První deníkový zápis

Byl úplněk, ale měsíc právě halil temný mrak a kdyby nebylo pouličních lamp svítících na Manhatanu zdálo by se, že svět potáhl černý povlak a právě v tu noc, v noc, kdy nebe bylo temné jako samo peklo ozařováno pouze lampami, právě tehdy se objevil. Zčistajasna. V jedné zapladlé manhatonské uličce. Byl tam jeden divák, který vše viděl a později toho tvora sledoval. Já. Netuším, zda by se To, co se přede mnou najednou objevilo dalo nazvat člověkem, neboť to jako člověk vypadalo jen napůl. Tělo to mělo lidské, ale hlavu měl lví s lidskými rysy a dlouhý ocas. Nehnutě jsem tam stál a díval se na něj. V jednu chvíli tam nikdo nebyl a v druhou z nějaké podivné brány ve zdi vyskočil On. Jak jsem se na něj tak díval neuvědomil jsem si, že i on pozoruje mě. Ale pozoroval. Netušil jsem, co se bude dít, ale nebyl jsem schopen odtamtud odejít. Pomalu se ke mně přibližoval a mě se stáhlo hrdlo. Vyzařovalo z něj zlo každým pórem jeho těla. Těsně přede mnou se zastavil a znovu se na mě pozorně zadíval. V hlavě se mi honilo tisíce chaotických myšlenek. V té spleti chaotických myšlenek se jedna naprosto lišila od ostatních. Radila mi totiž, abych utekl. A právě to jediné mi nepřipadalo správné a proto jsem dále nehnutě stál a pozoroval To. A pak promluvil.

  „Kdo si,“ zazněl jeho hlas. Řekl bych, že takhle nějak si lidé, co věří v Boha představují hlas Ďábla. Byl to temný baryton s mystickým nádechem.

  „John,“ odpověděl jsem se stáhnutým hrdlem. Najednou mě napadlo jestli se mě neptá na jméno jen proto, aby věděl koho si dal k večeři. Raději jsem tu myšlenku protkanou panikou zahnal do pozadí svého mozku.

  „Já jsem Tannus. Přišel jsem chránit dobro a potřebuji k tomu někoho dobrého. Ty! Jsi dobrý.“ Nebyla to ani otázka ani konstatování, spíš něco mezi tím a o to to vyznělo děsivěji. Polkl jsem a přemýšlel, co si asi pod pojmem dobro představuje. Je sice pravda, že se o mě mluví jako o novodobém Casanovi, ale tohle snad za zlo nepovažuje, ne? A nebo ano?

  „No!“ vyzval mě a zdálo se, že jeho hlas je trochu rozzlobený. Opravdu to vypadalo, že se zlobí jen trochu, ale rozhodně jsem nechtěl zjistit jak asi vypadá nebo mluví, když je rozzlobený hodně.

  „No, řekl bych, že jsem dobrý,“ pronesl jsem, ale v hlase mi zazněla nejistota. Přeci jen, co je pro zlého dobré, že?

  „Lžeš!“ téměř zařval hlasem, který připomínal úder hromu. Raději jsem začal pomalu, ale jistě couvat. Jeho ruka mi těžce dopadla na rameno. Nebylo již úniku.

  „No nevadí,“ prohodil najednou a pak pokračoval. „Staneš se mým průvodcem.“ Raději jsem ani nemyslel, co bude až průvodce nebude potřebovat a proto jsem pouze přikývl. A tak to všechno začalo. A již nebylo úniku.