Mein Kampf 4.část-MNICHOV
MNICHOV
Na jaře 1912 jsem
přišel definitivně do Mnichova. Toto město jsem znal tak dobře, jako kdybych v
jeho zdech pobýval už léta. Mělo to opodstatnění v mém studiu, jež mě na každém
kroku upozorňovalo na tuto metropoli německého umění. Kdo nezná Mnichov, nezná
Německo a především nezná německé umění.
Každopádně byla tato předválečná
doba nejšťastnějším a daleko nejspokojenějším obdobím v mém životě. Můj výdělek
byl stále ještě velmi hubený, nežil jsem proto, abych maloval, ale maloval jsem
proto, abych si tím zajistil možnost žít, čili abych si mohl dovolit další
studium. Byl jsem přesvědčen, že jednou přece jen dosáhnu svého cíle, který
jsem si vytýčil. To mi pomáhalo snášet celkem lehce všechny ostatní malé
starosti všedního dne.
K tomu ovšem přistupovala moje
vnitřní láska, která se mne zmocnila téměř od prvních okamžiků pobytu v tomto
městě, láska větší než ke kterémukoliv jinému mě známému místu: německé město!
Jaký rozdíl oproti Vídni. Dělalo se mi špatně, když jsem jen pomyslel na ten
rasový Babylon. K tomu ještě dialekt mně mnohem bližší, který mi připomínal
zejména ve styku s Dolnobavoráky dobu mého mládí. Bylo tu tisíce věcí jež mi
byly vnitřně milé a drahé. Nejvíce mě ale přitahovalo nádherné spojení
prapůvodní síly a jemného uměleckého pocitu, tato originální linie od Dvorního
pivovaru k náměstí Odeon, od říjnových slavností piva ke Staré pinakotéce atd.
Že dodnes lpím na tomto městě víc než na kterémkoliv jiném místě na tomto světě
je dáno tím, že je a zůstane nerozlučně spjato s vývojem mého vlastního života,
že se mi tehdy dostalo štěstí skutečné vnitřní spokojenosti, připisuji kouzlu
Wittelsbašské rezidence, která působí nejen na každého, kdo je nadán počtářským
rozumem, ale i na lidi citlivé mysli.
Kromě zaměstnání mne přitahovalo i
zde studium aktuálních politických událostí, zejména z oblasti zahraniční
politiky. Dospěl jsem k tomu oklikou přes německou politiku spojeneckých
svazků, kterou jsem již ve svém rakouském období považoval za naprosto
nesprávnou. Každopádně ve Vídni mi byl ještě celý rozsah tohoto sebeklamu
Německa nejasný. Byl jsem tehdy nakloněn věřit, nebo jsem si to jen namlouval,
že se v Berlíně snad již ví, jak slabý a málo spolehlivý spojenec Rakousko ve
skutečnosti je, ale že z více méně tajemných důvodu se o tom nemluví, to aby se
posílila politika spojeneckých svazků, kterou kdysi založil sám Bismarck a
jejíž náhlé přerušení by mohlo být nežádoucí už proto, aby se nepolekala
číhající cizina či neznepokojili vlastní měšťáci.
Ovšem společenský styk, především s
lidem, mne k mé hrůze brzy přesvědčil o tom, že moje domněnka byla nesprávná .
K svému úžasu jsem zjišťoval, že o podstatě habsburské monarchie neměly zdání
ani jinak dobře informované kruhy. Právě lid žil v iluzi, že toto spojenectví
Ize považovat za seriózní sílu, která se v hodině nouze rozhodně osvědčí.
Lidové masy považovaly monarchii vždy za "německý" stát a doufaly, že
se na ni lze spolehnout. Lidé mysleli, že sílu lze poměřovat milióny obyvatel
asi jako v Německu a úplně zapomínali, že Rakousko za prvé už dávno přestalo být
německým státem a za druhé, že vnitřní poměry v této říši spěly hodinu od
hodiny k jejímu rozpadu.
Znal jsem tenkrát tento státní útvar
lépe, než ona takzvaná oficiální "diplomacie", která slepě jako vždy
spěchala vstříc neblahému osudu, nálada lidu byla vždycky podmíněna jen tím, co
se shora nalévalo do veřejného mínění. Shora ale byl vzhledem ke
"spojenci" praktikován kult zlatého telete. Odpovědní doufali, že lze
přívětivostí nahradit to, co druhé straně chybí na upřímnosti. Přičemž slova
byla brána za bernou minci.
Ve Vídni jsem se vždy rozčílil, když
jsem čas od času zpozoroval rozdíl mezi řečmi oficiálních státníků a obsahem
novin "Wiener Presse". Přitom byla Vídeň přece jen německým městem,
alespoň zdánlivě. Jak jinak se ale věci měly mimo Vídeň a mimo německé části
Rakouska, ve slovanských provinciích říše. Stačilo si přečíst pražské noviny a
bylo vidět, jak tam jsou posuzovány vznešené kejkle Trojspolku. Tam už neměli
pro "mistrovské dílo státnictví" žádné pochopení, zato však výsměch a
ironii. V nejhlubším míru, kdy si oba císaři vyměňovali přátelské polibky na
čelo, se nikterak neskrývalo, že tento svazek se rozpadne v okamžiku, kdy bude
učiněn pokus převést tento skvoucí ideál Niebelungů do praktické skutečnosti.
Jaké bylo rozčílení o několik let
později, když přišla hodina pravdy, ve které se měly svazky osvědčit. Itálie z
Trojspolku odskočila a pustila oba své partnery k vodě, aby se nakonec ještě
stala jejich nepřítelem. Že se vůbec kdy někdo odhodlal i jen na minutu věřit tomu
zázraku, že by Itálie bojovala na straně Rakouska - opak musel být jasný
každému, kdo nebyl raněn diplomatickou slepotou. A v Rakousku se měly věci
právě tak, ani o vlas jinak.
Nositeli myšlenky Trojspolku byli v
Rakousku pouze Habsburkové a Němci. Habsburkové z vypočítavosti a z donucení,
Němci v dobré víře - a z politické hlouposti. V dobré víře proto, že se
domnívali, že Trojspolkem prokáží Německé říši velkou službu, posílí ji a
pomohou zabezpečit, z politické hlouposti proto, že nesouhlasil ani ten první,
dobře míněny názor, naopak - pomohli tím připoutat Německou říši k mrtvole
státu, která musela strhnout obě strany do propasti, především ale proto, že
tímto svazkem stále více propadali odněmčení. Habsburkové se domnívali, že
svazkem s Německou říši budou zajištěni před vměšováním z její strany, což
bohužel také byli a mohli tím svoji vnitřní politiku pozvolného potlačování
němectví realizovat podstatně snáze a bez rizika. Nejenže se při své známé
"objektivitě" nemuseli obávat námitek ze strany Německé říšské vlády,
ale mohli rakouským Němcům s odkazem na toto spojenectví kdykoliv zavřít
prostořeká ústa, když se ozývala proti příliš podlému způsobu slavizace. Co
potom mohl Němec v Rakousku dělat, když němectví v říši samé habsburskou vládu
uznávalo a důvěřovalo jí? Měl se postavit na odpor a být pak ocejchován
německou veřejností jako zrádce? Právě on, který po staletí přinášel neslýchané
oběti pro svůj národ!
Jakou by ale měl tento svazek cenu,
kdyby bylo němectví v habsburské monarchii vyhlazeno? Nebyla snad hodnota
Trojspolku pro Německo přímo závislá na výsadním postavení Němců v Rakousku?
