Tady je Šebestovo

PAŠTĚ

       Téměř v zapomenutí upadla v posledních desetiletích stará místa pod vrcholem velebné hory Křemelná zde na střední Šumavě.

Stín nevědomosti tuto krajinu pokryl zvláště v letech po druhé světové válce, po odsunu německých obyvatel,

v době zřizování širokých hraničních pásem a zejména, když tu vznikl rozsáhlý vojenský výcvikový prostor Dobrá Voda,

který na dlouhá desetiletí pohltil místa, kam směřuje naše dnešní putování:

Přední, Střední a Zadní PAŠTĚ, německy „Waid“.

Ze svých horských poloh shlížela tato sídla dávných horníků, sklářů a zemědělců do údolí horských říček Křemelné,  Vydry a Otavy.

O Paštích bylo slyšet už ve středověku, kdy tato krajina doslova vřela chvatnou prací rýžovníků a horníků,

kteří z útrob země vynášeli žádané zlaté bohatství.

Už k době před husitskými válkami se vztahuje soupis velkých zlatých dolů a nálezných jam v okolí horního města Kašperských Hor – tenkrát známého pod jménem REICHENSTEIN.

Před rokem 1426 tu bylo v provozu 37 zlatých dolů a to nejen v bezprostředním okolí města ale i ve vzdálenějších místech nadějného zlatonosného revíru, který se táhl od hory Žďánova

až do krajiny kolem Hartmanic,

významné doly byly i zde v okolí Paští.

O někdejším hornickém ruchu v těchto místech vypovídají nejen písemné prameny ale i markantní stopy v terénu. Jsou to jednak zbytky štol a šachet a jednak celá pásma jam, příkopů a náspů z jalového kamení, které vznikly povrchovou těžbou.

         Zvlášť výrazné a cenné stopy hlubinného dolování se dochovaly právě v blízkosti Paští, a právě zde se jedná o konkrétní důl ze středověku. Listina z roku 1723 vztahující se k situaci zlatonosného revíru Kašperských Hor před rokem 1426, vyjmenovává, jak už jsem uvedl, celkem 37 zlatých dolů, mezi nimi také doly v okolí hory Křemelná, konkrétně důl a náleznou jámu sv. apoštola Pavla nad řekou Otavou, důl sv. Panny Doroty na Paštích ( „eine Zech der Heyl. Jungfrau Dorothea auf der Waidt“ a dále důl řečený „na Babylonu“ („eine zech aufn Babilon genandt“).

      Zasvěcení dolu na Paštích právě Panně a mučednici sv. Dorotě nemusí být záhadou, neboť tato maloasijská světice, narozená někdy po roce 290, byla patronkou nejen zahradníků, květinářů a pivovarníků ale také horníků. Vypravuje se o ní, že když jako mladá dívka – křesťanka odmítla pohanského místodržícího Apricia jako ženicha, byla mučena a posléze popravena mečem.

( Je krásná legenda o tom, že když Dorota šla na popravu vyslovovala stále nahlas jméno svého nebeského snoubence Ježíše. Kolem šel mladý advokát Theofil, ze žertu řekl odsouzené, že když mu přinese květiny a ovoce ze snoubencovy zahrady, že i on uvěří v Ježíše Krista. Tu se prý náhle snesl anděl a přinesl košíček plný květů a ovoce. Theofil padl na kolena a vyznal Ježíše Krista…    

      Zobrazení sv. Panny Doroty najdete na gotické fresce v hornickém kostele sv. Mikuláše v nedalekých Kašperských Horách.)  Je také zajímavé, že ve středověku v místech těžby vznikaly hned u dolů původně dřevěné kaple. V souvislosti s hornickou činností je možno hledat i počátky lesní kapličky u Paští. Její zasvěcení ovšem patří Panně Marii Pomocné…

      Paště jsou od nejstarších dob známy také svou sklárnou, která tu mohla pracovat už v druhé polovině 16.století.

