Hoshi no Yakata: Aspekty noci
Aspekty noci
… už pro ten pocit: SVOBODA - takhle já chápu aspekt noci …
Sakurai-sama seděl u okna a jen se kochal temnou ulicí pod sebou. I v pokoji bylo zhasnuto. Všude tma, kterou jen občas prořízl plamínek, jak popotáhl z cigarety, a tam dole osamělé světélko blikající lampy.
Měl rád noc. Už z její samé podstaty. Nešlo o žádnou posedlost, ale o čistě estetický zážitek. Lampa probleskující tmou, hra stínů na stěnách, posteli, na nahých tělech – to vše zjitřuje ducha a probouzí fantazii, aby jako pták rozepjala svá křídla a odnesla myšlenky daleko, do krajin hříšných představ.
Ale noc mu nedává jen estetickou krásu. Noc je dobrá pro obchod. Jeho podnik není místem, kam se chodí ve dne. Ne nadarmo ho pojmenoval Hoshi no Yakata – Palác hvězd. Hvězdy jsou dcerami noci. A noc je jeho spojencem.
S rozkoší znovu vdechl kouř a pohodlně se opřel do křesla. Noc je krásná. Ne, je nádherná… Zavřel oči a nechal myšlenky volně plynout. Volně plynout, nic víc. Zdola se ozvalo zasténání a pak nějaká rána. Sakurai jen změnil polohu na pohodlnější a dál se oddával vlastním představám. Nějaký zákazník, co si přišel užít. V tuto chvíli nedůležité.
Celou svou duší nasával atmosféru nastalého ticha a klidu. Tohle je Noc. Tajemná, hříšně lákavá… Stejně jako honosné dveře jeho domu, o nichž jen málokdo může říct, že ví, co se za nimi skrývá. Doopravdy skrývá. Nemyslí tenhle erotický klub, jehož zákazníci si libují v netradičních praktikách. Myslí na atmosféru, na důvody, proč sem lidé chodí, na důvody, proč tu lidé pracují, na poměry, rivalitu, přátelství, oddanost, loajalitu. Myslí na bolest, která je nedílnou součástí zdejšího života. Na rozkoš, která ji doprovází.
Znovu se mírně posune v křesle a odklepe popel z cigarety na podlahu. Odněkud se opět ozve zasténání. Je to zvláštní, co jsou lidé ochotni udělat, pro chvíli slasti. Je to nesmírně zvláštní, co všechno se tady odehrává. Kam až to může všechno zajít… Kam to všechno zachází. Proměnit se do role mučitele, mučeného, pána, otroka. Někdy má pocit… Ne!
To nemůže být! On to tady založil, on to tady vede! Nemůže si přece připouštět takové myšlenky! Založil to protože ví, kolik lidí má fantazie, které nemůže uskutečnit. Protože ví v kolika lidech se skrývá otrok, ochotný líbat svému pánovi boty, nebo naopak člověk, co se nebojí uštědřit ránu. Na těchhle slabostech on vydělává!
Sáhne po zvonku, ale pak vrátí ruku zpět. Už chtěl někoho zavolat, někoho ze svých zaměstnanců, a připomenout si, jak to tady chodí, na čem vlastně vydělává, ale najednou si to rozmyslel. Ne, dnes ne. Nemá náladu ovládat, nebo být ovládán. Dnes ne…
Další odklepnutí popelu na zem. Proč nezazvonil? Proč je nezavolal? Mohli si jen tak neškodně pohrát. Oni s ním, on s nimi. Jen dosáhnout uvolnění a ujistit se, že to má pořád smysl. Že on sám má ke svému paláci ten nejpevnější vztah. Přesvědčit se, že i on je jeden z těch na jejichž slabostech se přiživuje. Podniknout malou sondu do duší svých zákazníků, prostřednictvím vlastního zážitku… Proč je nezavolal?
Sakurai se zdvihne a zašlápne oharek do podlahy. Je půlnoc, nebe tmavé jako rozlitý inkoust. Postavil se k oknu a nasál vůni vzduchu venku. Je trochu cítit po dešti. I chodníky jsou navlhlé a sem tam se na nich i třpytí nerozplynuté kapky vody. Znovu se nadechne.
Noční vzduch má v sobě jakousi esenci, úžasnou lehkost, opojnou příchuť. Je jako droga. Pro něj ano. Droga, které se nemůže vzdát. Droga, která dává pocit svobody. Pocit, že si může dělat co chce! Smyslné rty se prohnou do úsměšku.
Chci bejt tam v noci
- už pro ten pocit!
Chci padat do noci
- už pro ten pocit!
Sejdem se v noci: já a svoboda,
- už pro ten pocit!
SVOBODA!
- To je pravej aspekt noci.
Může si dělat co chce. Může si připouštět i hříšné myšlenky. Hříšné myšlenky v pracovní době. Proto je nezavolal. Protože jeho duše si chce trochu zašpásovat s hříchem jiného druhu, než jen s bičem, koženými pouty a nejrůznějšími hračkami.
