Tu noc jsme se nemilovali. Já nemohl… Nemohl jsem se ho dotknout, připadal bych si jako ten nejhorší odpad. Jako jeden z jeho – zákazníků. Jen jsem ho držel v náručí. Stejně jako naši první noc.

Ten pláč a vzpomínky ho vyčerpaly. Usnul zase tím klidným spánkem jako prve. Jen tváře měl bledé a mokré od slz. Pozoroval jsem ho. Jeho rysy, vysoké čelo, mírně pootevřené rty, chvějící se víčka. Je mu dvacet. Umělec by řekl: navenek je mužem, ale v srdci pořád zůstává dítětem.

Dvacet let. Věk kde je svět krásný. Měl by mít v očích slunce a laškovat s děvčaty. Ale on má oči plné mlhy a smutku. I když se usmívá, je smutný.

Chlapec, který předčasně dospěl. Příliš brzy, příliš rychle, příliš krutě. Chtěl bych vidět jeho oči se smát. Smát šťastným smíchem dítěte, kterým uvnitř zůstal. Moc bych to chtěl vidět. Už kvůli němu.

Uprostřed týdne jsem sedl k psacímu stolu. Ležela na něm složka čistých papírů, pero a inkoust. Bezmyšlenkovitě, neplánovaně jsem namočil pero a začal psát. Myšlenka stíhala myšlenku a já psal rychle, boje se, aby mi některá nezmizela. Před vnitřním zrakem jsem měl jeho smutné oči plné šedé mlhy.

Když jsem se ráno probudil, první co jsem uviděl byl jeho usmívající se obličej. Bylo už dost pozdě. Mnohem později, než kdy obvykle odchází. Chtěl jsem něco namítnout, ale umlčel mě lehkým polibkem. Ještě chvíli mě držel v náruči, a pak s dalším lehkým polibkem odešel. Na rtech se mi usadil úsměv. Hleděl jsem na zavřené dveře a věděl jsem, že se týden povleče jak hodně pomalej had.

Dnes jsem nešel do naší uličky, nechce se mi. Chci aby přišel za mnou, když já nemohu za ním. došlo mi, že on o mě teď ví všechno a já o něm nic. Jenže věřím, že mi to řekne až sám bude chtít a uzná to za vhodné. Nebudu se ptát…

Začíná se stmívat, bleskne mi hlavou a přejdu ke svíčce. Zapálím ji a v tu chvíli zaslechnu vrznutí dveří.

******

Nepřišel. Ale i já tentokrát minu tu strašidelně kouzelnou uličku bez povšimnutí a kráčím rychle dál k jeho domu. Pod kabátem k sobě tisknu listy popsaného papíru, abych je ochránil před vlhkem.

Jsem zvědavý a zároveň se trochu bojím co řekne. Napsal jsem to pro něj… Pro jeho smutné dětské oči. Navenek mužem, v srdci stále dítětem, ačkoliv by to nikdy neřekl nahlas a řádil jako tajfun, kdybych to řekl já. Plížil jsem se po špičkách nahoru a pokusil se neslyšně otevřít dveře. Bez úspěchu. Stál u stolu a něco tam kutil. Asi zapaloval svíčku. Při pohledu na jeho úzká záda mě zalila vlna něhy. Přešel jsem k němu a objal ho kolem ramen. „Dobrý večer,“ zašeptal jsem ho do ucha a lehce políbil.

Na tváři se mi rozlil úsměv, když jsem zaslechl jeho šoupavé kroky. Objaly mě jeho paže a u ucha mi zazněl jeho hlas. „Dobrý večer.“ Zachvěji se, když jeho rty zavadí o můj ušní lalůček. Na okamžik se o něj opřu, a pak se mu otočím v náručí. Ovinu mu paže kolem krku a jemně ho políbím na rty. „Dobrý večer,“ prohodím s úsměvem.

Zadívám se mu do očí. Jsou jiné… Stojí v nich nadšení a očekávání dítěte o vánocích. Co se asi stalo? Zdá se být šťastný, zasněný. Jsem já tou příčinou? Nevím, ale doufám…

Polibek mu vrátím. Jemně, něžně jako jsem ho dostal. Opřu svou tvář o jeho a vychutnávám si ten dotyk. I teplo jeho těla, které zahřívá mé staré kosti. Musím se mimoděk usmát. Oproti němu jsem starý dědek. A to mi ještě není ani třiatřicet… Přiloží rty na mou tvář a usmívá se. Chci vidět jeho oči se smát.

