To byl Miloš Kopecký
Vzpomínky na Miloše Kopeckého
Cyril Höschl
Navždy uvidím ve své ordinaci jeho mírně ohnutá záda, šarmantní krok, černý klobouk se širokou střechou, krásně ohnutý nos, jednostranně povytažené obočí, tázavý pohled, knírka a uslyším jeho důrazné "Pane doktore" se vzletným sforzatem na začátku a staccatovým zpomalením na konci. Miloš Kopecký trpěl jako málokdo z českých umělců naší doby...
Ve velké a slavné rodině trpících se ocitl díky své genetické výbavě a několika osudovým ranám. Ještě před svou smrtí mi dal svůj písemný souhlas k tomu, že mohu o jeho chorobě psát. Činím tak tedy rád, ve službách jeho památky.
Miloš Kopecký trpěl celou řadou závažných chorob, které překonával s nesmrtelností kocoura. Jedna však mezi nimi dominovala, a tu sám považoval ze všech za nejhorší, za torturu, proti níž zlomená končetina nebo resekce žaludku jsou jen drobné nepříjemnosti: maniodepresivita. Je to onemocnění, které se řadí mezi poruchy ná
Poprvé jsem zahlédl Miloše Kopeckého na psychiatrii někdy koncem sedmdesátých let, kdy přišel za kolegou Volšanem do Výzkumného ústavu psychiatrického (dnešní Psychiatrické centrum Praha). Hledal zřejmě "svého" lékaře, protože jako každého neukázněného pacienta, hnala i jeho dál a dál neklidná představa, že ta pravá léčba někde neobjevena čeká, někde tu přece musí být a on ji najde. U Miloše Kopeckého bylo zvláštní to, že psychiatři jej považovali za krajně nespolehlivého pacienta, který svévolně vynechává léky, přestává brát lithium (které by mu jinak mohlo velmi pomoci udržet se ve stavu mezi fázemi onemocnění, tj. "v normě"), nechodí na kontroly tak, jak je zván, odmítá hospitalizaci i tam, kde je k zavedení léčby nutná, a nedbá pokynů, kdežto on sám sebe považoval za nadmíru ukázněného pacienta, pro kterého je svaté všechno, co lékař řekne, který poctivě užívá všechny možné i nemožné léky přesně podle pokynů a úzkostně hlídá každou další návštěvu v ambulanci. Nicméně s dr. Volšanem to byla také jen krátká epizoda. Opět jsme se s Milošem Kopeckým sešli někdy v polovině osmdesátých let, kdy jsem se stal jeho lékařem-psychiatrem. Přivedla jej ke mně dr. Eva Červinková. Všechny tři nás spojovala mimo jiné láska ke Stefanu Zweigovi, jehož Die Welt von Gestern (Svět včerejška) Eva Červinková později přeložila do češtiny. Do okruhu okolo Evy Červinkové patřil také režisér Jaromil Jireš, jehož zakázané filmy (o Emilu Fillovi, o Havlíčku Borovském aj.) jsem si tehdy na kazetách od něj touto cestou půjčoval.
Miloš Kopecký v těch nejtěžších fázích deprese, posedlý touhou nežít, trpící ochrnutou vůlí a neschopností slova či pohybu, hrál divadlo. Co to muselo být za trýzeň, když zánět slinivky břišní, vývod střeva po operaci sigmoidea zrovnatak jako resekci žaludku pro zhoubný lymfosarkom považoval za prkotiny, které oproti depresi nestojí za řeč.
Otec Miloše Kopeckého byl kožešníkem, zemřel v 68 letech na rakovinu žlučovodu. Celý život trpěl depresemi, ale nikde se neléčil. Na rozdíl od svého syna byl po léta tělesně celkem zdráv. Miloš měl raději matku, ta však zahynula v koncentračním táboře. Udávají-li se jako důležití činitelé při rozvoji maniodepresivity jak dědičnost, tak ztráta blízkého jedince v mládí, pak Miloš Kopecký splňoval předpok
Byl dvakrát ženat, obě manželky byly rovněž umělkyněmi. Zažil jsem jako lékař až jeho druhé manželství s Janou. To byla svým způsobem světice, žila ve strachu z fází jeho choroby, byla její otrokyní zrovnatak jako on. Miloš Kopecký v mé ordinaci navzdory celkovému lehkému despektu k ženskému pohlaví, které sice kavalírsky ctil, ale filozofovat zašel raději k psychiatrovi, hovořil o Janě s láskou a soužití v manželství považoval za dobré. Nicméně rodinných tragédií a rozkolů si užil dost. Dcera z prvního manželství spáchala v 16 letech dokonanou sebevraždu. Snad to měl být původně jen sebevražedný pokus, který nevyšel... S dcerou z druhého manželství, dnes velmi půvabnou paní, měl velké konflikty kolem školy (lajdala na střední ekonomické v Dušní) a sňatku (nelíbil se mu ženich). Byl z ní zoufalý, často mluvil jen o tom. Vše začalo tuším v její pubertě, jak už to tak bývá. Myslím, že později vše zavál čas, emoce vyvětraly a zůstala jen pýcha.
