Mein Kampf 1.část-V RODNÉM DOMĚ
V RODNÉM DOMĚ
To, že mi osud
určil jako rodiště Braunau an Inn, považuji dnes za předurčení šťastné. Toto
městečko leží přece na hranici oněch dvou německých států, jejichž opětné
spojeni se alespoň nám mladým jeví jako životní úkol, který musíme uskutečňovat
všemi prostředky!
Německé Rakousko se musí opět stát
velkou německou vlastí a to ne z důvodu nějakých hospodářských úvah. Ne, ne: I
kdyby bylo toto sjednoceni po hospodářské stránce lhostejné, dokonce i kdyby
bylo škodlivé, muselo by se přesto uskutečnit. Stejná krev patří do společné
říše. Německý národ nebude mít žádné morální právo na koloniálně-politickou
činnost, dokud nebude moci své vlastní syny spojit ve společném státě. Teprve
tehdy, až se hranice Říše uzavřou i za posledním Němcem, aniž by bylo možné
zajistit jeho výživu, vznikne z nouze vlastního národa morální právo na získání
cizí půdy. Pluh pak bude mečem a ze slz války vyroste pro potomky chléb
vezdejší. Tak se mi jeví toto pohraniční městečko jako symbol velkého úkolu. I
z jiného hlediska se tyčí do dnešní doby a varuje. Více než před sto lety mělo
toto nenápadné hnízdo tu přednost, ze bylo dějištěm tragického neštěstí celého
německého národa a tím je zvěčněno alespoň v análech německých dějin. V době
nejhlubšího ponížení naší vlasti tam padl za své milované Německo Norimberčan
Johannes Palm, měšťanský knihkupec, zatvrzelý "nacionalista" a
nepřítel Francouzů. Tvrdošíjně odmítal udat své spoluviníky, lépe řečeno hlavní
viníky. Tedy jako Leo Schlageter. Byl ovšem také, právě jako tento, denunciován
Francii jedním zástupcem vlády. Augsburský policejní ředitel si získal tuto
smutnou slávu a dal tak vzor novoněmeckým úřadům v říši pana Severinga.
V tomto městečku na Innu, pozlaceném
paprsky mučednictvím, bavorském co do krve, rakouském co do státu, bydleli
koncem osmdesátých let minulého století moji rodiče; otec svědomitý státní
úředník, matka cele zabraná do domácnosti a především oddaná nám dětem a věčně
o nás s láskou pečující. Jen málo utkvělo v mých vzpomínkách z této doby, poněvadž
už po několika letech musel otec toto hraniční městečko, které si zamiloval,
zase opustit a dát se dolů po Innu, aby nastoupil v Pasově do nového místa;
tedy v Německu samém.
Avšak osudem rakouského celního
úředníka bylo tehdy "putování". Již za krátkou dobu přišel otec do
Lince a tam nakonec odešel také do penze. Samozřejmě, že to pro starého pána
nemělo znamenat "klid". Jako syn chudého malého domkaře neměl už
tenkrát doma stání. Nebylo mu ještě ani třináct let, když si tehdy malý hoch
sbalil svůj raneček a utekl z domova do Waldviertlu. Přestože ho zkušení
vesničané odrazovali, putoval do Vídně, aby se tam vyučil řemeslu. To bylo v
padesátých letech minulého století. Hošík‚ rozhodnutý vydat se na cestu do
nejistoty s třemi zlatkami v kapse. Když ale hochovi bylo sedmnáct, složil
tovaryšskou zkoušku, ale nespokojil se s tím. Spíše naopak. Dlouhé období
tehdejší nouze, věčné bídy a strastí v něm upevnilo rozhodnutí stát se něčím
"lepším". Zdál-li se být chudému chlapci na vsi kdysi pan farář pojmem
veškeré dosažitelné lidské výše, tak nyní tváří v tvář mocně se rozvíjejícímu
velkoměstu to byla hodnost státního úředníka. S veškerou houževnatostí hocha
"zestárlého" bídou a žalem se už téměř v dětství zakousl jako
sedmnáctiletý do svého nového rozhodnutí a stal se úředníkem. Po téměř
třiadvaceti letech, myslím, dosáhl svého cíle. Nyní -jak se zdálo - byl splněn
také předpoklad pro přísahu, kterou si kdysi chudý hoch kdysi složil, totiž:
nevrátit se do milé rodné vesnice dříve, než se někým stane. Ted' bylo cíle
