Mein Kampf 10.část-PŘÍČINY ZHROUCENÍ
PŘÍČINY ZHROUCENÍ
Hloubka
pádu nějak‚ osobnosti je vždy závislá na vzdálenosti jejího momentálního stavu
od stavu původního. To samé platí o národech a státech. Tím se tedy původnímu
stavu, nebo spíše výšce dostává rozhodujícího významu. Pouze to, co se zvedne
nad všeobecně uznávanou hranici, může zřejmě spadnout nebo se zřítit do
propasti. Proto je pro každého přemýšlejícího a cítícího člověka rozvrat říše
tak těžký a hrozný, neboť pád přišel z takové výšky, která je dnes, díky bídě
nynějšího ponížení jen těžko představitelná.
Již
samo založeni říše se zdá byt pozlaceno kouzlem událostí povznášejících celý
národ. Po vítězném tažení, které nikdy nemělo obdoby, vzešla konečně velká
říše, která byla odměnou za nesmrtelné hrdinství jejich synů a vnuků. Zda
vědomě, či nevědomě, to je jedno, ale všichni Němci měli ten pocit, že za tuto
říši, za jejíž existenci nemohou být vděční podvodníkům z parlamentních frakcí,
právě už jenom tím vznešeným způsobem jejího založeni, který nadevše převyšoval
všechny ostatní státy. Neboť` ne ve štěbetáni parlamentní řečnické bitvy, nýbrž
v záblescích a hřmění pařížské obchvatné bitvy se dokonal onen slavnostní akt
projevu vůle všech Němců, knížat a lidu, kteří se rozhodli v budoucnu vytvořit
společnou říši a opět pozvednout císařskou korunu na symbol. A nestalo se to
pomocí úkladných vražd, zakladateli bismarckského státu nebyli dezertéři a
zbabělci, nýbrž frontové pluky.
Tento
vlastní vznik a křest ohněm říší obehnaly leskem historické slávy, které se, a
to pouze zřídka, dostalo pouze těm nejstarším státům.
A
jaký rozmach nyní nastal.
Svoboda
směrem ven dala denní chléb všem uvnitř. Národ zbohatl rozšířením svých řad a
na pozemských statcích. Sláva státu a s ním i celého národa byla střežena a
zaštítěna jedním panovníkem, který co nejzřetelněji dokázal poukázat na rozdíl
mezi bývalým německým svazem.
Tak
hluboký je pád, který postihl Německou říši a německý národ, až se zdá , že vše
ztratilo vědomí a smysl a je obestřeno podvodem. Člověk už si ani nedokáže
vzpomenout na dřívější úroveň, tak neskutečně zázračně dnes, vzhledem k
současné bídě, působí dřívější velikost a vznešenost. Pak je také ale
vysvětlitelné, že je člověk zaslepen velkolepostí a přitom si zapomíná všímat
předzvěstí hrůzného rozvratu, které přeci musí být někde ukryty. Samozřejmě
toto platí pouze pro ty, pro které je Německo více, než pouze prostorem kde se
zrovna zdržují a kde vydělávají a utrácejí své peníze. Neboť pouze tito mohou
dnešní stav cítit jako rozvrat, zatímco pro ty ostatní je tento stav právě
dlouho vytouženým naplněním jejich dosavadních neukojených přání.
Avšak
příznaky byly tehdy zcela zřetelné, ačkoliv pouze několik jedinců se pokusilo
vzít si z nich patřičné poučení. Dnes je to však nutnější, než kdy jindy. Tak
jako se k léčení nemoci dá přistoupit pouze tehdy, když je známa její příčina,
platí stejná‚ pravidlo i při léčení politických vad. Samozřejmě že vnější
příčina nemoci, která bije do oči, se dá rozpoznat mnohem snadněji, než její
příčina vnitřní . A to je také důvod, proč se většina lidí nedokáže vyrovnat
právě s poznatkem vnějších účinků, a zaměňují je dokonce s příčinou, či se
dokonce pokouší raději existenci podobné choroby popírat. A tak vidí většina z
nás rozklad Německa v první řadě ve všeobecné hospodářské krizi a z ní
vyplývajících důsledcích. Tyto se týkají každého jedince, což by mohlo být
pádným důvodem, aby každý jedinec porozuměl této katastrofě. Mnohem méně se
však širokých mas dotýká rozvrat v politickém, kulturním a eticko-morálním ohledu.
U mnohých zde zcela selhává cit a dokonce i rozum.
Že
je tomu tak u širokých vrstev obyvatelstva, to je ještě pochopitelné. Ale že je
i v kruzích inteligence rozvrat Německa vnímán v první řadě jako
"hospodářská katastrofa, a tím se uzdravení očekává ze strany
hospodářství, je jednou z příčin, proč doposud nemohlo dojít k uzdravení.
Teprve tehdy, až se pochopí, že hospodářství zde případ teprve druhé, ne-li
třetí místo, a že politické, i morálně-etické a pokrevní faktory jsou na místě
prvním, teprve potom se dojde k poznání příčin dnešního neštěstí, čímž také
budou nalezeny prostředky a cesty k vyléčení. Otázka po příčinách rozvratu
Německa tak nabývá rozhodujícího významu, obzvláště pak pro politické hnuti,
jehož cílem je právě překonání této porážky.
Ale
i při tomto pátrání v minulosti si člověk musí dát veliký pozor, aby
nezaměňoval do očí bijící účinky s jejich méně zřetelnými příčinami.
Nejlehčím
a proto také nejrozšířenějším zdůvodněním dnešního neštěstí je to, že se jedná
o následky prohrané války, pročež tato je příčinou nynější pohromy. Může být
dost těch, kteří tomuto nesmyslu opravdu věří, ale je více těch, z jejichž úst
se toto lživé zdůvodnění a vědomé nepravdy šiří. To poslední platí pro všechny,
kteří se dnes nacházejí u vládních koryt. Neboť nebyli to právě tito apoštolové
revoluce, kteří tehdy národu neustále naléhavě tvrdili, že široké vrstvy
zůstávají stále stejné? A neujišťovali, že pouze "velkokapitalista"
může mít zájem na vítězném ukončení toho hrůzného zápolení národů, ale nikdy ne
německý národ, nebo dokonce německý dělník? Ano, a nevykládali naopak tito
apoštolové světavého usmířeni, že díky německé porážce bude zničen pouze
"militarismus", a že německý národ naopak bude slavit své velkolepé
znovuzrození? Nebyla snad v těchto kruzích velebena laskavost dohodářů, zatímco
se veškerá vina za krvavé kolbiště shodila na Německo? Dalo by se to však
učinit bez vysvětlení, že také vojenská porážka nebude mít na národ žádný vliv?
Nebyla snad celá revoluce zarámována do fráze, že díky ní nedošlo k vítězství
německé vlajky, díky čemuž německý národ teprve nyní vyjde vstříc své vnitřní a
vnější svobodě? Nebylo to tak snad, vy odporní a zatracení učni? K tomu už
patří notná dávka židovské drzosti, přisuzovat nyní vinu za rozvrat vojenské
porážce, zatímco centrální orgán všech zemských zrádců, Berlínský
"Vpřed", přece psal, že německý národ tentokrát nesmí domů vítězně
přinést svou vlajku! A nyní by to měl být důvod našeho rozvratu?
Bylo
by samozřejmě bezvýznamné, chtít se dohadovat s těmito zapomnětlivými lháři, a
proto bych s nimi také neztratil ani slovo, kdyby ovšem tento nesmysl zcela
bezmyšlenkovitě nepapouško valo tolik lidí, aniž by k tomu byli podněcováni
právě zlomyslností nebo vědomou nepravdomluvnosti. Dále by tyto výklady měly
našim agitačním bojovníkům nabídnout pomocné prostředky, které jsou bez toho
velmi nutné právě v době, kdy se vyslovené slovo dotyčnému často překroutí již
v jeho ústech. Proto je k názoru, že prohraná válka je vinna na rozvratu
Německa, nutno poznamenat následující: Zajisté, že prohraná válka měla pro
budoucnost naší vlasti obrovský význam. Avšak samotná její prohra není
příčinou, nýbrž zase jenom důsledkem jiných příčin. A že nešťastný konec tohoto
boje na život a na smrt musí zákonitě vést ke zhoubným následkům, bylo každému
prozíravému a nezlomyslnému člověku naprosto jasné. Bohužel však existovali
také lidé, u kterých zřejmě tento názor ve správný čas chyběl, nebo kteří proti
své nejlepší vůli tuto pravdu nejprve odmítali a posléze popírali. Z valné
časti to byli ti, kteří po splnění svých tajných přání náhle pozdě pochopili
katastrofu, která byla způsobena jejich zásluhou. Oni sami jsou však viníci
rozvratu a ne prohrané válka, jak nyní rádi s oblibou tvrdí. Neboť její prohra
byla pouhým důsledkem jejich činů a ne jak se nyní snaží tvrdit, výsledkem
špatného velení. Ani nepřítel se neskládal ze zbabělců, i on uměl umírat, jeho
počet byl od prvního dne větší, než počet německých vojáků, a jeho technické
vybavení mělo k dispozici arzenály celého světa. Přesto se ze světa nedá smazat
skutečnost, že německých vítězství, která byla po celé čtyři roky vybojována
proti celému světu, bylo, přes všechno hrdinství a přes veškerou organizaci,
dosaženo jen díky uvážlivějšímu velení. Organizace a velení německé armády bylo
to nejmocnější, co tato zeměkoule kdy spatřila. Její nedostatky spočívaly pouze
v hranicích všeobecných lidských možností: To, že se tato armáda zhroutila
nebyla příčina našeho dnešního neštěstí, nýbrž pouze důsledkem dalších zločinů,
důsledkem, který však bohužel sám vedl k začátku dalšího a tentokrát
zřetelnějšího rozvratu. Že je tomu tak, vyplývá z následujícího:
Musí
vojenská porážka vést beze zbytku k takovému stržení národa a státu? Odkdy je
něco podobného výsledkem nezdařené války? Mohou vůbec národy po prohraných
válkách zaniknout? Odpověď na to může být velmi krátká : pouze tehdy, pokud
národy po vojenské porážce obdrží účet za jejich vnitřní rozklad, zbabělost,
bezcharakternost a nedůstojnost. Pokud tomu tak není, pak se vojenská porážka
stává spíše popudem k nadcházejícímu obrovskému rozmachu, než náhrobkem bytí
daného národa. Historie nám nabízí bezpočet příkladů k doložení tohoto tvrzeni.
Bohužel vojenská porážka německého národa není pouze nezaslouženou katastrofou,
nýbrž zasloužený trest věčné odplaty. Tuto porážku jsme si více než zasloužili.
Je pouze největším vnějším úkazem úpadku, mezi celou řadou úpadků vnitřních,
které snad zůstávají skryty před zraky většiny lidi, nebo které člověk, dle
Vogela a Strausse, vidět nechce. Vždyť se podívejme na doprovodné úkazy, za
kterých německý národ tuto porážku přijal. Nevyjadřovala se snad v mnoha
kruzích nejnestoudnějším způsobem právě radost nad neštěstím, které potkalo
vlast? Kdo však může dělat něco takového, pakliže si skutečně tento trest
nezasloužil? A nezašlo se snad ještě dál a nechlubilo se snad tím, že konečně
donutilo frontu k ústupu? A to nečinil nepřítel, ne, ne, tyto hříchy spočívají
na německých bedrech! Postihlo je snad neštěstí neprávem?
Ve
způsobu, jakým německý národ přijal svou porážku lze nejzřetelněji rozpoznat,
že pravou příčinu našeho rozvratu musíme hledat někde úplně jinde, než v čistě
vojenské ztrátě několika pozic, nebo neúspěchu několika ofenzív. Nebo‚ pokud by
fronta selhala jako taková a dostalo-li by se přes ni do vlasti osudové
neštěstí, pak by německý národ přijal porážku zcela jinak. Snášel by následné
neštěstí se zatnutými zuby, nebo by ho oplakával s uchvacující bolestí. Poté by
zlost a hněv naplnil srdce proti nepříteli, který se záludnou náhodou, nebo
také vůlí osudu stal vítězem. Potom by celý národ, podobně jako římský senát,
vzdal s vůdcem otčiny hold poraženým divizím za jejich dosavadní oběti s
prosbou aby se nehněvaly na říši. Samotná kapitulace by byla podepsána pouze s
rozumem, zatímco srdce by již bila pro nadcházející povstání. Tak by byla
přijata porážka, za kterou by mohl samotný osud. Poté by se nikdo nesmál a
netancoval, nevychvaloval by zbabělost, a neoslavoval by porážku, nikdy by
nehanil bojující vojsko a nevláčel by jejich vlajky blátem, a především by
nikdy nedošlo k nejstrašnějšímu úkazu, kdy jeden anglický důstojník, plukovník
Repington opovržlivě prohlásil: "Mezi Němci je každý třetí muž
zrádce". Ne, tento mor by se nikdy nerozlil do takového smrtelného proudu,
ve kterém během posledních pěti let utonul poslední zbytek úcty ze strany
ostatního světa. V tom lze nejlépe spatřit ono lživé tvrzení, že prohraná válka
byla příčinou německého zhroucení. Ne, toto vojenské zhroucení bylo samo pouhým
důsledkem celé řady chorobných projevů a jejich osnovatelů, kteří již v časech
míru napadali Německý národ. To byl ten první, všem zřetelně viditelný
katastrofální důsledek mravního a morálního jedu, úbytku pudu sebezáchovy a
domněnek těch, kteří již před spoustou let začali podhrabávat základy národa a
říše.
K
tomu však patřila bezedná prohnanost židovstva a jejich marxistických bojových
organizaci, kteří svalili vinu za tento rozvrat právě na muže, který se jako
jediný s nadlidskými silami a energií pokoušel zabránit katastrofě, kterou sám
moc dobře předvídal, a uchránit tak národ před dobou toho nejhlubšího ponížení
a potupy. Tím, že byl Ludendorf označen za viníka prohry světové války, byla
jedinému nebezpečnému žalobci, který by mohl vystoupit proti všem zrádcům
národa, z ruky vyrvána zbraň morálního práva. Vycházelo se přitom ze zcela
správného předpokladu, že ve velké lži je ukryt určitý faktor věrohodnosti, a
že široké masy daného národa se v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji,
než že by se vědomě a úmyslně staly nedobrými, pročež ve své primitivní
prostotě citů padnou velké lži za oběť snadněji, než malé, neboť samy zřejmě
občas k malým lžím sahají. Podobná nepravda jim vůbec nepřijde na mysl, a ani
příště neuvěří v možnost tak nehorázné drzosti hanebného překrucování. Ano, i
při samotném vysvětlování ještě dlouho pochybují a váhají, ale nakonec
minimálně nějakou příčinu přece jenom přijmou jako pravdu. A tím i z nejdrzejší
lži vždy něco zbude a uvízne, skutečnost, kterou všichni velcí lháři a spolky
lhářů tohoto světa moc dobře znají a proto i hanebně používají.