Jeho duše, jeho tělo především, si chce zašpásovat s hříchem smyslnosti, rafinovaného svádění, dráždivých doteků, slabostí těla a slabostí vůle. Pocitem ukázat někomu nadvládu, ne pomocí bolestí, ale slasti a rozkoše. Okusit sladkost hříchu něhy…
Opře se o rám okna a musí si povolit dva knoflíčky u košile, jak je mu najednou horko. Jen z té představy. Představy něhy… Rty mu znovu prohne ironický úsměšek. V tomhle případě asi bude odkázán jen sám na sebe. To má z toho, že si vymýšlí takové hlouposti. V duchu si představil, jak by se asi jeho zaměstnanci tvářili, kdyby jim řekl o čem právě sní.
O horkých dlaních na svém těle, o polibcích, které hladí a nepálí… Ani si neuvědomí, že se jeho ruka pomalu sune ke knoflíku od kalhot, když v tom si všimne mladíka, který se obezřetnými kroky blíží ke dveřím jeho domu. K těm honosným dveřím…
Sakurai se zarazil uprostřed neuvědomělého pohybu a fascinovaně si ho prohlédl. Byl promoklý, košile se mu lepila na tělo a voda kapala z černých vlasů. Nebo byly tmavohnědé? Ve stínu to nebylo poznat, všechno mělo temnější barvy.
Chvíli jen postával a přešlapoval, ale pak jakoby se rozhodl začala se jeho ruka nebezpečně přibližovat ke zvonku. A v té chvíli sebou Sakurai škubnul a prudce otevřel okno. Krátce, ale jasně tlesknul a mladík se zahleděl jeho směrem. Neviděl jaké má oči, ale už jen to, že tam stál, promočený na kůži stačilo. Krátce a jasně učinil zamítavý posunek. Ne!
… jenom bacha na vítr a možná kapky vody
nepřemejšlej a jdi dál, když tě svoboda zve…
Sakurai bleskurychle seběhl schody do a prolétl halou ke dveřím. Když míjel řadu zavřených dveří pomyslel si, že tohle místo je přece jen nesmírně zvláštní. Tak podivně tiché, na to co se tady odehrává, za těmi stěnami, které jsou všechny zvukotěsné. Což tomuhle místu dodává jistou noblesu a zdání solidnosti, když se všude neozývá sténání a tvrdé příkazy.
Přede dveřmi se mírně zarazil. Co to dělám?, napadlo ho mimoděk, ale to už zapracovalo kouzlo noci, probuzené instinkty, jeho dlaň stiskla kliku a on otevřel. Stál tam.
Fascinoval ho snad ještě víc, než když ho před těmi několika minutami uviděl na ulici. Byl to tentýž pocit, jaký měl, když si ho prohlédl poprvé, jen několikrát násobený. Náčrt dostával konkrétní tvar. Teď jeho obraz kreslil mnohem jemnějšími tahy.
Neměl tmavé vlasy, to byl jen dojem vytvořený tmou. Neměl tmavé vlasy. Měl tmavé oči. Takovou barvu Sakurai ještě neviděl. Barvu půlnoční oblohy, ve které se odráží světlo hvězd. Oči temné, jako nejhlubší studna, které ostře kontrastovaly se zbytkem jeho zevnějšku. S bílou košilí, černými kalhotami a hlavně s lehce nazrzlými vlasy.
Působil na něj skoro až neskutečně. Najednou nechtěl, aby tenhle podivný, promočený mladík vkročil do Hoshi no Yakata a měl s tímhle místem vůbec cokoliv společného. Nechtěl, aby se stal součástí tohohle koloběhu, který se roztáčí každý večer…
Sakurai si přiložil prst na rty a gestem jej vyzval, ať ho následuje. Mladík ani tak, ani onak, jen potichu vykročil za ním a společně vystoupali do schodů. Mlčky, ani dech nebylo slyšet, jen občasné zaskřípnutí starého dřeva prozrazovalo něčí přítomnost.
Šel rychle, bez ohlédnutí, jakoby se bál, že když se na něj podívá, rozplyne se ve světle jako by ani nebyl a když zpomalí, promešká možná jedinou šanci… Šanci, kterou už pak nikdy nedostane. Jde a jen úzkostlivě naslouchá slabému šramotu za sebou.
Kde? Kde se to v něm bere? Nač ten strach? Vždyť je to pokaždé stejné. Přijdou, vysvětlí svůj problém, a pak buď zůstanou, nebo odejdou. Nejsou ničím zvláštní, ničím zajímaví. Jsou jen prostředek, který mu přilévá do kapsy stále víc a víc peněz. Pro něj mnoho neznamenají. Přijdou, odejdou, mezitím je menší epizoda… Nic víc. Nic míň. Tak proč?