Nebo věřil snad někdo opravdu tomu, že Německo bude moci žít ve spolku také se
slovanskou habsburskou říší?
Postoj oficiální německé diplomacie
a také celého veřejného mínění k vnitrorakouskému národnostnímu problému byl už
nejen hloupý, byl šílený! Vybudoval se spojenecký svazek, postavila se na něm
jistota sedmdesátimiliónového národa - a přihlíželo se k tomu, jak se jediná
základna tohoto svazku u partnera rok od roku plánovitě a nezadržitelně ničí.
Jednoho dne pak musela zbýt pouhá "smlouva" s vídeňskou diplomacii,
avšak smluvní pomoc říše zmizela.
U Itálie tomu tak bylo od samého
počátku.
Kdyby v říši trochu lépe studovali
dějiny a psychologii národů, nevěřili by ani hodinu, že jednou bude stát
společně v jedné bojové linii Quirinal a Vídeňský Hofburg. Itálie by se
proměnila v sopku, kdyby se nějaká její vláda odvážila fanaticky nenáviděnému
habsburskému státu postavit na bojiště jediného italského vojáka - leda jako
nepřítele. Viděl jsem nezřídka ve Vídni vášnivé opovržení i bezbřehou nenávist,
se kterou "lnuli" Italové k rakouskému státu. Habsburský dům se po
staletí prohřešoval proti italské svobodě a nezávislosti a bylo to přiliš
závažné, než aby se to dalo zapomenout, i kdyby byla dobrá vůle. Ale taková
vůle nebyla ani u lidu, ani u italské vlády. Pro Itálii existovaly tedy jen dvě
možnosti soužití s Rakouskem: buďto spolek nebo válka. Tím, že se zvolila první
možnost, mohla se připravovat druhá.
Zejména od doby, kdy se vztah
Rakouska k Rusku stále více blížil k válečnému konfliktu, byla německá
spojenecká politika stejně nesmyslná jako nebezpečná. Byl to klasický případ,
na němž se dala demonstrovat absence jakéhokoliv velkého a správného směru
myšlení.
Proč byl Trojspolek vůbec ustaven?
Přece jenom proto, aby byla budoucnost říše zajištěna lépe, než kdyby byla
odkázána jen sama na sebe. Avšak tato budoucnost Říše byla pouze otázkou
udržení existence německého národa. Otázka tedy mohla znít pouze: jak je třeba
uspořádat život německého národa v blízké budoucnosti a jak zajistit tomuto
vývoji potřebné základy a nutnou bezpečnost v rámci všeobecných evropských
mocenských poměrů?
Při nezaujatém pohledu na zahraničně
politickou činnost německého státnictví se muselo dospět k následujícímu
přesvědčeni: Německo má roční přírůstek obyvatel 900 000 duši. Problém uživit
tuto armádu nových státních občanů je rok od roku větší a musí jednou skončit
katastrofou, nebudou-li nalezeny prostředky a cesty k tomu, jak včas předejít
nebezpečí zbídačení hladem.
Existovaly čtyři východiska, jak se
vyhnout takovému příšernému budoucímu vývoji:
1. Bylo možné po vzoru Francouzů
omezit růst porodnosti a čelit tak přelidnění. Příroda přece také přistupuje v
dobách velké nouze nebo špatných klimatických podmínek a neúrody k omezení
rozmnožování obyvatelstva v určitých zemích nebo určitých ras, a to metodou jak
moudrou tak i bezohlednou. Neomezuje schopnost plození jako takovou, nýbrž
zachování zplozeného tím, že ho vystavuje těžkým zkouškám a strádáním a tudíž
vše, co je méně silné, méně zdravé je nuceno vrátit se do klína věčně
nepoznaného. To, co příroda nechá, přetrvá. Přetrvávat nesnáze bytí je
tisíckrát vyzkoušeno, tvrdé a schopné může dále plodit, načež opět nastává
výběr od počátku tím, že zachází s jednotlivcem brutálně a okamžitě ho povolává
k sobě zpět, pokud tento nestačí na bouře života, udržuje mocně rasu a druh a
dokonce stupňuje jejich sílu až k nejvyšším výkonům. Tak je sníženi počtu
posílením osoby, tedy nakonec posílením druhu. Jinak tomu je, pokud člověk sám
se chystá omezovat počet lidi. Není to přirozené, ale "humánní".
Neomezuje zachování jednotlivce, nýbrž rozmnožování jako takové. Toto se mu
zdá, poněvadž vidí neustále jenom sám sebe a nikoliv rasu, lidštější a
omluvitelnější, než-li opačná cesta. Ale bohužel i následky jsou opačné:
Zatímco příroda neomezuje plození a nejtěžší zkoušce podrobuje zachování,
vybírá z nadbytku jednotlivců ty nejlepší jako hodné života a jenom tyto
udržuje a dělá z nich nositele druhu, omezuje-li člověk plození, křečovitě se
stará o to, aby každá narozená bytost byla za každou cenu zachována. Tato
korektura božské vůle se mu jeví jako moudrá a humánní a má radost, že nad
přírodou zase jednou vyzrál a že dokonce dokázal její nedokonalost. Že ve
skutečnosti je počet sice omezen, ale že hodnota jednotlivců je snížena, to
ovšem slyší nerad. Pokud je plozeni jako takové omezováno a počet porodů klesá,
nastoupí namísto přirozeného boje o bytí, který nechá naživu jen ty nejsilnější
a nejzdravější, chorobná touha "zachránit" za každou cenu i ty
nejslabší a nejvíce nemocné, čímž zasévá zárodek potomstva, které bude stále
ubožejší, čím déle potrvá tento výsměch přírodě a její vůli. Konec bude takový,
že tomuto národu jednoho dne bude odebrána jeho existence na tomto světě,
člověk snad může po jistou dobu vzdorovat věčným zákonům udržování rodu, ale
pomsta se dostaví dříve nebo později. Silnější pokolení vyžene slabé, poněvadž
vůle k životu ve své poslední formě roztrhá všechna směšná pouta takzvané
humanity jednotlivců, aby na její místo nastoupila humanita přírody, která ničí
slabost, aby udělala místo síle. Kdo tedy chce německému národu zajistit bytí
cestou omezování jeho rozmnožování, uloupí mu tím budoucnost.
2. Druhá cesta i dnes je velmi často
navrhována a vychvalována: vnitřní kolonizace. Je to návrh, který je mnoha
jednotlivci dobře míněn, ale většinou lidi špatně chápán a natropil tak velké
škody, jaké si jen lze představit. Bezpochyby může být výnosnost půdy až do
určité meze zvyšována, avšak pouze do určité meze a nikoliv do nekonečna. Po
určitou dobu lze tedy zvyšováním výnosnosti naší půdy vyrovnávat přírůstky
německého národa, aniž by hrozilo nebezpečí hladu. Avšak na druhé straně stojí
skutečnost, že požadavky na život se zvyšují rychleji, než počet obyvatel.
