Mein Kampf 5.část-SVĚTOVÁ VÁLKA
SVĚTOVÁ VÁLKA
Jako
mladého větroplacha mne v mých rozpustilých letech nejvíc rmoutilo to, že jsem
se narodil právě v takové době, která bude stavět chrámy slávy zřejmě jenom
kramářům a státním úředníkům. Vlny dějinných událostí, jak se mi zdálo, se již
utišily, takže budoucnost bude patrně náležet jenom "mírovému soutěžení
národů", to znamená poklidnému vzájemnému podváděni se s vyloučením
násilných metod obrany. Jednotlivé státy začaly vyrovnávat úroveň jednotlivých
podniků, které si navzájem hrabaly půdu pod nohama, přetahovaly si navzájem
zákazníky a zakázky, pokoušely se získat výhody na úkor druhého, to vše za
velkého a nevinného křiku. Tento vývoj se nezastavil, nýbrž, jak se zdálo, měl
jednou (podle všeobecného doporučení) změnit svět na jediný velký obchodní dům,
v jehož vstupních halách by byly vystaveny busty prohnaných šmelinářů a
bezvýznamných správních úředníků, aby se jim dostalo nesmrtelnosti. Obchodníky
by dodali Angličané, správní úředníky Němci, zatímco Židé by se museli obětovat
jako majitelé, poněvadž podle vlastního doznání ještě nikdy nic nevydělali,
jenom věčně "platili" a kromě toho ovládají většinu jazyků.
Proč
jsem se nemohl narodit o sto let dříve? Někdy v době osvobozovacích válek, kdy
muž ještě skutečně za něco stál i bez "obchodu". Mrzutě jsem
přemýšlel o své, jak mi připadalo pozdě nastoupené pozemské pouti a dobu
"klidu a pořádku", jak se rýsovala přede mnou, jsem považoval za
nezaslouženou podlost osudu. Nebyl jsem totiž už jako chlapec žádný
"pacifista" a všechny výchovné pokusy v tomto směru nevedly k ničemu.
Búrská
válka mi připadala jako blýskání na lepší časy. Číhal jsem každý den na noviny,
hltal jsem depeše a zprávy a byl jsem šťasten, že alespoň z dálky mohu být
svědkem hrdinského boje.
Rusko-japonská válka mne zastihla už podstatně
zralejšího a pozornějšího. Už tenkrát jsem se z nacionálních důvodu postavil
okamžitě na stranu Japonců a stranil jim při výměnách názorů. V porážce Rusů
jsem spatřoval porážku rakouského slovanstva.
Od té doby
uplynulo mnoho let a to, co jsem jako chlapec považoval za pomalé chřadnutí,
pociťoval jsem nyní jako klid před bouří. Už za mého vídeňského pobytu leželo
nad Balkánem šedivé dusno, jež bývá předzvěstí orkánu, občas zablýsklo jasné
světélko, ale zase se rychle ztratilo v nepřirozené temnotě. Pak ale přišla
Balkánská válka a s ní se přehnal první poryv větru přes znervóznělou Evropu.
Nastalý čas ležel na lidech jako těžký balvan a pálil jako tropický žár,
přičemž věčná starost a pocit blížící se katastrofy se staly nakonec touhou: až
už dá nebe konečně volný průběh osudu, jež stejně nelze odvrátit. A tu udeřil
na zem první mohutný blesk: rozpoutala se bouře a do hřmění nebes se mísilo
dunění děl světové války.
Když
došla do Mnichova zpráva o zavraždění arcivévody Františka Ferdinanda (seděl
jsem právě doma a poslouchal nepřesné vyprávěni průběhu tohoto činu), měl jsem
nejdříve starost, jestli kulky nepocházely z pistole německých studentů, kteří
v rozhořčení nad stálým poslovanšťováním státu následníkem trůnu chtěli
osvobodit německý národ od tohoto vnitřního nepřítele. Co by v tomto případě
následovalo, můžeme si dobře představit: nová vlna pronásledování, jež by teď
bylo před celým světem "ospravedlněno" a "zdůvodněno". Když
jsem se však hned poté slyšel jména domnělých pachatelů a četl, že jsou to
Srbové, začala se mě zmocňovat tichá hrůza z této pomsty nevyzpytatelného
osudu. Největší přítel Slovanů padl zasažen kulkou slovanského fanatika. Kdo v
posledních letech průběžně sledoval vztah Rakouska k Srbsku, nemohl ani na okamžik
pochybovat o tom, že se zde dala do pohybu lavina, kterou už nikdo nemůže
zastavit.
