Kráčel temnou ulicí, nevnímaje okolí. Poslední dobou se jeho myšlenky stále častěji vracely k Dětem osudu a jejich členům. Neměl od nich zprávu už dva roky. Bylo to deset let, co se rozdělili. Každý z nich se rozjel na jinou stranu světa. A Eyes toho nikdy nelitoval tak jako teď.

  Byl zase sám. Ostatně jako vždy. Nebyla to pro něj žádná novinka přesto dnes cítil zvláštní pocit. Jako by ho někdo škrtil zevnitř.

  Zaslechl kroky. Otočil se, ale nikoho neviděl. Že by Lovec?, pomyslel si. Začínal být paranoidní. Lovci se o ně přestali zajímat poté, co do světa vyslal zprávu, že Děti osudu jsou všichni mrtvé. Jenže o něm každý věděl, že žije. A také to, že je Dítě osudu.

  Pokrčil rameny. Co je mi do toho, když půjdou po mě. Důležité je, že ostatní jsou v bezpečí. Jeho myšlenky zabloudily k Rio. Při představě co by se jí mohlo stát, když není pod ochranou ostatních, mu po zádech přeběhl mráz.

  Je o deset let starší. Určitě se o sebe dokáže postarat, káral se v duchu. Konečně dorazil ke svému domu. Ode zdi se odlepil stín. Eyes byl připraven okamžitě zaútočit, ale ukázalo se, že je to jen jakási dívka, která čekala na muže, který kráčel za Rutherfordem.

  Vyjel do posledního patra domu a odemkl si. Vstoupil do opuštěného bytu. Ucítil chlad, ale ignoroval ho. Klidnými kroky přeměřil pokoj a zavřel okno, které sem vpustilo chladný vzduch.

  Zadíval se na město pod sebou. Už tři roky žil v New Yorku. Musel přiznat aspoň sám sobě, že mu poslední dobou Japonsko schází čím dál tím víc. Scházeli mu setkání s Rjoko, Kosukem a Rio, když na ně občas čekal u školy. Chybělo mu hraní pro přátelé. Musel přiznat, že mu schází i Narumi a ta jeho otravná kamarádka.

  Tak dost!, přikázal si v duchu. Máš teď jiné věci na práci. A tou hlavní je nedovolit, aby Lovci zjistili, kde jsou Děti osudu. Jenže to je neuskutečnitelné, když nemá tušení, kde vlastně jsou.

  Jediné čím si byl jistý bylo to, že Rjoko je určitě s Kosukem. Jenže o Rio nevěděl vůbec nic. Ani to jestli je vůbec ještě na živu. Bodlo ho u srdce.

  Proč na ní zase myslím?, pomyslel si. Jediné co z toho měl byla bolest hlavy. Odmítal si přiznat, že by to snad bylo srdce, protože vždy tvrdil, že žádné nemá.

  Odvrátil se od okna a přešel k piánu. Hleděl na něj, ale nedokázal se odhodlat posadit se za něj. Koncert mu přeci stačil. Měl zase úspěch jak jinak, ale poslední dobou ho hraní netěšilo. Lidé to nepoznali, protože byl profesionál a vždy tak i hrál, ale on sám to věděl.

  Věděl, že do toho nedává to co dřív. Nakonec se usadil na stoličku a položil ruce na klávesy. Prsty začaly sami od sebe hrát známou skladbu.

  Seděl u piána a hrál svou oblíbenou skladbu. Se zavřenýma očima však bloudil v myšlenkách deset let starou minulostí. Děti osudu, pomyslel si znovu, snad už po sté za tento den. Opět před sebou viděl Rjokinin úsměv, Kosukeho potměšilý pohled.

  Rio. Jak se asi změnila? Jinak dokonalou hru nyní přerušil jeho přehmat o jednu klávesu. Prudce otevřel oči. Copak to po těch letech neskončilo?, ptal se sám sebe. Jak by mohlo? Vždyť díky ní si uvědomil, že má možná srdce, které bije zoufalou touhou po něčem co nemůže nikdy mít.

  Vstal a zaklapl piáno. Ještě před deseti minutami se přesvědčoval, že srdce nemá. Jakmile však začal myslet na Rio nedokázal přestat. Viděl jak mu běží vstříc se šťastným úsměvem, jak na něj hledí s očima plnýma slz.

  Jeho rozjímání přerušil nepříjemný zvuk mobilního telefonu. Zvedl ho, ale nenamáhal se reagovat. Pokud ten někdo na druhé konci něco chce, tak se ozve. „Je čas…,“ ozvalo se ze sluchátka temně. Eyesovi málem vypadlo z ruky.

  Lovec, pomyslel si. „Děti Osudu,“ pokračoval muž, „je čas, aby bylo dokonáno to, co začalo před deseti lety…“ Z druhé strany se ozval oznamující tón. Zavěsil.

  Eyes ještě chvíli hleděl na telefon ve své ruce, a pak ho pomalu položil do vidlice. Nikdo z Dětí mu nezavolal, takže bylo jasné, že se jim Lovec ještě neozval. Rozhodl se, že není třeba je zbytečně vyděsit.

