Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl dvacátý: Básníkovo rekviem

4. 12. 2007

 

Mlha. Copak pohltila celý svět? I v tomhle městě je v každém koutě, za každým rohem. Celý svět, celý můj život se ponořil do mlhy. Ale ne. Vyjasňuje se… Od řeky sice pára stoupá, ale jinak si náhle uvědomuji, kde že to vlastně stojím. Na ulici.

Ach ta hlava! Postraními uličkami se doplížím k sobě a ulehčeně se svalím na postel. Ta hlava třeští a třeští. Ale vlastně jsem si už zvyknul. Ta tupá bolest, ty kladívka v lebce, mě pronásledují už tak dlouho, stejně jako mlha. Vím, že bych si měl vzpomenout na něco, na někoho, ale vědomí mi vypovídá službu.

Zůstal jsem sám, v cizím městě, pod cizím jménem, s cizími lidmi. Bez vzpomínek. Ani psaní mi už nejde. Slova se pletou, myšlenky se ztrácejí, smysl uniká mezi prsty. Jediné co zůstává je ta bolest hlavy. A kašel…

Mým tělem otřese záchvat. Chvíli se nemohu nadechnout, ale přesto mi hrdlo svírá další a další křeč, která mě nutí lapat po vzduchu. Když je konečně po všem, nejsem schopen ničeho. Jen ležet a snažit se přimět plíce k činnosti.

Kašel. Dostane mě kašel.

 

******

 

Třináct let… Nemůžu uvěřit tomu, že uběhlo třináct let, co jsem ho potkal. Třináct let co jsem byl šťastný. Alespoň chvíli. A třináct let, co jsem ho opustil a změnil naše životy. Každý jsme šli jinou cestou, za jiným cílem. Přesto v srdci stále je to prázdno…

Bloumám pařížskými ulicemi a toulám se v minulosti. Odešel jsem sem před čtyřmi lety. Ne, neodešel jsem. Utekl jsem. Snažil jsem se uniknout minulosti, ale ona jako vábivá děvka šla za mnou. Je jí jedno, že už dávno pracuji v seriózní firmě, že se snažím žít jinak. Najde si mě vždycky. A ve chvíli, kdy ji nejmíň čekám, otevře náruč a znovu zaryje své nehty do mého bolavého srdce.

Odvrátím se od výlohy a pohledem zabloudím na druhý chodník. Už se otáčím, že budu pokračovat v cestě… Ale náhle se prudce zarazím. Zamrkám, ale přelud nezmizel. Stojí dál a zdá se, že nevnímá okolí. Já ho však vnímám dokonale. Náhle si připadám, že se čas vrátil. Je to On. Básník…

Ve vlasech mu prokvétá stříbro, obličej zdobí vrásky, ramena jsou shrbena jako by na nich měl tíhu celého světa. Jenže to není to, čeho si všímám. Jediné co vidím, jsou ty oči. Oči ve kterých není jaro. Už ne… Zmizelo. Bylo pohlceno mlhou.

Vykročí a já vyrazím za ním. Nesnažím se ho dohonit nebo oslovit. Je pravděpodobné, že už si na mě nepamatuje. Jen se dívám. Stačí mi to. Jen se dívat…

 

******

 

Vím, že mě někdo sleduje. Ale kdo? Když se otočím, jen pár chodců pospíchá ulicí odnikud nikam. Nikdo tam není. Jen prázdno a pára, která stoupá od řeky. A přece vím, že tam někdo je, skrytý ve stínech a němý. Je to minulost? Je to peklo, které si pro mě konečně přišlo? Ne. Nikdo tam není. Jen já už mám halucinace i za bílého dne.

Ráno jsem se probral a bolelo mě celé tělo. Hruď se svírala mučivými nádechy a střepy z rozbitých myšlenek chrastily. Nemoc vězňů, tak se tomu říká. Tělo prochladne a už nikdy ho nikdo nezahřeje. Až do konce života je člověka zima. A sužují ho bolesti. Kosti, svaly, hlava. Nelze to léčit, nelze s tím nic dělat. Je jen na člověku, jak dlouho s tím dokáže bojovat. Ale mě nezabije nemoc vězňů. Mě zabije kašel.