Neprávem
dnes zahrnujeme výčitkami vídeňskou vládu za formu a obsah jejího ultimáta.
Žádná jiná mocnost na světě by na jejím místě a ve stejné situaci nemohla jednat
jinak. Rakousko mělo na své jihovýchodní hranici neúprosného smrtelného
nepřítele, který ve stále kratších intervalech monarchii znepokojoval,
nepolevoval, až by se nakonec dočkal výhodného okamžiku ke zničení této říše.
Byl důvod k obavám, že tato skutečnost se dostaví nejpozději se smrtí starého
císaře, potom by už monarchie asi nebyla schopná postavit se na vážný odpor.
Celý stát se v posledních letech držel jen díky osobě Františka Josefa, takže
smrt tohoto prastarého ztělesnění říše by pociťovaly široké masy jako předzvěst
smrti říše samé. Patřilo k nejmazanějším kouskům především slovanské politiky
budit zdáni, že rakouský stát vděčí za svou existenci pouze báječnému a zcela
ojedinělému státnickému umění tohoto monarchy, byla to lichotka, která působila
zejména v Hofburgu velmi dobře, ačkoliv ani v nejmenším neodpovídala skutečným
zásluhám tohoto císaře. Osten, skrytý v této chvále, nechtěl nikdo vidět.
Neviděli, nebo snad už ani nechtěli vidět, že čím více stojí monarchie na
velkém panovnickém umění, tohoto jak se říkalo "nejmoudřejšího monarchy
všech dob", tím horší bude situace, až jednoho dne zaklepe osud na dveře,
aby si vybral svůj tribut.
Bylo
Rakousko bez starého císaře vůbec myslitelné? Neopakovala by se tragédie, jež
kdysi postihla Marií Terezii? Skutečně se křivdí vídeňským vládním kruhům, když
se jim vyčítá, že nabádali k válce, které se snad přece jen dalo zabránit?
Válce se zabránit nedalo, nanejvýš mohla být o rok nebo o dva oddálena. Neboť v
tom právě spočívala kletba německé a rozhodně i rakouské diplomacie, že se vždy
snažily oddálit nevyhnutelné zúčtování, až nakonec bylo nezbytné udeřit v
nejméně výhodnou hodinu. Můžeme si být jisti, že opětovný pokus o zachránění
míru by přivodil válku v době ještě méně vhodné.
Kdo
tuto válku nechtěl, měl mít odvahu nést také důsledky. Důsledkem ale v tomto
případě muselo být obětování Rakouska. Válka by přišla stejně, avšak nikoliv
jako boj všech proti nám, nýbrž v podobě trhání habsburské monarchie. Přitom
bylo nutné se rozhodnout: zúčastnit se nebo pouze přihlížet a s prázdnýma
rukama dát průběh osudu. Právě ti, kteří dnes nejvíce zlořečí začátku války a
soudí nejmoudřeji, osudově a neblaze pomáhali tomu, abychom se do války
dostali.
Sociální
demokracie praktikovala po desetiletí darebácké válečné štvaní proti Rusku,
zatímco politický střed nejvíce udělal z náboženských hledisek rakouský stát
ústředním bodem německé politiky. Teď jsme museli nést důsledky této politiky.
Co přišlo, přijít muselo a nebylo vyhnutí za žádných okolností. Vinou německé
vlády bylo to, že kvůli udržení míru propásla vhodný čas k útoku, zapletla se
do spojenectví za udrženi světového míru a tak se nakonec stala oběti světové
koalice, která proti snaze udržet světový mír postavila rozhodnost vést
světovou válku.
Kdyby
Rakousko tehdy dalo ultimátu jinou, mírnější formu, nic už by to na situaci
nezměnilo, nanejvýš jediné, a sice to, že by bylo smeteno vzpourou lidu.
Protože v očích mas byl tón ultimáta příliš ohleduplný, málo brutální a vůbec
nezašel příliš daleko. Kdo se to snaží dnes zapřít, je buď zapomnětlivec nebo
vědomy Ihář.
Boj
v roce 1914 nebyl masám vnucen, bože nikoliv, nýbrž sám lid si ho žádal.
Jen
tak lze pochopit, že se k tomuto nejtěžšímu zápasu dobrovolně přihlásilo pod
korouhev více než dva milióny německých mužů a mladíků, ochotni bránit ji do
poslední kapky krve.
Mě
se zdály tehdejší hodiny jako vysvobozeni z mrzutých pocitů mého mládí.
