O portugalské mouše
Žila byla jedna portugalská moucha, každý by si mohl říct, co je asi na takové mouše neobyčejného? Copak moucha portugalská se nějak může lišit od mouchy středoevropské nebo východní? Tahle moucha to má ale napsáno na křídlech. Není jako všechny ostatní mouchy. V životě toho už viděla tolik, že by mohla na muším celosvětovém setkáním povídat dlouhé a dlouhé příběhy o životě lidí a psát příručky, jak se vyhnout člověku jako mušímu nebezpečenství. Říkejme jí pro tentokrát moucha Matylda.
Matylda měla jedno obrovské štěstí v neštěstí, jako mladá zabloudila do malého, tmavého pokoje portugalského bytu, za kterým se zavřely všechny dveře a okenice, a proto nebylo šance dostat se zpět na svět. Zatímco její vrstevnice už v lepším případě skončili v bříšku některých ptáků, zapletly se do pavoučích sítí nebo umrzly na parapetě oken, Matylda našla stále teplý domov. Zakotvila v rohu jednoho z pokojů a vyčkávala, co se bude dít. Pokoj byl malinký jako dlaň, dvě postýlky, prázdné, ale čerstvě ustlané, dřevěný stůl, který voněl rozlitou kávou a šatník, který zdobily prázdná ramínka od dámských šatů. Muší domov na další dlouhé měsíce.
Jednoho dne se Matylda probudila ze spánku a co nevidí, po pokoji si to mašírují dvě mladé dámy, naráží do sebe a pořád u toho lidsky štěbetají. Obě asi ve stejném muším věku jako Matylda. Muší věk se totiž počítá jinak než lidský, jeden muší týden je jako jeden rok lidského mláděte. Vyskládavaly všude nějaké věci, velké červené kuličky na společném provázku, obrázky malinkých lidí, velké barevné plachty, které zavěsily na držáky ve skříních. Obrovské lodě různých barev, které dávaly úplně na spodní část nohou, když někam přecházely, obrovské muší oči, které dávali na lidské oči, no, byla toho spousta, čemu se měla moucha divit.
Pro Matyldu to byla skvělá zprává, konečně tady nebude tak sama a bude si mít s kým povídat, jen co se naučí lidské řeči. Víte, mouchy nejsou tak hloupé jak si lidstvo myslí, učí se velmi rychle a lidská řeč je té jejich velmi blízká.
Hned ten den se vydala Matylda na oblet zjistit všechno podstatné. Jenže bylo toho tolik a v pokoji byl takový hluk a takový zmatek, že všichni do sebe pořád jen naráželi až to Matylda musela nakonec vzdát, jinak by jí někdo polámal křidýlka. Usedla do rohu, kde ji nebude moc vidět, protože nechtěla, aby byla odhalena hned první den, chce si holky večer v klidu pořádně zblízka prohlédnout, a proto vyčkávala.
Když se setmělo, vydala se na průzkum ještě jednou. Postele už nebyly tak krásně ustlané jako když byl pokoj prázdný. Na každé z nich se vzdoumala lidská pohoří a to bylo něco pro Matyldu. Nejdřív sedla na nos jedné: „Hm, ta má ale velký nos, páni, a ty řasy, ach jo, taky bych chtěla takové řasy. Hlavně si musím dávat pozor, aby se nepřevalila, jinam by mě zalehla, to bych se už taky nemusela postavit!“ Říkala si v duchu Matylda.
Když přesedlala na druhou novou spolubydlící, zahlédla, jak se na boku hlavy něco kroutí: „To ještě neznám“, narážela vesele do lidského ucha, aniž by si uvědomovala jaké nebezpěčí jí hrozí. Pak jenom velká lidská ruka, která se těžce zvedla z postele a letí směrem k Matyldě.
„Uf, to bylo o fous. Musím být příště víc ostražitá, ale pro dnešek už toho raděj nechám, nechci přece přijít o život, sotva se mi začalo dařit a toho jídla“ pomyslela si. Přeletěla Matylda do svého rohu a vklidu tam strávila zbytek noci.
Ráno zase nastal už jednou zmiňovaný frmol. Matylda jen s úžasem sleduje, jak do sebe neustále narážejí, jak si jedna ze spolubydlících pořád na sebe dává nějaké jiné a jiné kusy plachet, nejdřív modrá, pak žlutá, nakonec černá. V každé z nich udělá pár kroků zpět a někam úpěnlivě kouká. Kam to asi kouká? Ne, počkám až odejdou, protože kdyby se do prostoru přidal ještě někdo třetí, nedopadlo by to dobře. Zůstanu pěkně na místě a pak si to všechno pořádně pozjišťuju.