Záchvat. Začínám zoufale lapat po dechu, ale nemohu. Křeč kašle se mnou zmítá ze strany na stranu a já se dusím. Zoufale se svezu v jedné postranní uličce na zmrzlou zem a dám si ruku před ústa. Krev. Kašlu krev. Poslední stažení hrdla a já unaveně zavřu oči. Musím vypadat jako upír po vydatném obědě. Krev je všude. Blíží se konec. Už není daleko.

 

******

 

Sleduji, jak se podél zdi sveze k zemi. Chci k němu vykročit, ale zarazím se. Jeho rameny otřásá záchvat kašle a mě náhle cosi dojde. Nejsem nikdo, pro něj už ne. Jsem jen další z mnoha lidí proudících ulicí. Opět jsem ten Neznámý, bezejmenný Chlapec, který se jen dívá. Nic jiného nemůže, protože by tak zničil vše krásné, co kdy bylo. Zničil by svoje vlastní vzpomínky i ty jeho. Je pořád stejný, alespoň v mých očích, ale cítím, že se změnil. Nevím jak, ale je jiný. I já jsem jiný. Jsem jeden z nich. Z těch, co mu vzali svobodu. Patřím k nim tělem, ale duše odmítá. Ale to on neví. Není můj. Už třináct let…

Naposledy ho pohladím očima a odcházím. Vracím se do svého světa. Už sem nepatřím, ne do jeho života, ne do jeho vzpomínek.

Vím, že pokud mě zahlédl, nepoznal mě. Neslyším za sebou žádné zvolání: „Chlapče!“ Jenže tím už dávno nejsem. Byl jsem jím jen s ním. Rychlým krokem rozrážím tu mlhu kolem sebe.

Konečně dorazím domů a klíč cvakne v zámku. „Dobrý večer,“ zahučím a z pokoje vyběhne asi čtyřleté děvčátko. „Tatíííííííí!“ zapiští a vletí mi do náruče. Políbím ji do hedvábných vlásků jako půlnoc. „Ahoj, pískle,“ usměji se. Ve dveřích s objeví půvabná brunetka. „Ahoj, Jacqueline,“ pozdravím. Jen na mě kývne a zase zmizí.

„Přečteš mi zase pohádku?“ optá se mě dítě. Zadívám se na ten droboučký „omyl“ v mé náruči. Proč omyl? Protože se narodila z jedné jediné noci. Vzal jsem si její matku, abych mohl být s tímhle prckem. Pohladím ji po tváři a uložím do postýlky. Když vyndám a otevřu tu jedinou knihu, zmocní se mě nostalgie ještě znásobena tím, že jsem ho potkal.

Začínám číst a její šedé oči, stejné jako moje, mi visí na rtech. Po první pohádce už spinká a já se na ní zadívám. Udělal bych pro ni cokoliv. Stejně jako on…

 

******

 

Sklo cinkne o upatlanou dřevěnou desku. Poslední kalamář s inkoustem, který jsem právě rozlil. Třesou se mi ruce. Nekontrolovatelně.

Ale láhev s koňakem ještě udržím. Někdo polyká morfium, já popíjím ten nejlacinější alkohol, co je k mání. Aspoň na chvilku mě to zahřeje. A trochu víc rozproudí krev.

Ale pak se stejně roztřesu zimou. Proč se vlastně ještě držím na tomhle svět. Je mi šestačtyřicet a sedmačtyřiceti se stejně nedožiju. Zabije mě kašel. Smrtka mi stojí na prahu. Proč ji nepozvat dál? Protože…

Přese všechno mám život rád. Přese všechno co se stalo, co se možná ještě stane. Mám život rád. A hlavně mám pocit, že ještě musím něco dořešit. Vězení mi kromě zdraví vzalo i vzpomínky. Dva dny v horečce mi zamlžily mysl. Z mé minulosti zbyly jen střípky utopené v mlze a teď ještě v alkoholu. Vím kdo jsem, co jsem byl, vzpomínám si na svou ženu, děti, i na Něj. Vlastně si vzpomínám na vše.

Ale drobné příhody, tváře, věci, to vše plyne bez souvislosti mlžnou řekou času. Vím, že ten prožluklý opar hrál a doposud hraje v mém životě důležitou roli. Že k mlze se něco váže, ale nevím co, kdo, jak, nač. A i ta pouhá sklíčka s odrazem minulosti, utápím v tom jediném, co mi doposud zabránilo vrhnout se smrtce do náručí, v alkoholu.

