Mein Kampf 17.část-SVĚTOVÝ NÁZOR A ORGANIZACE
SVĚTOVÝ NÁZOR A ORGANIZACE
Národní
stát, jehož celkový obraz jsem se pokusil nastínit, nebude uskutečněn pouhým
poznáním toho, co potřebuje. Nestačí vědět, jak má národní stát vypadat. Daleko
důležitější je proces jeho vzniku. Nelze očekávat, že dnešní strany, které jsou
v první řadě poživatelé současného státu, samy od sebe provedou změnu tohoto
stavu. Je to ještě o to méně možné, když jsou jeho skutečnými vedoucí elementy
vždy a opět Židé. Vývoj, který dnes proděláváme, by jednoho dne mohl skončit u
starožidovského proroctví - Žid by skutečně požral národy země a stal se jejím
pánem. Neboť on sleduje, na rozdíl od miliónů německých buržoustů a proletářů,
zmítajících se v netečnosti a hlouposti, neochvějně svůj cíl. Jím vedená strana
bude sloužit pouze jeho zájmům. Se zájmy árijských národů to nemůže mít nic
společného.
Pokud
se tedy pokusíme přenést ideální obraz národního státu do reálné skutečnosti,
musíme nezávisle na dosavadních mocných veřejného života hledat novou sílu,
která je schopná vzít na sebe boj za takový ideál. Neboť jedná se o boj, pokud
prvním úkolem není vytvoření nového pojetí národního státu, ale především
odstranění existujícího židovského pojetí. Jako často v dějinách neleží hlavní
potíž ve formách nového stavu, ale ve vytváření místa pro ně. Předsudky a zájmy
se spolčují a pokoušejí se vítězství jim nepříjemné nebo ohrožující ideje všemi
prostředky znemožnit.
Proto
je bohužel bojovník za takový nový ideál nucen v první linii vybojovat
především negativní část tohoto boje, a to tu, která povede k odstranění současného
stavu.
Nové
učení velkého a principiálního významu bude, jakkoli to bude někomu nepříjemné,
nasadit se vší ostrostí jako první zbraň sondu kritiky. Svědčí o mělkém pohledu
na dějinné vývoje, když dnes tak zvaní "národní" neustále ujišťují,
že neprovádějí negativní kritiku, ale pouze konstruktivní práci. To je dětinsky
nesmyslné blekotání a důkaz toho, jak nechápou dokonce ani dějiny své doby.
Marxismus měl také cíl a zná také konstruktivní práci (i když se přitom jedná
pouze o zřízení despocie světového finančního židovstva) a sedmdesát let
prováděl kritiku a to kritiku zničující, rozkladnou a neustále se opakující, až
tento starý stát tato věčně leptající kyselina vyčerpala a přivedla k pádu.
Teprve potom přišlo na řadu takzvané "budování". A bylo to
samozřejmé, správné a logické. Současný stav nebude odstraněn pouhým
zdůrazňováním a obhajováním budoucího. Nelze se domnívat, že se stoupenci dnes
panujícího stavu bezezbytku obrátí konstatováním nutnosti změny a že by mohli
být pro tento nový stav získáni. Naopak by mohlo lehce dojít k tomu, že by
vedle sebe zůstaly existovat oba stavy. Tím by se takzvaný světový názor stal
stranou, z jejíhož rámce by nebylo úniku. Světový názor je netrpělivý a nemůže
se spokojit s rolí jedné strany vedle druhé, ale vyžaduje velitelsky svoji
vlastní, výlučnou a uznávanou stranu a stejně tak přizpůsobení veškerého
veřejného života podle jejích představ. Tato strana nemůže strpět další
existenci představitelů starých pořádků. To samé platí pro náboženství.
Také
křesťanství se nemohlo spokojit stavbou vlastního oltáře, ale muselo nutně
přikročit k ničení pohanských oltářů. Pouze z této fanatické netrpělivosti se
mohla vytvořit nová víra a tato netrpělivost je pro její vznik dokonce
podmínkou. Dalo by se namítnout, že se při těchto jevech ve světových dějinách
většinou jedná o specifický židovský způsob myšlení, že tento druh
netrpělivosti a fanatismu je přímo vlastní židovské povaze. To může být
tisíckrát pravda a lze této skutečnosti hluboce litovat, nic to ale to ale
nemění na skutečnosti, že tyto poměry, které byly do té doby lidstvu cizí, jsou
dnes zde. Mužové, kteří náš německý národ z tohoto dnešního stavu chtějí
spasit, si nemají lámat hlavu nad tím, jak by bylo pěkné, kdyby to či ono
nebylo, ale jak tuto danost odstranit. Tento netrpělivostí naplněný světový
názor se dá rozbít pouze čistou a pravdivou ideou, která bude hnána kupředu
stejným duchem a stejně silnou vůlí.