Největšími
znalci těchto možností použití lží a pomluv byli vždy Židé. Vždyť i jejich celá
existence je vybudována na jedné obrovské lži, totiž že se u nich jedná o
náboženské bratrstvo, zatímco se to točí kolem jedné rasy. Jako taková
ukřižovala jednoho z největších duchů lidstva s navždy platnou větou
fundamentální pravdy: nazval je "největšími mistry lží". Kdo toto
není schopen rozpoznat, nebo to rozpoznat nechce, nebude už nikdy na tomto
světě schopen pomoci pravdě k vítězství.
Německý
národ může skoro hovořit o velkém štěstí, že doba jeho vleklé nákazy se naráz
zvrhla do tak hrozné katastrofy, neboť v jiném případě by národ zahynul snad
pomaleji, ale o to jistěji. Choroba by se stala chronickou, zatímco v této
akutní formě rozvratu se stala zřetelnou a názornou i pro zraky široké masy.
Člověk se nestal náhodou snáz pánem moru, než tuberkulózy. Jedna přichází v
hrozných, člověka mobilizujících smrtelných vlnách, druhá se pomalu plíží.
První vede ke strašlivé bázni, druhá k pozvolné lhostejnosti. Důsledkem však
je, že k jedné člověk přistupuje s celkovou bezohledností, zatímco tuberkulózu
se pokouší potlačit tlumícími prostředky. A tak se stal pánem moru, zatímco
tuberkulóza ovládá jeho samotného.
Stejně
je to i s nemocemi národů. Pokud se neprojeví katastrofálně, začne si na ně
člověk zvykat a posléze na ně umírá, i když až po čase, ovšem o to zaručeněji.
Potom už je to pouhé štěstí, ač patřičně hořké, když se osud rozhodne zasáhnout
do tohoto pomalého hnilobného procesu a náhlým úderem upozorní napadeného na
konec této nemoci. Neboť poté přichází podobná katastrofa častěji, než jen
jednou. Může se pak lehce stát příčinou léčby, která však může být nasazena
pouze s největší odhodlaností.
Avšak
i v tomto případě je opět předpokladem rozpoznání vnitřních důvodu, které daly
podnět přicházejícím onemocněním.
Také
zde zůstává nejdůležitějším úkolem rozlišení původce od jím způsobených stavů.
To bude o to těžší, o co déle se návaly nemoci u národa nacházejí a o co více
se mu již staly přirozenou sounáležitostí. Může se lehce stát, že se po určité
době naprosto škodlivé jedy mohou považovat za součást národa, nebo být trpěny
coby nutné zlo, takže se pak vůbec nemusí považovat za nutné hledat cizího
původce těchto onemocnění.
V
dávném míru předválečných let se tedy zřejmě vyskytly určité vady, které byly
jako takové také identifikovány, ačkoliv se o ně nikdo, tedy až na pár výjimek,
v podstatě vůbec nestaral. Tyto výjimky byly také zde v první řadě projevy
hospodářského života, které těmto jedincům přišly na vědomí silněji, než škody
v celé řadě jiných oblastí.
Byla
spousta dekadentních údobí, která měla být podnětem k opravdovému zamyšlení.
Z
hospodářského pohledu by se mělo poznamenat následující: Díky rychlému
rozmnožováni německého národa před válkou se objevovala otázka zajišťování
denního chleba stále vyhraněnějším způsobem v popředí všech politických a
hospodářských myslitelů a obchodníků. Bohužel se nikdo nemohl rozhodnout
přistoupit k jedinému možnému řešení, nýbrž věřilo se, že cíl se dá dosáhnout i
levnější cestou. Zřeknutí se získávání nových území a jeho nahrazení členstvím
světové hospodářské poroby muselo na konci zákonitě vést jak k neomezené, tak i
škodlivé industrializaci.
Prvním
následkem největšího významu bylo tímto vyvolané oslabení rolnického stavu.
Stejnou měrou, jakou byl oslabován, narůstala stále masa městského
proletariátu, až byla nakonec rovnováha zcela ztracena.
Nyní
však také vyšel najevo strohý rozdíl mezi chudými a bohatými. Blahobyt a
chudoba žily tak blízko vedle sebe, že následky toho mohly a musely být velmi
smutné. Bída a část nezaměstnanost si začaly pohrávat s člověkem a zanechávaly
za sebou pouze nespokojenost a roztrpčení. Následkem toho se zdál být politický
třídní rozkol. Během hospodářského rozkvětu byla bída čím dál tím větší a
neustále se prohlubovala, až to přišlo tak daleko, že se přesvědčení
"takto už to dále přece nemůže jít", stalo všeobecným, aniž by si
lidé o tom, co by mělo přijít, dělali, nebo dokonce mohli udělat nějakou
představu. Byly to typické signály nejhlubší nespokojenosti, která se tímto
způsobem pokoušela projevit. Horší než to však byly jiné fenomény následků,
které sebou přineslo prohospodaření národa. Právě v tom rozměru, kdy se
hospodářství stává pánem státu, stávají se peníze bohem, kterému je vše
podřízeno a před kterým se každý klaní. Stále častěji byli nebeští bohové coby
zastaralí a přežilí odkládáni do kouta, a místo toho bylo kadidlo přinášeno
modle mamonu. Dostavila se opravdu hrozná zvrhlost, hrozná především proto, že
se dostavila v čase, kdy národ měl, více než kdy jindy, zapotřebí toho
největšího hrdinského smýšlení v této hrozící kritické hodině. Německo se
muselo vzchopit, a jednoho dne se s mečem v ruce postavit za pokus zajistit si
svůj denní chléb.
Nadvláda
peněz však bohužel byla stvrzována i z míst, která se tomu především měla
postavit na odpor. Jeho císařská výsost jednala nešťastně, když vtáhla
především šlechtu do bankovních kruhů nového finančního kapitálu. Samozřejmé by
se mu mělo připočítat k dobru, že bohužel ani Bismarck v tomto směru nerozeznal
nebezpečí. Tím začali hodnotu peněz zastupovat pomyslní moralisté, neboť bylo
jasné, že takovým způsobem musí být šlechtický meč velmi brzy nahrazen mečem
finančním. Peněžní operace jsou snadnější než bitvy. Proto to také pro
skutečného hrdinu nebo státníka již nebylo lákavé, být dáván do souvislostí s
prospěchářským bankovním Židem. Skutečně zasloužilý muž nemohl mít zájem o udělení
levných řádů, nýbrž tyto s poděkováním odmítl. Avšak i z čistě pokrevního
hlediska byl tento vývoj velice smutný. Šlechta čím dál tím více ztrácela
rasové předpoklady pro svou existenci.
Obrovský
hospodářský úpadek byl pomalým ukrajováním osobního vlastnického práva a
pozvolným přechodem celého hospodářství do vlastnictví akciových společností.
Tím práce díky nesvědomitým podvodníkům poklesla na úroveň spekulačního
objektu. Odcizování vlastnictví vzhledem k pracujícím bylo vystupňováno do té nejvyšší
míry. Burza začala triumfovat a počala se, pomalu ale jistě, chystat převzít
pod svou kontrolu a ochranu život celého národa.
Zmezinárodňování
německého hospodářství bylo již před válkou praktikováno oklikami přes akcie.
Samozřejmě, že se část německého průmyslu snažila s rozhodností chránit před
tímto osudem. Avšak posléze také padla za oběť útoku žádostivému finančnímu
kapitálu, který tento boj vybojoval především s pomocí svých nejvěrnějších
soudruhů z marxistického hnutí.
Neustálý
boj proti německému těžkému průmyslu byl zřetelný začátek zmezinárodňování
německého hospodářství, prováděného marxisty, které však mohlo být dovedeno do
úplného konce teprve vítězstvím marxistické revoluce. Zatímco píši tyto řádky,
povedl se generální útok na říšskou železnici, která nyní bude převedena do
rukou mezinárodního finančního kapitálu. Mezinárodní sociální demokracie tak
dosáhla svého dalšího nejvyššího cíle.
Jak
dalece se toto prohospodaření německého národa podařilo, lze nejzřetelněji
spatřit v tom, že konečně po skončeni války jeden z vedoucích osob německého
průmyslu a především obchodu vyjádřil mínění, že hospodářství by jako takové
bylo s to vystavět znovu Německo. Tento nesmysl byl vyprávěn právě v momentě,
kdy Francie založila výuku na svých školách v první řadě opět na humanistických
základech, aby tak předešla tomuto omylu, jako kdyby národ a stát za svou
existenci nevděčil hospodářství, nýbrž věčným pomyslným hodnotám. Výrok, který
tehdy Stinnes do světa vypustil, způsobil neuvěřitelný zmatek. Okamžitě se ho
chytli, aby ho s podivuhodnou rychlostí učinili vůdčím motivem všech těch
mastičkářů a pokoutných lékařů, které osud od revoluce pasoval na německé
"státníky". Jedním z nejzhoubnějších úkazů rozvratu v předválečném
Německu byla všudypřítomná, kolem sebe kousající polovičatost ve všem a v
každém.
Tato
polovičatost je vždy důsledkem nějaké nejistoty z nějaké věci, stejně jako i
zbabělosti vycházející z toho, či onoho důvodu. Tato choroba je pak ještě
podporována výchovou.
Německá
výchova byla před válkou stižena mimořádně mnoho nedostatky. Byla velmi omezena
jednostranným způsobem kultivace pouhých vědomostí na úkor znalostí. Ještě
menší váha se kladla na výchovu charakteru jedince, - pakliže je toto vůbec
možné -, ještě méně na požadavky zodpovědnosti a vůbec žádná na výchovu vůle a
rozhodnosti. Jejími výsledky skutečně nebyli silní jedinci, ale spíše poddajní
"mnohoznalci", za které jsme my Němci před válkou všeobecně platili,
a tomu odpovídajíce jsme byli i hodnoceni. Každý měl Němce rád, neboť byl všude
dobře použitelný, ale nikdo si ho valně nevážil, právě z důvodu jeho slabé
vůle. Nebylo to pro nic za nic, že právě on ztratil skoro nejlehčeji ze všech
národů svou národnost a svou vlast. Pěkné přísloví "S poddajností nejdál
dojdeš" hovoří za všechno. Právě nejosudověji se tato poddajnost zobrazila
ve formě, dle které bylo dovoleno přistupovat k mocnáři. Forma vyžadovala:
nikdy neodmlouvat, nýbrž schvalovat vše, co Jeho výsost ráčí uznat za dobré.
Právě na tomto místě bylo co nejvíce zapotřebí svobodné mužské důstojnosti,
jinak musela jednoho dne celá monarchistická instituce, díky takovému
patolízalství zaniknout, neboť to bylo patolízalství, a nic jiného! A pouze
bídní patolízalové a podlézači, zkrátka cel dekadence, která se odjakživa
cítila dobře v blízkosti nejvyšších trůnů, coby spravedlivé a řádné
duchovenstvo, byla zodpovědná za to, že tento druh komunikace s nositeli koruny
byl jediným platným! Tito nejpoddanější kreatury odjakživa dokazovali, při vším
respektu jejich pánů a chlebodárců, svou mrzutost vůči ostatnímu člověčenstvu,
a nejvíce pak, když se s drzým výrazem ráčili ostatním hříšníkům představit,
jako jediní správní monarchisté. Jaká drzost vypouštět takové šlechtické, či
spíš nešlechtické škrkavky! Neboť ve skutečnosti byli právě tito lidé hrobkou
monarchie a obzvláště monarchistických myšlenek. Jinak to snad ani není
myslitelné. Vždyť muž, který je připraven postavit se za určitou věc nemůže být
žádný pokrytec a bezcharakterní patolízal. Když jde skutečně, ve vší vážnosti o
zachováni a podporu nějak‚ instituce, zůstal by jí věrný do nejhlubšího koutu
svého srdce, a nezačal by se vykrucovat při prvních úkazech jejího poškození.
Nikdy by nepokřikoval na veřejnosti, jak to ostatně prolhaným způsobem dělali
demokratičtí "přátelé" monarchie, nýbrž by se pokusil jeho výsost,
nositele koruny, vážně varovat a radit mu. Nemohl a nesměl by se přitom snížit
ke stanovisku, že Jeho výsosti přesto zůstane volné pole k rozhodování a
jednání, které by zcela zřetelně muselo vést a také by vedlo k pohromě, nýbrž v
tomto případě by musel monarchii chránit před samotným monarchou, a to za
každou cenu. Kdyby váha tohoto zřízeni ležela pouze v rukou dotyčného
panovníka, byla by to ta nejhorší instituce, kterou si člověk vůbec může představit.
Neboť monarchové jsou pouze zřídka výběry moudrosti a rozumu, nebo jen
charakteru, jak se to rádo traduje. Tomu věří pouze profesionální patolízalové
a pokrytci, avšak rovní lidé, a ti jsou přece to nejcennější, co stát má, se
mohou hájením takového nesmyslu pouze cítit odstrkováni. Pro ně je prostě
historie historií, a pravda pravdou, i když se přitom jedná o monarchu. Ne,
štěstí vlastnit velkého monarchu coby velkého člověka, se dostává národům jen
velice zřídka, takže musí být spokojeni už s tím, když zlomyslnost osudu
minimálně netrvá na nejhloupějším omylu.
Potud
nemůže hodnota a význam monarchistických myšlenek spočívat na pouze samotném
monarchovi, leda že by se nebesa rozhodla usadit korunu na hlavu geniálnímu
hrdinovi, jako byl Friedrich Veliký, nebo moudrému charakteru Wilhelma I. To se
však stává jednou za sto let, a ne častěji. Jinak přestupuje myšlenka před
osobnost, přičemž smysl zřízení by měl být v samotné instituci. Tím však
monarcha spadává sám do kruhu služebníků. I on se nyní stává kolečkem v tomto
přístroji a je mu také jako takový zavázán. Nyní se i on musí podrobit vyššímu
cíli, a každý, kdo mlčky připouští, aby se nositel koruny podílel na těchto
zločinech, místo aby mu v tom zabránil, přestává být monarchistou. Pokud by
smysl neležel v myšlence, nýbrž za každou cenu v "posvěcené" osobě,
nemohlo by nikdy dojít k odstaveni očividně duševně chorého knížete.
Je
nutné se toho dnes již vzdát. Neboť v poslední době se opět z úkrytů stále
častěji objevují zjevy, jejichž žalostné vystupování přeci nemá nic společného
s rozvratem monarchie. Tito lidé nyní hovoří s určitou naivní drzostí stále
více o "jejich králi", kterého přece před pár lety, v kritické době
nechali ve štychu, a každého, kdo odmítá přistoupit na jejich prolhané tirády,
označují za špatného Němce. A ve skutečnosti jsou to zase jenom ti zbabělci,
kteří v roce 1918 utíkali a dezertovali před každou rudou páskou, a svého krále
nechali králem, halapartnu vyměnili co nejrychleji za výcházkovou hůl, nasadili
si neutrální kravaty, a poté beze stopy zmizeli, aby se z nich stali počestní
občané! Tito královští bojovníci tehdy zmizeli jedním rázem. A teprve poté, co
se zásluhou jiných uklidnila revoluční bouře alespoň do té míry, že se opět
dalo zvolat "Sláva králi, sláva", začali tito služebníci a poradci
koruny opět opatrně vylézat. A nyní jsou tedy všichni opět zde, a pátravým
zrakem se opět toužebně ohlížejí po egyptském hrnci plném masa, mohou se jen
ztěží udržet před věrností královskému dvoru a touhou po činech, než se zase
jednoho krásného dne objeví nějak rudá páska, a ten přízrak staré monarchie se
opět nanovo ztratí, tak jako myš, když se objeví kočka!