Nestydím se ani dnes za to, že jsem byl přemožen bouřlivým nadšením, klesl na
kolena a děkoval z hloubi srdce nebi, že mi dopřálo to štěstí žít v této době.
Propukl dosud nejmohutnější boj za svobodu, jaký svět ještě neviděl, neboť
jakmile se dal osud do pohybu, zmocnilo se nejširších mas přesvědčení, že se
nyní nejedná o osud Srbska nebo Rakouska, nýbrž o bytí a nebytí německého
národa. Naposledy na dlouhou dobu viděl národ svoji budoucnost jasnozřivě. Hned
na začátku obrovského zápasu pronikl do opojení a mocného nadšení nutný vážný
tón, neboť ono poznání udělalo z národního vzepjetí více než pouhé vzplanutí.
Vážnost byla také velmi namístě, neboť nikdo tehdy neměl ani nejmenší představu
o tom, jak dlouhý bude započatý boj. Snilo se o tom, že v zimě budou všichni
zase doma a pokračovat opět v mírové práci.
Co
si člověk přeje, v to doufá a věří. Drtivou většinu národa už dávno omrzel ten
stav věčné nejistoty, bylo tedy jen pochopitelné, že nikdo už nevěřil v mírové
urovnání rakousko-srbského konfliktu, nýbrž všichni doufali v konečné
vypořádání. K těmto miliónům jsem patřil i já.
Jakmile
vešla v Mnichově ve známost zpráva o atentátu, mihly se mi v hlavě dvě
myšlenky: zaprvé, že válka teď bude konečně nevyhnutelná, a dále, že habsburský
stát je nyní nucen spojenectví dodržovat, neboť nejvíce jsem se obával toho, že
Německo by se mohlo právě díky tomuto spojenectví dostat do konfliktu, k němuž
by ale Rakousko nedalo přímý podnět, přičemž rakouský stát by z
vnitropolitických důvodu neměl sílu rozhodnout se a stát za svým spojencem.
Neboť slovanská většina v monarchii by okamžitě začala takový úmysl sabotovat a
raději by rozbila celý stát na kousky, než aby poskytla spojenci žádanou pomoc.
Nyní však bylo toto nebezpečí zažehnáno. Starý stát musel bojovat, ať chtěl či
nechtěl.
Můj
vlastní postoj ke konfliktu byl prostý a jasný, podle mne nebojovalo Rakousko
kvůli nějakému srbskému zadostiučinění, nýbrž Německo za svou podstatu, za
německý národ a jeho bytí či nebytí, za svobodu a budoucnost. Bismarckovo dílo
se teď muselo bít, co vybojovali kdysi otcové svou hrdinskou krví v bitvách od
Weisenburku až po Sendan a Paříž, muselo si nyní mladé Německo znovu zasloužit.
Zvítězí-li v tomto boji, vstoupí náš národ znovu do společnosti velkých národů
a teprve potom se bude Německá říše moci osvědčit jako mocný útulek míru a
kvůli míru už nebude muset ubírat svým dětem chléb.
Měl
jsem jako hoch a mladý muž přání, abych mohl alespoň jednou dosvědčit svými
činy, že národní nadšení není pro mne prázdným slovem. Tak jako miliónům
ostatních přetékalo mé srdce hrdým štěstím, že se mohu konečně zbavit pocitu
ochromení. Zpíval sem tak často "Německo nade všechno" a volal z plna
hrdla "Heil!", že mi připadalo téměř jako dodatečně udělená milost,
moci nyní vstoupit před boží soud věčného soudce jako svědek a osvědčit
pravdivost tohoto smýšlení. Byl jsem pevně odhodlán, že v případě války - která
se mi zdála nevyhnutelné - tak či onak opustím ihned své knihy. Stejně tak jsem
věděl, že moje místo bude tam, kam mne pošle můj vnitřní hlas.
Především
z politických důvodu jsem opustil Rakousko, což bylo ale přirozenější než to,
že nyní, když začínal boj, jsem musel jednat v souladu se svým smýšlením.
Nechtěl jsem bojovat za Rakousko, ale byl jsem připraven kdykoliv zemřít pro
svůj národ a pro říši, jež jej ztělesňovala.
Dne
3. srpna jsem podal žádost Jeho Veličenstvu Ludvíkovi III. s prosbou, abych
směl vstoupit do nějakého bavorského regimentu. Jaká byla má radost, když jsem
už příštího dne obdržel vyřízení své žádosti s výzvou, abych se hlásil u
jednoho regimentu. Jásal jsem a moje vděčnost neznala mezí. O několik dní
později jsem už nosil kabát, který jsem svlékl až téměř po šesti letech.
