K Richovu domu se vrátili až za několik hodin. Ani jeden se nemohl nabažit toho druhého. Toho, že už jim nejsou odepřeny doteky, po kterých tak toužili. Nakonec se ale zvedli a Rich si opět sedl za něj. Tentokrát se k němu tiskl ještě víc a vychutnával si ten pocit štěstí. Věděl, že se otec bude vyptávat, ale odpověď měl přichystanou.

Zastavil mu několik set metrů od domu. Ještě naposledy se lehce políbili, a pak mu Say i se svým pekelným strojem zmizel z dohledu. Richovi se na tváři objevil úsměv. Konečně se cítil svobodný. Bylo mu jasné, že se budou muset se Sayem zezačátku skrývat a tvrdit, že jsou jen přátelé. Nevadilo mu to, důležité je, že bude s ním.

Před domem však přeci jen maličko zaváhal. Nechtělo se mu zase poslouchat otcovy přednášky na téma homosexuálové. Obzvlášť když si uvědomil, že on je jedním z nich. Nelitoval toho. Byl rád, že Saye poznal a mohl tak ochutnat kousek opravdové lásky. Nepochyboval o tom, že vše co přítel řekl je pravda. I on se cítil velice podobně, ačkoliv z toho byl ještě pořád dost zmatený. Ale byl rozhodnutý se tak snadno nevzdat.

Konečně se odhodlal a vešel do haly jejich plážového domku. Překvapeně zamrkal, když si všiml, že na něj nikdo nečeká. „Kenne?!“ zavolal, protože otce rozhodně teď nechtěl. Žádná odpověď. Pokrčil rameny a vyběhl schody. Zapadl do svého pokoje, kde sebou s přitroublým úsměvem plácl na postel. Nemohl si pomoct a musel myslet na Saye. Doufal, že dorazil v pořádku… Kam vlastně? Ani nevím, kde bydlí. Nebo s kým tu je. Může být ženatý a mít tři děti.

Povzdechne si jak jím začnou cloumat pochybnosti. Proč jen jsem se ho na to nezeptal. Jenže mě víc zajímalo to, že máme společné zájmy a vše ostatní. Co bych se měl zajímat o tom, zda je tady sám nebo s rodiči nebo s přítelkyní, kterou před ním tají.

Přetočí se na bok a přes hlavu si přetáhne polštář. Určitě si o tom popovídají později, ujišťuje sám sebe. Nesmí přeci dovolit, aby se mu do toho idylického vztahu vmísila nedůvěra. Jenže otcovy přednášky byly zakořeněny hluboko v něm, aniž by si to uvědomoval.

Okamžitě si představil Saye, jak se nyní muchluje s někým jiným a bodlo ho u srdce. Přemýšlel jestli si přítele prostě jen nezidealizoval. A kde jsou vlastně všichni?, podiví se v duchu a posadí se na posteli. Že by někam odjeli a on o tom nic nevěděl?

Prošmejdí celý dům a zjistí, že je opravdu prázdný. Nikde nikdo, ani vzkaz, kde jsou. Pokrčí rameny a vrátí se nahoru do pokoje. Postaví se k oknu a zadívá se na moře. Ten pohled ho poněkud uklidňuje. Jako by vlny narážející na břeh, odplavovaly jeho pochybnosti týkající se Saye. Jako by byl opět lehký jako pírko.

Myšlenkami se vrátil k odpoledni. K tomu, co cítil, když se jejich rty poprvé setkaly. Projela jím neskutečná škála pocitů. Strach, stud, touha, údiv. Nevěděl, co z toho si vybrat jako první. Ty pocity byly nové, zvláštní a přitom tak krásné. Chtěl, aby se to opakovalo. A znovu. A znovu.

Koutky úst mu zvedl úsměv. Zítra ho zase uvidí. Zase si spolu budou povídat, smát se, líbat se… To poslední ho rozechvělo až do morku kostí. Náhle ho ze zamyšlení vytrhlo ostré zaklepání. Trhnul sebou a vydal se ke dveřím. Otevřel, ale nikdo tam nebyl. Zamračil se. Že by si ze mě Kenneth střílel.

Klepání se však ozvalo znovu. Prudce se otočil a uviděl Saye, jak balancuje na jeho okenním parapeti a kření se na něj. Překvapeně zamrkal a rychle přeběhl k oknu, aby ho otevřel. Say se na něj usmál a seskočil dovnitř. „Co tady děláš?“ vydechne a užasle si ho prohlíží. „Stýskalo se mi po tobě,“ prohodí a sedne si na postel. „To brzy,“ odtuší suše.

Mladík na posteli se rozesměje. „Pokud ti to vadí, můžu jít,“ zvážní okamžitě. „Blázníš?!“ vyhrkne a posadí se k němu. Jejich oči se střetnou a oba cítí, jak jim tělem prostupuje chvění. Rich neodolá nutkání položit si hlavu do jeho klína. Pohodlně se uvelebí a zadívá se na něj. Say se mu začne probírat vlasy. Oba mlčí, protože nechtějí zlomit tuhle hezkou chvilku.

Nakonec ticho protrhne Rich. „Víš, Sayi, zjistil jsem, že o tobě vlastně vůbec nic nevím,“ šeptne. „Tak se ptej,“ vyzve ho s lehkým úsměvem. „Chci o tobě vědět všechno a předpokládám, že ty jsi na tom úplně stejně,“ ujistí ho ještě a Rich se tedy osmělí. „S kým jsi tady? Nejsi náhodou ženatý a nemáš děti, že ne? Kolik je ti let? Kdy odsud odjedeš?“ ve skutečnosti se ptal, kdy mě opustíš, ale to nebylo podstatné. Chtěl pokračovat, ale zarazil ho Sayův upřímný smích. „Žen- ženatý a d- děti,“ vyrazil ze sebe mezi smíchem. „To se ti povedlo,“ brečel.

Konečně zvážní a zadívá se mu opět do očí. „Ženatý nejsem a děti… No, v mé situaci to ani nejde, že? Přeci jsem se přiznal, že jsem homosexuál. Jsem tady s rodiči, ale spíš si sebe moc nevšímáme. Nemáme moc dobré vztahy,“ odmlčí se. „To je mi líto,“ prohodí Rich. Pohladí ho po tváři. „Nemusí. Jsi na tom hůř než já.“ Chce ještě něco dodat, ale vyruší je bouchnutí dveří, kdesi v domě.

Oba okamžitě vyskočí a Say se vrhne k oknu. Tam se ještě otočí, přitáhne si Riche k sobě a políbí ho, až přijde o dech. „Uvidíme se?“ zašeptá. „Jistě. Jako vždy u mola,“ šeptne a ještě jednou ho políbí. Pak se tiše vytratí do tmy stejně jako se objevil.