Když odešly, nastal okamžik pro Matyldu. Přelétla na to samé místo, jako dnes ráno stála jedna ze spolubydlících a otočila se tím samým směrem: „Uaaaaa“ Vyděsila se Matylda, až z toho padla na zem.“ Co to bylo?“ Pomalu se postavila na všechny své nohy a zvedla hlavu vzhůru.“ Co to je?“ Tady je další moucha, pomyslela si! „Vrrr, tak na to zapoměn, tohle je moje místo a moje spolubydlící, pro dvě tady už místo není!.“ Přiblížila se blíž druhé mouše. Vzlétla a když viděla, že i druhá moucha letí vzůru, bylo to jasné. Tohle bude souboj! Na život a na smrt! Matylda byla připravena obětovat všechno. Srdce jí bušilo jako o závod. Křidélky kmitala až se jí zavařila prdelka a zamířila vztřemhlav proti druhé mouše. Obě letí proti sobě a pak? Náraz, průdký náraz a obě se pomalu sunou dolů. Matylda se chvíli vzpamatovávala, oblízla si všechno nožičky, vyrovnala křidýlka a byla rozhodnuta bojovat klidně ještě jednou, jen když té druhé ukáže, kdo je tady pánem. Tak si obě mouchy koukají zpříma do očí. Když se Matylda pohne doleva, neznámá moucha se pohne také doleva, když se Matylda vznese, moucha se také vznese. Hm, to je ale podivné, pomyslí si Matylda. Kouká za ni a vidí, že za neznámou je ještě jeden podobný pokojíček jako ten Matyldin. Jak je to možné? Vlastně je úplně stejný. Když to Matyldě přišlo podezřelé, zkusila pohnout první pravou nožičkou a viděla, jak moucha na druhé straně hnula tou samou nožičkou. A tak Matylda stála celý den před tou věcí, která přesně kopíruje všechno, co Matylda udělá a snažila se pochopit jak je to možné. Ani si neuvědomila kolik je hodin až se z ničeho nic rozletěly dveře a přaštily Matyldu přímo do čela. Pácla sebou na koberec a myslela si, že už je po ní. Všude nastalo takové zvláštní žluté světlo, to musí být určitě nebe. Ležela na křidýlkách a čekala, až si pro ni přijde nějaký svatý, ale ono pořád nic. Pak vidí, jak se kolem ní pletou velké lidské nohy. „To nebude nebe,“ posbírala zbytek svých sil a vzlétla zpět do svého koutku. Myslím, že pro dnešek má Matylda o čem přemýšlet. Musí si dobře rozmyslet, co bude s tou druhou mouchou, protože možná je to hodná moucha a taky má svůj vlastní pokoj, stejně jako má Matylda. Proto ona se nebude plést do jejího pokoje a bude doufat, že ani nová moucha se nebude plést do toho jejího. „Ale běda tomu, kdo překročí tento práh,“ pohrozila Matylda všem mouchám na světě! A taky, Matyldo, už by jsi měla svým holkám dát nějaká jména, ať se ti pak nepletou, co? Tak co třeba Velká a Malá…
Jak se Matylda učila malovat
Jednou ráno, když bylo v pokoji zase husto a holky si tentokrát vykládaly nějaké zážitky z volného víkendu, který podle všeho strávily někde venku se spoustou jiných lidských mláďat, viděla Matylda něco, čemu celou dobu říkala rekonstrukce. Velká seděla na mrňavé židličce, pořád někam zírala a při tom si do ucha píchala dlouhý a barevný věci. Kolem očí si dělala černý kroužky, kdy vždycky namočila štětec do takové malé lahvičky, vypadalo to, jakoby v ní měla asfalt, který v létě vždycky teče a bublá na cestách a už v první muší třídě nás učí, že pro nás mouchy je vážně nebezpečný, protože jak do nečeho narazíme a nedej bože do něj sletíme, tak je to jasná smrt. Na tváře si paplala něco z čeho se strasně prášilo, ale když s tím skončila, vždycky si tak povzdechla, usmála se a hrozně jí to slušelo. Dělala to každý den, nevím sice proč, to Matylda by byla asi příliš líná, aby kvůli tomu musela tak brzy vstávat, ale ony ty lidský mláďata jsou vůbec takový divný i v tom, kolikrát si na sebe dají úplně jiné hadříky, předtím než někam odejdou. To my mouchy to máme jednoduché, nic takového nepoužíváme a taky jsme spokojené.
Ráno se jim pravidelně do cesty nepletu, je vidět, že samy ještě nekoordinují své pohyby, jsou jako mouchy po dlouhé zimě, pletou se z jedné strany na druhou a pořád po sobě něco pokřikují, vůbec si nerozumí, tak si to vysvětlují všechno nejméně třikrát a obzvlášť Malá, ta je takhle zmatená celý den, alespoň co Velká říká, mě se to ale až tak hrozné nezdá.
Když scházely obě dolů, kde si podle všeho chystaly něco k jídlu, rozhodla jsem se jít s nimi, třeba jim něco ukápne od sporáku, vždycky když vidím ty dobroty, co si nosí s sebou nahoru, moc jim to závidím a když se nedívají, tak přiletím taky občas ochutnat, ale moc mi nedopřejí, odeženou mě dřív, než stihnu vůbec něco uždibnout. Když jsme sešly všechny tři dolů, vidím, že se jich v kuchyni motá víc, než jen Velká a Malá. Ale těm už nerozumím, naučila jsem se za tu dobu jen řeč mých holek, ale tuhle neznám. Podle všeho jak se Velká tváří, to nebude nadšení, že se potkávají všichni v kuchyni. Ta je totiž asi stejně velká jako náš pokojíček, to jsme tam tři a už tak je tam málo místa, nedej bože teď, když je nás tu asi pět.