dosaženo; avšak ve vesnici si už nikdo na někdejšího malého chlapce nepamatoval
a jemu samému byla vesnice cizí. Když šel nakonec jako šestapadesátiletý do
výslužby, nebyl by přesto snesl ani jediný den jako "zaháleč". Koupil
poblíž hornorakouského města Lambach statek, hospodařil na něm a tak se v
koloběhu svého dlouhého, prací vyplněného života vrátil k původu svých otců. V
této době jsem si vytvářel své první ideály, vlast‚ dovádění v přírodě, dlouhá
cesta do školy, styk s velmi robustními chlapci, který naplňoval zvláště matku
hořkými starostmi - to vše ze mne udělalo všechno jiné než pecivála. Ačkoliv
jsem tehdy téměř nepřemýšlel o svém budoucím povolání, lze říci, že mé sympatie
v žádném případě nepatřily životní dráze mého otce. Myslím, že jsem už tehdy
cvičil svůj řečnický talent ve Více Či méně důležitých rozhovorech se svými
kamarády. Stal jsem se malým náčelníkem, který se tehdy snadno a dobře učil,
jinak ale byl poměrně obtížně zvladatelný. Poněvadž jsem se ve volném Čase učil
zpěvu v mužském klášteře v Lambachu, opájel jsem se velmi Často slavnostní
nádherou mimořádně skvělých církevních slavností. Co bylo přirozenější než to,
že se mi nyní zdál, podobně jako kdysi mému otci malý vesnický pan farář, být
vrcholným ideálem pan opat. Ale aspoň občas se to stávalo. Když ale pan otec z
pochopitelných důvodu neocenil řečnický talent hádavého hocha tak, aby z toho
snad vyplynuly příznivé důsledky pro jeho ratolest, nemohl také přirozeně mít
pochopení pro podobné mladické myšlenky. Starostlivě asi pozoroval tento rozpor
přírody. Skutečně se pak velmi brzy ztrácela také dočasná touha po tomto
povolání, aby uvolnila místo nadějím více odpovídajícím mému temperamentu. Při
prohrabávání otcovy knihovny jsem našel různé knihy vojenského obsahu, mezi
nimi i lidové vydání Německo-Francouzské války 1870-1871. Byly to dva svazky
ilustrovaného Časopisu z těchto let, které se nyní staly mojí Četbou. Netrvalo
dlouho a velký hrdinský boj se pro mne stal největším vnitřním zážitkem. Od
nynějška jsem horoval stále více pro všechno, co nějak souviselo s válkou nebo
s vojenstvím.
Ale také v jiném ohledu to mělo pro
mne být významné. Poprvé se mi, i když ne zcela jasně, vnucovala otázka, zda a
jaký je rozdíl mezi bojujícími Němci a těmi druhými? Pročpak také Rakousko
nebojovalo v této válce, proč ne otec a všichni ti ostatní?
Cožpak nejsme totéž, co všichni
ostatní Němci? Nepatříme snad všichni k sobě? Tento problém začal poprvé vrtat
v mém malém mozku. S vnitřní závistí jsem musel poslouchat odpovědi na opatrné
otázky, že ne každý Němec má to štěstí patřit k Bismarkově říši. To jsem nemohl
pochopit.
Měl jsem studovat. Z celé mé
podstaty a ještě více z mého temperamentu usuzoval otec, že humanistické
gymnázium by bylo v protikladu k mým vlohám. Podle něho by lépe vyhovovala
reálka. V tomto názoru byl utvrzován zvláště zřejmým nadáním ke kreslení -
předmětu podle jeho přesvědčení na rakouských gymnáziích zanedbávaným. Snad to
byla ale také jeho vlastní těžká celoživotní práce, která také spoluurčila, že
humanistické studium bylo v jeho očích nepraktické a tudíž méněcenné. Zásadě
ale bylo projevem jeho vůle, že tak jako on, bude, ba musí být i jeho syn
státním úředníkem. Jeho trpké mládí způsobilo, že se zcela přirozeně jevilo to,
čeho dosáhl, o to větším, nakolik to bylo přece výlučně výsledkem jeho železné
vůle a vlastní činorodosti. Byla to pýcha člověka, jež se vlastni silou
vypracoval, která ho přiměla k vůli dostat i svého syna do stejného a snad i
vyššího postavení v životě a to o to více, že přece se svojí pílí dokázal svému
dítěti tolik ulehčit tuto cestu.
