Mein Kampf 16.část-OSOBNOST A NÁRODNÍ MYŠLENKA
OSOBNOST A NÁRODNÍ MYŠLENKA
Pokud
národní nacionálně socialistický stát vidí svoji hlavní úlohu ve vytvoření a
zachováni nositele státu, potom nestačí pouze podporovat rasové elementy jako
takové, vychovávat a konečně je vzdělávat k praktickému životu, ale je nutné,
aby za tímto účelem vytvořil svou vlastní organizaci.
Bylo
by šílenstvím chtít hodnotu člověka podle jeho rasové příslušnosti pouze
odhadovat a marxistickému postojí "všichni lidé jsou si rovni" je
třeba vyhlásit válku, není-li snad člověk ještě rozhodnut, vyvodit z toho
poslední důsledky. Poslední důsledek uznání významu krve, tedy základu k
rozlišování ras, je přenesení tohoto postoje na konkrétní jednotlivou osobu.
Tak jako musím rozlišovat a různě hodnotit národy podle jejich rasové příslušnosti,
stejně tak musím rozlišovat i lidi uvnitř jednoho národního společenství.
Konstatování, že vlk s vlkem si není rovný, se pak přenáší na jednotlivce
uvnitř národního společenství v tom smyslu, že hlava se nemůže rovnat hlavě. Na
první pohled jsou součásti krve totožné, v detailu se však v tisících
jednotlivostech odlišují.
První
důsledek tohoto poznání je současně ten, chtěl bych říci, hrubší, totiž pokus
rasově obzvláště hodnotné elementy rozpoznané uvnitř společnosti účinně
podporovat a starat se o jejich rozmnožování.
Hrubší
je tento úkol proto, že se jeho řešení jeví příliš mechanické. Je obtížné
rozpoznat z velkého celku ty skutečně duševně a ideově nejhodnotnější mozky a
dát jim vliv, který nepřijde k dobru pouze těmto silnějším, ale především k
užitku národa. Toto hledání schopných a zdatných nesmí být prováděno
mechanicky, ale je to práce, která vyžaduje každodenní životní boj.
Světový
názor, jež odmítá demokratický masový názor a podle nějž tomu nejlepšímu vlku,
tedy nejvyššímu člověku, patři tato zem, se musí logicky také projevit uvnitř
tohoto národa aristokratickým principem, který nejlepším mozkům zajisti
nejvyšší vliv a vedoucí úlohu v příslušném národě. Nestaví tedy na myšlence
majority, ale osobnosti.
Kdo
dnes věří tomu, že se národní, nacionálně socialisticky stát může pouze čistě
mechanicky, zlepšením konstrukce hospodářského života, odlišovat od jiných
států, tedy lepší vyvážeností bohatství a chudoby, větším právem na rozhodování
širokých vrstev v otázkách hospodářského vývoje, nebo spravedlivější odměnou,
odstraněním příliš velkých rozdílů ve mzdách, ten nemá nejmenší tušeni o tom,
co si představujeme pod pojmem světový názor. Neboť tohle vše nedává nejmenší
jistou trvalého stavu, a ještě méně nárok na velikost. Národ, který by zůstal
svázán pouze těmito skutečně vnějšími reformami, by nikdy nemohl obdržet záruku
vítězství ve všeobecném zápase národů.
Hnutí,
které vidí obsah své mise pouze v takovém obecně vyrovnávacím a jistě
spravedlivém vývoji, nebude ve skutečnosti velkolepé ani opravdové, protože
nepřinese hlubokou reformu současného stavu, Neboť celé jeho konání skončí na
povrchnostech, aniž by národu dalo vnitřní sílu k překonáni slabostí, pod nimiž
dnes strádáme.
K
lepšímu pochopení by mělo smysl se ještě jednou podívat na skutečné prameny
lidského kulturního vývoje.
První
krok, který viditelně odlišil člověka od zvířete, byl krok k vynalézavosti.
Vynalézavost sama spočívá původně v nalézáni fint a lstí, jejichž uplatnění
ulehčilo boj o život s jinými bytostmi a někdy vůbec umožnilo jeho pozitivní
průběh. Tato nejprimitivnější vynalézavost ještě neumožňovala jasně vystoupit
do popředí osobnosti, protože dnešnímu pozorovateli se pochopitelně jeví jako
masový úkaz. Jistá rychlá a chytrá konáni, která může člověk pozorovat
například na zvířeti, mu zůstávají v oku zprvu sumárně jako skutečnost, není
schopen rozpoznat jejich původ a pomáhá si tím, že tyto jevy označuje jako
"instinktivní".