„Ahoj, nevěděl jsem, že je nás tu víc.“ Zabzučel na mě někdo. Takže šest. Ohlížím se kolem sebe a pořád nikoho nevidím. „ Tady v rohu, nad lednicí.“
„Ahoj.“ Šest bylo skutečně hodně, to se Malé a Velké vůbec nedivím, že se tváří takhle. Kdo to je?
„ Jsem Otomar.“
„Ahoj Otomare.“ Já jsem Matylda, „ kde bydlíš?“
„Tady dole, v pokoji jednoho malého Španěla.“
„Aha, toho vůbec neznám. Neměla jsem ještě moc příležitostí prolétnout se po domě, takže ani nevím, kde kdo bydlí. Jsi tady už dlouho?“
„Ani ne, přiletěl jsem tohle léto. Ale asi se brzy odstěhuju. Můj spolubydlící je totiž divný, nemám ho moc rád. Myslel jsem, že by s ním mohla být aspoň trochu legrace, ale zdání klame. Navíc, mu není vůbec rozumět. Už jsem s jedním Španělem bydlel, ale ten mluvil trochu jinak, takže se na ničem nemůžeme domluvit.“
„ Tak to je mi líto. Já mám skvělé spolubydlící. Představ si to, žijeme tam tři a vůbec si nepřekážíme, skvěle spolu vycházíme, občas po nich zůstane i nějaké to jídlo, takže já si nemám vůbec na co stěžovat a těch zážitků.“
„ No, to mi musíš někdy povídat, protože tenhle nemá žádné. Jsem rád, když si bočas povídá sám pro sebe, aby vznikla alespoň nějaká konverzace.“
„ No, to určitě, někdy se tu můžeme znovu sejít u snídaně a popovídat si.“
Matylda ukončila rozhovor, nastartovala křidélka a vznešeně odletěla, kdyby jen Otomar tušil, že z celé té konverzace byla ale pekelně nervózní a třepaly se jí všechny nožičky, doufám, že to na ní nebylo moc vidět, konečně nějaký pohledný mušák a ona by se musela takhle znemožnit hned na prvním setkání.
Malá a Velká posnídaly, já jsem posbírala drobky, co komu odpadlo od talíře, ještě jsem počkala, jestli se dobře vypraví do školy, aby nic nezapomněly a pak se vrátím zpět do pokoje. Vidím je, jak stojí u okna a do pusy pořád dávají něco bílého, malého, pak se jim z pusy dýmí a vypadají u toho velmi spokojeně. To jsou ale divné lidské zvyky, třeba vypouští páru, kdo ví.
Když Malá a Velká odešly, nastal v bytě hrozný klid. No jo, moje spolubydlící jsou hlučnější než všichni ostatní, ale na druhou stranu, je s nimi legrace. Třeba včera si do vlasů dávala Malá takové podlouhlé kulaté papírky, vypadala jako mimozemšťan a ještě si u toho hrála na zpěvačku, no řekněte, to Otomar takovou srandu nikdy nezažije a Velká jí do toho dělala bicí a elektrickou kytaru, bylo to docela supr číslo.
Musela jsem skouknout všechny ty věci, které používá Velká ráno, třeba bych taky vypadala jako ona, když bych to na sebe zkusila naplácat.
Matylda poletuje kolem všech těch líčidel plná očekávání až narazí na odkrytý pudr. Konečně něco, co se nemusí otvírat, protože na to její nožičky prostě nestačí. Namočila do pudru jednu nohu, jenže co se nestalo. Pudr se přilepil na nožičku a nešel dolu ani za nic. Matylda se snažila vzlétnout, ale šlo to jen velmi těžce. Pudru na nožičce bylo tolik, že Matylda neměla dost sil vzlétnout. Mávala křidýlkama jak jen to bylo možné, celá se u toho pěkně spotila a sotva vyletěla z lahvičky s pudrem ven, únavou jí přestaly sloužit křidýlka a padla do pudru úplně celá.
„Ach můj bože, co si teď počnu.“ Na spocenou Matyldu se pudr nalepil jako vosy na med. Teď už nevzlétne ani náhodou. Ležela bezmocně v krabičce s pudrem a čekala, co se bude dít. Jak tam tak ležela, přemýšlela, proč to ta Velká s Malou pořád dělají? A pak jí to došlo, ona to chtěla zkusit kvůli Otomarovi, aby se mu při příštím setkání líbila víc než dnes, tak třeba to tak dělají i holky, třeba taky potkaly nějakého Otomara a chtějí se mu líbit. Jenže ony to na rozdíl ode mě unesou, já bych takhle s Otomarem nemohla nikdy nikam letět, a to nechci!
Ležela Matylda v pudru pozbytek celého dne než se Velká a Malá vrátily ze školy domů. Když se otevřely dveře, Matylda se strašně lekla, z toho celého zápolení s pudrem byla tak vyčerpaná, že usnula a na příchod holek vůbec ani nepomyslela. Sotva přišly bylo slyšet všude kolem jenom spousta křiku. Matylda netušila, jestli se hádají mezi s sebou, nebo je jenom někdo naštval, což by nebyla zas taková novinka. Co chvíli je slyšela mluvit o někom, kdo jim pořád ubližuje, a to se nelíbí ani Matyldě, ale co s tím může ubohá moucha dělat. No vůbec nic.