Kdyby
si za to nemohli sami monarchové, mohl by je člověk pouze co nejsrdečněji
politovat, tak jako jejich dnešní obhájci. Na každý pád si však mohou být
jisti, že s podobnými rytíři se přichází o trůny, avšak nedobývá se korun.
Tato
devótnost však byla chybou naší celkové výchovy, která se nyní na tomto místě
vymstila přímo úděsným způsobem. Neboť díky jí se u všech dvorů mohly držet
tyto žalostné přízraky, které pozvolna podhrabávaly základy samotné monarchie.
Když se pak budova konečně začala nachylovat, zmizely náhle, jako by je odvál
vítr. Samozřejmě, zbabělci a patolízalové se přece nenechají kvůli svému pánovi
zabít. To, že to monarchové nevěděli, a ze z sady ani nechtěli vědět, se stalo
odedávna jejich záhubou.
Následným
projevem špatné výchovy je obava ze zodpovědnosti a z toho plynoucí slabost v
řešeni samotných životně důležitých problémů. Výchozí bod této nákazy spočívá
velkým dílem v parlamentní instituci, ve které se nezodpovědnost pěstuje přímo
coby čistá kultura. Bohužel však toto onemocnění přechází i do zbytku
celospolečenského života, a nejvíce pak do státního. Všude se začalo vyhýbat
zodpovědnosti a z tohoto důvodu se nejraději sahalo k polovičatým a
nedostačujícím opatřením. Vždyť při jejím použití se míra osobní zodpovědnosti
otiskla vždy na ten nejmenší obsah.
Je
potřeba pouze srovnat postoj jednotlivých vlád vůči celé řadě skutečně
škodlivých úkazů našeho veřejného života, z čehož lze snadno rozpoznat
strašlivý dosah této všeobecné polovičatosti a obavy ze zodpovědnosti. Vydvihnu
pouze několik případů z celé spousty stávajících příkladů: v novinářských
kruzích se tisk rád často označuje za "velmoc" ve státě. A její
význam je skutečně obrovský. To se vůbec nesmí podceňovat, vždyť ovlivňuje
pokračování výchovy v následujícím stáří. Její čtenáři se dají rozdělit do tří
skupin: Za prvé do té, která věří všemu co si přečte. Za druhé do té, která
nevěří ničemu. A za třetí do hlav, které přečtené kriticky prověří a poté
posoudí. První skupina je co do počtu zdaleka největší. Skládá se ze širokých
vrstev obyvatelstva a představuje z tohoto hlediska duševně nejjednodušší část
národa. Nedá se však rozdělit podle povolání, nýbrž nanejvýš podle všeobecných
inteligenčních koeficientů. K ní patří všichni, kteří nemají samostatné myšlení
ani vrozené, ani naučené, a kteří dílem z neschopnosti, a dílem z neznalosti
věří všemu, co se jim, vytištěno černé na bílém předloží. K nim patří i ona
skupina lenochů, kteří snad umějí sami přemýšlet, ale ze samé lenosti radši
vděčně sáhnou po všem, co už vymyslel někdo jiný, s tím skromným předpokladem,
že tento se snažil tou správnou měrou. U všech těchto lidí tedy, kteří
představují široké masy obyvatelstva, bude tedy vliv tisku nesmírně obrovský.
Nejsou schopni a nebo nehodlají sami prověřit to co jim je předkládáno, takže
jejich celkový přistup k denním problémům je odkázán skoro výhradně na vnějškové
ovlivňování ostatními. To může být výhodou tehdy, když jejich poučování provádí
poctivá a pravdu milující strana, stává se však pohromou, pokud se toho chopí
lháři a lumpové. Druhá skupina je co do počtu výrazně menši. Skládá se z části
z členů, kteří zprvu patří k první skupině, ale po dlouhých trpkých zklamáních
se nyní dostali do opačné pozice, a nevěří ničemu, co jim v tištěné podobě
dostane ke zrakům. Nenávidí všechny noviny, a buďto je vůbec nečtou, a nebo se
bez výjimky vztekají nad obsahem, neboť dle jejich názoru se skládá stejně
jenom ze lží a nepravd. Tito lidé se jen těžko zpracovávají, neboť se i k
pravdivým informacím staví stále velmi nedůvěřivě. Tím jsou ztraceni pro
jakoukoliv pozitivní činnost.
Třetí
skupina je zdaleka nejmenší. Skládá se z opravdu duchovně vyspělých mozků,
kteří rozvinuli své přírodní nadání a svou výchovu a naučili se samostatně
myslet, kteří se snaží vytvořit si o všem, co je jim předloženo, svůj vlastní
názor, a kteří vše, co přečetli, ještě jednou co nejdůkladněji prověřují a
sleduji další vývoj událostí. Nikdy by nečetli noviny, aniž by u toho
nepřemýšleli, proto to vydavatel u této skupiny nemá vůbec lehké. Novináři
tento druh lidí milují, i když s určitou rezervovaností.
Pro
příslušníky třetí skupiny není nesmysl, který se objevil v těch, či oněch
novinách, takovým nebezpečím, ba je pro ně bezvýznamné Stejně si v průběhu
svého života zvykli na to, že v každém novináři se ze zásady skrývá šibal,
který pravdu tvrdí pouze někdy. Bohužel význam těchto znamenitých lidí spočívá
pouze v jejich inteligenci, nikoliv v jejich množství - jaké neštěstí právě v
době, kdy moudrost není ničím a majorita vším! Dnes, kdy rozhoduje hlasovací
lístek masy, leží rozhodující význam právě ve velkých skupinách, a tato je na
prvním místě: stádo naivních a lehkovážných.
V
zájmu státu a národa by v první řadě mělo být, aby se tito lidé nedostali do
rukou špatných, nevzdělaných, nebo dokonce zlomyslných vychovatelů. Stát má
proto povinnost dohlížet na jejich výchovu, aby se tak zabránilo každému
zlořádu. Měl by se přitom zaměřit především na tisk, neboť jeho vliv na tyto
lidí je zdaleka největší a nejpronikavější, neboť nepůsobí pouze dočasně, nýbrž
průběžně. V jednotnosti a věčném opakováni této výuky spočívá její neslýchaný význam.
Pokud tedy někde, tak především zde stát nesmí zapomínat, že účelu slouží
všechny prostředky. Nesmí se nechat zmást a obelhat flákači takzvané
"svobody tisku" a zanedbávat svoji povinnost a upírat národu jeho
stravu, kterou potřebuje a která mu dělá dobře. Musí si se vší bezohlednou
rozhodností zajistit tento prostředek výchovy lidu a postavit ho do služeb
národa a státu.
Jakou
stravu však německý předválečný tisk lidem předkládal? Nebyl to snad nejprudší
jed, který si člověk vůbec může představit? Nebyl snad srdcím našeho národa
naočkováván nejhroznější pacifismus právě v čase, kdy se celý ostatní svět již
šikoval k pomalému, ale jistému zaškrcení Německa? Nenaléval snad tento tisk
již v dobách míru do mozků národa pochybnosti o nároku na vlastní stát, aby tak
touto volbou prostředků omezil především jeho obranyschopnost? Nebyl to snad
německý tisk, který našemu lidu tak lahodně předkládal nesmysl "západní
demokracie", až tento nakonec, polapen všemi těmi tirády, uvěřil, že svou
budoucnost může vložit do rukou jakéhosi lidového svazu? Nepomáhal snad
vychovávat náš lid k bídné nemravnosti? Nebyla jimi snad zesměšňována morálka a
mravnost, coby zpátečnictví a šosáctví, až se i náš národ stal
"moderním"? Nepodkopával snad trvalými útoky samotné základy státní
autority tak dlouho, že pak stačil jediný náraz, kterým se zbortila celá
budova? Nebojovala snad kdysi všemi prostředky proti každé vůli dát státu, co
státu jest, neshazovala snad neustálou kritikou vojko, nesabotovala všeobecnou
brannou povinnost, nenabádala k odmítání důvěry v armádu, atd., dokud se
nedostavil úspěch? Činnost takzvaného liberálního tisku byla hrobnickou prací
na německém národu a Německé říši. O marxistických lživých letácích by se vůbec
mělo pomlčet. Pro ně je lež stejná‚ životně důležitá, jako myši pro kočku.
Vždyť jejich úkolem je pouze zlomit v národu jeho lidovou a národní páteř, aby
ho tak připravili na otroctví mezinárodního kapitálu a jeho pánů - Židů. Co
však stát podniknul proti masovému trávení celého národa? Nic, ale zhola nic!
Pár směšných nařízení, pár pokut za příliš vznětlivé ničemnosti, a to bylo vše.
Zato se doufalo, že díky lichotkám, díky uznání "hodnoty" tisku, jeho
významu, jeho "výchovného poslání" a podobných nesmyslů, se tento mor
zmírní. Židé to však přijali s výsměchem.
Důvod
tohoto potupného jednání státu neležel ani tak v nerozpoznání nebezpečí, jako
spíš v do nebe volající zbabělosti a z toho plynoucí polovičatosti všech
rozhodnutí a opatření. Nikdo neměl tu odvahu sáhnout k pronikavým radikálním prostředkům,
nýbrž se zde, jako i všude jinde, fušovalo s polovičatými recepty, a místo
toho, aby se přímou ranou zasáhlo přímo srdce, dráždily se nanejvýše zmije. A
to všechno s tím výsledkem, že nejenom vše zůstalo při starém, ale naopak, že
moc institucí, které bylo potřeba zničit, rok od roku vzrůstala.
Obranný
boj tehdejší německé vlády proti tisku převážně židovského původu, který pomalu
hubil národ, neměl naprosto žádný směr, byl bez rozhodnosti, a především bez
jakéhokoliv zřetelného cíle. Intelekt tajné rady zde naprosto zklamal, a to jak
v odhadu významu tohoto boje, tak i ve výběru prostředků a stanovení jasného
plánu. Pobíhalo se bezplánovitě sem a tam, občas se, když moc kousala, zavřela
na pár týdnů nebo i měsíců nějaká ta novinářská zmije, avšak samotné hadí
hnízdo bylo ponecháno na pokoji.
Samozřejmě,
dílem to byl důsledek nekonečně lstivé taktiky židovstva na straně jedné, a na
druhé skutečně hloupost, nebo bezstarostnosti tajné rady. Na to byl Žid moc
vychytralý, než aby si zároveň nechal napadnout celkový tisk. Ne, část tisku tu
byla k tomu, aby mohla krýt jeho zbytek. Zatímco marxistický tisk vytáhl tím
nejsprostším způsobem do boje proti všemu, co je lidem svaté, napadajíce tím
nejhanebnějším způsobem stát a vládu, popouzejíce proti sobě velké skupiny
obyvatelstva, působily občansko-demokratické židovské noviny zdáním slavné
objektivity, vystříhavší se trapně všech silných slov, neboť přesně věděly, že
všechny duté hlavy dokážou věci hodnotit pouze povrchně, nemajíce schopnost vniknout
do jejich podstaty, takže měří hodnotu věci právě jen z vnější stránky, místo
jejího obsahu. Lidská slabost, která zasluhuje povšimnutí.
Pro
tyto lidí jsou noviny jako "Frankfurter Zeitung" samozřejmě vzorem
veškeré slušnosti. Nikdy nepoužívají hrubé výrazy, odmítají jakoukoliv tělesnou
brutalitu, a neustále apeluji na boj s "duchovními" zbraněmi, který
leží podivuhodným způsobem na srdci právě bezduchým lidem. To je jeden z
výsledků naší polovičaté výchovy, která člověka odpoutává od přírodního
instinktu, pumpuje do nich určité vědomosti, bez toho, že by je mohla dovést ke
konečnému poznání, že pevná a dobrá vůle sami o sobě nejsou nic platné, nýbrž
že zde musí být vlastní, a sice vrozený rozum. Konečné poznání je však vždy
porozumění pudové podstatě, to znamená, že člověk nikdy nesmí upadnout v
šílenství a věřit, že je povolán býti pánem a znalcem přírody, jak by mu to
domýšlivost polovičaté výchovy mohla zprostředkovávat, nýbrž musí porozumět
fundamentální nezbytnosti řízení přírody, a pochopit, jak je i jeho existence
zde podřízena těmto zákonům věčného boje a zápasu směrem výše.
Právě
pro naši duchovní polovinu světa Židé vydávají takzvané noviny inteligence. Pro
ně jsou tištěny "Frankfurter Zeitung" a "Berliner Zeitung",
pro ně je naladěn tón, a na ně takto působí. Zatímco se velmi pečlivě vyhýbají
všem očividně vnějším hrubým formám, zasévají nicméně z jiných nádob jed do
srdcí svých čtenářů. Za lahodného zvuku libých tónů a slovních obratů se jim
snaží nabalamutit, že hybnou silou jejich počínání jsou skutečně jenom čisté
vědomosti, nebo dokonce morálka, zatímco ve skutečnosti to je pouze jak
geniální, tak i prohnané umění vyrazit tímto způsobem protivníkovi zbraň proti
tisku z jeho ruky. Protože zatímco jedni pláčou nad nesnázemi, věří všichni
hlupáci o to snáz, že se u druhých jedná pouze o lehké výstřelky, které však
nikdy nesmí vést k porušování svobody tisku, jak se nazývá to darebáctví tohoto
beztrestného obelhávání a otravováni lidu. A tak se člověk ostýchá vystoupit
proti tomuto banditismu, neboť se obává, že proti sobě bude mít okamžitě cel ý
"počestný" tisk. Obava, kterou je také nutno zdůvodnit. Neboť jakmile
se člověk pokusí vystoupit proti jedněm z těchto ostudných novin, napadnou
všechny ostatní jeho stranu, ani za živý svět ne snad proto, že by obhajovali
svůj způsob boje, nedej bože, jedná se pouze o princip svobody tisku a svobodu
veřejného míněni. Pouze to má být obhajováno, nic jiného. Před tímto zvukem
slábnou i ti nejsilnější mužové, vždyť vychází z úst samých" slušných"
listů.
A
tak může jed vnikat a působit v celém krevním oběhu našeho národa, bez toho, že
by stát měl dostatek síly, aby se stal vládcem nad touto nemocí. Ve směšných
polovičatých prostředcích, které proti tomu nasadil, se již zrcadlil hrozící rozklad
říše. Neboť instituce, která se rozhodla přestat se bránit všemi dostupnými
zbraněmi, již prakticky neexistuje. Každá polovičatost je zřetelné znamení
vnitřního rozkladu, po němž dříve či později musí a bude následovat i vnější
rozvrat.
Věřím,
že současná, správně vedená generace může toto nebezpečí opanovat mnohem
snadněji. Zažila spoustu věci, které velmi posílily nervy všem, kteří je
doposud neztratili. Zajisté bude i v budoucnu Žid ve svých novinách zvedat
žalostný hlas, když se jednoho dne dotkne ruka spravedlnosti jeho milovaného
hnízda, a učiní přítrž tomu tiskovému zlořádu, a postaví tento výchovný
prostředek do služeb státu, a nenechá ho více v državě nepřátel národa. Třiceti
centimetrový granát syčí pořád ještě mnohem více než tisíc židovských
novinářských zmijí, a proto - jen je nechejte syčet!
