Alois Jirásek: Skály
AUTOR
Život
Alois Jirásek byl čtvrtým dítětem rolníka a pekaře Josefa Jiráska a jeho ženy Vincencie. Narodil se 23. srpna 1851. Po něm se jeho rodičům narodilo ještě 5 sourozenců. Z devíti dětí však tři zemřeli. Rodina nebyla příliš zámožná.
Dětství strávil v Hronově, do školy chodil v Broumově a v Hradci Králové. Dále studoval na pražské univerzitě historii. Potom učil čtrnáct let v Litomyšli. Roku 1888 se přestěhoval do Prahy a pokračoval v pedagogické a literární činnosti. Často navštěvoval rodný Hronov a také podnikal cesty do míst, kam umisťoval děje svých děl. Za první světové války podepsal jako jeden z prvních Manifest českých spisovatelů (1917). Zemřel 12. března 1930 v Praze a je pohřben v rodném Hronově.
Dílo
Svou literární činnost zahájil veršovanou tvorbou. Později začal psát prózy a napsal i několik divadelních her. Ačkoli Jiráskovo rozsáhlé dílo objímá v podstatě skoro celou národní minulost, od doby mytické až po dobu spisovatelova mládí, tematicky se autor soustředil především ke třem významným obdobím českých dějin: době husitské, době pobělohorské a době národního obrození.
Když to „řekneme zjednodušeně“, Jirásek si do pozadí svých próz vybíral z našich dějin zlomové, konfliktní a povětšinou záporné události.
SKÁLY
Úvod
Skály vyšly v časopisu Lumír roku 1886 a vycházely na díly. Jirásek se v nich vrací do rodného kraje. Román začíná pověstí o záhadném světle ve věži hradu Skály. V této pověsti je popsáno, jak se jednoho dne na Skalách objeví kanovník, který se do věže vypraví. Vstoupí do místnosti a s někým latinsky hovoří. Když z místnosti vyjde, nic neprozradí a do jara zemře. Autor uvádí, že toto je jen pověst a její konec si pozměňuje pro svůj román.
„K vytvoření románu přivedlo autora vypravování kočovného obchodníka s plátny ´světáka´ Vendelína Klikara, o zjevení ve věži rozvalin hradu Skály v teplických skalách. Bylo to o prázdninách v srpnu 1885 v Hronově. Jirásek Skály již znal, ale zašel si tam znovu a důkladně si hrad prohlédl.“ 1
Historie
Bitva na Bílé hoře byla svedena 8. listopadu roku 1620. V bitvě bojovaly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda Katolické ligy a armáda císaře Svaté říše římské. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou, ale lépe postavenou stavovskou armádu.
Za necelý rok následovala 21. června 1621 poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí v Praze. Byla to vlastně pomyslná tečka za protestantskými povstáními, která začala 23. května 1618 Pražskou defenestrací a skončila již zmiňovanou bitvou na Bílé hoře.
Po bitvě na Bílé hoře jsou Čechy rekatolizovány, což znamená, že jediné možné vyznání je katolické. Evangelíci jsou nuceni přestoupit na katolickou víru, nebo opustit zemi. A to se týká i šlechty.
Postavy
Šlechtický rod Křineckých: Jan Albrecht a jeho žena Beáta jsou evangelického vyznání. Proto jim byl konfiskován majetek, museli se vystěhovat ze svého zámku Ronovského a přesídlit na zříceninu hradu Skály a zámeček Bischofstein v Orlických horách.
Nejlépe historicky doložena je paní Beáta Křinecká.
Jirásek však pominul, že roku 1642 fingovaně přestoupila na katolickou víru, aby si pojistila vlastní statky. Oproti skutečnosti je v románu paní Křinecká více věrná evangelickému vyznání svého rodu, a proto emigruje s celou rodinou.
Ústřední postavou je doktor Voborský. Postava z části historická, která nese ideu díla. Pod tímto jménem se totiž skrývá Valentin Kochan, syn Valentina Kochana z Prachové, který byl mezi popravenými 27 českými pány na Staroměstském náměstí. Před popravou si přál, aby nejstarší z jeho synů jeho popravě přihlížel. Tomu bylo nakonec zabráněno knězem Janem. Hlavy popravených pánů byly v železném koši pověšeny na Mosteckou věž jako výstraha ostatním. Nejstarší syn Valentin se další den veřejně vyjádřil, že s popravou i následným potupným vyvěšením hlav nesouhlasí a zranil zrádce. Měl být také popraven, proto uprchl, změnil si jméno na Voborský a stále se skrýval. „Ze všech postav je doktor Voborský historicky nejméně podložen. V tomto případě Jirásek vycházel pouze z informace, že Valentin Kochan z Prachové měl v čas, kdy byl při staroměstské exekuci popraven, vedle malých dětí jednoho dospělého syna.“2
Doktor Voborský, pravým jménem Kochan, přichází na Skály roku 1826 s věrným sluhou Květem, aby upravil sídlo pro rodinu Jana Albrechta Křineckého. S panem Křineckým se již delší domu znají, studovali spolu na univerzitě.
