VII.: Návrat...
O pět let později, Londýn, Anglie
„Moment… L-a-y-l-a… Ag-ag-aga…“ slabikuje pracně mladý pošťák a v rukou drtí obálku s mezinárodním označením. Znaky napsané pod normální adresou mu vůbec nic neříkají a dívka, která stojí ve dveřích a pozoruje ho zkoumavým pohledem, ho znervózňuje.
„Agatsuma,“ napoví mu tiše.
„Jo!“ vyhrkne ten kluk a šoupne si čapku víc do čela. Tak divné jméno ve staré dobré Anglii. Ale ta holka se k němu stoprocentně hodí. Drobná štíhlá postava, tak neobvyklá u dívek z Evropy, smaragdově zelené oči mandlového tvaru a rozcuchané černé vlasy. Kolem krku má hedvábný šátek…
„Dejte to sem,“ natáhla ruku a mírně mu vyškubne dopis z rukou. Zadívá se na rukopis a pak znovu na pošťáka, který jí ještě pořád přešlapuje před dveřmi. „Vy jste tady nový, co?“ zeptá se perfektní angličtinou, ale s mírně prkennou výslovností.
„Jo,“ kývne nešťastně.
„Měl byste vědět, že takovýhle dopis přijde jednou za měsíc. Chodí z Japonska,“ mírně se usměje a chystá se zavřít.
Ritsuka na ni nezapomněl. I když je to už pět let, tak na ni nezapomněl. Je to od něj moc hezké. Nevědomky přebral Soubiho tradici… I když by mohl posílat jen e-maily, píše dopisy. A ona mu odpovídá. Krátce, dlouze. Někdy na dva řádky, jindy na tři listy. Udržuje v ní obraz Soubiho stále živý, ale nejen to. Udržuje v ní Fightera se vším, co k tomu patří. I se vzpomínkami na školu. Přestože oba už dávno odešli, dobře vědí, že s tím podivným podnikem zůstanou svázáni navždy. A proto si už pět let píší dopisy.
Chce zavřít, když ji zastaví hlas toho kluka.
„Promiňte, ale je tady ještě jeden dopis…“
Ještě jeden?! Layle jakoby se v hlavě rozsvítila výstražná kontrolka. Kdo jí může psát? Pošťák zaloví v kabele a vytáhne docela malou, drobnou obálku, tak akorát do dlaně.
„Jsou tu jen iniciály, ale adresa a číslo bytu souhlasí…“
Tentokrát mu ten dopis vytrhne doslovně. Iniciály. Její iniciály… L. A. Písmo je zvláštní. Má pocit, že už jej někdy viděla, ale paměť jí vypovídá službu. Ale není pochyb, že dopis je adresován jí.
Černovlasá dívka se zelenýma očima mandlového tvaru přibouchla zkoprnělému pošťákovi dveře před nosem.
Pět let. Žije tady pět báječných, klidných let, v tomhle podkrovním bytě na okraji jedné studentské čtvrti v Londýně. Pět let bez bojů, bez strachu, bez příkazů… Jen se Saiem a vzpomínkami. Zamilovala si tohle město a i když mnozí prohlašovali, že není tak slunné jako Řím, nebo tak romantické jako Paříž, pro ni stále mělo své neodolatelné kouzlo, kterým se nechávala unášet.
„Sbohem,“ zaslechne za sebou tiše. Stojí u brány a nechce se otočit. Chce nechat minulost tak jak je. Uzamčenou za masivními kovovými vraty téhle budovy. Krutou a bolestnou, ale neporušenou. Přesto se však ještě naposled ohlédne a zadívá se do očí muži, který určoval její osud od začátku do konce. Senseiovi.
Ještě teď nevěří, že ji opravdu nechal odejít. Definitivně. Nechal ji odejít, přestože ví, že už se nikdy nevrátí. Vzpomněla si na svůj útěk do skal. Mlžná clona se trochu rozostřila a ukázala stínové postavy, ale Layla si stále nebyla jistá, zda se jí to jen nezdálo. V duchu si byla podivně jistá, že jedna z těch postav je sensei.
Copak jsi řekl na Plošině upřímnosti, otče? pomyslela si trpce. Dokázal jsi si aspoň přiznat, co jsi zavinil? Proto mě necháváš odejít? Protože jsi tam ani ty nedokázal lhát? Ano, i ty jsi tam nahoře, tváří tvář slunci a větru, musel říct pravdu. Bolela? Stejně jako mně… Pravda vždycky bolí… Snad proto mě necháváš odejít.
„Sbohem,“ zašeptá, ale její definitivně poslední pohled patří dalekým místům, moři, které se blýská v dálce.
Přejde k rozložitému stolu ze světlého dřeva a odhrne změť papírů. Dneska žádné přednášky, žádné učení, žádná práce… Sai by ji asi pravděpodobně zaškrtil, kdyby zjistil, že nezůstala v posteli. Tentokrát to nejsou rozšvihaná záda, ani horečky, ale docela obyčejná chřipka, která ji prostě sklátí, když v Anglii nastane „období dešťů“, jak tomu počasí s oblibou říká.
Na uvolněné místo položila oba dopisy. Ritsukovo písmo poznává jasně. Je čitelné, plynulé a trochu nestejné, jako by se mu pokaždé chvěla ruka. Ale to druhé…
Pevné, jasné, ale tak nevypsané, že doslova cítí, jak na ni dýchá její rodná zem. Jen z toho rukopisu. Layla náhle prudce kýchla a začalo jí být odevšad zima. Nechala oba dopisy, tak jak byly a okamžitě zalezla do postele. Když se choulila pod pokrývkou, zalitovala, že tu není Sai, aby ji pořádně zahřál…
Lehký polibek na čele.
„Jdi dál, ať to nechytneš,“ zamumlá instinktivně z polospánku a otočí se ke zdi, aby se pokusila navázat přetržený sen.