Další
příklad polovičatosti a slabosti v životně důležitých otázkách národa u vedení
předválečného Německa je následující: paralelně k politické, mravní a morální
nákaze národa existuje již spoustu let o neméně hrůzná zdravotní nákaza
lidského těla. Syfilis začal řádit především v naších velkoměstech čím dál tím
více, zatímco tuberkulóza sklízí svou smrtelnou úrodu skoro v celé zemi.
Přesto, že v obou případech byly následky pro národ přímo příšerné, nepodnikla
se proti nim žádná rozhodující opatření. Především u syfilidy se dá chování
státních a lidových orgánů označit za kapitulaci. Při vážně míněném potírání by
se muselo zasáhnout zcela jinak, než se ve skutečnosti stalo. Vymyšlení léčivých
prostředků sporného typu, stejně jako jejich obchodní využití této epidemii moc
neuškodilo, i zde přicházel do úvahy pouze boj proti jejich příčině a ne
potírání jejího důsledku. Příčina ale leží v první řadě v naší prostitucí
lásky. I kdyby jejím výsledkem nebyla tato přírodní nákaza, byla by přesto
jednou z největších vad našeho národa. Neboť stačí již morální pustošení, které
sebou nese, aby národ pomalu ale jistě zhynul. Toto požidovšťováni našeho
duševního života a mamonizace párového pudu dříve či později zahubí naše
celkové potomstvo. Namísto silných dětí s přírodním vnímáním se budou rodit
pouze ubohá zjevení finanční účelnosti. Neboť to se stává čím dál tím více
základem a předpokladem našich manželství. Avšak láska dovádí někde jinde. Po
určitý čas se samozřejmě i zde člověk může vysmívat přírodě, avšak pomsta ho
nemine, dostaví se pouze později, nebo lépe lidé ji rozpoznají příliš pozdě.
Jak zhoubné jsou však pro manželství následky dlouhotrvajícího pohrdání
přírodními předpoklady, se dá rozpoznat u naši šlechty. Zde lze spatřit
výsledky rozmnožování, které spočívá z jedné strany na čistě společenské
nutnosti, a z druhé pak na finančních důvodech To první vede k oslabení jako
takovému, to druhé pak k otravě krve, neboť každá Židovka z obchodního domu se
zdá být vhodnou k doplnění potomstva Její Jasnosti, které pak také podle toho
vypadá . V obou případech je pak následkem naprostá degenerace. Naše měšťanstvo
se dnes snaží jít stejnou cestou a skončí tak i stejným způsobem.
S
naprostou lhostejností se chodí kolem stávajících skutečnosti, jako by se
podobným počínáním daly tyto věci zneškodnit. Ne, skutečnost, že naše
velkoměstské obyvatelstvo ve svém milostném životě tíhne stále více k
prostituci a že se tím čím dál tím více propadá do začarovaného kruhu
syfilitické nákazy, nemůže být jednoduše zamlčována, neboť ona je zde. Výsledky
této masové nákazy lze na jedné straně spatřit v ústavech pro choromyslné, a na
druhé však bohužel na naších - dětech. Obzvláště ony jsou smutným bídným
výsledkem nezadržitelně se šířícího znečištění našeho sexuálního života. V
nemocných dětech se odráží neřesti jejich rodičů.
Existuje
několik cest jak se vyrovnat s touto nepříjemnou a hroznou skutečností. Jedni
nic nevidí, nebo lépe řečeno nechtějí nic vidět. Toto je samozřejmě zdaleka
nejjednodušší a nejlacinější postoj. Další se halí do posvěcených plášťů stejně
směšné a navíc ještě prolhané stydlivosti, mluví o tomto celém problému pouze
jako o velkém hříchu a vyjádří především před každým lapeným hříšníkem své
nejhlubší rozhořčení, aby pak posléze mohli před touto bezbožnou nákazou s
pobožným odporem zavřít oči a prosit drahého pána Boha, aby nejlépe až po
jejich smrti seslal na tuto Sodomu a Gomoru síru a mor. Třetí skupina vidí
zcela zřetelně hrůzné následky, které s sebou jednou tato příšerná nákaza musí
přinést a také přinese, pokyvují však jen rameny s tím, že proti tomu stejně
nemůžou nic dělat, a že je nutno nechat věci běžet tak, jak běží.
Toto
všechno je samozřejmě pohodlné a jednoduché, avšak nesmí se zapomínat na to, že
podobné pohodlnosti padne za oběť celý národ. Výmluva, že jiným národům se
nevede lépe, samozřejmě na skutečnosti vlastního zániku stejně nic nezmění,
ledaže by pocit, že ostatní jsou tímto neštěstím potrefeni také, s sebou pro mnohé
přineslo zmírnění jejich vlastních bolestí. Otázkou by potom však bylo, který
národ by se stal prvním a jediným pánem nad touto nákazou, a které národy by
vyhynuly. Z toho však vyplývají důsledky. Také toto je prubířský kámen hodnoty
rasy. Rasa, která neobstojí ve zkoušce, také skoná a hříšníci nebo houževnatci
a odolnější jedinci budou muset vyklidit prostor. A jelikož se tato otázka týká
především potomstva, patří k těm, kteří s tak hrozným zákonem tvrdí, že hříchy
otců se budou mstít ještě v desátém pokolení. Pravda, která platí pouze u
pokrevního zločinu a u rasy. Hřích proti krvi a rase je dědičný hřích tohoto
světa a konec lidské společnosti.
Vpravdě
žalostně se předválečné Německo stavělo právě k této otázce. Co se dělo k
zabránění nákazy naší mládeže ve velkoměstech? Co se dělalo proti dorážení
nákazy a mamonizace našeho milostného života? A co k potírání z toho
vyplývající syfilizace lidstva? Odpověď nejlépe vyplývá nejsnáze z určeni toho,
co se muselo stát.
Tato
otázka se nesmi brát na lehkou váhu, nýbrž je nutno pochopit, že na jejím
řešeni záleží štěstí či neštěstí dalších generací, že by mohla být rozhodující
pro celou budoucnost našeho národa. Toto poznání zavazuje k bezohledným
opatřením a zásahům. Na špičku všech úvah musí nastoupit přesvědčení, aby se v
první řadě veškerá pozornost celého národa zkoncentrovala na toto strašné
nebezpečí, aby si každý jedinec mohl vnitřně uvědomit důležitost tohoto boje.
Člověk může skutečně pronikavé a často i těžce snesitelné povinnosti a břímě
přivést k uskutečnění pouze tehdy, když je každému kromě nutnosti
zprostředkován také poznatek nezbytnosti. K tomu však patří také obrovská
osvěta s vyloučením všech jinak zavádějících otázek denní potřeby.
Ve
všech případech, ve kterých se jedná o naplněni zdánlivě nemožných požadavků
nebo úkolů, se pozornost národa musí soustředit pouze na tuto otázku, a to tak,
jako by od jejího výsledku skutečně odviselo jeho bytí či nebytí. Pouze tak se
u národa dosáhne skutečně obrovských výkonů.
Tato
základní myšlenka platí i pro jednotlivé jedince, pokud tito chtějí dosáhnout
velkých cílů. I on bude sto dokázat to v postupných úsecích, i on pak spojí své
veškeré úsilí v naplnění určitého úkolu, a když s ním bude hotov, může mu být
vytyčen úsek nový. Kdo však nepřikročí k rozděleni dobývané cesty na jednotlivé
etapy, které pak budou plánovitě zdolávány za pomoci ostrého shrnutí všech
dostupných sil, ten se nikdy nedostane ke konečnému cíli, nýbrž zůstane viset
někde na cestě, nebo dokonce vedle ní. Toto propracování se k cíli je veliké
uměni, a vyžaduje vždy nasazeni i té poslední energie, aby se tato cesta dala
krok za krokem zdolat. Prvotním předpokladem, který je nutný pro útok na tomto
obtížném úseku lidské cesty je, aby se vedení povedlo představit širokým masám
národa právě nyní zdolávaný, či lépe řečeno dobývaný dílčí úkol, jako jediný
hodný lidské pozornosti, na jehož dosažení závisí vše. Obrovská masa národa
stejně není schopna dohlédnout na úplný konec cesty, aniž by se vyčerpala a
nezačala pochybovat o jejím smyslu. V určitém rozsahu bude sledovat cíl, ovšem
cestu může vidět pouze po malých úsecích, podobně jako poutník, který snad také
zná cíl své cesty, a který nekonečnou silnici také překoná snáze, když si ji
rozdělí do určitých úseků, a vypraví se na každou s takovou vervou, jako by to
byl samotný cíl celé daleké cesty. Pouze tak se dostane vpřed, aniž by klesal
na mysli.
Tak
se měla otázka potírání syfilidy vyložit pomocí všech propagandistických
prostředků jako národní úkol, a ne jenom jako nějaký úkol. Všemi prostředky se
za tímto účelem měly do lidí v plném rozsahu vtlouci všechny škody tohoto
hrozného neštěstí, až by celý národ došel k přesvědčení, že od řešení této
otázky odvisí vše, jeho budoucnost nebo zánik. Teprve po takové, byť léta
trvající přípravě, bude pozornost a s tím i rozhodnost celého národa probuzena
do té míry, že bude možné sáhnout i po velmi těžkých a obětavých opatřeních,
bez nebezpečí útěku, neporozumění nebo opuštění ze strany masy. Neboť k tomu,
aby tento mor byl sražen na kolena, bude zapotřebí nesmírných obětí a stejně
tak i obrovské práce. Boj proti syfilidě vyžaduje boj proti prostituci, proti
předsudkům, starým zvyklostem, proti dosavadním představám, všeobecným názorům,
a v neposlední řadě i proti prolhané stydlivosti v určitých kruzích.
Prvním
předpokladem k morálnímu právu bojovat proti těmto věcem, je umožnění brzkého
provdání následně přicházející generace. V pozdním sňatku spočívá již sama o
sobě nutnost zachování jistého zařízení, které je, a zde se člověk může kroutit
jak chce, ostudou lidstva, a zůstává zařízením, které člověku, který se ve své
skromnosti rád považuje za věrný obraz boží, zatraceně nepřísluší.
Prostituce
je pohana lidstva, která se nedá zničit morálními přednáškami, pobožnou
žádostí, atd., nýbrž její omezení a následné konečné odstranění předpokládá
celou řadu předpokladů. Prvním z nich je však vytvoření možnosti brzkého
sňatku., který odpovídá lidské přirozenosti, a to především u mužů, neboť žena
je zde stejně pouze pasivní částí.
Jak
pomatení, až nesrozumitelní dnes lidé jsou, lze vyčíst z toho, že lze poměrně
často slyšet matky z takzvané "lepší" společnosti, jak rády by pro
své dítě nalezly muže, který je "otrkaný", atd. Že je to tak většinou
lepší, a ne obráceně, a ať si chudák děvče šťastně najde takového podobného
otrkaného Honzíčka, a děti budou zřetelným výsledkem tohoto rozumného
manželství. Když se zváží, že ještě samo od sebe nastane pokud možno velké
omezení plodnosti, a že přírodě bude zamezeno v přírodní selekci, a že bude
samozřejmě zachována každá taková odporná bytost, potom opravdu zůstává
otázkou, proč ještě taková instituce existuje, a jaký má vůbec smysl. Není to
pak to prostituce sama o sobě? Hraje zde povinnost vůči potomstvu vůbec nějakou
roli? A nebo nikdo netuší, jakou kletbu člověk uvaluje na své děti a vnoučata,
díky takovému lehkovážnému a zločinnému způsobu hájení posledního přírodního
zákona, ale i posledního závazku vůči přírodě?
Takto
zdegenerovaly kulturní národy a pozvolna zanikly. Také manželství nemůže být
samoúčelné, nýbrž musí sloužit k rozmnožováni a udržováni druhu a rasy. Pouze
to je jejím smyslem a úkolem. Za těchto předpokladů může byt její správnost
měřena pouze skrze způsob, kterým splňuje svůj úkol. Již proto je časný sňatek
správný, dodává totiž mladé rodině onu sílu, ze která může vzejít pouze zdravé
a odolné potomstvo. Samozřejmě, že k její existenci je zapotřebí celé řady
sociálních předpokladů, bez kterých je brzký sňatek nemyslitelný. Z toho důvodu
nemůže být řešení takové závažné otázky rozuzleno bez naléhavých sociálních
opatření. Jak velký to má význam, by mělo být nejzřetelněji patrné na době, kdy
takzvaná "sociální" republika svou neschopností řešit bytovou otázku
jednoduše zabránila spoustě sňatkům, a tímto způsobem podpořila prostituci.
Nesmysl
našeho způsobu rozdělování platů, které nebere žádný ohled na otázku rodiny a
její výživu, je také důvodem, proč se spousta sňatků vůbec neuskuteční.
Ke
skutečné likvidaci prostituce se může přikročit teprve když bude zásadní změnou
sociálních poměrů umožněn dřívější sňatek, než je nyní všeobecně běžné. Toto je
nejprvotnější předpoklad k řešení této otázky. Na druhé straně je nutno z
výchovy a ze vzdělání odstranit celou řadu chyb, kterých si dnes nikdo ani nepovšiml.
Především musí být do dosavadní výchovy vnesena vyváženost mezi duchovní výukou
a tělesným posilováním a otužováním. To, co se dnes nazývá
"gymnázium", je výsměchem řeckému vzoru. U naší výchovy se zcela
zapomnělo na to, že zdravý duch má sídlit ve zdravém těle.
Byly
doby v předválečném Německu, kdy se o tuto pravdu vůbec nikdo nestaral. Člověk
jednoduše hřešil na svém těle a domníval se, že v jednostranné duševní výchově
vlastní jistou. Záruku velikého národa. Omyl, který se začal mstít dříve, než
se kdo mohl nadít. Nebyla to náhoda, že bolševická vlna našla pevnou půdu pod
nohama právě tam, kde se shromažďovalo hladem a trvalou podvýživou vysílené
obyvatelstvo - v Sasku, Porýní apod. Na všech těchto územích se ani takzvaná
"inteligence" nevzmohla na žádný vážný odpor proti židovské nákaze, a
to z jednoho prostého důvodu: Inteligence byla sama natolik tělesně vyčerpaná,
i když nejen z důvodu nouze, také spíš z důvodu špatné výchovy. Výhradně
duševní přístup naší výuky horních vrstev činí tyto neschopné právě v časech,
ve kterých o udržení se, neřkuli pak o prosazení se nerozhoduje duch, nýbrž
pěst. V tělesných troskách často dřímá podstata osobní zbabělosti. Přespřílišné
zdůrazňováni čistě duchovní výuky a zanedbávání tělesného výcviku podněcuje v
ranném mládí počátek sexuálních představ. Mládenec, který je sportem a turnaji
veden k železné otužilosti, podléhá potřebě smyslového ukájení méně, než
pecivál, který je krmen výhradně duchovní stravou. Rozumná výchova by na toto
měla brát ohled. Kromě toho nesmi ztratit nic z očí, neboť očekávání zdravého
mladého muže před ženou bude jiné, než pro předčasně zkaženého slabocha. Proto
musí být celá výchova přizpůsobena tomu, aby se volný čas naši mládeže plně
využil prospěšnému zocelování těla. Mládež nemá právo v těchto letech zahálčivě
okounět po okolí, vnášet do naších ulic a kin nebezpečí a nejistotu, nýbrž měla
by po skončení svých denních povinností upevňovat a zocelovat svou tělesnou
schránku, aby v budoucnu nemusela život shledat příliš poddajným. Toto
připravit, provést, řídit a vést je skutečným posláním výchovy mládeže a ne jen
pouhé napumpování takzvaných vědomosti. Je nutno také zrealizovat představu, že
zpracovávání svého těla je věcí každého jedince. Ve věcech potomstva a s ním
spojenými prohřešky proti rase neexistuje žádná svoboda.
