Módní bible obyčejného člověka
Módní guru obyčejného člověka…
To jsem si nevymyslela já, ale redaktorka Týdne v regionech, která o Módním pekle a hlavně jeho pisatelce natočila příspěvek.
Osobně Módnímu peklu vděčím za mnohé. Zejména asi tak za desatero kabelek, které se mi teď povalují ve skříni a z nichž jen s těžkým srdcem vybírám tu jednu, co si vezmu. Ale hlavně za to nepatrné cvaknutí, které se odehrálo v mé, tehdy zhruba dvacetileté, hlavince. Od kamarádky jsem potom už nejednou zaslechla větu "jak se tak usilovně snažíš být za dámu…" Ovšem za to Módní peklo nemůže.
Jsem přesvědčená, že podobné tendence jsem měla vždycky, jako malá jsem zbožňovala růžové šatičky a barevné sukničky, jen praktičnost zvítězila nad formou.
Bylo prostě jednodušší si vzít mikinu a k tomu něco, když člověk pobíhá po škole s batohem a k tomu mu sekundovaly slavné berle podpažky. Dámy z MP by mi teď nepochybně posloužily svým oblíbeným "Kdo nechce, hledá důvody, kdo chce, hledá způsoby!" Dobrovolně přiznávám, že jsem nechtěla. V těch dobách bylo mou prioritou zůstat neviditelná až do chvíle, kdy třídní začne rozdávat vysvědčení.
(Ale do divadla jsem chodila slušně oblečena, to jo. Dokonce jsem svému otci tvrdila, že mohu odejít nalíčena karmínově rudou rtěnkou, protože přece nikdo neví, jakou mám přirozenou barvu rtů, takže to vůbec nikdo nepozná. Budiž mu chvála, že se tímto argumentem utlouct nedal.)
Pak přišel nástup na vysokou. V té mase černých a hnědých hlav, kterých byla celá posluchárna, jsem byla díky svým pomerančově oranžovým vlasům naprosto nepřehlédnutelná. Dokonce se to stalo i mým poznávacím znamením… "Ty jsi měla ty oranžové vlasy!" Věta, která mě provázela i po změně oboru a školy.
Někdy v té době jsem objevila MP a zároveň mi přestalo být jedno, že spolužačky nosí kabelky, sukýnky, botičky… A já se tam promenuju v džínách, mikině a pánské bundě. A sem tam v klobouku. Ovšem taky pánském. (Mám ho dodnes a sluší!)
Po pročtení několika článků jsem se sice ujistila, že to s mým vkusem není tak hrozné, že mohlo být daleko hůř, a ke všemu jsem si prodloužila život tím hurónským smíchem, který provázel moje pekelné zkoumání, ale… Jsem tvor zvídavý, který si navíc nedá pokoj, dokud myšlenku, která ho hryže, nevytáhne na světlo. Touha z dávných časů po sukýnkách, šatičkách, korálcích a všeličems, co k tomu neodmyslitelně patří, se začala klubat a klubat…
V momentě, kdy si moje maminka odvezla můj univerzální batoh do Říma, spustila lavinu. Náhradního nemajíc, jsem vylovila její starou kabelku a začala ji nosit.
… až se vyklubala.
Jenže teď cítím potřebu hryzat ruku, která mě krmila. A trochu si zaskuhrat.
Stýská se mi po "starých dobrých" časech Módního pekla. Po dobách článků ostrých, nekorektních, jedovatě štiplavých, sírou páchnoucích, nicméně pořád na úrovni, které si i ten "patent na rozum" nárokovaly tak nějak s noblesou…
A ne, nesvaluju vinu na prodej webu – ten považuju za normální vývoj.
Svaluji vinu na komentující. Ty se totiž nevyvíjejí.
Ty se totiž zřejmě konzervují do mikrosvěta dokonale oblečených dam, kde sekáče přetékají značkovým zbožím ve všech velikostech, kde jsou na každém rohu švadleny, kde má každá nekonfekční postavu, ale zároveň vkus, samozřejmostí jsou pomalu existenční problémy, ale každá má doma aspoň jeden klobouk a k tomu hromadu nechápajícího příbuzenstva, se kterým je nutno svádět boj.
(Generalizaci se snažím vědomě vyhnout, ale občas si říkám, že mít některou pekelnici doma...)
Mimo toho autorka webu zásadně neodpovídá jejich představám (hanba, hanba!), články jsou nudné, nebo moc jedovaté, kritizovat nesmíme a smíme, tohle není inspirativní, tohle je inspirativní A HLAVNĚ DOPLŇKY!
Kyselo je moc kyselý a brambory moc bramborový.
"Neříkejte mi, že to nejde. Já osobně mám jen tři obratle, z toho dva srostlé, a taky zvládnu nosit všechno potřebné v elegantní kožené tašce přes rameno. A to tahám denně do školy kompletní vydání Encyclopedie Britannica, pytel cementu, štoudev sádla a v zubech vleču lokomotivu T678 (mám holt cestu kolem depa, tak to beru jako přivýdělek). Podpatky nebudu jako samozřejmost ani zmiňovat."
Geniální komentář uživatelky Oli (v diskuzi Pekelné stereotypy), týkající se primárně nošení batohů. Kdybych ho bývala našla dřív, mohla jsem si článek ušetřit.
Módní peklo je ovšem i tak zajímavý web, který je inspirující a iritující zároveň. Dokud budou po ulicích pobíhat lidé ignorující základní estetická a společenská pravidla, bude ho potřeba.
Ale nechci se dožít momentu, kdy na mně začne dáma na podpatcích a v klobouku nevraživě zahlížet, protože jsem si vzala džíny, košili a žádné doplňky.
(Aspoň, že ten batoh budu mít barevný. Nedávno byl zakoupen. Doufám, že to někoho inspiruje.)
Odkazy
Módní peklo – http://www.modnipeklo.cz/
Módní Peklo v Týdnu v regionech (video cca od času 19:30) – http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1181680258-tyden-v-regionech-brno/312281381891229-tyden-v-regionech/
Diskuze Pekelné stereotypy – http://www.modnipeklo.cz/diskuse/pekelne-stereotypy-1698/
Diskuze Co vlastně čtenářky Pekla chtějí? – http://www.modnipeklo.cz/diskuse/co-vlastne-ctenarky-mp-chteji-1580/
Komentáře
Přehled komentářů
je tak pěkné vzpomínat na něco, jen tak bez špatných vzpomínek .) :) :-) mě upřímně to irituje :D i v dnešní době xD i v tomto věku :D každopádně dobrý článek
...
(sisi/ctenar, 10. 1. 2014 19:18)