Je tu velký kontrast mezi těmito dvěma postavami. Voborský je velice činorodý. Hned po příchodu na Skály, pomůže lékařským zásahem zdejšímu správci, podporuje uprchlé evangelíky a později připravuje první selské povstání. Naopak plachý pan Křinecký, ponořený do četby a překládání knih, odmítá jakoukoliv myšlenku o povstání proti pobělohorskému útlaku. Jelikož je pan Křinecký vážně nemocný, Voborský ho ošetřuje.
Další důležitou postavou je kněz Matouš Ulický, přítel Voborského. Ten přichází na Skály jako evangelický uprchlík se svou sestrou Evou a starým farářem Jakubem Adamim. Ulický je přesvědčen, že exilem se nic nespraví, že je třeba jednat, a tak organizuje prvního selské povstání na Čáslavsku.
Kompozice
Tento román je psán monografickou formou, což bylo typické pro Zikmunda Wintera nebo Terezu Novákovou. Kompozice je chronologická. Z hlediska členění je román rozdělen na 33 kapitol. A plynutí času není v kapitolách rovnoměrné.
Román je dějově rozdělen do tří časových pásem: jeden rok na Skalách po příchodu nových majitelů, rodu Křineckých, dále první selské povstání a čas těsně po něm a třetí část je nejkratší a je věnovaná době druhého selského povstání a shledání ztraceného syna s otcem.
Autor předpokládá, že čtenář zná alespoň základy české historii.
Dějové linie
Tento román tvoří dvě dějové linie: rodinná a veřejná. Obě roviny jsou podány historicky i realisticky pravdivě a navzájem na sebe působí. Najdeme zde však i malé odlišnosti. Například pan Albrech Křinecký zemřel až roku 1637 a ne roku 1627, jak jsme se dočetli v románu. Autor si historii pozměnil, aby se mu hodila do jeho příběhu.
Motivy
V rodinné linii je milostný motiv, který je zastoupen láskou Voborského a Evy. Dále motiv náboženské lásky, nejvíce věrný je Ulický, který pro svou víru umírá, což je další motiv: hrdinský. Dále motiv rodinné lásky: paní Křinecká, aby ochránila děti a nemusela se vzdát evangelické víry, raději se uchýlila do exilu.
Děj
Román zachycuje více než půl století. Největší část textu zobrazuje pouze jediný rok. Dobu, kdy na Skály přicházejí noví pánové, tedy rod Křineckých. Žijí zde s doktorem Voborským, Květem, Chodkem, evangelickými uprchlíky Matoušem Ulickým, jeho sestrou a se starým farářem Jakubem Adamim. Během tohoto roku se panu Alberchtu a paní Beatě narodí dcera Johanka, pan Křinecký krátce po jejím narození umírá. Ulický však odjíždí připravovat selské povstání a požádá svého přítele Voborského, aby se staral o jeho sestru Evu. Mezi Voborským a Evou vzplane upřímná láska. Brzy se však Ulický pro Evu vrací a odvede jí s sebou do Čáslavi, kde připravuje selské povstání. Voborský a Eva jsou odloučeni, ale jejich láska trvá a dopisují si. Po čase se Voborský vydá na Hradecko. Nakonec Ulický zjišťuje, že s ním není sestra v bezpečí a posílá ji za Voborským.
Trpící lid byl povzbuzen Mansfeldem, který obsadil Slezsko, a také obnovením zemského zřízení, a tak propuká první selské povstání roku 1627. Je však neúspěšné a jeho hlavní podněcovatel, Matouš Ulický je zajat a mučen. Své víry se nevzdává a čeká ve vězení na popravu. Voborský využívá svých známostí ze studií a dostává se tajně za svým přítelem, aby se s ním rozloučil a „posílil ho“ na jeho poslední cestě. 11. září 1627 je kněz Matouš Ulický popraven. Zdejší lid ho zná a ctí, ale nikdo se k popravě nevyjadřuje, jelikož nikdo není tak statečný, aby se ke svému vyznání veřejně přihlásil a zemřel pro něj jako on. Těsně před popravou Ulický vykřikne, že rozsudek je lež, stejně tak jako Jan Sladký Kozina v Psohlavcích. Během cesty k popravišti mu přece jen jeden smělý muž z davu podává malou knížku, zpěvník. Ulický se modlí a zpívá. Lid k popravišti nesmí.
