Sukisyo: Vzpomínky
Vzpomínky
Prásk! Rozrazil dveře tou největší silou co v sobě měl. Ale hned věděl, že přišel pozdě. Z pokoje zazněl pouze slabý, zlomený hlas.
„Už je to v pořádku, Soro. Už se nemáš čeho bát…“ a Nanamimu se srdce na okamžik zastavilo, aby se poté rozběhlo o poznání prudčeji. Zvláště když hlas skoro neslyšitelně pokračoval. „Už je to v pořádku Nao…“ a náhle se rozhostilo hrobové ticho. Hlas zmlkl. Hlas, který patřil člověku, jedinému na celém světě, kterého kdy miloval a který kdy miloval jeho. Nanami vběhl do pokoje.
V záři zapadajícího slunce všechno dostávalo až neskutečně hrůzný nádech špatně namalovaného obrazu. Špatného snu a ještě horší skutečnosti. Pokoj, který s nimi toho tolik zažil, jejich mírné hádky, usmiřování, který cítil vůni Nanamiho večeří i Shinichirovy kolínské… Ten pokoj a ti lidé v něm teď vypadali tak cize a zrůdně.
Sora s vytřeštěnýma očima, svírající posledními silami lidské tělo. Lidské tělo v šedém obleku, s kšticí černých vlasů, příliš velké a těžké, než aby je mohl unést.
Sunao s nepřítomným a nevěřícím výrazem, který se ptal „co jsem to udělal?“ a s cestičkami slz na tvářích. A taky nůž. Nůž, který vypadl Sorovi z ruky a hrozivě třeskl o zem, do kaluže krve.
Krve…
„Shinichiro!“ vyrazil ze sebe Nanami. Jedinou odpovědí mu byl pohled modrých očí, těsně před tím, než se tělo ze Sorovy náruče skácelo na zem. V té chvíli se Nanami pohnul a svezl se vedle něj. Vzal jeho hlavu jemně do dlaní a na nehybnou tvář stekly hořké slzy výčitek. „Shinichiro…“ zašeptal něžně a napůl ho zdvihnul. Muž v jeho náručí se pohnul. A setřel mu slzy.
„Nanami,“ jeho hlas měl v sobě tichou výčitku. „Blázínku. Neříkal jsem ti, že sem nemáš chodit?“ přešel do mírného chrapotu a posléze i sípotu. Nanami mu shrnul vlasy z čela a přitiskl si ho blíže. Shinichiro zdvihnul hlavu. „Nanami, odpus…“ nedořekl, zavřel oči, podivně se sesul a dech se pomaloučku vytratil…
„Shinichiro!“ vykřikl Nanami. V té chvíli dovnitř vpadnul Matsuri.
„Shinichiro-san!“ vyjekl a pak pohledem obsáhl celou situaci. „Soro, to ty?“ zeptal se pak bez dechu. Ticho. Jen šílenství bolest v očích jeho přítele mu říkalo, co se stalo. Jen ta nekonečná pustina v jeho pohledu dávala odpověď. Matsuri viděl, jak křečovitě zatíná pěsti. Možná že teď své tělo neovládá, ale ví co udělal. Protože on to udělal…
„Shinichiro!“ opakoval Nanami tichounce. Ale tělo v jeho náruči se už nepohnulo. Jen několik kapek krve osamoceně skanulo do louže pod ním. „Shinichiro! Ne! To ne!“ zavzlykal Nanami. „Ne! Neumírej! Nenechám tě umřít, slyšíš! Ne!“
- - - - - - - - - - - -
Seděl na lavičce v parku. Byl krásný jarní den a on jen seděl a pozoroval život kolem sebe. Byl šťastný… Možná. Ale spokojený určitě. Profesor ocenil jeho studijní výsledky a doporučil ho na stáž. A rovnou k… Nemohl ještě uvěřit. A stejně tak nemohl uvěřit tomu, že ho opravdu přijali. Ale přijali a on je o krok blíž ke svému snu.