Požadavky lidí co do stravy a ošacení se obecně zvyšují rok od roku a už teď
například nejsou v žádném poměru k potřebám našich předků před 100 lety. Je
tedy mylné domnívat se, že každé zvýšení produkce dokáže kompenzovat rostoucí
počet obyvatel: Nikoliv, tak je tomu pouze do určitého stupně, přičemž
přinejmenším část nadprodukce se spotřebuje k uspokojení oněch zvyšujících se
potřeb lidí. I při největším omezení na straně jedné a horlivé píli na straně
druhé dosáhne se jednou hranice, kterou stanoví příroda sama. I při největší
píli se už nepodaří z ní víc vyzískat a pak se dostaví, po nějakou dobu
oddalovaný, neblahý osud. Hlad se bude dostavovat nejprve jenom občas, když přijde
neúroda apod. Bude však k tomu docházet stále častěji až nakonec to nebude
pouze zřídka, i když se snad v nemnohých nejbohatších letech naplní sýpky. Ale
to už se blíži doba, kdy nouzi už nelze překonat a hlad se stane věčným
společníkem dotyčného národa. Nyní musí opět pomoci příroda a vybrat ty, kteří
jsou vyvoleni k životu. Nebo si pomůže člověk sám, to znamená , že příkoří k
umělému omezování počtu obyvatel se všemi již uvedenými těžkými následky pro
rasu a druh.
Možná, že někdo namítne, že tato
budoucnost čeká tak jako tak celé lidstvo a že tedy ani jednotlivý národ nemůže
ujit tomuto neblahému osudu. To je na první pohled celkem správné, avšak je
třeba uvážit následující: Jistěže bude v určitém časovém okamžiku celé lidstvo
přinuceno k tomu, že v důsledku nemožnosti nadále vyrovnávat zvyšováním
produkce půdy stoupající počet lidí bude nutné zastavit rozmnožováni lidského
rodu a buďto nechat přírodu rozhodnout, anebo přikročit k svépomoci, potom
ovšem správnějším způsobem než dnes dospět k vyrovnání. Toto tedy postihne
všechny národy, zatímco nyní jsou postiženy bídou pouze ty rasy, které nemají
dosti sil k tomu, aby si zajistily na tomto světě potřebnou půdu. Neboť situace
je taková , že dnes existují na světě obrovské plochy nevyužité půdy a tato
čeká na hospodáře. Rovněž ale je správné, aby tato půda nepatřila jistému
národu nebo rase, nýbrž aby se uchovávala jako rezervní plocha pro budoucnost,
neboť je to země a půda pro ten národ, který má sílu si ji vzít a má píli ji
obdělávat.
Příroda nezná žádné politické
hranice. Sama je vytyčuje živým tvorům na této zeměkouli a přihlíží hře sil.
Nejsilnější a nejodvážnější, její nejmilejší dítě, dostane právo vládce nad
bytím.
Pokud se nějaký národ omezí na
vnitřní kolonizaci, protože ostatní rasy se pevně drží na stále větších
plochách půdy této planety, bude nucen sáhnout k sebeomezování již v době, kdy
se ostatní národy ještě dále rozmnožují. Jednou nastane tento případ, a to tím
dříve, čím menší životní prostor má onen národ k dispozici. Bohužel se jedná
příliš často o nejlepší národy, nebo správněji o jediné skutečné kulturní rasy,
nositele všeho lidského pokroku, jež se ve svém pacifistickém zaslepení
rozhodly vzdát se získávání nové půdy a spokojit se s "vnitřní"
kolonizací, zatímco méněcenné národy si dovedou zajistit obrovské životni
plochy. Vedlo by to k následujícímu výsledku: Kulturně lepší, ale méně
bezohledné rasy by musely v důsledku své omezené půdní plochy nemezovat své
rozmnožováni už v době, kdy kulturně nižší, ale přízemně brutálnější národy by
byly schopny, vzhledem k jejich většímu životnímu prostoru, se nadále
rozmnožovat. Jinými slovy: tento svět se jednou stane majetkem méněcenného,
avšak činorodějšího lidstva.
V dosud ještě vzdálené budoucnosti
budou existovat pouze dvě možnosti: buď bude svět řízen podle představ naší
moderní demokracie, čímž padne těžiště rozhodování ve prospěch početně
silnějších ras, nebo bude svět ovládán podle přirozeného řádu sil a zvítězí
národy s brutální vůlí, tedy nikoliv národ sám sebe omezující. Že tento svět
bude jednou vystaven nejtěžším bojům o bytí lidstva, o tom nelze pochybovat.
Nakonec zvítězí náruživost sebezáchovy. Pod ní takzvaná humanita co by směs
hlouposti, zbabělosti a domýšlivého mudrlantství taje jako sníh v březnovém slunci.
Ve věčném boji lidstvo vyrostlo - věčným mírem zaniká.
Pro nás Němce je heslo "vnitřní
kolonizace" neblahé už proto, že v nás okamžitě posiluje domněnku, že jsme
našli prostředek, který nám dovolí podle pacifistického názoru
"vypracovat" si v mírném, ospalém životě své bytí. Bude-li toto učeni
u nás bráno vážně, znamená to konec jakékoliv snahy uhájit si na tomto světě
místo, které nám náleží. A kdyby průměrný Němec nabyl přesvědčení, že i touto
cestou je možné zajistit si život a budoucnost, byl by jakýkoliv pokus o
aktivní a tím jedině plodné prosazování německých životních potřeb vyřízen.
Každá opravdu užitečná zahraniční politika by byla pohřbena a s ní i veškerá
budoucnost německého národa.
Ve světle poznání těchto důsledků
není náhodné, že je to v prvé řadě vždy Žid, jež se pokouší a dokáže nasazovat
do našeho národa smrtelně nebezpečné myšlenkové pochody. Zná své Pappenheimské
příliš dobře, než aby nevěděl, že vděčně naletí každému španělskému šejdíři,
který tvrdí, že byl vynalezen prostředek jak vyvést přírodě podařený kousek a
odmítnout tvrdý a neúprosný boj o existenci jako zbytečný, stát se pánem
planety brzy a bez boje, jen prací a někdy i pouhým nicneděláním, podle toho,
"jak se to hodí".
Je třeba velmi ostře zdůraznit, že
každá německá vnitřní kolonizace musí v prvé řadě sloužit pouze k odstraněni
sociálních zlořádů a především zabránit všeobecné spekulaci s půdou, avšak
nikdy nemůže stačit, aby zajistila budoucnost národa bez nové půdy. Budeme-li
jednat jinak, dospějeme záhy nejenom k vyčerpáni naší půdy, ale i našich sil. A
konečně je třeba konstatovat ještě toto: Omezení se na určitou malou půdní
plochu v důsledku vnitřní kolonizace, jakož i následky omezení rozmnožováni
vedou k mimořádně nepříznivé vojensko-politické situaci daného národa.
Velikost sídla národa je podstatným
faktorem k stanovení jeho vnější bezpečnosti. Čím větší je prostor, jež má
národ k dispozici, tím větší je jeho přirozená ochrana, neboť vojenská
rozhodnutí proti národu, tísnícímu se na malé ploše, lze realizovat snáze,
rychleji a tím i účinněji, než naopak proti teritoriálně velkým státům. V
rozsáhlosti státního území spočívá jistá ochrana proti neuváženým útokům
zvenčí, neboť úspěch takového útoku může být dosažen teprve po dlouhých a těžkých
bojích, riziko svévolného přepadení velkých států se bude tedy jevit jako
vysoké, pokud k němu nebudou zcela mimořádné důvody. Proto již ve velikosti
státu spočívá důvod snadnějšího zachování svobody a nezávislosti národa,
zatímco naopak malý stát přímo vyzývá k zabrání.