„Houf u brány se nerozcházel. K popravě nesměli, ale kus přece popošli a čekali. Nejdále se odvážil mladý muž v bakalářském biretu, hledě zamyšleně v tu stranu, kam Ulického odvedli. Přistoupil k němu jeho soused: ´Pane rektore, poznali vás. Budete míti soud a oplétaní. Co jste to jen myslil?´ ´Milý sousede, vím, co jsem učinil. Je mně teď dobře. Mám svědomí uspokojené. Ať se děje cokoliv, vrátím se ke své staré víře.´ Soused žasl. ´Budou vás sužovati, musíte do exilia!´ zvolal zděšeně. ´Vím. Ale naučil jsem se od tam toho trpěti.´ a ukázal ke spinadlům. ´Měl bych se báti exilia, když on se nebál a zpíval, ač věděl, že mu nejprve pravici a pak hlavu utnou, že ho budou čtvrtit, že mu střeva vyberou a do košile zabalené pohodí, že čtvrti jeho těla na koly kolem šibenice narazí a na pátý hlavu? Děj se vůle boží.´“3
O Matouši Ulickém napsal dokonce Jaroslav Vrchlický baladu, kterou nazval Matyáš Ulický. Vrchlický zde vypráví o tom, jak bůh zjevil Ulickému potrestání pánů za týrání poddaných.
Voborský, aby chránil Evu, opatřuje si falešný lístek s informací, že přestoupil na katolickou víru. Evu si bere za manželku, aby byla chráněna s ním a vrací se společně na Skály. Paní Beáta je již nějakou dobu vydírána jezuity, aby též přestoupila. Vyhrožují jí, že jí vezmou děti a převychovají je. Uleví se jí, když na Skály dorazí Eva s Voborským. Doktor jí a Květovi prozrazuje, že si opatřil falešný doklad o přestupu ke katolíkům, paní Beáta i Květ jsou nejprve zděšeni, ale když je Voborský ujistí, že je stále v srdci evangelík, srovnají se s tím. Paní Beátu nejprve napadne, že by si takový doklad také opatřila, ale nakonec si vzpomene na svého umírajícího manžela a svůj slib a hned nápad zažene. Nakonec je okolnostmi dohnána opustit s dětmi Skály a uchýlit se do exilu.
Na Skalách je po jejich odchodu smutno. Po čtyřech letech se narodí Evě a Voborskému syn. Pojmenují ho Valentin, po dědu i pravým jménem jeho otce. Eva utrpěla mnoho ran na duši. Nikdy se již nevzpamatuje ze strašné smrti svého bratra, a ačkoliv má velkou oporu ve Voborském., nakonec umírá. Je pohřbena manželem na konci tajné chodby, kudy utekla paní Beata s dětmi do exilia a kudy posléze utíká i Voborský se synem.
Mezi tím dobyli Sasové Prahu, z mostecké věže jsou sejmuty hlavy 27 českých pánů. Bohužel se situace brzy opět obrátí a na českém území stále probíhají boje třicetileté války.
Nakonec byl i Voborský nucen se synem odejít do exilia, jelikož se prozrazuje, že jeho doklad o přestupu ke katolické církvi je falešný.
Až roku 1642 se vrací ovdovělý Voborský se synem a paní Beáta s dětmi, pod ochranou švédského vojska, zpět na Skály. Děje se tak jen proto, že paní Beáta dala své syny ke švédskému vojsku a i Voborský k nim narukoval. V té době probíhají na našem území další bitvy třicetileté války, nyní císařští proti Švédům.
Mladý Valentin Kochan, syn Evy a Voborského, se důvěrně přátelí s dcerou paní Beáty, Johankou. Dokonce jí prozrazuje, kde je tajná chodba a jednoho dne se společně vypravují k hrobu Valentinovy matky. Johanka dává Valentinovi malou knížku se žalmy - tato kniha později hraje velkou roli v dalším ději.
Voborský se však rozhoduje, že už syna nechce nechat na Skalách a chce ho vychovávat po svém. Tak ho bere k sobě, k oddílu švédského vojska, který leží tou dobou ve Slezsku. Oddíl je však přepadem, Voborský těžce zraněn a malý Valentin ztracen. Když se Voborský uzdravuje, nepřestává svého syna hledat. Je to pro něj těžká rána, kterou si nikdy nepřestane vyčítat.
Třetí a poslední část románu je velmi krátký úsek. Voborský zjišťuje, co se stalo s jeho ztraceným synem a společně se setkávají. Je rozluštěno tajemství pověsti, kterou román začal. Kanovník, který přichází na Skály je vlastně ztracený Valentin Kochan, syn Evy a Voborského. Po tom, co se ztratil otci, byl převychován a stal se katolickým knězem. Živě si však pamatuje na dětství strávené na Skalách. S otcem, který je již stařec, se poznají díky malé knížečce žalmů, kterou Valentinovi věnovala Johanka Křinecká, která je již v této době zesnulá.
