Osud mě zavál na nejrůznější místa. Každé z nich ve mě dnes vyvolává vzpomínku. Ať už na situaci nebo na lidi. Sem tam se hlavou mihne nějaký veršík a moje ruka jej vtiskne do papíru. Lidé to často odsuzují, leč posuďte sami. Možná se v tom někdo z vás pozná. :-)
Domove!
Domove,
zahrado vonící pestrobarevnými květy,
před časem Tebe jsem opustil
a dnes,
s rostoucími léty
vracím se k Tobě s nadějí
na vrácení vzpomínek.
Prošel jsem tisíckrát ten náš svět
a poznal bez mála miliony cest.
Nad sebou hvězdy jsem jak Ježíš měl,
a přeci nechci spočinout,
dokud rodnou domovinu jsem neviděl.
Světlo mé,
naděje, s níž zkouším žít,
dopřej mým očím
ještě jednou si v té krajině číst.
A vřece času omýt si rány.
Domove,
otče náš,
zůstávej s námi!
Cyrano de Bergerak
Já postaven,
když byl jsem před Váš zrak,
tu najednou ze srdce
odplul mi černý mrak.
Já spatřen Vámi
chtěl býti tolikrát,
však tvář má ohyzdná
včas zabránila schůzce naší.
Dík tvrdohavosti něčí
tady teď stojíme tváří v tvář.
Stesk míjí smích,
strach střídá se s volností.
Oči,
jak nedozírné ohně
jsou plně toho,
co jsem schovával.
Můj nos,
ano, nos Cyrana z Bergeraku,
spatříte dnes poprvé
a smát, věřte mi, se nebudete.
Sic živ budu,
nedovolím nikomu jej zneuctít.
Johanka z Orleánu
Na pokraji smrti národa,
zrodila se touha jediná.
Odrazem smrti národa
měla být dívka spanilá.
Nevinná slyšela nebeské hlasy,
smála se tomu, vždyť Raimond má ji rád.
Nevinná slyšela nebeské hlasy
a možná poprvé začala se bát.
Usnula v náručí krutého času,
probuzeá vydala se po stopách.
Bojuje v náručí krutého času,
nestíhá ani míti strach.
Když Lair je velitel,
je ona panna.
Když Lair je velitel,
zůstane sama.
Lilie ve větru,
však pevná jako skála.
Lilie ve větru,
kéž o Laira by stála.
Francie povstala,
už není času nazbyt.
Francie povstala,
Orleánskou pannou musíš být.
Ve víru bitevním
krčíš se sama.
Ve víru bitevním,
Bože, zůstávej s náma.
Pro všechny sama za sebe,
učila jsi Francii dýchat.
Pro všechny sama za sebe,
zničila Tě cizí pýcha.
Johanko, ubohá panno z Orleánu,
snad Bůh mu odpustí, že spálil Tvoji snahu.
Johanko, ubohá panno z Orleánu,
Tvé světllo svítí dál, jsi vzorem z porcelánu.
Miluj mě i zítra!
Lásko Tvoje jako voda
unáší mě kamsi v dál.
A Tvá velmi něžná slova
vítr na cestu mi dal.
Velká láska, hořké slzy
milencům nikdy nejsou cizí.
Usmálo se na nás štěstí,
jeho vrtkavost já znám.
Můj sen stal se skutečností,
protože Tě ráda mám.
Víra v lásku obou srdcí
dává lidem křídla.
Víra v Tebe, lásko, prosí:
"MILUJ MĚ I ZÍTRA!"
Hranice
Odmítám jakoukoliv konvenci,
žíju jen podle sebe.
Netrpím žádnou askezí
a nepopírám nebe.
Snažíte se nabídnout nám
svobodu sevřenou do kleští.
Jen samé výmluvy
v naději na štěstí.
Nesdílím ty vaše názory,
že s řády budem o něco chytřejší.
Snažíte se světu dát to,
co sami v rukou nemáte
a přitom vlastní strach neznáte!
Omyl
Vteřina k vteřině,
však minuty se vlečou.
I kdybys jim zaplatil,
rychleji neutečou.