„Promiňte,“ osloví ho nějaký hlas. Zdvihne hlavu a usměje se. „Ano? Potřebujete něco?“ Naproti němu stojí mladík, asi tak stejně starý jako je on sám. Má černé vlasy a neuvěřitelně modré oči, ve kterých hoří nezbedný plamínek.
„Promiňte, ale mohl byste mi říct, kde je tady knihovna?“ Nanami nadzdvihne pobaveně a zároveň udiveně obočí. „Knihovna? Tady v parku?“ Mladíkovi na rtech zahraje šibalský úsměv. „Dobrá, mohl byste mi aspoň říci, kolik je hodin?“ „Čtvrt na jednu,“ odpoví Nanami hbitě, aniž by se podíval na hodinky. Mladíkův úsměv se rozšíří ještě víc. „A je to místo vedle vás volné?“ „Je.“
„Pamatuješ? Takhle jsme se seznámili, v parku,“ Nanami se i teď usmívá, ale jeho úsměv má v sobě hořkost. „Víš co se mi tenkrát na tobě líbilo? Ta drzost. Tvoje oči. Ty celý… Líbil ses mi celý…“ Svírá bezvládnou ruku a dívá se na obličej bez života.
Ayano říkal, že udělal vše co mohl. Nůž sice šel mimo životě důležité orgány, ale zasáhl jiné oblasti, zavinil vnitřní krvácení. Udělal co mohl…
„Shinichiro,“ skloní hlavu k jeho ruce a opře si ji o čelo. Rád by teď vrátil čas. Vrátil čas a napravil svoje chyby. Chyby, které teď možná zaplatí životem člověk na kterém mu záleží nejvíc na světě. Jak rád by si to s ním teď vyměnil.
„Áááááá! Tvoje večeře jsou prostě božské!“ Shinichiro si strčí další lžící do pusy a láduje se, až se mu dělají boule za ušima. Nanami, který sedí naproti němu se mírně usmívá.
„Bude ti špatně,“ napomene ho potom, když se natahuje pro další talíř.
„Z tvého jídla klidně,“ odpoví Shinichiro rozverně, ale pak talíř odstrčí. Místo toho jej uchopí za ruku a jen drží. „Co se říká tak úžasné večeři?“ zeptá se potom a v očích mu zase hrají nezbedné plamínky. Nanami zavrtí s úsměvem hlavou.
„Já nevím. Jen prostě rád vařím.“
„A já bych ti prostě rád poděkoval. Ještě vědět jak,“ pronáší Shinichiro šeptem.
„A co prostě o tom nemluvit?“ zčervená Nanami lehce.
„To je výborný nápad,“ souhlasí Shinichiro a plamínky v jeho očích se rozhoří ještě víc. Pak ho pomalu donutí zdvihnout se a přitáhne si ho do náručí. Jeho přítel zčervená ještě víc, ale nebrání se. Jen ho lehce rozcuchá.
„Co to děláš?“ usmívá se potom a pomalu se k němu sklání.
„Děkuju ti za tu úžasnou večeři, přece,“ odpoví mu Shinichiro a políbí ho něžně na nos. A pak na rty. Docela malinko. A pak malinko více… Nanami jen tiše vzdechne. A pak se nechá hýčkat jeho doteky.
Jen noc nesla ozvěnou dva hlasy, které si šeptaly láskyplná slova. A pak už bylo slyšet pouze tichounké vzdechy rozkoše.
„Bylo to divoké, vášnivé. A přece jemné. Ty jsi byl jemný, když sis mě bral. Nejdřív pomalu a něžně. A pak čím dál divočeji. Ale pořád jemně…“ už si ani neotírá slzy a nechává je volně stékat na tu ruku, kterou pořád svírá a odsud pak na povlečení.
„Proč vzpomínám? Proč zrovna teď vzpomínám na všechno?“ zašeptá potom zoufale. „Kruci! Kruci! Kruci!“ sevře ruku v pěst. „Má to snad znamenat, že nic jiného už mít nebudu? Že mi zůstanou jen vzpomínky? Je tohle můj trest? Tak moc jsem se provinil, že za to musím platit takovým způsobem? Tvým životem…“ natáhne ruku a pohladí ho opatrně po tváři.