  Opět se ozvalo vyzvánění. Zvedl ho, aniž by řekl jediné slovo. „Hra může začít,“ ozval se ženský hlas a Eyesovi se zatmělo před očima. Ten hlas by poznal kdykoliv, ačkoli nyní zněl starší. „Rio?“ vydechl nevěřícně.

  Zasmála se. „Správně Rutheforde, Rio.“ Telefon opět oněměl. Tentokrát mu vypadl z ruky. To nemůže být pravda, pomyslel si.

  Rio se stala Lovcem. A on byl lovnou zvěří. Zavřel oči. Proč jen to udělala? Na to si nedokázal odpovědět.

  Děti osudu byly v ohrožení. To znamenalo jediné. Varovat ostatní.

  Probudil se s velice nepříjemným pocitem. Co to je?, přemýšlel. Pak mu to došlo. Bylo to vědomí toho, že Rio už není Dítětem osudu.

  Vstal z postele a odešel do pokoje. První na co mu padl pohled bylo piano. Hlavou mu proběhla vzpomínka.

  Rio seděla u piana, hlavu položenou na klávesách. Tvrdě spala. Přešel k ní a pohladil jí po vlasech. „Eyesi,“ zašeptala, ale neprobudila se. Překvapeně ucukl rukou. Pak jí vzal do náručí a přenesl do postele. Tělem mu projela vlna touhy, kterou okamžitě potlačil, protože si uvědomoval její věk. Rychle opustil místnost.

  Vrátil se myšlenkami do přítomnosti. To bylo před deseti lety. Tenkrát na něj čekala. Teď stojí proti sobě. Přešel k telefonu a vytočil číslo na Kosukeho. Ten to zvedl po třech zazvoněních. „Co se děje, Eyesi?“ zeptal se a v hlase mu zněla obava.

  Nedivil se mu. Vždycky totiž oni volali jemu. Jakmile volal on jim znamenalo to problémy. „Je s tebou Rjoko?“

  „Je vedle mě. Proč?“ prohodil překvapeně. „Nechci jí zbytečně vyděsit.“

  Na druhé straně byl okamžik ticho. V pozadí byly slyšet hlasy. Zdálo se, že se o něčem dohadují. „Tak mluv. Rjoko je připravená na všechno.“

  „Objevil se Lovec.“

  „Cože?!“ Kosukemu přeskočil hlas. Ať říkal, co chtěl, byl rád, že měli klid. Ten teď měl být porušený. „Co to pro nás znamená? Máme přijet do New Yorku?“

  „Ne! O vás si všichni myslí, že jste zemřeli. Chtěl jsem vás jen varovat.“

  „Dobře, dáme si pozor. Kdyby se cokoliv stalo zavolej a my přiletíme za tebou.“

  „Fajn. Mějte se.“

  Zavěsil. Sice tvrdil, že jim bezprostřední nebezpečí nechybí, ale byla to lež. Lovec bylo jedno z Dětí osudu, což znamenalo, že ví že ostatní žijí. Něco mu však říkalo, že on je tím hlavním cílem.

  Netušil, co má čekat. Rio znala jeho slabiny. Mohla ho kdykoliv vyřídit.

  „Chci, aby sis s ním pohrávala,“ prohodil Kanone směrem k Rio. Přikývla. Věděla, že nemá smysl odporovat. Měli jí v hrsti. Stačilo jediné slovo proti a mohli zabít všechny Děti osudu.

  Jenže jemu šlo pouze o Eyese. Bolelo jí to, ale naučila se s tím žít. S Dětmi osudu už neměla nic společného, tudíž by pro ní neměl být problém zabít Eyese Rutherforda. „Úkol je jednoduchý. Dej si s ním nevinnou schůzku. Potrap ho. Dej mu návnadu. Ať trpí.“

  Kývnutím hlavy dala najevo, že rozumí. Nakonec pokrčila rameny a odešla.

  Sáhla do kapsy pro mobil a vytočila číslo na Eyese. Věděla, že se nenechá jen tak obelstít, a proto mu dá jasně najevo proč ho chce vidět.

  Ozvalo se cvaknutí, které jí oznámilo, že to zvedl. „Chci tě vidět.“

  „Kdy a kde?“

  Řekla mu adresu jedné kavárny, kterou si docela oblíbila. Souhlasil. Bylo mu jasné, že na veřejném místě mu nic neudělá. Proč tedy tohle divadlo? „Proč to představení?“ zeptal se na rovinu.

  „Protože si s tebou chci pohrát,“ prohodila popravdě. Bez jediného slova potom zavěsila.

  V určený čas se dostavil na místo. Kavárna praskala ve švech. Rozhlédl se kolem a pohledem neomylně spočinul na dívce, která seděla v koutě. Poznal jí okamžitě. Skoro vůbec se nezměnila.

  Vlasy měly stále stejnou barvu, jen už je nenosila v culíku, ale volně rozpuštěné na ramenou a zádech. V očích jí tančily nezbedné jiskřičky, ale i podivný smutek. Rysy tváře byly stále stejně jemné a ještě krásnější. S přibývajícími roky jen zkrásněla.