Sai se tiše zasmál. Pořád stejná. Ani těch pět let ji nedokázalo změnit. Stále se ho něčím pokouší chránit. Byť ho ohrožuje docela obyčejná, i když zákeřná, chřipka. Skopl boty, odhodil batoh do kouta a byl v pokušení vlézt si k ní. Ale neudělal to. Taky dobře věděl proč.
Zatím ho vykázala jen na pohovku do obývacího pokoje.
„Abys nebyl nemocný ještě ty. Kdo by pak vařil?“ oznámila mu tehdy s úsměvem.
Ale takhle by riskoval rovnou pokoj někde u kamaráda. Což nehodlal. Přejde ke stolu a první, čeho si okamžitě všimne jsou dvě obálky vedle sebe. Ritsuka, kdo jiný. Kdyby ten dopis nepřišel, asi bych se vážně začal bát, jestli se něco nestalo… Ale co je tohle? podiví se a zvedne malou obálku, vedle Ritsukova dopisu.
Umně vyvedené iniciály, ale ta ruka je, jak by to řekla Layla, silně nevypsaná. Zřejmě dotyčný asi moc často latinkou nepíše. I mně to dělalo problémy, než jsem se ji pořádně naučil…
„Sai?“ ozve se z postele.
„Copak?“ otočí se na ni.
„Děláš strašný rámus, nemůžeš být trochu potichu?“ Layla se rozespale posadí. Mladík udiveně nadzdvihne obočí. Rámus? To snad ne, vždyť se pohyboval jak na skle… Pak zkrabatí čelo a rychle k ní přejde.
„Tys neležela!“ pronese obviňujícím tónem, když jí sáhne na ruku a ví, že by si na ní mohl usmažit vajíčka. Layla zavrtí hlavou.
„Ale jo! Vstala jsem jen, když přišla pošta…“ snaží se z toho vykroutit.
„Jo! A pak jsi tady nad těmi dopisy seděla dvě hodiny, přiznej se!“
„Jenom půl,“ zamumlá provinile. Sai se útrpně chytí za hlavu.
„Na co tě tu kurýruju, když ty všechnu mojí snahu zmaříš během pouhých třiceti minut?“ podívá se na ni vyčítavě. Layla tiše zavrní.
„Přece, abys mě mohl kurýrovat dál…“ usměje se nevinně.
„Ach jo,“ vyklouzne Saiovi z úst a podívá se znovu na stůl. „Proč jsi je aspoň neotevřela? Když už jsi kvůli nim proseděla takovej čas jen tak v noční košili?“ Layla se mu podívá do očí.
„Protože jsou dva. Měl být jen jeden, ale jsou dva…“ pronese smrtelně vážně.
Opatrně rozřízne drobnou obálku a vytáhne na čtyřikrát složený list papíru. Nikde žádné oslovení, datum, nebo podpis. Nic. Sai to pozoruje zkoumavým pohledem. Layla se mu podívá do očí, zhluboka se nadechne a papír rozloží.
„Báseň…“ vydechne překvapeně.
„Báseň?“ Sai nevěřícně nadzdvihne obočí. „Proč by ti kdo posílal báseň?“
„Je to stejně nevypsané písmo, jako na té adrese. Určitě sis to taky řekl, co? Ten kdo to psal, není zvyklý používat latinku…“ obrací papír v rukou a zkoumá ho ze všech stran. Pak sáhne po obálce a podrobí ji stejně pečlivé prohlídce.
„Nikde se nedá přečíst, odkud přesně to vlastně přišlo. Je tu jen země odeslání…“
„A to?“ zapojí se Sai do pátrání po neznámém.
„No, právě že to přišlo z Japonska. A v tom tkví ta největší záhada. Proč by nám psal latinkou? Vždyť ví… Musí vědět, odkud pocházíme…“ Layla zmateně rozhodí rukama až oba papíry přistanou na zemi.
„Dávej přece pozor, co děláš,“ napomene ji Sai s úsměvem a shýbne se. Přitom mu zrak padne na ozdobné a přesto neumělé písmo. „Aspoň by sis ji měla přečíst…“ zašeptá.
„Ne, přečti mi to nahlas… Prosím!“ Layla si zase lehne. Byt naplnil Saiův tichý hlas.
Měsíc se k zemi sklání,
sedmkrát vše zahalí.
Touhy tvé zná, snad i přání,
ale ty jen tvá víra vyplní.
Tam, kde mnoho se rozbilo
z hlubin hlas se ozývá
volá k nebi o pomoc,
své trápení v zem vyrývá.
Minulosti hrdě pohleď v tvář,
tam kdys život zhas.
Teď možná uzříš novou zář,
když zapálíš mu svíci zas.
Dočte a podívá se zkoumavě na její zasněnou tvář. Pokojem se plíží stín soumraku a vytváří na všem podivnou masku, podivný odraz blížící se noci.
„Laylo?“ osloví ji konečně.
„Nerozumím tomu,“ odpoví tiše se zavřenýma očima. „Nerozumím vůbec, co se to snaží říct.“
Papír znovu složil a vrátil do obálky. „S tím se netrap. Ráno se na to podíváme… Slibuju!“ pohladil ji po vlasech a vlezl si k ní.
„Jdi dál, ještě to chytneš i ty a co potom?“ podnikne pokus odstrčit ho. Neúspěšně. Přitulil se k jejím zádům a pevně objal.
„Spi, ráno bude moudřejší večera,“ dává jí něžný příkaz, kterého ona ráda uposlechne. Vděčně se k němu přitiskne a odpluje do říše snů.
* * *
Ritsuka vběhl do svého pokoje a ulehčeně za sebou přibouchnul dveře. Dokázal to! Vyhnul se Mie i Seimeiovi o své matce ani nemluvě. Poslední dobou je to stále těžší a těžší s nimi vyjít. Čím víc je starší, tím víc si to uvědomuje. Starší… Čím víc je… Ach ano, proto je obzvláště dnes nechce vidět. Má narozeniny. Dvacáté druhé narozeniny. Podívá se na sebe do zrcadla.