Rich se rychle snaží uklidnit. Lehne si na postel a sáhne po knize. Do jeho pokoje kdosi vtrhne. „Kde jsi byl?!“ téměř zařve jeho otec. Mladík sebou trhne a zadívá se na něj. To mi chce tvrdit, že to všechno bylo kvůli mně?! „Přeci tady,“ prohodí. „Nelži. Nějak moc ses navykl lhát. Zdá se, že ti to s Kennethem vůbec nesvědčí. Ten taky umí bravurně lhát! Takže ještě jednou, kde jsi byl?! A hodně se snaž!“

Nelíbí se mu otcovo chování. Je mu jasné, že mu nemůže říct pravdu. O to se pokusil už jednou a jak to dopadlo. Ve dveřích se objeví Kenneth, který jen bezradně krčí rameny. Rich by se na něj i pousmál, kdyby ho otec neprovrtával pohledem. „Byl jsem prostě jen venku. Vždyť víš, že rád chodím ven, když mám teď ty prázdniny. Doma přeci nemůžu být pořád!“ vykřikne, protože už ho to nebaví. Je přeci dospělý a svéprávný člověk, nemohl ho tady držet jako princeznu ve věži, málem se ušklíbne.

Davis přikročí blíž k němu. „Jenže já tě viděl, holomku,“ pronese a v Richovi se zastaví srdce. „Zmizel jsi někde za rohem a pak už tě nebylo vidět!“ Obrovská rána a on se diví, že se nerozlehla po pokoji. „Prostě jsem jen nechtěl aby mě někdo viděl. Co je špatného na tom, že chci mít chvíli soukromí. Tady je to jak na fízlárně!“

Otec zvedne ruku a chce ho uhodit. Zadrží ho Kenneth, který ho za ní chytí. „Už ti to snad řekl, ne? A koneckonců má pravdu a ty to moc dobře víš!“ zasyčí. Muž se na něj otočí. „I ty jsi velice drzý Kennethe. Nezapomínej, že stále žiješ v tomhle domě a měl bys ctít určitá pravidla!“

„Nebýt Riche tak už tady dávno nejsem!“ odsekne. Po tomhle přiznání zalapá mladší bratr po dechu. Je to pravda? Opravdu tady zůstává kvůli němu? Celých těch deset let? Je on příčinou toho smutného pohledu? Ne! Byl si jistý, že je za tím něco jiného. Jenže on stále nevěděl co. Otec se se zakaboněným výrazem vytratil z pokoje a oni dva osaměli.

„Je to pravda, Kenne?“ zeptá se tiše. Mlčky přikývne. „Je to tak. Nebýt toho, jak mi na tobě záleží už jsem dávno pryč. A přece bych tě tady na tý fízlárně,“ použije z gustem to, co před chvíli řekl Rich, „nenechal samotného. Neumíš v tom zas tak dobře chodit. I když musím přiznat, že se učíš rychle. Nebudeš takový beznadějný případ,“ prohodí s lehkým úsměvem a rozcuchá mu vlasy, jako když byli malí.

Rich se zasměje a vrhne se na něj. Za chvíli se válí po zemi, samá ruka, samá noha a oba se smějí jako pominutí. Riche překvapí ta náhlá změna. Ze smutného Kennetha je opět ten veselý mladík. Přesto však v jeho očích vězí stíny. Chce něco říct, ale není mu to dovoleno. Do pokoje vtrhne vyděšená mamka. „Richi! Kde jsi byl?“ zašeptá a obejme ho. „Klid mami, jen jsem se byl projít. To jen táta v tom zase vidí to co v tom není.“

Žena nic neřekne jen ho k sobě tiskne. „Nesnesla bych kdyby se ti něco stalo. Jsi v pořádku?“ ptá se úzkostlivě. Jen kývne, udiven co se to se všemi dnes děje. „Všechno je okay mami. Neboj, mě se přeci tak snadno nezbavíte!“ zasměje se a vlepí jí pusu na tvář. Usměje se na něj a pak i na Kennetha. Přeběhne mezi nimi jakési zvláštní zachvění, ale on opět nemůže určit čeho se týká. Tahle bezmocnost už ho začíná hodně štvát. Zatne pěsti, ale nic neřekne.

Podívá se na Kenna a pak následuje matku dolů na večeři. Sice se mu tam moc nechce, ale nemůže pořád jíst v pokoji. Nabyli by nějaké podezření a bylo by to ještě horší než kdy předtím. Šťoural se v jídle a přemýšlel o tom, co se dnes stalo. Opravdu mu Say řekl, že ho miluje? Že ho chce získat pomalu, nejdřív srdce a pak ten zbytek? Téměř se zasněně usměje, ale musí se ovládnout. Nevěděl totiž, jak by vysvětloval svůj přiblblý výraz zbytku rodiny.

Konečně je po večeři a on opět může utéct do svého pokoje. Tam sebou plácne na postel a zavře oči. Před vnitřním zrakem se mu opět objeví Say a on má pocit, že opět cítí jeho rty na svých. Zasněně se usměje a povzdechne si. Už aby byl zítřek.

Kenneth tiše otevře dveře. Zaslechne tichý povzdech a všimne si zasněného výrazu na bratrově tváři. Jen doufal, že to nemá nic společného se Sayem. Jenže se obával, že právě on je toho příčinou. Obzvlášť po tom, co ho tak úpěnlivě prosil, aby mu to s Richem domluvil.

Stejně tiše jako otevřel, zase zavře. Pak se vrátí k sobě do pokoje a zamkne. Přejde ke skříni a otevře jeden šuplík. Sáhne až dozadu a vytáhne fotku. Má ohmatané rohy a celkově je na ní vidět, že jí má už dlouho. Posadí se na postel a pohladí tvář na papíře. V očích se mu zalesknou slzy, ale okamžitě je potlačí. Snažil se tímhle způsobem zocelit, ale poslední dobou to bylo spíš horší a horší.

Rychle tedy vrátí obrázek tam kde byl a vydá se do koupelny. Tam na sebe pustí horkou vodu a zavře oči. Opět se přenese do doby před deseti lety. Do chvíle, kdy k němu pod vodu vklouzlo jiné tělo. Trhne sebou a vrátí se do reality. Vzpomínky jsou pro slabochy!, snaží se přesvědčit sám sebe. Nakonec otočí kohoutek a jeho tělo prodělá šok v podobě ledové sprchy. Když si je jist, že už je naprosto v pořádku, vyjde ven, rychle se osuší a pak padne na postel. Několik dalších hodin hledí na strop a před očima mu běhají útržky obrazů.

Snaží se tomu bránit, ale nic nepomáhá. Nakonec usne vyčerpání z toho urputného boje s vlastní minulostí.