Raděj ani nedutala, kdyby Velká viděla, že si Matylda hoví v jejím pudru, asi by nebyla moc nadšená, takže to nehodlá zbytečně pokoušet. Pak se jen ozve hlasité kýchnutí, přímo nad krabičkou z pudru. Malá vysobodila Matyldu ze zajetí. Ta měla ale štěstí, kdyby jen tušila, že vidět ji tam Velká, už by nevzlétla.
Kde to jsem, pomyslela si Matylda, ještě ohluchlá z kýchnutí. Ležela vedle pudru na stole, křídla barev jako bílá paní, pusu plnou pudru, no fuj, to byl ale blivajz. Myslím, že když se nebudu Otomarovi líbit taková jaká jsem, tak mám prostě smůlu, ale tohle mi za to nestojí.
Tak byla Matylda zachráněna z pudřího vězení, večer se uchýlila do svého tichého a nenápadného koutku a úplně vyčerpaná vzpomněla na Otomara a nechala si o něm něco hezkého zdát.
Jak se moucha Matylda udržovala v kondici
Každý večer Malá prováděla před spaním takové divné věci. Opakovala je pořád dokola a hrozně u toho funěla. Velká nad tím jenom kroutila hlavou. Ona Malá si pořád stěžuje, že je velká, přitom já si myslím, že je Malá, ale ona si myslí, že je Velká. Pořád si mačká zadeček a nohy a břicho a já nevím, jestli to má nějaké pozitivní účinky, ale vždycky u toho tak sklíčeně kroutí hlavou, tak já nevím, co to má znamenat. Toto lidské chování jsem ještě nepochopila, ani to, jak večer pořád něco opakuje a počítá si u toho. To je taky divné, ale posledně říkala, že se potom cítí mnohem líp, tak bych to asi taky měla někdy zkusit, ale určitě ne večer, když je nás tady tak plno. Navíc nevím, jeslti bych to zvládla tak jako Malá a nechtěla bych, aby při tom na mě někdo koukal. To Malé to problém nedělá. Říkala, že to dělá velmi často i před lidma, takže to potom chápu, že se přede mnou a před Velkou nestydí. Já to zkusím až ráno.
Dnes v noci Malá a Velká byly dlouho vzhůru, chtěla jsem už spát, ale ony se pořád dívaly na nějaké běhající obrázky. Vůbec si nevšimly, že jim občas sedím na hlavě nebo na rameni, byly do toho tak zažrané, že je vůbec nic nemohlo vyrušit, tak jsem se dívala s nima. Já teda nevím, ale proč u toho brečely. Obě seděly vedle sebe, deku až po uši, v jedné ruce čaj, v druhé misku s něčím dobrým, taky jsem si dala, jak se tentokrát nestíhaly soustředit na víc věcí najednou, tak jsem dostala taky příležitost ochutnat a vůbec se jim nedivím, že si pořád přidávaly a potichu usmrkávaly, jak jim z toho tekly slzy, možná proto, že jim ta dobrota za chvíli dojde, nebo z nějakého jiného důvodu? No, to nechápu. Proč by jinak brečely? To my mouchy nebrečíme. Náš život je tak krátký, že na nějaké takové věci nemáme čas a snažíme si to mnohem víc užít než lidé. Až to skončilo, tak pořád mluvili o někom jiném, říkaly, že je to blbec, nebo co, tomu jsem moc nerozumněla. Ani nevím, co to slovo znamená, ještě ho totiž nikdy nepoužily, musím se pak zeptat Otomara, jestli neví, co to znamená. Aspoň budu mít důvod se s ním znovu setkat. Protože potkat se s ním jenom tak, bez nějakého závažnějšího důvodu by byla hloupost, ještě by se mi smál, myslel by si, že jsem trapná moucha.
Malá s Velkou zhasly velmi pozdě, oči se mi už klížily a chtěla jsem spát, ale byla jsem tak zvědavá, co si povídají, že to prostě nešlo. Pak ale nastalo to jejich typické loučení na dobrou noc, udělají na sebe nějaké divné zvuky, jako je: Brou, kočí. A z druhé postele se ozve: Pa, čičí. A to mám pocit, že snad není ani lidská řeč, ale když si rozumí, mě to nevadí.
Celou noc jsem přemýšlela, proč to ta Malá večer před spaním asi dělá a že se po tom cití líp. Tak jsem se snažila si vzpomenout na všechno, co jsem u ní viděla, abych to taky ráno mohla vyzkoušet. A jak jsem pořád přemýšlela nad tím, co to teda ráno budu dělat, usnula jsem. Probudilo mě, až ráno to slunce, co sem pouští pokaždé, jen co vstanou. Velká si zase sedne na tu svoji malou židličku a zase si píchá do oka a plácá na sebe všechny ty věci, které já už nechci ani vidět. Málem jsem kvůli nim přišla o život.
Malá stojí před skříní a pořád kroutí hlavou. Pak se nasouká do dvou takových úzkých trubiček, hodí přes hlavu nějakou další plachtu a dalších pět minut si někde něco popravuje, nebo si to zase vymění a zkouší do té doby, dokud není úplně spokojená. Ale já si myslím, že ona nikdy nebude spokojená. Až s tímhle skončí, podobě jako Velká si pak něco píchá do oka, ale nedělá to tak často jako Velká, jenže Velká v tom má systém a chce to mít perfektní, to Malá si na tom tolik nedává záležet. Po tom, co to všechno dokončí, sbalí si věci a už jsou obě pryč. No konečně.