Jsem už nadobro ztracený. Záchvaty kašle jsou častější a chrlení krve mohutnější. Navíc se blíží zima. A s ní i chvíle, kdy si zatančím poslední tanec a napíšu svá poslední slova. Tanec se smrtí. Jméno na svůj hrob.

 

******

 

Sedím v parku a pozoruji své okolí. Ani ho nevnímám. Myslím na to, co bylo v minulosti. Na Něj, na Jacqueline. Udělal jsem s ní férový obchod. Nechtěla se vzdát dítěte, i když o malou evidentně nemá zájem. Nakonec jsem si ji vzal. Rozdělili jsme si role. Já se starám o Desiré, ona si užívá života. Nevadí mi to. Miluji Desiré. Částečně zaplnila tu díru v mém srdci.

„Tati, tati!“ zatahá mě za rukáv její drobná ručka. Stočím na ní pohled a usměji se. Pak si ji posadím na klín. „Copak je, andílku?“ optám se a trošku ji rozcuchám. Skoro jako cuchal On mě. „Máš rád maminku?“

Její otázka mě mírně vyvede z míry? Jestli ji mám rád? Nevím. „Mám,“ odpovím nakonec. Nemůžu jí říct, že Jacqueline jen existuji. Kdysi jsem žil. Ale to už je dávno. Postavím se i s malou v náručí a vyhodím jí do vzduchu. Vesele výskne a mě zahřeje u srdce. S Desiré žiji…

 

******

 

Potácím se potemnělým bytem a zoufale se snažím najít něco co by mi ulevilo. Ale nic tu není. Jen já a spousta krve, všude po zemi i všude kolem. Cítím jak to ve mně chřestí a začnu se znovu dusit. Bože, ta zima je nesnesitelná… Možná blouzním?

Další záchvat kašle mnou otřese. Svalím se na postel a má ramena sebou škubou v nekontrolovatelné křeči. Jako bych viděl chřtán pekla, jak se přede mnou rozevírá. Krev… Všude samá krev… Žádný upír, ale rovno celé stádo vlkodlaků, tady muselo řádit. Nejsem schopný vstát. Vím, že už nevstanu. Zabije mě kašel.

Dveře se pohnou a já konečně zvu smrtku dovnitř. Zakloním hlavu a z úst mi vyjdou ne nepodobné smíchu. Chechtám se jako šílený a je mi jedno, že se tím připravuji o poslední síly. I Smrtoholka šklebí svá kostnatá ústa se mnou.

„Konečně jsi dorazila! Konečně jsi tady!“ Natáhnu k ní ruku a znovu mnou otřese záchvat kašle prokládaný šíleným smíchem. Jednou se člověk zbláznit musí… Jenže ona se náhle smát přestává. Neslyšně pluje vzduchem až k poličce nad mou hlavou. Na něco ukáže prstem a zčistajasna zmizí. Zachvátí mě vztek.

„Hej! Hej! Koukej se vrátit!“ Člověk se jednou rozhodne, že umře a jako na just mu to nepůjde? To ne! S námahou se zvednu a kašlajíc krev chci udělat krok. A v tom mi zrak padne, na co to vlastně ukazovala. Jediné co mi zbylo z minulého života. Útlá knížka. Ani jsem nevěděl, že jí tu mám.

Oči šedé jako mlha, co mě pronásleduje. Pocit, že létám. Štěstí… Střípky života se pomalu skládají do rámu vzpomínek. To jsem byl jiný. A potkal jsem jeho. S očima mlhy a duší co se ke mně přiklonila. S ním jsem pocítil jaké to je… Mít pro co žít. Natáhnu ruku a chci se dotknout. „Chlapče!“ zachrčí mi slova v krku.

Nebylo mi souzeno prožít štěstí. Nebylo mi souzeno vidět ho.