Zároveň
s výchovou těla musí být nastolen boj proti trávení ducha. Všimněme si dnešních
jídelních lístků kin, variet‚ a divadel. Člověk může jen těžko popírat, že to
není ta nejlepší strava pro naši mládež. Ve výkladech a na vylepovacích
sloupech se pracuje všemi možnými prostředky, jen aby se přilákala pozornost
širokých vrstev obyvatelstva. Že to naši mládeži způsobuje nenapravitelné
škody, musí být každému, který mezitím neztratil schopnost vžít se do jejich
duše, naprosto jasné. Tato smyslově stísněná atmosféra vede k představám a ke
vzrušení v době, kdy chlapec pro tyto věci ještě nemůže mít naprosto žádné
porozuměni. Výsledek tohoto způsobu výchovy se dnes dá na naší mládeži studovat
s ne zrovna potěšujícím způsobem. Je předčasně vyspělá a tím zároveň i
předčasně zestárlá. Ze soudních síní se občas na veřejnost dostávají
odstrašující případy, které umožňuji hrůzné pohledy do duševního života naších
čtrnácti a patnáctiletých. Kdo by se tomu podivoval, že si syfilis vybírá své
oběti i v této věkové kategorií? A není smutné vidět, když se většina takových
tělesně slabých, duševně zkažených mladých lidí dostane do manželského svazku s
velkoměstskou kurvou?
Ne,
kdo chce vidět zánik prostituce, musí v první řadě pomoci odstranit její
duševní předpoklady. Musí vymýtit neřád naší mravní nákazy velkoměstské
kultury, a sice zcela bezohledně a bez zaváhání před křikem a nářkem, který tím
samozřejmě bude způsoben. Pokud nevytáhneme naši mládež z bahna jejího dnešního
okolí, utopí se v něm. Kdo tyto věci nechce vidět, podporuje je, a stává se
spoluviníkem na pomalém prostituování naší budoucnosti, která závisí pouze na
naší příští generaci. Toto očišťování naší kultury by se mělo vztahovat na
skoro všechny oblasti. Divadlo, uměni, literatura, kino, tisk, plakáty a výlohy
je nutno očistit od projevů uhnívajícího světa, a postavit je do morálních
služeb státu a kultury. Veřejný život musí být osvobozen od smradlavého parfému
moderní erotiky, stejně jako od každé nemužsky ostýchavé neupřímnosti. U všech
těchto věcí musí být vytýčen směr a cíl, s přihlédnutím na zachování zdraví
našeho národa ohledně těla i duše. Právo osobni svobody zde ustupuje před
povinností zachování naší rasy.
Teprve
po provedení všech těchto opatření může být zahájen zdravotní boj proti samotné
nákaze s určitými vyhlídkami na úspěch. Avšak i v tomto případě nesmí býti
použito polovičatých opatření, nýbrž i zde se bude muset přistoupit k
nejtvrdším a nejpronikavějším rozhodnutím. Je polovičatostí ochraňovat
nevyléčitelně nemocné lidi, kteří mohou neustále nákazu přenášet na zbytek
zdravého obyvatelstva. Odpovídalo by to humanitě, kdy, abychom neublížili
jednomu, necháme raději zemřít sto dalších. Požadavek, aby bylo defektním lidem
zabráněno v plození dalších defektních potomků, je požadavkem nejzdravějšího
rozumu a znamená ve svém soustavném provádění nejhumánnější počin lidstva.
Ušetří trápení miliónům nešťastných, a ve svých důsledcích povede ke
stoupajícímu ozdravování vůbec. Rozhodnost zakročit v tomto směru také postaví
do cesty překážku dalšímu šíření pohlavních nemoci. Neboť zde se bude muset,
bude-li to zapotřebí, přikročit k nemilosrdnému oddělení nevyléčitelně
nemocných. Pro nešťastně postižené je to sice barbarské opatření, avšak pro
stávající a budoucí svět je to požehnáním. Dočasná bolest jednoho století může
a také vykoupí tisícileté utrpení.
Boj
proti syfilidě a její průvodkyni prostitucí je jedním z nejukrutnějších úkolů
lidstva. Nejukrutnějších proto, že se přitom nejedná o vyřešení jednoho úkolu,
nýbrž o odstranění celé řady škod, které dávají podnět k následným fenoménům
této nákazy. Neboť onemocněni tělesné schránky je zde pouze důsledkem
onemocnění morálních, sociálních a rasových instinktů. Pokud se tento boj z
důvodu pohodlnosti, či snad zbabělosti nevybojuje, může si člověk po 500 letech
prohlédnout dotyčné národy. Věrných podob bohů naleznete, aniž byste se chtěli
rouhat, jen velmi málo. Jak se však člověk ve starém Německu pokoušel vypořádat
s touto nákazou? Po prozkoumání z toho vyplyne skutečně zarmucující odpověď .
Ve vládních kruzích byly zcela jistě příšerné škody této nemoci známy, avšak
její důsledky zřejmě nebyly zcela správně domyšleny. V samotném boji proti ni
vláda selhala a přistoupila namísto k radikálním reformám raději ke směšným
opatřením. Okolo nemoci se doktorovalo kolem dokola, a příčina se nechávala
příčinou. Jednotlivé prostitutky byly podrobeny zdravotní kontrole, byly
prohlédnuty, jak jen to v té době bylo možné a v případě zjištěného onemocnění
byly strčeny do nějakého lazaretu, ze kterého byly, po zevně provedeném
vyléčení vypuštěny na další lidi.
Byl
samozřejmě zaveden "ochranný paragraf", podle kterého hrozila
nakažené, nebo ne zcela vyléčené osobě pokuta za pohlavní styk. Takové opatření
je samozřejmě správné, avšak v praxi opět skoro naprosto selhalo. Prvně to bude
žena, která je tímto neštěstím postižena, a to již z důvodu naší, nebo lépe
její výchovy. Každá zřejmě ve většině případech odmítne svědčit proti zvrhlému
zloději jejího zdraví, což se většinou děje za trapných průvodních okolností, a
nebude se chtít nechat vláčet po soudních budovách. Právě jí to není nic
platné, ona bude ve většině případech ta nejvíce potrefená, vždyť ji stíhá
opovržení jejího bezcitného okolí přece daleko více, než by tomu v tomto
případě bylo u muže. A konečně si představte tu situaci, kdy by nositelem této
nemoci byl její choť. Zažalovala by ho? Nebo co by pak měla dělat?
U
muže k tomu přichází ještě ta skutečnost, že velice často této nákaze vběhne do
cesty pod vlivem nemalého požití alkoholických nápojů, neboť v tomto stavu není
s to, zcela správně odhadnout kvalitu své "vyvolené", což je u
nemocných prostitutek velmi dobře známo, a neustále je to podněcuje lovit muže
právě v tomto ideálním stavu. Výsledkem pak je, že si posléze tento nemile
překvapený i přes nejusilovnější vzpomínání nemůže vybavit svou milosrdnou
obšťastňující průvodkyni, což nikdo v takovém městě jako Berlín či Mnichov
nemůže považovat za žádný div. K tomu ještě přichází fakt, že se většinou jedná
o návštěvníky z venkova, kteří beztak zcela bezradně propadnou kouzlu
velkoměsta.
Konečně
však, kdo může vědět zda je zdravý či nemocný? Neexistuje snad dostatek
případů, kdy zdánlivě vyléčený opět onemocní a způsobí strašnou pohromu, aniž
by to zprvu býval tušil? A tak je praktický účinek této ochrany zákonným
postihem zaviněné nákazy ve skutečnosti roven nule. To samé platí i o
prohlídkách prostitutek, a konečně i léčení je i dnes stále ještě nejisté a
pochybné. Jisté je pouze jedno, že nákaza se přes všechna opatření šíří stále
dále. Tím je co nejpřesvědčivěji potvrzena jejich neúčinnost. Neboť vše, co
bylo kromě toho ještě učiněno, bylo stejně tak nedostačující, jako i směšné.
Duševní prostitucí národa se nezabránilo, nedělalo se ani nic proti jejímu
zamezení.
Kdo
tíhne k tomu brát tyto věci na lehkou váhu, ten by si měl prostudovat
statistické podklady o šíření této zákeřné nákazy, srovnat její nárůst během
posledních sto let a domyslet si její další rozkvět. A člověk by musel mít
intelekt osla, aby mu z toho po zádech nepřeběhlo nepříjemné zamrazeni!
Slabost
a polovičatost, s jakou se ve starém Německu přistupovalo k tomuto strašnému
úkazu, lze hodnotit jako zřetelné znamení rozkladu jednoho národa. Pokud se
nedostaví síly k boji za své vlastní zdraví, zaniká právo na život v tomto
světě věčného boje. Náleží pouze silnému "celku", a ne slabé
"polovičatosti".
Jedním
z nejzřetelnějších znamení rozkladu staré říše bylo pomalé klesání všeobecné
kulturní úrovně, přičemž kulturou nemám na mysli to, co se dnes označuje slovem
civilizace. Ta se naopak zdá být velkým nepřítelem skutečné duchovní a životní
úrovně.
Již
od přelomu století se do našeho umění začal vkrádat prvek, který byl do té doby
zcela neznámý a cizí. Zajisté existovaly i v dřívějších dobách poklesky vkusu,
ovšem zde se spíše jednalo o umělecká vykolejení, kterým následné generace
přisoudily alespoň jakous takous hodnotu, než o úpadkové až choromyslné
výtvory, které s uměním nemají již nic společného. V nich se začal kulturně
zrcadlit, samozřejmě teprve později lépe zřetelný politický rozklad.
Bolševické
umění je jediná možná kulturní forma života a duševního výrazu bolševizmu jako
takového.
Komu
to přijde podivné, ten ať se podívá na umění šťastně zbolševizovaných států, a
s hrůzou se seznámí s chorobnými výstřelky zubožených chudáků, které známe od
přelomu století pod pojmy kubismus a dadaismus, které jsou tam obdivovány jako
oficiální státně uznané umění. Také během krátkého trvání bavorské Republiky
rad se objevil tento fenomén. Již zde se dalo spatřit, jak všechny oficiální
plakáty, propagační kresby v novinách, atd. v sobě nesly známku nejenom
politického, nýbrž i kulturního rozkladu.
Tak
jak byl ještě před šedesáti lety jen těžko myslitelný politický rozvrat dnešní
velikosti, o kulturním poli vůbec nemluvě, tak se již od roku 1900 začal
odrážet ve futuristických a kubistických výtvorech. Před šedesáti lety by
výstava takzvaných dadaistických "zážitků" byla naprosto nemyslitelná
a její pořadatel‚ by skončili v ústavu pro choromyslné, zatímco dnes dokonce
předsedají uměleckým svazům. Tehdy se tento mor nemohl vyskytnout, nebot"
by to nedopustilo jak veřejné mínění, tak ani stát. Protože úkolem státní
správy je nedopustit, aby národ byl vydáván do spárů duševního šílenství. U
něčeho takového by však jednoho dne musel podobný vývoj zákonitě skončit. Totiž
toho dne, kdy by tento druh umění začal odpovídat obecnému vnímání, by došlo k
závažná přeměně lidstva. Započal by zpětný vývoj lidského mozku, jehož konec by
se snad ani nechtěl domyslet
Jakmile
si člověk z tohoto hlediska uvědomí vývoj našeho kulturního života za
posledních 25 let, s hrůzou zjistí, jak moc jsme do tohoto zpětného vývoje
zapleteni. Všude kolem sebe narážíme na semena, které způsobuji vznik bujné
vegetace, která naší kulturu dřív nebo později zcela zardousí. Také v nich se
dá spatřit znamení rozkladu pomalu uhnívajícího světa. Běda národům, které již
nejsou schopny být pánem této choroby!
Tato
onemocněni lze v Německu vidět v podstatě ve všech oblastech umění a kultury
vůbec. Zdá se, jako by všude již byl překročen nejvyšší bod a vše spělo ke
konečnému zániku. Divadlo pokleslo očividně nejníže a kdyby se proti prostitucí
umění nepostavila alespoň dvorní divadla, jistě by tehdy byla, coby kulturní
faktor, beze zbytku vyřazena. Pakliže by se odhlédlo od těchto a pár dalších
výjimek, nabyla by estrádní vystoupeni na jevištích asi takové míry, že by pro
národ ztratilo smysl vůbec je navštěvovat. Bylo smutným znamením vnitřního
rozkladu, že nebylo možno mládež do těchto takzvaných "uměleckých
dílen" posílat, což se zcela nestydatě dávalo na vědomí všeobecným
panoptickým varováním: "Mládeži nepřístupno!"
Na
těchto místech by se měla zavést taková preventivní opatření, aby v první řadě
sloužila k výchově mládeže, a ne k obveselování starých, znuděných vrstev
obyvatelstva. Co by asi řekli všichni velcí dramatikové všech dob na taková
opatření, a hlavně co by řekli okolnostem, které k těmto opatřením vedly? Jak by
se asi rozhořčil Schiller, jak by se rozhořčeně odvrátil Goethe!
Ale
samozřejmě, čím jsou Schiller, Goethe nebo Shakespeare proti dnešním hrdinům
moderní německé poezie, staré onošené a přežité - překonané zjevení. Neboť
nejcharakterističtější na této době je to, že neprodukuje pouze ještě víc
špíny, ale že zároveň poskvrňuje všechny skutečné velikány minulosti. To jsou
ostatně úkazy, které lze vidět vždy v takových dobách. Čím podlejší a
hanebnější jsou projevy doby a jejich současníků, tím víc jsou nenáviděni
svědkové někdejší slávy a velikosti. V těchto dobách by tito lidé nejraději
podobné vzpomínky na minulost lidstva zprovodili ze světa,aby zamezením
možnosti srovnání mohli vlastní kýč zaměňovat za umění. A proto čím ubožejší a
bídnější je každá nová instituce, o to víc usiluje o vymazání stop minulých
časů.
Toto
v žádném případě neplatí pouze pro nové úkazy na poli všeobecné kultury, nýbrž
i pro ty na poli politickém. Nová revoluční hnutí budou staré formy nenávidět o
to více, čím podřadnější jsou sama. I zde lze spatřit, jak se touha nechat
zazářit vlastní kýč jako něco pozoruhodného, může změnit v nenávist proti
hodnotnějšímu dobru minulých časů. Dokud bude například žít historická
vzpomínka na Friedricha Velikého, může Friedrich Ebert pouze vyvolávat
podmíněny úžas. Hrdina od Sanssousi je v porovnáni k bývalému výčepnímu z Brém
asi jako slunce k měsíci. Teprve když slunce zapadne, začne měsíc svítit. Proto
je také nenávist všech novoluní lidstva vůči stálicím pochopitelná. Během
politického života se tyto nuly, když už jim osud dočasně vhodí do klína moc,
snaží nejenom s neúnavnou horlivostí poskvrňovat a špinit minulost, nýbrž se i
vyhýbat vnějšími prostředky všeobecné kritice. Jako příklad zde může platit
vydání zákona na ochranu republiky nové Německé říše.