„Mám pro tebe překvapení.“

Když zaslechnu tu prostou větu srdce mi poskočí. Překvapení? Pro mě? Odtáhnu se od něj a zadívám se mu do očí. Jsem si jistý, že se mi v pohledu odráží nadšení, které mi v lehkých vlnkách přebíhá tělem. „Překvapení?“ zašeptám. Co to může být? Jsem zvědavý, ale nezeptám se. Jen na něj mlčky, vyčkávavě hledím. Co je to?

Sáhnu do kabátu a vytáhnu ty pečlivě opatrované listy. Mírně je uhladím a pak mu je podám. „Já…“ najednou nevím co říct. Vyčkávavý tázavý pohled. „Napsal jsem to pro tebe,“ vydechnu nakonec a posadím se na jedinou židli, co tu má. „Chtěl jsem… Chtěl jsem ti udělat radost.“ Vidět tvé oči se smát, dodám ještě v duchu a napětím zapomenu dýchat.

Beru si od něj ty listy a pohledem přelétnu nadpis a rozzáří se mi oči. Na rtech se mi rozehraje úsměv. Přejdu k posteli, posadím se na ni a udělám mu místo. Poklepu vedle sebe. „Pojď sem!“ vyzvu ho.

Váhavě vstane a přejde ke mně. Posadí se a já se mu opřu o rameno. Podám mu ten křehký dárek. „Přečteš mi to?“ optám se tiše a s nadějí na něj hledím.

Přisunu se ke zdi, až se o ni opřu zády a jeho hlava mi sklouzne do klína. Nalistuji začátek a váhavě začínám číst. Hlas se mi chvěje a srdce bláznivě buší. Bude se mu to líbit?

Od doby co jsem napsal poslední tečku jsem to po sobě nečetl. Bůh ví proč jsem tak nervózní, nikdy se mi to nestávalo. Ale teď mám pocit, že jsou to hrozné nesmysly, že by si zasloužil něco lepšího… Čtu a hlas se mi chvěje. On se lehce zavrtí. Má zavřené oči a klidně oddechuje. Poslouchá.

Poslouchám ten jeho čarovný hlas a dokonale před sebou vidím výjev, který zrovna vypráví. napětím téměř nedýchám. Zdá se mi, že to nemá konec a vůbec mi to nevadí. Náhle utichne a mě dojde, že to je konec. Otevřu oči a zadívám se na něj.

 „Připomíná mi tebe, Básníku,“ zašeptám a pobaveně se usměji nad jeho pobaveným pohledem. Sám nevím, proč jsem to řekl. Natáhnu krk a lehce ho políbím na rty. „Děkuji,“ zašeptám.

Dočtu a ještě pořád nedýchám. Líbí? Nelíbí? Pak zaslechnu jeho hlas a ze srdce mi spadne takový kámen, že kdyby mi spadl na nohu, tak se na něj do smrti nepostavím. Pak se začnu smát. nekontrolovatelným, bláznivě šťastným smíchem. Přitisknu ho k sobě a povalím na postel. Opřu se o lokty a nahnu se nad jeho tvář. „Ne, to já děkuji,“ odpovím mu poté a zabořím prsty do těch havraních vlasů. „Ani nevíš, jak jsem se bál, že se ti to nebude líbit…“

Živelně ho políbím a nechci přestat. Nechci přestat, protože létám. Jsem šťastný.

Při zvuku jeho smíchu mi srdce poskočí radostí. Uvězním jeho rty a obejmu ho kolem zad. Přitisknu ho k sobě a vášnivě políbím. Tělem mi projede touha a začnu mu rozepínat košili. Posypu jeho odhalenou hruď drobnými polibky a cítím, jak se pod těmi lehkými doteky chvěje. I já se chvěji. Touhou, radostí, očekáváním.

Bude to stejné jako minule? Přejíždím mu rukama na zádech a tisknu se k němu celým tělem…

Zase ty měkké rty na mé kůži. Jemně je přejíždějí a zanechávají ji rozbolavělou, citlivou a toužící po dalších a dalších polibcích. Probírám se jeho vlasy a pomalu mu jeho polibky vracím. Na ústa, na tváře, oči… Dnes už vím, co mám dělat. Pomalu ho zbavím oblečení a cítím, že jsem sám svlékán. Svíčka dávno dohořela…

Vklouznu k němu pod pokrývku a přitisknu ho k sobě. Jeho nahé štíhlé tělo, jeho horkou kůži. Choulí se ke mně a zmocní se mých rtů. Ze tmy na mě zablýsknou jeho šedé oči a já myslím, že se asi štěstím vznesu a rozplynu. Jeho oči se smály…