Na tu otázku odpověď nezná. A než se aspoň pokusí ji nalézt, nebo si aspoň své rozhodnutí pořádně promyslet, jsou tu dveře. Dveře s těžkou klikou, kterou jeho ruka stiskne téměř mimovolně. A jakmile on a za ním ten mladík překročí práh, ví, že už není cesty zpět.
Najednou se cítí hrozně zranitelný. Bez ohlédnutí dojde ke stolku a hrábne po odloženém balíčku cigaret. Rychle jednu vytřepe a ještě rychleji si ji zapálí. Jakmile vdechne nikotin, je mu najednou o něco lépe. Je to bláznivé. Bláznivé… Otočí se na něj.
„Ještě máš čas. Můžeš odejít,“ ukáže na dveře a zadívá se pevně do těch očí, které ho tak fascinují.
„Čas,“ zopakuje mladík tiše. První slovo. Hlas má příjemný, kultivovaný a přece… Cítí, že by uměl být i tvrdý a nelítostný. „Odejít,“ opakuje Sakuraiova slova.
„Ano, odejít. Vrátit se zpátky, tam! Do normálního světa!“ vykřikne majitel Hoshi no Yakata vášnivě. Proč? Jednu chvíli chce aby tady zůstal, aby nikdy neopustil tyhle zdi a teď ho tady přesvědčuje, že má odejít? Že má zase zmizet do noci stejně tiše a neslyšně jako se z ní vynořil? Ale proč? Proč to všechno! Co vlastně chci? Chci…
„Nemám se kam vrátit,“ promluví náhle mladík sebejistě. „Nemám kam jít.“ Sakurai překvapeně ztuhne s cigaretou v dlouhých, štíhlých prstech.
„Nemáš?“ zeptá se potom. Mladík jen neznatelně přikývne. Sakurai polkne. Tohle nečekal. Anebo snad ano? „Stejně…“ dál se nedostane. Mladík k němu udělá dva krok a zastaví se nebezpečně blízko od jeho obličeje.
„Já vím, co je tohle za podnik,“ zašeptá a dívá se mu do očí. Sakurai se teď musí moc a moc soustředit, aby vnímal jeho hlas a ne ten magický pohled.
„Co je tohle za podnik?“ odpoví mu otázkou. Mladíkovy rty zkřiví úsměv.
„Poslední pojistka, pro ty, který by jinak našli s kudlou v zádech. Vy si své lidi chráníte, nemám pravdu? Jinak byste už dávno skončil…“ nahne se k němu.
Cigareta mu vypadla z ruky. Co se to s ním sakra děje? Neví sám. Jen stojí a hypnotizovaně poslouchá ten hlas, který náhle nabyl hebkosti sametu. Půlnočně temného sametu. Stejné barvy, jakou mají jeho oči. V matném světle z ulice rozezná, jak se tomu klukovi košile lepí na tělo a odhaluje tak dokonalé křivky jeho hrudi… Znovu polkne.
„Yakuza?“ zeptá se potom stísněným hlasem. Kéž by ano! Kéž by! Pak by ho mohl odmítnout. Jistě, vyzná se v mnoha nečistých věcech, ale s Yakuzou ani on nechce mít nic společného. Od těch chlapů radši ruce pryč, ti se s nikým nemazlí. Yakuza? Kéž by ano!
„Ne,“ zašeptá mladík s tváří pár palců od té jeho.
Proč se mu ulevilo? Přece chce, aby odešel! Chce, aby odešel a vzal si s sebou tohle podivné kouzlo… Chce potom zavolat někoho, kohokoliv, kdo pro něj pracuje, aby mu připomněl, co je, čemu se upsal. Tak proč ten pocit úlevy, že ho vlastně odmítnout nemůže? Vždyť ho chce odmítnout… Nebo snad ne?
„Tak kdo?“ poodstoupí od dva kroky, ve snaze zachovat si ještě aspoň chvíli chladnou hlavu, a zároveň mu naznačí, aby se posadil. Mladík se moc nerozpakuje a složí své tělo do nejbližšího křesla, aniž by se nějak extra staral o to, že je mokrý.
„Gang…“ začne, ale je přerušen. Sakurai zdvihne nedokouřenou cigaretu a zadívá se mu do očí.
„Jak se jmenuješ?“ Jakmile se dozvíš jeho jméno, tak nebude cesty zpátky, varuje ho jeho vědomí, ale on ho neposlouchá. Nechce se vrátit. Teď už nechce…
„Joel,“ odpoví mladík a najednou se také cítí nejistý. Už pro něj není někdo bezejmenný, bezvýznamný… Se jménem se jedná jinak, než s cizincem, který přišel odnikud a hodlá se tam možná vrátit. Já se nemám kam vrátit, připomene si hned vzápětí.
„Cizinec. Angličan?“ zeptá se majitel bordelu se zájmem.