Myšlenka odmítnutí toho, co bylo
kdysi celým jeho životem, se mu jevila nepochopitelnou. A tak bylo rozhodnutí
otce jednoduché, určité a jasné a z jeho pohledu samozřejmé. Nakonec by se zdálo
jeho panovačné povaze, která se utvářela v trpkém existenčním boji, zcela
nesnesitelné ponechat konečné rozhodnutí chlapci samotnému, v jeho očích
nezkušenému a tím ještě nezodpovědnému. Také by se to nehodilo k jeho chápání
povinnosti, byla by to špatná a zavrženíhodná slabost náležité otcovské
autority pro další život dítěte.
Ale přece tomu mělo být jinak.
Poprvé v mém životě jsem byl jako sotva jedenáctiletý zahnán do opozice. Jak
tvrdý a rozhodný chtěl otec být v prosazování svých plánů a úmyslů tak zarytě a
vzpurně odmítal jeho syn myšlenku, která mu vůbec nebo jen málo vyhovovala.
Nechtěl jsem byt úředníkem. Ani domluvy, ani "vážné" námitky nemohly
na tomto odporu něco změnit. Nechtěl jsem být úředníkem, ne a ještě jednou ne.
Všechny pokusy vzbudit líčením z vlastního otcova života lásku nebo chuť k
tomuto povolání se obrátily v opak. Bylo mi zle a zíval jsem již při myšlence,
že budu muset jednou sedět v kanceláři jako nesvobodný muž! Nebýt pánem svého
Času, nýbrž muset stěsnat obsah celého svého života do vyplňovaných formulářů.
Jak‚ myšlenky to mohlo vyvol vat u hocha, který byl opravdu všechno jiný než
"hodný" v běžném smyslu slova! Straţně snadné učení ve škole mi
poskytovalo tolik volného Času, že mě vidělo častěji slunce než pokoj. Jestliže
mi političtí protivníci prozkoumávají s laskavou pozornosti můj život až do
doby mého tehdejšího mládí, aby mohli s úlevou konstatovat, jak‚ nesnesitelné
kousky vyváděl tento "Hitler" už v mládí, tak děkuji nebesům, že mi
ještě i teď' něco poskytují ze vzpomínek této šťastné doby. Louka a les byly
tehdy bojištěm, na kterém se řešily vždy přítomné "rozpory'. Na tom
nemohla nyní nic změnit ani reálka. Ovšem nyní musel byt vybojován jiný
protiklad.
Pokud otcův Úmysl udělat ze mne
státního úředníka stál pouze proti mému zásadnímu odporu k úřednickému
povolání, byl konflikt únosný. Mohl jsem se se svými vnitřními názory držet
trochu zpátky, nemusel jsem přece hned odmlouvat. Abych se vnitřně uklidnil,
stačilo mi vlastní pevné odhodlání nestát se později úředníkem. Toto odhodlání
bylo ale nezměnitelné. Těžší byla otázka, kdy proti plánu otce nastoupí můj
vlastní plán. Stalo se to už ve dvanácti letech. Jak se to stalo, dnes už sám
nevím, ale jednoho dne mi bylo jasné, že bych se chtěl stát malířem, akademickým
malířem. Můj talent na malování byl nesporný, byl přece důvodem toho, že mne
otec dal na reálku, ovšem nikdy by byl nepomyslel na to, dát mne v tomto povol
ni vyškolit. Naopak. Když jsem poprvé dostal otázku - už po odmítnuti otcovy
oblíbené myšlenky - Čím se tedy sám vlastně chci stát - a vyrukoval dosti
bezprostředně se svým pevným rozhodnutím, otec nejprve oněměl. "Malíř?
Akademický malíř?" Pochyboval o mém rozumu, myslel snad také, že špatně
slyšel nebo špatně rozuměl. Ovšem když si to vyjasnil a vycítil vážnost mého
úmyslu, vzepřel se tomu s plnou rozhodností své bytosti. Jeho rozhodnutí tu
bylo velmi jednoduché, přičemž nějak‚ zvažováni mých snad opravdu existujících
schopností nepřicházelo v úvahu. "Akademický malíř, ne, dokud žiji, nikdy."