Také
jako pro každého Němce, začala i pro mne nezapomenutelná a největší doba mého
pozemského života. Ve srovnání s událostmi tohoto obrovského zápasu bylo
všechno ostatní nicotné. S hrdou lítostí myslím právě v těchto dnech desátého
výročí velkých událostí na ony týdny, kdy začínal hrdinský boj našeho lidu,
kterého jsem se díky milosrdnému osudu směl zúčastnit. Jako by to bylo včera.
Jediná starost mne trápila v té době, stejně jako mnoho jiných, zda nepřijedeme
na frontu pozdě. To jediné mi nedávalo klidu. Každé vítězné jásání nad
hrdinským činem tajilo v sobě kapku hořkosti, zdálo se mi totiž, že s každým
novým vítězstvím je nebezpečí opožděného příchodu větší. Konečně přišel den,
kdy jsme opustili Mnichov, abychom nastoupili k plnění naší povinnosti. Poprvé
jsem cestou na západ spatřil Rýn, když jsme jeli podle jeho tichých vln
západním směrem, abychom bránili řeku všech řek před chamtivostí odvěkého nepřítele.
Když na nás pod něžným závojem ranní mlhy dopadaly mírné paprsky prvního slunce
a my zahlédli pomník v Niederwaldu, zazněla z celého nekonečně dlouhého
transportu stará píseň "Wacht am Rhein" do ranního nebe a mně se
málem rozskočilo srdce.
Potom
přichází vlhká a chladná noc ve Flandrech, mlčky pochodujeme a když se začíná z
mlhy vylupovat den, zasyčí nám náhle nad hlavami železný pozdrav a s ostrým
práskáním vrhá proti nám mezi naše řady malé kulky, bičující mokrou zem, ale
dřív než se malé obláčky rozplynuly, zaduní z dvou set hrdel vstříc poslu smrti
pevné "hurá". Pak to ale začne práskat a dunět, zpívat a výt a
každého to teď táhne s horečnýma očima kupředu, stále rychleji, přes řepné pole
a křoviny, až konečně dojde k boji muž proti muži. Zdálky k nám doléhají zvuky
písně a jsou stále blíže, přeskakují od kompanie ke kompanii a v tom, když smrt
právě pilně zamířila do naších řad, dostala se píseň i k nám a my ji dávali
dál: "Deutschland , Deutschland iber alles, tiber alles in der Welt!"
Po čtyřech dnech jsme se vraceli. Krok byl teď jiný. I sedmnáctiletí chlapci se
podobali mužům. Dobrovolníci regimentu se snad ještě ani nenaučili pořádně
bojovat, ale umírat uměli jako staří vojáci. To byl začátek.
A
tak to šlo rok za rokem. Namísto bitevní romantiky však nastoupila hrůza.
Nadšení zvolna vychladlo a jásot byl dušen strachem ze smrti. Přišel čas, kdy
každý musel vybojovat svůj boj mezi pudem sebezáchovy a vědomím povinnosti. Ani
já jsem nezůstal ušetřen tohoto boje. Vždycky, když smrt byla na lovu,
pokoušelo se něco neurčitého ve mně revoltovat, snažilo se to představit se
slabému tělu jako rozum, ale byla to jen zbabělost, která se v přestrojeni
pokoušela zmocnit se jednotlivce. Nastávalo velké tahání a varování a často
rozhodl jen poslední zbytek svědomí. Čím byl ale tento hlas zřetelnější, čím
hlasitěji a dotíravěji lákal, tím tvrdší byl můj odpor až konečně po dlouhém
vnitřním zápase zvítězil smysl pro povinnost. Už v zimě 1915/1916 byl u mne
tento boj rozhodnut. Vůle se stala konečně absolutním pánem. Jestliže jsem v
prvních dnech mohl útočit s jásotem a smíchem, teď jsem byl klidný a rozhodný.
Bylo to natrvalo. Teprve teď mohl osud přikročit k posledním zkouškám, aniž mi
povolily nervy nebo selhal rozum. Z mladého válečného dobrovolníka se stal
starý voják. Tato změna proběhla v celé armádě. Z nekonečných bojů vyšla
zestárlá a tvrdá a to, co neodolalo bouři, bylo zlomeno. Teprve teď mohla být
tato armáda hodnocena. Po dvou třech letech, během nichž jsme byli vrháni z
jedné bitvy do druhé, bojujíce stále proti číselné přesile i převaze zbraní,
trpíce hladem, teď přišel čas zkoušet kvalitu této armády.