Jakmile
se nějaká nová myšlenka, učení, nový světový názor a nebo politické, či
hospodářské hnuti snaží popírat minulost, pomlouvat ji a znevažovat ji, je
nutné se již před tímto popudem mít dobře na pozoru. Většinou je důvodem k
takové nenávisti jejich vlastní méněcennost, nebo nějaký vlastní špatný úmysl.
Skutečně požehnaná obroda lidstva bude vždy a stále začínat stavět tam, kde
končí poslední dobrý základ. Nebude se stydět před použitím starých dobrých
stávajících pravd. Vždyť celá lidská kultura a člověk sám jsou pouze výsledkem
jednoho dlouhého vývoje, ke kterému každá generace přiložila a zasadila svůj
stavební kámen. Smysl a účel revolucí pak není strhnout naráz celou budovu,
nýbrž odstranit špatně zasazený a nehodící se kámen a na uvolněné místo zasadit
nový a vhodnější.
Pouze
tehdy se pak dá a smí hovořit o pokroku lidstva. V jiném případě svět nikdy
nevyjde z chaosu. Jinak by každé generaci náleželo právo odmítnutí minulosti a
tím i předpoklad smět vlastní prací zničit veškeré hodnoty minulosti.
Na
stavu naší celé předválečné kultury nebyla nejsmutnější pouze naprostá
impotence umělecké a všeobecné kulturní tvůrčí síly, nýbrž i nenávist, se
kterou byla znevažována vzpomínka na velkou minulost. Skoro ve všech uměleckých
oblastech, především pak v divadle a literatuře se počátkem století začaly, na
úkor haněných a znevažovaných klasiků, prosazovat nové méně významnější směry.
Jako by tato doba zahanbující méněcennosti mohla vůbec něco překonat. Avšak z
této snahy upřít současnosti minulost vycházely jasně a zřetelně na povrch
špatné úmysly těchto apoštolů budoucnosti. Již z toho se mělo rozpoznat, že se
zde nejedná o nové, byť špatné kulturní pojetí, nýbrž že se jedná o proces
ničení základů samotné kultury, za účelem pokud možno co největšího pobláznění
zdravého uměleckého vnímání a duchovní přípravy politického bolševizmu. Neboť
pokud je periklejské období zosobněno Parthenónem, pak je bolševická přítomnost
zobrazena kubistickým úšklebkem.
V
této souvislosti je nutno poukázat na opět zřetelnou zbabělost části našeho
národa, který měl být na základě své výchovy a své pozice povinen vytvořit
frontu proti této kulturní potupě. Ze samého strachu před křikem bolševických
kulturních apoštolů, kteří prudce napadli každého, kdo v nich nechtěl rozpoznat
korunu tvorby, a nazvali ho zpátečnickým šosákem, se zřekli jakéhokoliv vážného
odporu, a podrobili se, jak to tak vypadá , nevyhnutelnému. Člověk začal mít
doslovně strach před těmito pološílenci a podvodníky nevážícími si minulosti.
Jako kdyby bylo ostudou neporozumět produktům duševních degenerátů či
prohnaných podvodníků. Tito apoštolové umění měli samozřejmě velmi jednoduchý
prostředek, kterým se snažili stvrdit svůj nesmysl jako bůhví jak úžasnou věc.
Představovali každou nesrozumitelnou a zřetelně pomatenou věc jako takzvaný
vnitřní prožitek překvapené současnosti. Takto laciným způsobem již dopředu
znemožnili většině lidí jakýkoliv odpor. Neboť o tom, že by i toto mohl být
vnitřní prožitek se nedalo pochybovat. Pochybovat se však dalo o tom, zda je
přípustné předkládat zdravé veřejnosti takovéto halucinace duševně chorých nebo
zločinců. Díla Moritze von Schwind nebo Bocklizia byla také vnitřním prožitkem,
avšak od umělců s nadáním od Boha, a ne od nějakých šašků.
Zde
se dala skutečně vysledovat bidná zbabělost naši takzvané inteligence, které se
vykrucovala z jakéhokoliv skutečnému odporu proti tomuto zamořování zdravého
instinktu našeho národa a raději to nechala na něm, aby se s tímto drzým
nesmyslem vyrovnal jak jen chce. Aby neplatil za amatérského pošetilce, smířil
se člověk s každým výsměchem umění, aby konečně znejistěl při srovnávání
dobrého se špatným.
Všechno
to byla znamení zhoršujících se poměrů. Jako povážlivé znamení je nutno
zdůraznit i následující: v devatenáctém století začala naše města stále více
ztrácet charakter kulturních center, a počala klesat k pouhým lidským
sídlištím. Malá svázanost se svým rodištěm, která je typická pro dnešní městský
proletariát, je následkem toho, že se zde skutečně jedná pouze o dočasné místo
pobytu a o nic jiného. Dílem to souvisí s častou změnou bydliště zapříčiněnou
sociálními podmínkami, které člověku neumožňují vytvořit si skutečnou vazbu ke
svému městu. Na druhé straně je nutno hledat příčinu ve všeobecně kulturní
bezvýznamnosti a chudobě našich současných měst.
Avšak
v časech osvobozeneckých válek byla německá města menší nejenom co do počtu,
nýbrž i svou velikostí. Těch pár skutečných velkoměst bylo většinou rezidencemi
a jako taková měla sama o sobě již určitou kulturní hodnotu a většinou také
určitý umělecký vzhled. Těch pár měst s více než padesáti tisíci obyvateli byla
oproti dnešním městům se stejným počtem obyvatel ohledně hospodářských a
kulturních pokladů mnohem bohatších. Když Mnichov dosáhl šedesáti tisíc
obyvatel, byl již adeptem na to, stát se jednou z prvních kulturních dílen.
Dnes tohoto počtu dosáhla, pokud ho tedy již dávno nepřekročila, skoro každá
dělnická osada, ovšem většinou bez jakéhokoliv vlastního skutečného významu.
Pouhé nahromadění obytných a nájemních kasáren, nic více. Jak může při takové
bezvýznamnosti vzniknout jakákoliv bližší vazba na podobné místo, je mi
záhadou. Těžko bude mít někdo bližší vazbu na místo, které nemůže nabídnout nic
víc, než jakékoliv jiné, kterému chybí známka jakékoliv individuality, a ve
kterém se člověk trapně vyhýbá všemu, co by jen zdaleka mohlo představovat
umění.
Ale
jako by to nestačilo, začíná i ve velkoměstech se stoupající tendencí přibývat
počet obyvatelstva, které je stále chudší všech skutečných uměleckých hodnot.
Velkoměsta vypadají čím dál tím opotřebovaněji a vyzařují úplně stejný obraz,
byť ve větším rozsahu, jako ony malé chudé tovární osady. To, co nová doba
přinesla kulturnímu obrazu našich velkoměst, je naprosto nevyhovující. Všechna
naše města žijí ze slávy a pokladů minulosti. Odmysleme si například ze
současného Mnichova vše, co bylo postaveno za vlády Ludwiga I., a s hrůzou
zjistíme, jak chudý byl od té doby přírůstek významných uměleckých děl. A to
samé platí pro Berlín a většinu dalších měst. Ještě podstatnější však je
následující. Naše dnešní velkoměsta nemají žádné pomníky ovládající celkový
městský obraz, které by mohly promlouvat jako skutečné symboly celé doby. To
však bylo běžné ve starověkých městech, kdy skoro v každém byl postaven
zvláštní monument jejich hrdosti. Charakteristika antických měst nespočívala v
soukromých budovách, nýbrž ve veřejných pomnících, které nebyly určeny pro
okamžik, nýbrž pro věčnou slávu. Neboť v nich se neodráželo bohatství jedince, ale
velikost a význam veřejnosti. Tak vznikaly pomníky, které velmi dobře plnily
účel zprostředkovávat jednotlivým obyvatelům daným způsobem spojeni s jejich
městem, což nám dnes mnohdy přijde skoro nesrozumitelné. Neboť to, co viděl,
nebyly ani tak chudé domy soukromých majitelů, jako spíš velkolepé stavby celé
společnosti. Oproti nim se pak obytný dům stával skutečně pouze nepodstatnou
podružností.
Až
když se porovnají poměry rozměrů antických státních staveb s tehdejšími
obytnými budovami, pak teprve člověk porozumí tomu, proč kladli na první místo
zdůraznění principů veřejných staveb. Těch pár strmých kolosů, které dnes
obdivujeme ve zříceninách a vykopávkách starého antického světa, nejsou bývalé
obchodní budovy, nýbrž svatyně a státní stavby. Tedy díla, jejichž majiteli
byla široká veřejnost. Dokonce v samotném lesku Říma pozdní doby nebyly na
prvních místech vily a paláce jednotlivých občanů, nýbrž svatyně a vřídla,
stadiony, cirky, akvadukty, baziliky, atd., které patřily státu a tedy všemu
lidu. Dokonce ještě germánský středověk zachovával tuto vedoucí zásadu, i když
za zcela jiného uměleckého pohledu. To co ve starověku bylo vyjádřeno v
Akropoli nebo Pantheonu, zahltilo se nyní do formy gotických katedrál. Jak
ohromně působily tyto monumentální stavby oproti malému hemžení živnostenských,
dřevěných, nebo cihlových staveb středověkého města. Byly a stále ještě jsou.
Symboly, které určuji charakter a obraz daného místa, i když dnes vedle nich
vyrůstají stále vyšší nájemné kasárny. Munster, Rathuser a Schrannenhallen
tvoří jako ochranné věže viditelné symboly pojetí, jehož základy odpovídají
zase jen antice.
Jak
směšný je však dnešní vztah mezi státními a privátními stavbami. Pokud by osud
Říma měl postihnout Berlín, mohli by naši potomci coby obdivuhodná díla naší
doby, charakterizující naší kulturu, obdivovat leda pár židovských nákupních
domů a hotelů několika společností. Jen ať člověk porovná hrůzný rozpor, který
vládne mezi říšskými stavbami, finančními hospodářskými stavbami, a to dokonce v
takovém městě jako je Berlín.
Také
vynakládané sumy pro státní stavby jsou většinou skutečně směšné a
nepostačující. Nestaví se stavby do budoucnosti, nýbrž více pro momentální
potřebu. Nějaká vyšší myšlenka tu bohužel není zastoupena. Berlínský zámek v
době jeho zbudování byl ve vztahu k přítomnosti dílem poněkud jiného významu,
než například nová knihovna. Zatímco jediný válečný křižník představuje hodnotu
více než šedesáti miliónů, byla na první monumentální stavbu Říšského sněmu,
který měl být postaven na věky, schválena ani ne polovina. A když přišla k
rozhodnutí otázka vnitřního vybavení, hlasoval vysoký dům proti použití kamene
a poručil obložit stěny sádrou. Tentokrát se parlamentáři kupodivu zachovali
správně. Sádrové hlavy také nepatří mezi kamenné zdi. Tak chybí našim současným
městům přečnívající symbol národní pospolitosti, a proto se člověk nemůže
divit, že ve svých městech žádný symbol vidět nemohou. Musí dojít ke
zpustošení, které se svou netečností dnešních obyvatel velkoměsta prakticky
projeví na osudu jejich města.
I
toto je znamením naší upadající kultury a našeho všeobecného rozvratu. Doba se
dáví ve své neúčelnosti, nebo lépe řečeno ve službě peněz. Potom se ale člověk
také nesmí divit, když pod vládou takového božstva nezbývá místo pro žádné
bohatýrství. Dnešní současnost pouze sklízí to, co zasila naše minulost.
Všechny
tyto znaky rozkladu jsou v poslední řadě pouze důsledky nedostatku určitého,
jednotně uznaného světonázoru, stejně jako z toho vyplývající všeobecné nejistoty
v hodnoceni a postoji k jednotlivým zásadním otázkám doby. Přitom je vše,
počínaje výchovou, polovičaté a váhavé, děsí se zodpovědnosti a končí ve
zbabělém trpění uznaných chyb. Humanitní pomatenost se stává módou a zatímco
člověk podléhá výstřelkům a šetři jedince, je obětována budoucnost miliónů.
Jak
dalece nás zasahuje všeobecná rozervanost ukazuje pozorováni předválečných
religiózních poměrů. I zde je již u velké části národa dávno ztracena valná
část jednotného a účinného světonázorového přesvědčení a víry. Přitom
příslušníci církve, kteří z ní oficiálně vystoupili, hraji menší roli, než ti
naprosto lhostejní. Obě hlavni náboženské vyznání v Asii a Africe zachovávají
mise, aby přivedli nové přívržence jejich viry. Je to činnost, která vykazuje
především u mohamedánské víry, oproti jejich výpadům, pouze velice skromné
úspěchy. Evropa však ztrácí milióny a další milióny svých vnitřních přívrženců,
kteří jsou církevnímu životu buďto naprosto cizí, nebo si jdou svou vlastní
cestou. Následky toho nejsou především v mravním ohledu nikterak příznivé.
Pozoruhodný
je zde i stále prudší boj proti dogmatickým základům jednotlivých církví, bez
kterých by ale praktická existence lidstva bez náboženské víry na tomto světě
nebyla myslitelná. Široká masa obyvatelstva se neskládá z filozofů. Avšak právě
pro masu je víra často vůbec jediným podkladem pro morální světonázor. Různé
náhražkové prostředky se neprokázaly jako moc úspěšné, takže by jimi asi jen
těžko šlo nahradit nynější náboženské vyznání. Pokud však má náboženská víra a
učení skutečně oslovovat široké vrstvy, pak je naprostá autorita obsahu této
víry základem každé účinnosti. To, čím je pro všeobecný život příslušný životní
styl, bez kterého by zajisté rozumně a chytře žilo statisíce vysoce postavených
lidí, ale milióny dalších však ne, tím jsou pro stát právě jeho základní
principy a pro příslušnou víru její dogmata. Teprve pomocí toho je kolísavá a
nekonečně vykládaná, čistě duchovní myšlenka jasně vytyčena a je jí dána určit
forma, bez které by jí nikdo nevěřil. V jiném případě by myšlenka nepřerostla
přes metafyzickou představu, nebo krátce řečeno přes filosofické mínění. Útok
proti dogmatům se velmi podobá boji proti všeobecně zákonným podkladům státu. A
tak jako stát zahyne v naprosté státní anarchii, tak i církev skoná pod
nátlakem náboženského nihilizmu.
Pro
politika však nesmí být odhad ceny toho daného náboženství určován ani tak
skrze jeho nedostatky, jako spíš skrze kvalitu její zjevně kvalitnější
náhražky. Pokud však tato bude chybět, může stávající ničit pouze šílenec, nebo
zločinec.