Toto
poslední slovo nevypovídá v našem případě o ničem. Protože ten, kdo věří ve
vyšší vývoj živých bytostí, musí připustit, že každá známka boje o přežiti musí
někdy začít, že z tohoto jevu vzniká subjekt, že se tento jev stále častěji
opakoval a rozšiřoval, až přešel konečně téměř do podvědomí všech příslušníků
určitého druhu, aby se pak objevil jako instinkt.
Toto
lze lépe pochopit a porozumět tomu na př1'kladu člověka. Jeho první chytré
počiny v boji s jinými zvířaty - to byly podle svého původu počiny jednotlivých
zvláště schopných subjektů. Osobnost zde hrála nejdůležitější roli v
rozhodování a konání, jež byly poté jako samozřejmé převzaty celým lidstvem.
Stejně tak jako jakákoliv samozřejmost ve vojenském konání, která se stala
později základem strategie, musela vzniknout v určité hlavě a pak se v průběhu
mnoha, možná tisíců let, stala obecnou samozřejmostí.
Tato
první vynalézavost je pak člověkem doplněna o další: Učí se používat jiné
předměty a také živé tvory ke svému boji o přežití. Tak začíná vlastní
vynalézavost lidstva, kterou můžeme dnes vidět všude. Tato materiální
vynalézavost, vycházející z používání kamene jako zbraně, vedoucí k ochočeni
zvířat, schopnosti rozdělat oheň atd. Až po dnešní úžasné objevy, umožňuje o to
jasněji rozpoznávat za takovým jednáním osobnost jako nositelku tohoto konání,
a to tím více, čím blíže jsou tyto vynálezy dnešní době a čím větši význam pro
nás mají. Jedno je nám jasné: co vidíme kolem nás na materiálních vynálezech,
to je výsledkem tvůrčí síly a schopnosti individuální osoby. Všechny tyto vynálezy
umožňovaly člověku neustále více a více se pozvedat nad úroveň zvířete, až se
od něj definitivně odlišil. V podstatě slouží neustále probíhajícímu
polidšťování člověka. Jednoduchá lest, která kdysi lovci v pralese ulehčila boj
o přežití, pomáhá dnes člověku ve formě nejdokonalejších vědeckých poznatků
ulehčit jeho boj o život a vyrábět zbraně pro budoucí boje. Veškeré lidské
myšlení a vynalézavost jsou motivovány ve svých důsledcích především bojem o
přežití na této planetě i v tom případě, když takzvaný reálný užitek některých
současných vynálezů a objevů není okamžitě viditelný. Tento vývoj povznáší
člověka nad ostatní živočichy, posiluje ho a upevňuje jeho postavení tak, že mu
umožňuje mu stát se dominující bytostí na této zemi.
Všechny
vynálezy jsou tedy výsledkem tvůrčí práce nějaké osobnosti. Všechny tyto osoby
jsou, ať chtějí či nikoliv, více nebo méně velkými dobrodinci celého lidstva.
Jejich činnost dává ostatním miliónům, miliardám lidí prostředky k jejich boji
o přežiti.
Za
původci dnešní materiální kultury stojí vždy konkrétní lidé jako vynálezci,
kteří se vzájemně doplňují a inspirují. Veškeré výrobní procesy jsou ve svém
původu srovnatelné s vynálezy a tím také odvislé od osoby. I čistě teoretická
duševní práce, těžko měřitelná, je předpokladem dalších materiálních vynálezů a
je opět produktem jednotlivce. Masa lidí nevynalézá, majorita neorganizuje a
nepřemýšlí, vždy je to pouze jednotlivý člověk.
Lidské
společenství se jeví jako dobře organizované teprve tehdy, když těmto tvořivým
silám v největší možné míře ulehči jejich práci a užitečně ji využije pro
celek. Nejhodnotnější na vynálezu, ať již ve smyslu materiálním nebo duchovním,
je především vynálezce jako osoba. Nejvyšší úkol při organizaci národní
společnosti je tuto osobu užitečně využit. Ano, organizace jako taková má být
pouze ztělesněním této zásady. Tím se odpoutá z prokletí mechanismu a stane se
něčím životaschopným. Musí být sama o sobě ztělesněním úsilí o postaveni těchto
mozků nad masu a tu jim podřídit.
Organizace
tedy nejenže nesmí zabraňovat vyčnívání mozků z masy, ale naopak je musí ve
vlastním zájmu podporovat a ulehčovat jim život. Musí přitom vycházet ze
zásady, že pro lidstvo nikdy neleželo požehnání v mase, ale spočívalo v
tvořivých mozcích, které je proto třeba považovat za dobrodince lidského rodu.