  Konečně si ho všimla a na okamžik se jí zadrhl dech v hrdle. Vídala ho v televizi, když měl koncerty, ale realita byla jiná. Byl stále stejně krásný, ačkoliv se tohle vyjádření pro muže moc nehodilo.

  Stále měl kolem sebe nádech tajemna, které jí tolik přitahovalo. Jejich oči se střetly. Utápěla se v jeho nebesky modrém pohledu.

  Zvolna k ní vykročil. „Ahoj, Rio,“ prohodil klidně. „Ahoj, Eyesi,“ odvětila stejně vyrovnaně.

  Posadil se proti ní. „Tak v čem spočívá tvá hra?“ přešel rovnou k věci.

  „Není to jedno? Nechceš mi říct, co se u tebe za těch deset let změnilo?“

  Pronikavě se na ní zadíval. „Copak tebe to zajímá? Chceš objevit moje slabiny?“

  Zdálo se, že je stále ve střehu. Nevěděl co čekat. „Uvolni se přeci. Nehodlám tě tady zmasakrovat.“

  Nadzvedl obočí. „Opravdu? Myslel jsem, že čím víc lidí to uvidí, tím lépe.“

  Vyčítavě po něm hodila okem. „To sis opravdu myslel? Je vidět, že mě tak dobře neznáš, Eyesi.“

  „Je vidět, že ses změnila, Rio.“

  „Možná mi s přibývajícím léty přibyl i mozek,“ prohodila ironicky. „Tobě přeci nikdy nechyběl a oba to víme.“

  „A kde jsou ostatní Děti? Varoval jsi je přede mnou? Řekl jsi jim, že jedna z vás zradila? Co na to říkali?“

  „To ti přeci může být jedno, ne? Sama sis vybrala cestu.“

  Na okamžik se zamyslela. „Máš pravdu,“ souhlasila nakonec. „Sama jsem si vybrala.“

  Zadívala se na něj. Na okamžik se jí v pohledu kmitla touha, ale okamžitě to zmizelo. „Tak jakou hru si zahrajeme? Je mi jasné, že jsi stále stejně rafinovaná jako před deseti lety.“

  Pokrčila rameny. „Řekla bych, že pro začátek by stačilo unést někoho z Dětí, co ty na to?“

  Varovně se k ní naklonil. „Je do toho netahej,“ upozornil ji výhružně.

  „Ale, ale, je vidět, že jsou stále tvým nejslabším místem. Opravdu to bude zábava,“ zasmála se.

  Nevěřícně si jí prohlížel. Pak pomalu vstal a chystal se odejít. „Tohle je teprve začátek, Eyesi. Ještě jsme spolu neskončili.“

  Ani se neotočil, když opouštěl kavárnu.

  Hleděla za ním ještě hodnou chvíli. Vůbec se nezměnil. Stále v ní dokázal vyvolat vlnu rozechvělé touhy.

  Byli na jiné straně. Ona byla Lovec, on lovná zvěř. Přesto po něm toužila. Toužila dotýkat se jeho těla, cítit jeho rty. Pohodila hlavou ve snaze vyhnat takové myšlenky. Zaplatila a vydala se do svého pronajatého bytu v New Yorku.

  Byl v domě naproti tomu, kde bydlel Rutherford. Mohla tak dokonale vidět téměř až do jeho obýváku. Postavila se k oknu a zadívala se naproti. Eyes seděl u piana a zamyšleně hleděl před sebe.

  Nad čím asi přemýšlí?, ptala se sama sebe. Byla by bláhová, kdyby doufala, že myslí na ni.

  Nesmí dovolit, aby se jí do práce připletli staré city a vzpomínky. Má ho zabít a taky to udělá. Je to její práce.

  Už ani hra na piano ho nedokázala uklidnit. Před očima měl stále Riin obličej. Byla krásná. Krásná a krutá. To byla velice nebezpečná kombinace.

  Vlastní chybou ukázal svou největší slabinu. Je to jasné. Musí zavolat Děti osudu a varovat je znovu. Ne to nemůžu udělat, pomyslel si. Okamžitě by jim došlo, že je něco v nepořádku a chtěli by přijet.

  Bude se s tím muset vyrovnat sám.

  Někdo zazvonil. Šel otevřít. Ve dveřích stál poslíček a držel jakýsi balíček. „Přejete si?“

  „Jste pan Rutheford?“

  „Ano.“

  „Tady mám pro vás balíček,“ pronesl a předal mu ho. „Tady mi to prosím podepište.“

Odložil balík na stůl a nanesl svůj podpis na papír, kam mu poslíček ukázal.

  Zavřel dveře a zadíval se na zásilku. Něco na ní bylo podezřelé. Zazvonil mu mobil. Zvedl ho bez jediného slova. „Jak se ti líbí, můj dárek?“ zeptala se Rio s úsměvem, který vycítil z jejího hlasu.

