ráda, kdyby se tohle dostalo ven asi by se složila. „Ne, nechci. Večer půjdu ven.“ „Ven? Kam ven? Doufám, že nikam nejdeš s tím výrůstkem feťáckým, který se tu ochomejtá už měsíc kolem domu!“ řekla velice důrazně, ale ne zas tak moc. Teď si příliš nemohla vyskakovat, ne dokud seděl Dalibor v obýváku. „Samozřejmě, že ne, co bych s ním asi měla dělat, nevíš? Mimochodem to není feťák, maminko.“ Karina do této chvíle nikdy doma nezalhala, ale co, jednou musí být všechno přece poprvé, ne? „Právě, že vím. Paní Marková se zmínila, že jsi s ní o něm mluvila. Nepřeju si, aby tě s ním někdo viděl. Byla by to ostuda a potupa pro tvého otce. Nejsi jen tak nějaká holka z vesnice, co se může tahat kde s kým, rozumíš tomu? Ty jsi někdo a on ti nesahá ani po kotníky, nikomu z nás nesahá ani po kotníky. Slyšela jsem, že se s ním vídáš. Lidé odsud to říkali, prý tě s ním viděli. Nepřeju si to!“ Byla už pěkně rozčílená, to tak ještě Karině chybělo. Nechápala, co ji mohlo tak rozlítit. Snad vytušila, že by Karin mohla přijít na její románek s Daliborem. Marien nenechala Karin ani zout a vylévala si na ní svoje komplexy přímo na chodbě. „Ano, já vím,“ řekla velice těžce, nechce a nikdy vlastně nechtěla lhát. „…ale mami, feťák to není. A myslím, že je tu spousta věcí, které představují nejen pro mého otce, ale i pro nás pro všechny mnohem větší potupu, nemyslíš?“ tohle snad trochu přehnala, ale nemůže si nechat všechno líbit. „Zajisté,“ matka se uklidnila a vrátila zpět ke své „práci“.
Karin byla ráda, že má na chvilku pokoj od své matky. Připravovala se na schůzku s Adrim. Hodiny letěly jako splašené a za chvilku už byl čas vyrazit na večerní procházku. Mezitím opustil Dalibor Karininu matku a ta se začala věnovat zametání stop po tom, že tam kdy byl. Marien vyhlížela manžela, aby si mu postěžovala, jak byla dnes Karin drzá a že by ji měli asi zakázat vycházet z domu, aby se náhodou někde nepotkala s tím feťáckým póvlem, co se poflakuje kolem domu. Ale byla to marná snaha, protože přesto, že Karinin otec většinou Marien všechno odkýval, nyní by zjevně asi nesouhlasil a navíc Marien nemohla riskovat, že ji Karin prozradí. Martin otevřel dveře domu a čekal jestli ho někdo přijde přivítat. Přihnala se jen Karin, vlepila otci letmý polibek na tvář a během obouvání mu oznámila, že odchází, ale brzy se vrátí. Martin se příliš nezajímal kam jeho dcera jde, vždycky ji mohl důvěřovat a neměl sebemenší důvod jí nevěřit. Karin za sebou zabouchla dveře a hrozně se jí ulevilo, že nikde poblíž Adri nečeká, protože matka hlídala u okna.