„Američan,“ odpověděl Joel klidně a úkosem se na něj podíval. Ten muž se mu líbil. Něčím ho přitahoval. Měl v očích zvláštní pohled. Velice zvláštní. Trochu nerozhodný, trochu tajemný, něčím krutý, bezesporu velmi vášnivý a taky docela malinko smutný. Ten muž po něčem toužil. Velmi toužil…
„Američan. Američan bez peněz, bez pasu. Zato s nemalým množstvím dluhů a vyhlídkou, že ho jednou opravdu najdou někde v kanále s kudlou v zádech.“
„To si nemyslím,“ poznamenal Sakurai pragmaticky a popotáhl z cigarety.
Joel zdvihl udiveně hlavu. „Ne?“
„Mrtvola nevydělává. Jestli máš dluhy, budou je chtít vrátit. Do posledního yenu.“ Joel se nadechne. Tohle tušil. Proto sem taky přišel.
„Já vím,“ odpoví. V Sakuraovi se s tím tichým přiznáním cosi zlomí. Kruci! Přece jen nechce, aby tu zůstal. V očích mu zahoří zvláštní plamen.
„Říkal jsi, že víš co je tohle za podnik. Tak mi to opakuj ještě jednou, protože já si nejsem tak docela jist, že opravdu chápeš, co zůstat tady, znamená!“ Nahne se nad Joela a opře si ruce vedle jeho hlavy, do měkkého polstrování křesla. Mladík sebou mírně trhne, ale pak jeho pohled neochvějně opětuje, stejně jako předtím.
„Bordel. Sado-maso bordel. Pouta, biče, bolest, ponížení… Jestli jsem něco vynechal, opravte mě.“
Sakurai se nad něj nahne ještě víc. „Ne, popsal jsi to přesně.“ Přivře oči a najedou ho do nosu uhodí vůně jeho vlasů, které mu zplihle visí po stranách obličeje. „Přesně tohle tě čeká, jestli tady zůstaneš.“
„A přesně tohle mě čeká, jestli odejdu a vrátím se, odkud jsem přišel. Jak jste řekl, mrtvola nevydělává… Řekl bych, že jako cizinec budu docela lukrativní zboží, co?“ Joel skloní hlavu. Sakurai neodolá a opře si bradu, do jeho vlhkých vlasů.
„Co ode mě vlastně čekáš? A co mi vlastně můžeš nabídnout?“ snaží se naposled nepodlehnout kouzlu noci, které ho k sobě poutá čím dál tím víc. Ten mladík je ztělesněním toho kouzla, těch pout noci, co ho drží a zároveň mu dávají svobodu, jakou nezažil…
„Nic,“ odpoví Joel. „Nic. Kromě sebe.“
„Správně. Nemáš nic, než své tělo. Jaký bude rozdíl mezi tím, zda ho prodáš teď, nebo počkáš až ho prodají oni? Možná bys na tom byl pak líp. Neexistuje jen tenhle podnik…“
„Nechcete mě?“ odpoví Joel otázkou.
„Nechci, aby tě tu zničili.“
„Nezničí mě tady, zničí mě jinde,“ vztáhne ruku a dotkne se jeho paže. Sakuraiem ten dotyk projede jak ohnivý blesk. „Rozdíl mezi tady a jinde je ten, že tady to dávám dobrovolně. Tohle je ještě ten zbytek hrdosti, který si hodlám uchovat. Jestli prodám své tělo, tak to udělám ze svobodné vůle. Raději to udělám sám… Než aby to udělali jiní…“ povolí si košili, když je zastaven. Sakurai se k němu skloní a zadívá se mu do očí.
„Tak tedy dobrá,“ šeptá a jsou to jeho ruce, co Joela začínají pomalu svlékat z promočeného oděvu. „Dobrá,“ zašeptá a přisaje se mu na rty. Mladík cítí vůni jeho těla, která se mísí s pachem velmi drahých cigaret…
Vnímá jeho ruce na ramenou, jak ho pomalu hladí po napnutých svalech, jeho rty, které jsou tak smyslné až se mu točí hlava. Neví, co si představoval. Už si na to nevzpomíná. Teď je jen tohle a bezprostřední pocit vzrušení, co se ho zmocňuje. Muž se odtrhne od jeho rtů a přejede po nich bříškem palce. Pak se mírně usměje, když vidí jeho tvář.
„Zapomněl jsem se představit. Moje jméno je Sakurai, majitel Paláce Hvězd.“
A s těmi slovy mu serve polorozepnutou košili z těla a odhodí ji na zem. Právě totiž pocítil ten úžasný pocit, který mu dává jenom noc. Svobodu…
Chci bejt tam v noci
- už pro ten pocit!
Chci padat do noci
- už pro ten pocit!
Sejdem se v noci: já a svoboda,
- už pro ten pocit!
SVOBODA!
- To je pravej aspekt noci.