  „Mohl jsem si myslet, že v tom budeš mít prsty.“ Přešel k oknu a snažil se vypátrat, kde dívka je. „Mě nenajdeš. Teď mě spíš poslouchej. Vtom balíku je bomba. Není však jediná. Někde tady v okolí jsou ještě dvě. Jedna z nich je hlavní. Tu musíš zneškodnit, aby nevybuchli ostatní a nezranili nevinné lidi.“

  „Kde jsou ty bomby?“

  Zasmála se. „To ti přeci nemůžu říct. To by pak nebyla žádná zábava. Čas běží, Eyesi.“

  „Kolik mám času?“

  „Jako husa klasu. Hledej, hledej, ať zabráníš neštěstí. Ještě se ozvu.“ Zavěsila.

  Na nic nečekal, oblékl si svůj černý kabát a vyrazil do ulic. Kam by stará Rio schovala bomby? Na místo, kde je hodně lidí. Jenže tohle nebyla stará Rio. Přesto věřil tomu, že by se zachovala stejně.

  Šel na nádraží, na náměstí, do obchoďáku, ale nikde nic nenašel. Opět mu zazvonil mobil. „Kde to hledáš? Takhle to nenajdeš. A čas běží.“ Oznamovací tón.

  Tiše zaklel. Kam jen ty balíky mohla ukrýt? A jak pozná, která bomba je ta hlavní? Zrovna procházel kolem základní školy. Projelo jím hrůzné poznání. Bylo něco málo po poledni, což znamenalo, že uvnitř bylo spoustu dětí.

  Rychle vešel dovnitř a našel první balíček. Opatrně ho otevřel a opravdu se zahleděl na bombu. Nebylo na ní odpočítávání a tak nevěděl kolik má času. Jediné co věděl jistě bylo to, že tahle není hlavní.

  Chtěl jí odnést pryč, ale ozvalo se hrozivé cvaknutí. A pak zvonění telefonu. „Já ti to neřekla? Ty bomby musíš nechat na místě nebo okamžitě vybuchnou. Měl bys hledat dál. Čas běží.“

  Ta hra už ho začínala unavovat. Kdyby aspoň věděl, kolik má času. Nevzdával se a vydal se hledat druhou bombu. Snažil se vžít se do myšlení Rio. Té nové Rio.

  Určitě by chtěla, aby to odneslo co nejvíce nevinných lidí. Škola. Tam jsou samé děti, ti nejnevinnější stvoření na světě. Kdo ještě by se jí zdál tak nevinný jako děti. Presbyteriánský klášter, napadlo ho náhle.

  Jenže jak se dostat dovnitř? Byl muž, zřejmě ho tam tak snadno nepustí. Nakonec se rozhodl pro malou lež. „Chtěl bych se jít vyzpovídat,“ usmál se na jeptišku, která mu přišla otevřít.

  „Pojďte prosím dál, zavolám kněze.“

  Ocitl se o samotě. To byla skvělá záminka pro hledání. Bombu opravdu našel. Příhodně ve zpovědnici. Zřejmě Rio předpokládala, že ho napadne jediný způsob, jak se dovnitř dostat.

  Vůbec se mu nelíbilo, že dokázala takhle analyzovat jeho myšlení.

  Jakmile se podíval na bombu uvnitř balíčku došlo mu, že ani tahle zřejmě nebude ta pravá. Pak zbývala už jen jediná. Opět se ozval jeho mobil. „Promiň, Eyesi, já ti zapomněla říct, že ta hlavní bomba je ta, kterou máš doma. Opravdu mě to strašně mrzí,“ z hlasu jí odkapával výsměch.

  Přeběhl mu mráz po zádech. „Máš na její zneškodnění patnáct minut. A jsi na druhém konci města. Docela by mě zajímalo jak to uděláš?!“

  Sluchátko opět oněmělo a Eyesovi začal boj o čas.

  Rychle vyběhl z kláštera a zavolal si taxi. Nadiktoval mu adresu svého domu a pak ještě dodal: „Jeďte rychle jde o život!“

  Taxikář se na něj otočil. „Jo, jo vždycky jde o život, ne?“ prohodil a klidně se rozjel. Po pěti minutách se dostali do zácpy. Eyes nervózně pokukoval po hodinkách. Rychle muži zaplatil, nechal mu ve spěchu dost tučné spropitné a vydal se po svých ke svému domu.

  Doběhl tam ve chvíli, kdy jeho hodinky, které si nastavil po rozhovoru s Rio, odtikávaly poslední minutu. Vyjel nahoru do svého bytu a otevřel. Vrhl se k balíčku, otevřel ho a zjistil, že se na něj šklebí obrovská myší hlava.

  Překvapeně zamrkal a hledal tu bombu. Ozvalo se tiché pípnutí a jemu okamžitě došlo, že bomby byly deaktivovány. Pohrávala si s ním právě jako kočka s myší. Bylo mu jasné, co ta hlava měla znamenat.