Poněvadž ale jeho syn nejspíš zdědil některé jiné jeho vlastnosti, zdědil asi i
tvrdohlavost. Jenom přirozeně v opačném smyslu. Obě strany trvaly na svém. Otec
neopustil své "Nikdy' a já jsem posílil své "Přesto."
Toto vše mělo málo potěšitelné
následky. Starý pán zahořkl a já ač jsem ho velmi miloval - také. Otec mi
zakázal jakoukoli naději, že bych se učil malířem. já jsem šel o krok dál a
prohlásil jsem, že se tedy už vůbec nechci uČit. Poněvadž jsem ale s podobnými
prohlášeními přece jen neuspěl, starý pán se chystal prosazovat bezohledně
svoji autoritu. Napříště jsem mlčel, ale svoji hrozbu jsem uskutečnil. Myslel
jsem, že až otec uvidí nedostatečný pokrok v reálce, bude mě muset chtě nechtě
pustit k mému vysněn‚mu štěstí.
Nevím, zda by tento výpočet
souhlasil. Jistý byl jen můj neúspěch ve škole. Co mě bavilo, to jsem se učil,
především všechno, co bych podle svého názoru později jako malíř mohl
potřebovat. Co se mi z tohoto hlediska zdálo bezvýznamné, nebo mě jinak
nepřitahovalo, to jsem dokonale sabotoval. Má vysvědčení z této doby
představovala vždy extrémy - podle předmětu a jeho ocenění. Vedle
"chvalitebný" a "výborný" také "dostatečný" a
"nedostatečný". Daleko nejlepší byly mé výkony v zeměpise a ještě
lepší ve světových dějinách. Dva oblíbené předměty, v nichž jsem ve třídě vedl.
Když se nyní zkoumavě dívám po tolika letech na výsledek té doby, považuji dvě
skutečnosti za zvláště významné:
Za prvé: stal jsem se Nacionalistou.
Za druhé: naučil jsem se chápat dějiny podle jejich smyslu.
Staré Rakousko bylo
"národnostním státem". Příslušník Německé Říše nemohl celkem vzato -
alespoň tehdy - vůbec pochopit význam této skutečnosti pro každodenní život
jednotlivce v takovém státě. Po nádherném vítězném taženi hrdinných armád v
Německo-Francouzské válce se lidé pozvolna stále více odcizovali němectví, v
zahraničí Částečně nebyli schopni ho ocenit a částečně také už asi ho ocenit
nemohli. Zchátralá monarchie se zaměřovala zvláště ve vztahu k rakouským Němcům
na v jádru zdravý národ.
Lidé nechápali, že nemít Němci v
Rakousku skutečně nejlepší krev, nikdy by nebyli mohli mít sílu, vtisknout svou
pečeť 52 miliónovému státu natolik, že právě v Německu vzniklo mylné mínění, že
Rakousko je stát německý. Nesmysl s nejtěžšími důsledky, ale přece jen skvělé
vysvědčení pro deset milionů Němců ve Východní Marce. O věčném a neúprosném
boji o německý jazyk, o německou školu a o německou podstatu mělo potuchu jen
zcela málo Němců z Říše. Teprve dnes, kdy tato smutná bída je vnucována
milionům našeho národa v říši, která pod cizím panstvím sní o společné vlasti a
touží po ní, pokoušejí se udržet svaté právo na mateřský jazyk, teprve dnes je
chápáno v širším smyslu, co znamená nutnost bojovat za svoji národní podstatu.
Nyní snad dokáže někdo změřit velikost Němectví ze staré Východní Marky, která,
odkázána sama na sebe, po staletí bránila říši nejprve na východě, aby konečně
udržela německou jazykovou hranici v rozdrobené malé válce v době, kdy se Říše
snad zajímala o kolonie, ale ne o vlastní maso a krev před svými dveřmi. Jako
vždy a všude v každém boji byly také v jazykovém boji týž vrstvy: bojovníci,
vlažní a zrádci.
Už ve škole začalo toto prosívání.
Neboť, a to je to nejpozoruhodnější v jazykovém boji snad vůbec, že jeho vlny
snad nejtíže omývají právě školu jako místo výchovy příští generace. Tento boj
je veden o dítě a k dítěti směřuje první výzva tohoto boje: "Německý
hochu, nezapomeň, že jsi Němec, dívko pamatuj, že se máš stát Německou
matkou"!