Jemně rukou přejíždí po jeho těle a sám sebe přesvědčuje, že je ještě šance couvnout… Ale to už jen na oko, protože on ho odejít nenechá. Teď ne!
Joel se omámeně opře do křesla a nechá se ovládnout jeho čarovnými doteky. Celý se chvěje, všechno se v něm svírá touhou po tom zvláštním muži a ví, že jeho čas, aby mu ukázal, že i on zná cestu do ráje, teprve přijde. Zatím se jen poddá rukám v rukavicích, co ho hladí po hrudi. Je to zvláštní. Zvláštní a tak hříšné. Magicky hříšné…
Sakurai obkrouží jeho bradavku a pak sjede po břiše dolů, až se dotkne lemu jeho kalhot. Rozepne je a vklouzne dovnitř. Škádlivě ho pohladí a jeho sten zdusí ve svých ústech. Vzrušuje ho už pouhý pohled na něj, jak tu sedí jen v kalhotách a jeho oči hoří nejtemnější vášní. Vzrušuje ho a to se znají sotva hodinu…
Vypne se proti té ruce, co ho tak mučí. Ruka v rukavici z nejlepšího hedvábí. Hedvábí, které hladí, hřeje, mrazí. Sevře se kolem něho a stiskne. Joel zaboří hlavu do opěradla a skousne si ret. Rukama svírá měkké polstrování až mu zbělají klouby. Sakurai ho znovu stiskne, tentokrát jemněji. Nepotřebuje bič, ani nic jiného, ví jak působit rozkoš pouhým dotykem… Druhou rukou rozepne zip a pomalu mu stáhne kalhoty i s se spodním prádlem. Joel namáhavě oddechuje, ale za nic na světě by mu neřekl, aby přestal. Zvlášť když po jeho mužství začne přejíždět jen, co by peříčkem a skoro se ho nedotýká. Což jen umocňuje… Polkne. Pak natáhne ruce a ovine mu je kolem krku.
Pomalu ho stahuje k sobě a Sakurai je velice zvědavý, co chce dělat. Jednu ruku má položenou na jeho boku a druhou ho nepřestává hladit. Joel si ho přitáhne ještě blíž a zmocní se jeho rtů ve vášnivém polibku. Chutná po dešti a ještě po něčem. A rty má tak příjemně teplé.
Sakurai ani nevnímá, že mu rozepíná košili, vytahuje ji z kalhot… Že je téměř nahý si uvědomí, až když ho na holé kůži zastudí noční vzduch. Mírně se pousměje a rukou v hedvábné rukavici přejede Joelovo tělo. Pak ho obejme kolem pasu a jak se narovná, tak ho zároveň zdvihne a přitiskne k sobě takovou silou, že může cítit, jak jsou oba vzrušení.
„Teď ti ukážu co umím já…“ zašeptá mu Joel do rtů a v těsném objetí s ním couvne k posteli, kde ho bezostyšně povalí do polštářů a sedne si mu na stehna.
Zdvihne mu ruce a natáhne za hlavu. Sakurai se nebrání, ačkoliv by mohl, protože je silnější. Přece jen – je majitelem Hoshi no Yakata… Je zvyklý ovládat a být ovládán. A tohle je jiné, než obvykle. Tohle je něžnější a tak vzrušující, že se nemůže dočkat, co bude dál.
„Šátek, pod polštářem,“ zachraptí a jen se dívá, jak se Joel natahuje a světlo pouličních lamp zdůrazňuje každý záhyb jeho nahého těla. Hltá ho očima. A kolem zápěstí ucítí hedvábný šátek, jak se utahuje a zbavuje ho volnosti. A přece je volný… Jako nikdy předtím. Joel mu sundá rukavice a přejede nahou dlaň prstem. Horká a hebká. Stejně jako zbytek jeho těla, co se pod ním chvěje. Hříšně se usměje a oči se mu zalesknou.
„Víš,“ skloní se k bezmocnému muži. „Lhal jsem ti. Tak trochu. Není to jen moje tělo, co mohu prodat…“ políbí ho na rty a pokračuje dolů, přes krk až na nahou hruď. Jako motýlek políbí bradavku a hraje si s ní tak dlouho, dokud Sakurai nežadoní o milost… V jistém slova smyslu.
Joel se jenom ušklíbne. Polibky sjede na pevné břicho, obkrouží pupík a pak slízne bílou kapičku ze špičky jeho mužství. Chvilinku se na jen dívá, jak je před ním vztyčený a pak ho vtáhne do sebe, až se Sakuraiovi před očima rozlétnou barevné hvězdičky.
„Ahhhh,“ vydechne a na víc se nezmůže. Bezmocně cukne pouty, ale vlastně se nechce osvobodit. Chce jen, aby Joel pokračoval, aby nepřestával. Aby ho pořád objímaly ty horké rty, aby si s ním hrál, aby… Mozek mu zatemní neskutečný příval rozkoše. Hedvábí okolo zápěstí ho mrazí, po dlani mu stéká ledový pot, stejně jako po hrudi.