  „Mockrát ti děkuji, že ses zúčastnil mojí hry. Byla to zábava, že?“ optala se o čtvrt hodiny ze sluchátka. „Proč mě prostě rovnou nezabiješ, Rio?“

  „Blázníš? Abych přišla o tolik zábavy? To po mě přeci nemůžeš chtít.“

  „Co je na řadě teď?“

  „Myslím, že tvůj koncert, nebo se mýlím?“

  Opět se ozval oznamovací tón. Eyes úplně zapomněl, že má dnes večer vystupovat. A nepochyboval o tom, že si tam s ním Rio opět pohraje. Unaveně zavřel oči a opřel se o sklo okna.

  Rio pozorovala, jak se opřel o okno. Ve tváři měl strhané rysy. Hra s bombami jí opravdu bavila, ale když si nyní uvědomila, co to pro něj asi bylo za stres maličko toho litovala.

  Přestaň!, přikázala si. Nemůžeš si dovolit ho litovat. Když to uděláš zaplatí za to ostatní Děti a ty také. Jenže touhu, kterou pociťovala nedokázala popírat.

  Seděl v šatně a čekal na to až konečně začne koncert. Mobil měl položený na stole a čekal kdy zazvoní. Stalo se téměř v okamžení. „Tak jak se těšíš na vystoupení? Jsem zvědavá jestli umíš hrát stále tak dobře.“

  „Co to bude tentokrát, Rio?“

  „To bys rád věděl, že? Co kdybych ti řekla, že tě budu ostřelovat. Zajímavý nápad, že? Nebo bych mohla střílet do publika. To by mohlo být ještě zajímavější. Myslíš, že by tu zůstalo hodně fanoušků?“

  „Spíš ti nejodvážnější,“ zamumlal. „Máš pravdu, to by nebyla taková zábava. Možná by sis měl dát pozor na to, co jíš a piješ,“ prohodila. Podíval se na sklenici minerálky, kterou držel v ruce. Opatrně jí položil zpět na stůl.

  Zasmála se. „Neboj se, není otrávená. To by bylo moc jednoduché.“

  „A všichni víme, že ty si ráda hraješ, že?“

  „Přesně tak. Máš úplnou pravdu, Eyesi.“

  Odfrkl si. „Tak co jsi pro mě připravila.“

  „To se ti bude líbit. Pod pianem je bomba. Je nastavená přesně na pět skladeb. Ty musíš zahrát. Stačí jedna jediná chyba a piano vybuchne. A ty pochopitelně s ním.“

  „Co se počítá za chybu?“

  „Všechno. Špatně zahraný tón, vypadnutí z rytmu. Stačí jediná chybička a bum!“

  Telefon opět oněměl.

  Chtěla vyzkoušet jestli je stále tak dobrý. Jestli stále dokáže na piano zahrát cokoliv. Přišla mu zpráva s pěti skladbami, které musel zahrát. O tom, že ho opravdu chce vyzkoušet už nepochyboval. Vybrala ty nejtěžší skladby z repertoáru koncertu.

  Povzdechl si. Ozvalo se zaklepání. „Pane Rutherforde. Je čas.“

  Pomalu vstal a přešel ke dveřím. Ještě než je otevřel se ještě jednou rozhlédl po šatně. Možná je to naposledy, co jí vidí.

  Dalo se říci, že měl nyní svůj život ve svých rukách a to doslova. Vyšel na pódium a hledištěm proběhlo vzrušení a aplaus. Usedl k pianu, položil prsty na klávesy a spustil první skladbu.

  Zahrál jí bezchybně. Jenže zbývaly ještě čtyři. I druhá se mu povedla výborně. Sklízel ovace diváků, ale celé tělo měl jako v horečce. Nenápadně se rozhlížel kolem jestli nezahlédne Rio.

  Seděla v první řadě, oči upřené přímo na něj a potutelně se usmívala. Měl před sebou ještě tři skladby. A ty byly stále těžší a těžší.

  Měl jsem začít od té nejtěžší, pomyslel si, když hrál již v pořadí čtvrtou. Ruce ho pomalu začínaly bolet, ale neodvažoval se vypadnout z rytmu. Jediný přehmat, říkal si v duchu.

  Bylo by mu jedno, kdyby to zabilo jen jeho, ale nepochyboval o tom, že by to zabilo i diváky. A pak mu došlo, že mezi nimi sedí i Rio. Podíval se na místo, kde předtím seděla a zjistil, že je prázdné.

  Rozhlédl se po sále a uviděl jí stát u východu. Střetly se očima. Usmála se na něj, vesele mu zamávala a zmizela venku.

  Zdá se, že mi nevěří, pomyslel si. Nejhorší bylo, že ani on si nevěřil. Konečně začal hrát pátou skladbu. Stačí jeden přehmat.

  Pohodlně se opřela o dveře a zaposlouchala se do oblíbené melodie. Zavzpomínala kolikrát jí tuto píseň hrál. Byly to tenkrát krásné časy. Krásné, ale také nebezpečné. Tehdy stačilo málo a všechny Děti osudu mohly být rozprášeny.

  Spikla se proti nim i policie. To se málem jí, Kosukemu i Rjoko stalo osudným. Jenže přišel Eyes a zachránil je. Jenže teď už nezachrání nikoho. Stačí jeden přehmat.