Kdo zná duši mládeže, ten dokáže pochopit,
že právě ona poslouchá takovýto bojový pokřik nejradostněji. V rozličných
formách pak vede tento boj svým způsobem a svými zbraněmi. Odmítá zpívat
neněmecké písně, horuje o to více pro německou hrdinnou velikost, čím více se
pokoušejí ji této velikosti odcizit; sbírá haléře odtržené od úst pro bojový
poklad velkých. Neuvěřitelně dobře slyší neněmeckého učitele a je zároveň
neústupná; nosí zakázané znaky vlastní národní podstaty a je šťastná, když je
za to potrestána nebo dokonce bita. Je tedy v malém věrným odrazem velkých, jen
je často lepšího a upřímnějšího smýšlení.
Také já jsem měl kdysi možnost už v
poměrně ranném mládí účastnit se národnostního boje starého Rakouska. Sbíralo
se na Jižní Marku a školský spolek, smyšlení se zdůrazňovalo chrpami a
černo-červeno-žlutými barvami, zdravilo se "Heil" a místo císařské
hymny se zpívalo raději "Deutschland iber alles", přes varování a
tresty. Hoch byl přitom politicky školen v době, kdy příslušník tak zvaného
národnostního státu většinou věděl už jen málo o své národnosti a znal jen řeč.
Že jsem už tehdy nepatřil k vlažným, se rozumí samo sebou. V krátké době jsem
se stal fanatickým "německým nacionálem" přičemž toto ovšem není
identické s naším dnešním stranickým pojmem.
Tento vývoj postupoval u mne velmi
rychle, takže jsem dospěl už v patnácti k chápáni rozdílu mezi dynastickým
"patriotismem" a lidovým "nacionalismem" a znal jsem tehdy
už jen to druhé.
Pro toho, kdo se nikdy nenamáhal se
studiem vnitřních vztahů habsburské monarchie, nemusí už být takový postup
zcela jasný. Jen vyučování světových dějin ve škole v tomto státě muselo
položit základ tohoto vývoje, neboť specifické rakouské dějiny existují přece
jenom v nepatrné míře. Osud tohoto státu je tak spojen se životem a růstem celého
Němectví, že odlučování dějin německých od dějin rakouských se zdá zcela
nemyslitelné. Ano, když se Německo nakonec začalo dělit na dvě mocenské sféry,
stalo se právě toto rozdělení německými dějinami.
Zdá se, že císařské insignie
někdejší říšské nádhery, uchovávané ve Vídni, působí nadále jako podivuhodné
kouzlo, jako záruka věčného společenství.
Živelný výkřik německorakouského
lidu ve dnech zhroucení habsburského státu po sjednocení s německou mateřskou
zemi byl jen výsledkem touhy po tomto návratu do nikdy nezapomenutého otcova
domu, která dřímala hluboko v srdcích veškerého lidu. Toto by nebylo nikdy
vysvětlitelné, kdyby dějinná výchova každého jednotlivého rakouského Němce
nebyla bývala příčinou takové všeobecné touhy. V ní je pramen, který nikdy
nevysychá; který zvláště v časech zapomnění bude šeptat stále znovu tichou
vzpomínku na minulost a tím i připomínku nové budoucnosti a to nehledě na
momentální blahobyt.
Vyučování světových dějin na
takzvaných středních školách spočívá ovšem také dnes ještě ve zlé vůli. Málo
učitelů chápe, že cíl právě vyučování dějepisu nemůže nikdy spočívat v
memorování a polykání dějinných dat a událostí, že nezáleží na tom, zda hoch
přesně ví, kdy se ta či ona bitva odehrála, kdy se nějaký vojevůdce narodil,
nebo dokonce kdy nějakému většinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu
korunu jeho předků. Ne, dobrý Bože, na tom pramálo záleží.
Učit se dějepisu znamená hledat a
nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před
očima jako dějinné události.
Uměni Číst a také učit se znamená i
v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.
Bylo snad určující pro celý můj
další život, že mi kdysi štěstí dopřálo takového učitele dějepisu, který jako jeden
z mála dokázal uplatnit toto hledisko jako rozhodující při vyučování i
zkouškách. V mém tehdejším profesorovi dr. Leopoldu Petschovi na reálce v Linci
byl tento požadavek ztělesněn skutečně ideálním způsobem. Starý pán
dobromyslného, ale také sebejistého vystupování, nás dokázal nejen upoutat
oslňující výřečností, ale i opravdu strhnout. Ještě dnes si vzpomínám v tichem
pohnutí na šedovlasého muže, který nám někdy v ohni svého líčení dával
zapomenout na přítomnost a přičaroval nám minulé doby. Suchou dějinnou
vzpomínku z mlžného z voje tisíciletí přetvářel v živou skutečnost. Seděli jsme
pak Často planouce nadšením, někdy dokonce dojati k slzám.