První dvě možnosti vyrovnání mezi
rostoucím počtem obyvatelstva a neměnící se rozlohou půdy byly v takzvaných
nacionálních kruzích říše odmítnuty. Důvody tohoto postoje byly ovšem jiné než
shora uvedené. Vztah k omezování porodnosti byl odmítavý především na základě
určitého morálního cítění, vnitřní kolonizace byla rozhořčeně odmítnuta proto,
že byla pociťována jako útok proti majetku velkostatků a počátek všeobecného
boje proti soukromému vlastnictví vůbec. Vzhledem k formulaci, jako byla druhá
spásná myšlenka prezentována, mohl být takový názor dokonce oprávněný.
Zbývají už jen dvě cesty k zajištění
práce a chleba pro rostoucí počet lidí.
1. Buď získat novou půdu a přesunout
na ni každoročně přebytečné milióny lidí a udržet tak národ na základě uživeni
sama sebe, anebo
2. Přejít na průmyslovou výrobu a
obchod pro cizí potřeby a z těchto výnosů hradit životní náklady.
Tedy: Buďto politika půdy, anebo
koloniální a obchodní politika. Obě cesty byly zkoumány z různých pohledů,
doporučovány a zavrhovány, až se s konečnou platností šlo tou poslední.
Zdravější z obou byla ovšem cesta
první.
Získávání nové půdy pro osídlení
přebytečného počtu obyvatel má velmi mnoho předností, zvláště vzhlížíme-li k
budoucnosti a nikoliv k přítomnosti.
Už jenom možnost udržení zdravého
rolnictva jako základu národa je nesmírně cenné. Pevný kmen malých a středních
rolníků byl ve všech dobách nejlepší ochranou proti sociálním chorobám, které
dnes máme. Je to také jediné řešení, která zajistí ve vnitřním hospodářském
oběhu chléb národu. Průmysl a obchod ustoupí ze svého nezdravého vedoucího
postaveni a začlení se do všeobecného rámce národního spotřebního a
vyrovnávacího hospodářství. Ani jedno ani druhé již nepředstavují základ obživy
národa, ale jen její pomocný prostředek. Tím, že se vyrovná vlastní produkce se
spotřebou ve všech oborech, vznikne co se týče výživy národa větší či menší
nezávislost na zahraničí, což pomáhá zajistit svobodu a nezávislost národa
zejména v těžkých dobách.
Ovšem takovou politiku není možné
uskutečňovat někde v Kamerunu, ale třeba Evropě. Je třeba zaujmout chladné a
střízlivé stanovisko v tom smyslu, že určitě nemůže být vůlí nebes, dát jednomu
národu na tomto světě padesátkrát více půdy než národu druhému. V takovém
případě se nelze dát odradit politickými hranicemi. Jestliže tato Země skýtá
skutečně životní prostor pro všechny, pak ať se nám tedy dostane půdy, kterou
potřebujeme k životu. Nikdo to ovšem nebude dělat rád. Potom ale nastoupí právo
sebezáchovy, co bude odepřeno po dobrém, musíme si vzít po zlém. Kdyby se naši
předkové kdysi rozhodovali podle stejných pacifistických nesmyslů jako dnes,
vlastnili bychom pouze třetinu naší nynější půdy, potom by ale jakýsi německý
národ měl sotva ještě nějaké starosti v Evropě. Ne - přirazené rozhodnosti k
boji za vlastní bytí vděčíme za obě východní Marky a za vnitřní sílu našeho
státního a národního území, jež se zachovala dodnes.
Ještě z jiného důvodu by bylo toto
řešení správné: Dnešní evropské státy se podobají pyramidě postavené na špici.
Jejich evropské území je směšně malé oproti ostatní zátěži v koloniích, v
zahraničním obchodě atd. Lze říct: špička v Evropě, základna po celém světě, na
rozdíl od americké Unie, která má základnu na vlastním kontinentu a špičkou se
dotýká ostatního světa. Odtud pramení neslýchaná vnitřní síla tohoto státu a
slabost většiny koloniálních mocností.
Ani Anglie není důkazem proti tomuto
tvrzení, neboť se příliš často zapomíná tváří v tvář britskému impériu na
anglosaský svět jako takový. Postavení Anglie není srovnatelné s žádným jiným
státem v Evropě, a to díky jazykovému a kulturnímu společenství s americkou
Unii.
Pro Německo byla jediná možnost jak
provádět zdravou politiku půdy, a sice získat nové území v Evropě. Kolonie
nemohou sloužit tomuto účelu, pokud nejsou v co největší míře vhodné k osídlení
Evropany. Avšak v 19. století už nebylo možné, získávat koloniální oblasti
mírovou cestou. Koloniální politika by byla realizovatelná pouze cestou těžkého
boje, který by ale byl vhodnější nikoliv pro získání mimoevropských území, ale
spíš pro území na domovském kontinentu.
Takové rozhodnutí vyžaduje ovšem
naprostou oddanost. Nelze přistupovat váhavě nebo s polovinou prostředků k
úkolu, jehož provedení je možné pouze s vynaložením veškeré energie. Žel‚
politické vedení Říše by muselo vzdávat hold tomuto mimořádnému účelu, nikdy by
nesměl být učiněn žádný krok vedený jinými pohnutkami, než poznáním tohoto
úkolu a jeho podmínek. Musí být sjednáno jasno v tom, že tento cíl bude
dosažitelný pouze bojem a klidně a odhodlaně dát průchod zbraním.
Je třeba přezkoumat veškeré svazky a
zhodnotit jejich použitelnost z tohoto hlediska. Nárokovala-li se kdy v Evropě
půda, mohlo se tak stát jedině na úkor Ruska, potom se musí nové říše dát na
pochod cestou někdejších řádových rytířů, aby německým mečem vybojovala
německému pluhu hroudu a dala národu chléb vezdejší.
Pro takovou politiku je v Evropě
pouze jediný spojenec: Anglie. Pouze s Anglií je možné s krytými zády zahájit
nové tažení. Naše právo k tomu by nebylo menší, než právo našich předků. Žádný
z našich pacifistů neodmítá jíst chléb z východu, ačkoli první pluh tak kdysi
znamenal "meč"!
Pro vůli Anglie k vítězství by
nesměla být žádná naše oběť příliš vysoká . Bylo by třeba vzdát se kolonií a
převahy na moři, ale ušetřit britský průmysl konkurence.
Pouze bezpodmínečně jasný postoj by
mohl vést k danému cíli: vzdát se kolonií a světového obchodu, vzdát se
významného německého válečného loďstva, koncentrace veškerých mocenských
prostředků státu na pozemní vojsko.
Výsledkem by bylo momentální
omezení, avšak veliká a mocná budoucnost.
Byla doba, kdy by se bývalo dalo s
Anglií v tomto smyslu mluvit. Protože velmi dobře chápala, že Německo musí v
důsledku nárůstu obyvatelstva hledat nějaké východisko a buď že ho najde spolu
s Anglií v Evropě, nebo bez Anglie ve světě.
Toto tušení lze připsat skutečnosti,
že na přelomu století se Londýn sám pokusil o sblíženi s Německem. Tehdy se
poprvé ukázalo to, co jsme později s hrůzou moli sledovat. Byli jsme nepříjemně
dotčeni při myšlence, že bychom měli za Anglii tahat kaštany z ohně, jako by
vůbec nějaký svazek mohl existovat na jiném základě než na vzájemném obchodě. S
Anglií se ale dal udělat takový obchod velmi dobře. Britská diplomacie byla
vždy inteligentní natolik, aby věděla, že žádnou službu nelze očekávat bez
protislužby.