  Dozněly poslední tóny skladby a Rutherford si oddechl. V sále propuklo nadšení, lidé aplaudovali. Eyes však raději nechával ruce na klávesách piana. Čekal na povědomé cvaknutí, které by signalizovalo, že bomba byla deaktivována.

  Konečně se ozvalo a on mohl vstát a uklánět se. Když lidé skončily s ovacemi unaveně se vydal do šatny. Sotva se za ním zavřely dveře, zazvonil mu mobil.

  Nejprve slyšel tichý potlesk. „Výborně,“ pronesla Rio. „Zdá se, že jsi neztratil nic ze svého uměleckého talentu. Ačkoliv v té poslední skladbě sis nebyl zas tak jistý, že?“

  „Byla to poslední zkouška, Rio?“

  „Ale co tě nemá. To byl jen začátek. Možná bys měl zavolat Děti osudu, abych si s nimi mohla taky trochu pohrát. Možná bychom se měli setkat po letech a já bych jich mohla pár zabít co ty na to?“

  Nesouhlasně zavrčel. „Nikdy je nezradím, rozumíš? Nikdy! Pamatuj si to.“

  „Ach, Eyesi. Ty jsi tak hezky naivní. Co až ti půjde opravdu o život? Opravdu věříš tomu, že jim nezavoláš a nenaservíruješ mi je přímo pod nos?“

  „Nikdy. Je to jen mezi námi.“

  Zasmála se. „Možná máš pravdu. Těš se na další představení, Eyesi.“

  Už ho ani nepřekvapilo, že telefon je znovu hluchý. Unaveně složil hlavu na ruce a zavřel oči. Stále doufal, že je to jen zlý sen, ale dnešní den mu potvrdil, že tomu tak není.

  Co vymyslí dívka příště? Její nápady byly hrozivé. Netoužil zjistit, co se ještě vylíhne v její geniální hlavince. A to bývala tak něžná, když chtěla, pomyslel si s úšklebkem. Ale taky tvrdá a nekompromisní jako ocel.

  Do šatny vstoupil pořadatel. „Budeme zavírat, pane Rutherforde.“

  „Jistě,“ kývl a vstal. Vzal si kabát a opustil místnost.

  Venku si vzal taxi a odjel domů. Jediné na co dokázal myslet byla jeho postel. Jakmile se dostal domů tak do ní padl a téměř okamžitě usnul.

  Zato Rio nedokázala usnout. Stále přemýšlela, co by ještě mohla vymyslet za hru. Kanone už začínal být netrpělivý. Chtěl, aby ho zabila. Jenže ona nechtěla. Chtěla si s ní hrát.

  Chtěla, aby žil, ale nahlas by to nikdy nepřiznala. Rozhodla se pro Temné anděly tak s nimi musela držet. Jenže to bylo těžké. Velice těžké. Věřila, že to zvládne, ale potom, co Eyese opět uviděla… Věděla, že to byla chyba.

  Jenže tu byla ta podmínka. Buď bude spolupracovat, nebo zničí Děti osudu jediným lusknutím prstu.

  Jak před deseti lety pohrdala Kanonem, že je zradil. Ona sama vlastně udělala to samé.

  Nebylo to z vlastní vůle, snažila se přesvědčit sama sebe. Neuspěla. Vždy je cesta, vzpomněla si mimoděk na to, co jim vždy říkal Eyes. Ona tu svou ztratila. A teď za to pyká.

  Z očí jí mimoděk skanula slza a za ní další. Musí jít za Kanonem. Musí tu hru ukončit. A je jen jedna cesta. Smrt Eyese.

  Osamělá slza stekla na polštář.

  Eyes se probudil uprostřed noci a rozhodl se, že se půjde projít. Nemohl spát a doma se cítil jako v kleci. Rychle se oblékl, vzal si svůj černý kabát a vyrazil ven.

  Vyrazil dlouhou ulicí. Prošel temné uličky. V jedné si všiml Rio, která se zřejmě odněkud vracela. Rychle se schoval a vyčkával, až půjde kolem něj.

  Obezřetně kráčela ztemnělou ulicí, když jí chytila čísi ruka a zatáhala ji do stínu. Vzápětí se jí na ústa přisály neznámé rty. Neznámé jen na okamžik.

  Líbal jí tím zoufaleji čím zoufalejší byla jeho touha. „Nedokážu je zradit, Rio,“ zašeptal a narazil tak na jejich poslední téma hovoru. Zadívala se do jeho nebeských očí. Věděla, že po ní touží. Děti osudu, ale nezradí za žádnou cenu.

  Položila mu ruku na tvář. „Já to vím, Eyesi. Stejně tak já nezradím Temné anděly. Nemůžu.“

  Opět se na ni vrhl ve vášnivém polibku. Objala ho kolem krku a zoufale se k němu přitiskla. Na povrch vytryskla deset let potlačovaná touha.

  Eyes se už nedokázal déle ovládat a zády dívku přitiskl ke zdi. Jejich těla tančila v rytmu starším než lidstvo samo.

  „Vím, že já jsem ten hlavní cíl. Máš jedinečnou možnost, Rio,“ zašeptal. Věděla co má na mysli. Teď měla možnost udělat to o co usiluje Kanone. Zabít ho.