Tak krásná… Pořád je krásná i když ji teď hyzdí dýchací maska a vlní se kolem ní hadičky od kapaček. Vypadá jako když spí. Přesně tak jako, když ho po té noci pozoroval. Ale teď nespí. Teď svádí zoufalou bitvu s osudem…
„Onegai, Shinichiro! Onegai…“ zašeptá Nanami téměř neslyšně. Nevzdávej to. Bojuj. Prosím, prosím! Prosím Shinichiro! Kéž bych si tam mohl lehnout místo tebe!
Bylo jim spolu nádherně. Tak moc nádherně. Byly to ty nejkrásnější chvíle v jeho životě. Být s někým na kom mu záleží a komu zase záleží na něm… I na stáž ho vzali a Doktor ho chválil. Tehdy nebyl spokojený. Tehdy byl přímo štěstím opilý. Každé ráno, když se probouzel v Shinichirově náruči… A nechtěl už víc.
A pak přišli Sora se Sunaem. A s nimi to neposedné skřítě Matsuri. Shinichiro začal učit svou milovanou matematiku a on se víc a víc ponořil do práce pro Doktora. Tehdy mu nechybělo nic. Měl lásku, měl práci, která ho bavila a otevírala dveře na fakultu všeobecného lékařství a dál. A taky tu byli ti tři rozjívení prckové, z nichž jednomu Shinichiro dělal poručníka. Měl štěstí…
A pak se to nějak zvrtlo. Neví jak, neví kdy, ale najednou se vše začalo měnit. Pomalu, pozvolně, jako jed, když se vkrádá do žil. Najednou se kolem něj svět začal stahovat a svírat ho do klece, klece svědomí, z níž není úniku.
Pozoroval to už delší dobu… Věděl, že to co Doktor dělá není legální. A není to ani správné. Ale věděl, co dokáže s těmi, co se mu odváží postavit. Neodvažoval se vystoupit. Nechtěl ohrozit nikoho z těch, co měl rád. Nechtěl, aby Doktor ublížil Sorovi, Sunaovi, Masturimu, nebo nedej bože, snad Shinichirovi.
Ale najednou pocítil nevyslovitelný odpor k sobě samému. Protože se tomu nedokázal vzepřít. Nedokázal uhodit do stolu a říct „Dost! Tohle se mi hnusí!“ Nedokázal a trpěl proto. Dnem i nocí ho začal svírat strach a výčitky svědomí za vlastní zbabělost. A Shinichirovi se začala do očí vkrádat taková divná prázdnota. Jakoby to všechno cítil s ním.
A pak jednou…
„Vzpomínáš si? Matsuri se odstěhoval. A najednou tu byla. Ta neviditelná propast, co se mezi nás postavila. A nedovolovala nic. Já se bál o tebe a ty… Ty ses mi tak neuvěřitelně odcizil. Ale co jsem měl dělat. Co jsem proboha měl dělat. Nechtěl jsem vás dostat do nebezpečí! A to byla chyba. Nechtěl jsem ti nic říct. A to byla ta strašná osudová chyba. Kdybych ti to byl řekl… Kdybych ti to byl tenkrát řekl. Nemuselo se to vůbec stát,“ šeptá Nanami a tiskne si jeho ruku k ústům. Už nepláče. Žádné slzy mu nezbyly. Už jenom pozoruje tu milovanou tvář, klidnou, smířenou…
Ještě žije!, napomene sám sebe. Ještě pořád žije! On se nevzdává!
Vrzly dveře a Nanami překvapeně zdvihl hlavu. U Shinichirovy postele stála vysoká postava v nemocničním plášti a shlížela na bezvědomého. Snad jen podle černých vlasů by se dalo usuzovat, že s ním má bližší pouto, než jen přátelství.