Líbal, dráždil, vynášel do nebes, Sakurai mimoděk začal pohybovat boky proti jeho rtům. Kdyby mohl, tak mu zaboří prsty do vlasů… Vzrušil se ještě víc, jen tou představou. Joel ho pevně uchopil a přidržel na místě, aniž by rty opustil ten tak přitažlivý klín. Sakurai se začal chvět a uniklo mu zasténání. V té chvíli Joel přestal.
„Prosím!“ zašeptal Sakurai namáhavě. Mladík ho jemně políbil na rty.
„Nebuď netrpělivý…“ usmál se a jeho ruka pokračovala v tom, co začala ústa.
„Prosím! To-tohle se nedá vydržet,“ vyráží ze sebe Sakurai a natahuje se rty po jeho tváři. To že je bezmocný, že se musí jen poddat jeho dotykům ho přitom rozpaluje naprosto do běla. Joel se znovu vyhoupne na jeho stehna a skloní se k jeho tváři.
„Máš nádherný hlas, když jsi vzrušený. Asi si ho zamiluju…“ chytí jeho hlavu a pootevře ústa. Sakurai ho políbil a ještě, že to udělal. Protože v té samé chvíli Joel dosedl na jeho vzrušené mužství a on když ucítil, jak se kolem něj stahuje, nevěděl jestli se ocitl v ráji, nebo v pekle. Bylo to tak mučivě pomalé… Zaklonil hlavu a zasténal do Joelových rtů. Tohle bylo něco tak neuvěřitelného. Svázaný a přesto proniká on do něj a ne naopak…
Mladík se pomalu zhoupne v bocích, na okamžik ho nechá aby z něho úplně vyklouzl a pak na něj znovu dosedne. A zasténá, jak jím projede vlna slasti, že ho celého vyplnil. Položí mu ruku na břicho, opře se do ní a začne se pohybovat. Zprvu pomalu, ale ani on nedokáže hrát tuhle hru dlouho. Chce víc. Chce divoké, vášnivé milování s příchutí cigaret, deště… Prohne se do oblouku a zakloní hlavu. Chce víc, chce jeho dotyky na svém těle. Povolí šátek, co svazuje Sakuraiovy ruce a opře své paže vedle jeho hlavy. Opět ho ze sebe nechá téměř vyklouznout a vyjekne, když ho muž strhne zpět.
„Nenechám tě odejít,“ zašeptá mu Sakurai a oči mu hoří čirou vášní, když vidí jeho obličej stažený rozkoší. Joel téměř jeho slova nevnímá. A když ho Sakurai uchopí do dlaně, přestane vnímat úplně. Jen se nechává unášet tou slastí, rozkoší a tempem, které se pořád a pořád zrychluje.
Přes mlžnou clonu extáze cítí, jak ho Sakurai chvílemi hladí, chvílemi nadzdvihává a svět mu splývá v nekonečnou škálu barev. Jen dotyky. Žhavé, vášnivé… Smyslné.
Ano, hříšně smyslné.
Smyslné, letí mu hlavou, když z něj znovu skoro vystoupí.
Smyslné, když ho znovu ucítí. Smyslné…
Hříšně smyslné. Tak nádherně, sametově, hříšně smyslné…
Ale to už mu před očima vybuchne vesmír, jak pod zrychlujícím se laskáním Sakuraiovy ruky vyvrcholí. A zároveň ho zalil horký proud, když se zhoupnul v bocích.
Zhroutil si na něj, prudce oddechoval a po zádech mu stekl pramínek potu. Sakurai ho objal kolem pasu a vystoupil z něj. Tak spokojeně se necítil už hodně dlouho. Kdy naposled vůbec?, napadlo ho mimoděk a musel se usmát. Tohle nevypadá pro jeho hosta dobře. Nerad se zbavuje věcí, co mu přinášejí potěšení. A on mu dal mnohem víc.
Vezme hedvábný šátek, který leží vedle jeho hlavy a utře sebe i jeho. Pak látku odhodí na zem a přitáhne si ho do náručí. Joel už sebral dech a přitiskl se k němu. Chvíli se díval na jeho tvář přioděnou půlnoční tmou a pak ho docela jemně a něžně políbil na rty.
„Zítra ráno zmizím, pokud si to budeš přát,“ zašeptá bez předchozí souvislosti.
Vlastně celý tenhle večer a noc i události co se staly, neměly a nemají vůbec žádnou souvislost. Stejně jako rozhovor, který spolu vedli. Bylo to jen kouzlo, ten aspekt noci, co jim dal možnost tohle zažít. Přesto Sakurai zavrtí hlavou.