Jednotlivec
by dnes s bolestí konstatoval, že s příchodem křesťanství přišel do dříve
mnohem svobodnějšího antického světa první duchovní teror. Nebude ale moci
zpochybnit skutečnost, že je svět od té doby tímto násilím opanován a že se dá
násilí zlomit pouze násilím a teror pouze terorem. Teprve potom mohou být
vybudovány nové poměry.
Politické
strany mají sklony ke kompromisům, světové názory nikdy. Politické strany
počítají s protihráči, světové názory proklamují svoji neomylnost.
Také
politické strany mají původně téměř vždy úmysl dospět k neomezenému
despotickému panováni a tendence ke světovému názoru v nich téměř vždy je.
Avšak úzkoprsost jejich programů jim bere heroismus, který světonázor vyžaduje.
Smířlivost jejich chtění jim přináší malé a slabé duchy, se kterými není možné
vést křížové výpravy. Tak zůstanou již zpočátku trčet ve své malosti. Tím se
ale vzdávají svého boje za světový názor a pokoušejí se takzvanou
"pozitivní spoluprací" spěšně si vybojovat své místečko u koryta
existujících zařízení a pokud možno co nejdéle u něj zůstat. To je jejich celé
snaženi. A pokud by měli být od tohoto žlabu odháněni konkurentem, tak se
jejich úsilí zaměří pouze na to, ať již násilím nebo lstí, dostat se do čela
také hladových, aby se konečně, bez ohledu na své nejsvatější přesvědčení, ke
svému oblíbenému zdroji opět dostali. Šakalové politiky!
Protože
světový názor není ochoten se s nějakým jiným dělit, nemůže být ochoten
spolupracovat na stávajícím stavu, který odsuzuje. Musí cítit povinnost proti
tomuto stavu a všem protivníkovým idejím všemi prostředky bojovat a tím připravovat
jejich pád.
Jak
tento rozkladný boj, který bude všemi ve svém nebezpečí okamžitě rozpoznán a
vyvolá jejich společnou obranu, tak také boj pozitivní, který povede k
prosazeni vlastních nových myšlenek, vyžaduje odhodlané bojovníky. Světonázor
přivede své myšlenky k vítězství pouze tehdy, když ty nejodvážnější a
nejodhodlanější elementy své doby a svého národa spoji do svých řad a začlení
je do pevných forem úderné organizace. Ta musí s ohledem na tyto elementy
vytáhnout ze svého všeobecného obrazu světa určité myšlenky, zabalit je do
precizní a srozumitelné formy a tím novému společenství poslouží k vyznání
společné víry. Pokud je program nějaké pouze politické strany receptem na to,
jak dopadnout co nejlépe ve volbách, spočívá světonázorový program ve
formulování vyhlášení války proti existujícímu pořádku, proti současnému stavu,
zkrátka vůbec proti současnému pojetí světa.
Přitom
není důležité, aby každý bojovník, který za tento světonázor bojuje, měl úplný
ideový přehled a znalosti myšlenkových pochodů svých vůdců. Důležitější je, aby
mu byly objasněny pouze některé, nejdůležitější pohledy na věc tak, že se pro
tyto myšlenky a nutnost vítězství svého hnutí zapálí. Neboť prostý voják také
není zasvěcen do myšlenkových pochodů vyšší strategie. Musí být především
vychován k vysoké disciplíně, k fanatickému přesvědčení o správnosti a síle své
věci. Tak jako by neměla hodnotu armáda, jejíž vojáci by se průběžně stávali
generály, ať již jenom na základě svého vzdělání či přesvědčeni, stejně tak
malou cenu by mělo politické hnutí jako zástupce světonázoru, kdyby chtělo být
pouze shromážděním lidi "bohatých duchem". Ne, toto hnutí potřebuje
také primitivního vojáka, protože bez něj by nebylo možné dosáhnout vnitřní
disciplíny.
Patří
k podstatě organizace, že může obstát jedině tehdy, když nejvyššímu duchovnímu
vedení slouží široká, spíše pocitově naladěná masa. Jednotka čítající dvě
stovky duševně stejně schopných členů by se dala trvale méně disciplinovat, než
stejná o sto devadesáti méně duševně schopných a deseti vzdělanějších.