Ráno ho probudí první paprsek slunce. Prudce se vymrští na posteli zmáčený potem. „Ne,“ šeptne a přejede si rukou přes obličej. Nakonec vstane a vejde do koupelny. Tam si vleze pod sprchu a snaží se uklidnit. Minulost už ho dostihla i ve snech. Ty smaragdové oči…

Stojí na pláži a rozhlíží se kolem. Přijde? Neví, ale doufá. A doufat přeci znamená věřit. A on věří. Věří v něj. Na očích mu přistanou čísi dlaně. „Kdo je to?“ zašeptá ochraptělý hlas, ze kterého se mu rozechvějí všechny nervy v těle. „Princ na bílém koni?“ zeptá se tiše. „Špatně,“ prohodí a políbí ho za ucho.

Rich se opět zachvěje. „Princ na motorce?“ zkusí to znovu. „Špatně.“ Zase polibek. „Say?“ Opět polibek. „Zase špatně?“ optá se. „Tentokrát správně,“ šeptne a otočí ho k sobě. Jejich oči se střetnou. Rich má náhle pocit, že se s ním točí celý svět. A rozhodně to není nepříjemné. „Sayi?“ ozve se a zlomí tu kouzelnou chvilku. „Hm?“ „Kolik je ti vlastně let?“

Tahle otázka ho evidentně zarazí. „Třiadvacet, proč?“ diví se. „Jen tak. Prostě jsem to chtěl vědět. Včera jsem ti to přeci říkal, ne? Nechci žádná tajemství. Tebe snad nezajímá kolik mi je?“

Pokrčí rameny. „Radši ani ne. Bojím se, že zjistím, že je ti patnáct a tvůj otec na mě vytáhne brokovnici. Nebo ještě líp kulomet.“ Rád poslouchá jeho smích. Je tak příjemný. Rich se snaží ovládnout, ale nejde to. Směje se až mu tečou slzy a vždy když se opět podívá na Saye propukne v ještě větší řehot.

Láme se v pase a druhý mladík na něj jen s lehkým úsměvem hledí. „Já už ne-nemůžu…“ vyrazí ze sebe namáhavě a sedne si do písku. Say se posadí vedle něj a obejme ho kolem ramen. Rich si položí hlavu na jeho rameno a náhle se uklidní. Je tak příjemné cítit jeho blízkost. Tak jiné. Tak zvláštní a přesto krásné. Na tváři mu hraje už jen lehký úsměv. Je s ním rád. Má sice strach… Ani neví z čeho. Možná z toho, co se stane až to zjistí otec. Nebo se možná bojí toho, že ho Say opustí.

Náhle ucítí jeho ruku na tváři. „Co se děje?“ optá se tiše. Zavrtí hlavou, maličko jí pootočí a políbí ho do dlaně. „Nic. Jen uvažuju nad tím, jak je mi s tebou krásně,“ zašeptá. Přemýšlí jestli mu má říct, co k němu cítí, ale nakonec se rozhodne, že ne. Přeci jen si myslí, že nejsou třeba slova. Má totiž neodbytný pocit, že mu to sálá z očí. A navíc jejich první polibek řekl všechno.

Say ho pozoruje. Je mu jasné, že ho něco trápí, ale také ví, že mu to neřekne, nebude-li sám chtít. Nenaléhá tedy a jen ho tiše sleduje. Rád si ho prohlíží. Je hezký, možná by pro něj dívky dokonce použily i výraz nádherný, ale jemu se líbil hlavně pro svou povahu. Nechtěl být sobecký, takže netvrdil, že mu nezáleží na tom jak vypadá. Záleželo, ale nebylo to přednostní. Důležité bylo, že ho přitahoval, perfektně se doplňovali.

Z náhlého popudu se k němu sklonil a jemně začal zkoumat jeho rty. Nebránil se. Naopak. Vyšel mu vstříc se stejně prudkou odezvou jako poprvé. Něžně mu proklouzl do úst a jejich jazyky se spletly ve vášnivém tanci. Vplete mu ruce do vlasů a přitiskne si ho blíž. Rich se od něj odtrhne a zprudka oddechuje. „Někdo by nás mohl vidět,“ šeptne, ale upřeně sleduje jeho rty. Say se jen pousměje. Ještě jednou ho jemně políbí.

Zvedne se a sedne si za něj. Obejme ho kolem pasu a on se o něj pohodlně opře. Mlčky pozorují moře a nechávají se unášet pocitem náhlého štěstí. Rich se však náhle začne vyptávat. Chce o něm vědět všechno a už nedokáže udržet zvědavost na uzdě. „Odkud jsi, Sayi? A máš nějaké sourozence? Co děláš, když nejsi zrovna se mnou, tedy myslím, co tě baví?“ Otázky se z něj sypou jako z protrženého pytle.

Mladík za ním se uchechtne. „Jsem většinou s tebou a to je to nejhezčí, co můžu dělat,“ šeptne mu do ucha, až mu z toho naskočí husí kůže. Pak ale začne odpovídat na jeho dotěrné otázky. „Pocházím z Ameriky, vlastně tady jsme s rodiči spíš na dovolené. Pak se vracíme do New Yorku.“ Rich se snaží nedat na sobě znát, jak ho to zamrzelo. Ale koneckonců s tím přeci počítal od začátku. Say si toho nevšimne. „Sourozence nemám, i když bych byl rád. S našima je to občas těžký. Hlavně se jim nelíbí, že mojí největší vášní je malování. Moc se jim nedivím, přeci jen umění mě asi jako jediné neuživí. Vystudoval jsem Hardware, takže předpokládali, že budu právník. Jenže to mě nějak nebaví.“

Rich se pousměje. Právník mu k němu nějak neseděl. Byl rád, že se takhle rozpovídal. „Jinak hlavně maluju, poslouchám hudbu a rád jsem venku na své motorce. Nebaví mě totiž být doma jako pecivál, čemuž zase dávají přednost rodiče. Takže se jim to samozřejmě taky moc nelíbí. Motorku jsem si musel doslova vydupat a to ještě za diplom. Podle nich naprosto férový obchod.“

„Vypadá to, že tvoji rodiče jsou celkem zásadoví,“ pronese opatrně. „Jsou to snobové. Jen to klidně řekni,“ odfrkne si. Je zřejmé, že se mu jejich chování zrovna moc nezamlouvá. Rich ho pohladí po tváři. „To jsou ti moji také. I když spíš otec, matka do toho zrovna moc nemluví. Spíš to všechno tiše trpí a chřadne.“ Say chtěl něco prudce říct, ale rychle se zarazil. Přeci jen znal jeho situaci jen z vyprávění. A co se týká Richova otce… To byla kapitola sama pro sebe.

Jeho rodičům se taky zrovna nezamlouvalo, že je homosexuál, ale věděli, že s tím nic neudělají. Rich je na tom podstatně hůř a to ho mrzí. Chtěl by vycházet s rodinou někoho na kom mu tolik záleží. Aspoň s Kennethem si rozumí. „Nezajdeme někam?“ zeptá se Rich a vytrhne ho ze zamyšlení. „No jasně,“ prohodí a pomůže mu vstát. Oba se rozhlédnou po pláži a když nikoho nevidí, vezmou se za ruku.