Tak teď je ten správný okamžik to vyzkoušet. Matylda se postavila na zem na koberec, jenže zjistila, že tam se jí nožičky zaboří do koberce tak hluboko, že by je vůbec nemohla ani pokrčit. Takže si přelétla na skříň, tam už to bylo podle představ. Malá to dělá taky tak, stojí na všech čtyřech a pořád se zvedá nahoru a dolů, takže pokryčit všechny nohy a nahoru, dolů a pořád dokola. Jedna, dvě, tři…patnáct a to stačí. Malá taky nenapočítá nikdy víc než patnáct. Sice to celé několikrát opakuje, ale ja jsem slabá jako moucha, takže to nebudu na začátku nějak přehánět. Pak si lehne na křídla a zvedá hlavu, to ale asi nezvládnu, polámala bych si křídla. Ta lidská totiž nejsou tak velká a nejdou tolik vidět, místo toho se proletím několikrát po pokoji.
Tak Matylda vystartovala. Řekla si, že tak jak Malá stokrát zvedne hlavu, tak Matylda stokrát obletí celý pokoj. Tak ho obletěla jednou, podruhé, potřetí, a pořád dokola. Deset, jedenáct, jenže jak pořád létala Matylda dokola, zamotala se jí z toho akorát tak hlava, až vyletěla otevřeným oknem ven. Venku se chvíli zmateně motala, jak se vůbec nemohla zorientovat, kde vlastně je, protože tohle ve svém pokoji ještě nikdy neviděla, až si musela sednout na první stěnu, kterou našla.
No, co teď? Pomyslela si Matylda. Tak přece nemůžu být daleko. Musím se vrátit. Vzlétla Matylda vstříc dalšímu nebezpečí v naději, že najde svůj milovaný domov. Poletovala z prava do leva, jestli nezahlédne své okno, místo toho, aby se dívala kolem sebe. Až najednou pořád třepotá křidélky, ale svět se ani nehne. Jak je to možné?
„ Jsem v síti.“ Matylda přestala třepotat křídly, protože věděla, že jedno z pravidel, které je na škole učili, když se dostane do podobné situace na sebe vůbec neupoutávat pozornost. Ani nedýchala, jak se snažila být nenápadná. Jen koulela očima nahoru, dolů, ze zvědavosti v čím žaludku skončí jako večeře. Ale nikde nikdo. Uf, to je dobré znamení. Musím rychle zmizet. Ještě štěstí, že chudák Matylda ráno cvičila a posílila nohy. Chvíli zápasila se starou pavoučí sítí, ale nakonec nad ní vyzrála. Sotva z ní vylétla, všimla si, že pavoučí síť je v rohu okna, které důvěrně zná. Je to přece její okno . Okno teplého domova. Proto už nechtěla vůbec riskovat, že by někde zabloudila a vletěla zpět dovnitř.
„ To byl zase den.“ Pomyslela si Matylda. Myslím, že mě to nedělá tak dobře jako Malé, a už vůbec se po tom necítím tak jako Malá. Takže to raděj ani zkoušet znovu nebudu. Myslím, že to vůbec nepotřebuju. Mám nohy dobré a křídla taky pevná, takže ať si to Malá dělá klidně jak často chce, ale já už se do toho přemluvit nenechám!
Když se Malá s Velkou dnes vrátily domů, nebyly tak naštvané jako posledně, pořád se něčemu uchychotávaly.
Jak Velká a Malá letěly a neměly křídla
Ach jo, jak to tak vypadá, tak příštích pár dní budu doma sama. Malá a Velká si zase někam večer balily věci, a podle toho, kolik párů ponožek a spodního prádla si nabalily, tak to nebude jen na jeden den. To by mě ale zajímalo, kam se chystají. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nepoletím s nimi, ale když jsem zaslechla, že letí do Madridu, tak jsem to vzdala, protože tak daleko bych určitě nedoletěla. To by mě zajímalo, jak poletí ony dvě a jestli to zvládnou, tak jak to mají v plánu. Velká říkala, že letí někdy kolem jedné hodiny odpoledne a že budou večer už na místě. No to já bych určitě letěla týden, než bych tam doletěla, ale tak pravda je, že jsou podstatně větší než já, takže i křídla budou mít dost velká. Jenom mi za celou tu dobu není dost jasné, kde je mají schované. Tak já vím, že některý hmyz taky nemá křídla tak jako my mouchy a musí je nejdřív vyrolovat, ale u nich jsem si ani nevšimla ničeho, odkud by je měly vytáhnout. Budu to muset dnes večer asi prozkoumat.
Malá zase přehazovala všechny své věci, že nemůže najít pas a tomu jsem taky moc nerozuměla, řekla jsem si, že to je věc, ve které jí můžu konečně poradit, tak jsem vyletěla za ní a pořád narážela do jejího pasu, aby si všimla, že ho má na sobě, ale ona pořád nic. Dokonce jsem z toho měla potom dvě modřiny, jak jsem se snažila jí ho ukázat a kdykoli jsem se jí to snažila zakřičet třeba i do ucha, tak se akorát ohnala, že to nechce slyšet, jako kdybych jí vyprávěla kdo ví, co hrozného.