Tuto
skutečnost kdysi dokázala sociální demokracie řádně využít. Ona podchytila
příslušníky širokých vrstev naši společnosti, propuštěné po válce z vojenské
služby, kde již byli vychováni k disciplině, a zařadila je do svých, na stejně
přísné disciplině založených stranických struktur. Také její organizace
představovala armádu důstojníků a vojáků. Z vojny propuštěný německý dělník se
stal vojákem, židovský intelektuál důstojníkem. Německé odborářské úředníky můžeme
takto viděno považovat za poddůstojnický sbor. Skutečnost, nad kterou naše
střední vrstvy kroutily hlavou, totiž že k marxismu přísluší pouze takzvané
nevzdělané masy, byla ve skutečnosti předpokladem jeho úspěchu. Zatímco
občanské strany ve své jednostrannosti představuji neschopnou,
nedisciplinovanou bandu, marxismus dokázal vytvořit se svým méně oduševnělým
lidským potenciálem armádu stranických vojáků, kteří nyní poslouchají svého
židovského dirigenta stejně slepě, jako kdysi svého německého důstojníka.
Německé měšťanstvo, které se o psychologické problémy vznešeně nikdy nestaralo,
neshledalo ani zde nutnost přemýšlet, aby pochopilo hluboký smysl a skryté
nebezpečí této skutečnosti. Je naopak přesvědčeno, že politické hnutí,
sestavené pouze z kruhů inteligence, je již z tohoto důvodu hodnotnější a má
větší nárok a pravděpodobnost dostat se ke vládě, než nevzdělaný dav. Nikdy
nepochopili, že síla politické strany neleží v co největším a samostatném
duchovnu jednotlivých členů, ale mnohem více v disciplinované poslušnosti, se
kterou její členové duchovní vedení následují. Rozhodující je pouze vedení jako
takové. Když spolu bojují dvě vojenské jednotky, nevyhraje ta, u které dostane
každý jednotlivec nejvyšší strategické vzdělání, ale ta, která má nejlepší
vedení a současně to nejdisciplinovanější, nejslepěji poslušné a nejlépe
vydrilované mužstvo.
To
je zásadní pohled na věc, který musíme při zkoumáni možnosti, jak proměnit
světový názor ve skutek, mít neustále před očima. Pokud chceme přivést světonázor
k vítězství jeho proměnou na bojové hnuti, tak musí logicky brát program tohoto
hnutí ohledy na lidský potenciál, který má k dispozici. Tak jako musí být vůdčí
ideje a konečné cíle nezvratitelné, stejně geniálně a psychologicky správný
musí být program na získávání nových členů orientován na duši těch, bez jejichž
pomoci by i ta nejkrásnější idea zůstala na věky pouze ideou.
Pokud
chce národní idea dojít z nejasného chtění dneška k jasnému úspěchu, potom musí
ze svého širokého spektra myšlenek vytáhnout určitá vůdčí hesla, která jsou
svým bsahem a podstatou vhodná k tomu zavázat si širokou masu lidí, a to
takovou, která této ideji zaručí světonázorový boj. A tou je německé dělnictvo.
Proto
byl program tohoto nového hnutí shrnut pouze do pětadvaceti hesel. Jsou určená
především k tomu, dát běžnému občanovi hrubou představu o cíech tohoto hnuti. A
jsou do jisté míry politickým vyznáním víry, které jednak pro hnutí získává
další a na druhé straně je vhodné k tomu, takto získané spojit a stmelit
společně uznávaným závazkem.
Přitom
nás nesmí nikdy opustit následující náhled: Protože je tento takzvaný program
hnutí ve svých konečných cílech bezpodmínečně správný, ale musel vzít při svém
formulování ohled na psychologické momenty, může se časem objevit přesvědčeni,
že lze určitá hesla jinak formulovat. Každý takový pokus by se většinou neblaze
projevil. To, co má být neotřesitelně pevné, by se vystavilo diskusi, která by
nic lepšího nepřinesla a vedla pouze k nekonečným debatám a zmatkům. V takovémto
případě je vždy třeba zvážit, co je lepší: nová, šťastnější formulace, která
vyvolá rozepře uvnitř hnutí, nebo momentálně ne nejlepší forma, která ovšem v
sobě představuje uzavřený, neotřesitelný, vnitřně zcela jednotný organismus.