Je v obecném zájmu zajistit jim rozhodující vliv a postavení. Jistě by
neposloužilo tomuto zájmu vládnutí neschopných a nezdatných a už vůbec ne vláda
masy, ale pouze vládnutí těch, kteří jsou k tomu od přírody obzvlášť nadaní a
schopní.
O
výběr těchto mozků se postará, jak již bylo řečeno, především tvrdý boj o
přežití sám o sobě. Mnohé zaniká a tím se ukazuje jako neschopné života, a
málokteří se jeví jako vyvolení. Tento proces výběru v oblastech myšlení a
uměleckého tvořeni, dokonce i v hospodářství, probíhá také dnes, přestože je
vystaven nelehkým zatěžkávajícím zkouškám. Správa státu a moc, ztělesněná
organizovanou brannou silou národa, jsou ovládány rovněž s touto myšlenkou.
Všude dominuje idea osobnosti, její autority vůči podřízeným a zodpovědnosti
podřízených vůči nadřízeným. Pouze politický život se dnes od tohoto
přirozeného principu beze zbytku odvrátil. Zatímco je celá lidská kultura pouze
výsledkem tvořivé činnosti individuální osoby, praktikuje se v celém, především
ale ve vyšším vedení národní pospolitosti princip hodnoty majority, který pak
směrem dolů nutně otravuje veškerý život, to znamená, že jej ve skutečnosti
ničí. Také destruktivní činnost židovstva v jiných národních korporacích se dá
připsat jeho věčnému pokusu podrývat význam osobnosti u jeho hostitelských
národů a nahradit ji davem. Tím se ale nahrazuje árijský organizátorský princip
destruktivním principem židovstva, jež je "fermentem dekompozice"
národů a ras a v širším smyslu ničitelem lidské kultury.
Marxismus
představuje pokus Žida vyřadit ze všech oblastí lidského života rozhodující
význam osobnosti a nahradit ji davem. Tomu odpovídá v oblasti politiky
parlamentní forma vládnutí, u níž vidíme od shora dolů tak neblahé působení. V
oblasti hospodářství je to systém odborového hnutí, který neslouží skutečným
zájmům pracujících. ale výhradně ničivým úmyslům mezinárodního židovstva. V
takové míře, v jaké hospodářství potlačuje princip osobnosti a nahrazuje jej
principem masy, tak musí ztrácet na výkonnosti a propadá se. Všechny ty
podnikové rady, které se místo toho, aby zastupovaly zájmy pracujících,
pokoušejí získat vliv na výrobu, slouží stejnému rozvratnému účelu. Poškozují
tak celkovou výkonnost a ve skutečnosti pak jednotlivce. Uspokojení potřeb
příslušníka národní pospolitosti nelze uskutečnit prázdnými teoretickými
frázemi, ale konkrétními předměty každodenního života a z toho vyplývajícím
přesvědčením, že tato národní pospolitost svým celým výkonem pracuje v zájmu
každého jednotlivce.
Nehraje
žádnou roli, jestli je marxismus schopný na základě své teorie mas převzít a
dále vést dnešní hospodářství. Kritika správnosti nebo chybnosti tohoto
principu se nerozhoduje důkazy o schopnosti spravovat existující do budoucnosti,
ale výhradně důkazem, byt sám schopen takovou kulturu vytvořit. Marxismus by
mohl tisíckrát převzít dnešní hospodářství a nechat jej pod svým vedením
pracovat dál. Přesto by dokonce ani případný úspěch takového počinu nebyl
žádným důkazem toho, že by byl při uplatnění svého principu sám schopen
vytvořit to, co přebírá.
A
k tomu dal marxismus praktický důkaz. Nejenže nikde nevytvořil žádnou kulturu
nebo hospodářství, ve skutečnosti nebyl schopen ani existující podle svých
principů dále spravovat. Naopak musel opět sáhnout k principu osobnosti a
stejně tak se mu nevyhnul ani ve své organizaci.
To,
co zásadně odlišuje národní světový názor od marxistického, není jen
zdůrazňování hodnoty rasy, ale tím také uznání významu osobnosti, což jsou jeho
dva základní stavební kameny.
Pokud
by národně socialistické hnutí nepochopilo význam tohoto zásadního poznání a
podílelo by se na látání dnešního státu nebo by dokonce přijalo za své pojetí
vůdčí úlohy masy, potom by ve skutečnosti představovalo pouze jakousi
konkurenční stranu k marxismu. Ztratilo by tak právo nazývat se světonázorem.
Pokud by sociální program tohoto hnutí stál pouze na potlačení osobnosti a
postavení masy na její místo, prokázal by národní socialismus nahlodanost jedem
marxismu, jak je tomu již u stran občanského partajního spektra.