Samozřejmě,
že nemalou vinu na těchto ne zrovna potěšujících okolnostech nesou ti, kteří
příliš zatížili náboženské představy čistě pozemskými záležitostmi a kteří až
příliš často vyvolávají konflikt s takzvanou exaktní vědou. Vítězství na tomto
poli však způsobí náboženství v očích všech těch, kteří se nedokázali přenést
přes čistě vnější vědomosti, obrovské škody.
Nejhorší
jsou však zpustošení, která jsou zaviněna zneužitím náboženského přesvědčeni k
politickým účelům. Málo by se skutečně co nejostřeji vystupovat proti oněm
nuzným šmelinářům, kteří považují náboženství za prostředek jejich politických,
lépe řečeno obchodních služeb. Tito drzí prolhanci vyřvávají líbezným hláskem
do světa své náboženské vyznání, aby je dobře slyšeli ostatní hříšníci. Avšak
ne že by snad za víru v případě nutnosti obětovali svůj život, ale naopak, aby
mohli lépe žít. Kvůli jediné politické machinaci příslušné hodnoty by zaprodali
celou jejich víru. Za deset parlamentních mandátů by se spojili s marxistickými
nepřáteli jakéhokoliv vyznání, a za jedno ministerské křeslo by vstoupili do
sňatku s ďáblem, pokud jim tento ještě nezaplašil zbytek jejich dobrých mravů.
Pokud
měl náboženský život v předválečném Německu pro mnohé nepříjemnou příchuť, dala
se připsat právě tomuto zneužívání, které bylo provozováno jednou takzvanou
"křesťanskou" stranou, stejně jako drzostí, se kterou se pokoušeli
spojovat katolickou víru s politickou aktivitou.
Podsouvání
bylo dopuštěním, které snad několika budižkničemům přineslo parlamentní
mandáty, avšak církvi přineslo pouze újmu. Výsledky však nese celý národ. Neboť
důsledky způsobené ochabnutím náboženského života dopadají právě v čase, kdy
začalo povolovat a vrávorat beztoho i vše ostatní, a kdy hrozí zhroucení
dochovaných základů mravů a morálky.
Také
to byly rány a trhliny na našem národním těle, které nebyly nebezpečné, pokud
nenastalo nějaké další zvláštní zatíženi. Avšak stávaly se neštěstím, když
tíhou velkých událostí nabyla otázka vnitřní stability národa podstatného
významu.
Stejně
tak na politickém poli nemohly pozornému oku uniknout vady, které v případě, že
v brzké době nedojde k výraznému zlepšení, či změně, musí vést a také povedou k
následnému rozkladu říše. Bezcitnost německé zahraniční a vnitřní politiky byla
zřetelná každému, kdo úmyslně nechtěl být slepým. Kompromisní hospodářství se
zdálo být nejvíce podobno bismarckskému pojetí, aby "politika byla uměním
možností". Avšak mezi Bismarkem a pozdějším německým kancléřem byl malý
rozdíl. Ten toho prvního opravňoval vyjádřit se takto o charakteru politiky,
zatímco stejná vyjádření z úst jeho následovníka muselo vyznít ve zcela jiném
významu. Neboť Bismark touto větou chtěl pouze naznačit, že k dosažení určitého
politického cíle je nutno nasadit všechny možnosti, resp. že je nutno jednat
dle všech možností. Následovníci však v tomto vyjádření viděli slavnostní
zproštěni se všech potřeb mít vůbec nějaké politické úmysly, či dokonce nějaké
cíle. A toto vedení říše oné doby také žádné politické cíle nemělo. Vždyť k
tomu chyběly nutné předpoklady určitého světonázoru, stejně jako ujasnění
vnitřních vývojových zákonů politického života vůbec.
Nebylo
málo těch, kteří hleděli pochmurně tímto směrem a ostře kritizovali
bezplánovitost a bezmyšlenkovitost říšské politiky, kteří tedy dobře rozeznali
vnitřní slabost a dutost. Avšak byli to pouze outsideři politického života.
Oficiální vládní místa ignorovala poznatky jistého Houstona Stewarda Chamberlaina
stejným způsobem, jakým se to děje i dnes. Tito lidé jsou příliš hloupí, než
aby mohli samostatně přemýšlet, a příliš namyšlení, než aby se potřebné naučili
od jiných. Věčná pravda, která již Orenstierna přiměla zvolat: "Svět je
řízen pouze malým zlomkem moudrosti". Moudrosti, ze které každý
ministerský rada ztělesňuje pouze jediný atom. Od té doby, co se Německo stalo
republikou, to však již neplatí. Vždyť proto je také zákonem na ochranu
republiky zakázáno něčemu takovému věřit, nebo něco takového dokonce
vyslovovat. Orenstiern měl také štěstí, že žil již tehdy, a ne dnes v této
povedené republice.
Jako
nejslabším momentem byla již před válkou rozpoznána instituce, která měla
ztělesňovat sílu říše: Parlament, Říšský sněm. Zbabělost a nezodpovědnost se
zde družili naprosto dokonalým způsobem. Jednou z bezmyšlenkovostí, kterou je
dnes slyšet poměrně často, je, že parlamentarismus v Německu zklamal "již
od dob revoluce". Je zde vytvářeno zdání, jako by tomu snad před revolucí
bylo jinak. Ve skutečnosti nemůže tato instituce působit jinak, než zhoubně. A
to dělala již v době, kdy většina s klapkami na očích ještě nic neviděla, nebo
nechtěla vidět. Neboť že bylo Německo rozvráceno, za to můžeme nemalým dílem
poděkovat právě této instituci. Avšak za to, že tato katastrofa nenastala již
dříve, nemůže platit za zásluhu Říšského sněmu. Za to je nutno poděkovat
odporu, který se v dobách míru vzepřel proti činnosti těchto hrobníků německého
národa a Německé říše.
Z
bezpočtu zhoubných škod, které tato instituce přímo či nepřímo napáchala, bych
chtěl vyzdvihnout pouze jednu pohromu, která nejvíce odpovídá vnitřní podstatě
této nejnezodpovědnější instituci všech dob. A sice příšerná polovičatost a
slabost politického vedení říše směrem ven i dovnitř. Vše, co nějakým způsobem
podléhalo vlivu tohoto parlamentu bylo polovičaté, ať se na to člověk dívá jak
chce. Polovičatá a slabá byla spojenecká politika říše směrem ven. Místo aby
byl zachován mír, směřovalo se bez zábran k válce. Polovičatá byla polská
politika. Podněcovalo se, namísto aby se vážně zakročilo. Výsledkem nebylo ani
vítězství němectví, ani usmířeni s Polskem, zato ale nepřátelství s Ruskem.
Polovičaté
bylo řešení alsasko-lotrinské otázky. Místo aby se tvrdou pěstí jednou provždy
rozdrtila hlava francouzské hydry a Sasku byla přiznána stejná práva, neudělalo
se ani jedno z toho. Ani to nebylo možné, vždyť v řadách nejvlivnějších stran
přece seděli největší vlastizrádci - v Centru např. pan Wetterle. Všechno to by
se ještě dalo unést, kdyby za obět polovičatosti nepadla i moc, od jejíž
existence nakonec závisí trváni říše: vojsko. Za to, co zde napáchal takzvaný
Říšský sněm, by stačilo k tomu, aby byl jednou provždy proklet celým německým
národem. Z nejbídnějších důvodů tito parlamentářští partajní mizerové vyrvali a
ukradli celému našemu národu z rukou zbraň sebezachování a jediné ochrany
vlastní svobody a nezávislosti. Kdyby se dnes otevřely hroby flanderské
plošiny, zvedli by se z nich krvaví žalobci. Statisíce nejlepších mladých
Němců, kteří byli nesvědomitostí těchto parlamentních zločinců špatně a
polovičatě vycvičeni posláni na smrt. Milióny mrzáků a mrtvých ztratila otčina
jenom proto, aby byli několika stovkám lidových podvodníků umožněny politické
machinace a vyděračství.
Zatímco
židovstvo pomoci svého marxistického a demokratického tisku šířilo do celého
světa lži o německém militarismu a přitěžovalo tak Německu všemi dostupnými
prostředky, odmítali marxistické a demokratické strany jakýkoliv rozsáhlý
výcvik německé lidové síly. Přitom musel být tento hrozný zločin, který tím byl
páchán, okamžitě každému jasný. Neboť v případě následující války by celý národ
musel do zbraně, čímž by ničemností těchto čistých reprezentantů vlastního
takzvaného "lidového zastoupení" bylo před nepřítele pohnáno několik
miliónů špatně a polovičatě vycvičených Němců. Avšak i když člověk nepřihlédne
na následky, které z této brutální a surové nesvědomitosti těchto parlamentních
pasáků vyplývají, nedostatek vycvičených vojáků na začátku války může velmi rychle
vést k obrovským ztrátám, což se také během velké války takto příšerným
způsobem potvrdilo. Ztráta boje za svobodu a nezávislost německého národa je
výsledkem polovičatosti a slabosti, která je pěstována ve výchově lidové síly
již v době míru za účelem obrany vlastní domoviny.
Pokud
bylo na souši vycvičeno pouze malé množství rekrutů, pak u námořnictva se tento
polovičatý nástroj pokoušel více či méně zničit tuto zbraň národního
sebezachování. Duchem polovičatosti však bylo bohužel nakaženo i veleni
loďstva. Tendence stavět v loděnicích stále menší lodě, zatímco ve stejnou dobu
byly na vodu spouštěny daleko větší lodě Anglické, nebylo zrovna dalekozraké a
již vůbec ne geniální. Právě flotila, která již na počátku nemůže být čistě
početně postavena na stejnou úroveň svého pravděpodobného nepřítele, musí tento
početní nedostatek převážit převyšující bojovou silou jednotlivých lodí. Právě
převažující bojová síla je rozhodující, a ne ona pověstná převaha
"kvality". Skutečně moderní technika je v jednotlivých kulturních
státech tak vyspělá, že by bylo nemožné, aby byla lodím jedné mocnosti dána
podstatně větší bojová síla, než lodím stejné tonáže státu jiného. A ještě méně
myslitelné je dosáhnout menší flotilou převahy nad větší. A skutečně, malý
výtlak německých lodi se mohl prosadit pouze na účet rychlosti a pancéřování,
fráze, která měla tuto skutečnost ospravedlnit, ukázala ostatně velmi zhoubný
nedostatek logiky rozhodujících míst, která o tom v době míru rozhodovala.
Tvrdilo se totiž, že německá palebná síla je zřetelně menší než anglická. Že se
německé 28 centimetrové dělo naprosto nemůže rovnat britskému 30,5 cm! Ale
právě proto bylo povinností překonat toto 30,5 cm dělo. Přičemž cílem nemělo
být dosažení stejného, nýbrž vyrobení převažující palebné síly. Jinak by také
byla objednávka 42 centimetrového Mursera u armády naprosto zbytečná , neboť
německý 21 cm Murser převyšoval každé tehdejší francouzské dělo. A na pevnosti
by také zřejmě stačil 30,5 cm Murser. Velení pozemního vojska přemýšlelo správně,
avšak u námořnictva tomu tak nebylo. Zřeknutí se palebné převahy, stejně jako
převažují rychlosti bylo zdůvodněno takzvanými rizikovými faktory, které však
byly již od počátku chybné. Velení námořnictva se zřeklo útoku již formou
výstavby loďstva, a již od začátku se věnovalo pouze otázce defenzívy. Tím se
však zřeklo posledního úspěchu, který leží a vždy bude ležet pouze v útoku.
Pomalejší
a hůře opancéřovanou loď pošle rychlejší a silnější protivník ke dnu většinou
již z dostatečně velké a výhodné vzdálenosti. To musela trpce poznat celá řada
naších křižníků. Jak nesprávné byly mírové názory velení námořnictva, ukázala
válka, která nutila k přídavnému pancéřováni u starých lodi a zesílenému u
nových, pokud se to vůbec stihlo. Kdyby německé lodě stejné tonáže v námořní
bitvě u Skagerraku měly stejné pancéřování a byly stejně rychlé jako lodě
britské, pak by ve smšti přesnějších a účinnějších německých 30cm granátů
klesla do mokrého hrobu anglická flotila.
Japonsko
kdysi provozovalo zcela jinou námořní politiku. Tam byla vždy veškerá hodnota
kladena na to, aby každá nově budovaná loď získala hned od počátku naprostou
bojovou převahu nad pravděpodobným protivníkem. Tomu pak také odpovídala
možnost ofenzivního nasazení celé flotily. Zatímco velení pozemního vojska se
distancovalo od principiálně chybných myšlenkových pochodů, podléhalo velení
námořnictva, které bylo bohužel také lépe parlamentářsky zastoupeno, zcela
duchu parlamentu. Bylo organizováno z polovičatých zorných úhlů, a podle toho
bylo také později nasazeno. To, co si tehdy námořnictvo získalo jako
nesmrtelnou slávu, se dá připsat na konto výborné německé vojenské práci, jakož
i schopnosti a nedostižnému hrdinství jednotlivých důstojníků a mužstva. Kdyby
se jim tehdejší vrchní velení námořnictva rovnalo alespoň jejich genialitou,
nemuselo dojit k tolika zbytečným obětem.
A
tak se uvážlivá parlamentářská obratnost dřívějšího mírového velení námořnictva
stala jeho pohromou. Bohužel také v jeho budování hráli převažující roli
namísto čistě militaristických, více parlamentaristická stanoviska.
Polovičatost a slabost, stejně jako nedostatek logiky v myšlení, které jsou
příznačné parlamentním institucím, se projevily i u veleni flotily.
Pozemní
vojsko se, jak už bylo řečeno, od těchto chybných myšlenkových pochodů
distancovalo. Především tehdejší plukovník generálního štábu Ludendorf vedl
zoufalý boj proti zločinecké polovičatosti a slabosti, se kterou tehdejší
říšský sněm předstupoval před národ ohledně životních otázek. Avšak vinu za to,
že boj, který tento důstojník tehdy vedl, byl přesto zbytečný, nese na jedné
straně parlament, a na straně druhé snad ještě horší tehdejší říšský kancléř
Bethmann Hollweg. To však těmto původcům německého rozvratu nebrání v tom ještě
dnes podsouvat vinu tomu, který se jako jediný obrátil proti zanedbání
národních zájmů. O jeden podvod méně či více, na tom již těmto vrozeným
podvodníkům přece vůbec nesejde.
Když
se vyčíslí všechny ty oběti, které byly způsobeny trestnou lehkovážnosti těchto
nezodpovědných zástupců národa, když si člověk představí všechny ty bezúčelně
obětované a mrzáky, stejně jako bezbřehou pohanu a potupu a nesmírnou bídu,
která nás nyní postihla, a ví, že to vše bylo jenom kvůli tomu, aby si pár
bezcharakterních snaživců proklestilo cestu k ministerským křeslům, potom
porozumí tomu, že tyto kreatury mohou být označeny pouze slovy jako padouch,
zlosyn, darebák a zločinec. Jinak by byl smysl a účel těchto slov v jazyce
zcela nepochopitelný. Neboť proti těmto zrádcům národa je každý pasák čestným
mužem.