Pak našla nějakou zelenou knížku a hrozně se zaradovala, že už ho našla. Ale já si myslím, že se spletla, protože pas přece vypadá úplně jinak. Ale ona s těmi částmi těla má pořád nějaké problémy. Ona by nejraděj všechno vyměnila za nějaké jiné, lepší a mě už nebaví se na to pořád dívat a o něčem ji přesvědčovat, že žádné výměny nepotřebuje.
Když ráno vstaly a provedly všechny ty rituály, které každodenně dělají, Malá hodila óbrovskou věc na záda, se divím, že ji vůbec nepřevážila dozadu a vyrazily. Napadlo mě, jestli to takhle lidé nemají přídavná křídla, v tom případě by to celé odpovídalo, Velká je měla schovaná trochu jinak, neměla je na zádech jako Malá, ale v takovém vaku pod paží. No to nevím, jestli se jí takhle dobře poletí, ale myslím, že když doletěla až sem z té země, kde původně žije, tak snad už ví, co je pro ni nejlepší.
Malá i Velká říkaly, že poletí s nějakým Radovanem a že se na to hrozně těší. Jestli je to ten Radovan, co tady byl posledně a s holkama vařil, tak potěš. Má takový velký vlasy a to se mi moc nelíbí, pak je hrzoně vysoký a tak vůbec. Ten musí mít křídla, jednou mávne a je v Madridu, no ještě, aby tak holkám uletěl, to bych si s ním pěkně vyřídila. Ale holky ho mají rády, tak doufám, že si to s ním užijou. Taky mě napadlo, že když budou pryč, mohla bych pozvat Otomara na návštěvu. Nevím, jestli to můžu nazvat jako Velká, když Malá šla sama ven s nějakým choreografem, nebo co, tak Velká říkala, že jde na rande. Tak bychom mohli jít s Otomarem taky na rande. Jenom doufám, že to nedopadne stejně jako u Malé, to bych nechtěla. Ten večer to bylo taky pozdvižení.
Malá měla ve vlasech zase ty svoje ruličky papíru, ale už si nehrála na zpěvačku jako kdysi, vypadala mnohem vážněji. Takovou ji moc neznám, nemůžu říct, že se nesmála, ale pořád přecházela po pokoji a něco si drmolila pod nosem, hodila na sebe jednu plachtu, chvíli v ní chodila po pokoji, pak si ji zase vyslekla, dala na sebe další, v té taky nevydžela o nic déle, pak se zase vrátila k té první a nakonec přišla Velká a řekla jí, že v tom přece nemůže nikam jít. Tak to začalo celé od začátku, trvalo jí to nejmíň hodinu, než našla to pravé. A jestli jsem někdy řekla, že Velká je v tom svém restaurátorství pečlivá, tak jsem netušila, že to takhle umí i Malá. Pořád někam civěla a plácala na sebe nejrůznější věci a kroutila u toho nešťastně hlavou, po půl hodině to vypadalo, že to vzdala.
Mě se to docela líbilo, jenom ty trubičky z hlavy bych k tomu nedávala, to se mi až tak nelíbilo. Naštěstí uposlechla a pak si je sundala. No tohle na toho choreografa, nebo co to bylo za druh samečka, musí určitě zapůsobit.
Když Malá odcházela, Velká na ni ještě ze dveří křičela, ať se chová slušně a moc nevyvádí. Proč by měla vyvádět? Já jsem si myslela, že s ním jde na rande, protože ho má ráda a ne proto, aby vyváděla. To já půjdu s Otomarem na rande proto, že ho mám ráda, vyvádět nechci a nemám kvůli čemu, dyť mi nic neudělal.
Velká během toho, co Malá byla pryč celý večer jenom seděla a koukala do té velké obrázkové knížky. Pak se ale rozrazily dveře a v nich se objevila Malá.
Tyhle situace už znám, chová se vždycky jako moucha CC, je taková neřízená a vždycky u toho hrozně rozhazuje rukama, možná jí dal napít něčeho, co jí neudělalo moc dobře a teď má křeče v břiše, protože se u toho pořád tak divně klátí a pořád se chytá za hlavu. Ale asi to nebylo nic vážného, protože Velká se u toho vždycky hrozně směje, kdyby to bylo vážné, přece by ji tam Velká nenechala umřít.
Ten večer jsem poslouchala moc dobře, co si povídají, ikdyž jsem tomu úplně dobře nerozuměla, ale co kdyby mi to pomohlo s Otomarem. Když Malá řekla, že je tak trapnej, až je roztomilej, tak jsem vůbec nepochopila, co tím myslela? Já z toho vlastně dost dobře nevím, jestli se jí líbí nebo ne, ale jak to tak vypadá, tak to neví ani Malá. Ale podle toho, co říkala, že se s ní snažil dělat něco, no já nevím, co to bylo a Malou to strašně rozhodilo, tak si myslím, že to není moc dobrý člověk. Měl se Malé přece nejdřív zeptat, jestli to chce dělat taky, ne? Mě by se teda moc nelíbilo, kdyby mě Otomar do něčeho nutil a já nechtěla. Ale ony mě stejně neposlouchají, tak nic říkat už raděj nebudu.