První  zmínka je ze Štědrého dne Léta Páně 1606, kdy zdejší skelmistr Hans Hasenkopf „aus Waid“ dodával páteříky dvěma obchodníkům. Další zpráva je už po dvou letech – z roku 1608. Jednalo se o páteříkovou huť, kterou provozoval Martin Zoglauer a od něj si ji koupil Hans Hasenkopf.

Podle Berní ruly tu v časech po 30-leté válce působil Matěj Hasenkopf, který „ skleněná rosaria dělá, ale špatně se mu vede“. Roku 1688 se jmenuje Veit Haas jako huťmistr na Paštích. Je docela možné, že sklárna v Paštích mohla existovat až do poloviny 18.století, spojuje se s Prostředními Paštěmi. Mýcení okolního pralesa sklárnou umožnilo pak zemědělské osídlení místa. Už podle urbáře, který byl sepsán v roce 1617, patřily Paště ke Stodůlkám. Tenkrát se tu usadili 4 chalupníci. V urbáři z roku 1630 jsou zdejší obyvatelé označeni jako: „die von der Weit“ jinde „in der Weiden“, v českém zápisu komise z roku 1618 „Na Veydě, Weyda“, později se osada nazývala Waid, česky v nové době Paště. Regionální badatel Josef Blau vysvětloval jméno lokality jako „in der Weite“ jako odlehlé usedlosti. Historik Holý spíš myslel na původ od slova pastvina „die Weide“.

   Ve Středních Paštích se vyskytovala jména jednotlivých hospodářství – domů a usedlostí - jako Bon Polibauern, Boierl, Dürmeier, Gunteri Koarlhof, Grankbauer…

     O Zadních Paštích se ví, že první osadníci sem přišli někdy kolem roku 1600. Později je následovali 1617 Paul Hanes a 1630 Wenzel Scheinost. V 60.letech 17.století tu byly dva dvorce s právem lovu a rybaření. V meziválečných letech 20.století se tyto dvory označovaly jmény rodin Saller a Scheinost. Patřily k nim špýchárky na obilí, kterým se lidově říkalo „Troidböden“. Za první republiky byly tyto stavbičky chráněny státem jako památky lidové architektury.

    Osada Paště představovala typické šumavské rozptýlené osídlení. Na Střední Paště volně navazovaly Přední Paště. Uváděla se tady jména usedlostí jako Lettlhof, Hofmannshof, Franznbauer… V pazderně Lettlova dvora, jak uvádí kniha Im Lande der künischen Freibauern…, byla v roce 1865 otevřena jednotřídní škola. Po požáru kolem roku 1900 se pro školu postavila nová budova. Místní učitel Albrecht se pak zasloužil o výstavbu silnice k Otavě i o nový most přes řeku.

      V blízkosti Paští se nacházel pozoruhodný královácký dvorec Ebenwies s půvabnou zvoničkou na střeše. Pravidelně se zde prý zvonívalo poledne, klekání, když někdo zemřel a také proti bouřkovým mrakům. U jedné z šachet na blízkém tzv. Rotmosbergu byla kdysi dávno postavena malá kaplička a zasvěcena Panně Marii Pomocné.

       Bývalé šumavské osady Paště se nacházejí cca 2,5 kilometru za Rejštejnem na východním svahu hory Křemelné, osady  tvořily statky a domky. Osady byly zcela zničeny v poválečné době, padesátých letech 20.století. Od Paští jsou nádherné výhledy na okolní krajinu – na vrcholy Žďánov, Javorník, Huťskou horu, Antýgl, Oblík, Jezerní hřbet, hrad Kašperk a osady Svojše a Jelenov.

     Pan František Nykles, znalec Šumavy, upozorňuje na starou lípu v Předních Paštích, která má prý obvod 6,4 metru. Podle něj by to měl být nejsilnější strom na Šumavě. Lípa se nachází u bývalého statku 22.

    Rád bych připomněl, že kraj kolem hory Křemelné byl domovem a věčnou inspirací nejuznávanějšímu nářečnímu básníkovi Šumavy Zephyrinu Zettelovi. Narodil se tady nedaleko ve Stodůlkách 14.července 1876 a zemřel ve Vídni 4.července 1935.