Padám pozpátku na postel. Je těžké vybavit si jeho tvář. Ale přesto její rysy nemohu nikdy zapomenout. Stejně jako jeho dotyk, jeho vůni. Byť mi to už není nic platné, nezapomněl jsem na něj…

Ale přesto. Byl to sen? Byla to skutečnost? Pomalu se propadám do nevědomí a tma milosrdně přikrývá mou zuboženost svým pláštěm. Ne, byla to skutečnost. Skutečně jsem to prožil, i když mi zbyly jenom vzpomínky a v knihovničce svazek pohádek. Prožil jsem… Lásku. Nade mnou se ze stínu vyloupne bledá tvář a zacvaká kostnatými čelistmi.

Byla to láska.

A tohle je smrt.

 

******

 

Dorazili jsme domů. Byt se zdál tak náhle prázdný, pochmurný. „Jacqueline?“ zvolám do ticha. „Maminka odešla,“ zaslechnu za sebou tichý hlásek, ve kterém zní slzy. Prudce se k ní otočím. Stojí jen v šatičkách, k hrudi si tiskne svého medvídka a v očích se lesknou slzy. „Můžu za to já, tatínku?“

Kleknu si před ni a přitáhnu si ji do náručí. „Jak jsi na to přišla, miláčku?“ zašeptám. „Říkala, že odejde. Že jí to nebaví.“ Kolébám jí v náručí. „Pokud je to něčí vina, tak moje, zlatíčko.“

Ten večer bylo velice těžké ji utěšit. Nakonec musela spát se mnou, protože se bála, že odejdu taky. Políbil jsem ji do vlasů a usnul.

Ráno probudila její ručička na mé tváři. Otevřu oči a usměji se na ni. Líně se protáhnu a nakonec se přinutím vstát a udělat snídani. Obléknu ji i sebe a společně se vydáme do města. Znovu se zastavím u trafiky a koupím si jako vždy noviny. Pomalu dojdeme do parku, kde na ten bulvární plátek úplně zapomenu.

Po hodině se vydáme zpět domů. Jakmile za námi zaklapnou dveře, ulehčeně shodím boty a sundám je i Desiré. Teprve nyní otevřu ty noviny, které jsem si koupil ráno. Posadím se ke stolu a začtu se do nich.

Malém bych ten nenápadný rámeček přehlédl. Přesto však náhle bez jakéhokoliv důvodu upoutá mou pozornost. Přelétnu ho očima a pak ještě jednou, abych se přesvědčil, že je to tu černé na bílém. Nemůžu tomu uvěřit. Noviny mi vypadnou z ruky. To není možné.

Zemřel… Ty oči, ve kterých ke mně přišlo jaro se navždy zavřely. Ty rty už nikdy nepromluví.

„Tatínku?“ zašeptá dívenka vedle mě a vyšplhá se mi na kolena. „Stalo se něco?“

Zavrtím hlavou a zadívám se na ni. Na mých rtech se pomalu rozprostře úsměv, ale v očích se lesknou slzy. Zemřel…

 

******

 

Básník zemřel. V roce přelomu století svět navždy přišel o jeho břitký vtip, laskavý pohled, i o duši křehkou a přece silnou.

Zemřel v bídě, sám, pod cizím jménem, v cizím městě.

Zůstalo po něm fascinující dílo, které dodnes okouzluje čtenáře po celém světě. Dílo plné úsměvů i slz, kterým se proplétá po něčem, co nemohl mít. Výpověď člověka poraženého zkostnatělým puritánstvím své doby.

Přestože byl celý život spojován s jediným, udržoval mnohé styky. Zda byl jedním z těch neznámých a bezejmenných i Chlapec s očima mlhy nikdo neví. Nikdo ani neví, zda vůbec existoval.

Svou knihu Básník dedikoval svým dvěma synům.

 

******

 

Klečím před tím nenápadným hrobem. Je stejný, jako všechny ostatní kolem, ale pro mě tak jiný. Sahám do vnitřní kapsy svého kabátu a vyndám malou, ohmatanou knihu. Je vidět, že už prošla roky i to, že jsem si ji každý večer prohlížel a poslední čtyři roky z ní předčítal dceři.

Opatrně, jako nejcennější poklad, kterým pro mě byla, ji pokládám na náhrobek. Cítím se jako bych něco ztrácel. Ale to už jsem ztratil, ne? Před třinácti lety jsem ztratil své srdce a daroval ho jemu. Jen těžko se loučím s tou poslední vzpomínkou, na to jaro, co mi do života vnesly jeho zelené oči.