  V ruce se jí objevila dýka. Naposledy ho políbila a… A bodla. Eyes se na ní pousmál, chytil se za bok a svezl se k zemi. Přiložila si ruku k ústům a přidušeně vzlykla.

  Prudce se otočila, černý plášť za ní zavlál a dívka zmizela za rohem.

  Když si byla jistá, že je v dostatečné vzdálenosti zavolala sanitku. Věděla, že by vykrvácel, v tuhle dobu moc lidí nechodilo. Jenže to nedokázala. Nedokázala snést tu myšlenku, že by zemřel.

  Příliš to bolelo. Konečně si uvědomila pravdu. Miluje ho. Nedokáže ho zabít. A bude za to pykat.

  Počkala až dorazí pomoc. Pak se naposledy ohlédla do ulice. Byla by přísahala, že zahlédla jeho jasné modré oči. Otočila se na podpatku a zmizela jako stín do noci. O Eyese již bylo postaráno.

  Probudil se v nemocnici. První co ho napadlo bylo to, že není mrtvý. Ale mohl být. Stačilo, aby mířila dýkou o kousek výš a mohla ho bodnout do srdce. Jenže místo toho ho zranila pouze do boku, což samo o sobě nebylo moc nebezpečné.

  Jistě mohl vykrvácet, ale stejně tak si mohl zavolat pomoc. Jenže ta přijela dřív než to stihl udělat. Tušil kdo jí přivolal, ale nechtěl doufat. Něco mu říkalo, že se něco změnilo. Že už ho nechce zabít stejně intenzivně jako přede dvěma dny.

  Když si to tak zrekapituloval vždycky stihl bombu zneškodnit. Nebo spíš jí vždy zneškodnila sama Rio. Jenže co když se plete? Co když je tohle jen další hra? Od začátku si s ním hrála jako kočka s myší. Proč by náhle měnila názor?

  Někdo zaklepal. „Tak už jste se probudil,“ uvítala ho usměvavá sestra. „Jak dlouho jsem spal?“

  „Dva dny.“

  Dva dny, pomyslel si. To se mohlo stát mnoho zlého. Byl to snad plán. Vyřadit ho na čas ze hry, aby nemohl do ničeho mluvit. Co se stalo Dětem osudu?

  Odpověď přišla sama. Ve dveřích se totiž objevil Kosuke a Rjoko. „Eyesi, jak je ti? Kdo ti to udělal?“ ptala se Rjoko.

  „Co tady proboha děláte?“ ptal se zmateně. „Volala nám Rio a řekla nám, že jsi v nemocnici, abychom přijeli. Co se tedy stalo?“

  Ona je sem vylákala. Aby měla další myši na hraní. Zaťal pěsti. Takže měl pravdu. Byl to taktický manévr. „Přepadl mě Lovec. Nějak jsem se mu neubránil,“ mlžil.

  „Lovec!“ Kosuke to slovo vyplivl jako jed. byla to vlastně pravda. Lovci byli pro Děti osudu jedem. Jedem, který jim pomalu, ale jistě krátil život. Jak dlouho ještě dokážeme bojovat s osudem?, pomyslel si mimoděk Eyes.

  A jak dlouho já sám dokážu bojovat s Rio? Jak dlouho budu moci bojovat s bolesti, která mi ochromila smysly. Možná do doby, kdy mě opravdu nezabije. Nebylo totiž pochyb o tom, že to zřejmě opravdu udělá.

  Zdálo se, že jim Rio neoznámila, že přešla na druhou stranu. Rozhodl se, že ani on jim to neprozradí. Chtěla mu prostě jen zasadit ránu pod pás, ale hlavním aktérem byl stále on. O tom nepochyboval.

  „Eyesi! Posloucháš mě vůbec?“ pronikl mu do mysli Kosukeho rozčilený hlas. „Promiň, zamyslel jsem se.“

  „Ptal jsem se tě, kde je Rio. Myslel jsem, že tu bude s tebou. Jak se vlastně dověděla, že jsi zraněný?“

  „Volal jsem jí.“

  „Tak jí ano a nám ne?“ ozvala se dosud mlčící Rjoko. Kruci, zaklel, pěkně mi to zavařila. „Nechtěl jsem vás zbytečně vyděsit. Mohlo mě napadnout, že vám okamžitě zavolá.“

  To si vyřídíme, Rio, pomyslel si v duchu pomstychtivě. Ještě chvíli si povídali, ale pak je vyhnala sestra.

  Zavřel oči a vzpomněl si na jejich polibek. Byl stejně intenzivní jako všechno kolem nich. Miloval jí. Celých těch deset let jí miloval. I potom co zjistil, že je Lovec, tomu nebylo jinak.

  Již nemělo cenu to zastírat. Zřejmě se nikdy nedoví proč je zradila, ale bylo to jedno. Rozhodla se a on to musí respektovat.