„Adri!“ Tak ráda ho zase viděla, ale musela se stále ohlížet. Měla strach, že je někdo uvidí. Nebyla připravená postavit se matce a bojovat za Andrease. Snad by se jí i podvolila, protože ona už taková prostě byla, ale byla si vědoma otcova postavení, svého studia a snažila se být proto, co nejobezřetnější a nejzodpovědnější, co to šlo. „Ahoj, kde jsi? Čekám tu snad věčnost!“ Karin se trochu zamračila, protože za to kolik riskovala se jí nedostalo ani pořádného pozdravu. „To mě nemůžeš alespoň pozdravit? Co jsem ti udělala?“ nechápala a trápilo ji to. „Karin, pochop to už sakra. Nemůžeme se nechat neustále takhle omezovat. Nechci se scházet potají, v parku. Neustále hlídat jestli se odněkud nevynoří tvoje šílená matka a nepokusí se mě při nejmenším zmrzačit za to, že jí kazím dcerunku. Vyber si buď já a nebo ona.“ Andreas mluvil zcela jasně a rázně. Ani nemrkl. „To po mě nemůžeš chtít! Nemůžu se jí postavit, to prostě nejde! Pochop to!“ naléhala. „Ne, už ne. Buď spolu budeme normálně jako každý jiný a nebo vůbec, nechci se schovávat. Nemůžu tě nikdy vyzvednout, nemůžu nic. Na ulici tě nesmím obejmout, políbit. Prostě nic! Rozhodni se a zejtra mi dej vědět.“ Na místě se otočil. Na nic se Karin už neptal. Ani se s ní nerozloučil a šel. „Andreasi! Stůj! Počkej přece.“ Polykala slzy, ale Andreas ji neslyšel. Otočila se a šla domů. Tolik se na něj těšila až ho uvidí a obejme. Domů šla co nejpomaleji. Utírala si slzy a ohlížela se kolem, aby ji nikdo neviděl. Když stála před domem, všimla si, že k nim zrovna jde nějaká paní. Neznala ji, ale modlila se, aby ji nikde nezahlédla, když byla s Adrim.
„Karino! Okamžitě pojď dolů!“ křičela na ni matka. Karin seděla ve svém pokoji a v ruce měla Adriho fotku. „Už jdu!“ řekla suše a poslušně klopýtala do obýváku. „Co je zase? Stalo se snad něco?“ „Pozdrav tady paní Borovou,“ „Dobrý den…“ Karin tušila, co paní Borová chtěla. „Karino, chci pro tebe stejně jako tvoje matka to nejlepší a tak jsme se tu domluvili, že pojedeš na internátní školu do Států! Není to skvělé?“ řekla paní Borová a tvářila se jako pán bůh. „No, to příliš skvělé není. Líbí se mi na téhle škole, ale děkuji,“ jemně odmítla. „Ne, Karino, žádné ale děkuji, jedeš! Viděli tě zase s tím spratkem! To si ještě vyřídíme, vyprovodím paní Borovou a ty tu zůstaň!“ Karina seděla v sedačce jako by čekala na popravu. „Tak, myslím, že jsem ti odpoledne něco říkala. Neposlechla jsi a navíc jsi lhala. Můžeš to vysvětlit? Mě to nezajímá jestli ses zamilovala do tý nuly. Nezajímá. Jedeš do Států. Nenechám tě, aby ses tu ocicmávala s tím otrapou. Všichni tě vidí a víš jak mi je, když mi to chodí říkat? Víš, to? Nebuď tak sobecká. Co se to s tebou děje? To on, no jistě, poštval tě proti nám. Už ho neuvidíš, mluvila jsem s jeho rodiči. Posílají ho na léčení někam do Evropy, dostatečně daleko od tebe. Jim by se náramně hodilo, aby jste byli vy dva spolu. Přiživovali by se na tvém otci…“ Karinina matka by jistě pokračovala, ale Karin se neovládla a všechny dosud potlačované city a pocity z ní vyletěli a řekla všechno, co ji trápilo. „Myslíš, že by se přiživovali jako ty? Nebo víc? Jediný, kdo se tu kde s kým cicmá jsi ty s tím nechutným Daliborem. Jsi nechutná. Vyprávíš tátovi jak ho miluješ, ale lžeš jen sprostě lžeš, jsi falešná a ubohá. Přiživuješ se na jeho postavení a máš strach, že tě někdo vyšachuje. Ty žárlíš i na mě! Nejsi normální, ty by ses měla léčit. Jediný sobec tu jsi ty. Nikdy tě nezajímalo, co chci já. Co by se mi líbilo. Musela jsem se podřizovat tobě a tvým hrátkám s kde kým. Ale tomu je konec. Nechci tě už nikdy vidět. Lhářko, lhářko…“ Karina už křičela a její matka jen stála s otevřenou pusou a nestačila se divit, co to říká. „Tak víš, co? Když se ti to nelíbí, nemusíš tu vůbec být! Sbal se a vypadni. Máš štěstí, že jsem ti jednu nevrazila. Co si to dovoluješ? To táta si tě pěkně rozmazlil.“ „Neboj se už jdu. Shnij si tu třeba mě je to jedno! Sbohem.“ Karin přeběhla z obýváku ke dveřím a co nejvíc to šlo s nimi praštila.