„Nepřipadám si starší,“ osloví svůj vlastní odraz. „Nepřipadám si starší než tehdy.“ Přivře oči, protože za sebou na stěně zahlédl ještě dalších nespočet obrazů sama sebe. Zahlédl obraz, který je v rohu nenápadně podepsán dvěma iniciály. S. A. Jak zvláštní. Už podruhé se můj život zastavil, kdesi v minulosti, pomyslel si smutně. Naposledy před pěti lety. Před pěti lety zůstal starý Ritsuka tam v tom zaprášeném pokoji v objetí člověka, kterého miloval a se kterým nemohl být. Zadívá se na fotografii vedle postele. Mladý muž s dlouhými vlasy.
„Kolik by ti letos bylo, Soubi?“ zašeptá a prstem přejede jeho rty. Chvíli se jen tak dívá, jak se smutně, ironicky a snad i trochu něžně usmívá. „V tvém náručí se pro mě zastavil čas podruhé… Kolik by ti letos bylo, lásko?“ Zvláštní. Dokud byl naživu, nikdy by ho tak neoslovil. Ale co je mrtvý… Spousta věcí, pro něj ztratila smysl. Protože zemřel.
„Je mrtvý,“ řekne Ritsuka sám k sobě. Už zase slyší ten vnitřní hlas, který mu našeptává, že tělo se přece nenašlo. Ale přece sám dobře ví, že pád z takové výšky nemohl přežít. Znovu se podíval na fotografii. Kdykoliv zavře oči, v duchu ho znovu vidí. Jeho oči a jeho úsměv i jeho ruku, kterou mu podává. Snad jej i cítí. Ty drobné polibky, tu něhu, kterou mu dával… Vzpomíná, protože ví, že nic jiného, než vzpomínky už mít nebude.
„Třicet,“ usměje se náhle. „Bylo by ti třicet, Soubi. Je úžasné, jak ten čas letí. Protože jeho běh se nezastaví i když já sám jsem uvázl kdesi v minulosti, ve tvém objetí…“ V té chvíli se ozve prudké zabouchání na dveře, ty se vzápětí rozletí a dovnitř vkročí Seimei.
„Tak pojď dolů, ty poustevníku!“ zvolá radostně a vezme bratra kolem ramen. „Máš přece dneska narozeniny, tak by ses aspoň jednou mohl jít bavit a nebýt tu pořád zalezlý, jak v ulitě!“
Ritsuka sebou mírně škubne a pokusí se vymanit z jeho paží. Nějak poslední dobou nesnáší objetí od nikoho a od vlastního bratra teprve ne. První dva roky to ještě bylo dobré, ale teď? Pořád mu jaksi nemůže zapomenout co se tehdy na té plání stalo. Na jejich rozhovor.
Klečí na té rozbahněné půdě a pořád mu nedochází všechny souvislosti. Nemůže pořád uvěřit, co udělal. Že zabil… Zabil člověka, kterého miloval celým srdcem. Pořádně ani nevnímal Saiovu ruku na svém rameni, ani to, že kamsi odběhl, jak štván dravou zvěří. První co jeho otupená a zmatená mysl zaregistrovala byl naléhavý hlas, který k němu pronikl.
„No ták Ritsuko! Héj Ritsuko!“ Zvedl hlavu a podíval se do očí svému bratrovi.
„Seimei… Promiň… Odpusť… Já… Nechtěl jsem…“ koktal nesouvisle a sám vlastně nevěděl co chtěl říct. Jen věděl, že to pro Seimeie musí být hrozná ztráta… Musí to pro něj být strašné.
„Co je? Já ti nerozumím…“ Seimeiův pohled je náhle nechápavý. Ale je to Ritsuka, kdo nic nechápe. Přece mu zabil Fightera! Přece…!
„Jsi v pořádku?“ položí mi Seimei ruku na rameno.
„Ale Seimei, Soubi přece…“ dostane ze sebe Ritsuka.
„Co je s ním?“
Jeho bratr nevěří svým uším. On se ptá co s ním je?! Seimei jeho pohled zaregistruje.
„Aha, už chápu. Ne tím se opravdu trápit nemusíš. Opravdu se tím netrap. Důležitější je, jestli ty jsi v pořádku!“ Vezme ho kolem ramen a pomalu vytáhne na nohy. Ritsuka nevěří tomu, co slyší a prudce jej odstrčí.
„Jak… Jak…!“ nemůže ze sebe dostat víc. Nemůže uvěřit, že by jeho bratr opravdu mohl takhle zachovat.
„Soubi je mrtvý, Ritsuko. Ale ty za to nemůžeš. Netrap se tím, během několika týdnů dostanu nového Fightera…“ Seimei se podíval k útesu a pak na bratra, který jen zalapal po dechu.
„Seimei…“
Ten si povzdechne a vezme ho kolem ramen.
„Podívej se, zemřel, ano je mrtvý, ale já s tím nic neudělám. Život jde dál a já musím žít… Ano, vím, co mi chceš říct,“ dodá, když zaregistruje jeho nesouhlasný pohled. „Že bych měl skočit za ním. Ale takhle to nefunguje, rozumíš? Já vím, že to možná zní zvláštně, ale nefunguje. Ostatně Soubi také nespáchal sebevraždu, když si myslel, že jsem mrtvý…“
„Protože jsi mu přikázal, aby žil!“ ohradí se prudce Ritsuka.
„Ano, ale vlastně by bylo správné, kdyby toho rozkazu neuposlechl. Vezmi to tak, že teď jen splatil ten starý dluh. Předtím jsem já byl mrtvý a on žil. Teď je to jen naopak. Tebe to trápit nemusí… Ty máš svého vlastního Bojovníka, ne? A moc dobrého Bojovníka, to musím uznat! Byl to výborný zápas, bratříčku!“
Nemůže mu to zapomenout. Jeho jednání, jeho slova. Nikdy mu nezapomene, že o Soubim mluvil jako o nástroji. Jako o něčem, co použil a zahodil. Jenže Seimei si ten chlad v jeho jednání snad ani neuvědomil. Neměl čas. Ritsuka se ho naučil skrývat. Snad si Seimei ani neuvědomil, že tohle opravdu není ten starý Ritsuka, jako ho znal, předtím než „zemřel“. Proto ho teď objímá kolem ramen.