Šťastný princ a jiné pohádky, přelétnu letmo název. Ano, tehdy jsem byl šťastný… A možná i princ. Díky tobě, zašeptám v duchu a pohladím jméno vyryté v kameni.

Pomalu se postavím a chci odejít. Než ho ale nechám navždy spát, musím mu dát jednu výsadu. Tu kterou nikdo před třinácti lety neměl. „Jmenuji se Brandon Frozen.“

Do dlaně mi vklouzla dětská ručička. Můj život…

Stočím na ni pohled a v jejím úsměvu mě opět navštíví jaro…

 

******

 

Básník, spisovatel, esejista, muž poražený svou dobou, zemřel 30. listopadu 1900, v bezejmenném pařížském hotelu.

Ten muž se jmenoval Oscar Wilde.

KONEC

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nadhera

(ester, 15. 2. 2014 8:58)

Bolo to velmi smutne, ale krasne napisane. Chcela som stastny koniec, ale kedze to bolo o Oscarovi wildovi, inak to nemohlo skoncit:-(

nádherné

(Aki, 4. 3. 2009 16:48)

brečím a jsem šťastná, že jsem si tenhle příběh přečetla. Jsem smutná z toho konce, ale ten k tomu patří. Nádhera, krása, dokonalost. :´´)

Nikdy...

(Tobari, 1. 10. 2008 1:46)

Nikdy...nikdy v živote som neplakala dlhšie a trpkejšie. Osud týmto dvom neprial až priveľké šťastie...bol to trest? Trest, za lásku ktorú prežívali?
Do poslednej vety som si želala, aby sa to obrátilo na happyend... Bola som na smutný koniec pripravená, no nie na takýto. Po tomto diele už nechcem plakať... Mám pocit, že keby som preliala či i le jedno slzu zomrela by som... Ukrutne ma bolí hlava s únavy a plaču, slzy stekajú až ku krku. Napriek zajtrajšej škole som tajne sedela za notebookom a čítala... Pomaly začínam mať strach z konca Tma nezná stín, aby to nebolo rovnako smutné.
viem, že sa priveľa vykeciavam ale píšem to od srdca ...Dokonalosť vašeho písania...nemôžem k nemu nič dodať. Keby som k tomu ešte počúvala smutnú hudbu mám pocit, že by som zo seba vyšťavila všetky slzy... Fakt takto som neplakala, ani keď som odchádzala od kapely späť domov... S opuchnutými očami tu sedím píšem tento pridlhý komentár pretože bez vyjadrenia sa, by som asi nezaspala...
Posledné slovo je... dokonalosť

horkosladke vypraveni o zivote

(darkdragon, 19. 9. 2008 15:40)

nemam co k tomu to pribehu dodat ,mate tu naprosto skvele povidky.dokazou zachitit okamzik zmrazit cas.clovek ma pak o cem snit i kdyz bdi.
Meli by jste tu mit nekde mistecko pro celkovou recenzi.Mohla bych pet samou chvalu .

...

(Mischa, 20. 5. 2008 19:02)

Tohle je moc.. Tělo se otřásá vzlyky a přitom je touha ukojena. Touha po opravdovém dílu. Děkuju za možnost přečíst si to..

Krásné

(Lúmenn, 6. 2. 2008 13:37)

Nemám slov. Krásné.

spravny nadpis neexistuje........

(Seeina, 19. 1. 2008 12:54)

Takovy pocit sem mela naposledy kdyz sem cetla "Slavik a ruze" myslim ze nemusim nic vic dodavat.

Nádhera

(Falcius, 15. 1. 2008 22:32)

Vážně se vám to neskutečně povedlo....:-(takhle sem brečela naposled jak mi umřela babička

...

(fril02, 5. 1. 2008 16:08)

takhle jsem nevypadala ani když mi pochcípali všechny rybičky

nadherne!!!

(Sora, 6. 12. 2007 7:30)

No to snad neni pravda ze uz je konec ty jsi me naprosto rozbrecela....ale opravdu to bylo nadherny a jak si nakonec napsala jmena to bylo vice nez nadherne fakt.