O několik měsíců později.
Karin ležela na zemi. Špinavá, vyhublá až na kost. Vedle ní ležel Andreas. Byli ve staré škole asi pět kilometrů od vesnice, kde dřív oba žili. Karin ztěžka otevřela oči. Rozhlédla se kolem a radši je zase zavřela. Místnost byla špinavá. Kachličky na kterých leželi studily. Všude kolem byly jejich vlastní výkaly, podlaha byla pozvracená. Válely se tam lahve od alkoholu, nedopalky od cigaret, injekční stříkačky, sáčky od drog, plastikové lahve a spousta dalšího nepořádku. Karina se pokusila vstát, ale tělem ji okamžitě projela ostrá bolest a spadla zpět na zem. Otočila hlavu, aby viděla jak je na tom Andreas. Ale ten se vůbec nehýbal. Ležel na té studené a špinavé zemi. Oči měl zapadlé. Pod nimi černé kruhy. Otevřená ústa. Rty měl fialové a z koutku mu tekla krev. Vyhrnuté rukávy na obou rukou odhalily promodralé zápěstí a paže. Stopy po vpichu byly nesmazatelné. Jemně do něj strčila, aby se ujistila, že ještě žije. Už dávno ho nemilovala. Kdysi ji právě on zatáhl do tohohle hnusného příbytku. Naučil ji jak se sebe „postarat“. Našel jí pasáka, který se o ní staral. Časem Karina už nedokázala snášet všechen ten hnus a tak ji Andreas seznámil s perníkem. Poprvé se jí udělalo špatně, ale potom jí to přinášelo opojný pocit naprosté nostalgie. Nevnímala svět kolem sebe, všechno se jí slévalo v jeden flek. Z očí jí vyprchala všechna síla a jas, propadly se jí do věčných temnot. Bělmo měla zcela protkané červenými žilkami. Tváře se jí také propadly, hodně zhubla a byla kost a kůže. Na rukou byly stopy po častých dávkách. Pomalu přicházela na to, že ji to už nestačí. Potřebovala víc, bylo neuvěřitelné jak brzy si její tělo zvyklo na každodenní přísun drogy. Její abstinenční záchvaty, které přicházely pokaždé, když se Andeas opozdil s dávnou, byly strašné. Její tělo se zmítalo v křečích, křičela a škrábala se po těle. Oči jí vždy náhle téměř vylézaly z důlku. Celé tělo měla v křeči. Trhala si vlasy a hystericky plakala. Už to nebyla ta silná a zodpovědná dívka. Zlomila ji láska Andrease, který ji nikdy vlastně nemiloval, matka, která jí ničila život svými neustálými zákazy a omezováním. Ztratila důvěru naprosto ve všechno. Zlomilo ji to. Neuměla vstát a tak se prostě stále jen utápěla ve vlastním žalu.
Musela vstát, i když ji tělo vůbec neposlouchalo. V hlavě ji jakoby něco bušilo. Srdce se patrně snažilo vyskočit z těla a žíly na rukou měla vystouplé. Pomalu vstávala, ale nešlo to tak jak by si představovala. Doplazila se k Andreasovi. Zacloumala s ním. Ani ji už nezajímalo jestli žije a jestli ano, tak jen kvůli další dávce. Andreas se ale ani nehnul. Počkala chvíli a zkontrolovala jestli dýchá. Byl mrtvý. „Blbče, co jsi to udělal? Kolik sis toho vzal? Nic si tu nenechal, ty blbče!“ Nadávala a křičela. Bušila do těla, snad v touze, že se probere. Nemohla tu zůstat už ani chvíli. Hnusilo se jí to. Navíc, potřebovala dávku a její dodavatel byl mrtvý. Plazila se až ke dveřím. Chytila se kliky a snažila se otevřít dveře. Podařilo se jí to, ale skutálela se ze schodů dolů. Byla potlučená, ale to ji příliš nebránilo pokračovat. Bolest ani necítila. Jediné, co ji nutilo jít dál byla touha po perníku. Zvedla ruce, aby před sebou rozrážela cestu. Všechno se slévalo a Karin netušila kde je. Najednou ji oslnila světla. Lekla se. „Co tu děláš, ty krávo!“ ozvalo se z auto, které Karin míjelo. Ale ta nic neslyšela. Chtěla se dostat na druhou stranu přes silnici, ale to byl čin téměř nemožný. Vnitřní hlas ji varoval, ale ona šla. Opět ji oslnila světla, ale tentokrát se auto už nestačilo vyhnout a Karinu srazilo. Její tělo vyletělo jako hadrová panenka do vzduchu, několikrát se otočilo a dopadlo na zem. Karin nic necítila, neviděla ani neslyšela. Neměla tušení, že ji právě nakládají do vrtulníku. Neslyšela vlídný hlas záchranáře, který ji utěšoval, že všechno bude v pořádku. A pak upadla do naprostého bezvědomí.