„Soushi-san,“ oslovil ho Nanami tiše, ale právník si ho nevšímal. Jen upíral chladný, téměř netečný pohled na svého bratra, který tu sváděl snad svůj poslední boj…
„Shinichirou,“ pronesl poté.
Nanami naprosto nechápal. Nechápal tu náhlou odtažitost v Soushiho očích. Věděl, že spolu dlouhá léta nemluvili, kvůli tomu, co se tehdy stalo, co tehdy spolu se Shinichirem provedli, ale myslel si, že – že se mu podařilo je usmířit. Ale teď… Ten pohled vyvracel všechny jeho naděje. Stejně jako jeho slova.
„Byl to tvůj plán, jak pykat za své hříchy?“ pokračoval Soushi pomalu a jeho oči zledovatěly. Nanami sklonil hlavu, jakoby to obvinění bylo určeno jemu. „Co se stalo Sorovi? Kdo byl nechán vzadu? Myslel si, že takhle jim můžeš pomoct? Že takhle můžeš Sunaa zachránit?“
„Přestaň!“ ozval se náhle Nanami. Mimoděk sevřel Shinichirovu ruku pevněji. On za to přece nemohl! Byla to jeho vina! Proč tady Soushi tvrdí opak? Ten ho ani teď nebral na vědomí. Jen očima probodával bratrovo tělo.
„A nakonec? Uspokojil si pouze sám sebe! Přestože se to nepovedlo… Udělalo ti to dobře, ne?“ usekával, jakoby sekal led. Ale už nedostal šanci pokračovat.
„Přestaň!“ ozval se znovu Nanami důrazně.
„Nanami…“ jakoby si teprve teď, uvědomil přítomnost někoho třetího.
„Přestaň! Co ty o tom víš?! Neměli jsme žádnou jinou šanci, než udělat to, co jsme udělali! Ty jsi to nemohl pochopit… Vypadni!“ to už na něj křičí a prudce se zdvihne, až židle na které sedí odlétne do kouta. „Vypadni!“ křikne na něj vztekle a z očí mu srší blesky.
Shinichiro za nic nemohl! Jen udělal, co udělat musel, co považoval za správné! Jeho to nezajímalo, nesouhlasil s tím, ani se jim nepokusil pomoci. A teď má tu drzost sem přijít a…! Chce ještě něco dodat, ale v tom si uvědomí, že pokoj je prázdný.
Klekne si vedle postele a přitiskne si Shinichirovu ruku k tváři a zoufale semkne oči.
„Odpusť, odpusť mi to! Odpusť! Jen neumírej!“
Jednou to muselo přijít. Věděl, že jednou to přijít muselo. Něco se muselo stát…
„Ty pracuješ pro Aizawu?“ uhodil na něj Shinichirou a v jeho pohledu plálo něco, co nemohl rozluštit. Snad vztek, ale spíš nekonečná pustina smutku.
Provinile sklopil hlavu a pak přikývl. „Pracuju.“
Shinichiro se zarazil. „Nanami… Jak jsi jen mohl…“ zašeptal potom bolestně. Zavřel oči, aby tomu vyčítavému pohledu unikl. Pak se svezl podél zdi na podlahu.
„Promiň,“ vzlyknul a zakryl si oběma rukama obličej. „Promiň. Nemohl jsem jinak. Ani potom, když jsem, když jsem zjistil, co dělá… Nedokázal jsem se mu vzepřít. Bál jsem se. Bál. O tebe. O všechny. O sebe. Musel jsem… Odpusť.“
„Nanami,“ klekne si Shinichiro vedle něj a pomalu ho obejme. „Nanami. Není co odpouštět, a i kdyby, tobě bych odpustil všechno na světě.“ Nanami se k němu přitiskne a zavře oči. Shinichiro ho pohladil po vlasech a pak jemně políbil. „Není co odpouštět. Ale teď mi musíš pomoci. Nemůžeme mu přeci Soru se Sunaem nechat.“ Setře mu slzy. „Slyšíš Nanami? Musíme je odtamtud dostat! Musíš mi pomoci!“
Váhavě kývne a pak si ještě otře mokré tváře. „Pomohu ti. Znám ten ústav skrz na skrz. Dostanu tě tam. Bude to nebezpečné, ale dostanu tě tam!“
Tohle byla ta poslední kapka. Poslední kapka do poháru jeho trpělivosti. Po únosu Sory a Sunaa v sobě našel odvahu uhodit do stolu a říct „Dost!“ Našel odvahu postavit se doktoru Aizawovi. Doktoru, kterého obdivoval a nenáviděl zároveň.