Rich se ten den vrátil poměrně pozdě. Po půlhodinovém kázání od otce, kdy byla přítomna i matka se opět vypařil do svého pokoje. Byl tomu jedině rád. Nebavilo ho pořád pozorovat matčin smutný výraz a otcův zamračený. Kenn nebyl doma. Vrtalo mu to hlavou. Poslední dobou se hodně vytrácel ven. to dřív nedělal.

Rozhodl se, že by bylo dobré, kdyby se podíval aspoň na nějaké učení. Čekaly ho přijímačky na vysokou a on nechtěl vypadat jako úplný pitomec. U učení strávil víc času než by do sebe řekl. Když se opět podíval na hodiny zjistil, že jsou tři odpoledne. S povzdechem si uvědomil, že nebyl na obědě. To zase bude řečí, pomyslí si mimoděk.

Zvedne se od stolu a sejde do kuchyně. Tam naštěstí nikdo není, takže se rychle koukne do lednice, co by si mohl dát na zub. Konečně najde něco, co vypadá přijatelně a vystrčí hlavu z té zimy. Sotva zavře dvířka, zadívá se do tváře Kennetha, který v puse drží lžičku. „Ahoj, bláško,“ zahuhňá, aniž by se obtěžoval vyndat zmrzlinu z pusy. „Ahoj,“ usměje se a posadí se ke stolu.

Rychle do sebe hází jídlo a ani ho nevnímá. Chce se zeptat kde byl, ale neodváží se. Nechce vypadat, že se mu šťourá v životě. „Tak už se zeptej,“ prohodí s lehkým úsměvem starší z nich. „Kde jsi byl?“ pronese a ani se nepodiví nad tím, že mu tak dokonale čte myšlenky. „Venku,“ zazní odpověď doplněna líbezným úsměvem. Rich se zasměje. „Ach jo. Jednou se z tebe zblázním.“

Kenneth se na něj usměje. „To nedělej. Jeden blázen nám v rodině přeci stačí, ne?“ mrkne na něj a Rich se ani nemusí ptát, koho tím myslí. Samozřejmě, že otce. Nemůže si pomoct a uchechtne se. „Co tady děláte?!“ ozve se ode dveří ostrý hlas toho, o němž je nepřímo mluveno.

„Jíme?“ zamrká líbezně Kenneth, ale oči má tvrdé jako křemeny. Rich u něj takový pohled snad ještě nikdy neviděl. Měří se pohledem s otcem a ani jeden zřejmě nechce uhnout očima. „Máš něco proti tomu, tati?“ zeptá se sladce. „Nevypadalo to, že se tady jen tak krmíte.“

Kenn zvedne ruce. „Promiň, že vůbec žijeme, ale jsme lidé a pokud vím člověk je tvor společenský. Přeci si nemůžeš myslet, že budeme žít jako mniši. I když vlastně ani to by se ti nelíbilo, protože za zdmi mnišských klášterů se děly ty největší homosexuální orgie, jaké kdy mohl někdo vidět. Nějak se ti chudáci uspokojovat museli, že?“

Rich se zakucká a je rád, že sedí k otci zády. Málem se totiž skácel ze židle. Kenenth na něj jen mrkne. Tohle bylo naprosto trefné. Davisovi Cellenovi to evidentně vzalo vítr z plachet, protože jen několikrát lapne po dechu, a pak se s jakýmsi neidentifikovaným prsknutím vypaří z kuchyně. Ve chvíli, kdy se za ním zavřou dveře to mladší z bratrů nevydrží a vyprskne smíchy. Svíjí se jako klubko zmijí a téměř skončí na zemi.

Starší z nich odloží lžičku a jen ho pozoruje. Tak dlouho neslyšel smích. Jistě Rich se smál hodně, ale tohle bylo naprosto spontánní a vyvolávalo to vzpomínky. Na okamžik se jimi nechal unést. Opět stál na pláži, objímaly ho ruce a sledoval moře. Opět slyšel ten hlas, smích, viděl jiskřivé oči. Dost! Prudce trhne hlavou a vrátí se do reality. Zjistí, že se na něj upírají Richovy pátravé oči. Rychle se na něj usměje a vypadne z kuchyně.

Mladík na židli za ním jen zmateně hledí. Nestačí se za ním ale vydat, protože se objeví matka. „Co se tady zase stalo? Davis řádí jako černá ruka,“ povzdechne si. Je mu jí líto. Ona byla takovým prostředníkem téhle tiché války. Vstane, přejde k ní a obejme ji. „To bude dobré,“ šeptne, ale není si tím zas tolik jistý.

Nic neříkají jen si vzájemně dodávají sílu. Rich se bojí, že to matka již dlouho nevydrží a obával se nejhoršího. Vyžene si tyhle myšlenky z hlavy. Pustí jí z objetí a vydá se do pokoje. Nakonec si to rozmyslí a vydá se na pláži v naději, že by mohl potkat Saye. Nikde ho však nevidí a tak se jen tak prochází.

Sleduje moře a vzpomíná. Nechce se mu věřit, že uběhl jen jediný den od doby, kdy se mu Say vyznal z toho, co k němu cítí. Byl zmatený, ale také si byl až neuvěřitelně jistý. Jen ho mrzelo, že se nemůže nikomu svěřit. Otec to nikdy nepřijme. Ale on byl rozhodnutý bojovat. Bude bojovat za to, co je mu drahé. Náhle i on má oči tvrdé jako křemen. Vypadá náhle jinak. Tvrdě a rozhodně.

S povzdechem se otočí a téměř vrazí do Kennetha. „Kenne!“ vyhrkne. Ten se na něj nepřítomně podívá. „Co se děje?“ optá se ho tiše a on sebou mírně trhne. „Co? Nic se neděje, vůbec nic,“ prohodí trochu zmateně, ale za okamžik je zase ten starý Kenn. Rich si ho bedlivě prohlíží. Tak rád by se mu svěřil, ale ještě si tím není tak jistý. Může se přeci stát cokoliv. Zítra může Say přijít, že si uvědomil, že je heterosexuální a našel si holku. Málem se při té představě otřese.

Raději se snaží zapojit Kenna do hovoru. „Co jsi dneska celý den dělal?“ ptá se ho zvědavě. „Jen jsem se tak flákal po okolí. A ty? Byl jsi se Sayem?“ Teď je to Kenneth, kdo na něj upírá pátravý pohled. Mladík má strach, že se červená. „Ano,“ prohodí. „Proč se ptáš?“

„Jen tak,“ odvětí neurčitě a dál se baví o naprosto běžných věcech. Nakonec se loudavým krokem vrátí domů. Kupodivu tam na ně nečeká otec. Oba si oddychnou, ale tak aby o tom druhý nevěděl. Rozejdou se do svých pokojů, kde se ponoří do svých myšlenek. Jeden šťastných, druhý hořkosladkých.