  „Chci aby sis s Eyesem a ostatními dala sraz v tom starém skladišti v přístavu. Tam pak zabij Eyese, aby to Děti osudu viděli.“

  Nic nenamítala. Věděla, že to přijde. Kanone na ni hleděl s podivným zábleskem v očích. Možná by se to dalo nazvat šílenstvím. Kdy mu propadl?, ptala se v duchu. Zřejmě ve chvíli, kdy si uvědomil, že může řídit naivní dívku, kterou bezpochyby byla, když jí potkal před deseti lety.

  Namluvil jí spoustu lží, ale nyní věděla, že to opravdu byli pouze lži. Tvrdil, že je Eyes zradil, ale jediným zrádcem byl on sám. A teď i ona. „Tady máš vysílačku. Budu tam také, kdyby tě náhodou napadlo se protivit mým rozkazům.“

  Přikývla, vzala si malou vysílačku a odešla.  

Venku se zhluboka nadechla čerstvého vzduchu a na okamžik zavřela oči. Pak sáhla po telefonu. Věděla, že je Rutherford již doma z nemocnice. Hypnotizovala jeho byt celou dobu, co byl pryč.

  Zvedl to hned po prvním zazvonění. „Sejdeme se ve čtyři ve starém skladišti v přístavu. Přijď i s ostatními. Půjde o rozhodující bitvu.“

  „Já jsem ten hlavní cíl, Rio, nezapomeň,“ zašeptal.

  „Nezapomenu,“ odvětila. Chtěla zavěsit, ale rozmyslela si to. „Chci, abys věděl proč jsem zradila.“

  „Nechci to vědět, Rio. Chci si uchovat vzpomínku na tu starou Rio. Na tu, díky níž jsem opět našel srdce.“

  Po tvářích jí stékaly slzy, ale přesto se donutila pokračovat. „Vyhrožovali mi, Eyesi. Řekli, že zabijí všechny Děti osudu. I tebe. Tvrdili že jsi nás zradil. Že jsi zabil Kosukeho i Rjoko. A já jim uvěřila. Teď vím, že to byla chyba.“

  „Mlč, Rio. Nechci to vědět. Nechci abys trpěla.“

  „Jak můžeš být takhle naivní? Já tě mám zabít! A ty mi řekneš, že nechceš abych trpěla. Vždycky jsi byl takový. že? Naoko tajemný a nepřístupný, ale ve skutečnosti naprosto oddaný Dětem.“

  „Uvidíme se ve skladišti, Rio.“

  „Sbohem, Eyesi,“ zašeptala. „Ještě ne, Rio. A Rio,“ dodal než mohla zavěsit. „Udělej to rychle!“

  Zavolal Kosukemu a Rjoko a poprosil je, aby přišli k němu domů.  V rychlosti jim řekl o Rio. Byli v šoku, ale neřekli jediné slovo. Společně se v daný čas vydali na určené místo.

  Tam už na ně dívka čekala s namířenou zbraní. A ta mířila přímo na srdce Eyese. „Zdravím vás,“ prohodila s výsměchem. Byla to opět ta Rio, kterou poznal během těch pěti dní.

  Natáhla kohoutek. „Správně,“ zaznělo jí v uchu z malé vysílačky. „Zabij ho.“

  Hleděla pianistovi do očí. Náhle si uvědomila, že to nedokáže zmáčknout. Že její srdce patří jemu a ona mu do toho jeho nedokáže poslat kulku. Zhluboka se nadechla a řekla to, co měla říct hned na začátku. „Miluji tě, Eyesi.“

  Všichni kolem ní překvapeně zamrkali, jen Eyes zůstal naprosto klidný. „Já vím,“ prohodil tiše. „A ty víš také, že?“

  Přikývla. Opravdu to věděla. Viděla mu to na očích, na něžném úsměvu, který se objevil na jeho tváři. „Znamená to, že jsi opět s námi?“ optal se Kosuke. Jak ráda by přikývla.

  Zavrtěla hlavou. „Musím to dodělat.“

  Eyes přikývl. Zadíval se jí do očí. Čekal až zmáčkne spoušť, ale dívka se prudce otočila a vystřelila. Skladištěm třeskl dvojitý výstřel. Rychle se otočila zpět, protože si myslela, že Eyes je terčem té kulky.

  Jenže nebyl. Byla to ona sama. Tělem jí projela ostrá bolest a padla na kolena. „Rio!“ vykřikl Eyes a rozběhl se k ní.

  Z prvního patra spadlo bezvládné tělo nějakého muže. Kosuke s Rjoko šli zjistit o koho se jedná. Byl to Kanone.

  Klečel vedle dívky a hladil jí po vlasech. Na hrudníku se jí rychle rozlévala krev. „Nesmíš zemřít, Rio. Začneme znovu,“ šeptal. Věděl, že to není pravda. „Odpusť mi to,“ odvětila tiše.

  „Není co odpouštět.“ Sklonil se k ní a jemně jí políbil. Opětovala polibek, ale stálo jí to zbytek sil. Odtáhl se.

  Hleděli si do očí. Dívčiny rty se zvlnily mírným úsměvem, při němž z ní vyprchala poslední kapička života.

  A právě v tu chvíli Eyes Rutherford, slavný pianista, přišel o své znovunalezené srdce…