Štěstí bylo o to větší, když tento
učitel dokázal z přítomnosti osvětlit minulé‚ děje, z minulosti ale zase
vyvodit důsledky pro přítomnost. Více než kdo jiný měl také pochopení pro
všechny každodenní problémy, které námi tehdy hýbaly. Náš malý nacionální
fanatismus se stal prostředkem naší výchovy. Nejednou apeloval na náš pocit
národní hrdosti a už jen tím si zjednal u nás výrostků pořádek. A toho nebylo
možno ¨dosáhnout jinými prostředky. Tento učitel udělal z dějepisu můj oblíbený
předmět. Ovšemže jsem se stal už tehdy mladým revolucionářem, čehož on snad
dosáhnout nechtěl. Kdopak by také mohl pod vedením takového učitele studovat
německé dějiny a nestát se nepřítelem státu, jehož panovnický dům tak neblahým
způsobem ovlivňoval osudy národa? Kdo nakonec mohl ještě zachovávat věrnost
císaři a dynastii, která v minulosti i přítomnosti neustale zrazovala věc
německého národa kvůli svému prospěchu? Nevěděli jsme snad už jako chlapci, že
tento rakouský stát nechoval lásku k nám Němcům a chovat ani nemohl?
Dějinné poznání o činnosti
Habsburského domu bylo ještě podepřeno každodenními zkušenostmi. Na severu a na
jihu rozežíral cizí národnostní jed tělo našeho národa a Vídeň sama se stávala
stále více neněmeckým městem. "Arcidům" se čechizoval, kde to jen
bylo možné a byla to pěst bohyně věčného práva a neúprosné odplaty, která
nechala arcivévodu Františka Ferdinanda, největšího nepřítele rakouského
němectví, padnout kulkou, kterou on sám ulil. On byl přece hlavním patronem
slavizace Rakouska, potvrzené shora dolů!
Obrovské byly zátěže, které dopadaly
na německý lid, neslýchané byly jeho oběti na daních a krvi a přesto musel
každý, kdo nebyl úplně slepý, poznat, že to všechno by bylo zbytečné. Obzvláště
bolestivá byla přitom pro nás skutečnost, že celý tento systém byl morálně kryt
svazkem s Německem, Čímž bylo pomalé vyhubení němectví do jisté míry sankcionováno
Německem samým. Habsburské pokrytectví, které dokázalo navenek vzbudit zdání,
jako by Rakousko bylo stále ještě německým státem, prohlubovalo nenávist vůči
tomuto domu až k rozhořčení a zároveň opovrženi. Jenom "povolaní" v
říši samé nic z toho neviděli. Jako ranění slepotou kráčeli po boku mrtvoly a
domnívali se, že v příznacích tlení objevili dokonce ještě příznaky
"nového" života. V neblahém spojení mladé Říše s rakouským rádoby
státem spočíval zárodek pozdější světové války a také zhroucení. Budu se muset
v průběhu této knihy zabývat tímto problémem ještě důkladněji. Zde postačí
konstatování, že jsem v podstatě už v nejranějším mládí došel k názoru, který
mne už nikdy neopustil, nýbrž se ještě prohloubil. Že totiž zabezpečení
němectví předpokládalo zničení Rakouska a že nadále národní cit není ničen
identicky s dynastickým patriotismem. Že především habsburský arcidům byl určen
k neštěstí německého národa. Už tehdy jsem vyvodil důsledky z tohoto poznatku:
vřelou lásku k mé Německo-rakouské vlasti, hlubokou nenávist vůči rakouskému
státu.
Způsob historického myšlení, kterému
mě naučili ve škole, už mě v dalších letech neopustil. Světové dějiny se mi
stále více stávaly nevyčerpatelným pramenem pro pochopení historického konání v
přítomnosti, tedy pro politiku. Přitom ji nechci "poučovat", nýbrž
ona musí učit mne. Jestli jsem se stal tak brzy "revolucionářem"
politickým, měl jsem se jim stejně brzy stát i v oblasti uměni.