„Pojď, Mia ti upekla dort a já myslím, že se jí celkem povedl. Je báječná. Pořád si říkám, že kdyby už nebyla tvým Fighterem, snad bych požádal senseie, aby mi ji přidělil. Taková tichá, nenápadná a přitom krásná…“ náhle se mu podívá do očí. „Ale ty jsi hezčí…“ splyne mu tiše ze rtů a odvrátí se.
Ritsuka zkroutí ústa a dělá, že to neslyšel. Dělá to tak už pět let. Seimei se ho pořád nějak snaží odvést od minulosti a on se stále urputně brání. Nechce zapomenout, jako kdysi. A nechce, aby se o to Seimei začal znovu pokoušet. Proto se náhle bez odporu nechá odvést dolů. Ani si nevšimne, že na monitoru mu zablikaly dva nově příchozí e-maily.
* * *
„Hepčí!“ kýchne Layla a vztekle si promne oči. Nesnáší rýmu. Nemůže kvůli ní spát… Kýchla ještě jednou a posadila se. Ještě tak vzbudím Saie a ten to ode mne chytne, pomyslela si. Opatrně se vyplížila z postele, vzala si s sebou deku a polštář, že to dospí na pohovce. V tom jí zrak padnul na stůl. Bílý, rozložený kus papíru…
„Měsíc se k zemi sklání, sedmkrát vše zahalí…“ zašeptala první dva verše z té podivné básně. Vůbec jí to nedávalo smysl. Jak může měsíc něco sedmkrát zahalit? Bylo jasné, že je to metafora, symbol, ale ani se zdravou hlavou by jí to nenapadlo hned, natož s nosem plným rýmy. „Tam, kde mnoho se rozbilo… Z hlubin hlas se ozývá. Volá k nebi o pomoc, své trápení v zem vyrývá…“ četla v tichu dál. Úplně zapomněla na svůj plán, spaní na pohovce, jak ji ta báseň držela měla v moci. Obyčejná veršovačka.
„Minulosti pohleď v tvář, tam kdysi život zhas…“ četla nahlas pořád a pořád a nemohla se pohnout z místa. Nad spícím městem vyšel měsíc a dopadl do pokoje. Layla se podívala z okna, pak na tu báseň, pak znovu z okna… „Teď možná uzříš novou zář…“ zašeptala, dívajíc se přímo do měsíčního kotouče. A v jeho svitu, jakoby se proti oknu náhle objevila vysoká neskutečná, skoro snová postava.
„Když zapálíš mu svíci zas…“ dořekla Layla ohromeně a polštář i přikrývka jí vypadly z rukou. Ta snová postava před ní, která žila pouze v její fantazii znásobené nemocí, kývla. Layla si sedla na zem a sklonila hlavu do dlaní.
„Teď možná uzříš novou zář, když zapálíš mu svíci zas…“ opakovala si náměsíčně a pak se podívala na postavu proti oknu.
„Soubi. Byl to Soubiho život, který kdysi zhas a ve Škole sedmi měsíců je má minulost, které se bojím podívat do očí…“ šeptala do prázdné noci, postavě, která nebyla skutečná, ale přesto jí naslouchala. „Soubi… Tohle psal Soubi,“ Layle se točila hlava. „Soubi… žije…“ Vzala do rukou list s básní a dlouze se dívala na to písmo.
„Soubi… žije…“ opakovala pořád dokola. Znovu se zadívala proti oknu a očekávala souhlas té postavy, ale měsíční světlo dopadalo do pokoje a nic mu nebránilo v cestě. Layla si přiložila ruku na čelo.
V pokoji nikdo nebyl, všechno se jí jen zdálo. Všechno se jí jen zdálo… Byl to jen – sen. Layla prudce vyskočila, doběhla k posteli a nemilosrdně zatřásla spícím Saiem.
„Co… co… kolik je hodin?“ zasténal z polospánku ten. Ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Neochotně otevřel jedno oko a vzápětí se zděsil. Layla u něj seděla, a její bledá tvář svítila do noci, jako signální světlo.
„Co se stalo?!“ zvedal se okamžitě. A pak mu zrak padl na dopis, který držela v ruce. „Stalo se něco?“ zeptal se opatrně.
„Tohle…“ uslyšel její hlas. Dutý, nevýrazný, jako by nemohla věřit. „Tohle… psal Soubi…“ a pak se probrala z té strnulosti, znovu ho popadla za ramena a zatřásla s ním, jako s vánočním stromečkem.
„Soubi žije! JE NAŽIVU!“
* * *
Seimei nelhal, ten dort byl docela obstojný. Ale přesto se nemohl ubránit dojmu, že když mu Mia vtiskávala polibek na tvář a přála „Všechno nejlepší k narozeninám, Ritsuka-san!“, tak jeho úsměv vůbec nevyjadřoval štěstí. Věděl, že i když se jeho život zdánlivě vrátil do normálních kolejí, tak už nikdy nebude opravdově šťastný. Věděl to s naprostou jistotou, jako věděl, že Mia je pro něj jen koulí na noze, ať se snaží sebevíce. Ví, že za to nemůže, že to tak rozhodl sensei a ještě ke všemu za jeho zády, ale ani on nemůže za své pocity a za to, že se cítí vnitřně připoután k někomu jinému.