Uplyne
tisíc let a nikdo nebude moci mluvit o hrdinství, aniž by nevzpomenul německou
armádu ze světové války. Ze závoje minulosti se vynoří železná fronta šedivých
ocelových helem, nekolísající a neustupující, pomník nesmrtelnosti. A pokud
budou žít Němci, uvědomí si, že toto byli kdysi synové jejich národa.
Byl
jsem tehdy voják a nechtěl jsem politizovat. Nebyl zde na to ani čas. Avšak
ještě dnes jsem přesvědčen, že poslední vozka prokázal vlasti cennější služby
než i ten první, řekněme "poslanec". Nikdy jsem nenáviděl tyto
žvanily víc, než v této době, kdy každý pořádný chlap, pokud měl co říct,
křičel to nepříteli do tváře, nebo zanechal svou vyřídilku doma a konal někde
mlčky svoji povinnost. Ano, nenáviděl jsem tenkrát všechny ty
"politiký" a kdyby bylo po mém, byl by ihned vytvořen parlamentní
lopatový batalion, tam by mohli žvanit do sytosti a nezlobili by či dokonce nepoškozovali
slušné lidi.
Nechtěl
jsem tehdy vědět o politice, avšak nemohl jsem jinak, než zaujmout stanovisko k
určitým jevům, které se týkaly celého národa a zvláště nás vojáků. Dvě věci to
byly, které mě v nitru rozčilovaly a které jsem považoval za škodlivé. Už po
prvních zprávách o vítězství začal jistý tisk pomalu a snad pro někoho zpočátku
neznatelně kapat pelyněk do všeobecného nadšení. Dělo se tak pod maskou
shovívavosti a dobrého mínění a dokonce s určitou starostlivostí. Byly
pochybnosti tykající se přílišné velkoleposti oslav vítězství. Byly tu obavy,
že to v této formě není důstojné tak velkého národa a tudíž nevhodné. Neboť
statečnost a hrdinství německého vojáka je přece něco docela samozřejmého,
takže se nemá člověk nechat strhávat k takovým projevům nadšení - už kvůli
cizině, které prý je sympatičtější více tichá a důstojná forma radosti než
nevázaný jásot a podobné hlasité projevy. A konečně my Němci jsme neměli
zapomínat na to, že válka nebyla našim záměrem, a proto se nemusíme stydět přiznat
otevřeně a mužně, že jsme kdykoli připraveni přispět svým dílem ke smířeni
lidstva. Proto by prý nebylo moudré znevážit čistotu činů naší armády příliš
velkým křikem jelikož ostatní svět by neměl pro toto pochopení. Nic není více
obdivováno než skromnost, s níž skutečny hrdina své činy tiše a skromně -
zapomene, neboť k tomuto to všechno směřovalo. Místo toho, aby takového chlapa
chytili za jeho dlouhé uši a oběsili na vysokém kůlu, aby pisálek neurážel
estetické cítění oslavujícího národa, začali skutečně vystupovat proti
nevhodnému druhu vítězného jásání. Neměli ani tušeni, že jednou potlačené
nadšení nelze znovu po libosti vzbuzovat. Je to opojení a musí být v tomto
stavu udržováno. Jak ale obstát bez síly nadšeni v boji, jež podle lidského
soudu klade na duševní vlastnosti národa nesmírné nároky? Znal jsem psychiku
širokých mas až příliš dobře, abych nevěděl, že touto "estetickou
vznešeností" nelze šířit oheň nutný k tomu, aby železo zůstalo žhavé.
Podle mne to byli blázni, když nedělali nic pro to, aby stupňovali nadšení lidu
a bylo nepochopitelné, že je dokonce ještě tlumili.
Další
co mně rozčilovalo, byl způsob, jež byl považován za vhodný k vypořádání se s
marxismem. V mých očích to pouze dokazovalo, že o tomto moru neměli nejmenší
ponětí. Zdálo se, že vážně věří tomu, že marxismus přiměli ke zdrženlivosti
ujišťováním, že v této době nehrají politické strany žádnou roli. Nechápali, že
se nejedná o žádnou stranu nýbrž o učení, jež ve svých důsledcích musí vést ke
zničení veškerého lidstva, poněvadž toto se na univerzitách, kde bylo plno
Židů, neučilo. Příliš mnoho našich vyšších úředníků, vychovaných v hloupé
domýšlivosti, neuznávalo za nutné vzít do ruky knihu a učit se něco, co právě
nepatřilo do učební látky jejich vysoké školy. Obrovské přeměny míjejí tyto
"hlavy"' beze stopy, pročež také státní instituce pokulhávají za
soukromými. Všeobecně pro ně platí lidové přísloví: "Co sedlák nezná, to
nežere". Nečetné výjimky potvrzují i zde pravidlo.