„Poslední cela na konci chodby. Je na ní číslo 013. Kód zámku je Yoru013. Nevím přesně, co s nimi Aizawa zamýšlel a provedl. Jediné co jsem zjistil bylo, že šlo o pokusy s druhou osobností. Víc ti nepovím,“ podíval se mu do očí.
„Nanami,“ zašeptal Shinichiro. „Proč jsi to dělal?“
Prudce oddechoval. „Protože jsem ho obdivoval. A jeho doporučení mi pomohlo na univerzitu. A pak už jsem zůstal. A zbytek znáš… I když jsem zjistil, co je zač – nedokázal jsem se vzepřít. Vím, že to nebylo správné. Vím a udělám teď cokoliv, abych svou chybu napravil.“
Shinichiro se k němu náhle sklonil a prudce ho políbil.
„Běž už,“ zašeptal Nanami pak a jemně ho pohladil. „Alarm můžu vypnout přesně na dvacet minut, tolik trvají kontroly. V tom čase to musíme zvládnout. Běž!“ mírně ho od sebe odstrčil…
Takhle mu to řekl. Musí to zvládnout. A málem to zvládli. Ale pak… Pak…
„Nemůžu jít, Kuu-chan!“ Dětský hlásek, který se chvěje.
„Nemáme čas!“ vyjekl Nanami v panice. Jakoby před sebou viděl obrovské hodiny, co ukazují, že z vyměřených dvacet minut už jim zbývá necelá minuta.
„Nao nemůže chodit! Počkejte!“ Druhý dětský hlas. Rozhodný. A nad hlavami se jim náhle rozezněl poplach. Dupot nespočtu párů nohou. Nanami se otočil a zhrozil se, když v čele pronásledovatelů uviděl vysokou postavu doktora Aizawy.
V té chvíli udělali nejtěžší rozhodnutí v životě…
„Shinichiro!“ vydechl.
„Nemáme čas!“ odpověděl mu ten. Viděl mu v očích tu zoufalost s jakou to říkal. A pak skočil pro Soru, který byl blíž a nehýbal se.
„Shinichiro!“
„Běž Nanami! Utíkej!“
„Nao!“ ozval se najednou srdceryvný výkřik.
„Kuu-chan!“
„Nao!“
„Kuu-chan!“
„Nao!“
Dodnes mu ten zoufalý křik zní v uších. Dodnes slyší houkačky poplachu. Dupot nespočtu párů nohou. A dodnes v bezesných nocích prosí Sunaa za odpuštění. Za to že ho tam nechali. Že ho nechali v Aizawových drápech… Měl plné právo se mstít. Ale měl se mstít na něm. Shinichiro za nic nemohl. On přece ne…
„Nanami,“ vstrčí dovnitř hlavu doktor Ryouya Kozuki, kterého Sora překřtil na Ayano-chana. V rukou má nezbytného růžového králíka. „Nanami,“ zopakuje potom a přejde k němu.
„Stalo se něco?“ zeptal se tiše a znovu sevře Shinichirovu ruku.
„Volal Matsuri-kun. Ze školy,“ pronese pomalu Ayano. „Sora s Naem se vrátili. Kai Nagase taky.“ Nanami přivře oči. Takže jsou v pořádku. Přežili to. Alespoň někdo…
„A Aizawa?“ zeptá se poté tiše.
„Ten tam zůstal. Laboratoř se prý zřítila,“ dokončil Ayano a pak se zadíval na bezvědomého Shinichira. „Je po všem, Nanami. Už to skončilo,“ dodá ještě a položil mu ruku na rameno. Nanami váhavě přikývl.