„Krucinál, je mrtvý! Tak proč se takhle týráš vzpomínkami na něco, co už nikdy nebudeš mít?“ řekne sám k sobě a pak z náhlého popudu položí Soubiho fotografii obrázkem na stůl. Všechno v tom pokoji na něj padá…
Nejradši by strhl i obraz ze stěny, ale jeho ruce se zastaví a on místo, aby jej vztekle serval, něžně pohladí vykreslené motýly. Nedokázal by ho zničit, jak si to vůbec mohl myslet? Sklopí oči a opět narovná Soubiho fotografii. Marná vzpoura proti minulosti. V tom si všimne, že mu na monitoru vytrvale blikají dva e-maily. Udiveně nadzdvihne obočí. Přání k narozeninám? Ale od koho?
Bez nejmenší stopy podezření sedne k počítači a otevře první zprávu. Čokoládově hnědé očí chvilku přeskakují stručný vzkaz v japonštině a chvilku nechtějí věřit tomu co vidí.
„Žádné přání k narozeninám…“ zašeptá si Ritsuka pro sebe. Na monitoru svítí jen několik slov.
Minulost příliš dlouho spí. Je načase vyjasnit si nevyřčené otázky. Máme teď možná šanci vrátit čas do doby, kdy se pro nás dva zastavil. Přiletím za dva týdny. Chci vidět Školu.
Layla.
Ritsuka si protře oči. Layla se vrací. Legendární dvojice Destiny se vrací na místo posledního střetu! Ale proč?, vyskočí mu v hlavě otázka. Proč se chce vrátit? Co ji k tomu přimělo? Pak se podívá na kalendář. Je to pět let, co ji viděl naposledy. Pět let. A… Náhle chápe.
Za dva týdny bude mít Soubi výročí. Ano i on za dva týdny stane ve Škole sedmi měsíců a půjde jako každý rok položit květy sakury na ten kus ulomené skály, který zmařil jeden lidský život. Smutně se pousměje a otevře druhý mail.
„A král Marko se podíval na obzor a pronesl hlasem plným bolesti: ,Sbohem Tristane, můj věrný příteli. Sbohem, krásná plavovlasá Isoldo. Z náhody vzešla vaše láska, ale o to byla pevnější. Ani smrt ji nedokázala přemoci… Já Vám ji přeji a přeji si, abyste alespoň ve smrti mohli být šťastni. Ale v duši zůstává smutek nad Vaším odchodem. Přesto říkám sbohem a mír Vašim duším…‘“
Ale já nechci říci sbohem člověku, kterého miluji. Ani mne smrt nepřemůže a nedonutí, abych přestal milovat. To radši zapřu sama sebe, své jméno, ale nevzdám se lásky, kterou jsem celý život hledal. Nevzdám se svého světla, kterým pro mne jsi… Můj křehký květ sakury, který ani ten nejkrutější mráz nespálí. Přijmi prosím toto vyznání od člověka, který neexistuje a věř, že je upřímné. Budu a vždy jsem ti byl nablízku, ale nesnaž se po mně pátrat… Prosím.
Všechno nejlepší k narozeninám Ritsuko.
P. S.: Děkuji za sakury. Jsou opravdu nádherné. Protože jsou jako ty. Jsou odrazem tvé duše. Opravdu děkuji… S láskou.
Čte to znovu a znovu. Nemůže, nechce tomu věřit. Je to tak neskutečně bláznivé, až mu z toho srdce buší někde v krku. Jako by ho znovu ovanul ten měkký, horký dech a znovu ucítil polibky na celém těle. Čte to ještě jednou a důkladněji. Ale i když rozum pochybuje, srdce tluče s naprostou jistotou.
„Ani mne smrt nepřemůže a nedonutí, abych přestal milovat…“ šeptá a ani si nevšimne, že mu po tvářích stékají slzy. Nestírá je, nevnímá je. Vnímá jen ten dopis. Jen ten dopis o kterém celých pět let snil… Ví, že je to nemožné, ale přesto ví, že je to pravda.
„S láskou…“ šeptá. „S láskou!“
* * *
Prásk! Prásk! Seimei dost necitlivě zatluče na Ritskovy dveře.
„To se přece nedělá!“ zahaleká poté vesele. Ale pokoj zůstává tichý. „No tak bráško, to se ale vážně nedělá, takhle se vypařit z oslavy vlastních narozenin…“ S těmi slovy vkročí dovnitř. A strne na prahu.
Pokoj je prázdný, vzorně uklizený a vypadá to, jakoby v něm nikdy nikdo nebydlel. Na stěně nevisí žádný obraz, žádná fotografie není na stole, postel ustlaná, jako nikdy předtím. Všechno se blýská jako sklo, počítač tiše vrní…
„Ritsuko?“ zvolá Seimei nedůvěřivě a přejde ke stolu. Ale nikdo mu neodpovídá. Seimei se ještě jednou rozhlédne a pak se z náhlého popudu vrhne k šatní skříni. Všechno na svém místě. Chybí jen pár věcí… To už ho popadne špatné tušení a přeskočí k počítači. Tady už je to jiné: naprosto prázdné. Až na jeden dokument, který je označen jeho jménem.
Beloved. Seimei nejistou rukou a se špatným tušením sáhne po myši a dokument otevře. Podvědomě ví, co tam najde. Ví, co má čekat.
Drahý Seimei!
Nebo možná – drahý, milovaný bratře?
Ne, nemohu tě oslovit bratře, protože už v tobě bratra nevidím, jako kdysi dávno, před lety. Ani už sám nevím, co pro mě vlastně znamenáš…
Víš, Seimei, cosi se ve mně změnilo, zlomilo. Nevím co to bylo, nebo kdy to bylo, ale vím, že teď musím udělat jedinou správnou věc. A to odejít. Ano, Seimei, tenhle pokoj ti to měl říci beze slov. Odcházím. A prosím tě, nezkoušej po mně pátrat. Já už se nechci vrátit Seimei. Nevrátím se.
Tohle je mé poslední sbohem. Poslední a definitivní, protože já bych si chtěl uchovat tvůj obraz, tak jak si ho pamatuji z doby před deseti lety. Protože tehdy jsi byl můj bratr.