Vracím se do vzpomínek,
koukám se na nebe
a ačkoliv nechci,
zas myslím ne Tebe.
Zdlouhavý rozhovor o jednom snu,
všachno se ztrácí v nenávratnu.
Tobě
Otevřená brána,
kdosi mi do ruky klade klíč.
Vstupní brána,
nebesům ať jsme blíž!
Ozvěna,
z dálky slyším ten hlas.
Ozval se jednou
a poté zas,
znovu mě k Tobě navrací
v onen čas.
Schody,
jdoucí kamkoliv.
Nohy,
jdoucí kudykoliv.
Myšlenky,
ztvořené o čemkoliv.
Srdce,
jen Tvoje má lásko!
Samotářské blues
Ptala jsem se kapky rosy:
"Kapko, kolik ještě dní,
nežli spatřím krásy všechny,
jež předčí lásku v srdci?"
Osamělá v prostřed tůňky
usmála se zmateně.
Řekla: "Nevím! A nezlob se,
však lásku krásy nepředčí.
Nic srdce tak nezahřeje!"
Poté ztichla - naposled.
A v kruhu samotářských kapek
zastavil se svět.
Landštějn (Létám)
Chce se mi létat, chce se mi skočit,
a to zejména, když svět se začně točit.
Nohy už necítím, pomalu padám,
na věží Landštějna poprvé a naposledy létám.
Zachraň se, kdo můžeš,
uteč pryč ode mě,
dříve, než ďábel sám,
sáhne i po Tobě!
Zavřené oči, se vším jsem smířená.
V dáli zní hudba, krásná a pomalá.
Loučím se s vámi, moji předrazí.
Mějte se dobře, neplačte milovaní.
Sbohem a šáteček vzkazuji vám.
Sbohem, až poslední polibek dám.
Už navždy sbohem, ráda vás mám!
Již přichází ta chvíle,
píseň z dáli volá.
Již vítr zahalil mne
do něžného roucha.
Plápojel, ohýnku,
života těch,
kteří už poynali,
jaký je svět.
Má svíčka zhasíná,
knot náhle končí.
S životem ve smrti
navěky se loučím.
Sbohem a šáteček vykazuji vám.
Sbohem, až poslední polibek dám.
Už navždy sbohem, ráda vás mám!
Komentáře
Přehled komentářů
tak to mne dostalo...krasne basne, jo taky jsem psal ale nevedlo se. ale zajimala by mne basen Hranice - jaks to myslela...
jinak si vazim moc tve dobre nalady a smyslu pro humor, dokazes vcas rozdavat lasku a radost a to dnesnimu svetuchybi - vycitit, kdy druhy potrebuje povbudit, podporit - to se ti dari, rozvijej dale techto daru nebot na to mas
pozdravy z dalecin nemeckych
(Ondřej, 20. 11. 2007 22:53)
emaily se zakodovanymi texty lec myslenky bez radku jasne
Pozdravy Tobe ze zemi cizich,
srdce vlastni docasne mi pred ocima mizi.
Mezi mraky mezi hvezdami
milovat chci zase ale
ted hledam cestu - mezi zememi
snad najdu sve cesty, dale
jit najit motouz od sveho draka
najit druhy konec a dostat
odpoved..je to ona, ma laska?
Ted letam a neznam cestu, zustat
nahore nebo zemi s nebem spletat
silnym motouzem v jeden veliky
svetr - mekky polstar, polibky
vlahy a vunemi lasky barevny, mlcky
ale stale dal, vevnitr dohromady
dat a pak jednout spojit a dal jit
....
(Pája z Oby, 27. 5. 2007 14:48)
No Kristýnka,
co dodat, bezvadná holčina z jihu Vysočiny ... sice se neznáme moc spíš hodně málo bohužel ... Ale za tu chvílu co sem měl tu čest ji poznat mě naučila hodně moc a moooc si jí vážím, je to človíček se srdíčkem na pravém místě co dává jen dobrou náladu ... Budte na ni hodní všecí, na Kikíska jinak uvidíte !!!
diky
(xxx, 9. 1. 2008 21:44)