Byl
to nesmysl, který nemá obdoby, identifikovat v srpnových dnech roku 1914
německého dělníka s marxismem. Německý dělník se tehdy vymanil z objetí této
jedovaté nákazy, neboť jinak by nikdy nemohl k boji vůbec nastoupit. Hloupost
ale byla velká dost na to, aby panovalo domnění, že marxismus se nyní stal
"národní". Tento záblesk ducha svědčí o tom, že v oněch dlouhých
letech nikdo z oněch úředníků "řídících stát" nepovažoval za účelné
studovat podstatu tohoto učení, neboť jinak by jim sotva unikl takový nesmysl.
Marxismus,
jehož konečným cílem je a zůstává zničení všech nežidovských národních států,
viděl ke své hrůze, že v červencových dnech roku 1914 německé dělnictvo, jež se
domníval mít ve svých sítích, procitlo a z hodiny na hodinu se postavilo do
služeb své vlasti. V několika dnech se rozptýlila pára tohoto hanebného
podvádění lidu a židovská vůdcovská chátra tu stála náhle osamocena, jakoby
nezbyla ani stopa po tomto nesmyslu, nalévaného šedesát let masám do hlav. Byl
to zlý okamžik pro ty, kteří podváděli dělnictvo německého národa. Jakmile však
vůdcové rozpoznali hrozící nebezpečí, zamaskovali se lží a drze předstírali i
oni národní nadšení.
Teď
by byl vhodný okamžik k zásahu proti tomuto podvodnému společenství židovských
travičů německého národa. Teď se s nimi měl udělat krátký proces, bez ohledu na
případný pokřik a nářky. V srpnu roku 1914 vymizely naráz z hlav německého
dělnictva zmatené poučky o mezinárodní solidaritě a místo toho začaly o několik
týdnů později americké šrapnely přinášet požehnání bratrství na helmy pochodových
kolon. Nyní, když německý dělník našel cestu zpět ke svému národu, bylo
povinností starostlivé vlády nemilosrdně vyhladit jeho štváče proti vlastnímu
národu. Když na frontě umírali ti nejlepší, mohl se doma alespoň vyhubit hmyz.
Namísto toho podalo Jeho Veličenstvo císař sám ruku těmto zločincům a dal tak
lstivým úkladným vrahům národa pardon a možnost vnitřního klidu. Teď mohl had
opět působit, opatrněji než předtím, ale tím nebezpečněji. Zatímco čestní lidé
snili o hradním míru, organizovali tito křivopřísežní zločinci revoluci.
Skutečnost, že se tenkrát rozhodli k tak příšerné polovičatosti, mne vnitřně
velice znepokojovalo, avšak že to bude mít tak hrozný konec, to jsem ani já
nepovažoval za možné.
Co
bylo třeba učinit? Posadit vůdce celého hnutí ihned za mříže, udělat jim
proces, aby je měl národ z krku. Bylo třeba bezohledně nasadit vojenské
mocenské prostředky k vyhubení této morové nákazy. Strany měly být zrušeny,
Říšský sněm bylo třeba přivést k rozumu případně i bajonety, nejlépe však ihned
rozpustit. Jako dnešní republika ruší politické strany, měly být zrušeny už
tehdy, neboť důvodu pro to bylo víc než dnes. Ve hře přece bylo bytí či nebytí
národa!
Samozřejmě,
že vyvstává otázka: je vůbec možné duchovní ideje vymýtit mečem? Lze bojovat
hrubým násilím proti "světovým názorům"? Tuto otázku jsem si častěji
kladl už tehdy.
Při
promýšlení analogických příkladů, jež lze nalézt v historii zejména na
religiózním podkladě, vyplyne následující základní poznatek: Představy a ideje,
ale i hnutí s určitými duchovními základy, ať už jsou tyto nesprávné či
nikoliv, lze od určitého okamžiku jejich existence zlomit technickými
mocenskými prostředky pouze tehdy, jsou-li tyto fyzické zbraně samy nositeli
nové plamenné myšlenky, ideje nebo světového názoru. Užití násilí bez
předpokladu hnací síly nějaké základní duchovní představy nemůže vést ke
zničení ideje a jejího šíření, leda formou naprostého vyhubení i toho
posledního jejího nositele a zničení poslední tradice. To však znamená většinou
vyřazení takového státního tělesa z oblasti mocensko-politického významu, a to
často na velmi dlouhou dobu, někdy i navždy. Neboť taková krvavá oběť postihne,
jak víme ze zkušenosti, lepší část národa, protože každé pronásledování bez
duchovního předpokladu se jeví jako morálně neoprávněné a právě hodnotnou část
národa vybičuje k protestu, jež se projeví převzetím duchovního obsahu hnutí
nespravedlivě pronásledovaného. Dochází k tomu namnoze prostě z opozice proti
pokusu o zničení nějaké ideje brutální silou.