Někdy jsem také navštěvoval Mistra v jeho staroměstském bytě v Dušní ulici. Měl jsem rád ten prostorný rohový pokoj s okny směrem k náměstí a jeho křesloušák s pozoruhodným popelníkem připásaným kůží k opěrce: Mistr si mohl odklepnout, aniž pohnul brvou. Tam jsme hovořili o všem možném, ne jen o chorobách. Byli jsme k sobě zvláštním způsobem přitahováni a ve chvílích světlejších i naladění na stejnou strunu, že jo, pane Khon: Šel takhle Khon parkem a najednou kouká, nějaký pták se mu vydělal na klopu. Prohlíží si to lejníčko a povídá: "To jsem celej já. Jinejm zpívá..."
Kouřil poměrně dost, asi 20-30 denně, ale měl období, kdy toho zanechával. Problémy s alkoholem vždy popíral, ale v manických fázích určitě docházelo k excesům. Dříve vypil několik šálků kávy denně, v pozdějších letech stále méně. Sám sebe hodnotil jako společenského, svérázného, ctižádostivého, často však byl depresivně pesimistický.
*
*********************
Deprese míval vlastně již v mládí, nepovažoval je však za nic závažného ani za nemoc. Typický periodický průběh pozoroval asi tak od 35 let věku, kdy se také začal (ambulantně a poněkud nesoustavně) léčit. Mezi jeho psychiatry byli např. doc. Souček a prim. Plzák, oba z pražské psychiatrické kliniky, a prof. Náhunek z Brna. Deprese měl kruté a odpovídaly téměř do puntíku výše uvedenému popisu. Téměř vždy byly provázeny rozsáhlou kožní afekcí s hyperkeratózou a odlupováním šupin povrchových vrstev kůže. Nejpostiženější bylo obočí, vlasy a knír. S odezněním deprese zmizel zpravidla i ekzém. Miloš Kopecký za život okusil celou paletu antidepresiv. Nejvíce užíval Noveril, Parnate, Anafranil, Ludiomil, lithium a Seropram, z hypnotik především Rohypnol. Byl také léčen elektrokonvulzemi ("elektrošoky"). Přičítal jim však poruchy paměti a zmatenost, takže je odmítal navzdory jejich příznivému účinku na depresi. Sám jsem mu je po letech několikrát aplikoval ambulantně, vždy s částečným a jen dočasným úspěchem. Mistr všechny kolem ohromil, neboť 10 minut po hlubokém bezvědomí způsobeném narkózou a elektrokonvulzí a po celotělových křečích vyvolaných průchodem proudu pod napětím 110 voltů mozkem vstal, otřepal se, hodil do sebe půl kalíšku vodky, kterou kdesi vyhrabal, sedl za volant svého bílého Žiguli a odjel zkoušet do Vinohradského divadla. "Co by tam tomu řekli, kdyby to museli kvůli mně zase zrušit."
Onemocnění u něho probíhalo tak, že několikaměsíční deprese se střídaly s poněkud kratšími mániemi. Mezitím bývala i období bez příznaků, tzv. remise. Kopecký byl otrokem svých fází: žádný závazek, žádné angažmá (ve filmu, v televizi), žádný zájezd nemohl slíbit s jistotou. Nikdy nevěděl, kdy přijde to strašlivé depresivní ochromení, ve kterém pak setrvával "v hodině mezi vlkem a psem", ani živ ani mrtev, ani bdělý ani spící, celé dny v pyžamu a nevycházel. Dělat nemohl nic, ale nedělat něco nesnesl. Chtěl nežít. Možná to byla právě násilná smrt první dcery, hrůzný skon matky a vědomí toho, že jednou přijde ona blažená mánie, co ho uchránilo od sebevraždy. A byly chvíle, kdy i v tomto stavu vyšel večer do divadla a hrál. Jiří Hrzán mi kdysi řekl, že profesionalita je, když vám zemře otec a vy ten večer hrajete v komedii tak, že se sál za břicha popadá...
Mánie, to je něco zcela jiného: pálí vám to na 150 %, vše se daří, slova a věty se jen hrnou, vy jste král a lidi trpaslíci, činíte dobro, jste blažení, nepotřebujete spát, svět patří vám a ta nesnesitelná lehkost bytí vám dává tolik vytoužená křídla. Je to jeden velký, permanentní flám, všechno je jedno, žádné riziko není dost velké, aby vás zastrašilo. Tu do Miloše Kopeckého vjel elán a šarm, lehkými vtípky urážel muže, galantní vtíravostí dobýval ženy, salvou humoru boural obecenstvo a utrácel peníze, kterých nebylo nikdy dost, a to ani tehdy, když jich dost bylo.