Ale teď možná udělám tu samou chybu, jako ty před lety se Soubim. Víš, protože také dám jeden příkaz… Láska se nedá poručit Seimei, ale obávám se, že s Miou to jinak nepůjde. Nepůjde a věř mi, že to dělám opravdu nerad, ale Mie jsem zanechal stejné instrukce, jako ty kdysi Soubimu. Chránit tě, poslouchat a milovat.
Ano čteš dobře, bratříčku. Milovat.
Jak si myslím, láska se nedá poručit a lásce se nemůžeš ani naučit. Můžeš ji jedině poznat. A Mia je oddané stvoření. Kromě toho si myslím, že v tobě najde mnohem větší autoritu, než ve mně. A ona hledá autoritu… A na druhou stranu si myslím, že by ti také mohla ukázat, co to znamená poznat lásku…
Možná taky ne, ale já z celého srdce doufám, že ano.
Sbohem bratře, sbohem Seimei. Navždycky…
* * *
„Laylo, já tedy…“ Sai jen obtížně hledá slova. Nechce jí ublížit, nechce zničit tu křehkou naději, kterou našla po tolika letech, ale v duši mu hlodá pochybnost. Právě proto, že už je to pět let. Proč by po takové době… Podívá se na její tvář, která zamyšleně pozoruje mraky.
„Laylo?“ osloví ji znovu tiše. Smaragdový pohled se mu zařízne do duše. Jako kdysi nad ním má skoro magickou moc.
„Já vím, co mi chceš říct. Proč až teď, po tolika letech. A že nikde není záruka, že to skutečně psal Soubi. Já to všechno vím, Sai, ale potřebuji… Potřebuji mít jistotu, rozumíš? Musím vědět, jestli skutečně žije! Musím to vědět!“ pronese naléhavě se zvláštním svitem v očích. Sai se smutně usměje.
„A co když to není pravda?“ zeptá se tiše. Ví, že je to kruté, ale mnohem krutější by bylo, kdyby… Kdyby tu křehkou naději rozbil nápor nelítostné reality. I on musí vědět, jestli s tím počítá. Layla sklopila oči.
„Jestli to není pravda, Sai, tak… Tak to bude jen sen, pouhý přelud, který vytvořilo měsíční světlo v mysli otupené horečkou. A sny jsou pouhé sny, které se neplní. Mohou se jen snít…“ odpověděla mu tiše. „A mě nezbude už nic jiného, než jen ty sny,“ dodala ještě, pevně sevřela jeho dlaň a podívala se znovu z okna. Sai potřásl hlavou.
Přál by si, už kvůli Layle, aby to nebyl jen pouhý sen z horečky. Přál by si to ale také kvůli sobě. Aby konečně zmizel ten černý přízrak, který mu nedával spát. Ty oči, které ho pronásledovaly, kdykoliv si vzpomněl na souboj Destiny versus Beloved. Soubiho oči.
Protože to byl Soubiho přízrak, který se mezi nimi stále vznášel. Minulost. Tíha jeho smrti. Layla o bratrovi nemluvila, ale Sai věděl, vždycky jí to poznal na očích, kdo ovládá její myšlenky, když je duchem nepřítomná. I po smrti byl stále jejím bratrem… Sai to tiše trpěl, ale z celého srdce si přál, aby ten muž konečně odpočíval v klidu. Aby nechal minulost spát. A věděl, že když by to Soubi přežil, tak může otočit stránku v knize svého života a začít psát novou kapitolu. Protože by minulost přestala existovat. Nestala by se.
* * *
Ritsuka utíkal. Utíkal tak, jako si to dávno přál udělat. Jako si přál utéct tehdy ze Školy sedmi měsíců, zmizet ze světa a už nikdy neslyšet to jméno, které předurčovalo tak dlouhou dobu jeho osud. A teď po tolika letech…! Je konečně volný a svobodný!
Není Loveless, není Beloved, není nic. Je jen Ritsuka jak si to vždy přál. Být sám sebou. Žádné jméno, žádné předurčení, žádný osud. Všechno co se od teď stane si bude určovat sám! On bude pánem svého osudu a dokáže ho změnit!
Proběhl kolem velké tepané brány a minul to pochmurnou důstojnou budovu ke které se vázalo tolik vzpomínek. Nechtěl už žít jen vzpomínkami a minulostí. Nechtěl žít život někoho kdo zmizel už před mnoha a mnoha lety… Teď bude sám sebou! Jen sám sebou… Měsíc je noc a minulost, ale slunce to je den a budoucnost! Budoucnost…
Zastavil se až na okraji útesů. Zem pod nohama se mu chvěla, jak dole burácelo a řvalo moře, ale přesto zastavil až na kraji skály. Vítr a déšť už dávno smyly stopy po nějakých úlomcích a ohladily ostré hrany kamene, ale přesto nedokázaly změnit vzhled toho místa. A nedokázaly strhnout masivní balvan, který tady stojí jako věčná památka na osudový trojúhelník života.
Ritsuka se sklonil a vytáhl z batohu šest květů sakur. Přitom se mírně pousmál.
„Jsem tu o dva týdny dřív, já vím. Ale nejen Tristan s Isoldou a ty, se nedokážete vzdát své lásky. Ani já to nedokážu. Nechci. A udělám proto všechno…“ položil květiny do štěrbiny pod balvanem, pomalu se zvedl a otočil se.
„I já raději zapřu své jméno a sama sebe, ale nevzdám se toho, jež miluji celým srdcem. Ani mne smrt nepřemůže a nezabrání mi milovat. Tebe, Soubi…“ dořekne pevně s pohledem upřeným do ledově modrých očí, které se na něj dívají.
Necelých pět kroků od něj stojí mladý muž v dlouhém plášti. V ruce drží květ sakury.
Mlčí.
* * *
Slunce se klonilo k západu a horský vítr jim cuchal vlasy.