V
tomto případě vzrůstá počet vnitřních sympatizantů tou měrou, jak se stupňuje
pronásledování. Proto je absolutní vymýcení nového učení možné jen cestou
natolik rozsáhlé a stále se stupňující likvidace, že nakonec dotyčný národ nebo
i stát přijde vůbec o všechnu skutečně cennou krev. Vždycky však bude celý
tento postup od počátku marný, jestliže učení, které má být vymýceno, již
překročilo určitý malý kruh stoupenců.
I
zde, jako při každém růstu, existuje v dětském období nejlepší možnost vymýcení
určitého učení, zatímco s postupujícím věkem roste i síla odporu a teprve s
přicházející slabostí stáří ustupuje i když jinou formou a z jiných důvodu. Ve
skutečnosti však vedou téměř všechny pokusy o vymýceni nějakého učení a jeho
organizačního působení použitím síly bez duchovní základny k neúspěchům,
nezřídka je výsledkem dokonce pravý opak tohoto úsilí, a to z následujícího
důvodu: Nejdůležitějším předpokladem pro způsob boje zbraněmi otevřeného násilí
je vytrvalost. To znamená, že možnost úspěchu spočívá pouze v trvale
stejnoměrném používání metod k potlačení určitého učení apod. Pokud ale dojde
ke kolísání mezi násilím a shovívavostí, pronásledované učení se bude nejen
neustále regenerovat, ale bude schopné získávat pro sebe z pronásledování nové
hodnoty tím, že po opadnutí vlny útlaku mu rozhořčení nad utrpením přivede nové
stoupence, přičemž ti již existující budou na něm trvat s ještě větším vzdorem
a nenávistí než předtím a dokonce i odpadlíci se budou k němu pokoušet po
zmizení útlaku vracet. Pouze v nepřetržitě stejnoměrném používání násilí
spočívá hlavní předpoklad úspěchu. Taková vytrvalost je však vždy výsledek
určitého duševního přesvědčení. Každé násilí, jež nepramení z pevného duševního
základu, je kolísavé a nejisté. Chybí mu stabilita, jež může vyvěrat pouze ze
světového názoru. Je výsledkem energie a brutální rozhodnosti každého
jednotlivce, podléhá však změnám osobnosti, její podstaty a síly. K tomu
přistupuje ještě další věc: Každý světový názor, ať už náboženský či politický
- zde je hranice často těžko stanovitelná - bojuje zničení ideového světa
protivníka, ale především za pozitivní prosazení vlastních idejí. Tím je tento
boj více útočný než obranný. Ve výhodě je již při stanovení cíle, neboť tento
cíl představuje vítězství vlastní ideje, zatímco naopak je velice těžké určit,
kdy je možné cíl zničení nepřátelského učení považovat za dosažený a zajištěný.
Už z tohoto důvodu bude útok světového názoru plánovitější i mohutnější, že
obrana před nim, jako všude tak i zde náleží prvotní rozhodnutí útoku a nikoliv
obraně. Boj proti duchovní síle násilnými prostředky je však obranou jen tak
dlouho, dokud nevystoupí meč sám jako nositel, hlasatel a šiřitel nového
duchovního učení. Můžeme tedy shrnout: Každý pokus o vymýcení nějakého
světového názoru mocenskými prostředky je nakonec neúspěšný, pokud tento boj
nemá podobu zápasu o prosazení nějakého nového duchovního učení. Pouze v
případě zápasu dvou světových názorů může brutální násilí, používané soustavně
a bezohledně, napomoci k vítězství té straně, kterou podporuje. Na tomto však
boj proti marxismu dosud vždy zkrachoval. To bylo také důvodem toho, proč i
Bismarckovo protisocialistické zákonodárství neuspělo a ani uspět nemohlo.
Neboť zde chyběla platforma nového světového názoru, za jehož prosazení by byl
zápas veden. Nebo že by žvásty o takzvané "státní autoritě" nebo o
"klidu a pořádku" mohly být základem pro duchovní podnět k boji na
život a smrt, s tím by se mohla spokojit snad jenom příslovečná moudrost
vyšších ministerských úředníků.