„O tom bych si ještě rád pohovořil,“ zašeptá, ač to není potřeba a přikryje mu oči dlaní. „Měl bys spát…“
Když o hodnou chvíli poslouchá jeho klidné oddechování z druhé strany postele, musí se znovu mimoděk usmát. Zvláštní noc. Se zvláštním aspektem. Aspektem svobody. Svobody a touhy, po něčem, co ani sám dost dobře neuměl pojmenovat. Říkal tomu něha, ale to nebylo to správné pojmenování. Nedokázalo to vystihnout podstatu toho, po čem toužil. Ale to teď už vůbec není důležité. Protože to zažil, aniž by musel říkat, co vlastně chce zažít…
Otočil se na bok a pozoroval toho zvláštního mladíka se zrzavými vlasy a očima jako ta nejhlubší, inkoustově modrá obloha. Joel. Američan. Cizinec, kterého by jednou našli s kudlou v zádech. Bez pasu, bez peněz, bez dluhů… Mrtvola nevydělává.
Na rtech mu zahraje úsměv. Řekl, že zítra odejde, pokud to budu chtít. Neví, že já ho odsud už nepustím. Protože já si své lidi chráním, jinak bych skončil, n’est-ce pas? A už mám dokonce plán, jak ochránit tebe. Před svými klienty. Rty mu zkřiví ďábelský úsměv.
* * *
… jenom bacha na vítr a možná kapky vody
nepřemejšlej a jdi dál, když tě svoboda zve…
… už pro ten pocit: SVOBODA - takhle já chápu aspekt noci …
„Well,“ usměje se na mladíka ve své posteli, který má kolem zápěstí obtočený hedvábný šátek a pozoruje ho s čirou žádostivostí. Jen pozoruje a oči mu svítí. „Řekl jsem ti už, že máš tak nádherné tělo, až je tě pro Hoshi no Yakata škoda? Ne? Tak ti to říkám teď. Nedovolím, aby se něco tak nádherného a úchvatného ničilo. Takže…“ Sakurai se usměje a pohladí ho po tváři. Joel mu olízne prst.
„Takže jsi sice mým zaměstnancem, ale ujišťuji, že nikdo nebude chtít, abys mu dělal společnost. Protože ty jsi jen pro VIP se zlatou kartou. A lituji, tu v celém klubu vlastním pouze já. Takže na tebe mám výhradní právo…A kdo by přece jen usiloval – myslíš, že 2 000 000 yenů za jednu noc lásky s tebou je málo? Možná bych měl trochu přidat…“ skloní se nad ním a dlouze ho políbí. Pak se mu zadívá do očí.
„Je to málo?“ zeptá se tiše. Joel se zasměje. „Uvolni mi ruce a uvidíš, že jsem naprosto k nezaplacení. Samozřejmě, že je to málo. Nebo si snad myslíš, že stojím za mizerný dva miliony yenů?“
Sakurai povolí šátek a přitáhne si ho k sobě. „Jo. Je to málo. Ale víc už dát nemůžu, to by bylo moc nápadný a někdo by si mohl třeba stěžovat. Není nic horšího než rozzuřený zákazník…“ a při slově zákazník se na něj významně podívá.
Joel mu sedne na klín a přitáhne si jeho hlavu. „To bych se měl snažit, abys nebyl zuřivý, co? Možná bych mohl…“ dál už jen šeptá.
„Je noc,“ odpoví Sakurai. „Můžeš cokoliv.“
Chci bejt tam v noci
- už pro ten pocit!
Chci padat do noci
- už pro ten pocit!
Sejdem se v noci: já a svoboda,
- už pro ten pocit!
SVOBODA!
- To je pravej aspekt noci.
V povídce byl použit text písně Aspekty noci od Syndrom Snopp
Komentáře
Přehled komentářů
Moc pěkné.
Spokojení zákazníci se vracejí II.
(Arengil, 17. 4. 2011 22:21)Milovaný Palác hvězd! Mám cuky napsat si tenhle fandom taky. ;)
Re: Spokojení zákazníci se vracejí II.
(Bea, 18. 4. 2011 11:19)
Arengil, napiš, napiš, já jsem zvědavá, co z toho bude. :D
A už taky nebudu nosit tu nálepku zvrhlíka sama. O:)
Děkuji za počtení
(Arengil, 28. 6. 2010 12:18)Moc hezké, jsem ráda, že jsem tvé střípky našla. :) Když někdo napíše povídku, která je příjemná na omak a k tomu bez chyb, je to pro mě vždycky svátek. Navíc mi konkrétně tahle manga ohromně přirostla k srdci. Je málo tak odvážných a přitom ne úplně pitomoučkých skvostů mezi yaoi. Budu k tobě muset zajít častěji...