Představme si ale, že by chytrá
německá zahraniční politika v roce 1904 převzala úlohu Japonska. Sotva si Ize
představit, jaké následky by to pro Německo mělo. Nikdy by nedošlo ke
"světové válce"! Krev z roku 1914 by ušetřila desetinásobek krve z
let 1914-1918. Ale jaké postavení by dnes Německo ve světě zaujímalo! Ovšem,
spojenectví s Rakouskem by byl nesmysl. Neboť tato státní mumie se spojila s
Německem nikoliv proto, aby vybojovala válku, ale aby udržela věčný mír, jehož
by chytře mohlo být využito k pomalému, ale jistému vymýcení němectví v
monarchii. Tento svazek byl ale nemožný také proto, že se nedalo očekávat žádné
ofenzivní zastávání německých národních zájmů, poněvadž neměl sílu a ani
odhodlání skoncovat s procesem odněmčování na své bezprostřední hranici. Když
Německo nemělo tolik národního smýšlení a také bezohlednosti, že nevyrvalo nemožnému
habsburskému státu možnost disponovat osudy deseti milionů soukmenovců, nedalo
se opravdu očekávat, že by nabídlo ruku tak perspektivním a smělým plánům.
Postoj staré říše k rakouské otázce byl prubířským kamenem jejího postoje v
osudovém boji celého národa.
Každopádně se nesmělo přihlížet k
tomu, jak bylo němectví rok od roku více potlačováno, vždyť hodnota rakouského
spojenectví byla určována výhradně zachováním německého živlu. Avšak touto
cestou se nešlo.
Ničeho se nebáli tak, jako boje, k
němuž byli posléze stejně přinuceni, a to v té nejnepříznivější době. Chtěli
uniknout osudu, ale ten je dostihl. Snili o udržení světového míru a skončili u
světové války.
To byl nejvýznamnější důvod, proč se
nevěnovala žádná pozornost této třetí cestě k uspořádání německé budoucnosti.
Vědělo se, že získání nové půdy je možné pouze na východě, viděli nevyhnutelný
boj a přece jen chtěli mír za každou cenu, heslem německé zahraniční politiky
už dávno nebylo zachování německého národa všemi způsoby, jako spíš zachování
světového míru všemi prostředky. Jak se to podařilo, je známo. Ještě se k tomu
vrátím.
Zbývá tedy ještě čtvrtá možnost:
průmysl a světový obchod, námořní moc a kolonie.
Tento vývoj by byl zprvu snadnější a
rychlejší. Osídlováni půdy je zdlouhavý proces, který trvá často celá staletí,
právě v něm je třeba hledat vnitřní sílu, neboť se nejedná o náhlé vzplanutí,
nýbrž o pozvolný, důkladný a trvalý růst, na rozdíl od průmyslového vývoje, jež
se může v průběhu několika let nafouknout jako bublina, aniž by se podobal
nějaké zdárné síle. Námořní flotilu lze jistě vybudovat rychleji, než v tvrdém
boji zřizovat selské statky a osídlit je farmáři, avšak flotilu lze také
rychleji zničit.
Jestliže Německo nastoupilo tuto
cestu, muselo přece poznat, že i tento vývoj jednoho dne vyústí v boj. Jen děti
se mohou domnívat, že přátelským, mravným chováním a trvalým zdůrazňováním
mírových úmyslů, se dostanou ke svým banánům "v mírovém soutěžení
národů", jak se tak krásně a barevně žvanilo, tedy aniž by se muselo
sáhnout po zbrani.
Ne: vydáme-li se touto cestou, musí
se jednoho dne stát Anglie našim nepřítelem. Odpovídalo by naši vlastní naivní
bezelstnosti nesmyslně se rozhořčovat nad tim, že Anglie si jednoho dne dovolí
vystoupit proti našemu mírovému řádění se surovostí násilnického egoisty. My
bychom to však nikdy neučinili.
Jestliže se evropská politika půdy
dala uskutečňovat jedině proti Rusku ve spolku s Anglií, tak naopak koloniální
politika a světová obchodní politika je myslitelná pouze s Ruskem proti Anglii.
Potom ale měly být bezohledně vyvozeny důsledky také zde - a mělo se urychleně
pustit k vodě především Rakousko. Svazek s Rakouskem byl už na přelomu století
čirým šílenstvím, ať to pozorujeme ze kteréhokoliv úhlu pohledu.
Na spojenectví s Ruskem proti Anglii
se ani nepomyslelo, rovněž tak na spojenectví s Anglií proti Rusku, neboť v
obou případech by to skončilo válkou. Aby se jí zabránilo, bylo nejprve učiněno
rozhodnutí ve prospěch obchodní a průmyslové politiky. V
"hospodářsko-mírovém" dobývání světa teď měli návod, který měl jednou
provždy zlomit vaz politice použití násilí. Nebyli si svou věcí zase tak jisti,
zejména pokud přicházely čas od času z Anglie nepochopitelné hrozby, proto
padlo rozhodnutí o stavbě námořní flotily, avšak nikoliv za účelem útoku a
zničení Anglie, nýbrž k "obraně" již zmíněného "světového míru'
a "mírového" dobývání světa. Proto byla flotila pojata trochu
skromněji nejen co do počtu, ale i co do tonáže a výzbroje jednotlivých lodí, aby
i tady nakonec probleskl "mírový" úmysl.
Povídání o
"hospodářsko-mírovém" dobývání světa bylo asi největším nesmyslem,
který byl kdy povýšen na vůdčí princip státní politiky. Tento úmysl byl ještě
umocněn tím, že se neostýchali dovolávat se Anglie jako korunního svědka
možnosti realizace takového konání. Zločin, jehož se přitom dopustila naše
profesorská historická věda se svým pojetím dějin nelze odčinit a je pádným
důkazem toho jak mnoho lidí se "učí historii", aniž by ji rozuměli či
dokonce pochopili. Právě na příkladu Anglie by museli poznat pádné popření této
teorie, žádný národ nepřipravoval s větší brutalitou a později tak bezohledně s
mečem v ruce nehájil své hospodářské výboje jako Anglie. Není snad příznakem
britského státnického umění vyzískat z politické síly hospodářsky a každé
hospodářské posílení přeměnit zase ihned v politickou moc? Jaký to omyl,
domnívat se, že by Anglie snad byla příliš zbabělá k tomu, aby nasadila vlastní
krev pro svou hospodářskou politiku! To, že anglický národ neměl žádné
"národní" vojsko, nedokazuje v žádném případě opak, neboť nezáleží na
momentální formě branné moci, nýbrž na vůli a rozhodnosti tuto moc použít.
Anglie měla vždy výzbroj, kterou potřebovala. Bojovala vždy zbraněmi, které
vyžadoval úspěch. Využívala žoldáky, pokud žoldáci stačili, sáhla ale také pro
hodnotnou krev národa, jestliže taková oběť měla naději na vítězství, vždy zde
však byla odhodlanost k boji, jež byl veden urputně a bezohledně.
Ale v Německu se pozvolna ve škole,
v tisku, v humoristických časopisech, pěstovala taková představa Angličana a
skoro ještě víc jeho říše, jež musela vést k nejhoršímu sebeklamu, a protože
tímto nesmyslem bylo nakaženo téměř vše, následovalo podceňování, které se pak
velmi zle vymstilo. Toto falšování bylo tak hluboké, že lidé byli přesvědčeni o
tom, že v osobě Angličana mají před sebou prohnaného a osobně naprosto
zbabělého obchodníka. Naším učitelům profesorské vědy nedošlo, že tak velká
říše, jakou mají Angličané, se nedá vytvořit "podloudně či podvodně".