Rich nepřítomně hledí před sebe. Jsou už čtyři hodiny ráno a on stále nemůže usnout. Neví proč. Asi je to nedočkavostí. Za pár hodin zase uvidí Saye. Těší se na něj jako malý kluk. I když v porovnáním s ním jím asi opravdu byl. Měl strach. Možná proto nemohl spát. Měl strach, že si Say uvědomí, že se k němu nehodí. Že ho vlastně nechce. A měl strach z toho, že ho za pár týdnů ztratí.

Je to tak. Smiř se s tím!, přikazoval sám sobě. Za několik týdnů odjede zpět do Ameriky a tvůj život se vrátí do starých kolejí. Jenže chci, aby se vrátil? Neví. Chtěl by zastavit čas. Jenže ten běžel nekompromisně dál. Ubíhal jako voda.

Utekl týden, kdy byl Rich jako v sedmém nebi. Jak jen to šlo byl se Sayem a když s ním nebyl tak na něj alespoň myslel. Další úsek svého volna trávil s Kennem, ale zdálo se mu, že se vzájemně odcizují. Jakoby starší bratr žil někde jinde. Stávalo se to vždy jen na chvíli, protože se téměř okamžitě vzpamatoval a byl to zase ten staronový Kenneth, ale…

Po dvou týdnech idylického a dobře utajovaného vztahu se rozhodl, že se svěří. A jeho vrbou měl být právě starší bratr. Opět byl někde venku, takže na něj Rich musel čekat. Vyhlížel ho z okna, protože doufal, že byl na pláži. Konečně se dočkal. Rychle vyšel přede dveře pokoje a čekal, až přijde.

Když se objevil jen na něj mávl, aby šel k němu. Kenn si mlčky sedl na postel. „Co se děje? Chceš mi něco říct?“ optal se a Rich chvíli uvažoval jestli mu nevidí do hlavy. Když se na něj bratr povzbudivě usmál, zhluboka se nadechl a spustil. „Týká se to Saye.“

„Pohádali jste se? Neshodli jste se v tom, který z vás vypil víc piva a měl víc ženských?“ optá se svým suchým humorem. Rich zavrtí hlavou. „Víš… Já…,“ náhle neví jak pokračovat. „Já se Sayem už dva týdny chodím. Jsem homosexuál,“ vyhrkne jedním dechem a sleduje jak bratrovi ztvrdly rysy. Mimoděk se přikrčí. Asi jsem šlápl vedle, pomyslí si nešťastně.

Kenneth velice pomalu vstane. „To nemyslíš vážně, že ne Richi?“ zeptá se poté velice tiše. Jen kývne. Neví co víc dodat, to co řekl bylo podle něj dostačující. „Kdybych to věděl, nikdy bych tě v tom nepodporoval. Jak jsi to mohl udělat? Copak už nestačí tohle peklo s otce?! Seš si vědom toho, co se stane jestli se to dozví?!“ cedí skrz zuby a Rich mimovolně couvne. „Jak jsi jen mohl?“

Rich nechápe ten náhlý prudký vztek. Doufal, že právě Kenneth ho pochopí, protože jsou na tom podobně. Oba jsou hlídaní jako psi. A místo toho narazil na takový odpor. Jako by Kennovi záleželo na tom, co si otec pomyslí. Do očí mu mimoděk vhrknou slzy. „Já… já…,“ koktá, ale bratr zvedne znechuceně ruku. „Nic neříkej,“ prohodí a odejde z pokoje. Rich za ním zmateně hledí a z očí mu tečou slzy. Jeho rty zformulují jen tiché: Proč?

Lehne si na postel a po dvou hodinách ho dostane únava. Usne a ani si neuvědomí, že nad ním nějakou dobu stál Kenneth, než se opět vrátil zpět do svého pokoje.

Riche bratrovo prudké odmítnutí neodradilo. Spíše naopak. Rozhodl se bojovat, dál se scházel se Sayem a bylo stále stejně nádherné jako na začátku. Ačkoliv už uběhl téměř měsíc. Jediným kazem bylo jeho a Kennethovo odcizení. Bolelo ho to, ale nehodlal se doprošovat. „Stalo se něco?“ optal se jednou Say, když viděl jeho smutný výraz. Otočí se k němu. „Ale nic,“ odvětí se strojeným úsměvem. „Richi. Proč se mi nesvěříš? Nevěříš mi?“ optá se a dívá se mu přitom pevně do očí.

Mladík prudce zavrtí hlavou. „Tak to není, jen…,“ odmlčí se. „Tak jak to je?!“ dožaduje se odpovědi Say. Nechce na něj být tvrdý nebo hrubý, ale chce zná příčinu jeho smutného úsměvu. „Chtěl jsem se jen svěřit,“ vyhrkne nakonec nešťastně. „Nevěděl jsem, že mě takhle tvrdě odsoudí,“ šeptne.

Sayovi zatrne. „Tys o nás řekl otci?“ optá se tiše. To by přeci neudělal. Kdyby to udělal už by se neviděli. „Cože?“ zamumlá nepřítomně. Vzápětí mu ale jeho slova dojdou. „Ne! Otci ne. Nejsem takový blázen. Kdybych to udělal už bych tě neviděl. Řekl jsem o nás Kennovi. Myslel jsem si, že to pochopí, když je v podobné situaci jako já. Mělo mi dojít, že to nebude tolerovat. Koneckonců on sám není homosexuál. Jen má s otcem cosi nevyřízeného, co se táhne už deset let. Nevím co se tehdy stalo, ale pořád to mezi nimi visí a on… Promiň. Moc mluvím,“ vyhrkne a prudce se odmlčí.

Say si ho přitáhne k sobě a zaboří mu bradu do vlasů. „Chci, aby ses mi svěřoval. S tím co tě trápí, co ti dělá radost. Vždyť o tom celé je, ne? O důvěře. Nedivím se ti, že jsi to chtěl někomu říct. Moji rodiče o mojí orientaci vědí, takže mi ani nepřijde nutné jim to sdělovat. Pro tebe je to nové. Chtěl jsi se prostě jen ujistit, že neděláš nic špatného,“ uklidňuje ho a Riche překvapí, jak dobře ho chápe. „Je to naprosto přirozené. Ale já tě mohu ujistit, že nic špatného neděláme. Někdo by řekl, že je to proti přírodě, ale já si myslím, že to není pravda. Každý je jedinečný a nezáleží na tom, jak žije svůj život. Máme svobodný život. Jsme svobodní lidé.“

Políbí ho na čelo a usměje se na něj. „Děkuji ti, Sayi,“ vydechne Rich a jen se k němu přitiskne. Zaboří nos do jeho trika a vdechuje jeho osobitou vůni. Je rád, že ho potkal a že je s ním. I když tajně, nebo snad proti přírodě. Pro něj je to ta nejpřirozenější věc na světě. A pokud si až donedávna nebyl jistý tím, zda je to správné, teď už nepochyboval. A věděl, že nikdy už taky nebude.