Jenom co odletěly to ráno, tak jsem sletěla dolů, jeslti tam nepotkám Otomara. Lítala jsem po celé kuchyni a Otomar nikde. Bylo mi z toho docela smutno, protože jsem si představila, jak teď budu několik dní sama. Sedla jsem si na poklici, která tam zůstala ještě od včerejší večeře, někdo si asi chystal ovesné vločky, beztak to byla Malá, tak jsem aspoň posnídala a pak jenom slyším, jak vedle mě něco přistává. Otomar. No to je skvělé.
„ Ahoj, Matyldo.“
„Ahoj,“ jak ho mám oslovit, holky taky pořád mluví o někom jako o raráškovi, teda aspoň Malá si pořád s někým takovým píše, nebo o Mílovi, tak jak bych mohla říkat Otomarovi já? „ Ahoj, Otomí.“ No, to bylo určitě trapné.
Tak jsme se dali do řeči, bylo to celkem fajn. Ani jsem se nestihla nadát a už bylo odpoledne. Když už mezi námi ledy trochu povolily, pozvala jsem Otomího ke mně večer na rande a on říkal, že přijde, to jsem měla ale vážně radost, už nejsem zvyklá být večer sama. Na stole jsem našla nějaký zbytek kuřecího masa, tak jsem ho ukradla na večer, aby si nemyslel, že jsem špatná hostitelka. Jsem zvědavá jak to večer dopadne.
Otomar přiletěl přesně včas. Mám ráda, když jsou samečci dochvilní, to Malá asi taky, proto se vždycky tak vzteká, když ten její sameček přijde pozdě a já se jí vůbec nedivím. Na skříň jsem nachystala kuřecí maso, na stole jsem ještě našla drobky od sušenek, co odpadly holkám ještě než odjely, no, byla to prostě skvělá večeře. Už dlouho jsem se takhle dobře nenajedla, podle všeho se to líbilo i Otomímu. Povídali jsme si o našich spolubydlících, vykládal mi o tom svém španělovi. Ten podle všechno nechodí jako moje holky někam na rande, kdo ví, jestli vůbec někdy na nějakém byl. Hodně jsme se u toho nasmály až pak Otomí udělal nějakou takovou divnou věc, no to vám ani raděj nebudu povídat, vůbec se mi to nelíbilo, snažila jsem se odletět, ale on mi to pořád nechtěl dovolit. Na poslední chvíli jsem se vyprostila z muších spárů a odletěla na druhou stranu pokoje.
Otomare, Otomane, teď sis to ale celé pokazil, pomyslela si Matylda. Ukázala jsem mu, kde jsou dveře a už jsem si nepřála se s ním nikdy víc potkat. To bylo ale nevkusné a takový milý sameček se to zdál. Fuj, večer jsem vůbec nemohla usnout. Musela jsem na to pořád myslet. Proč to udělal? To jsou asi všichni ti samečci úplně stejní. Musím to Malé říct, aby tady už s nikým na rande nešla, protože to vždycky dopadne stejně. Holky, už žádné samečky v našem domě!
Jak se Matylda rozhodla odstěhovat
Víte holky, já vás mám obě moc ráda, ale takhle by to nešlo, nejen, že myslíte pořád jenom na sebe, na což jsem si už zvykla, ale tohle? Tohle tedy ne. Poslední týden je tady velmi napjatá atmosféra. I ráno, když jedna z nich vstane, tak se ta druhá hned odklidí z pokoje, večer si spolu vůbec už nepovídají, jak si povídaly dřív. Tak já nevím, co se děje. Místo toho, aby byly rády, že nejsou úplně samy, tak tráví co nejvíc času každá zvlášť. Velká si pořád povídá sama pro sebe s takovou tou velkou obrázkovou knížkou, tváří se u toho tak sklíčeně, tak si říkám, jestli není nemocná, když si mluví sama pro sebe. Možná by to měla vidět Malá, ona by určitě poznala, jestli je Velká v pořádku , protože to by bylo docela nutné zavolat lékaře. Přece jenom už to trvá nějakou dobu, co to takhle dělá. Občas u toho předvádí i nějaké zvláštní pohyby rukama, jako kdyby někoho viděla, na koho se dlouho těšila a mávala mu, ale přitom tam nikdo není. Chvíli jsem si myslela, že mluví a mává na mě, ale pak jsem si uvědomila, že mě určitě vůbec nevidí, takže to musí být něco jiného. Malá tohle nedělá, tak proto by se jí měla snažit pomoct, ale když ona se toho většinou neúčastní, ona je v té době většinou někde v kuchyni a chystá si to svoje jídlo, které mi ale vůbec nechutná, protože je to všechno zelené jako štovík, nebo to nemá žádnou extra chuť. To je beztak jenom proto, že chce být pořád krásná, ale já si myslím, že jí to vůbec neprospívá, už je tak zelená jako to jídlo, co denně jí. Myslím, že obě holky jsou posledních pár dní nějaké nemocné, jenom každá nějak jinak.
No, měla jsem o ně o obě strach a hlavně jsem od nich taky nechtěla nic dostat, že bych si povídala sama pro sebe, to bych ještě snesla, ale být zelená moucha, ani náhodou. Musím se maximálně vyhýbat jejich kontaktu.
Malá na to ale asi kápla. Už zjistila, co jim oběma je, tak to je dobře, protože to budou moci obě potom už snadno vyléčit. Malá říkala, že je to ponorka. Ještě jsem se s takovou nemocí nesetkala, asi je to jenom lidská nemoc a mouchy ji neprenáší, což je dobře, ale snad to není nic vážného. Nevím jak se to léčí, ale asi je to nějaký zápal v těle.