*fňuk*

(Miwako, 4. 12. 2007 20:43)

Tak..už dloooouho mě ničí povídka nerozbečela ale vy jste nasadily vysokou laťku.A těď tu píšu tenhle komentář, bulim jak želva a přemýšlim nad tim koncem(to se hrozitánsky dlouho nestalo)...
myslím že tohle bude moje nejoblíbenější série dokud..no prostě na dlouho
a jestli jsem to ještě neřekla tak je to jedna z nejperfektňějších povídek co jsem četla...Fakt nekecám..

Co dodat?

(Kat, 4. 12. 2007 20:29)

Tajemství otevřeno, povídka skončena. Smutek z toho, že je konec. Co napsat?
Nejdřív nikdy by mně nenapadl Oscar Wilde, ale taky jsem to ani nehledala. Mám pocit, že v předposledním díle se důvod ztratil. Překvapení? Nevím. Myslím, že trochu ano i ne.
Nebudu psát krásná povídka. Je o snech o těch, které tajíme v hloubi duše, které nás provázejí na cestě životem a málokdy se splní. Možná byl někdo takový možná nebyl, ale je to především dílo a přání o snu splnit si to přání a zachytit tu chvilku, která nám utíká. Najít někoho s kým můžeš být bez výhrad a já mám přese všechno pocit, že mu to nebylo dopřáno a ptám se kdyby byla jiná doba skončilo by to jinak?
Nejvíc mi bylo líto ne jména, ale to co neřekl Chlapci. Možná vyjádřil se pohádkou. Možná jen byl někdo kdo byl v jeho snech a sním byl šťastný. S ním prožil ty nejkrásnější chvíle.
Je konec a mně je smutno. Z konce i z povídky a přece mám spokojený pocit. Děkuji za krásné chvíle strávené s básníkem a možná bych raději byla kdyby zůstal bezejmenný. Proč? Snad proto, že sny jsou bezejmenné...

Na konec snad nezůstane jen u Básníková tajemstrví a vypustíte něco dalšího stejně krásného. Díky moc

slzyčky..pláču

(jun...sss, 4. 12. 2007 18:33)

Oscar Wilde..tak to mě dostalo..nikdy by mě nenapadlo že to bude on..
Opravdu skvělá povídka..taková smutně krásná..

...... :´(

(Mája, 4. 12. 2007 17:19)

Po tvářích mi stékají slzy a v krku mám obrovský knedlík. Smutké,ale přenádherné ani nevím co an to napsat. V životě by mě nenapadlo že to byl tento irský básník Oscar Wilde, ach ano učili jsme se o něm a četli si jeho Básník a Růže. Nádherný a myslím,že vy máte stejné nadání jako on. Možná se také jednou vpíšete do historie. Překrásné.....Možná se jednou vzpamatuji a uvědomím si,že už je to opravdu konec,ale než se to stane budu si to číst pořád a pořád dokola s s nesplnitelným přáním o pokračování. A až mi to dojde přečtu si naposledy tento díl a zase někdy časem si to přečtu. Děkuji za možnost přečíst si to...

trošičku smutný... (trošičku?? T_T)

(E..., 4. 12. 2007 16:34)

jejdá, myslela sem, že nebudu brečet, že nebudu a vydržim... a hádejte, co se stalo...samozřejmě bulim jako želva... to bylo snad to nejkrásnější, nejdojemnější, co sem kdy četla!! bůůůůůůůůůůů... mam nový předsevzetí, nový přání... přečíst si něco od básníka... (asi se brzo objevim v antikvariátu)
fakt krásný, už chápu, že to nemohlo skončit dobře...

ach jo, už zase budu brečet

(Tigie, 4. 12. 2007 13:05)

Šťastného prince a jiné pohádky už jsem četla, ale dokud jsi tam nenapsala ten název, v životě bych si nepomyslela, že to bude zrovna o O. W. !!! To bylo smutné... Já jim strašně fandila a teď tohle! To se za ním nemohl v té uličce rozbehnout, když viděl, že se dusí ??! Teď to skončilo takhle! Oba ztratili svou lásku! (*fňuk fňuk, jdu si pro kapesníky*)

............

(jane, 4. 12. 2007 11:45)

no páni tak tohle se pomalu ani slovy nedá popsat konec je to opravdu konec taková škoda.Tak na tohle jméno bych opravdu nepřišla,nemužu si nějak vybavit jestli ho vubec znám.Četla jsem díl po dílu každej díl v člověku něco nechal ale ten poslední byl dokonálí . :)