Každá zkouška ukáže, že je třeba preferovat druhou možnost. Neboť při změnách
se vždy jedná o vnější formulace a proto se také korektury budou vždy jevit
jako možné nebo žádoucí. V posledku však existuje vzhledem k povrchnosti lidí
velké nebezpečí, že v této čistě vnější formulaci programu budou spatřovat
podstatný úkol hnutí. Tím však ustupuje vůle a síla k zápasu za ideu do pozadí
a aktivita, jež se má nasměrovat navenek, se bude rozptylovat ve vnitřních
programových bojích.
V
případě celkově skutečně správného učení je méně škodlivé ponechat takové
znění, jež by dokonce neodpovídalo zcela skutečnosti, než prostřednictvím jeho
vylepšování vystavit dosavadní pevnou zásadu hnutí všeobecné diskusi s jejími
negativními následky. Nemožné je to především tak dlouho, dokud hnutí ještě
zápasí o své vítězství. Neboť jak by bylo možné naplnit lidi slepou vírou ve
správnost nějakého učení, když jsou o něm rozsévány pochybnosti a nejistota
neustálými změnami na jeho vnější fasádě?
Podstatné
nelze nikdy hledat ve vnější podobě, nýbrž vždy jen ve vnitřním smyslu. A tento
je neměnný; v jeho zájmu si lze v posledku jenom přát, aby hnutí bylo vzdáleno
všem tříštícím a nejistotu produkujícím postupům a uchovalo si sílu nutnou ke
svému prosazení.
Také
zde se lze poučit od katolické církve, i když systém jejího učení se v mnoha
bodech - a částečně zcela zbytečně - dostává do kolize s vědou a výzkumem, není
ochotno obětovat ani jedinou slabiku ze svých zásad. Toto učení velmi správně
rozpoznalo, že jeho odolnost nespočívá ve větší či menší přizpůsobivosti k
vědeckým výsledkům, které jsou ve skutečnosti vždy rozkolísané, nýbrž v silném
setrvávání na jednou stanovených dogmatech, jež celku propůjčují charakter
víry. Lze prorokovat, že právě tou měrou, jakou se jevy mění, zůstane samo toto
učení pevným bodem a získá tím více následovníků.
Kdo
si skutečně a vážně přeje vítězství národního světového názoru, ten musí nejen
poznat, že k vybojování takového úspěchu je za prvé vhodné pouze bojeschopné
hnutí, že za druhé takové hnutí samo bude odolné pouze za předpokladu
neotřesitelné jistoty a pevnosti svého programu. Nesmí dopustit ústupky duchu
doby v programových formulacích, nýbrž musí jednou nalezenou vhodnou formu
zachovat pokud možno navždy, každopádně však až do svého vítězství. Předtím by
každý pokus o spory ohledně účelnosti toho či onoho programového bodu
roztříštil semknutost a bojeschopnost hnutí tou měrou, jakou se jeho příznivci
na takové vnitřní diskusi podílejí.
Tím
není řečeno, že dnes realizované "vylepšeni" nebude již zítra
podrobeno kritické revizi, aby se pozítří našla opět nějaká lepší náhrada. Kdo
zde jednou odstraní závory, dává volný průchod tomu, čehož začátek zná, přičemž
konec se ztrácí v bezbřehosti.
Tento
důležitý poznatek je třeba v mladém národně socialistickém hnutí náležitě
zhodnotit. Národně socialistická německá dělnická strana dostala svým programem
dvaceti pěti tezí základ, který musí zůstat neotřesitelný. Úkol dnešních a
příštích členů našeho hnutí nesmí spočívat v kritickém přepracováváni těchto
vůdčích tezí, nýbrž v jejich důsledném dodržováni. Neboť potom by mohla příští
generace stejným právem plýtvat svými silami pro takovou čistě formální práci v
rámci strany, namísto toho, aby přiváděla hnutí nové příznivce a tím i nové
síly. Pro velký počet příznivců bude podstata našeho hnutí spočívat méně v
písmenech našich vůdčích tezí než ve smyslu, jenž jsme jim schopni předkládat.
Těmto
poznatkům vděčí mladé hnutí za své jméno, podle nich byl později vypracován
jeho program a v nich je nadále zdůvodněno jeho šíření. Aby se dopomohlo
národním ideám k vítězství, musela být založena masová strana, která nesestává
pouze z intelektuálních vůdců, nýbrž i z manuálně pracujících!