„Neměla u sebe žádné doklady, nemůžeme ji identifikovat, ale řekl bych, že se vzdáleně podobá té pohřešované holce od toho politika.“ Prohlásil jeden z policistů a okamžitě kontaktoval příslušná místa. O několik hodin později už seděli pan a paní Williansovi u lůžka své dcery. Mariena svou dceru téměř ani nepoznala. Tvář měla propadlou, obličej byl celý odřený a z větší části obvázaný. Nedokázala se na ni dlouho dívat a rozplakala se. Snad si uvědomila, že ne vždy jednala tak jak by měla. Karina tam tak ležela. Bez jakéhokoli pohybu. Přišel lékař, aby oba rodiče seznámil s Karininým stavem. „ Dobrý den, jsem doktor Levis a přijímal jsem vaši dceru na jednotku intenzivní péče. Doufám, že je vám jasné, že je na to vaše dcera skutečně špatně. Ve stavu, v kterém jsme ji našli by přežil asi málokdo, ale patrně je to silná osobnost. Její stav je skutečně vážný. Navíc nedávno utrpěla patrně velkou ztrátu krve. Potratila své dítě. Pokud se probere z kómatu, můžeme čekat naprosto cokoli. Její mozek byl dlouho bez kyslíku. Zkolabovala několikrát ve vrtulníku a museli jsme ji oživovat. Vaše dcera je skutečně bojovnice, ale teď bude potřebovat i vaši pomoc. Mluvte na ni, co to půjde. Nic jí nevyčítejte. Až se probere, pozveme jí sem psychologa. Nyní můžeme jen čekat. Doufám, že jsem vás příliš nevyděsil, ale jsem toho názoru, že by příbuzní měli znát jasná fakta, aby pak nedocházelo k nedorozuměním. Za chvíli se vrátím pokud budete mít nějaké dotazy, rád je zodpovím. Zatím nashledanou.
Dny a měsíce plynuly a Karinin stav se stále nelepšil. Její rodiče už propadali naprosté panice, že o svou jedinou dceru přijdou. V pondělí ráno, seděl Martin u lůžka Karin, hladil ji po ruce a vyprávěl ji pohádku, kterou milovala jako malá. Martin si vzpomněl, jak se u toho vždycky nasmáli. Najednou se mu objevily slzy na tvářích. Pohladil Karin po tváři a sledoval jak se jí chvěla víčka. Karin začala pomalu otvírat oči. „Tati?“ vytřeštila unavené oči a nestačila se divit. Chtěla se pořádně podívat, co se to s ní dělo a kde to vlastně je. „Karin, holčičko. Tolik jsem si přál, abys se nám uzdravila. Už tě nikdy neopustíme, to ti slibuju. Dokážeš nám oběma odpustit?“ „To víš, že dokážu a všechno bude zase fajn, že jo táto?“ „To víš, že bude, to ti slibuju. Miluju tě Karin, moc jsi mi i mámě scházela.“ Situace, která nastala oba manžele zase stmelila dohromady. „Taky vás moc miluju, zůstaň tu se mnou, mám strach. Hlavně nebuďte smutní, prosím.“ Karin dopověděla větu, kterou musela říct…zavřela oči a na monitoru se za doprovodu sirény objevila vodorovná čára. Karin zemřela.