Ačkoliv je Voborský v celém románu pln energie, na konci je zobrazen jako skeptický a zatrpklý muž. Není divu: Nejprve ztratil nejlepšího přítele, dále ženu a nakonec i syna. Sám sebe označuje jako „zapadlou, smutnou minulost“. Vyčítá synovi, že si neváží víry svého děda a otce. Valentin si totiž myslí, že další selské povstání, které se chystá je zbytečné, že zbytečně zemřou lidé a zničí se vlast. Naopak věří ve šťastnou budoucnost. Vylíčí svému otci, jak to všechno doopravdy bylo, jak se chtěl vrátit na Skály, ale byl unesen. V té chvíli se odpor ve Voborském zlomí. Druhému selskému povstání velí mladý exulantský šlechtic Jiřík Křinecký, syn Johanky Křinecké s pomocí právě Voborského. Když je zajat, syn Voborského, kanovník Valentin Kochan ho osvobodí. Křinecký s Voborským odcházejí do exilia, syn Voborského zůstává. Rozcházejí se opět v tajné chodbě ve Skalách u hrobu Evy. Valentin ještě Jiříka prosí, aby se pomodlil u hrobu své matky, Johanky Křinecké, která byla Valentinovi v dětství přítelkyní.
Dobové ohlasy
„Román psaný pro Lumír vzápětí vyšel v Salonní bibliotéce v knižnici, která již svým názvem programově kontrastovala s Lacinou knihovnou národní, rovněž vydávanou u Ottů, a vycházela vstříc snahám lumírovců, jmenovitě Jaroslava Vrchlického, o velké reprezentativní české umění. Jirásek tu svými Skalami vystoupil již počtvrté (předcházely – počínaje Filozofskou historií – soubory povídek), tentokrát román, jenž uzavírá první cyklus obrazů z dějin národa. Cyklus druhý se právě v intervalu mezi dokončením Skal v Lumíru a mezi knižním vydáním románu rozbíhal: začínala vycházet próza Mezi proudy. Ve Světozoru, v němž Jirásek debutoval – a jemuž další ze svých rozměrných prací později už nesvěřil. U Ottů mezitím začala vycházet Zlatá Praha, která si autora Jiráskova typu víc než předcházela; k ní pak od prahu dvacátého století přibyl Zvon, orgán „starých“, jehož redakce Alois Jirásek patřil a měl tedy přímo povinnost tam psát.4
„Téměř dvacet let byly Jiráskovy prózy chváleny pro soulad hodnot poznávacích, mravně a národně výchovných a estetických. Filozofská historie, Skály i Psohlavci a mnohé další tituly od Jiráska platily div ne za vzor realismu. Jenže měřítka na uměleckou pravdivost v osmdesátých letech a u stoupenců ideálního realismu byla jiná než o desetiletí později. Také Jirásek byl dál. Nároky ideálního realismu překročil, těm novým plně nestačil a stačit nemohl a snad ani nechtěl.“ 5
Zajímavosti
Velice zajímavé je, že i takový detail, jako je svatební dar pro manžele Křinecké od Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který byl popraven na Staroměstském náměstí roku 1621, je také historicky doložen. Je to hudební nástroj klavikordium.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
BORECKÝ, J. Alois Jirásek. Praha: Česká akademie věd a umění, 1933.
HÝLEK, Miloslav. Alois Jirásek: sborník studií a vzpomínek na počest jeho sedmdesátých narozenin. Praha: J. Otto, 1921.
JÁNÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek. Praha: Melantrich, 1987.
JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Svět Jiráskova umění. Praha: Univerzita Karlova, 1987.
JIRÁSEK, Alois. Sousedé, U domácího prahu. Praha: Odeon, 1970.
-------
1 BORECKÝ, Jan. Alois Jirásek. Praha: Česká akademie věd a umění, 1933.
2JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek. Praha: Melantrich, 1987, s 203.
3JIRÁSEK, Alois. Skály. Praha: Práce, 1950, s 180.
4JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Alois Jirásek. Praha: Melantrich, 1987, s 208.
5 JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Svět Jiráskova umění. Praha: Univerzita Karlova, 1987, s 23.
Komentáře
Přehled komentářů
Doktor Voborský, pravým jménem Kochan, přichází na Skály roku 1826 s věrným sluhou Květem, aby upravil sídlo.... TZN. V textu jen opravit letopočet 1826 na ten správný. Jinak hezky napsáno. Děkuji Eva
oprava
(Eva, 15. 9. 2020 10:12)