Všechny
skutečné stíny starého Německa však podivuhodně padnou do očí pouze tehdy, když
tím musela utrpět škody vnitřní stabilita národa. Ano, v takovém případě jsou
nepříjemné pravdy vyřvávány právě směrem k širokým masám, zatímco jindy se
raději spousta věcí stydlivě zamlčí nebo dokonce zapře. To byl právě případ,
kdy se veřejnou diskusí o nějaké sporné otázce dalo dojit řešeni, či nápravy. A
přitom příslušná vládní místa v podstatě neměla tušení o hodnotě a existenci
propagandy. Že se chytrým a dlouhodobým nasazením propagandy dá národu
nabalamutit, že nebe je čisté peklo, a naopak, že bídný život je životem v
ráji, věděl pouze Žid. A ten podle toho také jednal. Pouze Němci, lépe řečeno
jejich vláda, o tom neměla ani ponětí. Nejhůře se to mělo vyplatit právě během
války.
Proti
všem zde zmíněným nespočetně širokosáhlým kazům německého předválečného života
stálo opět mnoho předností. Po spravedlivé kontrole se dokonce musí rozpoznat,
že většina našich neduhů se do značné části vyskytovala i jiných národů a
států. V některých byla dokonce krize daleko větší než u nás, přičemž mnozí
nevlastnili naše skutečné přednosti. Na špičku těchto předností se může mimo
jiné postavit ta skutečnost, že německý národ se v podstatě jako jediný ze
všech evropských národů snažil zachovat si národní charakter svého
hospodářství, a přes všechny zlé předzvěsti podléhal nejméně mezinárodní
finanční kontrole. Byla to však nebezpečná přednost, která později vedla ke
světové válce.
Pakliže
bychom se z toho a dalšího jiného měli poučit, musely by být z bezpočtu
zdravých zdrojů národa vybrány tři instituce, které svým způsobem zůstaly
nedotčené. Jako první forma je to forma státu jako takového a její výrazovost,
jak se usídlila v Německu nových časů. Člověk se zde opravdu může učit od
jednotlivých panovníků.
kteří
také jako ostatní podléhali všem lidským slabostem, které se od nepaměti snaží
postihnout celou tuto zemi a její děti. Pokud by člověk nebyl shovívavý, musel
by si nad přítomností zoufat. Jsou reprezentanti současné vlády, právě co se
osobností týče, skutečně duševně a morálně ti nejpovolanější, které si člověk
může po sáhodlouhém přemýšleni vůbec představit? Ten, kdo měří hodnotu německé
revoluce hodnotou a velikostí osobností, které revoluce německému národu
věnovala již v listopadu 1918, bude muset zahalit své čelo studem před ortelem
svého potomstva, kterému již nebude možno svázat ústa ochrannými zákony a
podobnými nesmysly a které proto řekne to, co poznáváme my všichni již dnes. Totiž
že mozek a mravní čistota našich nových německých vůdců stojí v protikladu k
jejich hubám a neřestem.
Zajisté
byla monarchie mnohým, a především širokým vrstvám odcizena. To byl důsledek
skutečnosti, že panovnici nebyli vždy obklopeni, řekněme nejjasnějšími a
obzvláště ne právě upřímnými hlavami. Bohužel, většinou měli v oblibě spíše
pochlebníky, než přímé charaktery a těmi také byli informováni. Velmi zlá chyba
právě v době, kdy svět procházel obrovskými přeměnami ve spoustě starých
názorů. A tak na přelomu století mohl být jen ztěží nějaký obyčejný muž a
člověk nadšen tím, když se na frontě objevila kolem jedoucí princezna v
uniformě. O účinku podobné parády v očích lidu si člověk tehdy zřejmě neuměl
udělat žádnou správnou představu, jinak by nikdy k podobnému nešťastnému
výstupu nikdy nedošlo. Také humanitní bezmyšlenkovitost těchto kruhů působila
spíše odpudivě, než přitažlivě.
Když
se například princezna X uráčila zúčastnit se ochutnání lidové kuchyně se
známým výsledkem, mohlo to snad dříve vypadat naprosto nevinně, tehdy však byl
výsledek naprosto opačný. Přitom se dá bez dalšího předpokládat, že vrchnost
skutečně neměla ani potuchy o tom, že jídlo předložené ve dni ochutnávání bylo
trochu jiného rázu, než bylo běžně obvyklé. Avšak to samo o sobě stačilo, neboť
ostatní lidé to věděli. A tak se z možného dobrého úmyslu stala fraška, když už
ne pobouření. Líčeni o panovníkově stále více příslovečné střídmosti, o jeho
brzkém vstávání, stejně jako o jeho náročném plahočeni se do pozdních nočních
hodin, k čemuž se přidávalo ještě trvalé nebezpečí jeho hrozící podvýživy,
vyvolávalo již opravdu povážlivé výroky. Nemuselo se přeci vůbec vědět, co a
kolik toho panovník spořádá, i tak mu byla "ve vší slušnosti" přána
dobrá chuť. Nikdo mu ani nechtěl upírat nutný spánek. Každý byl jen rád, když
svou lidskostí a charakterem udržoval slávu svého rodu a národa, a když jako
panovník plnil své povinnosti. Vyprávění pohádek ničemu nepomáhalo, ale o to
víc škodilo. Toto a mnoho podobného byly přece jenom pouze maličkosti.
Hůře
působilo na celý národ stále více přesvědčení, že je tak nebo tak řízen ze
shora a že ten jediný se již nemusí vůbec o nic starat. Dokud byla stará vláda
skutečně dobrá, nebo alespoň chtěla to nejlepší, věc se dařila. Ale běda, až
jednou na místo staré dobrosrdečné vlády dosedne nová, již méně řádnější. Pak
by byla nerozhodná poddajnost a dětská víra tou největší pohromou, kterou si
jde vůbec domyslet. Takovým a podobným slabostem však v opozici stály
nezpochybnitelné hodnoty. Jednak stabilita celé vlády, podmíněná
monarchistickou formou státu, stejně jako vyrváni posledních státních míst ze
zmatku machinací ambiciózních politiků. Dále důstojnost institucí jako
takových, a z toho vyplývající autorita těchto úřadů. Stejně tak nadřazení
úřednictva a především armády nad úroveň stranicko-politických zájmů. K tomu
přicházela ještě přednost osobního ztělesnění hlavy státu. Ta byla
představována panovníkem, který byl příkladem zodpovědnosti, kterou musel
monarcha ztělesňovat daleko větší měrou, než náhodná tlupa parlamentářské
majority. Proto byla příslovečná čistota německé administrace připisována v
první řadě právě jemu. A konečně kulturní hodnota monarchie měla pro německý
národ obrovskou cenu, a dokázala velmi dobře vyvážit její další menší
nedostatky.
Německá
residence byla vždy pokladem uměleckého smýšlení, které je v našem materiálním
světě stejně na vymřeni. To, co německá knížata učinila pro umění a vědu
především v devatenáctém století, bylo příznačné. Dnešní doba se s tím naprosto
nedá srovnat. Jako největší faktor této doby začínajícího a pomalu se
rozpínajícího rozkladu našeho národního tělesa musíme však vyzdvihnout armádu.
Byla největší školou německého národa, a právě proto se veškerá nenávist všech
nepřátel obracela právě proti této záštitě národního sebezachování a svobody.
Této jedinečné organizaci nemůže být postaven žádný větší pomník, než je
vyřknutí pravdy, že ji všichni méněcenní pomlouvají, nenávidí, bojují proti ni,
ale zároveň se ji bojí. V tom, že se vztek mezinárodních vykořisťovatelů z
Versailles v první řadě obrátil právě proti německé armádě, se dá rozpoznat, že
je to skutečně pravá záštita svobody našeho národa proti burzovní moci. Bez
této výstražné síly by smysl Versailles byl na našem národě již dávno vykonán.
To, čemu náš národ vděčí armádě, se dá vyjádřit krátce jedním slovem, totiž:
všemu. Armáda vychovávala k bezpodmínečné zodpovědnosti právě v čase, kdy tato
vlastnost byla již velice vzácná, a její utlačování bylo čím dál více na denním
pořádku, což vycházelo především ze základního vzoru nezodpovědnosti -
parlamentu. Vychovávala k osobní odvaze právě v době, kdy zbabělost hrozila
stát se zuřivou nákazou, a kdy vůle k oběti za všeobecné blaho byla považována
pomalu za hloupost, a kdy za chytrého byl naopak považován ten, kdo nejvíce
chránil a podporoval pouze své vlastní "já". Byla to škola, která
ještě jednotlivé Němce učila, že blaho národa nelze hledat v prolhané frázi o
mezinárodním sbratřením mezi negry, Němci, Číňany, Francouzy, Angličany atd.,
nýbrž v síle a jednotnosti národa. Armáda vychovávala k rozhodnosti, zatímco v
běžném životě již začala lidské jednání ovlivňovat nerozhodnost a pochybnosti.
V
době, kdy všude udávali tón přemoudřelí, již něco znamenalo vyzdvihovat zásadu,
že nějaký rozkaz je lepší než žádný. V této jedinečné zásadě totiž spočívalo
stále ještě nezkažené robustní zdraví, jenž by se, nebýt vojska a jeho výchovy,
která tuto zásadu neustále obnovovala, již dávno vytratila z našeho běžného
života. Vždyť se jen podívejme na úděsnou nerozhodnost našeho současného
říšského vedení, které se nemůže vzchopit naprosto k ničemu, ledaže by se
jednalo o vynucené podepsáni nějakého dalšího diktátu. V tomto případě by
samozřejmě odložilo veškerou zodpovědnost a s hbitostí sněmovního stenografa by
podepsalo vše, co je ji předloženo. Neboť když je někomu něco diktováno, je
rozhodnutí vždy lehké. Armáda vychovávala k idealizmu a oddanosti k vlasti a
její velikosti, zatímco v běžném životě kolem sebe šlehala chamtivost a
materializmus. Vychovávala vlastní národ proti děleni do tříd, a jako jedinou
chybu by se jí snad dalo vyčíst zřízení jednoročních dobrovolníků. Chybou
proto, že tím byl porušen princip nezbytné rovnosti, a jedinec s vyšším
vzděláním byl opět stavěn nad rámec všeobecné rovnosti prostředí, zatímco právě
opak by byl ku prospěchu. Z beztak již tak veliké odcizenosti životu našich
horních vrstev a při stále narůstajícímu odcizování vůči vlastnímu lidu, mohla
armáda působit obzvláště blahodárně, kdyby alespoň ve vlastních řadách zamezila
jakémukoliv oddělování takzvané inteligence. Že se tak nestalo byla veliká
chyba. Avšak jaká instituce na tomto světě je bezchybné? U této však
převažovalo dobro do té míry, že těch několik málo nedostatků leželo beztoho
pod průměrem lidské nedostatečnosti.
Jako
největší zásluha armády staré Říše se musí počítat to, že v době všeobecné
majorizace hlav povýšila hlavu nad majorizaci. Armáda zde oproti
židovsko-demokratickým myšlenkám slepého uctívání vyzdvihovala počet vyznavačů osobitosti.
A tak vychovala také to, co nová doba potřebovala nejvíce - muže. V bahně
všeobecné, kolem sebe se chápající zženštilosti a zchoulostivělosti vystupuje z
armádních řad každoročně 350 000 mladých mužů překypujících silou, kteří po
dvouletém výcviku ztratili měkkost mládí a získali zocelená těla. Mladý člověk,
který se během této doby učil poslouchat, se teprve poté muže naučit
rozkazovat. Již podle kroku poznáte sloužícího vojáka. To byla vysoká škola
německého národa. Ne nadarmo se na ní zkoncentrovala vzteklá nenávist těch,
kteří si ze závisti a chamtivosti přáli bezmocnost
Říše
a bezbrannost jejího obyvatelstva. A cizí svět rozeznal to, co spousta Němců v
zaslepení, či ze špatné vůle nechtěla vidět. Totiž že německá armáda byla
mocnou zbraní ve službách svobody německého národa a obživy jeho dětí. K státní
formě a armádě patřil jako třetí ve svazku nedostižný úředník staré Říše.
Německo bylo nejorganizovanější a nejspravovanější země na světě. Německému
úředníku se často lehce přisuzuje byrokratické zpátečnictví, avšak v jiných
zemích tomu nebylo jinak, když ne ještě hůře. Co však ostatní státy
nevlastnily, byla velkolepá solidarita tohoto aparátu, stejně jako
nepodplatitelně čestné smýšleni jeho nositelů. Radši trochu zpátečnický, avšak
spravedlivý a věrný, než osvícený a novátorský, zato však s méněcenným
charakterem a jak se dnes často ukazuje, nevzdělaný a neschopný. Neboť na to,
jak se dnes v oblibě traduje, že německá správa předválečné doby byla sice
byrokraticky pečlivá, avšak obchodnicky špatná, se dá odvětit následovně: jaká
země světa měla lépe vedený a obchodně organizovaný podnik, než Německo se svou
železnicí? Teprve revolucí bylo vyhrazeno právo ničit tento vzorový aparát tak
dlouho, až se konečně zdál být připraven k vyjmutí z rukou národa, a ve smyslu
zakladatelů této republiky socializován, což znamená, že měl sloužit
mezinárodnímu burzovnímu kapitálu, který byl zadavatelem německé revoluce. čím
se však německý úředník a správní aparát obzvláště vyznamenal, byla jeho
nezávislost na jednotlivých vládách, jejichž politické smýšlení nedokázalo
ovlivnit postavení německého úředníka. Avšak od časů revoluce se toto do
základu změnilo.
Namísto znalosti a schopností nastoupilo stranické nařízení, a samostatný, nezávislý charakter se stal spíše závadou, než podporou. Na státní formě, armádě a úřednících spočívala celková kouzelná síla a moc staré Říše. To byly v první řadě příčiny vlastností, která dnešnímu státu zcela schází. Totiž státní autorita! Neboť ta nespočívá na tlachání v parlamentu nebo v zemském sněmu, ani v zákonech na jejich ochranu nebo v rozsudcích k zastrašení drzých lhářů. Spočívá totiž ve všeobecné důvěře, která by měla být projevena vládě a správě příslušného státu. Tato důvěra je však opět pouze výsledkem neotřesitelného vnitřního přesvědčení o nesobeckosti a poctivosti vlády a správy dané země, včetně souladu smyslu zákonů s pocitem všeobecného morálního názoru. Neboť vládní systémy se dlouhodobě nedají držet tlakem násilí, nýbrž pomocí víry v jejich laskavost a v upřímnost v zastupováni zájmů národa. Ať již byla v předválečné době hrozba určitého poškození vnitřní sily národa obrovská, nesmí se zapomínat, že ostatní státy byly touto chorobou postiženy a trpěly většinou ještě daleko hůře než Německo, a přesto v kritické hodině neselhaly a nezanikly. Když ale člověk uváží, že německým předválečným slabostem oponovaly stejně velké klady, pak se musí poslední příčina rozvratu hledat někde docela jinde. A to je taky ten případ. Nejhlubší a konečný důvod zániku staré říše totiž spočíval v nerozpoznání rasových problémů a jejich významu pro dějinný vývoj národů. Neboť veškeré události národního života nejsou výrazem náhody, nýbrž jsou přírodními procesy nutnosti sebezáchovy a rozmnožování druhu a rasy, i když si lidé nejsou vědomi vnitřních důvodů svého jednání.