Vzpomínám si docela přesně na udivené tváře kamarádů, když jsme ve Flandrech
nastoupili proti "Tomíkům". Už v prvních dnech bitvy svitlo v každém
mozku, že tito Skotové neodpovídají právě těm, které nám malovali v
humoristických listech a zpravodajských depeších. Tehdy jsem začal uvažovat o
účelných formách propagandy. Neboť tato falzifikace měla pro svého šiřitele
také něco dobrého: na tomto, i když nesprávném příkladě, se dala demonstrovat
správnost hospodářského dobývání světa. Co se podařilo Angličanovi, muselo by
se podařit i nám, přičemž za zvláštní plus byla považována naše přece jen větší
čestnost a absence oné specificky anglické proradnosti. Bylo možné doufat, že
se tím snáze získá náklonnost především menších národů a důvěra těch velkých.
Že naše čestnost byla pro jiné
hrůzou, nás nenapadlo už jen proto, že jsme všemu vážně věřili, zatímco okolní
svět považoval naše jednání za výraz mazané prolhanosti, až konečně, k
největšímu údivu, dala revoluce hlouběji nahlédnou do neomezené hlouposti
našeho upřímného smýšlení.
Z nesmyslnosti
"hospodářsky-mírového" dobývání světa vyplývala jasná a pochopitelná
nesmyslnost Trojspolku. Se kterým státem jsme se vůbec mohli spojit? S
Rakouskem se samozřejmě nedalo začít s válečným dobýváním ani v Evropě. Právě v
tom spočívala od začátku slabost tohoto spolku. Takový Bismarck si mohl tuto
výpomoc v nouzi dovolit, avšak nikoliv jeho břídilský nástupce a nejméně v
době, kdy základní předpoklady Bismarckova spolku už dávno neexistovaly. Neboť
Bismarck se mohl ještě domnívat, že Rakousko je německý stát. Se zavedením
všeobecného volebního práva však tato země klesla na úroveň neněmeckého,
parlamentem řízeného zmatku.
Svazek s Rakouskem byl zhoubný i z
hlediska rasové politiky. Byl trpěn vznik nové slovanské velmoci na hranicích
říše, jež by dříve nebo později musela zaujmout vůči Německu jiný postoj, než
například vůči Rusku. Přitom svazek se stával rok od roku slabší a sice v témže
poměru, v jakém jednotliví nositelé této myšlenky ztráceli v monarchii vliv a
význam a byli vytlačováni z rozhodujících míst.
Už na přelomu století se dostal
spolek Německa s Rakouskem do stejného stádia, jako spolek Rakouska s Itálií.
Také zde byly jenom dvě možnosti: buďto spolek s habsburskou monarchií, anebo
protest proti utlačování němectví. Začne-li se ale jednou s něčím takovým,
končívá to většinou bojem.
Hodnota Trojspolku byla i
psychologicky více než skromná, neboť pevnost svazku se snižuje tou měrou, čím
více se tento omezuje na zachování stávajícího stavu. A naopak: svazek se stává
pevnější, čím více smluvní strany doufají, že jeho pomocí dosáhnou určitých
hmatatelných expanzivních cílů. Také zde, stejně jako všude, síla spočívá v
útoku, nikoliv v obraně. To poznaly různé strany již tehdy, bohužel nikoliv ony
takzvané "povolané". Například plukovník Ludendorf, důstojník
tehdejšího velkého generálního štábu, poukázal ve svém memorandu z roku 1912 na
tyto slabiny. Samozřejmě ze strany "státníků" nebyl této věci
přikládán žádný význam, jasný rozum se účelně projevuje zpravidla jen u
normálních smrtelníků, zásadně se ale ztrácí tehdy, jde-li o
"diplomaty".
Pro Německo bylo štěstím, že válka v
roce 1914 vypukla oklikou přes Rakousko a Habsburkové se jí museli zúčastnit,
kdyby tomu bylo naopak, zůstalo by Německo osamělé. Neboť habsburský stát by se
nikdy nepodílel na boji, který by vznikl přičiněním Německa. To, co bylo
později tak striktně odsuzováno v případě Itálie, by se ještě dříve dostavilo v
případě Rakouska: toto by zůstalo "neutrální" ve snaze zachránit stát
před revolucí, jež by vypukla hned na počátku. Neboť rakouské slovanstvo by
spíše rozbilo monarchii již v roce 1914, než aby připustilo nějakou pomoc
Německu. Jen nemnozí dokázali tenkrát pochopit, jak velká nebezpečí a obtíže
přinášelo Německu spojenectví s podunajskou monarchii. Za prvé, Rakousko mělo
příliš mnoho nepřátel, kteří doufali že získají nějaké to dědictví po tomto
prohnilém státě, než aby zde nevznikla časem určitá nenávist vůči Německu, když
si nyní uvědomovali příčiny jeho stařecké slabosti a perspektivu rozpadu
monarchie. Zavládlo přesvědčení, že Vídně je možné zmocnit se pouze oklikou
přes Berlín.
Za druhé, Německo tím ztrácelo
nejlepší a nejperspektivnější možnosti spojenectví. Namísto toho nastoupilo
sílící napětí s Ruskem a dokonce s Itálií. Přitom všeobecná nálada v Římě byla
pro Německo příznivá stejně tak, jako byla nepříznivá pro Rakousko. Toto
nepřátelství dřímalo a často i jasně vzplálo v srdci i toho nejposlednějšího
Itala. Poněvadž se nyní všichni vrhli na průmyslovou a obchodní politiku, nebyl
už sebemenší důvod k boji proti Rusku. Jenom nepřátelé obou národů na něm mohli
mít zájem. Skutečně to byli především Židé a marxisté, kteří všemi prostředky
podněcovali válku mezi oběma státy.
A konečně za třetí, toto spojenectví
skrývalo v sobě velké nebezpečí pro Německo v tom smyslu, že velmoci skutečně
nepřátelské Bismarckovu Německu se mohlo podařit kdykoliv snadno zmobilizovat
řadu států proti Německu tím, že každému svítala naděje na obohaceni se na úkor
Rakouska.
Proti podunajské monarchii bylo
možné podnítit celý evropský východ, zejména pak Rusko a Itálii. Nikdy by se
neuskutečnila světová koalice iniciovaná králem Eduardem, kdyby Rakousko jako
spojenec Německa nepředstavovalo tak slibné dědictví. Jen tak bylo možné
postavit do jedné útočné fronty státy s tak heterogenními zájmy a cíli. Neboť
každý z nich mohl doufat, že společný postup proti Německu mu přinese obohacení
na úkor Rakouska. Toto nebezpečí se zvýšilo pak ještě tím, že k tomuto
nešťastnému svazku přibylo jako tichý společník ještě Turecko.
Mezinárodní světové židovské finance
potřebovaly toto lákadlo, aby mohly realizovat svůj plán zničení Německa, které
se dosud nepodrobilo všeobecné nadstátní finanční a hospodářské kontrole. Jen
tak mohla být ukována koalice, silná a smělá vzhledem k počtu pochodujících
milionových armád, odhodlaná dostat se oklamanému Sigfriedovi konečně na tělo.
Spolek s habsburskou monarchií,
který mne už v Rakousku naplňoval nevolí, byl příčinou dlouhých vnitřních
zkoušek, jež mne v následující době ještě posílily v dříve utvořeném názoru.