Say ho doprovodil večer před dům, nebo spíš tak daleko odkud nebyli vidět. Ještě jednou ho políbil a pohladil ho po tváři. „Máš nad čím přemýšlet,“ prohodí a ve tmě blýskne jeho úsměv. Rich kývne a pousměje se. Už nad tím nemusí dumat. Náhle má ve všem jasno. Poslední dotek dnešního dne, a pak tmavovlasý mladík zmizí ve tmě. Rich se usměje a vydá se k domu. Nevšimne si Kennetha skrytého ve stínu se strhaným výrazem ve tváři. Ani toho, jak mu v očích bleskne odhodlaný výraz.

Tato viec je venovaná iba tebe

Protože svojim odchodom zranil jsi minimálně tisíc duší

Jak celé tvoje žití skončí, nikdo z nás netušil

Svoj život si si len žít zkusil vela vecí zažil aj vela neodpustil

Druhý den se probudil pozdě. Se Sayem byli domluveni, že se uvidí až večer. Rich si chtěl všechno vyříkat s Kennem, protože nechtěl, aby byli rozhádaní. S trochu pochmurnou náladou sejde dolů a čeká, že se opět bude konat kázání. Tentokrát však na téma: Pozdní vstávání. Bylo totiž něco málo po poledni.

„To je dost, že se konečně uráčil probudit,“ nezklamal otec. Jen se na něj zakřenil a nacpal si pusu rohlíkem. „Jsi drzý spratek,“ uplivl si. Jen pokrčil rameny. Byl rád, že tady není mamka. Asi by se na něj za to zlobila. Opravdu se teď choval drze, ale bylo mu to celkem jedno. Už se nemohl dočkat večera. Neviděl ho jen chvíli a už se mu stýskalo. Nemohl myslet na nic jiného než na něj. „Kde je Kenn?“ zeptá se. Otec jen pokrčí rameny. „Spí,“ odfrkne si.

Rich se zamračí. To mu nebylo moc podobné. Že by to včera přehnal s pitím? Nevšiml si, ale že by byl venku dlouho. Přišel dokonce dřív než on sám. Pokrčí rameny. Když chce spát tak ať spí. Stejně bude muset jednou vylézt.

Rychle dojí zbytek rohlíku a vypaří se z kuchyně. Nechce trávit svůj čas vedle supícího otce. Nakonec se rozhodne, že najde matku. Podaří se mu to až na poslední možnosti. Na zahradě. Klidně se stará o záhony, vytrhává plevel, sází květiny a zalévá již ty zasazené. Na pár minut se zapovídají, protože se začne zajímat o kytky. Matka z toho má očividně radost a jemu plesá srdce. Nechce ji vidět smutnou.

Má takový neodbytný pocit, že i on je tou příčinou, i když ona sama si to neuvědomuje. Když se slunce začíná klonit k západu, oba vejdou zpět do domu. Rich se nemůže dočkat až vypadne. Je mu divné, že stále ještě nevidí Kenna. Že by pořád ještě spal?

Vyjde schody a zaklepe na jeho dveře. Bez odpovědi. „Kenne? To jsem já Rich. Můžu dovnitř?“ zeptá se. Opět žádná reakce. Domnívá se, že je v koupelně a tak vejde dovnitř. Na prahu strne hrůzou a vzápětí se vrhne k posteli. Leží na ní Kenneth, jedna ruka mu bezvládně visí na zem a pomalu z ní odkapávají kapky krve. Rychle mu nahmatá pulz…

„KENNE!“ téměř zavyje. Jeho velký bráška byl mrtvý. „Neeeee,“ vzlykne a téměř okamžitě ho začne bušit do hrudi. „Ne-nemů-nemůžeš um-umřít,“ vzlyká. Slyší dusot nohou, ale je mu to jedno. Snaží se zastavit krvácení a přitom stále nadává. „Koukej se probudit, ty idiote! Tohle jsou blbý fóry. Přestaň si ze mě dělat srandu, slyšíš Kenne?!“

Přes slzy nevidí a je mu to jedno. Položí mu hlavu na hruď a stále do něj buší. Snaží se zaslechnout jeho bušící srdce, aby se ujistil, že si z něj opravdu jen střílí. Jenže neslyší nic. Jen hrobové ticho, které mu nahání husí kůži a vhání čerstvé slzy do očí. Někdo se ho snaží odtrhnout, ale brání se tak usilovně, že to nakonec vzdá. „Ne!“ vykřikne a opět se k němu vrhne.

Matně vnímá, že se matka zhroutila a otec… Náhle si něco uvědomí. Vyskočí na nohy a vrhne se na něj. „Je to tvoje vina, slyšíš?! To ty jsi ho zabil!“ křičí nepříčetně a sápe se na něj. Otec ho drží za ruce, ale on přesto bojuje dál. Nakonec to vzdá a opět se vrátí ke Kennethovi. Posadí se vedle něj a nevidomýma očima ho pozoruje.

Stále to mu nemůže uvěřit. Není mrtvý!, přesvědčuje se. Za chvíli se probudí a řekne, že to byl jen kanadský žert. Slízne si ze zápěstí kečup a bude to zase starý Kenn, který… Ne, uvědomí si. Už nikdy se neprobudí.

Položí si hlavu vedle něho a uslzenýma očima sleduje jeho klidnou bledou tvář. Vzlykne. Není to vina otce, pomyslí si náhle. Je to moje vina. To kvůli mně se zabil. Nedokázal unést tu hanbu. Ani nevnímá, že otec odnesl matku. Stíny se prodlužovaly, ale on to nevnímal. Jen stále hleděl na tu nehybnou tvář v naději, že otevře svoje oči. Nakonec vysílený žalem usnul. Jeho bratr už nikdy svoje oči neotevřel.

Svoj život mal jsi rád sem tam se ti hnusil

Osud nedal ti šancu žít ho naplno,  vlastně se o to nepokusil

Zo vzpomínkou na ťeba ktoru z nás to v sobě iba neudusil

Naopak rozduchal to každý, že pre nás žiješ navždy

Z Riche zbyl jenom stín. Chodil jako tělo bez duše, vyhýbal se rodičům a ani ven už nechodil. Jako by nic předtím neexistovalo. Jako by vše skončilo se smrtí Kennetha. Pohřeb byl naplánován na týden po jeho smrti. Ani si nepamatoval, co se dělo potom. Přijela záchranka, která jen konstatovala to, co už všichni věděli. Exitus.