„Ano, konečně je po všem. Ale…“
„Měl by sis jít odpočinout,“ Ayano ho jemně zatáhne za rameno. Ale Nanami zavrtí hlavou.
„Ne, možná je po všem, ale pro mě – pro mě to ještě neskončilo. Ne dokud…“
„Nanami, jsi doktor stejně jako já,“ sevře mu rameno. „Víš, že tohle je běh na dlouhou trať. Nevím, jestli se mi podařilo podchytit všechno včas. A ty víš, že jestli ne, tak se to stejně pozná až za několik dní. Zatím jsme udělali všechno, co se dalo.“
„Já vím,“ odpoví tiše Nanami. „Já vím. Ale zůstanu tady. Kdyby… Kdyby něco, chci být s ním. Je to moje vina, že teď umírá. A já ho nenechám samotného. Kdyby se něco dělo, chci mu být nablízku.“
„Není to tvoje vina! Jestli za to někdo může, tak především Aizawa!“ křikl na něj Ayano, ale mluvil k hluchým uším. Pomalu vycouval z pokoje.
Poslední vzpomínky, Shinichiro. Nejbolestnější. Bolí to. Bolí to tak moc, když na to vzpomínám a přece se nemůžu zarazit.
Na to jak jsme žili dál. Dál a mezi námi se vznášel stín Aizawova přízraku. A mě pořád zněl v uších ten zoufalý nářek. A přece jsme žili dál. Museli jsme. Byl tu Sora. Byl tu obyčejný život. A výčitky svědomí. Živé výčitky svědomí v očích toho malého chlapce.
Ale museli jsme… Nešlo to jinak.
Ty jsi začal znovu učit a já nastoupil jako školní lékař. Možná, že se náš život vrátil do normálních kolejí, ale oba jsme cítili, že to tak není. I z našich společných nocí se cosi vytratilo. A pak ten strach. Sžíravý strach, co nám nedal spát.
Tvůj strach, že se Sunao jednou vrátí.
Můj strach, že se vrátí a bude se chtít pomstít. Právem pomstít. Ale že se bude mstít na tobě. Můj strach, že zcela pomine moje prosby a ublíží tobě. Oprávněný strach.
A ještě… Ano. Možná to bylo zbabělé, ale báli jsme se toho oba. Všeho, ale tohohle nejvíc… Že se jednou vrátí i Aizawa, který zmizel neznámo kam.
Že to všechno začne nanovo.
A ono se to opravdu stalo. Aizawa se vrátil. Sunao se vrátil. Celá minulost s tím nesnesitelným pocitem viny se opět objevila. A připomněla, že staré dluhy se mají splácet. Ale copak jsem za svou chybu nezaplatil víc než dostatečně? Těmi bezesnými nocemi, tím sžíravým strachem? Copak musím platit tak krutou daň?
„Shinichiro. Copak musím platit tak krutou daň? Copak musím skutečně své chyby zaplatit tvým životem?“ Skloní hlavu k jeho ruce, kterou nepřestal svírat a drží se jí jako poslední opory. Jakoby se bál, že když ji pustí, tak Shinichiro odejde navždy. Že když ji pustí, tak on zemře. Proto ji tiskne a nechce přestat. Teď si o ni jemně opře čelo.
„Onegai, onegai,“ šeptá přitom téměř neslyšně a pak ho konečně únava přemůže. Ayano měl pravdu. Tohle byl běh na dlouhou trať. Nanami zavřel oči a položil si hlavu k Shinichirově tělu. Prosím, vydechl ještě v duchu.
Prosím…
Pohyb.
Nanami tiše vzdechne, ale spí dál.
Pohyb.
Sen. Sen o neuvěřitelně modrých očích, které se na něj smějí. Sen o dvou dlaních do drží tu jeho a nechtějí pustit.
Pohyb.
Jen pootočí hlavu na druhou stranu a trochu se zavrtí.