Jelikož
neexistovala skutečná duchovní nositelka tohoto zápasu, musel Bismarck
prosazování svých protisocialistických zákonů svěřit instituci, která sama byla
výplodem marxistického způsobu myšlení. Tím, že "železný kancléř'" svěřil
svůj boj proti marxismu blahovůli občanské demokracie, udělal kozla
zahradníkem. To všechno ale bylo nutný důsledek absence zásadního, marxismu
protichůdného nového světového názoru, jenž by se prosazoval s bouřlivou
dobyvatelskou vůlí. Takže výsledkem Bismarckova úsilí bylo jen těžké zklamání.
Byly
poměry během světové války nebo na jejím počátku jiné? Bohužel nikoliv.
Čím
více jsem se zabýval myšlenkou změny postoje vlád k sociální demokracii jako
ztělesnění marxismu, tím více jsem postrádal nějakou použitelnou náhradu tohoto
učení. Co by bylo možné masám nabídnout, kdyby byla sociální demokracie
zničena? Neexistovalo žádné hnutí, od nějž by se dalo očekávat, že se mu podaří
absorbovat masy dělníků, kteří ztratili své vůdce. Je nesmyslné a víc než
hloupé domnívat se, že internacionální fanatik, jež ztratil svou třídní stranu,
okamžitě vstoupí do nějaké občanské strany, tedy do nové třídní organizace.
Neboť i když je to nejrůznějším organizacím nepříjemné, nelze popřít
skutečnost, že občanským politikům se jeví třídní rozdělení většinou docela
samozřejmé, pokud toto nezačne působit politicky v jejich neprospěch. Zapírání
této skutečnosti je důkazem nejen drzosti, ale i hlouposti těchto lhářů.
Je
třeba se vyvarovat toho považovat široké masy za hloupější než jsou. V
politických záležitostech rozhoduje nezřídka lépe cit než rozum. Avšak názor,
že dostatečným důkazem pro nesprávnost politického citu masy je její hloupý
internacionální postoj, lze vyvrátit poukazem na skutečnost, že pacifistická
demokracie je neméně šílená, ačkoliv její nositelé téměř výhradně pocházejí z
řad měšťanstva. Pokud milióny občanů každé ráno nábožně vzývají svůj židovský
demokratický tisk, nepřísluší těmto pánům vtipkovat o hlouposti
sociálnědemokratického "soudruha", který polyká totéž svinstvo, pouze
v jiném balení. V obou případech je jeho producentem jeden a tentýž Žid. Je
třeba se také vyvarovat zapírání věcí, které existují. Nelze popřít skutečnost,
že se v otázce tříd nejedná pouze o ideové problémy, jak se nám mnozí snaží
namluvit zejména před volbami. Stavovské cítění velké části našeho lidu a
stejně tak malá vážnost manuální práce jsou skutečnosti, jež nejsou výplody
fantazie nějakého náměsíčníka. Dokladem nepatrné schopnosti myšlení naší
takzvané inteligence je skutečnost, že právě v těchto kruzích se nechápe, že je
třeba bránit se rozrůstání marxistického moru, přičemž inteligence není v tomto
směru schopna získávat zpět ztracené pozice.
Občanské
strany, jež se samy tak označují, nebudou nikdy schopny integrovat do svého tábora
"proletářské" masy, neboť se jedná o dva protichůdné světy, jež jsou
částečně přirozeně a částečně uměle odděleny, a jejichž vzájemný vztah může být
jedině boj. V něm zvítězí ten mladší - a to by byl marxismus.
Ve skutečnosti byl boj proti sociální demokracii v roce 1914 myslitelný, avšak je problematické, jak dlouho by trval tento stav při absenci jakékoli praktické náhrady za marxismus. Tady byla velká mezera. Zastával jsem tento názor už dříve před válkou a proto jsem se nemohl rozhodnout vstoupit do některé existující politické strany. Událostmi světové války jsem byl v tomto názoru ještě posílen, přičemž rozhodující byla právě ona evidentní nemožnost zahájit bezohledný boj proti sociální demokracii, neboť neexistovalo hnutí, jež by bylo více než "parlamentní" stranou. V užším kruhu svých kamarádů jsem o tom často hovořil. Avšak tehdy mě poprvé napadlo, že se budu později politicky angažovat. To bylo podnětem k tomu, že jsem v užším kruhu svých přátel řikal, že po válce chci vedle svého povolání působit jako politický řečník. Myslel jsem to vážně.