Již tehdy jsem se v kruzích, se kterými jsem se stýkal, netajil přesvědčením,
že tato neblahá smlouva povede zároveň se státem určeným k zániku i Německo ke
katastrofálnímu zhroucení, jestliže se toto včas nedokáže od Rakouska odpoutat.
Ani na okamžik jsem nezakolísal v tomto svém skálopevném přesvědčení, ani když
bouře světové války vyřadila jakékoliv rozumné úvahy a opojné nadšení
zachvátilo i taková místa, kde mělo vládnout pouze chladné pozorování
skutečnosti. Když jsem byl na frontě, zastával jsem všude, kde přišla řeč na
tyto problémy, svůj názor, že spolek by měl být ukončen, a to pro německý národ
čím dříve tím lépe, že ponechání habsburské monarchie jejímu osudu by nebylo
žádnou obětí, kdyby tím Německo mohlo dosáhnout znevýhodnění svých protivníků,
neboť milióny mužů si nenasadily ocelovou helmu kvůli udržení zpustlé dynastie,
nýbrž kvůli záchraně německého národa.
Před válkou se několikrát zdálo, že
se alespoň v jednom táboře vyskytuje jistá pochybnost o správnosti praktikované
spojenecké politiky. Německé konzervativní kruhy občas varovaly před přílišnou
důvěřivosti, ale bylo to házení hrachu na stěnu. Politici byli přesvědčeni, že
jsou na správné cestě k "dobytí" světa, přičemž úspěch že bude
obrovský a ztráty nulové. Naším "nepovolaným" zase jednou nezbylo nic
jiného, než mlčky přihlížet, proč a jak "povolaní' pochodují do záhuby a
milý lid táhnou za sebou.
Neschopnost srozumitelně vysvětlit
hlubší příčinu nesmyslu "hospodářského dobývání světa" jako politické
cesty za cílem zachování "světového míru" spočívala ve všeobecném
onemocněni našeho politického myšlení. Neboť s vítězným tažením německé
techniky a průmyslu, s rostoucími úspěchy německého obchodu se stále víc
ztrácel poznatek, že to vše je možné pouze za předpokladu silného státu. V
mnoha kruzích se zašlo tak daleko, že vládlo přesvědčení o tom, že právě stát
vděčí za svou existenci oběma uvedeným jevům, že on sám je v prvé řadě
institucí hospodářskou a má být řízen v souladu s hospodářskými zájmy, že jeho
bytí závisí na hospodářství, takový stav byl vychvalován a považován za
nejzdravější a nejpřirozenější. Stát ale nemá s určitým hospodářským pojetím
nebo hospodářským rozvojem co dělat. Účelem státu je organizace fyzicky a
duševně stejnorodých živých bytostí, která má umožňovat lepší udržení jejich
druhu a dosažení cíle jejich bytí, předznamenaného Prozřetelností. To a nic
jiného je účelem státu. Hospodářství je přitom pouze jedním z mnoha pomocných
prostředků nezbytných k dosažení tohoto cíle. Nikdy však není příčinou nebo
účelem státu, pokud tento nespočívá od počátku na nesprávném, nepřirozeném
základně. Jen tak si lze vysvětlit skutečnost, že stát jako takový nepotřebuje
nutně předpoklad teritoriálního ohraničení. Toto bude nutné jen u národů, které
chtějí sami ze sebe svému druhu zajistit výživu, tedy vlastní prací vybojovat
boj s jsoucnem. Národy, které se chtějí vloudit jako trubci mezi ostatní
lidstvo, mohou vytvořit stát bez vlastního, určitým způsobem vymezeného
prostoru. To se týká v prvé řadě národa,jehož parazitováním dnes trpí celé
poctivé lidstvo: židovstva.
Židovský stát nikdy nebyl prostorově
ohraničen, byl univerzálně neomezen co do prostoru, avšak vymezen co do rasy.
Proto také tvořil tento národ vždy stát ve státech. Patří k nejgeniálnějším
trikům všech dob, nechat tento stát plout jako "náboženství" a
zajistit mu toleranci, kterou árijec je vždy ochoten přiznat náboženskému
vyznání. Neboť mojžíšské náboženství není ve skutečnosti ničím jiným, než
učením o udržení a zachováni židovské rasy. Obsahuje téměř všechny
sociologické, politické a hospodářské vědní oblasti, které mohou připadat v
úvahu.
Pud zachování druhu je první
příčinou vytvoření lidských společenství. Tím však je stát národním organismem
a nikoliv hospodářskou organizací. To je rozdíl tak velký, že zůstává
nesrozumitelný oněm dnešním takzvaným "státníkům". Ti se domnívají,
že pomocí hospodářství mohou vybudovat stát, zatímco stát je ve skutečnosti
vždy výsledkem součinnosti těch vlastností, které spočívají v linii udržování
druhu a rasy. Tyto jsou vždy hrdinskými ctnostmi a nikoliv kramářským egoismem,
neboť zachování existence druhu předpokládá ochotu jednotlivce k oběti. V tom
spočívá smysl slov básníka: "A nenasadíte-li život nyní, nikdy jej
nezískáte".
Obětováni osobního bytí je nutné,
aby bylo zajištěno zachování druhu. Pro vytvoření a udržení státu je
nejpodstatnějším předpokladem pocit sounáležitosti na základě jedné podstaty a
stejného druhu, jakož i připravenost zasadit se o to všemi prostředky. U národů
na vlastní půdě to vede k vytváření hrdinských ctností, u příživníků k
prolhanému pokrytectví a zrádné krutosti, pokud už tyto vlastnosti nejsou
prokazatelně předpokladem jejich, svou formou různorodých, státních existencí.
Vždy ale bude vytváření státu probíhal alespoň zpočátku s nasazením těchto
vlastností, přičemž v zápase o sebezachování podlehnou podmanění a dříve nebo
později vymřou ty národy, které v boji prokáží méně hrdinských ctností, anebo
se nevyrovnají s prolhanou lstí nepřátelského příživníka. Avšak i v tomto
případě lze podlehnutí téměř vždy připsat ani ne tak nedostatku chytrosti jako
spíše nedostatku rozhodnosti a odvahy, který se skrývá pod pláštíkem humánního
smýšlení.
Jak málo ale souvisí státotvorné a
stát udržující vlastnosti s hospodářstvím, ukazuje nejjasněji skutečnost, že
vnitřní síla státu se shoduje s takzvaným hospodářským rozkvětem pouze velmi
zřídka, naopak zdá se, že ve velké řadě případů signalizuje blížící se úpadek
státu. Kdyby se mělo utváření lidského společenství připisovat v prvé řadě
hospodářským silám či podnětům, potom by musel vrchol hospodářského rozvoje
znamenat současně obrovský rozvoj státu a nikoliv naopak.
Víra ve státotvornou a stát udržující
sílu hospodářství působí obzvláště nesrozumitelně, platí-li v jedné zemi to, co
ve všech ostatních vykazuje jasně a důrazně historický opak. Právě přiklad
Pruska ukazuje nádherně ostře, že nikoliv materiální vlastnosti, nýbrž ideální
ctnosti podmiňují schopnost k vytvoření státu. Teprve pod jejich ochranou může
vzkvétat hospodářství tak dlouho, až se se zánikem státotvorných schopností
zhroutí také hospodářský proces, který můžeme právě dnes sledovat v tak hrozně
smutné podobě. Hmotným zájmům lidí nejvíce prospívá , když zůstávají ve stínu
hrdinských ctností, jakmile se ale pokusí vstoupit do prvého kruhu bytí, zničí
si předpoklad své vlastní existence.