Pohyb…
Pohyb!
Nanami náhle prudce vylétne a narovná se. Usnul. Ano, tak to zřejmě bude. Usnul u Shinichirovy postele. U jeho ruky, která spočívala na bílém prostěradle a skoro s ním splývala. Nehybná. Bez života. Ale teď! Nanami nemůže uvěřit.
Bojí se uvěřit. Je to příliš krásné, aby to byla pravda. Ale srdce a oči zrazují rozum, který se stále brání. Prudce zamrká, aby se opravdu přesvědčil, že se mu to nezdá. Pak se na něj nahne a chvilku láskyplným pohledem přejíždí jeho tvář. Ne, nezdá se mu to! Nic se mu nezdá! Celý rozechvělý stiskl tlačítko, aby přivolal Ayana.
„Co se stalo, Nanami?!“ vyhrkl ten hned ve dveřích. Jen na něj upřel oči, ve kterých se třpytily slzy.
„Shinichiro! On… On…“ Ayano pochopil. Stačil mu jediný pohled. V té chvíli mu spadl obrovský kámen ze srdce. Shinichiro. Uzdraví se. Šťastně se usmál a tiše vyšel na chodbu. Teprve tam si otřel osamělou slzu.
Sklonil se nad jeho tváří a opatrně ho pohladil po čele. Docela jemně, lehounce, jako motýl, když dosedá na květinu. Jemně, opatrně, jakoby mu mohl tím dotekem ublížit a srdce mu bláznivě tluče štěstím. V dlani svírá jeho ruku, která mu na stisk mimoděk odpovídá. Bude ji držet napořád. Už ji nikdy nepustí.
Nezůstanou mu jen vzpomínky. Nezůstanou mu jen ony, přestože si díky nim uvědomil snad ještě víc, než kdy předtím, jak moc ho miluje a milovat bude. Ale nezůstanou jen vzpomínky. Bude tu on a bude v pořádku. Viděl jak se mu zachvěla víčka.
„Shinichiro,“ zašeptal mu jemně do vlasů. Jemné stisknutí ruky. Zachvění víček. A najednou mu hledí do očí. Trochu zastřených spánkem, ale jinak stejných, jako je vídával už dlouho předtím…
„N-a-n-a-m-i…“
V té chvíli už nechtěl víc.
Komentáře
Přehled komentářů
Krásně psané s citem.
Srdíčkové oči :D
(Keiro, 4. 12. 2007 15:46)No tak za tuhle povídku ti především chci poděkovat. Sama bych chtěla na Suki něco napsat, ale jaksi mě nic nenapadá a nevím jestli by to mělo úspěch. Tvoje povídka měla úspěch a když ne u jiných tak určitě u mě. Líbí se mi zpracování vzpomínek a má to nádhernej závěr. Žádné srdceryvné "Miluji tě." a to se mi právě líbí. Jen N-a-n-a-m-i..., nádhera, beautiful, great, sugoi, schön, splendeur, fasto, brillo a ve víc jazycích to neumím, sorrik :D Doufám, že to dostatečně vyjádřilo, jak moc se mi povídka líbila. Pa.
Co mám
(Kat, 1. 12. 2007 20:51)
napsat. Tiše závidím stejně jako u předešle, že jsem na to nepřišla ssma. Sloučit anime s stím co se mohlo stát, že je to reálnější než reálne.
Ano tak to bylo ne tak to mohlo být, ale bylo. Malý rozdíl, ale důležitý. Rvu si vlasy, že jsi zas přišla s prvním nápadem.
Krásná povídka a já ti děkuji za napínavé chvíle s ni. Arigatoo a pasuji tě na autorku apr excelente Sukisdo. Ehm snad je to dobře.
Přenádherné...
(misako, 1. 12. 2007 17:47)Tahle úža povídka mi dala nový náhled na celou věc. Opravdu. Nanami a Shinichiro... taky to neměli vůbec jednoduchý. Ale... málem mě to rozbrečelo :)
Paráda.
(Karin, 21. 7. 2017 13:54)