Dětství prožil na Šumavě, do školy chodil už ve Vídni. Chtěl být učitelem, ale stal se tiskařem a posléze úředníkem vídeňské státní tiskárny. Ve svých svérázných lyrických verších, psaných v šumavské nářeční němčině, vyjadřoval lásku k svému rodnému kraji a často také stesk po svém šumavském domově. V roce 1954 vyšel v nakladatelství „Hoam!“ ve Waldkirchen výbor z jeho díla pod titulem „Da ewi Brunn“ – Věčný pramen.

     Méně známou skutečností je, že básnické tvorbě se věnoval  i jeho syn WALTER. Ten se narodil 18.května 1919 ve Vídni, kde vystudoval divadelní vědu, historii, germanistiku a dějiny umění.

Jako umělecký a divadelní kritik publikoval v kulturních listech a časopisech. Působil jako generální tajemník Vídeňského Künstlerhausu, později byl povolán do Říma, kde pracoval jako umělecký tajemník Rakouského kulturního institutu. Roku 1968 získal Walter Zettel od papeže Pavla VI. rytířský kříž řádu sv. Řehoře za zásluhy na poli církevního umění a hudby. Je autorem několika básnických sbírek. V řadě básní, které nesou pečeť smutku a nostalgie, líčí svůj vztah k Šumavě, jako domovu předků. Zvláštní význam má rozsáhlá báseň Rozloučení se Šumavou. V ní oživuje své vzpomínky na dětství a mládí, kdy o prázdninách pravidelně navštěvoval rodiště svého otce. Provází nás okolím Kašperských Hor, Srní…, údolím Vydry a především místy jako Stodůlky, Ebenwies, Paště…

      Tyto citem proteplené obrazy konfrontuje s poválečnou drsnou skutečností opuštěné krajiny…

 „Na Předních Paštích vystupoval jsem nahoru

k rozpadlé chýši pastýřově,

v níž bujelo ostružiní.

Když ale jsem na vyhřátém kameni spatřil slunit se zmiji,

vzal jsem ve strachu nohy na ramena.

   Chodíval jsem k ústím starých šachet

někdejších zlatých a stříbrných dolů

spolu s ostatními dětmi

a házeli jsme do té hloubi kameny, jejichž pád neměl konce

a naše volání:

„Kde jsi? Kde  - kde - ?“

se lomilo v mnohonásobnou ozvěnu.

  Navečer švitořívaly vlaštovky ze svých hnízd

tam pod krovy.

Když byla naklepána i poslední kosa ve stáji,

bylo slyšet už jen cinkot řetězů

a tlumené mručení krav,

vešla pomalu mlha sem nahoru do chalup.

Klapot malého mlýnku,

který jsme přes den stavěli na potoce,

slýchal jsem až do noci se studnou,

která šplouchala hned před domem

a daleko tam v údolí dole

šuměla Vydra.“

A ještě několik úryvků:

O odchodu starousedlíků po 2. světové válce:

„museli tu nechat dům i dvůr,

všechno co jim patřilo, až na to,

co bylo jednomu každému povoleno vzít na cestu.

Kristus na kříži zůstal opuštěn v nezamčené světnici.

Dnem i nocí bučel dobytek ve stájích hlady a žízní,

krávy trápila i plná vemena,

než odtud vyhnali i tu němou tvář.

Pastviny beze zvuku

Tráva v cestě.

Rozpadlé domy.

Nade vsí ani dým.

Jen od Vydry

jak dřív

táhne chladem.“

„Skoupá zemi, zaslíbená kdysi otcům,

kdo z tebe kamení teď vyorává?

Vracíš se tam, kde bylas před věky,

než přišel světec Vintíř. Míříš zpět k divočině.“

„Ani déšť však nemůže smýt vzpomínku

a mlha zastřít snad její obrazy.

I kdyby kopřivy

s řebříčkem bujely na rumišti rozpadlých stavení,

zůstane šumění Vydry.“

Dr. Vladimír Horpeniak

18.6.2011 Přední Paště