Vždy, když v Německu nastal
politický rozmach, začalo se pozvedat i hospodářství, avšak vždy, když se
hospodářství stalo jedinou náplní života našeho národa a tím udusilo ideální
ctnosti, stát se zhroutil a strhl s sebou v krátké době i hospodářství.
Položíme-li si otázku, které síly
jsou skutečně státotvorné a stát udržující, můžeme je shrnout následovně:
schopnost a vůle jednotlivce k obětování sebe sama pro celek. Že tyto ctnosti
nemají s hospodářstvím vůbec nic společného, vyplývá z prostého poznatku, že
člověk se pro hospodářství nikdy neobětuje, jinými slovy: neumírá pro obchody,
nýbrž pro ideály. Nic nedokázalo psychologickou převahu Angličana při poznávání
duše národa lépe než motivace, kterou dokázal dát svému boji. Zatímco my jsme
bojovali za chléb, Anglie bojovala za "svobodu" a ani ne tak za
vlastni, jako za svobodu malých národů. Smáli jme se této drzosti, anebo jsme
se zlobili a tím dokazovali, jak bezmyšlenkovitě hloupé bylo takzvané státnické
umění Německa už před válkou. Neměli ani potuchy o podstatě síly, která
dokázala vést muže ze svobodné vůle a rozhodnutí na smrt.
Pokud se německý národ v roce 1914
ještě domníval, že bojuje za ideály, odolával nepříteli, jakmile bojoval už
jenom za chléb, raději hru vzdal.
Ale naši duchaplní
"státníci" se divili této změně smýšlení. Nikdy jim nebylo jasné, že
od okamžiku, kdy člověk bojuje za nějaký hospodářský zájem, vyhýbá se smrti,
neboť ta by ho navždy připravila o požitek odměny za tento boj. Starost o
záchranu vlastního dítěte udělá i z neduživé matky hrdinku, pouze boj o
zachování druhu a stáda, jež jej ochraňuje a také o zachování státu hnalo ve
všech dobách muže proti oštěpům nepřátel.
Následující větu lze postavit jako
věčnou pravdu: Žádný stát nikdy nebyl založen prostřednictvím mírového
hospodářství, nýbrž vždy jenom instinktem sebezachování druhu, až už se tyto
nacházely v oblasti hrdinské ctnosti nebo lstivé prolhanosti: z prvé oblasti
vycházejí árijské státy práce a kultury, ze druhé židovské příživnické kolonie.
Pokud však u nějakého národa nebo v nějakém státě začne hospodářství přesahovat
tyto pudy, stane se lákavou příčinou poroby a útisku.
Víra předválečné doby, že je možné
pomocí obchodní a koloniální politiky otevřít mírovou cestou německému národu
svět a dokonce ho dobýt, byla klasickým příznakem ztráty faktických
státotvorných a stát udržujících ctností a z toho vyplývající vůle a
odhodlanosti, odpovědí přírodních zákonů byla světová válka a její důsledky.
Pro toho, kdo nezkoumá věci
hlouběji, by mohl tento postoj německého národa, jež byl takřka všeobecný, být
hádankou: Nebylo snad Německo skvělým příkladem říše, která vzešla z čistě
mocensko-politických základů? Prusko, zárodek říše, vzniklo na základě skvělého
hrdinství a nikoliv z finančních operací a obchodů a říše sama byla nádhernou
odměnou mocensko-politického vedení a vojenské odvahy. Jak mohl právě německý
lid dospět k takovému onemocnění politického instinktu? Neboť nešlo o náhodný
ojedinělý jev, nýbrž o momenty úpadku, které brzy a v úděsné počtu zaplápolaly
jako bludičky a obsypaly tělo národa, anebo se do něj jako jedovaté boláky na mnoha
místech zažíraly. Zdálo se, jakoby neustálý proud jedu byl hnán jakousi
tajemnou mocí do všech žil tohoto kdysi hrdinského těla za účelem stále většího
ochromení zdravého rozumu, tj. prostého pudu sebezáchovy.
Nechával jsem si tyto otázky nesčetněkrát
projít hlavou, což bylo podmíněno mým názorem na smluvní a hospodářskou
politiku Německé říše v letech 1912-1914, a jako řešení této hádanky se stále
více jevila ona moc, již jsem poznal už dříve ve Vídní ze zcela jiného pohledu:
marxistické učení a jeho světový názor, jakož i jeho organizátorské působení.
Podruhé ve svém životě jsem se zavrtal do tohoto učení zkázy tentokrát ovšem
nikoliv pod dojmem a vlivem svého každodenního okolí, nýbrž z hlediska
sledování obecných procesů v politickém životě. Zahloubal jsem se do teoretické
literatury tohoto nového světa a když jsem se pokusil vyjasnit si jeho možné
působení, porovnával jsem je se skutečnými jevy a událostmi v politickém,
kulturním a hospodářském životě. Poprvé jsem obrátil svou pozornost také k
pokusům o zvládnutí tohoto světového moru.
Studoval jsem Bismarckovy výjimečné
zákony z hlediska jejich záměru, boje a úspěchu. Pomalu jsem zde dostával přímo
žulový základ pro své přesvědčení, takže jsem poté už nikdy nemusel měnit svůj
názor na tuto otázku. Stejně tak jsem podrobil dalšímu důkladnému zkoumání
vztah marxismu a židovstva.
Jestliže mi dříve ve Vídní připadalo
především Německo jako neotřesitelný kolos, vtíraly se nyní jisté obavy.
Diskutoval jsem v tichosti a v malých kroužcích svých známých o německé
zahraniční politice jakož i o onom, jak se mi zdálo, neuvěřitelně lehkomyslném
způsobu, jímž se projednával tehdy marxismus, nejdůležitější problém Německa.
Skutečně jsem nemohl pochopit, jak slepě se tehdy potáceli vstříc nebezpečí,
jehož působení, podle záměrů marxismu samého, by muselo být strašlivé. Už tehdy
jsem varoval své okoli, stejně jako dnes varuji ve velkém rozsahu, před
uklidňujícím výrokem všech zbabělých ubožáků: "Nám se přece nemůže nic
stát"! Podobná morová nákaza ve smýšlení už kdysi zničila obrovskou říši.
Nepodléhalo snad Německo stejným zákonům jako všechna jiná lidská společenství?
V letech 1913 a 1914 jsem poprvé v
různých kruzích, které dnes částečně věrně stojí v národně socialistickém
hnutí, vyslovil přesvědčení, že otázka budoucnosti německého národa je otázkou
zničení marxismu. V neblahé spojenecké politice Německa jsem viděl jeden z
důsledků rozkladné práce tohoto učení, neboť bylo hrozné, že tento jed zcela
neviditelně ničil veškeré základy zdravého pojetí hospodářství a státu, aniž by
postižení často jen tušili, jak jejich jednání a vůle jsou výsledkem tohoto
jinak nejostřeji odsuzovaného světového názoru. Vnitřní úpadek německého národa
tehdy už dávno začal, aniž by lidé, jak tomu v životě často bývá, měli jasno o
ničiteli svého bytí. Někdy se proti nemoci něco dělalo, avšak zaměňovaly se
příznaky s příčinami a původcem. Poněvadž původce nebyl znám, nebo jej nechtěli
poznat, měl boj proti marxismu hodnotu fušérského mastičkářství.