Jednoho dne přišly obě ze školy domů, Malá si vařila a Velká zase rozhazovala rukama před velkou obrázkovou knížkou. Když ale Malá přišla nahoru, spustil se hrozný křik. Obě u toho rozhazovaly rukama jako Velká, když má ten svůj záchvat, pak na sebe jedna přes druhou ukazovaly a říkaly si takový divný věci, až Velká práskla dveřmi a odešla.
To byl okamžik, kdy jsem si řekla, že tu už s nimi bydlet nebudu. Tohle totiž vůbec nevypadá na nějakou krátkodobou nemoc. Naštěstí jsem toho neměla moc co balit, jenom jsem nevěděla kam jít? S Otomarem se už vůbec nebavím, ale neznám nikoho jiného. Tak jsem chvíli přemýšlela, přitom jsem sledovala Malou, jak se divně tváří, pak jsem to zahlédla, první smrtelný projev jejich nemoci. Z očí jí něco teklo dolů, a to je konec. To je jasné. Musím pryč, jinak tady umřu a ony se mnou. Nevím, jestli se to u Velké projevovalo stejně, ale ta byla dole v kuchyni a beztak si zase strkala do pusy tu malou trubičku a vypouštěla páru, já si myslím, že tohle jejímu zdravotnímu stavu teď moc neprospívá, ale jestli to utiší její bolesti, hlavně, že ji to nebude bolet, až umře.
Sletěla jsem dolů, no jako kdybych to něříkala, skutečně Velká seděla u okna a vypouštěla páru, naposledy jsem se na ni podívala, chtěla jsem se rozloučit, měla jsem je obě moc ráda, když v tom jsem narazila na Otomara.
„ Ježiš, to jsem se lekla.“
„Ahoj, Matyldo, jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl.“
„ Ale jo, mám se docela dobře, vlastně nemám, musím se stěhovat. Velká a Malá mají nějakou smrtelnou nemoc, takže musím od nich pryč.“
„ To je mi ale líto. Víš, chtěl bych se Ti omluvit za to, co se posledně stalo.“
„ Nemusíš se omlouvat.“
„Ale já nechci, abys na mě byla naštvaná, mám tě rád.“
„ Nejsem, nejsem na tebe naštvaná, jenom to celé bylo špatně načasované.“
Tak jsem si chvíli vykládala s Otomarem, nakonec jsme si to vysvětlili a nabídl mi, že můžu bydlet u něj, než holky umřou a oni tam ten pokoj zase pěkně uklidí. Nejdřív jsem docela váhala, ale nakonec mi stejně nezbylo nic jiného, tak jsem to přijala. Mezi tím se mi Velká ztratila z dohledu, asi šla zpět do pokoje. Možná chtěla, aby umřely s Malou spolu vedle sebe a ne jedna v posteli a druhá u okna. Tak jsem si mezi tím přenesla věci k Otomarovi. Pokojík to byl pěkný, je vidět, že jeho spolubydlící bude velmi pořádný. Líbily se mi ty jeho papučky, teda aspoň Velká tomu tak říkala, jsou to ty velké lodě, které nemají zadní část, takže na vodě by do nich určitě nateklo a potopily by se, ale takhle na zem to ničemu nevadí. Byly takové velké, skoro stejně velké jako sám spolubydlící. Jinak byl takový nezajímavý, myslela jsem si, že by se třeba Velké nebo Malé mohl líbit, spíš Malé, protože vedle Velké by vypadal jako její mladší bratr, ale když teď umírají, tak už je to stejně jedno.
Uvědomila jsem si, že jsem u sebe v pokoji zapomněla ještě nějaké věci, Otomar, říkal, že tam teď nemám letět, že mám vyčkat, ale já jsem musela. Pak bych se tam taky třeba už nemusela dostat. Když jsem doletěla do pokoje, viděla jsem jak Velká s Malou stojí u okna obě mají ty trubičky v ruce a vypouští páru a pořád se na sebe usmívají. Tak já tomu nerozumím. Velká pak řekla, že už se nebudou hádat, protože Malá říkala, že přece moc dobře ví, že ji tyhle hádky zabíjí. Takže měly umřít, ale neumřou? Tak co bude? Jsem z toho úplně zmatená. Řekla jsem si, že počkám jednu noc a potom uvidím.
Tu noc jsem přespala u Otomara. Musím říct, že byl úplně vzorný, až mě to překvapilo. Ráno jsem přeletěla do kuchyně a viděla jsem tam jak Velká i Malá sedí u stolu a o něčem si povídají. Takže budou žít? Asi jo. No, doufám, že už je to za námi a můžu se opět nastěhovat do svého koutku, protože bydlet s Otomarem déle by nám vůbec neprospívalo.
On to totiž myslel moc vážně a já si tím zatím nejsem vůbec jistá. To je jako s tím choreografem, myslím, že ani Malá neví, jestli to má cenu se s ním stýkat, po tom jak se k ní zachoval.
Tak jsem si přenesla zase svých pět švestek do pokoje a večer jsem se nadšeně dívala, jak obě v posteli spokojeně oddychují. No, hlavně, že budou žít.