Bez
této úderné organizace by byl dnes, stejné jako v minulosti i v budoucnosti
odsouzen k nezdaru každý pokus o uskutečnění národních myšlenek. Tím však má
hnutí nejen právo, nýbrž i povinnost cítit se jako přední bojovník za tyto
ideje a jejich reprezentant. Čím více jsou základní myšlenky národně socialistického
hnutí lidové, tím více jsou tyto lidové myšlenky národně socialistické. Má-li
národní socialismus zvítězit, musí se bezpodmínečně s tímto konstatováním
identifikovat. Také on nemá pouze právo, nýbrž i povinnost co nejostřeji
zdůrazňovat onu skutečnost, že každý pokus zastupovat národní ideje mimo rámec
Národně socialistické německé dělnické strany znamená obvykle podvod.
Pokud
někdo dnes našemu hnutí vyčítá, že dělá jakoby mělo "patent na národní
ideu", musí se mu dostat pouze jediné odpovědi: Nejenom patent, nýbrž je
přímo zrozeno pro její praktikování. Neboť to, co pod tímto pojmem dosud
existovalo, nebylo vhodné k tomu, aby ovlivňovalo byť i nepatrně osud našeho
národa, Neboť všem těmto idejím chyběla jasná a jednotná informace. Jednalo se
většinou pouze o jednotlivé poznatky bez souvislosti, jež si nezřídka
protiřečily, v žádném připadě však neměly vnitřní vzájemné vazby. A dokonce i
kdyby tyto vazby existovaly, nedostačovaly by ve své slabosti k tomu, aby na
nich bylo možné postavit a vybudovat hnutí. To dokázalo pouze národně
socialistické hnutí.
Jestliže
si dnes všechny možné spolky, skupiny a skupinky, a chcete-li i "velké
strany" nárokují pro sebe slovo "národní", je to pauze důsledek
působení národně socialistického hnutí. Bez jeho práce by všechny tyto
organizace nikdy nenapadlo slovo "národní" vůbec vyslovit, nic by si
pod tímto slovem nedokázaly představit a zejména by se jejich vůdčí hlavy
nedostaly do žádného vztahu k tomuto pojmu. Teprve práce NSDAP dala tomuto
pojmu obsahově závažný význam, který nyní berou do úst nejrůznější lidé,
především svou vlastní úspěšnou propagační činností ukázala sílu národní
myšlenky a dokázala, že již její vlastni touha po vítězství nutí ty ostatní
alespoň v tvrzeních chtít něco podobného.
Stejně
tak, jako stavěly dosud všechno do služeb svých přízemních volebních spekulací,
je pro tyto strany pojem národní pouze vnějším a prázdným heslem, jimž se
pokoušejí vyrovnat u svých vlastních členů přitažlivou sílu národně
socialistického hnutí. Neboť jedině starost o jejich vlastní existenci, jakož i
strach před rozmachem našeho hnutí, neseného světovým názorem, jehož
univerzální význam tuší stejně, jako si uvědomují vlastní nebezpečnou
výlučnost, jim vkládá do úst slova, která před osmi lety neznaly, před sedmi
lety se jim vysmívaly, před šesti lety označovaly za nesmysl, před pěti lety
proti nim bojovaly, před čtyřmi lety nenáviděly, před třemi lety
pronásledovaly, aby je konečně před dvěma lety sami anektovali a společně se
svým ostatním jazykovým vybavením používaly jako bojový pokřik. A dokonce dnes
je třeba neustále poukazovat na to, že těmto stranám schází jakékoliv ponětí o
tom, co německý národ bolí. Názorným důkazem toho je povrchnost, s níž si berou
slovo "národní" do huby.
Neméně
nebezpeční jsou přitom všichni ti, co se povalují jako zdánliví národovci, kují
fantastické plány, které se obvykle nezakládají na ničem jiném než na fixní
ideji, jež může být sama o sobě správná, avšak je ve své izolaci pro vytvoření
jednotného bojového společenství bezvýznamná a v žádném případě není vhodná k
tomu takové společenství vytvořit. Tito lidé, kteří částečně na základě
vlastního přemýšlení a částečně na základě četby dávají dohromady nějaký
program, jsou často nebezpečnější, než otevření nepřátelé národní duše. V
lepším případě jsou to neplodní teoretici, obvykle však katastrofální
tlachalové, kteří nezřídka věří tomu, že vlnícím se plnovousem a pragermánským
pózováním zamaskují duševní a myšlenkovou prázdnotu svého konání a počínání.
V protikladu ke všem těmto neschopným pokusům je naopak dobré vyvolat si v paměti dobu, kdy mladé národně socialistické hnutí zahájilo svůj boj.