Layla beze slov pevněji sevřela Saiovu dlaň a společně vystoupali na útesy. Ani sama dost dobře nevěděla, co čeká, že tu uvidí. Snad Soubiho, snad alespoň nějaký náznak, znamení, cokoliv – důkaz, že ta báseň nelhala, že její bratr opravdu žije.
Ale plošina byla prázdná.
„Itsume…“ zašeptala Layla, jako omráčená.
Jen sen. Pouhý krásný přelud v měsíční noci. Ale ona mu uvěřila. Věřila. Opravdu věřila, celým srdcem, že Soubi ten pád přežil. Kolena se jí zachvěla a pak podlomila. Sai na to ovšem stačil zareagovat sakra rychle a zachytil ji, než se úplně zhroutila. Ale Layla neomdlela. To jí jen osud uštědřil ránu horší než ty předešlé. Neskutečnou naději…
Dal jí neskutečnou naději, ve kterou už po tolika letech ani nedoufala, a pak ji znovu srazil na zem. A Layle teď už zbývalo jen jediné. Znovu vstát a jít. Jít dál a neohlížet se za sebe. Přijmout to všechno, jako každou jinou ránu. Připadala si, že znovu umírá. Ale tentokrát už neplakala. Na Saiovu paži nedopadla ani krůpěj jejích slz.
Ten myslel na toho neznámého, který mohl být tak krutý. Těší tě to? Těší tě, že jsi jí teď podruhé rozbil celý svět? Pomalu ji zvedl na nohy a ona se o něj opřela celou váhou.
„Měl jsi pravdu, Sai,“ zaslechl její tichý hlas. „Ale před pravdou nikoho nemůžeš ochránit. Ne člověka, kterého vede naděje… Půjdeme ano?“ stiskla mu slabě ruku, ale pak ho pustila a místo, aby se sešla po stezce zpátky dolů, popošla ke kameni a sklonila se dolů.
„Vlastně ani nevím, co jsem si myslela, že tu najdu,“ pronesla náhle klidným hlasem. „Každopádně jsem se spletla,“ sundala si z krku šátek a položila ho na kamení před improvizovaný náhrobek. Ruka také mimoděk pohladila křehké květy sakur, zastrčené pod kámen.
„Sayonarra Soubi,“ zašeptala se zavřenýma očima, když její prsty nahmátly něco jemného. Jakoby to ani nevnímala, zašátrala hlouběji v prohlubni a pak pomaloučku vytáhla pruh bílé látky. Obvaz. Layla zalapala úžasem po dechu.
„Sai…“ vyklouzlo jí z úst. „Sai… To je přece… To je Soubiho!“ Nemýlí se – ten obvaz sem mohl dát jen jediný člověk. Jen jediný člověk nosí takový obvaz na krku! Jen jediný člověk ví, že pouze ona tenhle vzkaz pochopí.
Ten vzkaz nelhal! Soubi žije!
Rozzářené smaragdy se vpíjí do Saiových očí a ten nemůže uvěřit, že mají tak šťastný pohled. Za celých pět let v nich takové štěstí neviděl… A nechce, aby z nich někdy zmizelo. Okolo nich se zdvihne prudký vítr a hází mu vlasy přes oči, ale on se stále dívá, mžourá, jak tam Layla stojí, v rukou svůj obvaz i šátek a oči jí září jako hvězdy.
„Sai! Byla to pravda… Nebyl to jen sen v horečce, byla to pravda! On to přežil!!“ slyší její hlas skrze burácení větru. Natáhne k ní ruku, ale ona s úsměvem zavrtí hlavou.
„Žije Sai. Minulost se nestala, neexistuje… Můžeme obrátit list a začít psát novou kapitolu života. Můžeme zapomenout… Minulost odešla, ten černý přízrak se rozplynul, protože vyšlo slunce. Je čas se rozloučit – navždycky!“
S těmi slovy se otočí a jak svůj šátek, tak ten bílý obvaz pouští po větru, který si s nimi hraje a zároveň je odnáší daleko pryč, přes moře, do země zapomnění. Sai k ní pomalu přejde a vezme ji kolem pasu. Cítí, že mu položila hlavu na rameno a slyší, že si něco tiše pobrukuje.
„Vpusťte slunce, vpusťte slunce dovnitř,“ slyší tichá slova a usměje se.
V duchu pomyslně otvírá velkou knihu, namáčí pero a začíná pomalu psát. Vpusťte slunce. Ano, vpusťte slunce. K nim.
I Layla se v duchu usmívá, jak tam stojí v objetí, proti moři, které se leskne v západu.
Ano, teď nastává noc, ale i ta od teď bude krásná. Protože i ona se stala novou budoucností. Ještě naposled se zadívá na daleký obzor a má pocit, že vidí, jak se v dálce vlní a objímají šátky, jak milenci.
Soubi, ať jsi kdekoliv, vím, že jsi šťastný.
* * *
Skloní se a vytáhne z batohu obraz. Chvíli se na něj dívá, jak se kolem jeho tváře proplétají motýli, pak se široce usměje, rozmáchne a zahodí ho daleko od sebe. Vidí, jak se plátna zmocňuje vítr, hraje si s ním a odnáší ho daleko od něj a s ním i jeho minulost. A pak s ním zmizí, kdesi v zlatém západu slunce.
„Proč jsi to udělal?“ obejmou ho kolem pasu silné ruce a přitáhnou si ho blíže. Opře si hlavu o to vysoké tělo a zavře oči.
„Už to nepotřebuji… Vzpomínky nikdy nenahradí přítomnost. Vzpomínkami se nedá žít. A já už vzpomínky nepotřebuji. Mám tebe…“ Otočí se mu v náručí a podívá se do těch ledově modrých očí. „Mám tebe, Soubi. Mám zase zpátky svůj sen, své vzpomínky. Smysl svého života…“ odhrne mu vlasy z čela a přitiskne se k němu.