Hornorakouské zemské hlavní město
nemělo tehdy špatné divadlo. Hrávalo se celkem všechno. Ve dvanácti letech jsem
viděl poprvé "Viléma Tella", o několik měsíců později první operu v
mém životě, "Lohengrina". Rázem mě upoutala. Mladistvé nadšení pro
bayreuthského mistra neznalo hranic. Stále znovu mne to přitahovalo k jeho
dílům a dnes považuji za zvláštní štěstí, že mi skromnost provinční inscenace
dala možnost pozdější gradace.
To vše upevnilo zvláště po překonání
klackovských let (což u mne probíhalo velmi bolestně) můj nejniternější odpor k
povolání, které pro mne zvolil otec. Stále více jsem nabýval přesvědčeni, že
bych jako úředník nikdy nebyl šťastný. Od té doby, co už uznávali moje malířské
nadání i v reálce, bylo mé rozhodnutí tím pevnější. Na tom už nemohly nic
změnit prosby ani hrozby. Chtěl jsem se stát malířem a za žádnou cenu ne
úředníkem. Zvláštní bylo jen to, že s přibývajícími lety se dostavil rostoucí
zájem o architekturu. Považoval jsem to tehdy za samozřejmé doplnění mých
malířských schopnosti a měl jsem nejen vnitřní radost z tohoto rozšíření mého uměleckého
rámce. Že by tomu mohlo být někdy jinak, jsem netušil. Otázka mého budoucího
povolání měla být nyní přece jen rychleji rozhodnuta než jsem předtím očekával.
Ve třinácti letech jsem ztratil
náhle otce. Mrtvíce postihla jinak ještě statného pána a ukončila naprosto
bezbolestným způsobem jeho zemskou pouť a nás všechny uvrhla do nejhlubší
bolesti. To, po Čem nejvíce toužil - pomoci svému dítěti vybudovat existenci,
aby mu ulehčil svoji vlastní hořkou cestu k povolání - se mu tehdy asi nepovedlo.
Jen on sám, i když zcela nevědomě, dal z klad jeho budoucnosti, kterou jsme ani
jeden nechápali. Nejprve se při pohledu zvenku nic nezměnilo. Matka se cítila
zavázána řídit mojí výchovu dále, jak si otec přál, tj. nechat mě vystudovat
pro úřednickou dráhu. Já sám jsem byl víc než kdykoli předtím rozhodnut nestát
se úředníkem za žádnou cenu. Jak se vzdalovala střední škola co do látky a
vzdělání mému ideálu, stával jsem se vnitřně lhostejnějším. Tu mi náhle přišla
na pomoc nemoc a za několik měsíc… rozhodla o mojí budoucnosti a o sporné
otázce otcovského domu. Moje těžká plicní choroba přiměla lékaře poradit mé
matce co nejdůrazněji, aby mne za žádných okolností nedávala do kanceláře.
Rovněž návštěva reálky musela být na rok přerušena. Po čem jsem v tichosti tak
dlouho toužil, za ca jsem vždy bojoval, stalo se - teď po této události naráz -
téměř samo sebou skutečností. Pod dojmem mé nemoci matka konečně svolila, že
mne vezme později z reálky a nechá mě navštěvovat akademii. Byly to
nejšťastnější dny mého života, které mi připadaly skoro jako sen a pouhým snem
mělo také všechno zůstat. O dva roky později náhlá smrt matky všechny ty krásné
plány zhatila. Byl to závěr dlouhé, bolestivé nemoci, kdy od počátku nebyla
velká naděje na vyléčení. Přesto mě ta rána strašlivě postihla. Otce jsem ctil,
matku jsem však miloval.
Nouze a tvrdá skutečnost mě nyní
nutily k rychlému rozhodnutí. Skromné prostředky po otci byly z velké části
vyčerpány těžkou nemocí matky; sirotčí penze, která mi příslušela, nestačila
ani na živobytí, takže jsem byl nyní nucen sám si nějakým způsobem vydělávat na
chléb.
S kufrem prádla a šatů v ruce, s
neotřesitelnou vůlí v srdci jsem jel do Vídně. Doufal jsem, že si na osudu
vymohu to, co se podařilo otci před padesáti lety. Také já jsem se chtěl
"někým" stát, ovšem v žádném případě úředníkem.