Nyní ležel na posteli, hleděl do stropu a nevěděl, co může dělat dál. Do pohřbu zbýval den a on si nedokázal představit, že jeho bratra navždy zasype hlína. Přidušeně vzlykne, když zaslechne tiché zaškrábání na okno. Pomalu, téměř bez ducha, vstane a otevře ho. Ani pořádně nevnímá, že před ním stojí Say.

Ten si okamžitě všimne toho jak zoufale vypadá. Temné kruhy pod očima rudýma jako angorský králík, bledá tvář, naprosto apatický výraz. „Richi?“ šeptne. „Co se proboha stalo? Měl jsem strach, když ses neobjevil, ale myslel jsem si, že ti to jen nedovolil otec. Co se stalo?“ ptá se naprosto zděšeně. Mladík na něj jen nevýrazně pohlédne. „Kenneth,“ zašeptá a hlas se mu zlomí. Saye začne svrbět zátylek, jak tuší špatnou zprávu. Sevře v ruce obálku, kterou mu donesl. „Kenneth je mrtvý. Zabil se!“ vyhrkne.

Say ho chce obejmout, ale on od něj couvne. „Je to moje vina,“ šeptne Rich. Say jen nevěřícně mrkne. „Zabil jsem ho já. Pošpinil jsem jméno rodiny! Neměl jsem mu to říkat. Kdybych mlčel žil by. Jsem ten největší odpad. Zabil jsem ho!“ jeho hlas se mění v nepříčetný jekot.

Druhý mladík si ho nevěřícně prohlíží. „Posloucháš se vůbec?“ zeptá se. „Copak neslyšíš jaký povídáš nesmysli?“

„NE! Já ho zabil, copak to nechápeš?! Je to jen a jen moje vina. To JÁ jsem měl umřít! To já jsem ten, kdo by se měl stydět!“ křičí. Say už se neudrží a vrazí mu facku. Kdysi slyšel, že tohle na hysteráky zabírá. Rich se okamžitě chytí za tvář a z očí mu začnou téct slzy. „Je to moje vina,“ šeptá zničeně. Say okamžitě lituje toho, co udělal, ale nehodlal se za to omlouvat. Aspoň ne teď. Hodil mu obálku k nohám a se slovy: „Možná by sis to měl přečíst,“ se opět ztratil venku.

Rich jen nepřítomně hleděl na místo, kde ještě před chvíli stál. Bylo mu jedno, že do pokoje vtrhl otec a dožadoval se vědět, s kým to tady mluvil. Upřímně pozoroval tu bílou věc, kterou mu hodil Say. Co je to? Zvedne to, ale nemá možnost to přečíst, protože mu zakručí v břiše. Uvědomí si, že už dva dny nejedl. Schová obálku pod polštář a vydal se dolů. Rychle do sebe něco hodil a skončil u televize. Dávali nějaký horor, ale ani ho nevnímal. Nakonec usnul na pohovce.

Probudila ho až matka. „Je čas jít,“ zašeptá zničeně a je vidět, že ani ona toho moc nenaspala. Jen kývne a zvedne se. Dojedou na místní hřbitov, kde se má konat pohřeb. Rich má na okamžik pocit, že zahlédl Saye, jak se kmitl mezi stromy, ale nemohl si tím být jistý. Byl to jen jednoduchý obřad, bez kněze, protože na něj neměl právo, když si vzal život sám. Po skončení matka s otcem odjeli.

Rich tam ještě hodnou dobu zůstal a hleděl na ten čerstvý hrob. Za pár dní sem přibude náhrobek s jeho jménem a fotkou. Tu fotku si vydupal on. Stojí se skloněnou hlavou a tiše odříkává modlitbu, která byla jeho bratrovi odepřena. „Amen,“ dokončí šeptem a po tváři mu sklouzne slza. „Mám tě rád, bráško,“ vzlykne.

Prudce se otočí a chce odejít. Náhle zvedne hlavu a jeho oči se střetnou s modrošedým pohledem. Say ho tiše pozoruje. Sleduje jeho tiché slzy a srdce mu puká. V tuhle chvíli by se k němu rád rozběhl, vzal ho do náruče a řekl mu jak moc ho miluje. Jenže si uvědomuje to, co se stalo včera. Nelitoval toho, co udělal.

Rich nic neudělal, jen ho sledoval. Pak se otočil a bez jediného ohlédnutí odešel ze hřbitova.

Say pomalu došel až k čerstvému hrobu. Tušil, že v jeho očích visí otazníky. Sáhl do vnitřní kapsy své bundy a zadíval se na obálku se svým jménem. Tu první, kterou dal Richovi, neotevřel to by si nedovolil. Tuhle se však také ještě neodvážil roztrhnout.

Zhluboka se nadechl a otevřel ji. Vytáhl jednoduchý bílý papír a rozložil ho. Věděl, že je od Kennetha, ale netušil, co mu může chtít sdělit. Měl takový dojem, že jejich vztah neuznával, tak proč by mu psal dopis, že? Nakonec pokrčí rameny a začne číst. Sám neví proč to dělá zrovna nad jeho hrobem…

Sayi,

ve chvíli, kdy čteš tenhle dopis jsem již mrtvý. Jako by viděl jeho ironický úsměv. Nepíšu ti snad proto, že bych se s tebou chtěl rozloučit. Je to varování. Jestli mému bráškovi ublížíš, chraň tě sám Lucifer (protože do nebe se stejně nedostanu). A píšu ti zároveň jako prosbu. Budeš mu teď jedinou oporou. Bude trpět vím to, ale věřím, že to pochopí. Proto tě prosím, buď mu nablízku a měj ho rád. Protože jedině vaše láska vás může zachránit.

Kenneth

Ani ho neudiví, že myslí na bratra. Bude trpět i on sám je o tom přesvědčen. Byla to velká rána. Jediné nad čím překvapeně mrkl byly poslední řádky. Měl pocit, že s jejich vztahem nesouhlasil. Proč náhle ta změna? Místo aby to rozpustilo otazníky v jeho hlavě, naskákalo mu jich tam ještě víc než předtím.

Nesnažil se to pochopit. Klekl si na zem, vyhrabal malý důlek a dopis do něj vložil. Pak díru opět zasypal a mlčky se s Kennem rozloučil. Měl ho rád a i pro něj to byla ztráta. „Miluji tvého bratra a nedovolím, aby se uzavřel před světem!“ slíbí ještě a odejde stejně jako Rich. Bez ohlédnutí.

Rich doma sedí na posteli a hledí před sebe. Stále vidí ten čerstvý hrob, jako by stál přímo u něj. Náhle si vzpomene na obálku, kterou mu přinesl Say. Rychle ji vyndá a zadívá se na jméno na obálce. Pro Riche Okamžitě pozná bratrův rukopis. Roztrhne dopis a vyndá z něj papír.

Je hustě popsaný a on neví jestli má odvahu ho číst. Ale možná se z něj dozví důvod proč ho opustil. Proč ho tu nechal. Opatrně se zadívá na popsané řádky. Zhluboka se nadechne a začne číst.