V depresi je člověk obvykle protivný především sobě, v mánii především blízkému okolí. V mánii se také napáchá nejvíce neuvážeností, rozvodů, sňatků a výpovědí ze zaměstnání. Škody bývají nesmírné, ale dotyčný je nahlédne až pozdě. Subjektivně je mánie příjemná. Je jakousi odměnou za trýzeň deprese. U umělců bývá motorem tvorby, pramenem až hrabalovské ukecanosti, múzou lehkosti. Je-li spojena s talentem, sytí gejzír nápadů, jež mohou dát vznik velkým dílům. Ne každý však má to štěstí, ne každý je umělcem a ne každý má mánie příjemné: mohou být i zlostné, spojené s agresí, zejména nechce-li okolí vyhovět.
Miloš Kopecký netrpěl však pouze maniodepresivitou. Od mládí měl poruchy zažívání, ve čtyřiačtyřicátém prodělal infekční žloutenku, od 35 let trpěl vředovou chorobou dvanácníku. 5. 5. 1982 mu chirurgicky otevřeli břišní dutinu a provedli vývod tlustého střeva, aby vyřadili z činnosti jeho dolní část (sigmoideum), která byla postižena těžkým zánětem klků a výchlipek (divertikulitidou) a hrozilo její protržení. Přitom dostal zánět pobřišnice. 24. 6. 1982 mu provedli irigoskopii (prohlídku konečné části tlustého střeva pomocí tubusu s optikou). Její nález vedl chirurgy k rozhodnutí o další operaci. Dne 10. srpna 1982 mu vyřízli asi
Představme si: ten člověk se ze všeho vylízal a hrál a hrál, neměl kus střeva, neměl prakticky žaludek, byl samá jizva či úraz - a to vše nebylo v jeho očích nic proti černé chmuře melancholie. Když jsme jej vyšetřovali v roce 1992, ukázalo se na EKG, že nelze vyloučit prodělaný infarkt myokardu. Navíc měl zvětšenou levou komoru srdeční.
Od operace žaludku Miloš Kopecký tělesně scházel přecejen rychleji než v posledních letech před tím. Někdy zhubl i o
Na Miloši Kopeckém bylo mnoho pozoruhodného. Byla to mimořádná, vyhraněná osobnost, jevištní a filmový fenomén, celoživotní bojovník se smrtí. A přitom život tolik miloval. Miloval zábavu, ženy, obdivoval velikány vědy, umělce a filozofy. Byl moudrý. Sladkobolně a s onou věkovitým utrpením vykovanou hrdostí prožíval své neúplné židovství.
Je zajímavé, že ačkoli nikdy nesouhlasil s psychiatrickou hospitalizací a odmítal léčbu, vždy podepsal dobrovolný vstup...
V obdobích manických (nebo spíše hypomanických) lékaře nevyhledával, to raději tvořil. Sám jsem jej v hypomanii zažil snad jen dvakrát. To bez ustání mluvil, hýřil humorem, perlil vtípky, stáčel hovor k dámám, ptal se na intimní vztahy svého lékaře se sekretářkami a sestrami. "Jednou, až budu mít narozeniny, pane doktore, zajedeme ke mně na chalupu (pozn.: u Křemže v Jižních Čechách), sedneme si vedle sebe do křesel, zapálíme si doutníky a já vobjednám baletky a ty před náma budou vyhazovat nohama a my budeme koukat a popíjet whisky a pokuřovat ty doutníky." K mé veliké lítosti na to bohužel nikdy nedošlo, deprese vždy vše zavčasu zmařila.
Za léta styku s Milošem Kopeckým jsem postřehl, že větší publicita (například televizní uvedení filmu s ním v hlavní roli) měla na jeho zdravotní stav paradoxně záporný vliv. Jakmile reprízovali "dr. Strossmayera", věděl jsem dopředu, že mi bude volat a hlásit, že je zle. A vskutku tomu tak bylo. Dalo se to předvídat. Po uznání nesmírně toužil, ale přišla-li náhle široká publicita, jako by se zastyděl a valem se ubíral do ulity své melancholie. Také ho přiváděly do rozpaků prosby televizních divaček Dietlova seriálu "
V utrpení Miloše Kopeckého se naplnil odkaz pronásledované rasy a věky prorostlého genetického zatížení, úděl velikého ducha a osud českého umělce, jenž na křižovatce Evropy prožil střet téměř všech kulturních a politických epoch dvacátého století. Slyším ho, jak si v dálce ve větru recituje spolu s Williamem Styronem Danteho verše:
Nel mezzo del cammin di nostra vita
Mi ritrovai per una selva oscura
Ché la diritta via era smaritta.
***
Kde v půli život náš je se svou poutí,
procházet musel jsem tak temným pralesem,
že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.
Ač není mezi námi, i pro Miloše Kopeckého přec musí platit dovětek E quindi uscimo a riveder le stelle - Tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy.
*********
*
*
*********