Národní
stát se má starat o blaho svých občanů takovým způsobem, že ve všem a v každém
směru uzná význam hodnoty osoby a tím ve všech oblastech zavede nejvyšší
měřítko výkonnosti, které zajistí každému jednotlivci maximální podíl. Je
povinností národního státu osvobodit veškeré, především však nejvyšší politické
vedení od parlamentního principu majority, tedy rozhodování masy, a namísto
toho zajistit jednoznačně právo osoby.
Z
toho vyplývá následující poznání: Nejlepší pojetí státu a státní formy je
takové, které s přirozenou jistotou vynese nejlepší mozky národní pospolitosti
k vedoucímu významu a k vedoucímu vlivu.
Tak
jako se v hospodářském životě nedají schopní lidé určit shora, ale musejí
projit nekonečnou školou života od nejmenšího obchodu až k největšímu podniku a
jejich úspěch leží pouze na nich, tak nemohou být přirozeně ani politické mozky
náhle "odhaleny". Výjimeční géniové nepřipustí žádné ohledy na
normální lidstvo. Stát musí mít ve své organizaci, od nejmenší obce až po
nejvyšší vedení říše, zakotven princip osobnosti. Neexistuji žádná rozhodováni
majority, ale pouze zodpovědné osoby a slovo "rada" se musí vrátit ke
svému původnímu významu. Každý muž má k dispozici poradce, ale rozhodnutí učiní
jeden muž.
Zásada,
která svého času udělala pruskou armádu nejlepším nástrojem německého národa,
má přeneseně platit při budování celého našeho pojetí státu. Autorita každého
vůdce vůči podřízeným a zodpovědnost vůči nadřízeným.
Ani
potom nebudeme moci postrádat ony korporace, které dnes nazýváme parlamentem.
Jeho rady ale budou skutečně radit, přičemž zodpovědnost musí nést pouze jedna
osoba a tím musí mít také autoritu a právo dávat příkazy.
Parlamenty
jsou jako takové potřebné, protože v nich mají určité mozky možnost vyniknout,
a těm pak můžeme svěřit nejzodpovědnější úkoly. Z toho vyplývá následující:
Národní stát nemá, počínaje obcí a konče vedením říše, žádný zastupitelský
sbor, který by rozhodoval na základě nějaké majority, ale pouze sbor poradní,
který stojí k dispozici každému zvolenému vůdci, od nějž dostává úkoly a podle
potřeby od něj převezme v určitých oblastech nutnou zodpovědnost, stejně tak
jako ji ve větším měřítku má vedoucí nebo předseda určité korporace.
Národní
stát zásadně nestrpí, aby o významných otázkách, například v oblasti
hospodářství, rozhodovali lidé, kteří jim na základě své výchovy a dosavadní
činnosti nemohou rozumět. Proto člení své zastupitelské sbory na politické a
stavovské komory. Aby se zajistila jejich užitečná spolupráce, stojí nad nimi
vždy jako výbor zvláštní senát. V žádné komoře a v žádném senátě se nikdy
nehlasuje. Jsou to pracovní zařízení, žádné hlasovací stroje. Jednotlivý člen
má poradní hlas, ale nikdy hlas usnášející. Ten má výhradně zodpovědný
předseda.
Tato
zásada naprostého spojení absolutní zodpovědnosti s absolutní autoritou
vyšlechtí takové vůdce, že to v době dnešního nezodpovědného parlamentarismu
není vůbec myslitelné. Tím se dostane státní pojetí národa do souzněni s onou
zákonitosti, které můžeme děkovat již na půdě kultury a hospodářství.
Co
se týče proveditelnosti těchto poznatků: Nelze zapomenout na to, že
parlamentární princip demokratické majority nepanuje od věků, ale naopak se dá
vystopovat pouze v krátkých periodách dějin, vždy spojených s úpadkem národů a
států.
Každopádně
bychom neměli být přesvědčeni o tom, že lze provést takovou změnu pouze
teoretickými opatřeními, protože se tato změna nesmí zastavit pouze u pojetí státu,
ale musí proniknout do veškerého zákonodárství, ano, musí proniknout do
obyčejného lidského života.
Takový převrat může být proveden pouze hnutím, které je již postaveno v duchu těchto myšlenek a tím v sobě již nese budoucí stát. Proto by se mělo již dnes národně socialistické hnutí beze zbytku vžít do těchto myšlenek a uvnitř svých organizací je praktikovat, ukázat dnešnímu státu nejenom tento směr, ale i schopnost, být mu jako dokonalé těleso k dispozici.