  Ahoj bráško,

mohl jsem začít otřepaným milý Richi, ale znáš mě přeci. Rich se proti své vůli pousměje, celý Kenneth. Nakonec jsem to opravdu udělal, že? Už jsem prostě nedokázal nic předstírat. Možná by bylo dobré, konečně ti oznámit, co tak zásadního se stalo před deseti lety. Ale ještě předtím než ti to sdělím se ti musím omluvit. Neměl jsem tvůj vztah se Sayem tak ztrhat. Nebylo to proto, že by mi vadilo, že chodíš s klukem. Já jsem prostě jednoduše žárlil. Ano je to tak. Přiznávám se bez mučení. Bolelo mě, že ty jsi šťastný zatímco já…

Začněme raději od začátku, ano? Od toho dne před deseti lety. Bylo mi tehdy sedmnáct. Byl jsem na tom jako ty. Otec mi nedovoloval bavit se s kluky. Jenže já vždy rád porušoval pravidla. A tak jsem jednoho dne potkal Bretta. Byl okouzlující, vtipný, milý. Stali se z nás přátelé. Jenže já jsem cítil něco víc. Jsem si jistý, že ti to už došlo. Zamiloval jsem se do něj.

Ve své mladické naivitě jsem to otci řekl. Následovala strašlivá hádka, ale já se nevzdával. Dostal jsem dokonce pár facek. Ty si to nemůžeš pamatovat, protože jsi v té době byl na táboře. Nakonec jsem utekl k Brettovi. Zuřil k nepříčetnosti a rozhodl se s otcem si to vyřídit. Ten s tím zřejmě počítal, protože sotva se tam objevil (nedokázal jsem tomu zabránit, byl jsem slaboch, a pak toho hořce litoval), čekali tam na něj policajti. Odvedli ho do vězení. Ani pořádně nevím za co to mělo být. Snažil jsem se otce všelijak přemluvit, ale nehnulo to s ním.

Nakonec to dopadlo tak, že Bretta poslal k námořnictvu. Jeho známosti jsou prostě obrovské. Byl pryč celý rok. Otec mi řekl, že zemřel. V tu chvíli se mi zhroutil svět. Neviděl jsem, neslyšel, byl jsem jako tělo bez duše a duše bez těla. Jenže jednoho dne, asi po dvou letech jsem ho potkal. Byl jiný, ale byl to on. Byl to Brett. Nejdřív jsem si myslel, že je to Fata Morgana, ale ve chvíli, kdy mě opět políbil jsem věděl, že žije. Že je tady se mnou.

Miloval jsem ho, Richi, víš? Byl jedinou láskou mého života, ač to zní otřepaně. Rozhodl jsem se s ním utéct, ale udělal jsem chybu. Vrátil jsem se domů. Otec se to nějak dozvěděl a chytil mě. Bojoval jsem, ale byl silnější. Zavřel mě do sklepa. Kopal jsem do dveří, křičel, snažil se podhrabat (strhal jsem si nehty), ale nic nepomohlo. Nakonec jsem se slabošsky stočil do klubíčka a brečel.

Venku přitom zabíjeli jediného člověka, na kterém mi záleželo a kterému záleželo na mě. Rich cítil jak mu po tvářích tečou slzy a rozmazávají rukopis, ale četl dál. Když mě otec druhý den pustil ven, ukázal mi noviny, ve kterých stálo, že jistý mladík byl zabit poblíž pláže. Našel ho náhodný surfař. Byl skrytý za dunou. Měl sedm bodných ran, Richi! Už ho nemohli zachránit. V novinách byla i fotka. Okamžitě jsem poznal Bretta. Vrhl jsem se na otce a málem ho tehdy zabil vlastníma rukama. Jenže v tu chvíli se vrátila matka s tebou. Velice pomalu jsem ho pustil a odešel. Šel jsem ani nevěděl kam. Srdce mi puklo a já věděl, že už nic nebude jako dřív. Chtěl jsem odejít. V tu chvíli jsem si uvědomoval všechny svoje chyby. Chtěl jsem zemřít. Ani jedno z toho jsem nedokázal.

Vrátil jsem se. Vrátil jsem se kvůli tobě, bráško. Nemohl jsem tě tam nechat, napospas tomu zvířeti. Miloval jsem tě, víš? Jinak než Bretta to je jasné, ale miloval. I když jsem tě teď odsoudil, pořád jsi můj bráška, víš to že? Ale už jsem nemohl. Nemohl jsem se dívat, jak jsi šťastný. Pořád se mi vracely vzpomínky na něj. Jeho oči, hlas, smích, objetí. Bolí to Richi. Ty vzpomínky. Jsou nádherné, ale ničí srdce a svírají duši. Pamatuji si, jak jsme se poprvé setkali. Byl nádherný letní večer a já zrovna běhal po pláži. Klidně si tak běžím, když se ke mně připojil neznámý mladík. Nic neřekl jen mlčky běžel vedle mě. Po očku jsem se na něj zadíval a v tu chvíli jsem byl ztracen. Srdce mi poskočilo až do krku a ve chvíli kdy na mě otočil své zelené oči… Bylo to magické, Richi a já si to nechal vzít. Neudělej tu samou chybu.Víš, věřím, že se s ním setkám. I když on je asi v nebi, že? A já půjdu do pekla. Nevadí mi to.

Nevzdávej se Richi, ano? Neudělej stejnou chybu jako já. On tě miluje, poznal jsem to na něm. Miluje tě stejně jako já miloval Bretta. Nenechte si to vzít. Nedovolte, aby vás rozdělili jako jsem to dovolil já. Byl jsem slaboch, ale už ne. Dokázal jsem se vzepřít, i když dost zvláštním způsobem. Možná si teď otec uvědomí, co udělal, i když o tom pochybuji.

Bojuj bráško, za to, co miluješ!

Chci tě o něco poprosit. Neříkej o tomhle dopise otci. Nechci, aby věděl, že ty víš. Budu na tebe dávat pozor!

S láskou

Kenneth

P.S.: Existuje jistý dům, ve kterém jsem já a Brett byli. Patřil našemu předkovi a myslím si, že bys tam mohl být se Sayem. Klíče nechám u tvého přítele a přesná adresa je: …

Rich tiše vzlyknul. Ach Kenne, proč jen jsi mi to neřekl! Opatrně papír složil a vrátil ho zpět do obálky. Pak si lehl na postel a zavřel oči. Budu bojovat, bráško! Kvůli tobě, ale i kvůli sobě.

Usne s dopisem od svého bratra přitisknutým k srdci.

V  duchu tě o ňho každý prosil

Zobral jsi nám anjela nikdo ťa o to nepoprosil

V povídce je použit text písně Stráž nám anjelov od skupiny SMRK.