mala otazocka
(Suguru, 12. 5. 2008 20:22)aj ked neviem ci mi na nu niekto odpovie. kde si mozem stiahnut hoshi no yakata? neviem to nikde najst *SNIF*
střet dvou hvězd
(laliloo, 30. 4. 2008 15:08)Je to skvělé. Moc hezky napsané, obzvlášť důkladný popis noci. Absolutně mě to vtáhlo do děje. Moc ti tleskám
Spokojení zákazníci se vracejí... :-)
(Nex, 11. 2. 2008 0:02)Musela jsem si ji přečíst znovu. Nikdy, Beo nikdy slyšíš?, nikdo nedokázal popsat Noc. Noc jak ji vidím já, měkké žluté světlo lamp na chodníku, opojný vzduch vonící vodou a městem a rostlinami v zahradách, vzdálený zvuk aut a nočních podniků, tep města, tlukot jeho srdce, nádherné hvězdy v temněmodrých dálavách nad hlavou a celý svět přímo před tebou. Můžeš cokoli. Můžeš cokoli, je Noc.
No co sem mám psát?!!
(Nex, 25. 12. 2007 15:28)
Všichni už všechno napsali, takže.. Prostě piš dál! Rychleji, víc a stejně kvalitně. Howgh!!
To Muraki:
No to jsem koukala, jak se nazdá. ;-D I ty jeden! Respektive i vy jedni, vzhledem ke zločinnému spolčení s komplicem Beou! To byla...ehm...řekněme mňamka? *kroutí se pod upřenými pohledy*
Díky. Tohle mně trochu vyléčilo z hrůzy kterou pociťuji při pohledu na to, jak jsi ve svých komentářích UŽ ZASE vyjádřila MOJE myšlenky dřív a LÉPE, než já. (viz Murakiho stránka, můj koment pod předposlední povídkou) Teď se ukázalo, žes toho napsala už tolik, že na tu vypsanost prostě máš právo (bohužel pro mě :-) ). No co se dá dělat, asi prostě budu muset hodit věci, co schraňuju v hlavě hodit na /papír/, abych se prokázala taky jako bytost schopná pořádně se vyjádřit :-DDDD
Hezké Vánoce, Nex
tak..doktor píše předpis
(Muraki, 24. 12. 2007 16:18)
že tenhle článek nejen zpruží na duši, ale i oči se vám rozzáří:-)
Tahle povídka je ideální na projasnění pošmourého dne. A nejen pro něj. I jiné.
Doktor si ji četl, když ho přepadl splín..a výsledek...šel a hned mu práce šla lépe od ruky.
Ano, znovu mistrovské dílo a znovu si říkám...jak je dobře, že doktor zná Tatsumiho...
...apropó, tenle sekretář se vážně nezdá..ale to poznáte.
To poznáte...
prozatím, arigato gomanzu Bee - sensei
Muraki Kazutaka, MUDr. (Tokijská všeobecná, Shinigami)
......
(jane, 24. 12. 2007 9:37)pěkný moc se ti to povedlo ,něco tak super mužeš napsat jenom ty.Tak si uží Vánoční svátky a Nový rok
Co dodat,
(Keiro, 21. 12. 2007 13:43)vše bylo řečeno. Rozhodně je to skvělá povídka, jako každá od tebe. :) Jen tak mimochodem přestaň mě štvát! Jinak jako Joel. Vyskočily mi z něj oči a kutálely se po zemi. Když si představím tu jeho košili. (smyslné olíznutí rtů). :) Jinak je opravdu příběh zasazen do netradičního prostředí, což mu jen přidává na zajímavosti a dá se říct, že i půvabnosti. :) Jak hezky dál piš a drž mi palečky ať se dostanu z krize. :)
myslim, že souhlasim s kat
(E..., 18. 12. 2007 18:43)a nic moc mě nenapadá, co dál dodat...jednoznačně zajímavá povídka, to se musí nechat xD... blahopřeju k překonání krize, nedostatek múzy je rozčilující... ale ty ses s tim poprala dobře, zdá se :)
Těžký, ale přesto se
(Kat, 17. 12. 2007 22:02)
pokusím. Kde začít. Rozhodně od 18+. Nesnáším to číslovaní a někdy nechápu proč. Ale to je vedlější. Už začátek je velmi zajímavý.
Bordel.
Co k otmu napsat. Hříchy všecho druhu v paláci rozkoši, v paláci hvězd se dějí. Ovládán a ovládnutí. Vše tvé touhy se splní v Paláci hvězd a možná jednou, když do paláce snů v stoupí mladík, cizinec s půlnočmím hříšným pohledem se splní sen a touha majiteli paláce, protože v Paláci hvězd se plní všechna přání no ne.
K scéně ústřední scéně... no zkazila jsme si asi oči jak jsem je měla nalepené no monotorů a hltala jsem tak konstruktivní scénu plnou hříchů.
VIP.
No co dodat. Takovou kartu bych brala taky.
Na závěr libilo se mi to. Dobrý nápad s domem červených luceren. Jednoznačně krásná smyslná povídka.
Paráda.
(Karin, 21. 7. 2017 15:34)