Soubimu se na tváři objeví úsměv. Ano, já mám zpátky smysl svého života, Ritsuko. Tebe. Nahlas mu ale zašeptá do ucha slova, která byla to nejpravdivější co kdy pronesl.
„Ski da-yo, Ritsuka!“
* * *
V dálce si prudký vítr pohrával s dvěma šátky a jedním obrazem, vzpomínkami, kterých už nebylo potřeba. Protože vzpomínky nikdy nemohou nahradit skutečnost.
Komentáře
Přehled komentářů
Krásna povídka.********************
Úžasné
(Segguchi Mikki, 31. 10. 2010 16:56)To bylo úžasné... na tvé stránky jsem narazila náhodou... jelikož Loveless je jedno z nejhezčích anime, jaké jsem kdy viděla, okamžitě mě uhodil jehonázev v rubrikách... vím že se opakuju, ale úžasné... přečetla jsem to jedním dechem...
^_^
(Glorilian (http://glorilian.sblog.cz), 15. 5. 2009 20:50)
Hm, velmi zdařile napsáno.
Když jsem na tuto stránku narazila a začetla jsem se do úvodu, velmi mě začalo zajímat jak se popereš s tím, že je to vlastně na bázi povídky od Amater (onu její povídku jsem četla dříve než tvou - zcela náhodou) a musím říci, že ses s tím poprala statečně - velmi statečně. =D
Povídka byla perfektní, napínavá (i přesto, že jsem defakto předem věděla jak to skončí) - prostě aktuálně mě nenapadají žádné zápory a už teď se těším až si přečtu další z tvých povídek.
(Nechápu proč tu píšu tak zdlouhavé "kecyů když by stačilo napsat jen: "sugoi". Ale toš, snad jsem komentářem potěšila ;-)
.............................
(luki, 20. 1. 2009 10:40)jéžš to bylo tak nádherný škoda, že poslední díl.úplná krása to s povedlo(málem sem se rozbrečela)
ski da yo :)
(Amanda, 6. 5. 2008 17:42)ski da yo.... ááááá to je tak krásný XD... fakt nádherný, prostě nemám slov :)...
Super super supeeer
(Yuiko, 5. 5. 2008 21:42)Já mám takovej pocit,že jsem to už někdy na téhle stránce četla,ale asi jsem to nedočetla...No prostě to bylo super!!!
...
(Lilithka, 28. 2. 2008 20:38)Dá se říct, že Loveless až nezdravě zbožňuji. Každopádně když jsem uvažovala, o kterém anime něco napíšu, L a YnM byly na prvním místě. Proto jsem začala poznávat i jejich fandom a musím říct, že to co je napsané, ztěží překonám. Asi se s tím budu muset smířit a psát i tak :D. Děkuji za krásný zážitek!
krása
(laliloo, 31. 1. 2008 0:19)krásné - sice to mé maličkosti občas přišlo trošičku zašmodrchané, ale krásné a nakonec i s dobrým koncem :) zasluhuješ pochvalu
Nemám slov...
(misako, 19. 7. 2007 19:15)Není to nádherné... Je to víc než to - mnohem víc... Úplně mě okouzlila a dojala... Brečela jsem, ostatně jako už dřív, ale na konci spíš štěstím... Píšeš úplně kouzelné povídky...
Nádherné
(Leia, 18. 7. 2007 10:48)Musím říct, že tvoje povídka mě opravdu chytla za srdce. Je kouzelná.
Krása, krása ..moc Krásné
(Jun..sss, 16. 7. 2007 17:04)no nemám slov vše už tady bylo řečeno a nic víc mě nenapadá
:)))))))))))))))))))))))))))))))S.
(8)))))))))))))))))), 10. 7. 2007 19:33)
Moooc krásně se to četlo..Asik tak jako ty dřívější dílečky..A pročpak už to nepůjde dál?..Líbí se mi ta básen a ten dopis pro toho Seimeie ale je to hezký celý.:))))))
Kawaiiiii
(Keiro, 9. 7. 2007 20:02)
Kdybych teď napsala úžasné připadala bych si jako ten největší pokrytec, protože tímhle slovem se nedá tahle povídka popsat. Je to totiž málo!! Musím přiznat, že nejvíc mě dostala ta báseň. Je fakt nádherná a moc se ti povedla.
Pokud to mám shrnout: Tahle povídka mě fakt dostala, ať si říká kdo chce co chce. Je to fakt nádherný a moc se mi líbí, jak se Soubi "vrátí" na scénu.
Celý tenhle cyklus se ti nesmírně povedl. Nechtěla jsem to sem psát, protože vím, že mě za to zabiješ, ale v tomhle případě to musím napsat: Jsi lepší než já a kdybych měla klobouk tak ho smeknu. Ale aspoň pomyslně: Klobouk dolů, slečno.
Pokračuj v psaní, protože obě víme, že na tohle jsi odborník. :) Pa
nádhera
(mája(www.majuscinaskrinka.estranky.cz), 1. 7. 2007 11:46)Nádhera, Tak u téhle povídky jsem si pobrečela snad nejvíc. Já vím jsem strašná, že brečím,ale já už jsem se s tím smířila. Tahle povídka byla naprosto úžasná. Těším se na další povídky a doufám, že jich bude hodně.
Takže
(Kat, 30. 6. 2007 16:05)
dokonalé, perfektní to je málo. Děkuji za krásný příběh a ještě dokonalejší konec tohohto krásného příběhu. Skončilo to tak jak mělo a možná něvědomky jsi tam dala vztah Ritsuka Seimei takový jaký byl v manze. Možná nejlepší je Ať žiji Destiny a Loveless! protože ti jsou dokonalí stejně jako tvoje povídka.
I přes to, že říkáš, že jsi skeptik, mně tak šťastný konec potěšil. Takže na šťastné konce, Bee! Doufám, že zas něco napíšeš z Loveless.
7 dílu sedm chvil napínavého čtení díky
Paráda.
(Karin, 22. 7. 2017 13:09)